Moje kecy

Knižní recenze 29 Sladký svět

9. července 2017 v 12:42 | Eliss
Autor: Evan Hunter, Ed MaBain
Žánr: Krimi, Psychologický
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Kniha je napsaná jedním autorem pod dvěmi jmény a různým stylem.
První část knihy má název Snad ani krůpěj nespadne dřív, než zajde slunce...
V ní se seznamujeme s architektem Benjaminem Thorpem, který je zrovna na služební cestě v New Yorku.
Má dobrou práci, na pohled spokojené manželství a šťastně provdanou dceru. Ale Ben má vážný problém - je závislý na sexu, a proto při svých služebních cestách nenechá na pokoji žádnou sukni.
Je to soupis jeho noci a seznam žen, které skončí v jeho posteli, rozhodně není malý.
Naproti tomu ve druhé části knihy se seznamujeme s policistkou Emmou, která přichází na oddělení vražd a zrovna začíná vyšetřovat se svým kolegou Jimmym vraždu protitutky.
Mezi podezřelé se brzy dostává i Ben...
Mé hodnocení: Je to tak napůl.
První část knížky se mi moc líbila, hlavně myšlenkové pochody člověka závislého na sexu a co je schopný udělat pro své potěšení. Jak se nestydí klidně volat manželce a dceři, a přitom myslí na to, jak bude nevěrný.
Zato druhá část - vyšetřování vraždy byla ve srovnání s tou druhou neskutečně nudná. Kdyby byla napsaná v tom stylu jako ta první, dala bych určitě víc procent.
A co Vy? Líbila se Vám tato knížka? Děkuji Vám za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Sladký svět

Prokletí náčelníka Šoniů

6. července 2017 v 18:13 | Eliss
Ve třicátých letech devatenáctého století se na Divokém západě stále ještě páchaly na Indiánech zvěrstva novými obyvateli kontinentu.
Při jednom takovém byl zabit náčelník Šoniů, ale před smrtí ještě stihl vyslovit kletbu. Předpověděl, že každý americký prezident zvolený do své funkce v roce končící nulou zemře nepřirozenou smrtí.
W. H. Harrison byl zvolen v roce 1840. Úřadoval pouze měsíc, pak byl nalezen mrtev. Příčina jeho smrti se nikdy neobjasnila.
Abraham Lincoln, zvolen v roce 1860. 14. dubna 1865 zabit v divadle během představení.
James Garfield byl zvolen v roce 1880 a zemřel na následky atentátu.
William McKinley byl zvolen v roce 1900 pro druhé volební období, v září roku 1901 zahynul po spáchání atentátu šíleným anarchistou.
Warren G. Harding byl roku 1920 zvolen 29. prezidentem USA. Zemřel náhle už o tři roky později.
Franklin D. Roosevelt byl znovu zvolen do své funkce v roce 1940 - zemřel dříve než stihl dokončit své volební období.
Od té doby se děsivé prokletí neozvalo - v roce 2000 zvolený George W. Bush se doposud těší dobrému zdraví.
Já osobně věřím, že na tom určitě zrnko pravdy je. Indiáni byli opravdu hodně moudří a chtěli pro svou zemi jen to nejlepší. Taková záhrobní pomsta bílému muži...
A co si o tom myslíte Vy? Děkuji za přečtení a kometáře, omlouvám se že je dnešní článek trochu kratší.
Mějte se krásně, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Jak jsme vyrazili na hřiby

3. července 2017 v 18:12 | Eliss
Už dlouho jsme si s přítelem plánovali, že půjdeme do lesa na hřiby. Bohužel to dlouho nevycházelo, jelikož chodil pořád do práce.
Minulý týden měl v neděli volno, tak jsem hned ráno navrhla, že bychom mohli jít. Venku bylo krásně, ale ne moc horko.
Souhlasil, takže jsme po obědě vyrazili. Vzala jsem košík a nůž, i když se mi přítel smál, že určitě nic nenajdeme a že se s tím budu tahat zbytečně.
Les máme kilometr od bytu, kde bydlíme. Jde se po asfaltové cestě, postupně stále více do kopečka.
A jelikož jsem věčně u počítače a moc se nehýbu, už před lesem jsem byla zadýchaná. A velmi inteligentně mě nenapadlo vzít sebou vodu.
Ale ta cesta - krása! Pole rašící kukuřice, kvetoucí stromy a keře, prostě nádhera. Není nad to si jít pořádně pročistit plíce.
Při příchodu do lesa to začalo. Stále jsem zakopávala, asi třikrát jsem spadla a košík mi začínal být těžký, i když byl prázdný.
Chodili jsme všude možně a žádné hřiby v dohledu. Už jsem začínala být udýchaná a cítila bušící srdce - proč já jsem jen tak líná?!
Jedna věc je však naprosto úžasná - ten klid, jenom zpívající ptáci a občas něco zašustí.
Chodili jsme s přítelem každý kousek od sebe - abychom si nestáli pořád za zadkem a mohli v klidu hledat.
Najednou na mě asi tři mětry výš ode mě kříčí: "Už jsem jeden našel, pojď... Áá, to je vysušená lebka s brouky!"
Začala jsem se šíleně řehtat. Ale kdybych byla na jeho místě, asi se strachy zblázním.
Prošli jsme celý les, ale stále ani hříbeček.
Při odchodu z lesa jsme se vraceli druhou stranou - přes pole s obilím. Při rozhrnutí klásků jsme vyplašili laň, která se bleskurychle rozutekla pryč.
Nádhera, opravdu krásné a elegantní zvíře.
Takže, z lesa jsme si donesli na oblečení spoustu těch zelených lepivých kuliček, prázdný košík a náš pejsek jedno klíště, které jsme mu ihned doma při koupeli vyplavili.
Určitě v létě zajdeme znovu a tentokrát snad s plnějším košíkem.
Níže přikládám pár fotografií i mé maličkosti z lesa (doufám že se mě neleknete a nepřestanete sem chodit.) Děkuji za přečtení a komentáře, budu ráda když mi napíšete Vaše příhody z lesa.
Mějte se krásně, Vaše doma stále zalezlá Eliss ♥

Nejsem práskač, ale...

1. července 2017 v 11:22 | Eliss
Na základní škole jsem měla nehezké zkušenosti se šikanou.
Ve třetí třídě mě o rok starší dívka zavírala na záchodech a sprostě mi nadávala. Byla jsem neprůbojná, měla jsem strach a nikomu jsem nic neřekla.
Asi v páté třídě jsem dostala svůj první mobilní telefon. Bylo nás ve třídě i se mnou pět děvčat a já měla na všechny číslo.
Se dvěma z nich - Pavlou a Nikolou jsem se jednoho dne dost škaredě pohádala.
Hned ten den, jak jsem přišla domů, asi kolem čtvrté, mi od obou přišli sprosté textovky.
A protože jsem tenkrát nechávala telefon všude povalovat, přečetli si to mí rodiče. Hned na druhý den to šli řešit do školy, ačkoliv jsem je prosila, že o nic nejde, že se budeme za chvíli normálně bavit.
Obě dostaly třídní důtky a já se za to tenkrát strašně styděla.
Chlapci ve třídě ke mě také nebyli zrovna milí - pamatuju si, jak mi v družině rozškubali obrázky a často se mi posmívali.
Nechci ze sebe dělat svatouška - často jsem jim to oplácela, snažila jsem se je praštit, ale byla jsem drobná, takže jsem je nejčastěji tahala za vlasy.
Na internátě mě spolubydlící okrádala, a když jsem se ozvala, sprostě mi nadala do ku*ev ajiných pěkných věcí.
Samozřejmě jsem to řešila s vychovatelem, ale k ničemu to nevedlo. Pomohlo až stěhování na jiný pokoj.
Nerada se tím chlubím, ale když mi bylo tak dvanáct, nabourala jsem se spolužačce do emailu a posílala pod jejím jménem zprávy jejím přátelům.
Samozřejmě se na to přišlo, a já byla doma tak bitá, že na to v životě nezapomenu.
Měla jsem problémy s kolektivem, protože jsem si je chtěla získat tím, jak budu zlá. Samozřejmě se se mnou nikdo nebavil.
Holt špatný přístup. Lituji všech chyb a toho jaká jsem byla.
Asi před měsícem jsem jela v jednu hodinu do města autobusem zaplatit složenky.
Přišla jsem tak o deset minut dřív - jak říkám, raději dřív než později.
Stál tam asi osmiletý kluk a na lavičce posedávali dvě holčiny. Jedna tlustá hnědovláska, druhá hubená blondýnka.
Bavila jsem se s jednou starou paní, kterou znám od vidění. V tom mě však upoutala mluva tlusté holky.
Za každým slovem vo*e, co druhá věta pi*a. To jsem byla ještě v klidu.
Když však zničehonic napadla klučinu, který si jí nevšimal, jen tam v klidu stál, strkala do něj, vzala mu batůžek, co měl na zemi a hodila ho do silnice, až se mu všechny věci vysypaly na zem, musela jsem zasáhnout.
Chlapec se rozbrečel a sbíral své věci. Pomohla jsem mu s tím, dala jsem mu bonbon a snažila se jej uklidnit.
Pak jsem šla za tou tlustou, řekla jsem jí, ať se uklidní, že hned zítra si na ni půjdu stěžovat do školy.
Odsekla, že má prý tetu ve škole, tak ať hodím zpátečku. Neuvřitelná drzost.
Šla jsem za tím klukem a zeptala se, jak se holčina jmenuje. Samozřejmě mi to ochotně řekl. Poděkovala jsem mu a znovu se dala do řeči s tou paní.
Asi za dvě minuty za mnou znovu přišel ten chlapec s tím, že ta slečna o mě mluví sprostě. Fajn, další bod stížnosti.
To už jsem se nehodlala dál rozčilovat a jen v klidu čekala na autobus. Slečna si v autobuse sedla kousek ode mě a celou cestu na mě koukala a prosila pohledem, ať jí odpustím. To zrovna. Nejprve maachruje a pak je jak andílek.
Jak jsem si slíbila, tak jsem i udělala. Druhý den jsem vstala v sedm hodin, nasnídala se a kolem půl osmé jsem vyrazila na základní školu, kterou mám kousek od domu.
Přišla jsem brzy, zástupkyně tam ještě nebyla, tak jsem si sedla do křesílka před kanceláří a vyčkávala.
Když přišla, hned mě pozdravila. Je jí něco přes třicet, pamatovala si mě. Učila mě matematiku.
Když jsem jí řekla, proč jsem přišla, hned mě pozvala do své kanceláře.
Vylíčila jsem jí vše co se stalo, včetně obavy, jestli snad toho mladšího chlapce delší dobu nešikanuje.
Moc mi poděkovala, vše si zapsala a dá hned vědět rodičům. Doufám, že slečna doma dostala pár facek.
Takže - nejsem práskač, ale když vidím, že někdo někomu ubližuje, nemůžu si to nechat pro sebe.
Já byla totiž šikanovaná a vím, jaký je to pocit bezmoci a strachu.
Doufám, že Vás dnešní dlouhý článek příliš nenudil, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 28 Novicka

28. června 2017 v 13:17 | Eliss
Autor: Lisa Jackson
Žánr: Krimi, Román
Mé hodnocení: 80%
Obsah: V klášteře svaté Markéty je brutálně zavražděna novicka Camille Renardová. Má na sobě svatební šaty a ve tváři výraz hrůzy. Vyšetřování se ujímá detektiv Reuben Montoya a jeho partner Rick Bentz.
Sestra zavražděné, Valerie Houstonová má však pocit, že detektivové nedělají pořádně svou práci, proto se pustí do pátrání na vlastní pěst.
K tomu má navíc Valerie starosti se svým penzionem a navíc se jí do života připlete manžel, se kterým se rozvádí právě kvůli zavražděné sestře.
Brzy se stane druhá vražda - mrtvá jeptiška je opět oblečena do svatebních šatů.
Valerie začíná dostávat znepokojující telefonáty, ze kterých vyplývá, že na ni má vrah políčeno. Podaří se jí uniknout, nebo je odsouzena k smrti?
Hodnocení: Další skvělá knížka od Lisy Jackson.
Tahle je plná děsivé atmosféry kláštera, kde se v noci plíží strach. a temné stíny.
Má skoro 500 stran, ale díky velkému napětí a výbornému ději jsem ji přečetla velice rychle.
Na konci je výborná akční scéna, a navíc se odhalilo tajemství, které by mě nikdy nenapadlo.
Nelituji toho, že jsem si knížku půjčila v knihovně. Stála za to. Doporučuji Všem milovníkům napínavé detektivky.
A co Vy? Ćetli jste tuto knihu? Napište mi svůj názor do komentářů!
Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Novicka Lisa Jackson

Moje loňská brigáda

26. června 2017 v 12:42 | Eliss
Protože vím, že jsem se o své letní brigádě, kterou jsem měla minulý rok na blogu vůbec nezmiňovala, rozhodla jsem se o ní dnes napsat.
Měla jsem ji domluvenou na poslední chvíli, poslední červnový týden.
Přišel za mnou bratr mého přítele a poprosil mě, jestli bych nehlídala jeho jedenáctiletého syna, který je autista.
Platové podmínky mi nabízel dobré, šlo jen o to aby nebyl sám a měl za kým přijít kdyby něco potřeboval.
Souhlasila jsem. Říkala jsem si, že to bude zábava a navíc nic tak složitého.
Nastoupila jsem hned první červencový den. Hlídání probíhalo - budeme chlapci říkat třeba Dominik - u něj doma.
Připadala jsem si divně, že budu v relativně cizím prostředí, ale Dominik si špatně zvyká někde jinde.
Hlídání probíhalo od rána kolem osmé asi tak do dvou.
A hned první den byl docela krušný. Dominik měl žaludenční problémy, jen ležel na pohovce a odbíhal zvracet.
Nosila jsem mu hořký čaj, na jídlo nic nechtěl a ani nebylo divu. Byla jsem tam do té doby, dokud se nevrátila jeho máma ve dvě hodiny. Hned jak ji viděl, začal hrozně plakat a naříkat. Bylo mu asi opravdu zle.
Zvláštní je, že přede mnou neplakal.
Pak jsem měla dva dny volno, protože jeho máma měla dovolenou.
Když jsem přišla třetí den, Dominikovi už bylo lépe. Šel mi ukázat, kam si chodí ven hrát.
Kousek za domem je autodílna, kam chodí koukat na opraváře při práci. Zvykli si na něj a nevadí jim, akorát jsem pro něj musela vždy zajít, když byl hotový oběd.
Jídlo i pití jsem mu musela všechno nachystat, ohřát a donést.
Dominik je také nesmírně komunikativní. Alespoň desetkrát denně se mě ptal, jestli už půjdu domů, protože věděl, že brzy potom přijdou rodiče.
Rád si půjčoval můj mobilní telefon, ačkoliv neumí číst ani psát, byl šťastný, že si tam něco může cvakat. Nikdy se mu nepodařilo někomu zavolat nebo poslat sms.
Když jsem měla puštěnou televizi a šla třeba na toaletu, stihl ji vypnout a doprovodit to prupovídkou, že "nic tam není, nic." Když to udělá několikrát za den, je to docela o nervy.
Nijak zvlášť ho nebavila televize - kromě toho vypínání - a počítač měl zakázaný, protože s ním pořádně neumí.
Tak byl nejčastěji venku, povídal něco sousedům nebo koukal na traktory.
Myslím, že jeho vztah ke mě byl takový neutrální. Nebyl zlý, ale ani jsem mu nějak nechyběla když jsem odcházela.
Když si hrál venku, chodila jsem ho každou půlhodinu kontrolovat, jestli nezmizel, ačkoliv jeho rodiče tvrdili, že jim nikdy neutekl. Ale jistota je jistota, že ano.
Když pršelo, vetšinou si hrál v pokoji s hračkami. Největší show pro něj byla puštěná pračka - hodinu u ní dokázal sedět a fascinovaně sledoval jak se v ní točí prádlo.
Když pračka doprala, přišel říct jen: "Hotovo." A já už jsem věděla.
Totéž říkával i po jídle nebo po návratu z toalety. Než šel na toaletu, vždycky mi oznámil že jde "aa".
Musela jsem mu říct, že je špinavý, ať se jde převléct, protože to neřešil. Ráno si třeba oblékl tričko úplně naruby.
Je to velmi bystrý kluk, všímá si co se děje u sousedů, měl pro mě vždy nějaké drby. Často jsem myslela na to, jaká je to škoda že je takto postižený a co by z něj mohlo být, kdyby byl normální...
Tato zkušenost mi hodně dala, moc si vážím rodičů, co přes všechny překážky vychovávají postižené děti.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 27 Uzel

23. června 2017 v 13:41 | Eliss
Autor: Dominik Dán
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Roku 1988 nastal v kariéře Richarda Krauze zlom. Z pochůzkáře se stal detektiv. Jeho manželka Sylvie z toho není zrovna nadšená - manžela vídá ještě méně než předtím a navíc jejich dcera onemocněla.
Richard se na kriminálce brzy rozkouká a se svým zkušenějším kolegou Edou Burgerem začínají vyšetřovat vraždu v ropné rafinérii.
Do toho je tu stále ještě vláda komunismu, takže Richard si bude muset dávat velký pozor, aby proti sobě nepoštval někoho zeshora, který čeká na každou jeho chybu...
Hodnocení: S Dominikem Dánem mám dobré zkušenosti, moc se mi líbil jeho kriminální román Polednice.
Uzel taktéž nezklamal - výborné vykreslení charakterů, komunistická atmosféra zla a strachu.
Dost mi ale vadilo, že ten kdo udává a leze komunistům do zadku je tu chápán jako největší hrdina.
Určitě mám v plánu si od tohoto autora přečíst ještě další knihy.
A co Vy? Máte zkušenost s touto knihou? Jestli ano, napište mi prosím Vaše názory do komentáře.
Přeji krásný den, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Uzel Dominik Dán

Oregonský vír

21. června 2017 v 11:28 | Eliss
Oregon Vortex leží v severozápadní části USA v Oregonu poblíž městečka Gold Hill.
Již Indiáni měli před touto lokalitou značný respekt. Nemohli tam dostat ani své koně, proto se z něj stalo místo, "kam je lepší vůbec nechodit."
Oregon Vortex bychom mohli volně přeložit jako Oregonský vír. Jmenuje se tak proto, že se na místě vyskytuje zvláštní silové pole - je dokonce i pod zemí.
Uprostřed areálu stojí chatka, dnes nazývaná Dům záhad.
Stojí zde už od roku 1904 a sloužil jako kancelář pro kontrolu cenných kovů.
Původně stál na úpatí kopce, avšak neviditelná síla jej stahuje dolů, je až děsivě zkroucený.
Související obrázek
Kdo sem vstoupí, připadá si jako ve světě, kde neplatí žádná fyzikální pravidla.
Není možné tu vzpříměně stát, člověka něco pořád táhne na stranu. K severnímu pólu.
Kompasy a další přístroje fungují velmi nespolehlivě. Ročička kompasu se točí zběsile dokola.
Ocelová koule o váze 15 kilogramů zavěšená na strop v chatce se vychylovala od svislé polohy.
Výsledek obrázku pro Oregon Vortex mystery
Kulaté předměty se kutálejí směrem nahoru, košťata stojí sama, ale šikmo. Také tu dochází k optickým iluzím - když je člověk blízko u nás, zdá se, že je velmi daleko. A funguje to i naopak.
Vědci dosud nenalezli uspokojivé vysvětlení této záhady.
Na Oregon Vortex bych se ráda někdy podívala, ale asi bych měla docela strach.
Myslím, že tu působí nějaké paranormální jevy.
A co si o tomto místě myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den. Vaše Eliss ♥

Pro Tebe

19. června 2017 v 14:18 | Eliss
Tento článek je celý pro Tebe.
Je to pět a půl roku, co jsi mě opustil, ale já na Tebe nikdy nezapomenu. Navždy Tě budu mít v srdci.
Dal jsi mi úžasných sedmnáct let, co jsem s tebou strávila.
Měla jsem Tě vždycky raději než mámu, která ke mně byla chladná a já si to uvědomila už jako dítě.
To Ty sis se mnou hrával na pískovišti, kupoval jsi mi mé oblíbené časopisy a brával mě sebou vždycky do obchodu.
Podporoval jsi mě v mé oblíbené četbě a poprvé mě vzal do knihovny, která je pro mě od té doby kouzelné místo.
Ty jsi měl vzal k lékaři když mi bylo nejhůř, zatímco máma mi mé nemoci věčně nevěřila.
Když jsem přijela z internátu domů, vždy jsi pro mě měl mou oblíbenou čokoládu. Nikdy jsi nezklamal.
Dělal sis se mnou úkoly z matematiky, i když jsi ze mě měl hrozné nervy, protože mi to vůbec nešlo.
Když jsem byla na internátě, často jsi mi volával a ptal jsi se jak se mám.
Vařil jsi mi má oblíbená jídla a snášel jsi moji vybíravost.
Vždy jsi mě hezky pohladil a obejmul.
Jenže jak jsem byla starší, nevážila jsem si Tvých objetí a odstrkovala Tě s tím, že jsem na to už moc stará.
Mrzí mě to. Teď už vím, že jsem to neměla dělat. Co bych dala za jediné Tvé objetí...
Ráda vzpomínám na letní grilovačky s Tebou, s neopakovatelnou atmosférou.
Pomohl jsi mi našetřit na můj první počítač a koupil mi k posledním narozeninám, které jsem s Tebou oslavila, úžasný telefon.
Když mi zemřel můj první křeček, dlouho jsi mě objímal, dokud jsem se nevyplakala.
Je toho tolik, co bych Ti chtěla říct. Za Vše ti poděkovat a omluvit se.
Když jsi zemřel, byl to pro mě nejhorší den v životě. Takový šok jsem nezažila a doufám že už nikdy nezažiju.
Měla jsem obrovskou díru v srdci, která se nikdy úplně nezahojí.
Přestala jsem jíst a s nikým se nestýkala. Chtěla jsem být sama, přemýšlela jsem nad tím že se zabiju, ale jsem zbabělec a nic jsem si neudělala. Vím, že Ty by sis to nepřál.
Často na Tebe myslím. Co bys asi říkal mému současnému příteli? Líbil by se Ti můj nynější život?
Vím, že nechodím často na hřbitov, ale je mi tam vždycky neskutečně úzko. Doufám, že se nezlobíš.
Dívám se ráda na Tvé fotografie a vzpomínám. Byl jsi ten nejlepší táta na světě.
Miluji Tě, a nestydím se za to. I přes Tvé chyby a nedostatky. Ale kdo je dokonalý? Nikdo.
Děkuji, Tati. Tento článek je celý pro tebe. S láskou, Tvoje dcera ♥

Sbohem, anorexie

16. června 2017 v 19:47 | Eliss
Sbohem, anorexie. Už delší dobu nepatříš do mého života a proto ti chci věnovat tento článek.
Dlouhé čtyři roky jsi mi diktovala, kdy se mám najíst, kolik toho mám sníst a jak často.
Stahovala jsi mě až na dno a dvakrát jsem kvůli tobě skončila v nemocnici.
Ale s tím je definitivní konec. Jen já si můžu určovat svoje jídlo - a že si ho dám ráda, s chutí a bez výčitek.
Naučila jsem se mít ráda samu sebe, hodit za hlavu to jak se ke mě chová má rodina - mám tolik lepších věcí na práci!
I když budu třeba tlustá, je mi to jedno. Protože přítel mě bude milovat tak jako tak.
Už měsíc jím s radostí, jakou jsem dlouho neměla. Sním klidně dvě velké porce oběda. A je to v pořádku.
Naopak není v pořádku brečet pro tlustá stehna když jsem měla jen 40 kg.
Není v pořádku řešit problémy tím že nebudu jíst - problémy budou jen horší.
Dokázala jsem si to uvědomit bez pomoci psychologů a psychiatrů, kteří nic neřešili. Nedokázali mi pomoci, pomoci jsem si musela sama.
Nechci být už nikdy hubená tak aby mi lezla žebra.
Nechci se už trapně vymlouvat před nejbližšími, že už jsem přece jedla.
Nechci chodit spát s bolavým žaludkem od hladu a trestat tak své tělo.
Nechci mít jednou žaludeční vředy a problémy se střevy.
Jídlo je základ pro život a ne můj nepřítel.
Slečny, co touto nemocí trpíte, začněte to prosím řešit a nenechte to zajít daleko. Mějte se rády i když nebudete vypadat jako modelky.
Pokud Vás někdo bude mít méně rád jenom kvůli tomu, že jste trochu oplácaná, je to hlupák a měl by z vašeho života rychle zmizet.
Je mi smutno, když někdy narazím na pro-ana blogy. Děvčata se tam navzájem podporují v ničení svého těla a ani si to neuvědomují.
Děkuji Vám všem, co jste mi tu psali pěkné komentáře a podporovali mě. Blogoví přátelé pro mě znamenají strašně moc.
Už budu končit, jdu si dát něco dobrého. Třeba zmrzlinu, co na mě čeká v mrazáku.
Děkuji za přečtení článku, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥
Jídlu zdar! :-)
Výsledek obrázku pro čokoláda milka

Knižní recenze 26 Příšeří

14. června 2017 v 12:16 | Eliss
Autor: Peter James
Žánr: Horor, Thriller
Mé hodnocení: 40%
Obsah: Na brightonském hřbitově pochovali mladou těhotnou ženu Sally Donaldsonovou, která zemřela náhle na respirační potíže.
V noci po pohřbu uslyší tamní vikář z hrobu rány a šelest, ale nevěnuje tomu pozornost.
Po týdnu si manžel vymůže povolení k exhumaci a přichází šokující zjištění - Sally byla pohřbena zaživa.
Novinářka Kate Hemingwayová se začne případem i přes zákaz svého šéfa intentzivně zajímat.
Když se v noci vypraví do pohřebního ústavu tak ještě netuší, co tím všechno rozpoutá...
Mé hodnocení: Pod žánr horor bych knížku neřadila, nic vyloženě děsivého se tu neděje. Až tedy na občasné zmínění života po smrti.
Chvílemi byla dost nudná - nemám ráda, když se na stránce a půl popisuje zařízení pokoje či oblečení postav.
Posledních dvacet stran se konečně začne něco dít. Nedokážu přesně popsat jak to, ale vadí mi styl kterým je knížka napsaná.
Na přebalu knížky je napsáno, že je to skvělá a hrůzostrašná četba. Hm, to u mě pořád jako nejlepší autor hororové četby vyyhrává Stephen King na plné čáře.
Těšila jsem se na dobrý horor, ale jsem dost zklamaná. Od tohoto autora už si nic nejspíše nepřečtu.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo nějakou jinou od tohoto autora? A líbila se Vám?
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Příšeří

Tajemství Green Mountains

11. června 2017 v 10:17 | Eliss
V průběhu pouhých pěti let zmizelo beze stopy v pohoří Green Mountains devět lidí.
A pouze jednou se podařilo najít mrtvé tělo, které ovšem k vyřešení záhady nijak nepomohlo...
Tato oblast leží jižně od hranic mezi Kanadou a USA ve Vermontu.
Již Indiáni se tomuto místo výhybali a sloužilo jim jako pohřebiště. Považovali jej za prokleté, protože se zde "setkávají všechny čtyři větry." Jejich legendy vyprávějí o skalním bloku, který pohltí každého, kdo na něj vkročí...
Lidé tu umírají za velmi podivných okolností nebo se pomátnou na rozumu.
V roce 1892 zde zavraždil pomocný dělník Henry MacDowell v záchvatu zuřivosti vyvolaném alkoholem kolegu z práce.
Byl odsouzený k doživotnímu pobytu v blázinci, brzy však uprchl a od té doby jej nikdo nespatřil.
12. listopadu 1945 doprovázel pětasedmdesetiletý Middie Rivers zdější skupinu čtyř lovců.
Byl to den na toto roční období nezvykle teplý. Když skupina dorazila podle plánu k tábořišti, poodešel Middie několik metrů od ostatních. Náhle však starý muž, který se tu velmi dobře vyznal, skupince vyděšených lovců doslova zmizel před očima!
Policie se spoustou dobrovolníků oblast prohledala, Middie se však již nikdy neobjevil.
Za pouhý rok, 1. prosince 1946, zmizela v téže oblasti studentka Paula Weldenová. Vyrazila na pěší tůru k Long Trailu.
Když se ani na druhý den nevrátila, začaly pátrací čety oblast prohledávat, byly však neúspěšné...
Přesně na den přesně, o tři roky později potkal vojáka Jamese Tettforda ještě podivnější osud.
Vracel se z návštěvy příbuzných v St. Albans, kde nastoupil do autobusu směrem do Benningtonu, kde žil na ubytovně.
Když ale autobus dojel do města, James byl pryč. Jeho přítomnosti si řidič i cestující všimli ještě než dojeli do města, náhle úplně nevysvětlitelně zmizel...
Osmiletý Paul zmizel 12. října 1950. To jej rodiče pustili na pět minut z očí, a už se chlapec rozutekl do neznáma.
Vyhlášené pátrání opět bohužel nic nepřineslo, a to měl na sobě chlapec nápadnou rudou bundu...
Po pouhých šestnácti dnech, 28 října 1950 byla na řadě další oběť.
Freida podnikla se svým bratrancem Herbertem výlet do Green Mountains.
Po několika minutách Freida uklouzla a upadla do horského potoka. Požádala Elsnera, ať se vrátí do tábora a donese jí čisté oblečení. Když se Elsner vrátil zpátky, Freida už tam nebyla. Elsner se tedy rozhodl vrátit do tábora a na Freidu počkat, ale když se dlouho nevracela, zalarmoval policii.
Do pátrání se zapojily i letadla a vrtulníky, opět bezúspěšně.
O půl roku později, 12. května 1951 se našlo Freidino mrtvé tělo. Leželo na dobře viditelném místě, které bylo už předtím prohledáno. Příčinu smrti se nepodařilo objasnit. Bylo to jediné tělo, které se ze všech těch zmizeních podařilo najít.
Série záhadných zmizení skončila v roce 1950 a již nikdy více se nic podobného neopakovalo.
Co však stálo za touto záhadou? Byla to snad nějaká podivná aktivita UFO, nebo zhmotnění černé díry?
Co si o tomto děsivém fenoménu myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro green mountains vermont

Věkový rozdíl ve vztahu

9. června 2017 v 12:03 | Eliss
Když jsem byla mladší, vždycky jsem si říkala, že můj partner bude starý stejně jako já. Maximální věkový rozdíl mezi námi budou dva roky.
Když jsem viděla v televizi celebrity - tedy hlavně muže - kteří měli i o třicet let mladší manželky, naplňovalo mě to odporem.
Přišlo mi to velmi nepřirozené, až úchylné.
Takže jsem se pravidelně zamilovávala do svých spolužáků a známých z internátu.
Jenže vždy to skončilo jen u zamilovanosti, dál už jsem nebyla to schopna rozvinout.
V létě 2013 jsem se zamilovala do svého současného přítele. Věk zrovna moc dobře neodhaduju, tak jsem si řekla, že bude ode mě starší tak o sedm let. Ale nepřipadal mi pro mě vůbec starý - prostě láska si nevybírá.
Bylo pro mě tedy docela šokující, když jsem se dozvěděla, že je o sedmnáct let starší než já...
I přes to jsem byla rozhodnutá do toho jít. Nejsem totiž typ, který chodí pokaždé když má volno pařit s přáteli.
Moje okolí na to mělo samé špatné reakce - po celé vesnici mě pomlouvali a že prý je můj přítel pedofil.
Jenom upozorňuji, že mi bylo devatenáct a jemu třicet šest...
Všichni nám prorokovali brzký konec - a jsme spolu už skoro čtyři roky.
Naučila jsem se po jeho boku pořádně vést domácnost - vařit, žehlit, uklízet. Vaření mě tedy moc nebaví, ale co má člověk dělat?
Jsem ráda, že nemám stejně starého nebo mladšího partnera. Myslím, že bych si s ním nerozumněla tak jako se starším partnerem.
Jsou tu i komické situace - když jsme byli nedávno nakupovat oblečení, prodavačka si myslela, že jsme dcera s otcem.
V rozpacích jsem vysvětlovala, že tak to není.
Nechodíme na párty, ale na výlety, do kina a občas na večeři. Stejně nemám potřebu se opíjet.
A to je další věc, kterou od známých často slýchám. Neužiješ si nejlepší roky, když nebudeš chodit na akce! Pardon, ale já nikdy nebyla typ co by vyhledával hlučnou společnost.
Raději strávím volno s přítelem a nějakým hezkým filmem, nebo pokud je v práci čtu si nebo něco uklízím.
O co tedy přijdu, když nebudu chodít pít? O výpadky paměti, poblité postele a bolavé hlavy? To budu jedině ráda.
Za pár let dostuduji a chci založit rodinu.
A proto už neodsuzuji nikoho, kdo opravdu miluje a má partnera výrazně mladšího nebo staršího.
Protože pravá láska si nevybírá. Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a že věkový rozdíl mezi partnery neodsuzujete.
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro man and woman silhouette

Knižní recenze 25 Aokigahara: Les sebevrahů

6. června 2017 v 13:54 | Eliss
Autor: Jeremy Bates
Žánr: Horor, Drama
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Hlavní hrdina Ethan se vydává se svou přítelkyní Mel a dvěma přáteli na horu Fudži.
Cestou však potkají izraelský pár, který je přemluví k výletu do Aokigahary - vyhlášeného místa v Japonsku, kde chodí lidé už mnoho let páchat sebevraždu.
Ethan a jeho skupinka po chvíli souhlasí, i přes děsivé varování postaršího Japonce, který je před lesem opustí.
Hned na začátku výletu se začnou dít děsivé věci - a nepotrvá dlouho a už jim povídačky o paranormálních jevech nebudou vůbec k smíchu... Podaří se všem najít cestu zpátky, nebo je Les sebevrahů navždy pohltí ve svých spárech?
Hodnocení: Tuhle knížku jsem spatřila ve výloze knihkupectví a okamžitě jsem si řekla, že ji musím mít.
Jako velkého příznivce a zájemce o paranormální jevy mě velmi zaujala.
Ze začátku putování je knížka skvělá. Ta atmosféra, úplně jsem si dovedla toto temné místo představit.
Je tu spousta zajímavostí o Japonsku a o mentalitě Japonců, nevadily mi ani flashbacky hlavního hrdiny.
Bohužel konec mě tak neskutečně vytočil - a vůbec jsem ho nečekala - že dávám "jen" sedmdesát,
Můžu doporučit všem co u knih rádi cítí husí kůži, a třeba Vás konec na rozdíl ode mě potěší.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Jeremy bates Les sebevrahů

Můj nejlepší kamarád

3. června 2017 v 8:30 | Eliss
Sice jsem tu nedávno psala, že mám jen jednu kamarádku, se kterou se pravidelně vídám, ale není to tak úplně pravda.
Je tu člověk, se kterým jsem se seznámila před čtyřmi lety, když jsem byla na internátě.
Byla jsem na zahradnickém učilišti - kvůli své dyskalkulii jsem si zvolila jednodušší obor Zahradnické práce,
Vůbec toho nelituji - poznala jsem fajn lidi, i když byli třeba nějak postižení, bavilo se mi s nimi kolikrát lépe než s těmi normálními, kteří jsou často namyšlení.
A když jsem byla ve třetím ročníku, nastoupil do prváku kluk jménem Jirka.
Byl na stejném oboru jako já a byl i na internátě, tak jsme se často potkávali.
Na první pohled doslova bily do očí dvě věci: Když šel do školy, nosil berle. Na internátě chodil bez nich, ale kulhal.
A pak tu byla ta druhá věc: Když na mě mluvil, skoro jsem mu nerozumněla a musel mi danou větu několikrát opakovat. Dodnes, když spolu telefonujeme, půlku věcí mu nerozumím. Proto je lepší, když si pouze píšeme.
Měli jsme stejný týden praxi, tak jsme často chodili spolu. Vůbec mi nevadilo, že je jiný. Pro mě byl jiný jedině v tom, že byl strašně hodný. Takhle hodný na mě žádný kluk předtím ještě nikdy nebyl a já si toho moc vážila.
Časem mi však docházelo, že chce něco víc. Začal mi kupovat plyšáky, sladkosti, a vždycky měl hroznou starost jestli jsem se pořádně najedla.
A pak mi jednoho dne od něj přišlo psaníčko, kde psal že mě miluje a jak jsem krásná. Bylo mi hrozně líto, že jsem jeho city nedokázala opětovat. Měla jsem ho hrozně ráda, ale láska to nebyla.
Stále jsme však dokázali zůstat velmi dobrými přáteli. Bohužel, našli se i tací, kteří se mu kvůli jeho postižení smáli a byli na něj zlí. Tohle jednání nikdy nepochopím.
Když jsem ukončovala ročník a byla poslední den ve škole, přišel za mnou a obejmul mě. Nikdy nezapomenu na toto upřímné gesto.
Jirka začal i přes své postižení točit videa na YouTube. Pokud byste se chtěli mrknout, dolů přikládám ukázku (je mu špatně rozumět, ale jdou tam zapnout i titulky.)
Děkuji za přečtení a shlédnutí videa, mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Strachy lékařské

1. června 2017 v 14:56 | Eliss
Dnes bych se chtěla věnovat tématu strachu z lékařů.
Nikdo z nás tam určitě nechodí rád, ale co když má člověk doslova fobii?
Já osobně se nejvíce bojím zubařů, a to už od útlého věku. Pamatuji si, jak jsem jako malé dítě plakala v ordinaci a odmítala otevřít ústa. A to tam se mnou vždcky byla máma. Už v čekárně jsem byla k smrti vyděšená, jen co jsem zaslechla vrtačku.
Dodnes to nesnáším dobře, ale snažím se být statečná.
Minulý týden navštívil zubaře můj přítel. Byl tam po třech letech, kašlal na preventivní prohlídky, protože ho nic nebolelo.
Začala ho však hrozně bolet stolička, a tak nebylo vyhnutí.
Pak mi vyprávěl, co se tam dělo. Zubařka rozhodla, že zub je natolik zkažený. že bude třeba jej vytrhnout.
Když píchla přitelovi do dásně injekci, tak ten strašně zařval, kopl nohou, až se rozsypaly na zem nástroje.
Zubařka to vzala s přehledem, začala se smát a napodruhé to už vyšlo.
Výsledek obrázku pro zoubky kreslené
Mívám třeba i hrozný strach, když jsem nemocná. To si pak automaticky myslím, že umírám.
Nejhorší pro mě bylo, když jsem měla vloni dva týdny střevní chřipku. Nemohla jsem nic sníst, všechno ze mě letělo okamžitě ven. Když mě přišla navštívit máma, úplně se mě lekla.
Do města k lékaři mě musel odvézt přítel, a to jsme museli asi pětkrát zastavit, abych se nepo...
Dostala jsem živočišné uhlí, omluvenku a ujištění, že to brzy přejde.
No, po uhlí mi bylo hůře, zabral mi až Endiaron. Tenhle stav už nechci nikdy zažít, byla jsem ráda že zvládnu dojít na toaletu...
Jednu dobu jsem byla úplně jako doma na gynekologii. Pravidelně co měsíc se mi udělala na vaječníku cysta.
Když jsem ji měla poprvé, byla jsem hrozně hysterická. Celou cestu domů jsem v autobuse brečela, i když mi doktor vysvětlil, že pokud budu užívat léky co mi napsal, cysta praskne a vše bude v pořádku.
Samozřejmě měl pravdu. Když jsem měla cystu asi podesáté, už jsem se ani moc nerozrušovala.
Nakonec pomohla hormonální antikoncepce - také má své mínusy, ale lepší než být každý měsíc v křečích...
V osmi letech jsem ležela v nemocnici - v noci jsem se počurávala. Mám dvě intenzivní vzpomínky - jak mi brali krev a já se na to koukala. A sestřička mi pořád říkala, ať se otočím. Pak jak jsem plakala, když jsem byla na ultrazvuku.
Vím, že lékaři a sestry jsou tu od toho, aby lidem pomáhali, a já si jich za to moc vážím. Nikdy se však nepřestanu úplně bát. A jak to máte u lékařů Vy? Máte strach, nebo ne? Napište mi do komentářů, děkuji za přečtení, krásný a pohodový den přeje Vaše Eliss ♥

A dost!

29. května 2017 v 19:41 | Eliss
Asi před půl rokem jsem tu psala o svých rodinných záležitostech - že si s bratrem moc nerozumíme a nijak extra se nestýkáme.
Švagrová si mě smazala z přátel na Facebooku, chovala se ke mně hezky jenom před bratrem, jinak mě absolutně přehlížela.
No a můj milý bratříček se ozval také jen když něco potřeboval. Ještě před půl rokem mě pozval aspoň na kafe - já sice šla, ale nikdy jsem se u něj doma necítila dobře. Působilo to na mě všechno křečovitě a falešně.
V březnu odjel na měsíc a půl na služební cestu v zahraničí. Švagrová měla v dubnu svátek, tak jsem jí na Facebooku poslala přáníčko. Myslíte, že se obtěžovala mi odepsat? Ani náhodou. Takže jsem se ani neobtěžovala koupit jí dárek.
Za celou dobu, co byl bratr pryč, se ozvala jen jednou, když mi volala (ani jsem nevěděla že je to ona, protože mi číslo nedala), hystericky na mě řvala, ať jí vrátím klíče, co mám od jejich bytu, že jde s dětmi ze školky a zabouchla si doma klíče. Tak jsem si říkala, proč ne - i přes ten její tón.
Řekla jsem, ať přijde, že jsem doma a klíček jí dám. Ona na to, že je u mně za pět minut a položila to.
Patnáct minut uběhlo, nic. Dvacet minut, nic. Volala mi až za půl hodiny, že potkala cestou moji mámu a klíček jí dala ona. Co na tom, že jsem čekala jak idiot a raději tu půl hodinu kysla doma, ačkoliv jsem měla také něco naplanované.
S mým bratrem mám vztah následující - nikdy nezavolá, jak se pořád mám, to mu musím napsat první já.
Ozve se vždy, když chce pohlídat děti nebo psy. A já idiot vždycky šla a byla poslušná i přes to jak se ke mně choval.
Když mě někde potkal, měl hloupé dětinské narážky, za zády se mi smál a takové různé příjemné věci.
Chodím tam prostě jen když není zbytí - narozeniny, Vánoce...
V sobotu se mi bratr ozval asi po třech týdnech. A hádejte co? Že jedou s dětmi na výlet na celý den a zrovna jim tam má přijít dělník udělat nové vchodové dveře, jestli bych mu nemohla pohlídat byt.
To byla ta chvíle kdy jsem si řekla: A dost! Přece mu nebudu pořád dělat služku. Důrazně jsem mu vysvětlila, že nebudu mít ten den určitě čas, že se ozve jen když něco chce a že se ke mně se švagrovou nechovají normálně, že si mě smazala z Facebooku a nedepsala mi. Takže pro ně nebudu pořád něco dělat.
Mě ani nějak nikdy nenapadne že bych po bratrovi něco chtěla - jednou jedinkrát jsem ho požádala aby odvezl nemocného kocoura na veterinu - sice to udělal, ale měli jste vidět ten jeho výraz...
Po svém rozhodnutí jsem se cítila dobře jako už dlouho ne. Nehodlám se totiž pořád přetvařovat a dělat že se nic neděje.
Je to má rodina, ale nejsme si vůbec blízcí. A mám pocit, že už ani nebudeme, že vše bude jen horší.
Proč mě někdy nepozve na kávu k nim nebo jen tak si sednout, ale jen mě zneužívá?
Jsem si vědoma toho, že mě švagrová nemá ráda, ale proč ji bratr musí ve všem poslouchat?
Je mi z toho smutno, ale naučím se s tím žít. Šlo to relativně i doteď, tak to půjde i dál.
Nejbližší člověk je pro mě můj přítel, a moc mu děkuji za vše co pro mě dělá. Že mě má rád i s mými chybami a je ke mě vždy upřímný. To on mi plně nahrazuje mou rodinu.
Nepotřebuju lidi, kteří mě jen využívají a myslí si že je to v pořádku, když jsme rodina.
Neberu bratra a jeho ženu jako rodinu, ale jen jako nějaké torzo, které se brzy rozloží.
O to víc si vážím lidí ve svém okolí, kteří jsou opravdoví přátelé. A že jich moc není.
Děkuji za přečtení tohoto článku, kde jsem si potřebovala vylít své pocity.
Mějte se krásně, děkuji Vám všem. Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 24 Kde se stala chyba

27. května 2017 v 10:25 | Eliss
Autor: Alafair Burkeová
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Hlavní hrdinkou příběhu je okresní prokurátorka Samantha Kincaidová.
Stojí před nelehkým úkolem - najít pachatele znásilnění třináctileté Kendry, která se živila pouliční prostitucí.
Podezřelým se velmi brzy stává dealer Derrick Derringer, ale v Kendřině výpovědi cosi nesedí...
Samantha se rozhodne zjistit pravdu za každou cenu, ale vše se zkomplikuje když se stane obětí napadení a byt najde vzhůru nohama.
A ještě k tomu se pracovně setkává se svým bývalým přítelem Chuckem Forbesem.
Hodnocení: Knížku jsem si půjčila z knihovny asi před měsícem. Jelikož je z edice CLASS, tak jsem čekala kvalitní četbu.
Byla jsem však zklamaná. Nepotřebuji v knihách nějak moc akce, tahle byla však tak nudná skoro až do konce, kde se začalo něco trošku dít. Dočetla jsem ji jen proto, že nerada četbu přerušuji. To už se mi nestalo několik let.
Je ale napsána srozumitelně, nic intelektuálního, takové vyloženě odpočinkové čtení.
A co Vy? Máte taky raději akčnější četbu? Nebo starou dobrou klidnou klasiku? Napište mi do komentářů, díky za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Kde se stala chyba

Manželé Stodolovi

24. května 2017 v 18:10 | Eliss
Určitě je Vám toto příjmení dobře známo. Nejznámější vraždící pár v České republice.
Za jediný rok 2001 - 2002 zvládli zavraždit celkem osm seniorů.
Výsledek obrázku pro Stodolovi
Nejprve se policie domnívala, že senioři zemřeli přirozenou smrtí nebo spáchali sebevraždu.
Policie totiž při prvotním vyšetřování pochybila a manželé po sobě perfektně zametli všechny stopy.
První obětí byl pan Šanda ze Slavošova. Před napadením Stodola vypil tři litry vína na kuráž.
Nasadil si na hlavu punčochu a paruku - s tím mu pomohla manželka.
Prvotní plán byl, že Stodola starce sváže, prohledá byt, odejde a nechá svázaného nebožáka jen tak.
Při příchodu na místo pečlivě pozoroval dům a když Šanda vyšel ze dveří, nechal odemčeno a odešel do chléva, Stodola vnikl dovnitř kde se schoval za závěs.
Počkal až se starý pán vrátí, napadl jej a donutil jej k vydání celkem 40 000 KČ.
Při předávání peněz však Stodolovi strhl z hlavy punčochu a ten dostal strach.
Starce rychle uškrtil, položil jej do postele a kolem lůžka rozmístil svíčky.
Po jeho odchodu dům vzplál. Na místo přivolaný lékař konstatoval smrt uhořením. A že to byla prý sebevražda...
Při pitvě se sice zjistili podezřelé okolnosti, ale kvůli dalším pochybením lékaře byl uzavřen jako nešťastná náhoda.
Pohřbu se zúčastnil drze i Stodola - zvonil na kostelní zvon a dokonce byl na smuteční hostině...
Druhou vraždu uskutečnili oba manželé už společně, a to pouhých 12 dnů od první vraždy.
Paní Růžena Skohoutilová byla hned vedle pana Šandy a kousek od domu Stodolových.
Viděli, že stará paní chodí pěkně oblékana a nosí spoustu šperků, proto pro ně byla ideální obětí.
Do bytu paní Růženy vnikli 28. listopadu 2001 po osmé hodině večerní.
Dana Stodolová rozbila sklo u vchodových dveří a otočila klíčem ve dveřích.
Paní nic nezaslechla, protože měla špatný sluch a měla hlasitě puštěnou televizi.
Během několika minut ji Dana stihla několika úděry do hlavy omráčit a svázat šátky. To už jí přiběhl na pomoc manžel.
Prohledali dům a když nic nenašli, snažili se z paní vymlátit, kde má peníze. Ta však odmítala cokoli říct a proto ji rozlícený Stodola uškrtil.
V ložnicí pod postelí pak našli 50 000 Kč.
Nebohou paní odtáhli na zahradu, kde ji i pohřbili. Ukradli věci osobní potřeby, aby to vypadalo, že paní odjela na cesty.
Na místě činu si dokonce uvařili kávu a v klidu ji vypili...
Tohle je jen zlomek ze všech jejich zločinů, já však nemám žaludek na to psát dál. Oba byli naštěstí odsouzeni na doživotí.
Doufám, že si staří lidé dávají dobrý pozor na to, koho pouštějí dovnitř. Určitě se to vyplatí...
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil. Děkuji za přečtení, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 23 Děsivé přízraky

21. května 2017 v 9:52 | Eliss
Autor: Laurent Botti
Žánr: Horor, Mysteriózní
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Jedenáctiletý Bastien se po tragické smrti svého bratra přestěhuje s rodiči zdrcenými žalem do tajemného městečka Laville-Saint-Jour, kde se celotočně vznáší opar mlhy a něco tajemného visí ve vzduchu.
A zrovna v té době je povolán komisař Bertegui k tělu mrtvé staré ženy, jenž vedla podivínský život v ústraní.
Ze začátku to vypadá na obyčejný infarkt, později to však začne připomínat velmi zvláštní vraždu...
Ve městě se objeví ženin syn - spisovatel Nicolas Le Garrec, který se s matkou nestýkal a tvrdí, že ve městě se vyskytuje tajemná moc, že jsou tu duchové zavražděných dětí.
Příběhy všech postav se protnou ve chvíli, kdy k smrti vyděšený Bastien dostává zprávu od svého mrtvého bratra...
Hodnocení: Ze začátku se knížka četla dost obtížně kvůli velkému množství postav. Na ty jsem si ale brzy zvykla a byla vtáhnuta do děje tajemnou atmosférou celého městečka.
Bohužel tu je několik do očí bijích chyb - postavy se najednou znají velice dobře, ačkoliv se před pár stránkami sotva seznámili...
Myslím, že je to velká škoda. Také bych knížku aspoň o padesát stran zkrátila, konec byl takové velké sci-fi...
Takže, plus je dobrá atmosféra, no a mínus jsou logické chyby a nepřehlédnutelnost.
Na další přečtení to už nebude a brzy na knížku nejspíš zapomenu.
A co Vy? Četli jste tuto knížku a líbila se Vám? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Děsivé přízraky

Když se nikdo nedívá...

17. května 2017 v 22:10 | Eliss
VAROVÁNÍ: Pokud jste puritáni nebo přílíš mladí, raději ani neklikejte.
Téma týdne Když se nikdo nedívá jsem se rozhodla pojmout z úplně jiné stránky.
Jsem možná trochu zvrácená, ale napadlo mě dnes psát o masturbaci.
Wikipedie říká, že masturbace je druh sexu, kdy se pohlavní orgány stimulují rukou. A hraje v životě člověka důležitou roli.
No, s tím se naprosto ztotožňuji. Co dělat, když není po ruce partner nebo je příliš unaven z práce?
Je lepší partnera podvádět, nebo si pomoct úplně jednoduše a docela příjemně?
A kdo z vás to nikdy nezkusil? Už v dětství nás přece pohlavní orgány nesmírně zajímali.
Objevování svého těla a co dokáže je přece něco tak úžasného!
V některých náboženstvích, např. křesťanství je masturbace brána jako porucha lidských vztahů a vzniká u jedinců vystavených týrání nebo jiném traumatu.
Jsem tedy já i můj partner psychicky narušení? Bavíme se spolu o všem a tohle téma není vyjímkou.
Pokud je jeden z nás na sex příliš unavený, jednoduše se zavřeme v ložnici a u nějakého pěkného porna si uděláme dobře.
Jenže, masturbace bohužel nemusí být soukromá záležitost.
Jsou tací, co mají potřebu se zvláštně ukájet na veřejnosti, a to mi připadá dost úchylné.
Poprvé jsme se tohoto tématu dotkli na základní škole když jsem byla venku s kamarády.
Kluci pořád: "Já si ho doma pod peřinou honím!" Nechápala jsem význam tohoto slova. Došlo mi to až později, přesto jsem až do dvaceti nemasturbovala.
Přišlo mi to úchylné. Ve dvaceti jsem začala když byl přítel dlouho na cestách. To jsem neměla ani ponětí, jak to se sebou pořádně dělat. Trvalo mi půl roku, než jsem přišla na správnou techniku.
Výborně mi to také pomáhá když mi je smutno a potřebuji zvednout náladu.
Na Vánoce jsem dostala Venušiny kuličky - můžu je nosit ve škole, užívat si a nikdo nic nevidí. Může to být bráno také jako forma masturbace, ne?
Ze začátku jsem si připadala jako hříšník - můj kamarád křesťan mi psal, že za tohle mě budou olizovat plameny pekelné. No, co už.
Podle žebříčku začínají někteří jedinci masturbovat již v deseti letech. To mi přijde přílliš brzy.
Jsou pořádány soutěže, kde český zástupce vydržel onanovat osm hodin...
Myslím, že tohle téma je naprosto normální a nemělo by být tabu. Není na tom nic zdraví škodlivého, jak si někteří můžou myslet.
Špatné by to bylo jen, kdyby to ničilo sexuální život páru.
To bude vše, doufám že jsem Vás příliš nerozrušila nebo neurazila, to bych opravdu nerada.
Přeji pěkný den, Vaše Eliss ♥

Tajemné sídlo Winchesterů

16. května 2017 v 9:34 | Eliss
Panské sídlo Winchester s San José v Kalifornii má mezi strašidelnými domy vyjímečné postavení.
Údajně jej měli postavit samotní duchové!
V roce 1884 paní Winchsterová oplakávala ztrátu jediného syna a manžela, kteří se proslavili výrobou pušek winchester.
Paní Winchesterová byla přesvědčena, že ji budou pronásledovat neklidné duše, které byly zavražděny manželovými zbraněmi, pokud nerozšíří dům v souladu s jejich přáními.
Dost podivné, že?
Výsledek obrázku pro winchester mansion ghost
Každý večer seděla u strašidelné večeře - bylo prostřeno pro třináct lidí, z nichž u stolu seděla právě jen paní Winchsterová.
Služebnictvu její výstřednost nijak nevadila - bralo si zbytky od večeře pro sebe.
Po večeři pořádala vdova seanci, kde si vyslechla nejnovější plány duchů, a ty pak předávala stavebním dělníkům.
Nutno dodat, že byly místy poněkud šílené - v domě je mnoho schodišť končících u stropu nebo vedoucích k cihlovým zdím. Několik dveří nemají na druhé straně kliku - duchům to prý nemůže vadit!
Duchové byly posedlí číslem třináct. Každé schodiště má třináct stupňů, nové místnosti třináct oken.
Svícny mají třináct žárovek a a na zdech visí třináct věšáků.
Paní Winchesterová zemřela 5. září 1922.
V devadesátých letech zůstala přes noc v domě dvojice badatelů paranormálních jevů.
Kolem půlnoci je vzbudil zvuk hrajích varhan, které vůbec nebyly zapojené.
O chvíli později je vyděsilo otřásání domu v základech - na druhý den s údivem zjistili, že žádné zemětřesení nebylo v oblasti hlášeno...
Místo je lákavou turistickou atrakcí dodnes. Zjevuje se tu duch mladé služebné, tesaře, jenž zemřel při stavbě domu a nakonec i samotné paní Winchesterové.
Může být na děsivé pověsti tohoto místa zrnko pravdy?
Co si o tom myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro winchester house

O čem poslední dny přemýšlím....

14. května 2017 v 11:12 | Eliss
Bydlím na malé vesnici, kde tak nějak každý zná každého a vyskytuje se tu obrovské množství drben - povětšinou paní v důchodu nemající nic lepšího na práci.
Na druhé straně ulice bydlí rodina - říkejmě jim třeba Urbanovi.
Paní Urbanová s panem Urbanem mají něco kolem čtyřiceti a mají dvě děti, jedenáctiletou Anetu a osmnáctiletého Pavla.
Navenek působí jako šťastná rodina - ale několikrát u nich zasahovala policie. Tak nějak se ví, že hlava rodiny má záchvaty agrese a svou manželku dost pravidelně bije.
Aneta navštěvuje místní základní školu a snaží se hodně času trávit mimo dům - chodí do různých kroužků.
Pavel má to štěstí, že studuje na střední škole dost vzdálené na to, aby mohl bydlet na internátě.
No - štěstí. Dá se tam dohromady s pochybnou partou a začne brát heroin, který mu pomáhá na vše zapomenout a uvolnit se.
Brzy se stává závislým, a pokud nemá svoji pravidelnou dávku, upadá do depresí, které ventiluje zejména na facebooku prostřednictvím statusů a obrázcích o smrti. (Tohle vím, mám ho v přátelích.)
Doma s ním začínají být problémy - navenek je tichý a nemluvný, ale doma začíná krást peníze a sousedům věci ze zahrad, které může rychle zpeněžit a koupit si tak drogy.
Začal mít problémy ve škole, přestával se učit a dost často do školy vůbec nepřišel.
Ve čtvrtek přijel dřív ze školy - nikdo o tom nevěděl, byl sám doma - a spolykal celou krabičku prášků na spaní, které brala paní Urbanová.
Ještě předtím napsal status na facebooku, že nic nemá cenu a že končí své trápení.
Za čtyři hodiny jej našla jeho matka ležet v posteli. Jako první si myslela že spí, ale pak zjistila že nedýchá a okamžitě volala sanitku a policii.
Bohužel, bylo už pozdě...
Dozvěděla jsem se o tom hned ten den - přece jen dvě policejní auta, sanitka a pohřebák nestojí u sousedů obvykle...
Pavla jsem znala od školky - tenkrát jsme si tam spolu občas hrávali.
Ale děti ho moc v oblibě neměli - byl trochu asociál a nerozuměl si s nimi.
Neměli jsme spolu poslední roky nějak extra vřelý vztah - pozdravili jsme se a občas spolu prohodili pár slov.
Ale přesto mě sebevražda člověka, který bydlel kousek ode mě, byl mladší než já a měl celý život před sebou, velmi zasáhla.
Přemýšlím nad tím, jestli to nešlo vyřešit nějak jinak. Vedl dost smutný život, ale i tak...
Mě osobně se drogy hnusí - nikdy jsem nezkusila ani marihuanu, protože mi hrozně smrdí.
Je mi Pavla hrozně líto, a každou noc před tím než usnu na něj a na to co se mu stalo myslím...
To bude pro dnešní článek vše, budu ráda za přečtení a komentáře, Vaše zamyšlená Eliss ♥

Superschopnosti moči

12. května 2017 v 10:07 | Eliss
Zrovna včera jsem se dívala s přítelem na fantasticky zajímavý dokument s názvem Superschopnosti moči.
Moč je sterilní tekutina, která má v sobě 95% vody a pouhých 5% odpadních látek!
Doslova mě šokovalo zjištění, že už v matčině lůně jsem vlastně plavali ve vlastní moči. Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela...
V dokumentu je krásně vysvětleno, jak je téma močení pro spoustu lidí tabu.
Dokonce je tu zmíněna i nemoc "stydlivého močení", kdy se člověk, když má močit před ostatními například na veřejných toaletách, prostě zasekne a nejde mu to.
K mému šoku se mi přítel přiznal, že tímhle trpí taky. Přede mnou mu to problém nedělá - nemyslím to, že bych e na něj přímo dívala - ale když jsme třeba někde na procházce venku a já samozřejmě stojím kousek dál.
Když je na veřejných toaletách a vedle něj v kabince někdo zrovna je, raději počká až odejde nebo odejde rovnou s plným měchýřem on. Prostě se zasekne a nejde mu to.
Výsledek obrázku pro moč
Je tu zmíněn i problém u žen - když jsme nervózní, močíme málo a častěji. Přesně to se mi stává, když mě čeká něco důležitého, chodím třeba i každých pět minut na záchod...
V asijských zemích odebírají moč mladých chlapců a vaří v nich vajíčka pro jejich údajné léčivé schopnosti.
No, já osobně bych měla velký problém je ochutnat...
O fenoménu pití vlastní moči jsem už před nějakou dobou četla. V asijských zemích to dělají zcela běžně - ráno a večer - a nemůžou si to vynachválit! Prý se pak dožívají o mnoho vyššího věku.
V moči je obsaženo přes 3000 chemických látek! Neuvěřitelné...
Vědci z NASA mají velký potenciál - použít moč jako palivo do raketoplánů. Potřebovali by k tomu ale obrovské množství již zmíněné tekutiny a proto je to teprve hudba budoucnosti...
V Číně v jedné škole mají pro děti speciální záchodky pro moč a stolici, přičemž moč se odvádí do speciální kádě, a několikrát do roka si je místní zemědělec jede vybrat a hnojí jí své jabloně. Moč má velký obsah fosforu, který podporuje kvetení.
Výsledek obrázku pro superschopnosti moči
Podle proudu moči také muži poznají, jestli nemají nemocnou prostatu. Pokud močí méně než 7 sekund, měli by navštívit lékaře.
Některé ženy si každé ráno namočí hadřík ve vlastní moči a přikládají si jej na obličej - vyčistí prý skvěle všechny póry!!
Mužům se doporučuje močit si ve sprše na nohy - zvláštní...
Doporučuje se hodně pít - čístí se tím Vaše ledviny a játra.
No, já svou moč i po tomto dokumentu rozhodně pít nezačnu. Jsem ale překvapena spoustou zajímavých faktů, která stojí za zamyšlení.
Rozhodně dokumet Všem doporučuji a napiště mi prosím do komentářů, jaký názor máte Vy. Děkuji za přečtení, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 22 Pojistka smrti

10. května 2017 v 14:18 | Eliss
Autor: Robin Cook
Žánr: Thriller
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Pia Grazdaniová má za sebou nelehké dětství v pěstounské rodině, a proto je vděčná za šanci studovat na Columbijské univerzitě medicínu.
Spolupracuje s podivínským doktorem Rothmanem, který je blízko objevu převratné novinky v transplantaci orgánů, která dává šanci na přežití zejména nevyléčitelně nemocným.
To se ale nelíbí poskytovatelům životních pojistek, kteří vidí velké ohrožení svého živobytí.
Edmund Mathews a jeho partner Russell Levefre se rozhodnou Rothmana a jeho pomocníka Yamamota zavraždit a vše zamaskovat jako nešťastnou náhodu.
Pia však příčině jejich smrti nevěří, a se svým přítelem Georgem patrá v nejvyšších lékřských kruzích.
To však ještě netuší, že jí brzy půjde v patách parta nelítostných zabijáků...
Hodnocení: Knížky od Robina Cooka mám ve velké oblibě, ale bohužel jsem od něj asi dva roky už nic nečetla.
Mám ráda jeho styl vyprávění, jen mi vadí lékařské výrazy, které jsou pro laika dost nesrozumitelné.
V půlce knížky přišel zvrat, který jsem opravdu nečekala a udělal pro mě četbu ještě zajímavější.
Perfektní práce s charaktery postav, konec mě taktéž potěšil, rozhodně si od Cooka brzy něco znovu přečtu!
Můžu doporučit milovníkům napínavé četby z lekařského prostředí.
Doufám, že se Vám dnešní recenze líbila, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Pojistka smrti
 
 

Reklama