Moje kecy

Ty nejkrásnější slova

11. listopadu 2017 v 10:52 | Eliss
3. listopadu jsme s přítelem měli čtyřleté výročí našeho vztahu.
Ze začátku to bylo dost složité - scházeli jsme se jen kvůli sexu, ale asi po půl roce jsme spolu začali bydlet.
První rok a půl byl nejhorší, protože přítel byl alkoholik. Chodil po hospodách a barech, domů si kupoval lahve s alkoholem a dost vynalézavě je přede mnou schovával.
Nakonec to dopadlo tak, že v lednu 2015 dostal deliriový záchvat, musela jsem zavolat sanitku, která jej odvezla do protialkoholní léčebny.
Dva dny jsem nespala, protože jsem se tam sice dovolala, jenže mi nechtěli nic moc říct a já měla o přítele šílený strach.
K telefonu mi ho dali až třetí den. Mé pocity byly smíšené. Měla jsem radost, že ho slyším, a zároveň příšerný vztek.
Sliboval mi, že se už alkoholu ani nedotkne, ale já tomu skoro nevěřila.
Byla jsem ale rozhodnuta to zkusit, nevzdát se a bojovat za svou lásku. Byla jsem totiž neuvěřitelně zamilovaná, odpustila jsem příteli i jeho nevěry pod vlivem alkoholu, večírky plné pochybných lidí a kolik jsem mu tenkrát půjčila peněz ani nespočítám.
Když se tedy po měsíci vrátil, bylo vše jiné. Stál přede mnou jiný člověk - uzavřený, introvertní, věčně podrážděný.
Věděla jsem, že je to kvůli tomu, že nemá alkohol, ale řekl tenkrát spoustu věcí, co mi ublížili.
Denně jsme se hádali i kvůli maličkostem - například že jsem si zapomněla vzít do města mobil a neměl se mi jak dovolat.
Byla jsem z toho všeho psychicky rozhozená, neustále mi bylo do breku a ztrácela jsem sílu.
Za dva měsíce se situace uklidnila, přítel se dostal do "pohody" a pomalu jsme k sobě začali hledat cestu.
Nejvíce času trávil a tráví v práci - dělá pokrývače, takže pokud je pěkné počasí je denně v práci a vidíme se jenom večer.
Často jezdí pracovat i do ciziny - teď byl tři týdny v Německu a mě bylo neuvěřitelně smutno.
Náš vztah je teď o mnoho lepší, začali jsme doma pomalu něco opravovat, jezdíme často do kina a je nám spolu moc dobře. Nikdy bych nedokázala být nevěrná.
Mrzela mě jen jediná věc - přítel mi nikdy nedokázal říci že mě miluje. Prý to tak necítí, ale má mě hrozně rád.
Časem jsem přestala takovou maličkost řešit, důležité pro mě je, že mám vedle sebe člověka, který mi pomáhá při všech mých probleméch a můžu mu říct cokoliv.
Neopustil mě ani když mě můj nejlepší kamarád znásilnil - za tohle jsem neskutečně vděčná.
Včera se přítel vrátil z již zmíněného Německa. Měla jsem takovou velkou radost!
Hned jak přijel jsem mu popřála ke čtyřicátým narozeninám, které měl před třemi dny, a předala mu dárek.
Obejmul mě a řekl mi, že mě miluje, jen si to pořád nechtěl připustit. Nemohla jsem zadržet příval slz, a nikdy nepřestanu děkovat za svou lásku. Jsou to ty nejkrásnější slova, co mi kdy kdo řekl.
Děkuji Vám za přečtení článku, přeji krásný den, a doufám že i Vy vedle sebe máte někoho kdo Vás miluje, protože to dává do života hrozně moc. Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro heart flower

Stále to mám v hlavě

9. listopadu 2017 v 16:39 | Eliss
Tři roky jsem se léčila z anorexie, která přišla v mých sedmnácti letech. Řešit jsem to začala až ve dvaceti, protože jsem si velmi dlouho nechtěla přiznat, že bych mohla trpět touto nemocí.
Já přece nikdy nechtěla být štíhlá! Jídlo jsem ale odmítala z důvodů ryze psychických, ovšem časem jsem chtěla být opravdu hubená.
Bylo to z důvodu mé nedokonalosti. Hnala jsem to dál a dál, až jsem při výšce 160 centimetrů vážila pouhých 38,5 kilogramů.
Celý den jsem třeba snědla jen půlku rohlíku k obědu a považovala to za naprosto normální věc. Jídlo pro mě byla absolutní zbytečnost, nač se jím zabývat!
Byla jsem neustále unavená, nemohla jsem spát, jak mi kručelo v břiše, často jsem se i budila v noci hlady - křeče v břiše byly někdy opravdu k nesnesení.
Ve škole se spolužáci často divili, že vracím jídlo, že skoro nic nesním.
Když byl doma přítel, dával na mě pozor a nutil mě do jídla, a já ho často poslechla - jenom z prosté lásky.
Nejhorší pro mě byl stres. Stačila malá hádka s přítelem nebo špatná známka ve škole, automaticky jsem přestávala jíst.
Mučila jsem se hlady, ale ono bylo pak vše jen horší.
Byla jsem nesoustředěná, točila se mi hlava a měla jsem zvýšenou potřebu spánku.
Spala jsem i více než dvanáct hodin denně, protože tělo nemělo z čeho čerpat živiny. Divím se, že se mi neudělaly vředy.
Jednu dobu jsem byla i smířená s tím, že umřu na podvýživu, okolí a přátelé ode mne budou mít klid a vše bude takto lepší.
Z úplného dna jsem se odrazila sama, ale bylo to velice těžké. Moje nynější váha je 43 kilogramů, ale je to pořád hrozně málo a zdaleka nemám vyhráno.
Bojuji každý den, musím se přemlouvat, abych se najedla, ale většinou se to podaří.
Nejhorší je pro mě právě nějaký stres nebo hádka - ale přesvědčuji se, že hladověním se to nevyřeší a není potřeba, abych se takto trestala.
Doufám, že už nezačnu znovu hubnout, protože rozhodně nejsem tlustá. Musím se ještě naučit mít se pořádně ráda, a věřím, že to dokážu a budu konečně šťastná.
Vám Všem děkuji za podporu - hlavně za ty moc pěkné komentáře. Když si je pročítám, dává mi to neuvěřitelnou sílu.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, děkuji za přečtení a komentáře - a hlavně nehladovte!
Přeji Vám krásný den plný toho nejlepšího jídla, Vaše nevzdávající se Eliss ♥
Výsledek obrázku pro eat

Knižní recenze 49 Neočekávaný host

6. listopadu 2017 v 18:05 | Eliss
Autor: Agatha Christie, Charles Osborne
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Neočekávaný host byl vydám poprvé v roce 1958 jako divadelní scénář.
V roce 1999 ji do divadelní podoby přepsal znalec autorčina díla Charles Osborne.
Je skoro půlnoc a kvůli mlze na pobřeží jižního Walesu není vidět na krok. Právě v takový čas hledá pomoc v domě Warwickových zbloudilý řidič, který nedaleko havaroval.
Jenže místo pomoci najde v domě mrtvolu pána domu a nad ním jeho manželku s revolverem v ruce.
Vše vypadá na první pohled jasně, ale to by nesměla být autorkou knihy královna detektivek!
Hodnocení: Po dlouhé době jsem si koupila knížku, a jsem dost rozčarovaná.
Mylně jsem se domnívala, že knížku psala autorka - bohužel je jen autorkou předlohy a Charles Osborne ji přepsal do podoby, která se mi dostala do rukou.
A to je zásadní problém. Knížka se totiž nemůže vymanit z divadelních kulis. Příběh je vyprávěn stále jakoby v jedné místnosti, mám ráda když se postavy posouvají z místa na místo a něco akčního se odehrává, tady to bohužel nehrozí.
Vyřešení vraždy a odhalení vraha není úplně špatné - bohužel se nemůžu zbavit podivného pocitu z knihy.
Raději příště sáhnu po klasice, kterou psala opravdu Agatha sama.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? A nebyli jste zklamaní? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Neočekávaný host

Jak jsem si chtěla udělat kurz kávy

4. listopadu 2017 v 7:24 | Eliss
Včera jsme dostali ve škole lístečky s nabídkou na kávový nebo barmanský kurz.
Barmanský stojí 2 500 - to jsem ihned zavrhla jako moc drahé. Ale ten druhý vypadal zajímavě.
Kurz kávy "Barista." Délka dva dny, cca 16 hodin. Má tam být teorie a praxe a po skončení dostane každý student certifikát.
V teorii je obsažena historie kávy, kávový zeměpis, druhy kávy, pěstování kávy a teorie přípravy espressa.
Praxe se zabývá nastavením mlýnků, přípravou špičkového espressa, degustací káv, nácvikem šlehání mléčné pěny, nalévání této vzniklé pěny do cappuccina a ukázka techniky latte art.
Cena 1 000 korun. Ve škole nás učitel přemlouval, že když nám to rodiče odmítnou zaplatit, přece si to můžeme přát na Vánoce.
Ještě musím podotknout, že kurz se bude konat v polovině dubna. Ae peníze a přihlášky máme donést co nejdříve, samozřejmě.
Jsem velký milovník kávy - každý den chodím do své oblíbené kavárny na latté nebo kakao.
Ještě před dvěma lety jsem kávu neměla ráda, bylo mi z ní zle a raději jsem si dala šálek dobrého čaje.
Ale můj organismus si to nějak sám upravil a nyní mi již konzumace kávy nedělá problémy - naopak velké potěšení.
Včera jsem šla opět na latté a mezi řečí s majitelkou jsem zmínila i tento kurz. Zaujalo ji to, a tak mě poprosila ať jí dám k přečtení ten lísteček.
Začala se tomu smát. Tak za prvé hned cena se jí zdála extrémně vysoká. Za dva dny tisícovku? Prý i kdyby chtěli polovinu je to moc.
Za druhé teorii si přece může každý nastudovat sám na internetu.
A nejdůležitější věc - sice nám to všechno ukáží, zkusíme si našlehat pěnu - ale hrozně dlouho trvá se naučit vařit opravdu dobrou kávu.
Ještě zmínila, že takto by si chtěla vydělávat taky - jezdit po školách a brát tolik peněz v podstatě za nic. Pěkný byznys!
Takže na kurz samozřejmě nakonec nejdu. Budu si raději kávu stále vychutnávat v kavárně a snad se jednou třeba naučím dělat dobrou kávu i bez kurzu - kdybych tedy pracovala v podobném podniku.
A co si o podobných kurzech myslíte Vy? Má to cenu? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro latte art
Související obrázek

Karma je zdarma

1. listopadu 2017 v 13:21 | Eliss
Před nějakou dobou jsem tu psala o tom, jak mě znásilnil můj nejlepší kamarád.
Nepopírám, že si za to z části můžu i sama kvůli své hlouposti a naivitě.
To však nedává žádnému muži právo na to, co se mi stalo. Kvůli laxnosti policie případ upadl v zapomnění - jen jsem domohla soudního zákazu styku, takže mě Jirka nemůže jakkoliv kontaktovat.
Pro ty kdo nečetli minulý článek je zde malé připomenutí.
V únoru jsem měla sraz se svým bývalým nejlepším kamarádem Jirkou - mělo jít o pokec na autobusové zastávce a cigáro.
Nějakou dobu to mezi námi dost skřípalo - Jirka mi začal psát oplzlé SMS a naše setkání proto začínala být dost zvláštní, už i kvůli tomu jak se na mě díval.
Na sraz jsem tedy přišla, Jirka mě pozval do auta s tím že přece nebudeme mrznout venku.
Přeskočilo mu, odvezl mě do lesa, kde mě pod pohrůžkou násilí však Vy víte co. Nehodlám to tady rozepisovat, jelikož to bylo velmi ponižující, do konce života na to nezapomenu. Když jsem se v této situaci zmohla na odpor, dostala jsem takovou facku, že jsem ho raději nechala ať si dělá co chce. Telefon jsem měla rozpadlý, takže mi byl houby platný.
Na konci toho všeho mě Jirka nechal polonahou a špinavou v lese, posbírala jsem svůj mobil a jela to hned ohlásit na policii.
Tam mě obvinili, že jsem si to vymyslela, protože Jirka měl zajištěné alibi od rodičů.
Ještě jsem jim tam musela zaplatit pokutu za "křivé svědectví."
Doteď jsem z toho dost špatná - mám strach jít sama ven, když vidím auto podobné tomu jaké má Jirka rozbuší se mi hrozně srdce a sex jsem si velmi dlouho neužila - sice to s přítelem pořád zkoušíme, ale já se jaksi vždycky stáhnu a bolí mě to.
Jirku teď naštěstí nepotkávám, ale stejně mám pořád pocit křivdy, jak se k tomu policie postavila.
Dnes jsem šla ještě před školou - měla jsem až na deset - na svou pravidelnou kávu do své oblíbené kavárničky.
Jelikož tam byla včera Halloweenská oslava, bylo tam skoro prázdno a klid.
U baru seděl jeden starší pán a povídal si s majitelkou. Zbystřila jsem, když začal mluvit o podniku, kde Jirka pracuje - dělá tam kuchaře.
Nejprve rozebírali údajné strašení v restauraci - prý se už několikrát stalo, že ráno byl nábytek na jiném místě než v jakém ho nechala obsluha předcházející den.
A pak přišlo to zajímavé: "Včera jsem v noci propustil Jiřího. Šel na záchod, nechal zapnutý sporák s pánvemi, na kterých bylo maso, a než se vrátil, začalo to hořet! Přiznal se mi, že si šel na ten záchod zahulit trávu. Shořela celá skříň nad tím, hned jsem mu dal výpověď. Už měl jeden průšvih a tohle byla poslední kapka."
Jelikož zmínil i příjmení, hned jsem věděla že jde o "mého kamaráda."
Nikomu nic špatného nepřeji, ale Jirkovi se vrátilo to co mi provedl. Karma je zdarma a dostihne každého.
Co si o tomto myslíte Vy? Děkuji za přečtení článku a komentáře, mějte krásný den a konejte jen dobré skutky, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro karma

Knižní recenze 48 Zepelín na měsíci

30. října 2017 v 16:15 | Eliss
Autor: Ondřej Neff
Žánr: Povídkový, Sci-fi
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Knížka obsahuje celkem devět sci-fi povídek z daleké budoucnosti.
Povídka Lov na krysu se odehrává v roce 2122 na místě jménem Arkádie. Několik let předtím tu v poklidu žili lidé spolu s androidy.
Pak se však lidé rozhodli umělou inteligenci zlikvidovat - což šlo velmi snadno, neboť tito roboti musí poslechnout na slovo každého člověka, i když se jej rozhodně zabít.
Nyní už jsou všichni androidi zdánlivě mrtví, ale jeden žije tajně s Martou, která jej kdysi pojala za manžela a nedokáže si život bez něj představit. Jednoho dne však u jejich bytu zazvoní skupinka lovců, a jejich budoucnost je značně nejistá...
Mystérium tmy se zbytku knížky docela vymyká, protože je laděno do hororového žánru.
Má sice pouhých šest stran, ale zato je velmi působivě napsána a mrazí z ní až do morku kostí.
Prozradím jen to, že ne každé probuzení se musí odehrát na ideálním místě a v těch nejlepších podmínkách.
Hodnocení: Povídkové knížky nepatří mezi mé favority - mám raději jeden příběh vcelku.
Tuhle jsem si vybrala v knihovně po dotazu na nějakou dobrou sci-fi knížku.
Problém je, že každá povídka je jiná. Některá mě bavila a zejména u těch delších jsem se zase nudila.
Už mnou zmíněné Mystérium tmy se mi velmi líbilo pro svou atmosféru.
Pokud máte rádi tento žánr, určitě si knížku zkuste přečíst, třeba jí přijdete na chuť více než já.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Nebo nemáte rádi povídky z budoucnosti?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro Zepelín na měsíci

Snažím se být v pohodě

28. října 2017 v 11:51 | Eliss
Již jsem tu několikrát zmiňovala, že studuji prvním rokem učební obor kuchař - číšník.
Letos jsem úspěšně zvládla závěrečné zkoušky z oboru pekař, což je výhoda i v tom, že chodím do školy jen na odborné předměty - protože matematiku atd. jsem již jednou absolvovala.
Září jsem celé prožila v pohodě - sice jsem ve třídě ve svých třiadvaceti letech nejstarší, ale i tak jsem si našla kamarádky a cítila se v kolektivu docela dobře.
Ale začátkem října přišla změna. Přešla k nám z jiné třídy nová spolužačka, Denisa.
Měla jsem radost, že ve třídě nemáme žádného Roma, protože upřímně tuto skupinu lidí moc nemusím.
Nevadí mi, když jsou slušní, pracují a neparazitují na sociálních dávkách. Bohužel takoch kolem sebe moc neznám.
No a Denisa je Romka, to šlo vidět už na první pohled. Ale nemyslela jsem si o ní nic špatného, říkala jsem si, že se časem ukáže, jaká je.
A velmi brzy se to ukázalo. Hned druhý den přišla do školy o dvě hodiny později, a to jsme prosím měli na devět a je na internátě, který je v budově školy.
Později se třídní učitelka dozvěděla, že místo toho, aby spěchala na hodinu, ještě si v pohodě povídala s kamarádkou na chodbě. Drzost.
Ani se pořádně neomluvila, jenom cosi drze zavrčela. S tebou budou problémy, pomyslela jsem si.
Při vyučování sedí v lavici tím stylem, že na ní skoro leží, a ještě u toho stíhá psát. Je na ní velmi vidět, jak ji ta škola baví.
Chodím jen na těch pár předmětů, ale co vím, tak dostala zatím samé pětky.
Cítila jsem k Denise stále menší sympatie.
No a nejhorší to bylo na praxi. Dvakrát mi sprostě nadala, že prý dělám moc pomalu - přitom to nebyla pravda, a i když si to myslela, lze to snad říci i slušně.
A když jsem jí já naopak třeba jen slušně požádala, ať mi s něčím pomůže, jenom zahudrovala že "na to se*e."
Stihla jsem se s ní asi třikrát pohádat, navíc proti mě začala i poštvávat spolužáky - chovají se ke mně chladněji.
Jsem z toho nešťastná. Vadí mi její kecy u oběda, jak plánuje brzy otěhotnět a sekne se školou a nechá se živit z dávek.
Nedokážu se přes Denisinu povahu přenést a asi to budu mít ještě hodně těžké.
Co si o této situaci myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den - hlavně bez protivných hloupých lidí.
Mějte se krásně, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro romové pracují

Knižní recenze 47 Alice v nebezpečí

26. října 2017 v 20:10 | Eliss
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Před osmi měsíci zemřel Alici Glendenningové manžel Eddie při nehodě na jejich člunu. Jeho tělo se nikdy nenašlo a proto pojišťovna váhala s vyplacením životní pojistky.
Nyní se však rozhodla peníze po nátlaku právníka odeslat a tak se Alici a jejim dvou dětem Ashley a Jamiemu blýská na lepší časy.
Život všech tří se však znovu zhorší, když jsou obě děti uneseny neznámou ženou, která požaduje výkupné ve výši Eddieho pojistky.
Zoufalá Alice nejprve nechce kontaktovat policii, proto se obrací na svého nejlepšího přítele Charlieho.
Je však vůbec někdo, komu může věřit? Nebo se může v síti intrik a lží spoléhat jen sama na sebe?
A podaří se jí ještě někdy spatřit své děti?
Hodnocení: Kniha se i přes svých 300 stran čte jedním dechem a není tu moc nudných pasáží.
Od McBaina rozhodně nezvyklý počin už z toho důvodu, že příběh je vyprávěn z pohledu oběti, a ne policisty. Opravdu příjemná změna a nic to neubírá na kvalitě!
Jen mě zamrzelo, že jsem tušila finální "bombu" už v polovině čtení. Ale to je asi jen můj problém.
Můžu doporučit všem milovníkům kvalitní detektivky a dramatu.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Napište mi svůj názor do komentářů!
Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Alice v nebezpečí

Obětí své psychiky?

24. října 2017 v 14:05 | Eliss
V několika svých předchozích článcích jsem zmiňovala, že beru antidepresiva. Každý den beru pět miligramů léku Citalon.
Jedna tabletka má ale deset miligramů, takže si je půlím.
Má psychiatrička chtěla abych brala půlku ráno i večer - jenže to jsem se cítila jako "zombie". Abych to vysvětlila, cítila jsem se až moc otupěle.
Léky beru bez větších problému už dva a půl roku - jen jsem občas zapomnětlivá a roztržitá.
Ale poslední tři dny nastala změna. V neděli jsem si vzala prášek ráno jako obvykle kolem sedmé - po snídani, protože nalačno není dobrý na žaludek.
Do oběda bylo vše v pořádku. Ale chvíli po obědě jsem najednou cítila, že nejsem v pohodě. Už se mi to párkrát stalo, když jsem si prášek vzala třeba až kolem desáté ráno.
Nervozita, třes, bušení srdce a pocení. Jako bych si prášek zapomněla vzít a prodělávala absťák.
Dostala jsem šílený záchvat vzteku a křičela na přítele kvůli věci, za kterou vůbec nemohl.
Bylo to čím dál horší, tak jsem si musela vzít ještě jednu půlku prášku. Na chvíli byl klid.
Asi za hodinu se to znovu opakovalo. Jako by ze mně ta "léčivá" látka hrozně rychle vyšuměla.
Vzala jsem si Paralen a rozhodla se to zaspat. Probudila jsem se kolem šesté večer s hroznou bolestí hlavy.
Stále jsem byla nervózní. Z toho, že mi chybí moje "drogy." Začala jsem si okusovat nehty, což jsem ještě nikdy neudělala.
Když jsem byla včera na praxi, pořád se mi třásly ruce. Všimli si toho i ostatní spolužáci a starostlivě se ptali, jestli mi něco není.
Nejspíš si teď myslí, že si asi píchám tvrdé drogy.
Ve dvě hodiny jsem skončila a hned jsem se vydala ke své psychiatričce.
Jenže ouha. Už tam nebyla a mimo své ordinační hodiny nikoho nebere. Co tedy dělají lidé, kteří mají větší problémy než já?
Jela jsem tedy domů a stále se cítila mizerně. Rozčilovalo mě úplně vše - i to že jsem musela čekat pět minut než autobus vyjede ze svého stanoviště.
Dnes jsem byla znovu na psychiatrii a tentokrát mě doktorka vzala.
Její klasická odpověď - máte to ze stresu, berte dvakrát denně celý prášek, udělá se Vám líp.
A nic nepomohlo moje přesvědčování, že žádný stres nemám. Po té dnešní návštěvě jsem definitivně rozhodnuta změnit svého psychiatra.
Protože já přece sama nejlépe vím, jestli mi ten lék dělá dobře nebo se cítím naopak hůř.
Co si o tomto myslíte Vy? Má moje psychiatrička pravdu? Nebo ne?
Děkuji za přečtení článku, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro mozek léky

Knižní recenze 46 Vražda předem ohlášená

22. října 2017 v 9:44 | Eliss
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Děj začíná opět na oddělení 87. revíru. Je konec července, na služebně i venku je vedro k zalknutí.
Strážník Dave Murchinson dostává od desetiletého kluka podivnou obálku. Když se pokusí chlapce zadržet, ten se dá na útěk.
V obálce je anonymní dopis s výhrůžkou vraždy, která se má stát ještě toho dne v osm hodin večer.
Obětí se má stát Lady. Nic více v dopise není.
Detektiv Hawes se svým kolegou Carellou se začínají touto výhružkou intenzivně zabývat.
Možností je mnoho, ale nejvíce indicií ukazuje na zpěvačku Lady, která bude zrovna kolem osmé večer vystupovat se svojí skupinou.
Ale nemýlí se policie? Protože omyl může mít v tomto případě nedozírné následky...
Hodnocení: Kdo čte mé recenze pravidelně tak ví, že McBain patří mězi mé oblíbené autory.
Bohužel mi poslední dobou jeho knížky dosti splývají - na konci vždy přijde šokující odhalení pachatele, které jde však podle stejného vzorce. To je velké mínus.
Začátek i prostředek jsou však poměrně napínavé - mám k 87. revíru docela velké citové pouto a pokračování životů těchto hrdinů si vždy přečtu moc ráda.
Ale jako detektivka tedy nic moc.
Můžu doporučit všem fanouškům Eda McBaina - ti si určitě přijdou na své.
A co Vy? Jaký máte názor na tuto knihu a styl detektivek autora?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Vražda předem ohlášená

Volby jsou za dveřmi

19. října 2017 v 20:01 | Eliss
Zítra a pozítří nastává v naší republice velmi důležitá událost.
Jsou to volby do Parlamentu České republiky. Už jsem nějaký ten rok plnoletá, proto se samozřejmě zúčastním.
Nechci se tu pouštět do nějakých intelektuálních mouder. Každý má právo na svůj názor a nikomu jej v žádném případě neberu.
Jen mě zaráží několik věcí. Hysterie na sociálních sítí, kde se zaprodají i naše "celebrity" a ne zrovna hezky uráží voliče jedné nejmenované strany. Spousta lidí je názory těchto umělců ovlivnitelná, protože je vnímají jako elitu národa.
Můj názor je, že umělci by se neměli do politiky vůbec míchat, nechat lidi ať se rozhodnou podle sebe a ne se je snažit takovým nenápadným způsobem podstrčit k něčemu, co třeba vůbec nechtějí.
U nás ve městě se minulý týden objevil docela strašidelný billboard - něco v tom smyslu, že komunisté mají na rukou krev spousty lidí. A přes celou plochu krvavé šmouhy.
Nevím, jak to maminky vysvětlují malým dětem. Nic se rozhodně nemá přehánět.
Osobně nejsem s politiky moc spokojená. Už jenom kvůli EET - v mém okolí skončilo tolik pěkných slušných podniků jen kvůli pokladnám a problémům s nimi.
Nelíbí se mi neustálé podporování nepřízpůsobivých a jejich parazitování na slušných pracujících lidech.
Jenže. Komu věřit? Komu dát svůj hlas? Když se na každého jen tahá špína a představitelé státní moci se hádají jako malé děti?
Změní se něco? Mám pocit, že většina politiků po zvolení na své sliby zapomíná - tím pádem letáčky a volební setkání ztrácejí smysl.
Myslím, že spousta lidí je z této situace znechcená a nakonec třeba k volbám ani nepůjdou, což je veliká škoda.
On i ten jeden hlas může udělat hodně.
Já už mám promyšleno, koho budu volit. Svůj názor si ale nechám pro sebe.
Chci jen Všem poradit - pokud Vám už bylo osmnáct, určitě možnost volby nové vlády využijte.
Protože nadávat u piva může každý, ale každý z těch nadávačů se už k těm volbám neodhodlá.
Přeji Vám zodpovědnou volbu, která bude vycházet ze srdce, a nenechte se ovlivnit mediální masáží.
Děkuji Vám za přečtení článku, těším se na Vaše komentáře.
Přeji Všem krásný podzimní den, a nenechte si ničím zkazit náladu. Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro volby ovce

Knižní recenze 45 Abeceda strachu

17. října 2017 v 15:55 | Eliss
Autor: Jenny Bertheliusová
Žánr: Horor, Drama
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Knížka se skládá ze dvou samostatných příběhů s nádechem tajemna.
První příběh s názvem Abeceda hrůzy začíná vcelku nevinně příjezdem mladé ženy Very na opuštěnou chatu uprostřed lesů, kde chce zapomenout na rozchod s manželem a najít inspiraci k psaní nové knihy.
Hned první večer ji však vyruší pošťák, který donese nepodepsaný rukopis s názvem Veroničin portrét.
Čím dále se Vera ve čtení dostává, tím více cítí přítomnost neznámého vetřelce, kterému brzy stane tváří tvář.
Na tuto noc jen tak nezapomene a bude ráda, když vyvázne živá...
Druhý příběh nese název Muž s kosou.
Judy se svým manželem Stefanem adoptují svou příbuznou Nen, která tragicky přišla o oba rodiče a jen šťastnou náhodou přežila, avšak s trvalými psychickými následky.
Nen se od začátku u nové rodiny necítí dobře, nerozumí si ani s dcerami Judy, navíc je v blízkosti jejich domu viděn neznámý muž s kosou přes rameno, který jako by věštil něco velmi děsivého...
Hodnocení: Oba příběhy se mi moc líbily z hlediska dobře vytvořené tajemné atmosféry.
Abeceda hrůzy se mi ale líbila více - byla velmi napínavá a cítila jsem při četbě - sama doma a večer - nepříjemné mrazení v zádech.
Trochu nudné však byly pasáže z rukopisu - v konečném výsledku to vše ale nakonec dává smysl.
Muž s kosou má také spoustu napínavých okamžiků a nečekaných zvratů.
Celkově knížku hodnotím velmi vysoko - i přes to že byla vydána už v roce 1980 je stále velmi čtivá.
Rozhodně doporučuji všem milovníkům hororu a napětí!
A co Vy? Četli jste tuto knihu? Nebo nějakou jinou od této autorky? Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Abeceda strachu

Stín za oknem

15. října 2017 v 11:48 | Eliss
Toho podzimního večera byla Adéla zrovna sama doma. Byla to dvacetiletá studentka střední školy, bydlela se svým o patnáct let starším přítelem Pavlem, který byl zrovna na služební cestě v Německu.
Jejich vztah byl jako na houpačce - Adéla byla obrovský živel, každou volnou chvíli by nejraději někde protancovala ideálně s lahví dobrého alkoholu. Zatímco Pavel měl už přece jen raději svou domácí pohodu a klid, což bylo častým předmětem jejich sporů.
Ale dnes Adéla cítila, že si večer a snad i noc pěkně užije - měl za ní přijít její známý Vladan na skleničku.
Měla samozřejmě i jiné plány než jen skleničku - pečlivě se osprchovala, nalíčila a upletla si roztomilé copánky jako by se chtěla stát malou nevinnou holčičkou.
Pavlovi namluvila, že jde brzy spát, vypnula si mobilní telefon a odpojila se od veškerých sociálních sítí.
Představa, že ho podvede pro ni nebyla nic nového - už několikrát skončila v posteli s cizími muži - dokonce svedla Pavlova nejlepšího kamaráda - ten o tom ovšem neměl ani tušení. Naučila se předstírat, že se nic neděje a brala to jako něco naprosto normálního.
Takže dnes měl přijít Vladan - znali se od vidění ze školy a Adéla si už několikrát v duchu představovala, jaké asi bude si to s ním pěkně tvrdě rozdat.
Byl o pouhý rok starší, měl atletickou postavu a obličej filmové hvězdy.
Adéla si o sobě myslela, že je velmi atraktivní - černé vlasy, šedé oči, a co bylo její pýchou - velká prsa a zadek.
Už měla vše nachystané - prostřený stůl s chlebíčky, skleničky na víno a svíčky, které měly dotvářet intimní atmosféru.
Vladan měl přijít až za patnáct minut, posadila se tedy na pohovku a zapnula televizi, kde znuděně přepínala kanály.
Zrovna když byla u kanálu s dokumenty, cosi bylo najednou jinak.
Zvedla hlavu a soustředěně se zadívala do okna. Zdálo se jí, že se tam cosi podivného mihlo. Stín? Nebo se jí to jen zdálo?
Pak si řekla, že je to možná Vladan, už by tu měl každou chvilku být.
"Vladane? Klidně pojď dál, je odemčeno!" Odpovědí jí bylo jen strašidelné ticho.
S povzdechem šla k oknu a otevřela jej. Nikde nikdo. S brbláním okno opět zavřela, když v tom ji k smrti vyděsilo bouchnutí domovních dveří.
"Vlade? Nedělej si ze mně legraci!" Přejel jí mráz po zádech.
Slyšela šoupání nohou v předsíni. Začinala být naštvaná a vydala se do předsíně.
Jaký byl ale její šok, když spatřila cizí osobu v kukle, která držela v ruce zbraň.
"Kdo-o jstte?" vykoktala zděšeně a začala couvat. "Jsem mstitel, Adélko. Copak sis myslela, že mi jenom roztáhneš nohy a odkopneš mě jako kus hadru?!" Mužský hlas, chraplavý, Adéle matně povědomý, kdo by to...
Vzpamatovala se, zaječela a dala se na útěk. Proběhla rychle obývákem a dala se po schodech nahoru, kde má telefon, tam je její záchrana...
Muž však rychle dusal za ní, na třetím schodě ji dostihl a stáhl dolů. Adéla se zuřivě prala, srdce jí bušilo jako o závod, podařilo se jí stáhnout kuklu a... Byl to Pavlův nejlepší kamarád Roman, se kterým se před půl rokem vyspala!
"Ty? Ale proč..." Víc říct nestačila. Domem zahřměl výstřel, který Adélu trefil do čela.
Byla okamžitě mrtvá. Roman se zvedl, pečlivě očistil zbraň a schoval ji za pas kalhot. Ještě pohrdavě na Adélu plivl.
"To máš za ty nevěry, ty děvko! Všechno jsem se to dozvěděl, Pavel si zaslouží někoho mnohem lepšího než jsi ty!"
Naprosto klidně odešel, na sobě ani kapku krve, nastartoval auto které měl zaparkované kousek dál a odjel za svou ženou a dětmi.
Tato povídka mě napadla náhodou, když jsem uviděla Téma týdne, není moc propracovaná, tak to prosím omluvte, alespoň jsem to chtěla zkusit. Budu ráda za jakýkoliv názor, i ten negativní.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
PS: Pamatujte, nevěra se nevyplácí! ;-)
Výsledek obrázku pro bedroom

Současně na dvou místech

12. října 2017 v 8:23 | Eliss
Paní Sageeová byla oblíbenou učitelkou na dívčí škole v Neuwelcke v Litvě, kam nastoupila v roce 1845.
Ale její žákyně si brzy začaly všímat, že je na ní něco znepokojujícího - hezká, schopná, svědomitá, ale zároveň často duchem nepřítomná a velmi roztržitá.
Problém byl v tom, že někde jinde nespočívala pouze její mysl, ale dívky tvrdily, že vidí jejího dvojníka.
Celé týdny se šířily zvěsti, že paní Saggeovou bylo vidět ve škole na dvou různých místech.
Zbytek učitelského sboru se těmto fámám pouze vysmíval, ale zanedlouho byli donuceni se této situaci postavit čelem.
Jedna z jejích žaček Antonie se právě připravovala na dívčí ples a byla neobvykle nervózní.
Ale ani nervozita nemohla vysvětlit to, co spatřila, když se ohlédla přes rameno.
Lem jejích šatů upravovala ne jedna - ale hned dvě paní Sageeové! Není divu, že dívka ve svém rozrušení omdlela.
Když ale třináct dívek spatřilo učitelku na dvou místech u tabule zároveň, bylo třeba něco udělat.
Ale vedení bylo bezradné - nemělo proč učitelku obvinit, protože nic nepatřičného neudělala.
V létě však situace dospěla až do krajnosti. Jednoho rána se všechny žačky shromáždily v místnosti s výhledem do zahrady, kde právě paní Sageeová trhala květiny.
K šoku děvčat se však profesorka objevila v jejich třídě - a přitom byla stále venku! Jen její pohyby nyní působily zvláštně zpomaleně.
Dvě zvědavější dívky využily situace, popošly dopředu a dotkly se dvojnice která seděla na židli.
Jedna měla pocit, jako by se dotkla podivně ohebného mušelínu. Druhá dívka naprosto bez překážky prošla dvojníkem skrz.
Za okamžik po této události zjevení zmizelo a paní Sageeová v zahradě měla pohyby opět normální.
Při první příležitosti se žačky zeptaly profesorky na tuto situaci, ta si ale pamatovala pouze to, že když viděla dozorující učitelku jak opouští třídu, přála si být na jejím místě a dohlížet na třídu do jejího návratu.
Bylo zjevné, že ji její myšlenky předběhly.
Když se podobné situace znovu opakovaly a rodiče začali posílat žačky do jiných škol, musela ředitelka paní Saggeovou propustit.
Byla smutná, ale moc ji to nepřekvapilo - už předtím vystřídala sedmnáct různých škol a ze všech byla propuštěna ze stejného důvodu...
Zvláštní příbeh, nemyslíte? Co si o tomto fenoménu myslíte Vy? Měla snad profesorka dvojče a dělala si ze všech takovým zvráceným způsobem legraci? Nebo je možné skutečně silou vůle být na obou místech současně?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro ghost school

Knižní recenze 44 Calico Joe

9. října 2017 v 16:04 | Eliss
Autor: John Grisman
Žánr: Drama
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Dojemný příběh o otcích a synech, odpouštění a smíření, odehrávající se ve světě vzrušujících baseballových zápasů.
Je léto roku 1973. Do nejvyšší americké ligy vlétne jako kometa nováček John Castle, rodák z městečka Calico Rock.
Odpaluje jeden homerun za druhým, láme rekordy a i díky svému příjemnému vystupování se okamžitě stává idolem.
Oblíbí si jej i jednáctiletý Paul Tracey, který je synem nadhazovače z konkurečního týmu, který žije stejně rychle jako hází.
Jednoho dne se konečně střetnou oba Paulovi idolové při společném zápase.
Tento zápas však zasáhne tragédie, která poznamená všechny tři aktéry děje...
Mé hodnocení: Knížku jsem přečetla jedním dechem, má pouhých 180 stran a jedná se o relativně odpočinkové čtení.
Mám ale velkou výtku - v knížce je spousta odborných výrazů ze světa baseballu - které laik nemůže pochopit a které dělají popsané zápasy velmi nepřehledné. Měla jsem chuť je přeskočit, nakonec jsem to ale neudělala.
Příběh vyprávěný mimo hřiště se mi líbil, i když na někoho by mohl konec působit až kýčovitě.
Pokud jste fanoušci amerického sportu, je knížka pro Vás přímo stvořená.
A co Vy? Četli jste tuto knížku, nebo nějakou jinou od Johna Grismana? Napište mi do komentářů!
Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Calico Joe

Nejraději mám samotu a klid

7. října 2017 v 7:54 | Eliss
Už od školky jsem se v kolektivu dětí cítila nesvá. Neuměla jsem se s němi pořádně bavit, měla jsem strach na ně promluvit, byla jsem velmi zakřiknutá a nakonec jsem si tam našlu jednu jedinou kamarádku.
Kamarádku na celý život - známe se přes patnáct let a i když se nevídáme moc často, je mezi námi zvláštní silné pouto.
Nejraději jsem měla samotu a klid ve svém pokojíčku s knížkou nebo jsem poslouchla nějaké písničky z CD.
Jenže samozřejmě ne vždy jsem mohla být sama - peklo pro mě byla škola a rodinné oslavy a podobné akce.
Ve škole jsem si s nikým pořádně nerozumněla - má nejleppší kamarádka byla ve třídě výš a děvčat nás bylo všehovšudy jen pět.
A jak už to tak bývá, dvojice si mezi sebou udělaly skupinky a já zůstala sama. Nejčastěji jsem sama sedávala i v jedné lavici, ale začalo mi to pak vyhovovat, protože jsem měla svůj klid.
Ale na jednu stranu jsem chtěla mít taky nějaké kamarády. Jenže jsem pořádně nevěděla jak na to, tak jsem to dělala tím nejhorším způsobem. Začala jsem se přetvařovat, předvádět, hrát si na drsnou a dělala jsem "bordel" ve třídě.
Tato taktika však dlouhodobě moc nefungovala. Tak jsem to zkusila tak, že jsem byla na spolužáky zlá - dokonce jsem v družině jedné spolužačce vlepila facku - máma to pak celá vzteklá žehlila ve škole.
Bohužel mi to přetvařování vydrželo skoro celou základku - pokračovalo to kouřením cigaret, ze kterých mi bylo zle a používáním slova pi*a na konci každé věty.
Jsem moc ráda, že jsem z toho už vyrostla.
Navzdory tomu jsem doma byla sama sebou a moc jsem se nesvěřovala ani rodičům.
Pokud mě čekala nějaká nová věc - i když šlo jen o hloupé zaplacení obědů ve škole - často jsem kvůli tomu nespala a představovala si, jak se určitě druhý den ztrapním, zakoktám a nezvládnu to.
Dalším bodem byly právě ty již zmíněné oslavy a různé akce. Na oslavách jsem jen seděla a poslouchala rozhovor, a když se mě někdo na něco zeptal, odpověděla jsem jak nejstručněji to šlo. Většinou jen jednou větou.
Můj problém - nebo výhoda? - totiž je, že si k sobě pustím jen velmi málo lidí a strašně dlouho trvá, než jim uvěřím.
Když jsem začínala randit se svým přítelem, byl z toho docela zoufalý, protože jsem se strašně styděla se mu jen podívat do očí.
Skoro jsem nemluvila, jen jsem poslouchala co říká.
Ze začátku mi vyčítal, že když jsme někam šli, že se neprojevuju. Měl obavy, že mě to tam nebaví, ale tak to vůbec není.
Já se bavím, ale nepotřebuji to nijak hlasitě ventilovat. Stačí mi sedět a poslouchat a občas něco prohodit.
Ale většinou moc velkou společnost stále nevyhledávám - stačí mi posezení s jedním dvěma kamarády a do své oblíbené kavárny chodím bez vyjímky sama. Jen tak si nejlépe užiju dobrou kávu a skvělou atmosféru kolem.
I když bydlím s přítelem, mám velmi ráda své soukromí. Nejraději jsem zavřená v ložnici s knížkou nebo jsem v pokoji u PC.
Moc se toho od té doby nezměnilo, ale to však neznamená že si s přítelem někdy někam nezajdeme.
Jsem ráda, že mám vedle sebe člověka, který mé potřeby na samotu respektuje.
A jak to máte se samotou Vy? Vadí Vám, nebo ji naopak také vyhledáváte? Děkuji Vám za přečtení článku a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Co by mě nikdy nenapadlo

4. října 2017 v 17:24 | Eliss
Škola už naplno začala, více se mezi sebou ve třídě bavíme a i na praxi se začínáme pořádně rozkoukávat.
Minulý týden jsem měla praxi. Máme tam být v sedm, ale vždy přicházím kolem půl sedmé, protože mi tak jede autobus.
Šla jsem ještě s jednou kamarádkou. Hned jak jsme vešly do šatny, pomyslela jsem si, že tam něco pekelně smrdí a hned otevřela obě ventilačky. Dál jsem tomu nevěnovala pozornost a začala jsem se převlékat do pracovního.
Najednou zničehonic dovnitř vtrhla uklízečka, ani nezaklepala, takže jsme se obě dost lekly.
"Už zase se někdo vyčural do koše? Přišla mi to říct jedna číšnice."
Pomyslela jsem si, že si snad dělá legraci, to přece snad ani nemůže být na střední škole možné.
Ovšem obsah koše mluvil sám za sebe. Pro představu, máme tam takové ty staré plechové koše. A jelikož tam nebyl sáček, čekala na uklízečku nemilá povinnost jej vymýt.
Když jsme přišly do školní kuchyně, hned celá třída dostala kázání.
Protože idiot, kterého tohle napadne, nemá co dělat v potravinářském provozu. Zvlášť, když si po vykonání své potřeby určitě ani neumyl ruce.
Mistr z kuchyně byl velmi vytočený a slíbil, že až zjistí kdo to udělal okamžitě jej vyrazí ze školy.
Stejná věc se opakovala ještě druhý den, a pak to přestalo. Doteď se tu osobu nepodařilo najít.
Nikdy by mě nenapadlo, že se na střední škole s něčím takovým setkám. Neřeknu na základce. To bych brala, že třeba nějaké dítě pořádně neví k čemu je toaleta.
Normálního člověka tohle nenapadne - nevyzrálý jedinec se sklony ke špatné hygieně? Nebo nemá rád uklízečku, a tak jí to dělá naschvál? Dost by mě zajímalo, který žák ze školy to prováděl.
Ale nejspíš se to asi nedozvím. Na jednu stranu mě totiž dost děsí, že se v mém blízkém okolí vyskytuje někdo, kdo je schopný se místo toho aby udělal pár kroků na toaletu rovnou vy***je do koše.
Podotýkám, že jsem si to opravdu nevymyslela. A doufám, že už se tato situace ve škole nebude nikdy opakovat.
A co si o tomto myslíte Vy? Setkali jste se někdy s něčím podobným?
Přeji Vám krásný den, doufám že Vás čtení článku moc nerozrušilo. Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro odpadkový koš plechový

Knižní recenze 43 Tajemný hrad v Karpatech

2. října 2017 v 15:55 | Eliss
Autor: Jules Verne
Žánr: Román, Scifi
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Román se odehrává na tajemném polozříceném hradě v transylvánských Karpatech, který je opředen strašidelnými pověstmi - prý v něm mají údajně sídlit duchové.
Když pastýř Frik spatří dalekohledem, který koupil od potulného kramáře v hradě kouř a světla, nastává ve vesnici Verst boží dopuštění. Hrad je totiž již několik let opuštěný po záhadném zmizení barona Gorce, který byl poslední svého rodu.
Statečný dělník Nik Dek se rozhodne se svým zbabělým společníkem doktorem Patakem vypravit se do hradu, aby učinil přítrž strachu vesničanů. Povede se mu to, nebo se z hradu již nevrátí?
Navíc se den před jejich odchodem rozezní v hostinci tajemný hlas, který nikomu z hostů nepatří a důrazně Nika Deka varuje...
Hodnocení: Po všech detektivkách a krvácích velmi příjemná změna.
Děj je docela jednoduchý, ale Vernův styl vyprávění mu dodává originalitu a napětí. Musím také vyzdvihnout autorovu schopnost předvídat vynálezy, které v té době nebyly ještě objeveny.
Film jsem neviděla, takže jsem zvraty vůbec neočekávala a hlavně konec je velmi napínavý.
Velmi se mi líbí i ilustrace, které jsou na každé třetí straně a jen přispívají k atmosféře knihy.
Teď akorát nevím, jestli si dobrý dojem z knihy nezkazím filmem, který bude třeba úplně jiný. Snad mi poradíte v komentářích.
A co Vy? Četli jste tuto knihu nebo jste viděli film? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro tajemný hrad v karpatech kniha

O mrtvých jen dobře, ne?

29. září 2017 v 18:00 | Eliss
23. září 2017 obletěla celou republiku zpráva o nehodě herce Jana Třísky, který se zřítil (snad) nešťastnou náhodou z Karlova mostu.
Podařilo se jej vytáhnout na břeh pomocí dvou polských turistů, kteří vše sledovali z výletní lodi. Následně se panu Třískovi podařilo obnovit životní funkce a byl odvezen do nemocnice v pražských Střešovicích.
Celou dobu byl bohužel ve velmi kritickém stavu a o dva dny později svým zraněním podlehl.
Do Prahy se vrátil na natáčení nového filmu, který měl režírovat Jiří Mádl. A protože měl před natáčením každého nového filmu rituál, že položil dlaň na určité místo na Karlově mostě, nevyhnul se mu ani nyní.
Bohužel se mu tentokrát snad osudným. Verzi o sebevraždě osobně nevěřím - proč by se připravoval na natáčení, byl na zkouškách a ještě předtím se sešel s režisérem?
Vždyť i lidem co ho viděli před tou nešťastnou událostí nepřipadal jako člověk připravený vzít si život.
Ale nechci tu psát o okolnostech jeho úmrtí, mě spíše zasáhlo to co se stalo potom.
Nikdy jsem si o něm jako o člověku nemyslela nic špatného, ale je fakt že toho o něm zase tolik nevím.
Ale když si tak pročítám jeho životopis, píše se tam jen že v roce 1977 emigroval do USA. Patrně proto, že nesouhlasil s komunistickým režimem u nás. Naopak o nějaké jeho spolupráci s KSČ tu není ani slovo.
Proto tedy nerozumím jedné věci. Proč na něj lidé na sociálních sítích házejí tolik špíny?
Ví někdo snad jaký pan Tříska doopravdy byl, sdíleli s ním tito lidé společnou domácnost?
Na sociálních sítích se sdílí jeden nechutný vtip za druhým. Dnes z Karlova mostu létají samé třísky!
Někteří jedinci dokonce jeho smrt oslavují jako velký svátek, což mi přijde jako opravdu velký hyenismus.
Neříkám že byl v žebříčku mých oblíbených herců, ale zpráva o jeho nehodě mě zasáhla a přála jsem mu brzké uzdravení.
Nikdy by mě nenapadlo přát někomu smrt - natož člověku kterého vůbec neznám.
Je mi smutno z toho, že jsou v naší republice takoví nepřejícní lidé. Kdyby se to stalo nějakému neznámému člověku, také by mu přáli jen to nejhorší?
Proto ať se nad sebou každý kdo přeje jinému zlé zamyslí. Protože jak se říká - karma je zdarma - a já věřím, že každému se jeho skutky vrátí s ještě větší silou. Ať už pozitivní nebo negativní.
Jaký názor na tohle všech máte Vy? Budu se těšit na Vaše názory!
Přeji krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro jan tříska mladý

Knižní recenze 42 Tajemství noci

27. září 2017 v 15:44 | Eliss
Autor: Dean Koontz
Žánr: Horor, Drama
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Před mnoha lety přijel do malého městečka vrah. Jmenoval se Alton Turner Blackwood a během dvou měsíců brutálně povraždil čtyři rodiny. Jeho řádení ukončil čtrnáctiletý chlapec John Calvino, který sice Altona zabil, ale bohužel nedokázal vraždě zbylých členů rodiny zabránit.
O dvacet let později už má John vlastní rodinu a docela zdárně se vyrovnal s hrůzou, kterou zažil jako mladý.
Nyní se ale jeho temná minulost dere na povrch, protože se zdá, že někdo začal zvovu napodobovat styl Blackwoodových vražd.
Johnovo povolání policisty jej vždy nutí uvažovat přísně logicky, nyní však začíná mít pocit, že mrtví se někdy vracejí.
Bude v jeho sillách zabránit dalšímu krvavému masakru, který může potkat i jeho rodinu? Nebo bude již pozdě?
Hodnocení: Po přečtení obsahu jistě mnozí z Vás řeknou, že tahle knížka musí být přece dějově nadupaná!
Bohužel tomu tak úplně není. Musím pochválit skvělých posledních deset stran, ty jsou velmi napínavé a nemohla jsem se od jejich četby odtrhnout.
V první polovině knihy se seznamujeme s Johnovou rodinou, ale to je vyprávěno neskutečně nudným způsobem.
Myšlenka knížky není rozhodně k zahození, jen bych příběh zkrátila a vypustila nudné dialogy.
Ale úplně ji zatracovat nechci. Je tu pár skvělých atmosferických scén ze kterých sálá děs.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Napište mi svůj názor do komentářů!
Přeji krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Tajemství noci Dean Koontz

Narozeniny

24. září 2017 v 12:36 | Eliss
Když jsem ještě byla na základní škole, ráda jsem sledovala rodinné video s mými oslavami narozenin.
Nejhezčí byli ty první - dostala jsem krásný dort s lízátky a spoustu hraček - ale co je nejdůležitější, byli naživu ještě všichni mí blízcí. Proto jsou pro mě rodinná videa a fotografie velmi cenné.
První narozeniny, které si pamatuji jsou ty desáté. Máma mi upekla dort s velkou desítkou a bylo na něm spousta marcipánových růžiček. Už si ale nepamatuji dárky co jsem dostala - ale to mi dnes opravdu nepřipadá důležité.
Poslední nejhezčí narozeniny pro mě byli ty sedmnácté - protože jsou ty poslední, co jsem oslavila s tátou.
Dostala jsem od něj svůj první dotykový telefon - i když už mám dávno nový, pořád jej mám schovaný na památku.
Když zemřel můj táta, přestala jsem se z narozenin radovat. Je to pro mě jen obyčejný den - akorát jsem o rok starší, nemám náladu cokoliv slavit. Asi jsem tak trochu zahořkla.
Ale narozeniny jiných rodinných příbuzných slavím ráda - hlavně malým synovcům s radostí koupím nějakou pěknou hračku.
No ráda - švagrové vždy jen pošlu SMS a nechodím jí přát ani jí nic nekupuji.
Narodila jsem se v září - proto pro mě začátek školy znamená i malou radost, že budu mít brzy narozeniny.
Letos bylo vše takové podivné. Bratr se mi asi tři měsíce neozval, ale na narozeniny mi hned aktivně psal. Pěkné gesto, řeknete si.
Ale co mě naprosto dorazilo byl dodatek pod přáním: A nezapomeň mi donést 500 za tu vodu, jak si přijdeš pro dárek.
Tak jsem mu odepsala, ať si nechá peníze co mi chce dát - každý rok bez vyjímky od něj dostávám 500 korun - a zaplatí s nimi tu vodu a já budu mít klid. Jednoduchá matematika, kterou jsem pochopila dokonce i já jako dyskalkulik. Omlouvám se za ten sarkasmus.
Jeho odpověď byla uražená. Ale to přece nebude ono když si ty peníze nechám! Chceme ti oba osobně popřít, tak se stav!
To byla poslední kapka. Opravdu jsem neměla zájem poslouchat od svojí švagrové falešné přání a koukat na tu neupřímnost v jejím pohledu.
Napsala jsem mu, že o jeho přání nestojím, protože se ani nazajímal o to jak jsem zvládla závěrečné zkoušky.
Už mi neodepsal.
Jde mi jen o to, že chci aby se o mě rodina zajímala i v jiné dny než jsou mé narozeniny.
Pokud nejsme funkční rodina, nemá cenu si falešně přát. Neříkám, že i já na nastálé situaci nemám svůj podíl viny.
Ano, mám. Ale nikdy mě nepřestane bolet že jsem byla vyhozena náhle z domu - měla jsem týden na sbalení věcí a bylo mi oznámeno, že když se rozejdu s přítelem, mám zkrátka smůlu a musím si sama hledat podnájem.
Proto si raději poslechnu přání od lidí, kteří to myslí opravdu upřímně.
Děkuji Vám všem za přečtení článku a doufám, že Vy si narozeniny užíváte lépe než já.
Napište mi o tom do komentářů! Přeji krásný den, mějte samé pozitivní myšlenky, to Vám přeje ze srdce Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro birthday dog

Knižní recenze 41 Něžná Fata morgána

20. září 2017 v 15:10 | Eliss
Autor: Dominik Dán
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Další příběh Richarda Krauze se odehrává v listopadu 1989. Se svým parťákem Edou Burgerem je zaúkolován k otevření starých případů vražd mladých žen za podivných okolností. Všechny byly nalezeny uškrcené na stejné lavičce a podle všeho to vypadá na sériového vraha.
Ale protože je tu stále ještě vláda komunismu, nedostává Richard se svým kolegou tolik vyšetřovacích posil, kolik by potřebovali.
Takže případy se odkládají, a pokud nenajdou kriminalisté nové stopy, zanese je prach a zapomnění...
Hodnocení: Úvod je velmi napínavý - téměř infarktový! Ten musím pochválit.
Další děj je také velmi zajímavý, leč chvílemi se vyskytují nezajímavé politické pasáže, ale beru to, rok 1989 byl prostě už takový.
Na druhou stranu je tu realisticky popsána bezmocnost tehdejší VB vůči politické vrchnosti - opravdu doufám že se podobná doba nikdy nevrátí.
Závěr mi přijde takový nedotažený, a také bych knížku o pár desítek stran zkrátila, protože byl děj moc natahován.
Ale jinak jsem spokojená a těším se na další setkání s Dominikem Dánem.
A co Vy? Četli jste tuto detektivku nebo jinou od Dominika Dána? Napiště mi do komentářů!
Přeji krásný den, doufám že se Vám dnešní recenze líbila, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro něžná fata morgána dominik dán

Noční procházky

17. září 2017 v 14:31 | Eliss
Někdy krátce po mých desátých narozeninách jsem začala v nepravidelných intervalech pořádat noční výlety.
V létě roku 2005 jsme jeli s rodiči navštívit tetu do Prahy. A já hned první noc chodila po pokoji a volala, že chci na toaletu.
Máma něvěděla co se děje, tak mě odvedla do koupelny, ale já prý mězitím zase usnula.
Vůbec nic si z tohoto zážitku nepamatuji a když mi to máma ráno vyprávěla, nechtěla jsem jí věřit.
Celkově mám takový zajímavý spánek - přítel mě upozornil, že skřípu zuby. Opravdu nevím proč se mi to děje.
Pak tu mám zážitek z internátu. Byla jsem zrovna na pokoji se dvěmi staršími dívkami, a jednou ráno se mě ptali, co to mělo v noci znamenat. Já jsem odpověděla, že nevím o čem mluví, že jsem přece v poklidu spala.
"Seděla jsi na posteli a asi deset minut jsi volala: Adélo, Adélo! Měli jsme strach že nám něco uděláš! Bylo to fakt divný!"
Divné to bylo už proto, že jsem žádnou Adélu ve svém okolí neznala.
Často jsem nad svou náměsíčností přemýšlela, co když budu zrovna v noci sama, vydám se na procházku a třeba spadnu ze schodů? Naštěstí se to nikdy nestalo.
Tyto stavy mě už naštěstí přes pět let nepostihly a já doufám, že už se ani nevrátí.
Minulý rok řešila moje kamarádka nějaké závažné rodinné problémy a zrovna v té době ji několik nocí po sobě k smrti vyděsila spánková paralýza.
Cítila, že je vzhůru, ale nemohla se vůbec pohnout. Příšerně ji tlačilo na hrudi a měla pocit že každou chvíli snad umře, že se udusí a nastala její poslední hodinka.
Po nějaké době to přestalo, ihned se utíkala napít vody a měla strach znovu usnout.
Když se to opakovalo třetí noc po sobě, vyhýbala se spánku různými energetickými nápoji, ale to se samozřejmě zase odrazilo na jejím chování ve škole. Byla velmi protivná a nesoustředěná.
Odhodlala se poradit se svým známým, který se zajímal o různé paranormální jevy. Doporučil jí zdánlivě jednoduchou věc: Před spaním se pomodlit a uvěřit v pomoc, která přijde.
A prý to zafungovalo. Od té doby to tak dělá každý večer, a spí jako miminko.
Jsem ráda, se mi podobný zážitek nikdy nestal, asi bych se strachy zbláznila.
A co Vy? Máte zkušenosti s náměsíčností nebo spánkovou paralýzou? Napište mi do kometářů!
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, přeji hlavně klidnou noc, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro bed

Argentinský masakr

15. září 2017 v 13:10 | Eliss
V Argentině začala roku 2002 obrovská vlna mrzačení zvířat, která s menší intenzitou pokračuje dodnes.
Provázela ji řada hlášení o výskytu létajících talířů a mimozemských bytostí, které vzbudily u obyvatelů velký strach a hrůzu.
Celé země je na nohou. V červenci 2002 poslala vláda do odlehlých dobytkářských oblastí tým vědců, aby posoudili zle zřízená zvířata.
Televizní stanice se předháněly v hlášeních a reportážích o této události.
Během několika týdnů bylo zabito kolem 80 kusů užitkových zvířat - a všechna skončila bez nejmenší kapky krve.
Jeden z vědců pořídil přímo na místě šokující videozáznam. Vědci na něm spěšně ohledávají mrtvou krávu. Barva masa byla čistě bílá, bez jakékoli stopy krve. Když otevřeli jednu ze srdečních komor, bylo tam jen trochu sražené krve. Jinak bylo zvíře celé vysáté, beze stop po nějakých řezných či bodných poraněních.
Pozdě večer 24. července téhož roku se vracelo několik lovců zpátky na farmu v provincii La Pampa.
Najednou si všimli ve vzdálenosti asi 40 metrů dvou velkých, červeně zářících cizích očí, které se na ně upřeně dívaly ze tmy.
Když se přiblížili na 30 metrů, oči se znovu objevily. Patřily tmavému tvorovi, který stál na nějakém zvířeti.
Jeden z lovců rozsvítil baterku a všichni spatřili šedého malého humanoida s velkýma očima, který se dal ihned na útěk.
Na místě zůstala mrtvá a zmrzačená jalovice. Druhého dne byly ze stejné oblasti hlášeny další případy mrtvých a vysátých krav.
O dva týdny později napadla v noci neznámá bytost padesatiletého farmáře Ignacia. Právě jezdil s traktorem na svém poli, když mu před vozidlo skočil šedá malá bytost se zářícíma červenýma očima a traktor neznámou silou zastavila.
Ve stejnou chvíli vyšel z bytosti světelný kruh a rychle se blížil k Ignaciovi, přičemž se mu zdálo že se bytost rychle zvětšuje.
Pak jen ucítil silný úder do hlavy, který ho odhodil na traktor. Když se zase vzpamatoval, byl neznámý útočník pryč.
S otřesem mozku byl odvezem do nemocnice, a když lékařům vyprávěl co se mu stalo, nikdo mu neuvěřil, prý to byl pouhý následek rány do hlavy. Jak však mohl sám od sebe spadnout na traktor nikdo vysvětlit nedokázal.
Také si nikdo nedokáže vysvětlit další mrtvá zvířata.
A co si o tomto myslíte Vy? Věříte na UFO, nebo to všechno má na svědomí nějaký šílený farmář?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro ufo and cow

Jak mě praxe v pekárně začala bavit

13. září 2017 v 8:15 | Eliss
Před čtyřmi lety, v roce 2013, jsem nastoupila do prvního ročníku oboru Pekař. Říkala jsem si, že to bude brnkačka, že na uplácání rohlíku z těsta nemůže být přece nic složitého! Chyba.
Hned první den praxe nás nahnali do školní pekárny. Zrovna se dělali malé koláčky na dožinky. No a jelikož jsem byla tenkrát zvyklá doma nic nedělat, nevařila jsem, neuklízela jsem (dnes to už samozřejmě dávno neplatí), byl pro mě docela šok držet v ruce kus těsta s náplní a nevědět, co s ním. Měla jsem strach ho nějak natáhnout - co kdyby se to celé rozjelo?
Marně do mě mistrová klavírovala, že se nemám bát, že mě to těsto nepokouše. A jaký myslíte že byl výsledek?
Hrůza. Koláčky co jsem dělala já všechny popraskaly.
Mistrová byla docela naštvaná. Další den se moje výkony zopakovaly, opět se mi nedařilo.
Začala jsem praxi a mistrovou upřímně nesnášet. A jako ideální řešení mi přišlo, že tam prostě nebudu chodit.
Takže hned třetí den jsem zašla k doktorce s tím, že mě bolí v krku, že potřebuji omluvenku. Samozřejmě mi nic nebylo, ale razítko jsem dostala - když si na to vzpomenu, docela se za své chování stydím.
Jenže co teď? Domů jsem nemohla, protože tam byla máma, a těžko bych jí vysvětlovala jaktože jsem skončila na praxi už v devět ráno.
Tak jsem se potulovala po městě - bez peněz, takže jsem si neměla ani kam sednout. A celou dobu mě jímala hrůza, že mě uvidí někdo známý a napráská mámě, že se flákám, když mám být ve škole.
No, nestálo mi to za "volno", a přísahám že už nikdy za školu nepůjdu. No, i když... Ehm!
Týden uběhl, a já měla zase školu. Ta mi nevadila, nemusela jsem tak brzy vstávat. Když jsem však mistrové nesla omluvenku, dívala se na mě značně nevěřícně.
Roky plynuly, já se dostala nějakým zázrakem do třetího ročníku. S mistrovou jsem pořád neměla dobré vztahy, kašlala jsem na jakoukoli snahu na praxi a neuměla jsem ani zadělat těsto na chleba.
Když mi mistrová domlouvala, že se mám začít rychle snažit, nebo mě nepustí ke zkouškám, jen jsem se smála.
A dál jsem na to kašlala - raději jsem se místo válení těsta zašívala u myčky nadobí - byla jsem tam skoro pořád.
Přišel květen, za měsíc měly být zkoušky. A pak to přišlo. Mistrová si mě zavolala do kabinetu.
"Nepustím tě k závěrkám. Nic neumíš, celý rok tu umýváš jen nádobí, byla by to katastrofa."
Vylítla jsem z kabinetu, utíkala brečet na záchod a proklínala mistrovou.
Takže jsem nastoupila příští rok znovu do třetího ročníku. Slíbila jsem si, že se budu snažit, protože jsem došla k závěru, že nemůžu být takový debil abych se nezvládla vyučit.
Přestala jsem na praxi umývat nádobí a raději jsem se šla dívat, jak se vymíchávají těsta.
Nic složitého - do kotlíku se dá mouka a ostatní sypké suroviny, nalije se olej nebo voda a na první převodový stupeň se pomocí háku do hladka smíchá těsto.
Zkusila jsem to pak udělat i sama, a kupodivu jsem nic nepokazila. Hrozně mi to zvedlo náladu.
Zeptala jsem se ostatních spolužáků jak se zachází s pecí a naučila se zpaměti na kolik stupňů se jednotlivé druhy pečiva mají péct - to jsem mimochodem měla umět už v prvním ročníku.
Mistrová si mé snahy brzy všimla a začala se ke mě chovat jinak. Když jsem něco nevěděla, poradila mi, přišla a zkontrovala jestli to dělám správně.
Začalo mě to upřímně bavit. Domluvila jsem se ve škole a chodila na praxi i když jsem nemusela. V druhém týdnu bylo totiž málo žáků, tak mistrová mou pomoc velmi ocenila. Ráno se mi lépe vstávalo, těšila jsem se na koláčky a rohlíčky a typickou vůni pekárny.
K závěrečným zkouškám jsem napodruhé došla a zvládla jsem je. Zvládla jsem se vyučit, a jsem za to hrozně moc své mistrové vděčná. Kdybych nezměnila přístup a flákala bych se, nemám ten papír dodnes.
Chodím tam pomáhat i letos, když už jsem vyučená. I když tam už de facto nemusím. Ale já si na ty lidi tak zvykla, že jsem měla velmi hřejivý pocit, jako bych se vrátila domů.
Vše je jen o přístupu.
Omlouvám se, že je dnešní článek tak dlouhý, potřebovala jsem to ze sebe dostat. Přeji Vám krásný den, Vaše pekařinu milující Eliss ♥
Výsledek obrázku pro pečivo
 
 

Reklama

Výsledek obrázku pro kniha ti sluší