Moje kecy

Knižní recenze 70 Pes Baskervillský

27. března 2018 v 14:55 | Eliss
Autor: Sir Arthur Conan Doyle
Žánr: Krimi, Horor
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Slavný Sherlock Holmes vyšetřuje další zapeklitý případ.
Tentokrát jej v jeho kanceláři na Baker Street navštíví chirurg Jakub Mortimer. Začne vyprávět podivný příběh o smrti Charlese Baskervilla, který zemřel jednoho večera hned vedle svého sídla. Mortimer nemohl svého přítele ani poznat, jak byl jeho obličej stažený šokem. Podle všeho Charles zemřel obrovskou hrůzou. A podivné je, že kousek od těla jsou nalezeny obrovské otisky tlap od zvířete, které jako by ani nepocházelo z tohoto světa!
Po Charlesově smrti zbývá jen poslední dědic, Sir Henry Baskerville. Doktor Mortimer o něj má strach, a proto prosí Sherlocka o pomoc.
Hned po svém příjezdu do Londýna totiž Henry dostal výhružný dopis poskládaný z rozstřižených písmen z novin.
Sherlock je příliš zaneprázdněn řešením svých záležitostí, proto do panství rodu z Baskervillů posílá s oběma přáteli Johna Watsona, svého dlouholetého přítele a rádce.
Okoli Baskervillského panství je tajemné a pošmourné, nejbližší sousedé jsou vzdáleni několik desítek metrů a vytí, které se po nocích nese starým sídlem, na klidu rozhodně nepřidává.
Vytí má patřit psu Baskervillskému, obrovskému zvířeti s ohnivýma očima a pekelnými drápy, které má již po staletí pronásledovat příslušníky tohoto rodu.
Podaří se Watsonovi, s pomocí Sherlocka Holmese, který mu z Londýna posíla dopisy s instrukcemi, vyřešit tento případ?
Nebo pes dosáhne svého cíle? To se dozvíte pokud si přečtete tuto knihu!
Hodnocení: Tuto knížku jsem velmi dlouho sháněla, nakonec jsem na ni narazila ve své oblíbené kavárně, a se svolením paní majitelky jsem si ji půjčila domů.
Výtisk, který jsem četla, pochází z roku 1964, ale nic mu to neodebírá na čtivosti.
Pravda, kniha je psána zvláštním stylem a vyskytují se tu slova typu "bařiny", což mají být bažiny, ale vůbec to nevadí.
Děj ani chvíli nenudí, nejvíce oceňuji tajuplnou, pochmurnou atmosféru, která je mnohdy až hororová.
Sherlock Holmes je opravdu legendou a tato kniha to jen potvrzuje, ačkoliv děj je vypráven povětšinou pohledem doktora Watsona.
Pokud jste nečetli, mohu rozhodně doporučit!
A co Vy? Máte rádi Sherlocka Holmese? A četli jste tuto knížku, nebo jste viděli její filmovou verzi? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
PS: Tento článek píši již podruhé, protože se mi nevím proč celý smazal, mám tedy pěkné nervy, doufám že tentokrát se jeho zveřejnění podaří!
Výsledek obrázku pro pes baskervillský kniha

I takové věci život přináší...

24. března 2018 v 14:55 | Eliss
Od malička bydlím na vesnici, a jsem za to moc ráda.
Máme tu čistý vzduch, krásnou přírodu a až na pár vyjímek příjemné sousedy a známé. Držíme tu tak nějak pohromadě.
Na ulici, kde jsem bydlela, jsme se také se sousedy z okolních domů a chat často navštěvovali.
Pokud měl někdo narozeniny, uspořádala se oslava - a já jsem na ně chodila velmi ráda i se svou introvertní povahou. Nejraději jsem měla letní grilovačky - s neopakovatelnou atmosférou, vůní léta a praskajícího ohně...
Naši nejbližší soudéde byli Růžičkovi a Lucovi. Růžičkovi jsou postarší - kolem padesátky, mají dvě již odrostlé děti, které se rozlétly do světa. Oba jsou moc fajn.
Lucovi mají oba již přes šedesát, tři děti již také vylétly do světa, a proto nejvěší radostí tohoto páru je pět malých vnoučat.
Hanka Lucová je bývalá kosmetička, - nyní už pět let v důchodu - ale protože je práce jejím koníčkem, často radí a líčí své známé - mimo jiné i paní Růžičkovou.
Zdenek Luca nastoupil vloni v červnu do důchodu. Předtím pracoval jako mistr odborného výcviku oboru instalatér.
Je pravdou, že co jsem se odstěhovala k příteli, už jsem se svými bývalými sousedy tolik nestýkala.
Ale pokud byla nějaká oslava a já měla čas, vždy jsem se snažila alespoň na chvíli ukázat a popovídat si s ostatními.
Pokud jsem šla nakoupit - to chodím vždy ulicí, kde jsem bydlela - a někdo ze sousedů byl venku, chvíli jsme si povídali.
Někdy ty oslavy byly dost zvláštní. Zdenek míval problémy s alkoholem. Několikrát byl dokonce na léčení.
Pokud se hodně napil, začal být hrozně sprostý, vykládal, jak jej nebaví žít a že učni jsou neschopní šmejdi...
Jeho manželka Hanka se jej snažila zkrotit, bohužel ale nebyla vždy úspěšná. Někdy tedy tyto oslavy končily hádkou, v tom lepším případě pouze rozmrzelostí.
Zdenek byl pyšný na své zahradní jezírko s rybičkami, bavila jej tesařina a často nám vykládal, jak se konečně pořádně pustí do renovace domu. Až se tedy dočká důchodu, o kterém nám tvrdil, jak se na něj těší.
Minulý týden ve čtvrtek večer mi volala máma. To mě docela překvapilo, protože si běžně nevoláme, komunikujeme spíše přes SMS kde si domlouváme případná setkání nebo sdělujeme novinky.
Telefon jsem vzala. Hned její první věta: "Už jsi slyšela tu smutnou zprávu?" mě šíleně vyděsila. Okamžitě mě napadlo, že se něco muselo stát v rodině, snad babička...
To jsem se mýlila. Zdenek spáchal sebevraždu. Zmocnil se mě naprostý šok a dala jsem se do pláče.
Nemohla jsem a dodnes to nemohu pochopit. V dopise na rozloučenou napsal, že si po odchodu do důchodu připadá zbytečný a už jej nebaví žít.
Celý týden jsem nad tím přemýšlela a je mi to velmi, velmi líto.
Odešel úplně zbytečně člověk, kterého ještě rodina a přátelé potřebovali. Zůstanou mi na něj jen pěkné vzpomínky a obrázek v památníku...
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro petrovy kameny

Zapomenuté pustiny

22. března 2018 v 20:25 | Eliss
V roce 1994 dojde ve státě Nebraska, poblíž města Omaha k děsivému zážitku jednoho policisty.
Jednoho pošmourného večera má dohlédnout na opuštěnou oblast, kde chátrá několik opuštěných domů. Lokalita je totiž oblíbeným místem lidí závislých na drogách a bezdomovců.
Časté policejní hlídky mají pomoci zabránit řádění nekalých živlů.
Toho dne ale policista Peter Turner natupuje na obhlídku sám. Fouká nepříjemný vítr a vypadá to na déšť.
V sedm hodin míjí tu nejzchátralejší budovu v oblasti. Když se o pár minut později vrací zpátky, zarazí jej, že přední dveře jsou otevřené dokořán, ačkoliv Peter si je jistý, že předtím byly zavřené!
Podivné je, že kolem dveří nevidí žádné stopy. Rozhodne se tedy dům prohlédnout.
Jakmile vstoupí, vyděsí jej obrovská rána, která zazní někde nahoře v patře. Peter neváhá a okamžitě volá posily.
Rozhodne se jít po schodech nahoru. Má přeci zbraň, a posily tu budou každou chvíli.
Když vstoupí do místnosti, která zjevně sloužila jako ložnice, ozve se odněkud z vedlejší místnosti dupání, škrábání, a děsivě reálný dětský smích.
Zmocňuje se jej pocit děsu, přesto ale vstoupí do dětského pokoje. Ten najde celý zaprášený - až na otevřenou knížku pro děti, odkud se na něj usmívá policista na obrázku...
Peter na nic nečeká a plný hrůzy dům opouští. Přijíždějícím posilám se se svým zážitkem nesvěří. To udělá až o několik let později po odchodu do penze.
Setkal se Peter s duchem nějakého dítěte, které si s ním chtělo hrát? Nebo to vše byl pouhý výplod jeho fantazie?
Proč by si ale policista něco takového vymýšlel? A co když tam opravdu byl uvězněný duch neklidného dítěte?
Co si o tomto podivném zážitku myslíte Vy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Nebraska ghost

Vysvětlení

20. března 2018 v 21:27 | Eliss
Od roku 2015 jsem se po dlouhé době rozhodla obnovit aktivitu na blogu.
Našla jsem si tu své kamarády a oblíbené blogy. Jsou tu ovšem i blogy a blogerky, které nemusím. Nechodím na jejich stránky, nekomentuji je a jednoduše si jich nevšímám.
Rozumím tomu, že někomu vadí mé komentáře na svých blozích. Někomu možná připadá, že komentuji příliš mnoho článků, abych si zvedla návštěvnost.
Musím připustit, že je v tom kus pravdy. Ano, jsem ráda, když TOPlist ukazuje vysoká čísla.
Ale prosím. Pokud něco komentuji, vždy si to přečtu. Pokud mě článek nezaujme a nedočtu jej, komentář tam nenapíši.
Některým z Vás může opravdu připadat, že je nemožné, abych všechno stihla přečíst. Ale já umím velmi, velmi rychle číst.
Nevidím nic špatného na psaní komentářů na jiné blogy a ať se mě budete snažit urazit jakýmkoliv způsobem, nepřestanu.
Například Atheira se vyjádřila na jedněch stránkách znovu již poněkolikáté, že to co okomentuji nikdy nepřečtu.
Nevím, proč má tato slečna, jejíž návštěvnost blogu se blíží k tisícovce, potřebu do mě neustále rýt.
Poslední kapka pro mne byla, když se mi začala v komentářích vysmívat, že jsem skončila ve "škole pro mentálně retardované."
Nejmenovala mne přímo, ale vzhledem k tomu že jsem psala nedávno o svém působení na odborném učilišti mi okamžitě došlo že to myslí na mne.
Vím, že nejsem ideální blogerka, mé články mají spoustu chyb, ale nikdy bych na nikoho neútočila a neposmívala se mu.
Co když se ti, Atheiro, narodí postižené dítě a také skončí na škole pro "retardy?" Budeš ráda, až se mu budou ve škole smát? Budeš se tomu také smát?
Proč jsi mi Atheiro, nenapsala svůj názor pod můj článek? Baví tě si číst mé články, neokomentovat je a pak to rozmávat na jiných stránkách? Pokud máš se mnou problém napiš mi to do komentářů, ale prosím nešpiň mne jinde.
Promiňte, ale nemám ráda egoistické blogerky, co mají potřebu kvákat o každém svém prdu, přibarvovat si skutečnosti jen aby byly zajímavé a vyzdvihují samy sebe.
Smiřte se s tím. Já jen tak neskončím, budu dál dělat co mě baví, a pokud se Vám mé komentáře nelíbí můžete si mě jednoduše zablokovat a máte pokoj.
Přeberte si to jak chcete.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný březnový den, Vaše Eliss ♥, co ráda píše komentáře.
Výsledek obrázku pro egg cartoon

Knižní recenze 69 Černý pes

19. března 2018 v 19:11 | Eliss
Autor: Thomas Laird
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Chicagský detektiv Jimmy Parisi právě vyšetřuje ostře sledovaný případ.
Jakýsi šílenec vraždí převážně mladé a o samotě žijící ženy opravdu brutálním způsobem. Přiváže je k posteli a nechá je pomalu vykrvácet.
Případ se táhne dlouhé měsíce, Jimmyho tým už zná i identitu vraha - ale za žádnou cenu se jej nedaří dopadnout.
Do toho mu ještě jeho syn Michael svěří své trauma z dětství, se kterým se oba snaží vyrovnat.
Není proto divu, že Jimmyho mysl začne ovládat Černý pes - deprese a pocit vyhoření...
Podaří se Jimmymu nakonec chytit nelítostného zabijáka a pomoci synovi?
Hodnocení: Knihu jsem si půjčila v knihovně. Zaujal mě její obsah.
Ale bohužel výsledný pocit není nijak extra oslnivý. Vadí mi především natáhování děje a neuvěřitelné vrahovo štěstí při útěku před policisty.
No a docela mě i mrzí fakt, že téměř hned na začátku známe jméno vraha. Čili hlavní moment překvapení je pryč.
Rozhodně jsem četla už i lepší detektivky a knihu nedoporučuji.
A co Vy? Máte zkušenost se spisovatelem Thomasem Lairdem? A máte rádi temné detektivky? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss♥
Výsledek obrázku pro černý pes thomas laird

Pohádky pro Emu 2016

17. března 2018 v 19:14 | Eliss
Tento film jsem viděla poprvé vloni před Vánoci a podruhé před dvěma dny. Moc se mi líbil - a to je ode mne jako od člověka nesnášející romantiku ve filmech velká pochvala.
Film je dlouhý 112 minut, které ale utekly velmi rychle.
Na začátku filmu se octneme v Londýně, kde se seznamujeme s Petrem Millerem, který pracuje na imigračním úřadě. Záhy divák pozná, jak jsou takoví úředníci tvrdí při přezkoumávání okolností sňatků cizinci s Brity.
Po jednom takovém úspěšném odhalení účelového sňatku najednou obdrží hovor z České republiky, kde však už asi deset let nebyl.
Volající se představí jako lékařka a překvapenému Petrovi sdělí, že jej Hana Pospíšilová, ležící v kritickém stavu v nemocnici označila za otce svého dítěte.
Petr celou událost považuje za nedorozumění, ale i přesto okamžitě odlétá do Prahy.
Tam se ihned vydává do nemocnice, kde se setkává se sociální pracovnicí. Rozhodne se i přes její prostesty dítě vidět.
Seznamuje se tak s desetiletou Emou, a rozhodne se o ni postarat do doby, než se Hana vrátí z nemocnice, i navzdory tomu, že bydlí pouze v hotelu.
Ema se tedy s Petrem vydává do hotelu, kde se ubytují. Na recepci zrovna pracuje Marie Urbanová se svou kolegyní.
Hned první večer vypráví Petr před spaním trochu rozpačitě Emě pohádku.
Není si vůbec jistý, jestli je Ema opravdu jeho dcera, navzdory tomu ale na testy DNA jít nechce.
Další den Emu odveze do školy, a odpoledne se spolu vydávají do nemocnice za Hanou.
Tam se však Petr dozvídá, že Hana zemřela, a stává se tedy jedinou blízkou Eminou osobou. Rozhodne se o ni i nadále starat a adoptovat si ji, ale to nebude vůbec jednoduché, protože se bude potřebovat oženit.
A protože v Praze nikoho pořádně nezná, rozhodně se učinit nabídku k sňatku Marii, se kterou se zatím moc nezná, ale Ema si ji od prvního okamžiku oblíbila.
Ale budou to mít těžké - a Petr si je toho vzhledem ke svému povolání dobře vědom.
Rozhodne se Marie přijmout jeho nevšední nabídku? A podaří se jim obelstít nesmlouvavou sociální pracovnici?
Výsledek obrázku pro Pohádky pro Emu
Jak už jsem podotkla na začátku, romantické filmy zrovna nemusím. Tento mi však nevadil, protože není nijak kýčovitě přeslazený a romantika tu tak nějak přirozeně vyplyne.
Ondřej Vetchý i Aňa Geislerová hrají naprosto přirozeně, věřila jsem jim každé slovo.
Problém byl s malou Emou - holčička se tak jmenuje i v reálu - protože místy přehrávala a byla mi až protivná.
Dočkáme se i několika komických situací - cesta morčete Edy téméř celým hotelem, nepovedená školní besídka...
Konec se dal tak nějak čekat, ale i tak jsem byla spokojená. Zkrátka i já potřebuji někdy tu trochu romantiky.
Pokud jste film neviděli a máte rádi tento žánr, mohu doporučit.
A co Vy? Máte rádi romantické filmy? A patří mezi Vaše oblíbené herce Anna Geislerová a Ondřej Vetchý? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

ADHD, hyperaktivita

15. března 2018 v 18:55 | Eliss
Podle českých statistik trpí syndromem ADHD - syndromem poruchy pozornosti s hyperaktivitou - každé patnácté dítě.
Má se jednat o neurologickou poruchu, která vypuká výhradně v dětském věku - její diagnostika probíhá od pěti či šesti let.
Mezi tři hlavní příznaky patří trvalá nepozornost, hyperaktivita a impulsivita.
Tyto děti bývají neklidné, nejsou schopny dodržovat pravidla a při výuce si s nimi učitelé nevědí rady.
Rodiče na základě pohovoru s třídním učitelem většinou dostanou doporučení k dětskému psychiatrovi, který jejich potomka vyšetří pomocí různých testů, promluví si s rodiči a popřípadě i s třídním učitelem.
Tato vyšetření mohou trvat i několik měsíců, přičemž dítě je z toho všeho určitě neuvěřitelně zmatené a unavené.
A na konci toho všeho může být předpis na lék zvaný Ritalin.
Učitelé tleskají, protože děti jsou najednou při výuce klidné, až apatické.
Tak se pojďme podívat, co to vlastně ten Ritalin, podávaný dětem ve škole, vlastně je.
Ritalin stimuluje nervový systém, používá se k léčbě hyperaktivního onemocnění. Většinou se podává jeden prášek ráno a večer.
No, pro některé problém hyperaktivity vyřešen, že?
Ale když se na celý problém podíváme jinak. Je normální děti takto tlumit, bránit jim v normálním, zdravém "zlobení"?
Spousta rodičů z internetových diskuzí se zděsila proměny svého dítěte po podávání těchto pilulek.
Má dcera se po několika dnech požívání Ritalinu začala chovat jako blázen. Byla dezorientovaná, v noci nemohla spát, a když přišla ze školy, většinou šla hned spát - klidně i čtyři hodiny v kuse. Okamžitě jsem jí Ritalin přestala dávat. Raději budu mít doma hyperaktivní než psychicky labilbí dítě.
Jen námátkou nějaké nežadoucí účinky léku: nervozita, nepsavost, bolest hlavy, anorexie, deprese, závrať...
A toto někteří rodiče svým vlastním dětem dobrovolně podávájí, aby od nich měli "klid"...
Má setřenice Nela byla od dětství taktéž hyperaktivní. Všude chtěla být středem pozornosti, chvíli nikde neposeděla v klidu, skákala mnohdy i ve škole dospělým do řeči a byla drzá.
Její rodiče na ni bohužel neměli přes svou práci moc času a myslím, že to byla jedna z příčin její hyperaktivity.
Nikdy nebrala žádné tlumící tabletky. A vyrostla z ní úplně normální mladá rozumná žena, která studuje zdravotnickou školu a nemá žádné problémy s psychikou.
Ale kdyby tenkrát již od útlého věku brala tablety, nebyla by dnes jiná, s mnohem horším psychickým stavem?
Rozhodně jsem proti tomu, aby děti braly antidepresiva. Každý takový lék způsobuje závislost.
Ritalin dokonce Americká protidrogová agentura klasifikuje jako narkotikum II. kategorie - do které patří i morfium nebo kokain...
Je mi smutno z toho, jak farmaceutické společnosti vydělávají na dětech již od ranného věku.
Co si o dětské hyperaktivitě a její léčbě antidepresivy myslíte Vy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro hyperaktivita

Knižní recenze 68 Maigret a rejdař, V podzemí hotelu Majestic

13. března 2018 v 17:06 | Eliss
Autor: Georges Simeon
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Komisař Maigret patří mezi známou postavu detektivních románů.
Mezi jeho záliby patří oblékání podle poslední módy, vybrané jídlo a pití a věčně nacpaná dýmka.
Při řešení složitých kriminálních případů je mu často nápomocna intuice a schopnost vcítit se do pachatelova jednání.
Maigret a rejdař nás v úvodu zavede do jedné krčmy u přístavu ve městě Charenton.
V nočních hodinách se z ní vypotácí mírně opilý bohatý majitel přístaviště Emile Ducrau, jenže ujde sotva pár kroků, když je na něj podniknut útok.
Pobodaný skončí v řece, kde jej k jeho štěstí najde starý námořník Gassin a zachrání mu tak život.
Komisař Maigret stojí před nelehkým úkolem. Ducrau si není vědom toho, že by měl kdokoli důvod na něj útočit.
Postupně však komisař rozplétá nit celého případu, jenže zatím přibývají další oběti...
V podzemí hotelu Majestic začíná obyčejným pracovním dnem Prospera Donge v hotelu Majestic, kde pracuje v přípravně kávy.
Obyčejný pracovní den však záhy přeruší mrtvé tělo ženy, které Prosper nalezne nacpané ve skříňce.
Velmi rychle se zjistí, že paní Clarková, manželka bohatého Američana, byla uškrcena.
A Prosper se brzy objeví mezi podezřelými. Podaří se Maigretovi objasnit, kdo měl důvod zabít ženu, která přijela do Francie po celých dvaceti letech?
Hodnocení: Před nedávnou dobou jsem viděla dva díly Maigreta vysílané na TV Prima, kde hrál hlavní roli Rowan Atkinson.
Velice mě Maigretova trochu záhadná osobnost zaujala, proto když jsem v knihovně zahlédla tuto knihu hned jsem po ní sáhla.
A výsledný dojem je skvělý. Kniha se čte lehce, bez hluchých míst, naopak je plná zajímavého děje a nápaditých zvratů.
Rozhodně to není mé poslední setkání s komisařem Maigretem, a těším se na další díly!
Mohu doporučit všem milovníkům starých detektivek, které jsou plné nostalgie.
A co Vy? Máte rádi Maigreta ať už v knižní nebo filmové podobě? Napište mi do komentářů!
Děkuj Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro V podzemí hotelu Majestic

Odborné učiliště

11. března 2018 v 11:49 | Eliss
Na základní škole jsem si vysnila, že ze mě jednou bude zahradnice. Lisovala jsem si bylinky do herbáře, bavil mě sběr různých rostlinek, a studovala jsem spoustu knížek zabývající se vším, co rostlo. Mezi mé oblíbené téma patřily pokojové rostliny - doma jsem vlastnila sbírku kaktusů a ve třídě jsem byla po celý rok určena jako zalévač květin.
Velkou radost mi udělalo, když mi na konci deváté třídy učitelka darovala zelenec. Starám se o něj dodnes.
V roce 2010 jsem si podala dvě přihlášky na stejnou školu. Jednu na obor Zahradník a tu druhou pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, Zahradnické a Aranžérské práce.
Tu druhou jsem měla poslanou jen tak, priorita pro mě byl Zahradník.
Nakonec přišly ze školy dva dopisy. K mé radosti mě vzali na oba obory. Jeli jsme na přijímací řízení, kde se měly změřit velikosti na pracovní oblečení a podepsat přihláška na internát.
Příjemný zástupce ředitele mě přemluvil, ať jdu na obor Zahradnické práce. Což je odborné učiiště. Už prý kvůli mé dyskalkulii - tento obor byl jednodušší, do školy se chodilo jen čtyři dny a celých šest dní praxe ve dvou týdnech.
Hned první školní den mě udivilo, že je nás ve třídě jen osm. A všehovšudy samí zvláštní lidé.
Lukáš byl po mozkové obrně, půlku těla měl napůl ochrnutou a špatně mluvil.
Míša byla autistka - ne moc - měla své zaběhnuté rituály, s třídou téměř nekomunikovala, ale za ty tři roky jsem si k ní dokázala najít cestu, zjistila jsem, že přes svou poruchu je neskutečně dobrý člověk.
Dominik měl za sebou již jednu školu. Byl z nás nejstarší, ale rozhodně ne nejrozumnější. Měl několik poruch učení, ale o to nešlo. Problémem byl jeho vztah k práci - věčně se flákal, nesnažil se. A navíc se nám alespoň desetkrát denně chlubil tím, že jeho rodiče jsou bohatí podnikatelé, kteří mu dají tolik peněz kolik chce. Což o to, to byla pravda. Měl peníze.
Ovšem věci, ke kterým je někdy používal, nebyly normální.
Nela. S tou jsem byla v prvním ročníku na pokoji na internátě. Společné bydlení vydrželo dva měsíce. Nikdy nepomohla s úklidem pokoje, vše jsem musela dělat sama. Bývala často pryč a stýkala se s podivnými lidmi.
V listopadu se neštítila okrást mistrovou na praxi. Z peněženky jí vzala pět tisíc. Následoval okamžitý vyhazov.
Brala drogy, skončila ve vězení, kde je dodnes. Smutný osud.
Pak tu byla ještě Kristýna s Vendulou. Dvě barbínky, trochu hloupé, ale dalo se s nimi vyjít.
S touto třídou jsem strávila tři roky. Všichni jsme k sobě měli blízko, nebyli jsme na sebe zlí a při různých problémech jsme si vycházeli vstříc.
Na jinýh oborech byli žáci, kteří se považovali za nadřazené a nám, kteří byli na odborném učilišti, se posmívali.
Nikdy jsem si z toho nic nedělala. Takoví lidé jsou hloupí a jejich posměšky se jim jednou vrátí.
Nedokázala bych se smát někomu postiženému. Je mi jich spíše líto.
No, tři roky jsem zdárně zvládla, odnesla jsem si výuční list a spoustu zkušeností a přátelství.
Nikdy jsem se nestyděla a nestydím za to, že jsem byla "jen" na odborném učilišti. Spíše naopak.
Co si o těchto typech škol myslíte Vy? A co si myslíte o lidech, kteří se smějí postiženým a nemocným?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný březnový den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Yucca

Padesát odstínů šedi 2015

9. března 2018 v 13:17 | Eliss
V roce 2012 vypuklo šílenství kolem knihy Padesát odstínů šedi.
Osobně jsem vždy velmi skeptická ke knize, která se stane bestsellerem. Často se mi totiž stane, že mi kniha nesedne - radji vyhledávám staré knihy neznámých autorů.
V roce 2013 jsem knihu dostala k narozeninám. Řekla jsem si, že by byla škoda ji položit jen tak na poličku, a rozhodla jsem se ji přečíst.
600 stran této bichle jsem přečetla za tři dny.
Seznamujeme se s dvaadvacetiletou studentkou literatury Anastasií Steelovou, která se vydává na pohovor s Christianem Greyem, který je pohledný, chytrý, bohatý a tajemný.
Anastasie je Christianem až magicky přitahována, ale ten má svá temná tajemství. Touží po Anastasii úplně stejně, ale za vlastních, specifických podmínek...
No, tohle byl úvod. Dále se v knize praktikují různé sexuální aktivity, které mají mít BDSM zaměření. Podle mého názoru tu pořádné BDSM praktiky nejsou - představovala jsem si poněkud "tvrdší" pohlavní styk.
Postava Anastasie mi přišla nudná, příliš plochá, bez nějakých popsaných charakterových vlastností.
Christian také nic moc - kromě jeho záliby v autech, skupování podniků, a samozřejmě - podle svých slov tvrdě š**á se nicméně nikam neposune. Až na tajemství ze svého dětství, které ovšem úzkostlivě chrání před Anou.
Takže. Kniha je romantický kýč, E. L. James rozhodně není dobrá vypravěčka a je mi líto stromů, které padly na výtisky těchto knih.
Ale teď už k filmu. Ten šel do kin v roce 2015 - a jak jinak než 14. února, na Valentýna.
Roli Anastasie a Christiana ztvárnila Dakota Johnson a Jamie Dornan.
Hned na začátku nás do děje uvede naprosto otřesná písnička, při které sledujeme Christiana při běhání, vázání kravaty a na druhé straně Anastasii při chystání se na schůzku.
Problém je podle mě i herec Jamie Dornan. Nepředstavuje pro mě toho správného dominanta. Připomíná mi v některých scénách spíše vyděšeného školáka.
Dakota se pro svou roli hodí, bohužel mi přijde že některé scény přehrává.
Dále to jsou ty většinou vychvalované sexuální scény. Jamiemu to sluší, když je zabírán polonahý, ovšem Dakota...
Nevím, nevím. Vadí mi to, jak jí až nechutně lezou žebra. Pak se nedivím, že je tolik anorektiček, protože pokud viděly tento film mladé dívky, určitě si z něj rády vezmou příklad...
Sex jako takový tu se mnou nic moc nedělal. Nebyla jsem znechucena, ale ani nadšena. Prostě neutrální pocit.
Neprobudila se ve mě touha zkusit někdy něco podobného se svým partnerem.
No a rádoby romantiku nebudu ani komentovat. Opravdu to není můj šálek čaje.
Na pokračování se ale podívám, ačkoliv knihu jsem nečetla. Dám této trilogii ještě šanci a třeba budu příjemně překvapena!
A co Vy? Máte rádi sérii Padesát odstínů? Nebo ne?
Děkuji za přečtení a komentáře, doufám, že se Vám článek líbil. Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Padesát odstínů šedi

Zvládnu to?

7. března 2018 v 13:19 | Eliss
Ve svých předchozích článcích jsem se několikrát zmiňovala o tom, že již třetím rokem beru antidepresiva.
Ordinaci psychiatra jsem navštívila kvůli problémům s příjmem potravy.
Má psychiatrička mi napsala dvoje léky. Jedny na spaní, a ty druhé podle jejích slov "k lepšímu vstávání a náladě."
Ty na spaní mi nesedly vůbec - brala jsem je asi tak dva dny. Jedna tableta měla 15 mg a já brala půlku. Problém byl v tom, že mě uspaly tak, že jsem prospala celých dvanáct hodin, po probuzení jsem měla chuť na zvracení a motala se mi hlava.
Jediná výhoda byla chuť k jídlu. Rozhodla jsem se, že je brát nebudu.
Druhý lék jsem užívala ráno po jídle. Tabletu o 10 mg jsem si půlila, takže na mě působilo 5 mg léčivé látky.
Měla jsem ze začátku pocit, že se mnou nic moc nedělá. Po nějaké době jsem však zaznamenala, že se cítím lépe. Byla jsem sebevědomější, zlepšila se má komunikace s ostatními a cítila jsem se jistější.
Pokud jsem dříve měla z některých situací strach, nyní pro mě neznamenaly žádnou překážku. Po této stránce mi pilulky pomohly.
Ale postupně, pokradmu, polehoučku začala přicházet negativa.
Pohlavní styk už pro mě nebyl co dřív. Necítila jsem se dostatečně vzrušená, a celé to pro mě bylo sice pěkné, ale nebylo to ono. Někdy když přišlo na "věc" jsem úplně selhala. Něco jako orgasmus pro mě přestalo úplně existovat.
Problém nastal, pokud jsem někdy na praxi měla spoustu práce a prostě jsem si prášek nemohla hned vzít.
Začala jsem být nervózní, výbušná, třásly se mi ruce. Vše se uklidnilo až když jsem si zase vzala svou dávku.
Moje psychiatrička se asi po půl roce rozhodla, že jelikož stále nepřibírám na váze, mám si další půlku 5 mg vzít i večer.
Co na tom. že mi k chuti na jídlo nepomáhaly. Paní doktorka to prostě ví všechno lépe...
A já si tu večerní dávku nebrala. Odmítala jsem to. Už tak úplně stačila ta ranní. Pokud jsem se někdy cítila špatně, vzala jsem si večer půlku. Ale to se nestávalo často a nyní to už nedělám, jelikož jsem se zařekla, že ze mě nebude ještě větší závislák než teď.
Přišel další problém. Začala jsem zapomínat. Maličkosti. Věc, kterou mi mistrová řekla že mám udělat před deseti minutami. Schůzku s mámou, kterou jsem si domluvila den předem. I přítel si všiml těchto výpadků a začalo mu to dělat starosti.
Po prostudování příbalové informace jsem zjistila, že tyto léky nemají způsobovat problémy s pamětí.
A když jsem to řekla psychiatričce, mávla nad tím rukou s tím, že je to ze stresu. Marné bylo mé přesvědčování, že žádné stresy nemám. Ne, pořád si vedla svou.
Víte, dost mě omezuje, že takto zapomínám, a často je to i vyloženě trapné.
Poslední kapkou pro mě byla diskuze o tomto léku na internetu. Několik lidí si také stěžovalo na výpadky krátkodobé paměti.
Sice bych neměla, ale snížila jsem si dávku na 2,5 mg bez vědomí své lékařky, která není schopna se mnou řešit mé problémy.
Časem je chci přestat brát úplně. Nejsem psychicky nemocná, nemám sebevražedné sklony ani jiné potíže.
Za pár let chceme totiž mít s přítelem rodinu. A já nechci ohrožovat své dítě tím, že bych jej ještě před narozeníím cpala antidepresivy.
Anorexii jsem zvládla, ale léky k tomu zase tak velkou měrou nepřispěly.
Vím, co chci. Jsem jiný člověk než jakým jsem byla před třemi lety. Dokáži bojovat s životem a jeho problémy.
A proto věřím, moc věřím, že za pár týdnů již přestanu brát i malou dávku léku. Musím žít život takový jaký je, i s jeho problémy, smutky, radostmi, ale chci si vše vychutnat bez působení antidepresiv.
Jsem ráda, že jsem se prostřednictvím blogu mohla tak krásně vypsat.
Děkuji, že tu pro mě jste, mí blogoví přátelé.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji Vám krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro pills kills

Knižní recenze 67 Z kola ven

6. března 2018 v 16:52 | Eliss
Autor: Outi Pakkanen
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Čtyřicetiletá Ilona Laaksolaová vede svůj jednotvárný a osamělý život v Helsinkách.
Jedinými světlými okamžiky jsou pro ni návštěvy desetileté Sorelly, jejíž otec bydlí ve stejném činžáku jako Ilona.
Jednoho dne je Ilona nalezena mrtvá v květinářství, ve kterém vypomáhala své známé Sirkku.
Vyšetřování případu se ujímá Tanja Stromová se svým kolegou Jokinenem.
Brzy odhalí, že Ilonu vedly k přátelství se Sorellou dost zvláštní osobní důvody.
Sorellin otec Atte je totiž bývalý ředitel banky, ze které byl nucen před nedávnou dobou Ilonu propustit. Nabízí se tedy otázka, jestli neměla Ilona v úmyslu se mstít...
Hodnocení: Další kniha ze série Severská krimi. Hned na začátku mi vadil nudný úvod, který se táhne asi dvacet stran.
Pak se však kniha rozjede, začnou se rozplétat osudy postav a to jak na sebe jednotlivé události navazují, je napsáno opravdu skvěle.
Nejvíce jsem se sžila se Sorellou, která má ve svých deseti letech více rozumu než lecjaký dospělý.
Postavy obou vyšetřovatelů taktéž sympatické, chování postav uvěřitelné, a závěr je jen třešinka na dortu.
S knihou jsem spokojená a rozhodně si seženu další ze série Severská krimi.
Mohu doporučit všem milovníkům detektivek z chladných severských zemí.
A co Vy? Máte rádi severskou krimi? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Z kola ven Outi Pakkanen

Leváctví

4. března 2018 v 17:48 | Eliss
Patřím mezi to malé procento světové populace, které píše levou rukou. Dodnes si pamatuji, jak neskutečně pro mě bylo obtížné se v první třídě naučit psát. Mí rodiče i bratr jsou praváci.
Máma se se mnou při nácvicích psaní opravdu pěkně natrápila.
Nakonec jsem to samozřejmě zvládla, ale moje písmo dodnes není pořádně k přečtení, proto raději píši tiskacím.
Nejhorší při psaní je, že pokud používám obyčejnou propisku, písmo se maže a mám na rukou fleky, které se sice dají umýt, ale i tak je to nepříjemné. Přikládám ilustrační obrázek.
Výsledek obrázku pro Leváci psaní
Lidé - třeba i ve škole - se často diví, že jsem levák. Ve třídě jsme leváci asi tak tři. "Ty jsi levák? Jak můžeš takhle psát?"
No, nějak to zvládám.
Legrační situace nastala, když jsem si zapomněla jednou na praxi škrabku na brambory doma a zrovna jsem ji potřebovala.
Mistr mi tedy ochotně půjčil svou - ale bohužel byla pro praváky. S úsměvem jsem mu ji vrátila. Snažila jsem se ji všelijak vzít do levé ruky, ale žádným kouzlem se mi to nepodařilo.
Zajímavé ale je, že některé věci se mi lépe dělají pravou rukou. Pokud něco stříhám, vždy používám pravou ruku. Levou mi to prostě nejde.
Na internetu jsem se dočetla, že existuje i počítačová myš pro leváky. Já jsem však už naučená ji používat pravačkou a na přehození stran bych si zvykala jen velmi těžko.
Dalši problém jsou kroužkové bloky. Pokud do nich začínám psát, nepřirozeně kroutím ruku do všelijakých úhlů.
Studuji obor kuchař - číšník. Při prostírání se lžíce dává doprava, což je pro mě jako pro leváka nepochopitelné. Polévku jím vždy levou. Vidličku držím také v levé ruce a nůž v pravé.
A nyní pár zajímavostí o levácích:
1.) Pouze 10% světové populace patří mezi leváky.
2.) Muži jsou častěji leváky než ženy.
3.) Mezinárodní den leváků se slaví 30. srpna.
4.) Leváci trpí mnohem častěji astmatem.
5.) Řidiči leváci mají mnohem více dopravních nehod. Stejně tak se při manuálních pracích zraní častěji než praváci.
6.) Mezi slavné leváky patří např. Martina Navrátilová, Charlie Chaplin, Petra Kvitová, Barack Obama, Jimi Hendrix nebo Kurt Cobain.
7.) Většina leváků je více samostatná a dává přednost vlastnímu řešení složitých situací.
A co Vy? Jste praváci nebo leváci? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro leváci

Problém dnešní generace

2. března 2018 v 16:39 | Eliss
Problém dnešní generace. Tak se jmenuje video, které jsem před třemi dny shédla na sociální síti - což je vzhledem k obsahu videa docela ironie - a začala jsem o něm a jeho sdělení přemýšlet.
Video je dlouhé necelých patnáct minut a jde o rozhovor s nejspíše nějakým psychologem.
Hned na začátku pojmenuje mladé lidi vyrůstající po roce 1984 jako "mileniály."
Mileniálové touží po vyjímečnosti, peníze pro ně nehrají až takovou roli a nesnesou žádnou kritiku své osoby.
A pokračuje hned nemilosrdně dál. Podle něj je tato generace - do níž spadám i já - líná, nesoustředěná a s vysokými nároky na práci. No, na některé jedince to určitě sedí.
Vliv moderních technologií, který si často neuvědomujeme. Což je docela smutné.
Věděli jste například, že pokud Vám na Facebooku přijde nová zpráva, mozek uvoní chemickou látku zvanou dopamin? Proto máte ten fajn pocit, že Vám někdo napsal.
Dopamin je navíc vysoce návykový - ve videu je dokonce přirovnáván k závislosti na hazardu,
Spousta mladých lidí počítá lajky na Facebooku, nebo to, jestli jim rychle přibývají noví sledující na Instagramu.
Pravé přátelství je dnes mezi mileniály vzácnost. Navazují rychlé kamarádství a vztahy na sociálních sítích, která však nemají žádnou hloubku. Přeci jen, brát jako opravdového kamaráda někoho, koho třeba ani neznám, ale máme rádi stejná videa na YouTube, je zvláštní a dokonce i nebezpečné. Myslí to vůbec vážně? Můžou se na sebe tito lidé s takovými vztahy vůbec spolehnout?
Řešení problémů a stresů probíhá často na sociálních sítích. Je přece pohodlnější vypsat se ve statusu na zdi než někoho obvolávat a domlouvat si schůzky... Velmi se tím ztrácí schopnost komunikace.
Samozřejmě že nejsou moderní technologie špatné samy o sobě, ale musí se využívat rozumně.
Pokud má někdo potřebu sdílet své jídlo, chlubit se stále novými věcmi, není to v pořádku.
Můj přítel třeba hned po probuzení a ještě před spaním projíždí sociální sítě. Vadí mi to. Osobně raději sáhnu po knize, než abych hleděla do mobilu.
U mladých lidí stoupá počet sebevražd, depresí a s tím související nedokončená studia. Někteří totiž nevědí, co je baví. A hodně jich nebaví nic kromě telefonu a počítače. Když si třeba někdy ve třídě o přestávce vytáhnu knihu, někteří se na mě koukají dost divně. Úplně v duchu slyším, jak si říkají: "Ono ji baví číst?" Ano. Baví. Je to pro mě pořád lepší než koukat do mobilu.
Psycholog ve videu by úplně zakázal mobily při různých poradách. Podle něj jen tito lidé sedí vedle sebe, koukají do mobilů, ale zapomínají komunikovat. Zapomínají vést úplně normální, neškodné, přátelské rozhovory.
Víte, když nám před dvěma měsící zakázali mobily na praxi, měla jsem vztek. Nejsem zase tak moc závislá, nekoukám do telefonu zase tak často, ale naprosto mě děsil už jen ten pocit, že jej nebudu mít u sebe. Jako by snad byl můj věrný společník.
A na závěr videa padla jedna moc pěkná věta. Pokud s sebou mobil nějakou dobu nemáte, rozhodně si svět a dění kolem sebe vychutnáte mnohem více. V tomto je veliký kus pravdy.
Pokud cítíte že má telefon ve Vašem životě příliš velkou roli, stálo by asi za to popřemýšlet o nějské změně.
Co si o problematice dnešní mládeže myslíte Vy? A viděli jste toto video? Najdete jej, jak už jsem psala na začátku, na Facebooku.
Děkuji za přečtení a komentáře, doufám, že se Vám článek líbil.
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro Mileniálové

Knižní recenze 66 Náhodné svědectví

28. února 2018 v 19:22 | Eliss
Autor: Thomas Andresen
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Děj románu se odehrává v bývalé Německé spolkové republice.
Začíná přelíčením u soudu, kde se internista Erik Kristenhusen zpovídá z vraždy své přítelkyně, modelky Marion Lefébrové.
Mezi hlavní svědky vraždy patří Erikův přítel, plastický chirurg Herb Berking.
Jenže Herb nepatří mezi zrovna spolehlivé osoby, jelikož má za sebou drogovou minulost a v současné ddobě spoustu dluhů.
První část knihy je vyprávěna z pohledu Herba a ta druhá, mnohem temnější a zlověstnější, očima Erika.
Jak tento podivný spletitý příběh dopadne?
Hodnocení: Knížka byla vydána v roce 1986 v edici Smaragd, kterou čtu velmi ráda. Příběhy z této edice jsou tajuplné a mají své osobité kouzlo.
Knihu hodnotím kladně. Příběh mě upoutal, při četbě jsem se nenudila.
Ke konci knihy jsem měla teorii jak to celé dopadne, ale byla jsem mile překvapena když jsem se mýlila a autorovo vysvětlení mi doslova vzalo dech!
Mohu doporučit jako odpočinkové čtení, které je velice příjemné. Velkým plusem jsou i ilustrace Jiřího Svobody, které doplňují atmosféru knihy.
Knihu rozhodně doporučuji.
A co Vy? Máte rádi staré tajemné detektivky?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Náhodné svědectví

Most Overtoun

25. února 2018 v 14:31 | Eliss
Most Overtoun se nachází ve skotské vesničce Milton a už mnoho let je v hledáčku mnoha záhadologů.
Z mostu se z ničeho nic vrhá nebývale vysoký počet psů, kteří snad mají mít sebevražedné sklony.
To mě přivádí k zamyšlení, jestli zvířata mohou cítit potřebu zemřít a pak ji také proměnit ve skutečnost.
Ale jak tak pátrám na internetu, v jedné turecké vesnici skočilo 1500 ovcí z vysoké skály a dobrovolně tak ukončilo svůj život.
Opravdu zvláštní, osobně by mě velmi zajímalo jaké procesy se předtím v mozku zvířat odehrají a co přesně je přinutí sáhnout si na život.
Ale zpátky k mostu Overtoun. Je vysoký patnáct metrů, zdobí jej tři klenuté oblouky a při jeho výrobě se použil hlavně kámen.
V roce 1895 jej nechá postavit John White, majitel sídla, jehož časti se mají na most přímo napojovat.
Sídlo se stane v průběhu let porodnicí, sídlem náboženské sekty a za druhé světové války zde dokonce působí nacisté.
A přibližně od roku 1950 zde dochází k záhadným úmrtím psů.
Donna B. uvedla: "Šla jsem se svou kolií na úplně obyčejnou procházku. Když jsme se blížily k mostu, najednou se prudce rozběhla, vodítko mi vypadlo z ruky, no a vrhla se přes most. Šílené, nikdy by mě nic podobného nenapadlo!"
Výsledek obrázku pro overtoun bridge
Porovnání všech případů přineslo zajímavé informace. Skáčou především plemena s dlouhými čumáky a většinou se tak děje za krásného slunečného dne. Skoky se odehrávají vždy na poslední zídce na pravé straně mostu.
Někteří záhadologové ale vidí spojitost s tragickou událostí, která se odehrála v řijnu 1994.
Muž jménem Kevin Moy zde měl shodit z mostu svého malého syna, protože batole podle něj mělo být převtělení Antikrista. Jenže k tajemným sebevraždám zde přeci docházelo už před rokem 1994.
Jeden z odborníků na psí chování vidí za záhadnými skoky něco úplně jiného. "Místo je známé velkým výskytem norků. Většina psů patřila k loveckým plemenům a proto se domnívám, že intenzivní pach kořisti je takříkajíc donutil ke skoku."
Jenže velký výskyt norků nalezneme i jinde po světě a nikde jinde se psí sebevraždy neodehrávají.
Zaháda tajemného mostu zůstane nejspíše asi dlouho neobjasněna.
Co si o tomto myslíte Vy? Je možné aby na psa působila nějaká energie a přinutila ho tak k sebevraždě? Nebo je za tím něco jiného?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro overtoun bridge

Jak se dnes dají vydělat peníze

24. února 2018 v 12:05 | Eliss
Rozmáhající se trend sledování všemožných YouTuberů a jejich reakcí na vše možné mě tak nějak až na pár vyjímek míjí.
Založila jsem si účet na této doméně s videi jen proto, abych dala odběr svému postiženému kamarádovi a tak ho trochu podpořila.
Dala jsem odběr ale i u jiných kanalů. Většinou jde ale o hudební nebo kuchařské kanály.
Baví mě sledování takových těch rychlých kuchařských návodů. Na YouTube ale moc času netrávím, raději se věnuji blogu.
Ale i tak mi nemohlo uniknout šílenství, které vzniklo kolem TVTwixx a její "údajné" návštěvy v Černobylu.
Přítel si video na chvíli pustil. Hned na začátku povedená partička v pláštěnkách žádá o padesát tisíc liků, pak prý udělají v Černobylu rovnou přespávačku!
Pětice se v úvodu představí s tím, že jsou na místě, kde je vysoká radoaktivita. Před ní je mají chránit údajné chemické obleky, holínky a jakési plastové roušky. Navíc mají být vybaveni skvělou aplikací v mobilu, která se jmenuje dozimetr a měří radioaktivitu! No není to paráda?
Skupinka se přesouvá dál, projde kolem nějakého dřeěného zábradlí, což je šokující zjištění že tu existovali lidé!
Lidem, co byli ozářeni a ještě chvíli žili, jeden ze skupinky říká "korpusy." Já si až dodnes myslela, že korpus má něco společného s pečením, ale evidentně ne. Ono je to spíše torzo lidského těla. Když už tedy chtějí točit videa, měli by mít alespoň pořádnou slovní zásobu.
Celé video je tragikomické. Jedna z nejlepších scén je ale bezesporu ta, kdy jeden z aktérů stojí u barelů s údajnou radioaktivní tekutinou.
"Nějak mě začalo bolet u srdce, kámo! Přímo tady u těch barelů!" Z místa odchází, a následně se chytí za pravou stranu prsou. Wow, další skvělé zjištění - srdce je na pravé straně lidského těla! Pardon. Možná ten chlapec patří mezi vyjímky a opravdu podle Wikipedie může mít srdce na pravé straně.
Dále tu můžete vidět jezení radioaktivní ryby přímo z potoka, a nakonec i staré lidské tělo plavající ve vodě!
Hned na první pohled musí být normálně myslícímu člověku jasné, že video je fake a rozhodně se neodehrává v Černobylu.
Také hned jeden YouTuber natočil video ze středověkého skanzenu Řepora. A ejhle, vypadá to tam navlas stejně jako z videa TVTwixx! Stejné budovy, prostředí...
Není už přes čáru dělat si legraci ze svých diváků? Jen pro to, aby měli velký počet shlédnutí, který rovná se velké peníze?
Nejhorší je ovšem jedna věc. Spousta mladých bere YouTubery jako své modly a ani bych se nedivila, kdyby někoho napadlo jet na vlastní pěst do Černobylu jen v obyčejných rouškách a pláštěnkách.
Já osobně bch nedokázala natočit video, ve kterém bych lhala do očí svým příznivcům jen proto, abych vydělala peníze. Přijde mi to opravdu ubohé.
Asi už přestávám rozumět dnešním puberťákům a jejich způsobu zábavy.
Co si o tomto myslíte Vy? Je v pořádku obelhávat své diváky? A máte rádi YouTubery?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, ještě přikládám fotografii ze skanzenu, který vypadá mimochodem moc pěkně.
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro skanzen řepora v noci

Velikonoce

22. února 2018 v 16:06 | Eliss
Valerie se už od pěti hodin neklidně převalovala v posteli. Dnes jsou přece Velikonoce, svátek, který má moc ráda!
Před šestou hodinou slyšela maminku šramotit v kuchyni a rozhodla se vstát.
Tiše sešla po schodech dolů do koupelny, vyčistila si zuby, učesala se a oblékla si růžové puntíkované šatičky, které si včera sama vybrala.
Před třemi dny oslavila deváté narozeniny a pomalu si připadala jako velká holka.
Po návštěvě koupelny zamířila do kuchyně za maminkou. Ta zrovna barvila poslední vajíčka.
"Dobré ráno, Valinko. Koukám, že jsi moc šikovná, zvládla jsi se pěkně obléknout!" Pohladila holčičku po vlasech a nachystala jí kousek domácího mazance.
Valerie jedla pomalu, aby se snad náhodou neumazala.
Když byla po jídle, maminka sklidila talíř a podala Valerii samolepky. "Vajíčka jsou obarvená, můžeš na ně nalepit obrázky jestli chceš!"
To se Valerii líbilo. Samolepky byly krásně malované, se vzory zajíčků, kuřátek, oveček a různých dalších symbolů jara.
Nestihla jich moc nalepit, protože najednou přišel tatínek. V ruce držel obrovskou pomlázku a košík.
"Tak pojď si pro omlazení, holčičko!"
Vstala, tatínek ji jemně vyšlehal přes zadek a u toho odříkával básničku.
Valerie mu pak do košíku opatrně položila vajíčko, a dál se věnovala zdobení.
Když byla skoro všechna oblepená, pomohla jí maminka vajíčka naskládat do ošatky a opatrně je odnesla na stůl do obýváku, kde už bylo vyskládána spousta sladkostí a krásné dekorace včetně plyšové ovečky.
Tatínek se s oběma rozloučil a vyrazil za babičkou a ke svým sestrám.
Valerie si pustila televizi, ale protože zatím moc pohádek nedávali, šla pomoct mamince s přípravou chlebíčků.
A už zvonil první koledník!
Holčička rychle utíkala ke dveřím. Za nimi stál soused Milan, asi třicetiletý pohledný muž.
Valeriini rodiče se s ním a jeho rodinou přátelili, často k nim chodili na kávu.
"Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nemáte-li malovaný dejte aspoň bílý slepička vám snese jiný!"
Valerie dostala zlehka přes kolena, pozvala pana souseda dál a utíkala rychle do obýváku pro vajíčko.
Chvilku poseděl s maminkou, přiťukli si štamprlátky - Valerie v něm měla džus, ale stejně se cítila ohromně důležitě.
Pak znovu zasedla k televizi, kde už konečně dávali staré pohádky.
Pan soused se rozloučil s maminkou, která ho doprovodila do chodby, ale ještě předtím přišel za Valerií a dal jí pytlíček bonbonů.
Holčička byla štěstím bez sebe.
Každou chvíli někdo přišel, někteří si vzali vajíčko a odešli, jiní zase šli dál a povídali si s maminkou.
Ale nejvíce se Valerie těšila na své spolužáky. A zvlášť na jednoho. Honzíka, který se jí líbil a představovala si, jak budou mít jednou krásnou svatbu na zámku.
Spolužáky obdarovala těmi největšími čokoládovými zajíčky a nic jí nevadilo ani hromadné vyšlehání pomlázkou.
A konečně přišel i Honzík. V doprovodu tatínka, a oba šli dál. Valerie byla štěstím bez sebe, ukázala Honzíkovi svůj pokojíček a chvíli si hráli s autíčky.
Bohužel Honzík se dlouho nezdržel, ale i tak měla Valerie radost. Při rozloučení podala kamarádovi ruku a cítila, jak se trochu červená. Snad si toho nevšiml!
Koledníci chodili do jedenácti hodin, pak si daly s maminkou oběd, Valerie se převlékla do domácího oblečení a začala pokukovat po sladkostech co zbyly na stolku.
Tatínkovi který se vrátil asi za hodinku povyprávěla příhody z celého dne a měla plnou hlavu dojmů.
Večer usínala s pocitem dobře prožitých Velikonoc a těšila se do školy a na to až uvidí Honzíka.
Povídka mě napadla náhodou při vytváření témat pro blog. Není moc propracovaná, ale i tak doufám, že se Vám alespoň trochu líbila. Budu ráda za každý, i kritický komentář.
Děkuji za přečtení a komentáře, budu ráda když mi napíšete jak si užíváte Velikonoce Vy!
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 65 Těžký prachy

20. února 2018 v 16:13 | Eliss
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi, Drama
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Douglas King se právě chystá uzavřít obchod svého života, který spočívá ve skoupení akcií cizí firmy s obuví, která vyrábí nekvalitní produkty, což chce King po skoupení tohoto podniku změnit.
Těsně před uzavřením tohoto obchodu se však stane nemilá věc. Kingovi zavolá neznámý muž který tvrdí, že unesl jeho syna Bobbyho. Bobby se však za pár minut objeví ve dveřích!
Skupinka únosců se omylem zmocnila syna Kingova řidiče, Jeffa. Výkupné však přesto po Kingovi požadují.
Bude výstřední boháč ochotný obětovat peníze za záchranu cizího dítěte? Nebo mu bude přednější výhodný obchod?
Celého vyšetřování se zúčastní i detektiv Carella a jeho kolegové.
Dostanou únosci své peníze? A podaří se Jeffa zachránit? To vše se dozvíte pokud si přečtete tuto knížku!
Hodnocení: Hned na začátku mi knížka připadala jiná, než na jaké jsem od McBaina zvyklá.
Iritoval mě šíleně nudný úvod - asi dvacet stran se téměř nic pořádného neděje.
Pak se to však pořádně rozjede. Nechybí akce, napětí, a i pouhé autorovo líčení rozbřesku má v sobě kus kouzla.
Závěr se dal tak nějak čekat. Pokud si chcete přečíst starou dobrou kriminálku bez moderních technologií, mohu vřele doporučit. Opět jsem s McBainem spokojená.
A co Vy? Máte rádi staré dobré kriminálky? A co jste četli od Eda McBaina?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Těžký prachy

Pořád mě to baví

18. února 2018 v 20:51 | Eliss
Tento blog jsem založila v červenci 2009. Předtím jsem měla i jiné blogy, ale většina je dávno zrušená.
Blog jsem si založila za účelem přidávání různých zkopírovaných obrázků, fotografií celebrit a jiných věcí.
Tenkrát bylo dost populární vyplňovat řetězáky, nechybělo ani adoptování virtuálních zvířátek.
V roce 2010 jsem nastoupila na střední školu a jelikož byla dost daleko od mého bydliště, byla jsem na internátě.
Na blog jsem pozapomněla, ale v roce 2011 jsem opět přidala pár kusovek a receptů.
Rok 2012 je v archivu tohoto blogu zastoupen jediným příspěvkem. Je to informace o nějakém hororu.
Dále je tu pauza dlouhá téměř čtyři roky. V květnu 2016 jsem otevřela znovu blog písní od mé oblíbené Nirvany.
Od toho dne jsem opět začala přispívat na blog. Ale zase to byly jen kopírované kusovky, recepty, a videa z YouTube.
Teprve před rokem mě napadlo, že bych měla změnit styl blogování, protože přece nejde jen něco kopírovat.
Chtěla jsem zkusit tvořit něco vlastního. Začala jsem psát i trochu soukromější věci z mého života, svěřovala jsem se blogu se svými názory. Zjistila jsem, že mě to velmi baví a že začínám mít dokonce pravidelné čtenáře, z čehož mám dodnes obrovskou radost a moc děkuji!
Designy tvořit neumím, proto jsem vždycky poprosila o vytvoření a nastavení vzhledu nějakou dobrou dušičku.
Bylo jich tu spoustu - s Harrym Potterem, Miley Cyrus, kávový, abstraktní... S nynějším vzhledem jsem velice spokojená a měnit jej v dohledné době nehodlám.
Baví mě psát komentáře k jiným článkům, objevovat nové blogy a nejdůležitější jsou pro mě pod mými články komentáře.
Udělá mi radost i kritika, protože si ráda přečtu, co bych mohla ještě vylepšit a změnit.
Psaní článků mi dobíjí energii a mám pocit že i trochu zvyšuje sebevědomí. Jsem ráda za anonymitu a tohle vše je pro mě skvělý způsob terapie.
Mezi spoustou z Vás mám přátele, dělá mi ohromnou radost Vaše přízeň a pročítání komentářů mi v těžkých chvílích opravdu pomáhá. Děkuji za to, že jste na mě tak hodní.
Doufám, že Vás blogování bude bavit dlouho stejně jako mě. Protože tvořit články, přemýšlet nad tématy, ťukat slova do klávesnice je přece tak úžasné...
Ještě jednou děkuji...
Budu moc ráda když mi napíšete co blogování dává do života Vám. Také ho berete jako terapii, nebo píšete jen pro zábavu?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro I love writing

Televizní zábava

17. února 2018 v 14:18 | Eliss
Před nějakou dobou jsem psala článek o tom, že s přítelem televizi doma nemáme a nechybí nám.
Po několika debatách jsme se rozhodli si ji znovu pořídit. Říkala jsem si, že bude fajn si večer spolu lehnout a relaxovat u nějakého pěkného filmu.
Zapínáme ji většinou až k večeru, protože přítel je přes den v práci a já ze školy přijedu kolem třetí hodiny, ale než pouklízím a dám se do pořádku je třeba už pět hodin.
Mezi přepínáním jsem zjistila, že pořád ještě dávají Komisaře Rexe, AZ Kvíz - ten mimochodem sleduji docela ráda, Co na to Češi - tento pořad jsem občas zahlédla u mámy, ale jelikož nemusím moderátora Tomáše Matonohu není to nic pro mě.
A na TV Prima mě zaujal pořad s názvem Policie v akci. S očekáváním zajímavého pořadu jsem si tedy TV Primu v určený čas pustila. Hned na začátku se spustila akční melodie provázená slovy reální policisté, případy ukazující skutečný život a volání o pomoc...
O jé, pomyslela jsem si. Osobně mi vadí už to, že na stránkách Policie České republiky je prohlášení, ve kterém se distancuje od tohoto pořadu a přesto Primě nevadí tvrdit něco jiného. Roli policistů tu ztvárňují herci.
Některé "případy" opravdu nejsou zase tak špatné, bohužel je kazí jejich nevěrohodné ztvárnění.
Nevím proč, ale trochu mi to připomělo pořad Lenssen a spol. který kdysi běžel na Nově a také se tu řešily "reálné" případy, ačkoliv tady se jednalo o detektivní kancelář. Když jsem byla malá, někdy bývala nemocná a tento seriál zrovna Nova vysílala ráda jsem se na něj dívala, dnes by mě už ovšem pravděpodobně nebavil.
Další novinkou pro mě byla reality show Nebezpečné vztahy vysílaná na Barrandově. Nejprve jsem měla dojem, že se bude jednat o něco podobného jako Pošta pro Tebe, která mi nepřipadala tak úplně špatná.
Bohužel, Nebezpečné vztahy mi špatné připadají. Opravdu nechápu, jak mohou jít lidé se svými soukromými problémy do televize a ztrapnit se tak před celým národem. Není rozumnější si to vyříkat doma, než přijít na řešení před moderátorem a lidmi v publiku? Na druhou stranu se mi líbil jeden díl, kdy dcera našla svou maminku, která se jí po porodu vzdala. To bylo něco jiného.
Ale jinak na televizních stanicích žádná výrazná změna. Stále běží Ulice, Ordinace v růžové zahradě, Modrý kód... Uznávám, že tyto seriály jsou odpočinkové a jako kulisa třeba k vaření se hodí, ale já si opravdu raději pustím něco rozumnějšího. Třeba nějaký dokument na Primě Zoom. Mám ráda hlavně historické dokumenty a cestopisné výpravy.
A s těmi filmy, na které jsme se s přítelem chtěli dívat to moc nevyšlo. Většinou nás odradí množství reklam a s ním související délka filmu, takže jednoduše jdeme spát.
Takže pořád u mě místo televize vítězí kniha nebo občas rádio.
A co Vy? Jak to máte s televizí? A jaké pořady a seriály máte rádi? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Mini televize

Velká omluva

15. února 2018 v 19:51 | Eliss
Moc se omlouvám všem čtenářům tohoto blogu. Pár dní tu nic nového nečekejte, mám hroznou střevní virózu.
Děkuji za pochopení, snad někdy příští týden mi už bude lépe. Děkuji za trpělivost a nemůžu se dočkat toho až zase něco napíši.
Vaše nemocná a smutná Eliss ♥

Knižní recenze 64 Seance smrti

12. února 2018 v 20:29 | Eliss
Autor: Arnaldur Indridason
Žánr: Krimi, Drama
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Marie měla zdánlivě vše, co si mohla přát. Finanční zajištění, milujícího manžela...
Ale to vše očividně nestačilo, protože Marie spáchá jednoho večera ve své chatě sebevraždu. Vyšetřováním tohoto zvláštního případu je pověřen komisař Erlendur.
Ten se brzy od Mariina manžela dozvídá o těžkých depresích, kterými Marie trpěla po smrti své milované matky, o kterou se do posledních dnů starala.
O několik dní později se Erlendur dostane k nahrávce seance, kterou Marie před smrtí navštívila.
Mohlo ji domnělé setkání se svou mrtvou matkou dohnat k šílenství a posléze k sebevraždě?
Erlendurovi tento podivně jasný případ nedá spát...
Hodnocení: Kniha má na přebalu napsáno islandská detektivka. Čili severská krimi.
Jako první věc mě zarazilo - a nemyslím že jde o chybu překladatele - že i mezi cizími lidmi se v dialozích automaticky tyká.
Zvláštní, že?
Děj prakticky nenudí, nejsou tu hluchá místa, oceňuji pěkně vyprávěné flashbacky z Mariiny minulosti.
Pokud máte rádi krimi s nádechem mysteriózna, mohu Vám tuto knížku doporučit.
A co Vy? Máte rádi severskou krimi? Nebo ne? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Seance smrti

Zajímavosti o konopí

10. února 2018 v 11:22 | Eliss
Osobně nemám s marihuanou zase tak velké zkušenosti. Asi tak v patnácti letech jsem ji jednou s kamarádkou zkoušela kouřit, nicméně jsem na sobě žádné účinky nepozorovala.
Před rokem jsem chvíli používala konopnou mast - velmi mi ulevovala při bolestech které mi způsobovaly křečové žíly.
Tento týden koupil přítel chléb s konopným semínkem. Vůbec mi nechutnal. Vadil mi hlasitý křupot v ústech a podivná hořká chuť rozkousnutého semínka. Nakonec jsem semínka vyplivovala na okraj talířku. Za mě tedy tento chléb ne.
Mám ve svém okolí pár známých, kteří patří mezi uživatele této rostliny a nemohou si vynachválit její dobré vlastnosti.
Nikoho neodsuzuji, je to každého věc jestli ji užívá nebo ne. Nemělo by se to však asi přehánět.
Rozhodla jsem se, že pro Vás dnes sepíši několik zajímavých informací o této rostlině.
1.) Mezi tři základní druhy konopí patří Konopí seté, Konopí indické a Konopí rumištní.
2.) Během pěstování je schopné vypořádat se s plevelem i bez použití chemikálií.
3.) Již od patnáctého století byla v českých klášterech oblíbená konopná kaše, konopná semena se použivala jako přísada do polévek a lisoval se z nich i olej.
4.) Látky obsažené v konopném semeni poskytují výživu mozkovým buňkám - pomáhají při Parkinsonově chorobě.
5.) Ve 20. století se konopné extrakty prodávaly i ve veterinárním lékařství zejména pro hospodářská zvířata.
6.) Kanabinoidy jsou látky, které se v přírodě vyskytují pouze v konopí. Systém jejich využívání organismy se nazývá kanabinoidní a funguje v přírodě již 600 miliónů let.
7.) Z pokusů na opicích vyplynulo, že smrtelná dávka u nitrožilního podání je 130 miligramů na kilogram hmotnosti. Běžná léčebná dávka u lidských pacientů je stonásobně nižší. Nebyl zaznamenám žádný případ smrtelného předávkování THC.
8. Již jako mladá rostlina dokáže velké zázraky. V podobě čerstvě vymačkané šťávy detoxikuje organismus a dodává tělu spoustu důležitých látek a minerálů.
To by bylo z dnešních zajímavostí vše. Ráda bych někdy příště napsala i další zajímavosti, protože je úžasné, k čemu všemu konopí slouží a v některých případech dokáže velmi pomoci.
A co Vy? Máte nějaké zkušenosti s konopím, ať už ve formě potravin nebo jste jej zkoušeli kouřit? A co si myslíte o jeho použití v lékařství?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Cannabis pills

Taky Vás to tak štve?

8. února 2018 v 18:22 | Eliss
Od té doby co jsou zase zprovozněny statistiky jsem s radostí sledovala, že se čtou i mé staré články.
Jenže postupem času mi to nedalo a jeden z těch nejvíce čtených jsem rozklikla. A jaký byl můj šok, když tam bylo více než 500 komentářů! Ale jakých. Zde je ukázka:
Ronaldtus | E-mail | Web | 20. prosince 2017 v 7:43
The gift of her virgin asshole So Dane goes to the mom to fuck her of Billy Not just Mom, but her horny daughter too Youthful couple in a dorm Cum-shot at work Dirty and Sugary-Sweet honeypots that are young Additional cooter at home Cassi showing off on camera Brittany's sex tape. Silicone tits that are lovely round College Rules Sheena Shaw perceives an enormous dick in her butt Bisexual Soiree Majestic Tea Time Jmac manmeat and Stella on a scooter meet Sexy Cutie that is Colombian Huge-chested mother helps her step son Half Italian American My buddy's too hot mommy A lady isn't wanted by today a, I want a dirty bitch Lovely little girlfriend Megan
http://www.tubeon.mobi/search/jack-off-in-stockings.php
Okamžitě jsem u daného článku uzavřela komentáře. Jenže podobné spamy se objevují dokonce někdy i u těch novějších. Docela mě to štve, protože na svém blogu nic podobného nechci - jsou tam reklamy na viagru, něco v ruštině, různé porno tagy... Jediné řešení je zatím asi uzavření diskuze. Další věcí jsou nejnovější články v žebříčku.
Jsem člověk co rád komentuje články - vím že někteří mě kvůli tomu i kritizují. No, ale pokud v téměř jakoukoliv denní hodinu otevřu tento žebříček a je tam samý článek podobný spamovému komentáři výše, je to normální? Někdy se toto dokonce objeví i v tématu týdne. Předpokládám že je možné na těchto adresách po kliknutí na odkaz možnost stažení nějakého viru do PC.
Když jsem se ptala na Srdci blogu zdali je možné s tímto něco udělat nedostala jsem žádnou odpověď. A jen tak mimochodem, už tři dny se neobměnily články na titulní stránce. Ale nechci být kousavá. Máte také zkušenost s těmito obtěžujícími komentáři? Pokud máte nějaký tip na jejich zamezení napište mi do komentářů! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro spam post
 
 

Reklama

Výsledek obrázku pro kniha ti sluší