Moje kecy

Hlídání dětí

9. ledna 2017 v 18:44 | Eliss
Můj bratr je o deset let starší, a tak už má založenou rodinu. Sice spolu moc dobře nevycházíme, ale já mám své dva synovce moc ráda. Přece nemůžou za naše neshody, že.
A tak jsem ochotně souhlasila, když mě poprosil, abych mu jeden den mezi svátky pomohla hlídat děti. Ještě jsem v duchu machrovala, že to přece zvládnu!
Vyzbrojila jsem se knihou, sluchátky a vyrazila. Ten starší dva a půl roku a mladší pět měsíců.
Ze začátku to byla pohodička, hrála jsem si s tím starším s kostkama a skládali jsme puzzle.
Pohoda skončila, když se najednou počůral. Jako ve zpomaleném záběru jsem sledovala, jak mu ty kalhoty zvolna zaplňuje mokrý flek.
Zpanikařila jsem. "On se počůral! Co mám dělat?" křikla jsem na bráchu.
"Honem ho vysleč a dej na nočník, mokré věci dej do vany a utři to!" Zrovna vedle krmil toho menšího.
Jenže sundejte věci bečícímu hysterickému dvouletému ditěti...
Nakonec se to povedlo, tak rychle malého osprchovat a obléct do suchých čistých věcí.
Bratr mi s tím samozřejmě pomohl, ale pořád plakal a vztekal se. Tak dostal na zadek, řval ještě víc a utíkal se schovat do pokojíčku. Samozřejmě při tom spadl, takže řev nepřestával.
Lehl si do postele, a ani televize ho nezajímala. Od rána má puštěnou televizi, a fascinovaně na ni kouká. V pokoji vedle jede zase nějaký seriál. Dost mi vadí, že tak malé dítě má puštěnou televizi, a kazí si tím zrak.
Asi na pět minut si bratr odběhl ven. Zrovna jako na potvoru začal ten malý v chodítku plakat. Tak jsem mu dávala dudlík, hračky do ruk, nic. Nevěděla jsem, co s ním. Mám totiž strach ho vzít do náruče, že ho nějak zmáčknu nebo něco...
Konečně přišel bratr a dal to do pořádku.
Takže jsem musela jít rychle připravit kojeneckou výživu. Bylo třeba otevřít další balení, ale jak, když nikde nejsou nůžky?! Křik hladového prcka byl stále větší. Tak jsem to nakonec rozřezala nožem, rozmíchala a rychle dala do mikrovlnky.
Krize zažehnána, prcek byl nakrmen. Věnovala jsem se tomu staršímu, dostala jsem velkou praxi ve skládání řetízků a koleček. A to asi padesátkrát za sebou. Do toho pořád hučící televize, pláč... Začala mě příšerně bolet hlava.
Domů jsem odcházela kolem osmé večer s tím, že návštěvy u bráchy jsou dobrá antikoncepce.
Cítila jsem se víc unavená než ze směny v pekárně. Ale slíbila jsem, že přijdu zase, protože se naučím něco užitečného do života, a byla jsem ráda za tu zkušenost.
A jak budou větší, bude to možná snazší, nebo taky ne. Jsem přeci jen teta a měla bych na to být pyšná.
Děkuji za přečtení, doufám že jste se moc nenudili. A jaké máte zkušenosti s dětmi Vy? Budu ráda za každý komentář. Mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Puberta

6. ledna 2017 v 12:46 | Eliss
Je mi 22 a jelikož nemůžu sehnat práci, jsem pořád ve škole na učebním oboru Pekař. Aktuálně jsem ve třetím ročníku, ale praxi máme spojenou letos s prváky.
A já se nestačím divit nad chovám šestnáctiletých či patnáctiletých slečen.
Neříkám že jsem taky měla nějak extra rozum, ale čeho je moc, toho je příliš.
Hází po sobě syrové těsto, křičí, za každým druhým slovem p**a, č***k, nadávají si navzájem a mají z toho legraci.
Nejvíce mě ale šokoval rozhovor dvou slečen:
"Já jsem si to v patnácti ještě nemohla nechat, tak mi ten můj zařídil potrat. Je levný, dám ti na něj adresu."
Tak z tohoto jsem dostala husí kůži a celý den to nemohla pustit z hlavy. Děvčata řeší vraždu nenarozeného dítěte stylem která kabelka je lepší?!
Proč proboha nepoužily kondom, nebo neberou léky? Dneska se to přece řeší už na základních školách, jaké jsou možnosti antikoncepce. Jenže děvčata jsou asi prostě hloupá nebo nezodpovědná.
Další věc je jejich přístup k práci. Když mají udělat něco navíc nebo zůstat trochu déle, už se jim to nelíbí.
Také jsou někteří jedinci často "nemocní", přitom je vidím na nadráží celé vysmáté s nějakou bandou.
Dost mi vadí, jak se ve škole řeší móda. Já osobně si chodím ve svetrech a džínách, mám takový svůj styl.
Je tam jedna, která nosí kalhoty do zvonu a od začátku roku jednu mikinu. Já osobně bych si toho asi ani nevšimla, ale holky jsou z toho hotové a dotyčnou pomlouvají a uráží.
Ale proč má být někdo špatný jen kvůli oblečení? Prostě každý na to nemá. A zrovna ta holka je z nich nejrozumnější, ale to už nikdo neřeší. Pro ně je hloupá protože se nesměje jejich hloupostem a nechlubí se tím kolik měla kluků v posteli.
Doufám, že z toho jednou vyrostou.
Já osobně jsem neměla moc divoké dospívání, jen jsem chvíli laškovala s cigaretami - ale jen abych byla za drsnou - no a žádný potrat za sebou nemám a prvního kluka jsem měla až v devatenácti.
Ale zase jsem se přetvařovala, dělala ze sebe taky sprostou jak dlaždič a myslela si jak nejsem cool. No, nebyla jsem.
Kluky totiž víc zaujme ta slušná, v pár situacích jsem i zažila, kdy se právě kluk holce kvůli její sprostotě vysmívá.
Tak Vám chci jenom říct, ať se nepřetvařujete, buďte sami sebou i za cenu, že nebudete mít tolik "kamarádů." Ono je to totiž opravdu lepší...
Děkuji za přečtení, přeji Vám krásný den. Vaše Eliss ♥

Peníze hýbou světem

1. ledna 2017 v 15:56 | Eliss
Jako první chci popřát Všem to nejlepší do roku 2017.
A protože máme první den nového roku, chtěla bych se zamyslet nad mocí, kterou nad námi všemi mají peníze.
Já osobně jsem od malička hodně spořivá. To jsem měla prasátko, kde jsem si ukládala drobné co jsem si ušetřila ze svačin.
Když jsem nastoupila na střední, taky jsem si hodně ušetřila.
Jeden můj známý z intru měl 24 let a nastoupil do prvního ročníku oboru Zahradnické práce. Měl za sebou již několik učilišť, na kterých vždy vydržel jen krátkou dobu.
Do práce se mu nechtělo, na praxi se flákal, neučil se. Jeho rodiče byli bohatí podnikatelé, na týden měl na jídlo 3000.
Každý den si kupoval tři krabičky cigaret - spolužáci ho využívali a každý den škemrali o cigarety - přitom se mu za rohem smáli.
Nutno ještě podotknout, že to nebyl žádný krasavec.
Byl zamilovaný do spolužačky, Byla vypočítavá, tak toho začala rychle využívat. Za pusinky si od něj psala esemesky, k Vánocům jí kupoval spodní prádlo a kosmetiku. Myslel, že ho má opravdu ráda, ale slečna ho za rohem pomlouvala, jaký je chudák, a že určitě ještě neměl ani holku v posteli.
Došlo to tak daleko, že se mu ukazovala o přestávce na záchodech ve spodním prádle. Ale účtovala si za to rovných 500 Kč.
Ale pozor, šáhhnout na sebe nenechala, má přece nějakou hrdost, že.
Nakonec dívka chlapce úplně odstřihla, přestal jí být dost dobrý. Byl z toho dlouho zklamaný, prohlásil, že už nikdy nikoho nechce. Jak se má teď, nevím. Ale před nějakou dobou mi psal, že se zatím nechá živit od rodičů.
Dnešní článek je trochu kratší, doufám, že se nezlobíte. Děkuji za přečtení, Vaše Eliss ♥

Klinická smrt

26. prosince 2016 v 12:22 | Eliss
Hrozně se mi ve výběru na Téma týdne líbila položka Klinická smrt, a i když nakonec nevyhrála, rozhodla jsem se k ní vyjádřit.
Už od dětství mě cokoliv spojeného se záhadami nesmírně fascinovalo. Sledovala jsem pořád Veřte - nevěřte, měla ráda horory a když se jelo na výlet četly jsme si s holkama srašidelné příběhy.
Klinická smrt. Viděla jsem na tohle téma nějaké dokumenty, kde lidé popisuji, jak viděli svoje tělo ze stropu místnosti, jak se vznášeli na tělesnou schránkou svého já, dokázali pak třeba popsat přesný oděv lékařů a vybavení místnosti.
Je to v podstatě stav, kdy je člověk na pár chvil mrtvý, ale pak se ho podaří vrátit zpátky k životu.
Rozhodně tomu věřím, ale je tu třeba i možnost, že jde o halucinace. Ale jak tyto halucinace vznikají, když je člověk mrtvý?
Když se řekne klinická smrt, vybaví se mi vyprávění o tunelu. Jeden z deseti amerických pacientů má zážitky se světlem na konci tunelu.
Někteří vidí krásné barvy, přírodu, ale co jsem četla, všichni jsou smutní, že byli z toho místa krásy a míru vrženi zpět do života. Dokonce i slepý člověk prý viděl svěží zelené barvy.
Hodně lidí odmítá, že by po smrti ještě něco mohlo být. Já tomu však věřím. Buď se naše duše přesune do jiného těla, nebo dojde na místo, kde se setkáme se svými nejblížšími.
A čemu věříte Vy? Doufám, že se Vám článek líbil, mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Krásné Vánoce

24. prosince 2016 v 10:22 | Eliss
Chtěla bych Vám popřát krásné svátky, pohodu a splněná přání :)

Téma týdne - A co když je to pravda?

22. prosince 2016 v 12:08 | Eliss
Jako první mě napadne existence různých paranormálních jevů.
A co když je to pravda, a dějí se mezi námi nevysvětlitelné věci? Já osobně na existenci duchů, UFO a jiných záhad odmala věřím. Sice se mi nic děsivého zatím nestalo, ale můžu Vám říct příběh mojí kamarádky.
Několik nocí po sobě nemohla spát, někdo jí chodil po pokoji a stále měla pocit, že ji tam někdo sleduje.
Pomohla jí motlitba k Bohu. Od té doby má klid.
S tím je spojená i existence UFO. Rádi a s přítelem sledujeme videa různých objektů na obloze a hádáme se, jestli je to létající talíř nebo nějaký obyčejný letoun.
Další věc je ta, že nemám ráda lež jako takovou. Jako dítě jsem samozřejmě někdy lhala o známkách, ale to jsem mohla být tak ve třetí třídě. Pak jsem dostala takový výprask, že jsem to nikdy nezopakovala.
Jsem upřímná, co si o druhém myslím, to mu řeknu, i když si občas vyčítám, že jsem měla být zticha.
V patnácti jsem hrozně ráda pomlouvala všechny kolem sebe. Jenže pak jsem se vzpamatovala a takové chování odsuzuju. Bydlím na vesnici, kde se hodně roznášejí drby, ale já se upřímně v tomto směru o nikoho nestarám a žádné věci o jiných nevyhledávám. Na internátě jsem měla kamarádku, která pro mě každý den měla hodinový monolog o tom, kdo přišel a v kolik, kdo se s kým rozešel, a kupu informací, které ještě musela zjistit. Vždycky jsem to přetrpěla a bylo mi jí líto, že jsou jediným jejího života informace o druhých a prostoduché televizní seriály. Ale to jsem zase odbočila...
Takže doufám, že se Vám dnešní článek líbil, a ještě přikládám nějaká zajímavá videa. Mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Můj boj s PPP

18. prosince 2016 v 20:24 | Eliss
Ahoj, dnes bych Vám chtěla něco napsat o mém boji s poruchou příjmu potravy.
Narodila jsem se v pátém měsíci a vážila jsem pouhý jeden kilogram. Tak jsem byla "dopečená" v inkubátoru.
Jak jsem rostla, byla jsem pořád hrozně hubená, ale přitom jsem jedla. A to docela dost.
Máma mi se smíchem vyprávěla, že když jsme šli ze školky do obchodu, rychle jsem si utíkala pro koláčky. Až se máma divila, že jdu ze školky a mám takový velký hlad.
Ve školce jsme měli přísnou učitelku, dohlížela na to, abychom na obědech všechno snědli. Jenže když bylo nějaké tlusté maso, tak jsem ho prostě hodila do kapsy a často si ho druhý den odnesla do školky zpátky.
První problém nastal na základní škole, kdy mi máma jednou omylem zabalila tátovu tlačenku do školy. To bylo asi tak ve druhé třídě. Nevěděla jsem pořádně co to je, a samozřejmě jsem to snědla. A doma jsem se pozvracela.
Od té doby jsem dostala blok. Svačiny od maminky jsem schovávala do botníku v družině, protože jsem měla strach, že to bude zase nějaká odpornost. Samozřejmě se na ty plesnivé svačiny časem přišlo, takže jsem je házela do koše.
Jo, bylo to hloupé, dnes je mi to líto. Máma si s tím dala práci a já to prostě vyhodila.
Ale jinak obědy jsem jedla, táta výborně vařil a ve škole mi taky moc chutnalo. Akorát jsem nepřibrala ani kilo a to jsem mohla jíst cokoliv...
Další zlom nastal, když mi v sedmnácti zemřel táta. Uzavřela jsem se do sebe a přestala jsem jíst. Dala jsem si třeba jen rohlík za celý den... Byla jsem na internátě, kde mě nikdo pořádně nehlídal. Peníze co jsem měla na jídlo jsem si ušetřila nebo si koupila čokoládu. Je to divné, ale na sladké jsem pořád, ale najíst se normálně se mi hnusí.
Začaly mi být velké kalhoty, trička na mě visela, spoustu věcí obleču z doby, kdy mi bylo třináct.
Ve dvaceti jsem poprvé navštívila psychiatra. Napsal mi jedny léky a chodím k němu jednou za tři měsíce. To sezení je vcelku o ničem. Vyjede mi recept, zeptá se co je nového a za deset minut odcházím.
Dvakrát jsem zkolabovala a odvážela mě sanitka. Bylo mi slabo, klepaly se mi nohy, ale nebyla jsem v bezvědomí.
Uvažuju vážně o tom, že půjdu po Novém roce na léčení. Na měsíc a půl. Protože mi nic nepomáhá.
Přítel se mi snaží pomoct, kupuje a vaří mi věci co mám ráda. Někdy na mě i křičí, když vidí, ženic nejím, naloží mi na talíř a dohlédne, abych to snědla. Někdy se mu to povede. Ale málokdy.
Mám o sebe strach a chci s touto nemocí bojovat. Ale nevím jak. Bojím se, že budu mít vředy, že jednou třeba nebudu moct otěhotnět.
Je to začarovaný kruh a já nevím jak z něj ven.
Děkuji za přečtení, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥

Nespravedlnost

16. prosince 2016 v 17:00 | Eliss
Poslední dobou mi přijde, že vidím ve městě čím dál tím více Romů. Když jezdím ze školy, věčně se flákají na nádraží, jsou sprostí nebo si pouštějí nahlas muziku. Lidé mají strach jim něco říct, a já se ani nedivím.
S mojí kamarádkou, která si dělala učební obor pekař, nastoupila do prváku romská dívka. Chodila dva týdny, když zjistila, že musí chodit na půl šestou na praxi, dostala prý nějakou hroznou vyrážku a už nepřišla. Byla si pak jen ukončit studium a za měsíc otěhotněla.
Co mě ale šokovalo bylo její tvrzení, škola bere nějaké romské dotace. Na lidi, kteří nechodí do školy a jsou shnilí jak veš a nikdy z nich nic pořádného nebude? Kde to jsme? Jaktože tohle stát dovoluje?
Nechá se v sedmnácti či šestnácti naprcat, dostane peníze, sedí doma s děckama a celý život nemusí pracovat.
A já se ptám, jaktože když otěhotněla moje sedmnáctiletá kamarádka a neměla odpracovaný rok, dostala pouze nějaký nuzný rodičovský příspěvěk, z něhož se absolutně nedá vyžít?
Jak může stát donekonečna živit lidi, kteří nic nedělají, a slušný pracující člověk všechno odnese?
Neříkám, najdou se mezi nimi i ti, kteří pracují, jenže těch moc není.
Kdyby ty děti byli aspoň vychované. Ale třeba nedávno jsem seděla u doktora, a byla tam Romka s asi tříletým dítětem.
To tam ječelo na celé kolo, lozilo pod židle, a matka se tomu vesele smála a ani jeednou ho neokřikla. Úplně ve mě vařila krev vzteky.
Tento stát se vysmívá slušným pracujícím lidem a podporuje nepřizpůsobivé.
Nedávno jsme byli u tety v Lounech. Mají tam část obce, která je Romy úplně zničená. Pokradli a rozprodali zařízení bytu a drze řekli, že chtějí nové byty. No samozřejmě je dostali. Je tohle vůbec možné? Někdo už musí tomuhle rozkrádání státu udělat konec. Protože ty jejich dávky jdou i z Vašich daní. Všichni by se měli mít stejně, pracovat, a ne se válet doma za nic.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil. Jaký názor máte Vy?
Děkuji za přečtení, krásný víkend. Vaše Eliss ♥

Téma týdne - Zvíře v srdci člověka

13. prosince 2016 v 14:50 | Eliss
Dnes tu máme Téma týdne Zvíře v srdci člověka.
Už od dětství jsem měla ráda zvířata, v akváriu jsme měli želvy a venku na dvorku psa a kočky.
Pejsek byl bernský salašnický a jmenoval se Ben. Bylo mi asi tak šest, když si ho rodiče přivezli. Ještě mám doma fotku, jak se s ním houpu na houpačce. Měl skvělou povahu, byl přítulný a hrozně hodný. Kamarádil se s kocoury, a dokonce je nechal jíst z jeho misky.
V roce 2010 mu úplně ochrnuly zadní končetiny. Bohužel se s tím již nedalo nic dělat, tak jsme ho po deseti letech museli utratit. Bylo mi to hrozně líto a dva měsíce jsem se kvůli tomu trápila.
Pak jsme měli ty dva kocoury. Milovala jsem je, doma měli na spaní svoje křesla, moc ráda jsem je měla na klíně a poslochala jejich ukliďňující vrnění. Bohužel, když se přistěhovala bratrova přítelkyně, kočky musely z bytu. Bylo mi jich líto. A když jsme se s mámou odstěhovaly, kočky se rozutekly k sousedům. Stále za nimi chodím, kupuju jim jídlo a vždy si najdu chvilku, abych je pohladila.
No a nakonec teď s přítelem máme pětiletého krysaříka, naši Žofinku. Když jsem začala chodit za přítelem domů, měla dva roky. Vždy mě vítal zuřivý štěkot, který se nedal zastavit. Přítel mi vysvětloval, že jí dlouho trvá, než si k nějakému člověku najde důvěru. Přišla za mnou jen když jsem jedla něco dobrého. Zvykla si na mě až po půl roce. To si najednou začala sedat ke mně na klín a nechala se pohladit.
Když jdeme třeba do obchodu, štěká na všechno co se hýbe, včetně aut. Ale nikdy nikoho nepokousala. Dělá to ze strachu. Protože když jdu třeba z obchodu, vidím, jak je celá přikrčená a třese se. Ale jen mě vidí - to je křiku!
Jsem ráda, že v ní mám úžasného přítele. Leží se mnou, a je smutná, když jsem nemocná. Hrozně pěkně mě vítá, když přicházím, a když odcházím, vyprovází mě její smutný a vyčítavý pohled.
Ne nadarmo se říká, že přítel je nejlepší přítel člověka. A jak to máte se zvířátky Vy? Mějte se krásně, děkuji za přečtení. Přikládám jednu fotografii Žofinky. Vaše Eliss ♥

Vánoční nálada

8. prosince 2016 v 15:09 | Eliss
Za chvíli je půlka prosince, a většinu lidi v mém okolí už chytla vánoční nálada. Otázky typu: Už máš nakoupené všechny dárky? A máš nazdobený byt? mi opravdu lezou krkem.
Tak za prvé, dárky nekupuju, dám každému peníze s tím, ať si koupí, co chtějí. Možná je to neoriginální, ale já už opravdu nevím co každý rok vymýšlet. Když jsem byla na základní škole, tak jsem ráda kupovala dárky a sledovala, jak má rodina radost.
Jenže teď se s rodinou téměř nestýkáme. Takže proč se snažit?
Letošní Vánoce budu trávit s přítelem, zajdeme k večeru za mámou a za bratrem. Jenže, proč se scházíme pořádně jen na Vánoce? Jenom protože je nějaký svátek, tak si všichni sedneme, budeme se na sebe usmívat a dělat že se nic neděje?
A ty dárky, ty stejně nejsou od srdce...
Další věc je ten nazdobený byt. Za okna ani na dveře nic nedávám - možná jsem divná - jedině 22. nazdobíme umělý stromeček, dám na stůl vánoční ubrus a betlém a je hotovo.
Na druhou stranu zase napeču cukroví a udělám dobrou večeři. A samozřejmě udělám velký úklid.
Prostě už ty svátky nijak neprožívám. Největší radost mám z faktu, že budu mít volno a v televizi budou staré pohádky, protože ty moderní mě až na Anděla Páně nějak neberou.
Když jsem byla dítě, měly pro mě Vánoce kouzelnou atmosféru. To jsem ještě věřila na Ježíška, scházeli jsme se celá rodina pohromadě, neměla jsem žádné starosti.
A co Vaše Vánoce? Jak je prožíváte Vy? Napište mi do komentářů. Mějte se krásně, nezblázněte se z Vánočního ruchu, to Vám ze srdce přeje Eliss ♥

Téma týdne - Změnilo mi život...

6. prosince 2016 v 15:11 | Eliss
Změnilo mi život několik věcí:
1. Knihy
Ještě než jsem začala chodit do školky uměla jsem plynně číst. Láska k písmenkům mě provází celý život a kdybych se nenaučila číst, bylo by všechno jinak. Nejraději mám detektivky a scifi.
2. Smrt
V sedmnácti jsem přišla o tátu a svět se obrátil vzhůru nohama. Byla to změna k horšímu, výrazně ovlivnila mé vztahy s rodinou, které mají k ideálu hodně daleko.
3. Střední škola a internát
Středni škola mě hodně naučila o vztazích ke spolužákům i učitelům. Ujasnila jsem si, co mě opravdu baví a kam bude směřovat má další cesta. Na internátě jsem zase zjistila, že ne vždy člověk dostane fajn spolubydlící. Ta první byla feťačka, a druhá zlodějka. No vyberte si. Naštěstí ta další se stala mou nejlepší kamarádkou a stýkáme se dodnes.
4. Láska
V devatenácti jsem se v létě poprvé a zatím naposledy zamilovala. Byylo to jako vidět všechno nádherně, růžově, snít o věcech, které se nemusí stát. Cítila jsem se nad všechny starosti povznesená. Je mi smutno z toho, že někdo třeba lásku nikdy nepozná...
5. Peníze
Pokud by v naší rodině nebyly hádky o peníze, tak bych teď nemusela řešit, kam půjdu bydlet, až mě přítel někdy vyhodí z bytu....
6. Anorexie
Od semnácti let trpím dlouho nepřiznanou poruchou příjmu potravy. Začala jsem to řešit až ve dvaceti, kdy jsem vážila jen 38 kilogramů. Beru jedny antidepresiva, chodím jednou za tři měsíce na terapii. Můj vztah k jídlu pořád není dobrý. Delší dobu uvažuji o nějaké léčebně...
To bude pro dnešek vše. Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, mějte se krásně a napište mi do komentářů, co změnilo život Vám. Vaše Eliss ♥

Televize a její vliv

30. listopadu 2016 v 19:09 | Eliss
Dnes bych ráda napsala jaký vliv má televize na můj život.
V dětství jsme neměli počítače, tak jej nahrazovala televize. Byla jsem ráda, když mi vždycky rodiče pouštěli tenkrát ještě na kazetách Popelku, nebo Kačera Donalda, kterého jsem měla hrozně ráda. Nejraději jsem měla pohádky, Pokémony nebo romantické filmy. Ale vždycky mě zlobilo, že musím jít brzy spát, a zrovna tam začíná nějaký horor!
Také jsem každý den koukala na Televizní noviny, všemu co tam říkají věřila a nejvíce se těšila na Zvířátko na konci.
Doma jsme měli vždycky puštěnou televizi celý den jako kulisu. Pamatuju si, jak jsem byla naštvaná, když se mnou máma dělala úkoly, ztlumila zvuk, a zrovna dávali Esmeraldu! Kvůli televizi jsem se nesoustředila a stejně koukala, co se tam děje.
Když jsme byli třeba někde na oslavě, tak mě štvalo, když dávali nějaký pěkný film, že zrovna nemůžu koukat.
Když mi bylo tak jedenáct let, začala se na Nově vysílat Ulice a Ordinace v růžové zahradě. Začala jsem to pravidelně sledovat, a hrozně ty postavy prožívala. Koukala jsem až do patnácti, protože jsem pak jela na intr a nebylo tolik času.
Jak jsem začala dospívat, tak jsem dospěla k tomu, že tyhle seriály už nemůžu ani vidět.
Začala jsem si stahovat filmy na PC. Baví mě valéčné filmy nebo detektivky. Nemám ráda romantické a komedie typu Babovřesky, které mi přijdou trapné. Jen můj názor, nikomu jej nevnucuji.
Když jsem skončila na internátě, doma jsem na televizi moc nekoukala. Jen na nějaký hezký film.
Ale co jsem se přestěhovala k příteli, zase jsem začala koukat na seriály. Sice mi připadaly hloupé a bezdché, ale stala jsem se na nich závislá v tom smyslu, že jsem musela vědět, co se s kým stane v další epizodě.
Na zprávy jsme koukali pouze na ČT 1, protože u těch jediných přítel nenadával.
No a pak se jednoho krásného dne stalo, že se spálil setobox. Snažila jsem se přítele dlouho dokopat k tomu, aby koupil nový, ale pak jsem se na to vykašlala.
Koukáme někdy na Prima Play na Prostřeno, a to je tak všechno. Zjišťuji. že tu televizi k životu vlastně nepotřebuju.
Informace si hledám na internetu, i když pořádně nevím, čemu věřit. Ani mě nemrzí, že jsem neviděla Slavíky, protože co jsem četla, prostě děs...
A jak to máte s televizí Vy? Je důležitou součástí Vašeho života? Děkuji za komentáře, mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Rodina je základ státu

25. listopadu 2016 v 18:05 | Eliss
Mám dnes nějaký vzpomínkový splín, tak jsem se tu tozhodla vypsat z toho, jaký vztah mám ke svým nejbližším. Začnu od toho, co se dělo, když mi v sedmnácti zemřel táta. Mámu v první řadě zajímalo, že bude míň peněz. Netruchlila, nelitovala, neviděla jsem ji plakat.
Měli jsme docela velký rodinný dům, tak máma nastoupila do práce, kde dělala dvanáctky, takže jsem byla doma skoro pořád sama. Dostala jsem z toho deprese, a rpávě odtud taky pramenila moje anorexie.
Táta zemřel a já si o tom nemohla s mámou pořádně promluvit.
Mám ještě bratra, ale ten je o deset let starší a nikdy jsme si nějak nerozumněli. A tak je to dodnes.
Bratr vždycky přijel domů tak dvakrát za měsíc, aby mámě pomohl něco poplatit.
V létě toho roku jsem se hrozně opila, máma byla zrovna u kamarádky. Seděli venku. Přišla jsem tam a začala jsem na ni křičet, že tátu nenávidí, protože byl alkoholik, a mě že nenávidí, protože jsem na něj podobná. Dostala jsem pár facek a odtáhla mě domů. kde mě osprchovala studenou vodou. Celou dobu jsem mumlala, že mě nenávidí.
Když jsem se ráno dalšího dne vzbudila, ani mi nebylo nijak zle.
Máma mi nenadávala, jen plakala, že je jí líto, že se ke mně chová chladně, ale že mi neumí dát najevo to, že mě má ráda.
Nějak jsme si to zdánlivě vysvětlili a život šel dál. Máma dostala novou práci, takže už byla více doma.
Já si ale našla přítele a připadalo mi, že mámě vadí, že už na sebe nemáme tolik času.
Bratr bydlel se svou těhotnou přítelkyní v Olomouci. Připadala mi milá, moc hezky si se mnou povídala.
Jenže přišel zlom. Najednou, že se jim v Olomouci nelíbí, mají to tam malé pro dítě a tak. Tak se přestěhovali k nám s mámou. Nesouhlasila jsem, ale máma měla radost, že jí pomůžou platit složenky.
A přišly problémy. Vyházeli mi můj nábytek a moje věci, které pro mě měli osobní hodnotu. Pro někoho hlouposti, ale pro mě ne. Nezeptali se mě, jrestli to můžou vyhodit, prostě to udělali.
Začalo nám být těsno. Švagrová se začala roztahovat, dělala naschvály. Takové maličkosti, jakože vytopila koupelnu a svedla to na mě. Všichni věřili jí. Dívala se na nás s mámou jako na nějaký obtížný hmyz.
Nakonec mi po půl roce společného soužití oznámil, že u něj dál bydlet nemůžeme, ať si jdeme kam chceme. Heh. Byl to šok. Máma na bratra napsala celý byt, a mě se to ani neobtěžovala oznámit. Tak jsem se sbalila, a bydlím u přítele. Máma si našla podnájem u jedné paní, ale teď má obecní byt.
Máma si taky našla přítele - žárlivce. Je s ním jen kvůli tomu, že má peníze. Sprostě ho využívá, sama to přiznala svým kamarádkám.
Když jsem se přestěhovala k příteli, najednou se jí nelíbilo, že by mi měla dávat celý můj sirotčí důchod. Nakonec na ni uhodil až přítel, že mě jenom škube o peníze a že si nemůžu pořádně nic koupit. Nakonec mi tedy ty peníze dala, ale s tím, že navíc mi nedá ani korunu, a dělej, jak umíš.
Chová se teď jinak, skoro se mi neozve, přijde, jen když něco potřebuje.
Bratra navštívím jednou měsíčně, a to tam jdu jen kvůli mému synovci. Cítím tu faleš od švagrové, jak je úlisná, přitom si mě smazala i z facebooku. Netuším, co jsem jí udělala.
Tolik k mojí nejbližší rodině. Nahrazuje mi ji přítel a jeho bratr, se kterým si moc rozumím. Často hlídám jeho malého synka. Vlastního synovce asi nikdy hlídat nebudu...
Tolik k mé rodině, děkuji že jste si přešetli tento nudný blábol, Vaše Eliss ♥

Sociální fobie

24. listopadu 2016 v 18:08 | Eliss
Tohle je příběh jednoho mého bývalého spolužíka.
Jeho dětství nebylo nijak růžové. Až do svých čtrnácti let bydlel s matkou alkoholičkou a otcem násilníkem. Otec ho bezdůvodně bil a někdy i na několik hodin zavíral do skříně. Matka nic z toho nevnímala, byla denně v lihu. Ve čtrnácti letech se proto utekl k babičce, kde měl konečně klid.
Dal se jakž takž do pořádku a začal studovat obor řezník - uzenář. Zlom nastal na konci třetího ročníku. Zdál se mu sen, že ho udupaly prasata. A z toho důvodu se vykašlal na školu. Zahodil celé tři roky studia, protože to podle něj bylo zlé znamení.
Začal se zabývat satanismem a čarodějnictvím. A po prázdninách nastoupil znovu do prvního ročníku, tentokrát na pekaře.
Vše bylo docela v pořádku, chodil spořádaně do školy - akorát vtloukal neustále spolužákům do hlavy svou víru.
A pak mu v lednu zemřela babička, se kterou bydlel. Byla to jediná rodina, kterou měl. Už mu nezbyl nikdo.
Začal flákat školu, protože dostal silné deprese. Dostal nějaký sociální příspěvek, ale aby přežil, musel si najít nějakého spolubydlícího.
A tím začal nekonečný příběh. Jeden jeho spolubydlící se oběsil, další skončil v blázinci. Třetí neplatil nájem, a tak to šlo pořád dokola. Nakonec zůstal sám. S nikým se téměř nestýkal, jenom ve škole se spolužáky, neměl žádného přítele, nikoho, kdo by ho po škole navštěvoval, dosud neměl ani přítelkyni.
A protože byl na praxi velice šikovný, mistrová jej poslala do pekárny kousek od školy. V rámci praxe. Líbilo se mu tam daleko více než ve škole. Bylo tam málo zaměstnanců, končil brzy. Ale užírala ho věčná samota. Byl s ostatními v kontaktu jen přes facebook. Nikdy si nevyšel do hospody nebo do kina. Jen ten prázdný byt.
Věnoval se cvičení a bavili ho knihy. To bylo vše.
A pak se po šesti měsících vrátil zpátky do školy. Byl z toho špatný, ve velkém kolektivu se cítil stísněný.
A protože si jej v pekárně chválili, začal být povýšený nad ostatní a rozhodl se jim znepříjemnit život. Neustále poučoval ostatní, co dělají špatně, dokonce si to dovolil i k mistrové. Důrazné domluvy nebyly nic platné.
Choval se čím dál tím hůř. Dostával výbuchy vzteku, na jednu spolužačku křičel, že ji pobodá. Když s někým pracoval, zpíval u toho básně o smrti. A stále si stěžoval, jak je sám. Jenže problém byl, že svým chováním každého odrážel.
Nevěděl, jak si k lidem najít cestu. Hodně jeho spolužáků mu řeklo, že se dívá agresivně na svět.
Už je mu 22 a žije pořád svůj asociální život. Je mi ho líto, ale pomoct mu už asi opravdu nikdo nedokáže. Jenom on sám. Doufám, že se Vám dnešní článek aspoň trochu líbil, Vaše Eliss ♥

Téma týdne - Tabu

20. listopadu 2016 v 11:32 | Eliss
Rozhodla jsem se opožděně sepsat něco na Téma týdne. Inspiroval mě k tomu můj minulý článek o sexu, kde si jedna slečna stěžovala, že se podle ní tohle téma na blog nehodí. Chci se tedy zeptat Vás ostatních, jestli jsem někoho nějak urazila nebo pohoršila, nebo nedejbože znechutila?
Mě připadalo napsání článku o sexu naprosto přirozené. Mám se stydět, za to co je pro lidstvo velmi příjemné a přirozené?
Napsala jsem článek proto, abych dala průchod svým příjemným vzpomínkám a podělila se o ně s Vámi.
V dětství se se mnou nikdo o pohlavním styku nebavil. Bylo to tabu. Rodiče mě poslali do knihovny pro knížku, a to bylo všechno. A dost mě to mrzí.
Také se u nás nikdy nemluvilo o náboženství. Když jsme kupříkladu přišli k babičce, která byla věřící, a ta mi chtěla dát svatý obrázek, máma začala ječet, že nic takového mít prostě nebudu. Na můj názor se nikdo neptal, že.
Když jsem byla starší, babička mi ten obrázek stejně jednou dala. Mám ho dodnes schovaný ve vitrínce. Nevěřím sice v Boha, ale nemám důvod křesťanstvím opovrhovat. Mám ho tam pro štěstí.
Pro mě osobně jsou tabu cigarety. Nesnáším je ještě víc, co tam dávají ty "pěkné" obrázky. Zrovna včera tam byl muž schoulený do klubíčka a pod tím nápis: Kouření způsobuje neplodnost a impotenci.
Když jsem ten obrázek ukázala příteli, jen se mi vysmál s tím, že to jsou kecy. No, jsem zvědavá za pár let, jestli mi znovu řekne, že to jsou kecy...
Myslím, že by se nikdo neměl stydět za to, co si myslí, píše a dělá. Tedy vyjímka jsou zloději, vrazi a úchylové.
Doufám, že se Vám dnešní článek aspoň trochu líbil, řekla bych že je takový rozpačitý a krátký... Mějte se hezky, zase někdy příště, Vaše Eliss ♥

Nevěra

15. listopadu 2016 v 19:48 | Eliss
Jmenovala se Adéla, bylo jí devatenáct, chodila na učební obor a měla rok spokojený vztah s přítelem. Byla spíše introvert a ve třídě moc kamarádů neměla. Ale od prvního ročníku si našla nejlepšího kamaráda - Štěpána. Sedávali vedle sebe v lavici, chodili spolu na obědy a do kantýny. Měli stejné záliby - četbu, filmy... Ale Štěpán byl jiný než ona.
Takový třídní machýrek. Provokoval učitele, dělal vylomeniny a rámus. Adéla s jeho chováním nesouhlasila, ale měla ho moc ráda,tak se rozhodla, že ho bude brát takového jaký je. Bylo to ve třetím ročníku, když ji jednou z legrace zvedl ze židle a ona jasně cítila, jak jí přitom zmáčkl prsa.
Rozhodla se to neřešit, namlouvala si, že to bylo omylem.
Před Vánoci měli tělocvik. Adéla byla zrovna po nemoci, tak necvičila. Její kamarád taktéž, ale u toho to bylo z frajerství - přece je mu jedno, že nedostane na pololetí známku! Seděli vedle sebe na lavičce a sledovali volejbalový zápas.
Najednou se k ní Štěpán naklonil. "Adélko, musím ti něco říct. V soukromí." Pokrčila rameny a řekla učitelce, že se jde napít.
Odešla do šatny a opravdu se šla napít. Najednou se ve dveřích objevil Štěpán.
"Tss tss." Blýskl po ní svým krásným úsměvem. "Co potřebuješ, kámo?"
Tajemně se usmál. "Mám pro tebe překvapení. schoval jsem ho do sprch." Pomyslela si, že pro ni nejspíš má vánoční dárek, ačkoliv nic by se k němu nehodilo méně.
Šla tedy za ním. Jaké bylo její překvapení, když jí tam políbil a drsně zajel rukou pod tričko. Byla v šoku.
"Štěpáne, ty jsi se zbláznil!! Tohle nemůžu..." Zkoušela se chabě bránit.
"Ale no tak, Adél, vždyť sis musela všimnout, jak po tobě jedu, hm? Bude se to líbit nám oběma..."
Ruka mu sjela k zapínání podprsenky. Všechen její rozum se vypařil, cítila jen neovladatelné vzrušení. Je to její nejlepší kamarád, krásně voní, je hezký, ale ona má doma přítele, přece nemůže... Zašátrala rukou k zapínání kalhot.
"Ano," vydechla, a přestala uvažovat.
Tenhle příběh mi vyprávěla má nejlepší kamarádka. Změnila jsem jména a některé maličkosti, důležitý je ale příběh sám. Neskončilo to jen u toho jediného setkání. Scházejí se dál. Vyprávěla mi, že jejich vztahy od té doby ochladly, už spolu netráví tolik času co dřív.
Mrzí ji to. Má pocit, že sex jejich přátelství zničil.
Je dál se svým přítelem, který samozřejmě nic neví. Ve škole, když je příležitost, se Štěpánem spí, nebo si najde výmluvu, že jde za kamarádkou. A doma spí se svým přítelem a tváří se, jako že se nic neděje.
Připadá mi to opravdu nenormální.
Ptala jsem se, jak to teda všechno bere?
Vysvětlila mi, že s přítelem mají vždycky sex jen jednou do měsíce. Že nemá moc náladu. Že je mladá a potřebuje víc tělesné lásky, než je jí schopen dát. Má ráda, že Štěpán od ní na oplátku nic nechce, žádné falešné sliby nebo vyznání. Prostě jen sex.
Ale přitom svého přítele miluje. Nebo si to alespoň namlouvá.
Já osobně bych nemohla nikdy nic takového udělat. Snad jen v největší opilosti. Protože tím, že s někým jsem, mu dávám i svou důvěru a nechci jej zklamat.
Je mi ze své kamarádky dost smutno, ale je to jeejí život a rozmlouvat jí nic nehodlám.
A co si o nevěře myslíte vy? Máte s ní své zkušenosti, nebo někoho znáte? Napište mi do komentářu. Přeji Vám krásný pohodový zbytek dne, Vaše Eliss ♥

Povídání milostné, 18+

11. listopadu 2016 v 18:39 | Eliss
Dnes to bude trochu intimno - erotické. Takže děti, večerníček a do hajan! :-D
Ani nevím, co mě vede k napsání tohoto článku. Nějak nevím, o čem už psát. Takže dnes to bude povídání o sexu.
Až do svých devátenácti let jsem byla nevinná, nezkažená, hltala jsem romantické slaďáky a snila o romantické lásce.
Muhahaha.
Bylo léto 2013, já byla zamilovaná až po uši, a pořád si představovala, jaký ten sex musí být věda, že je to určitě nechutné a ošklivé a bolavé a tak dále.
Zamiovanost pokračovala až do listopadu 2013, kdy jsem si drze vylezla svému idolovi na klín a zašeptala mu do ouška necudný návrh. Já, která nikdy neměla sex. Nevím, kde se to ve m vzalo. Odpovědí mi bylo vytřeštění očí a mačkání mých půlek. Ano, připadala jsem si jako děvka a nejraději bych si naliskala.
Vyměnili jsme si telefonní čísla. Šla jsem domů s pocitem, že ze mě má určitě srandu a už se mi neozve.
Mýlila jsem se. Ráno mě vzbudila sms s přáním pěkného dne. To bylo v pondělí. Zprávy začaly být čím dál tím intimější a mě zaplavovala hrůza. Nebudu vědět co dělat. Ztrapním se nebo uteču. Heh.
I jala jsem se prozkoumávat internetové stránky s různými radami. Když jsem si představila, jak HO budu muset vzít do pusy, dělalo se mi špatně. Vždyť tím se čůrá a já to mám nějak olizovat?! Proboha...
Ale rozhodla jsem se být statečná a nevycouvat. Pečlivě jsem se oholila, navoněla a pěkně oblékla a vyrazila na schůzku.
Jeli jsme na autem na nějakou chatu. Zavedl mě do pěkně zařízené útulné ložničky. Srdičkové povlečení. Shit...
Jako první jsem nesměle navrhla, jestli mi nechce sundat oblečení. Rád se toho ujal. Při tom svlékání jsem zaregistrovala, jak krásně voní.
Když jsem byla nahá, sledovala jsem, jestli se nezačne smát. Styděla jsem se příšerně za své nedokonalé tělo. Ale prohlížel si mě s uznáním a řekl, že se mu moc líbím. Lehla jsem si do postele, kde se ke mě Idol připojil.
Nervózně jsem mu zašátrala mezi nohy. Bylo to... tvrdé. Začal mi hníst prsa a líbat mě a já se k němu pomalu připojovala. Bylo to moc příjemné. Až... "Vem si ho do pusy, hm?" No, musel mě k tomu lehce postrčit. Ne, nelíbilo se mi to. Ani trochu. Tak jsem to dělala jen chvíli a vyloženě z donucení.
Ještě jsme si spolu lehce pohráli a odvezl mě domů. Byla jsem plná dojmů a vzrušení...
Scházeli jsme se dál. A líbilo se mi to čím dál tím víc. Má fantazie se rzoběhla na plno.
Chtěla jsem zkusit něco "drsnějšího." Tak mě začal pořádně mačkat a plácat.
Ale to mi nestačilo. Tak jsem jednou navrhla, ať si mě sváže a pořádně si se mnou pohraje. Nic lepšího jsem nepoznala. Úplně šílená vlna vzrušení. Dnes už to takhle neděláme.
Sex mám ráda. Ale ne tak, že bych podvedla. Když se dva milují, určitě je milování hned krásnější.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, a že jste se třeba neurazili. Užívejte lásky a radosti, život je krátký. Mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Téma týdne - Ty víš kdo...

8. listopadu 2016 v 15:38 | Eliss
Nové Téma týdne je Ty víš kdo... Upřímně jsem trochu v rozpacích, co si pod tím představit.
Takže to pojmu jako takové vyznání citů k člověku, kterého mám nade vše ráda.
Ty víš kdo... je se mnou když je mi nejhůř.
Ty víš kdo... mě má rád i s mými chybami.
Ty víš kdo... ze mě udělal sebevědomějšího člověka.
Ty víš kdo... mě rozesměje svým sarkasmem.
Ty víš kdo... mi pomohl bojovat s anorexií.
Ty víš kdo... mi pomohl, když se na mě mí nejbližší vykašlali.
Ty víš kdo... ví jaká doopravdy jsem.
Ty víš kdo... neřeší, co si omě myslí ostatní lidé.
Miluji tě, a nikdy tě milovat nepřestanu. Jsi to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat. Jsem ráda, že jsem ti mohla pomoct dostat se z těch sraček, ve kterých jsi byl. Konečně mám s tebou normální život. Už vím, kdo doopravdy jsi. Jsi můj život. Miluji tě... ♥

Třídní sraz

3. listopadu 2016 v 14:26 | Eliss
Minulý týden ve čtvrtek se nám všem bývalým spolužákům ozvala naše třídní učitelka, že bude v úterý kolem 16:30 v našem městě a jestli si s ní nechceme sednout na kávu. Odešla do důchodu zároveň s naším odchodem ze základní školy.
Moje reakce byly nejprve rozpačité. Chtěla jsem hrozně moc vidět paní učitelku, ale na své bývalé spolužáky mám docela alergii.
Nakonec se ve společném chatu dohodlo místo určení v kavárně, o které jsem absolutně neměla tušení, kde je.
Zachránila mě spolužačka, která se nabídla, že mě tam odveze. Spadl mi kámen ze srdce.
Tak kvapem přišlo úterý. Ze školy jsem přijela ve dvě hodiny, spolužačka mě měla vyzvednout v 15:45 na autobusové zastávce. Nejprve jsem si libovala, že je to spousta času, že si krásně stihnu umýt hlavu, umýt nádobí a vyluxovat. Stihla jsem sotva tu koupel.
Vznikl další problém, a sice co si vzít na sebe. Nakonec jsem si vzala šedivý svetr a džíny a pomalu se vydala na zastávku. Ještě jsem měla stále mokrou hlavu.
Cestou se mě zmocnila panika - zavřela jsem okno a vypnula topení?!
Nedalo se nic dělat, měla jsem nejvyšší čas a vracet jsem se už nemohla.
Spolužačka přijela asi dvě minuty po tom co jsem došla na zastávku. Tak jsme tam spolu občas prohodili pár slov, mám docela problém se s někým bavit delší dobu.
Cesta ale uběhla rychle, a už jsme byli před kavárnou. Tam už bylo několik spolužáků, se všemi jsem se pozdravila.
A už tu byla i učitelka se svým manželem. Na to že jí je 65 let vypadá skvěle. Se všemi se moc srdečně pozdravila a byla opravdu dojatá, že nás vidí.
Vydali jsme se do kavárny. Kvůli nedostatku místa jsme si po dohodě s obsluhou spojili dva stoly. Objednali jsme si pití a někteří i zákusky, když přišli ještě dva zpozdilí spolužáci. Docela mě to šokovalo. Jeden z nich mě normálně pozdravil, ten druhý se na mě pohrdavě podíval a ani neřekl to blbé ahoj.
Rozbušilo se mi srdce a zase jsem si připadala jako na základce, kde mě ten dotyčný spolužák často urážel a jednou mě dokonce shodil ze schodů. Co jsem mu kdy udělala tak hrozného?
Já vím, že jsem s nikým moc nemluvila, a měla jsem jen málo s ostatními společné, ale přece jen jsme se všichni za těch pět let trochu změnili. Nebo ne?
Učitelka se nás všech začala ptát, jestli už pracujeme. Ten můj "kamarád" - říkejme mu třeba Standa - se začal chvástat, jak studuje tělovýchovnou fakultu, jak má ty největší úspěchy a jak si koupil nějakou drahou masku na dýchání při běhaní. Bylo mi z toho nanic, tak jsem se šla zašít na moc pěkné záchodky.
Když jsem se vrátila, učitelka nám povídala, jak se celou dobu má. Překonala těžkou nemoc, přestala kouřit a usadila se u Mikulova. Musím říct, že vypadala moc dobře. Bydlí v panelovém době a dvakrát je vytopili sousedé - feťáci.
Vedl se docela živý rozhovor, já jsem se tedy moc nezapojovala, jedině když se mě někdo na něco přímo zeptal.
Cítila jsem se zároveň dobře i špatně. Uklidnila jsem se teprve, když odjel Standa. Všem při odchodu potřásl rukou.
Mě ne.
Zamrzelo mě to, ale co od takové namyšlené fracka čekat jiného.
Hovor se najednou stočil na průšvihy - co jsme natropili. Vysazené dveře v kuchyňce, mapa světa probodnutá kružítkem, jak jsme celou jednu vyučovací hodinu strávili z trucu na záchodcích.
Nakonec jsem odcházela v moc dobré náladě z pěkně stráveného večera. Učitelka byla prostě anděl, který nám toho tolik dal do budoucího života. Nedovedu si představit, že bych měla za třídního někoho jiného.
Doufám, že budu mít ještě příležitost se s touto úžasnou ženou setkat.
Mějte se krásně, děkuji za přečtení a případné komentáře, doufám, že se Vám článek alespoň trochu líbil. Díky, Vaše Eliss ♥

Téma týdne - Svět je jen naší představou

25. října 2016 v 9:28 | Eliss
Dnes tu máme téma Svět je jen naší představou. Jako dítě jsem měla takový zvláštní pocit, že já jsem hlavním aktérem světa, a ře ostatní jsou jen figurky, které příjdou, a beze mě neexistují. Nevím jestli jste to správně pochopili. :-D Několikrát jsem si zkoušela představit, jak obrovský musí být vesmír, a jak my jsme úplně malincí a nicotní. Jednou bych chtěla vidět všechnu tu krásu, planety a hvězdy naživo. Pak mě napadá taková zajímavá teorie - co když existuje více nekonečných vesmírů? Co když jsme součástí úpně neskutečně nekonečné mašinérie?
Když se řekne svět je jen naší představou, napadne mě představa lidí, kteří trpí schizofrenií a mnohdy si udělají svůj vlastní svět. Měla jsem ve třídě spolužačku s touto nemocí, a tvrdila nám, že má bohatého přítele, naši třídní učitelku v rodině a tak. Samozřejmě jsme jí nevěřili.
Nejhorší je, když lidé s touto nemocí ohrožují jiné, protože to prostě mají jinak zařízené. Musí být opravdu peklo slýchat v hlavě hlasy. V šestnácti letech jsem brala léky na upravení menstruace a zrovna jsem v té době byla na internátě. Bylo asi deset v noci a mě najednou přepadla šílená úzkost, že intr někdo zapálí. Vyletěla jsem z postele, šíleně mi bušilo srdce a koukala jsem z okna, jestli opravdu někde nehoří. Bylo to opravdu strašné. Asi po hodině jsem se vzpamatovala a šla si znovu lehnout.
Je tu třeba i virtuální realita, což je také vlastně svět, který si jen představujeme. Hry, které hrajeme, vlastně reálně neexistují. Nemůžeme se lidí a budov, které tam jsou, opravdu dotknout. Můžeme se jen tak na dálku s někým pohádat, být na něj sprostí, připadat si jako králové, ale v realitě a na živo by to vypadalo trochu jinak.
Doufám, že se Vám dnešní článek aspoň trochu líbil, mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Alkohol a já

23. října 2016 v 16:07 | Eliss
Zdravím, tak jsem se rozhodla že vyplodím zase nějaký článek. Takže. Můj vztah k alkoholu byl v dětství takový, že jsem se hrozně těšila, až budu moct něco takového zkusit. Když jsem viděla rodiče, jak mají dobrou náladu, jsou veselí a chovají se prostě jinak. Pak jsem se jednou asi tak v osmi letech u babičky napila omylem vína a rozbrečela jsem se, jelikož mi to vůbec nechutnalo. Mám pár takových nepěkných zážitků, kdy moje máma bývala agresivní, začala na mě křičet, a já vůbec nechápala proč.
Dlouhou dobu jsem vnímala alkohol jen u mámy. Ale bylo to horší.
Můj táta byl alkoholik. Ale já byla ve věku, kdy to člověk ještě moc nevnímá. Teď už tomu rozumím. Proč chodil často pro různé zapomenuté věci do auta nebo do sklepa. Proč mu večer svítily oči a byl extrémně veselý.
Máma jednou našla za skříní plnou tašku flašek. Hádali se. Táta nepřestal. Když jsem s ním jela na nákup, kupoval si vodku.
Mámě jsem nikdy nic neřekla a teď lituji, že jsem to neudělala. Ale asi by to stejně k ničemu nebylo.
Pak táta skončil poprvé v nemocnici s varováním, že už se nikdy nesmí napít. Rodina ho prosila, ať jde na léčení. Nic nezabralo.
Přijel z nemocnice a za chvíli tam skončil znovu. Už se nikdy nevrátil.
Alkohol mi nikdy nechutnal, piju ho vyloženě z donucení.
Bylo mi sedmnáct, když táta zemřel. V devatenáci jsem se zamilovala do kluka, kterému bylo 36. Byl to alkoholik. Celé léto jsem chodila do hospody, pila tam džusíky a házela po něm zamilované pohledy. Samozřejmě si mě nevšiml.
A tak jednoho krásného listopadového dne jsem byla v hospodě i s mámou a bratrem a oproti svým zásadám jsem se zliskala jak to prase. Můj idol tam byl také, po chvíli zůstal sedět sám u stolu a já, posilněna alkoholem, jsem se šla seznámit. Bavila jsem se s ním, vyměnili jsme si telefonní čísla. Odcházela jsem domů s mámou, která mě pěkně zfackovala s tím, ať si s tím hňupem nic nezačínám.
No, a co myslíte že se dělo dál?
Za dva dny jsme měli schůzku. Nebudu lhát, nebyl střízlivý.
Doma jsem to samozřejmě zatajila. Když jsem byla sama doma, pozvala jsem ho k sobě nebo jsem se vymluvila, že jdu za kamarádkou. Máma mi nevěřila. A pak to jednou prasklo. Ale bylo to kupodivu v pohodě. Jen jsem si musela nechat napsat antikoncepci.
Ten vztah nestál skoro za nic.
Ten pocit, když jsem s ním seděla absolutně střízlivá mezi bandou ožralců.
Ten pocit, když si kupuje flašku a žádné prosby nezabírají.
Ten pocit, když jsem nacházela flašky na místech, kde bych je v životě nehledala (za pračkou, nacpané v křesle...)
Ještě jsem se zapomněla zmínit, že jsem s ním začala bydlet. Ani nevím, v co jsem doufala.
Bylo to v lednu, když můj milý dostal deliriový záchvat. Vyzvracel celý kýbl, třásl se a nemohl chodit. Proti jeho vůli jsem mu musela volat sanitku.
Byl měsíc v léčebně. Prošla jsem si peklem, když jsem s ním mohla mluvit jen jednou denně. Sliboval mi, že přestane, že se změní. Nevěřila jsem mu, ale nakonec to dokázal. Už rok a půl nepije. Doufám, že se Vám článek aspoň trochu líbil. Mějte se hezky, Vaše Eliss ♥

Téma týdne - Barvy kolem nás

18. října 2016 v 14:47 | Eliss
Poslední dobou mi přijde, že ty témata týdne jsou horší a horší. Ach jo. Takže Barvy kolem nás. Jako první se mi vybaví příroda a její proměna barev během roku. Na jaře začíná tát sníh, všechno je nejprve takové smutné a holé, ale postupně se příroda začíná vybarvovat do zelena. Zelená je mimochodem moje oblíbená barva. Ráda sleduji, jak se příroda postupně probouzí a všechno kvete. Jako dítě jsem hodně vnímala právě barvy přírody, procházela jsem se po poli a sbírala si kytičky do herbáře. Připadá mi že vše bylo tenkrát tak nějak barevnější než dnes. Připadá mi, že barvy kolem sebe vnímá jen málo lidí. V bytě máme takové veselé, světlé barvy. Určitě bych necjtěla nic tmavého. Lituji lidí, kteří trpí barvoslepostí a nikdy nepoznají barevný svět kolem sebe. Neuvidí modré nebe, zeleň přírody, ani třeba barvu svého auta. Všem přeji, ať si užívají barev kolem sebe co nejlépe. Mějte hezký barevný den. Vaše Eliss ♥

Podzim

16. října 2016 v 14:54 | Eliss
Od mnoha lidí slýchám, jak nemají rádi podzim, jak je všude šedivo a zamračeno, ale já mám podzim ráda. Nejradši se procházím mezi spadaným listím a vdechuji vzduch věštící zimu. Kousek za bytem máme docela dost rozlehlé pole. V létě brouzdám mezi kukuřičnými klasy, na podzim zase holým smutným polem. Jsem ráda, že bydlím na vesnici, kde je spousta míst, která se dají objevovat a je mi tam dobře. Halloween neslavím, ale na dušičky nikdy nezapomenu. A jak podzim působí na vás? Máte podzimní chmury, nebo se cítíte fajn? Díky za Vaše názory, Vaše Eliss ♥
Zde je právě místo mých častých procházek.

Téma týdne - Neboj se být svůj

10. října 2016 v 11:44 | Eliss
Neboj se být svůj. Já jsem s tímhle měla kdysi docela problém. Když jsem nastoupila na učiliště v šestnácti, snažila jsem se získávat si kamarády tím, že jsem jim půjčovala telefon na zavolání, cigarety ( připadalo mi hrozně cool, že mi smrdí ruce a z pusy od cigaret ), a stejně to byli takoví chvilkoví kamarádi na baterky. Vzpamatovala jsem se tak za tři měsíce. Začala jsem se chovat přirozeně a ne tak, jak jsem chtěla vypadat. Přestala jsem mluvit sprostě, začala jsem se s lidmi bavit normálně a přestala jsem kouřit. ( Stejně mi to pořádně nešlo a ani mi to nechutnalo.) Jsem jaká jsem a přetvařovat se už nebudu. Jsem nesmělá, samotářská, nerada mám kolem sebe velkou společnost. Myslím, že nikdo by se neměl bát být takový jaký je, říkat své názory a jít za svými sny. Mám spoustu chyb. Mívám výbuchy vzteku kvůli maličkostem, jsem dost nepořádná, taky většinou dost líná ( mám vedle v pokoji plný koš ponožek který musím přebrat :-D ) a taky jsem hypochondr - bolí mě v krku a připadá mo že umírám - ale vím že v některých věcech se už nezměním. Proto by se nikdo neměl stydět za to jaký je. Mějte se hezky, Vaše Eliss ♥

Sociální sítě

8. října 2016 v 14:52 | Eliss
Ahoj, dnes bych se chtěla trochu rozepsat na téma sociální sítě. Není to tak dávno, kdy jsem byla ještě na základní škole a všichni začali bláznit s facebookem. Ale já jsem si ho dlouho založit nechtěla, už prostě jen z principu a nechápala jsem co na něm ostatní vidí. Ale pak jsem si ho nakonec založila, samozřejmě jsem tam začala hrát rlzné hry, přidávala jsem si dost hloupě lidi které jsem ani neznala a stala jsem se na něm prostě a jednoduše závislá. Musela jsem pořád sledovat, kolik mám přátel, kdo si mě smazal a znala jsem ho, tak s tím jsem se ani pomalu nechtěla bavit. Jak jsem nastoupila na třední, najednou jsem se rozhodla, že si facebook zruším, že to příliš řídí můj život. Tak jsem také učinila. A bylo mi dobře. Nakonec jsem si ho opět obnovila a to z toho důvodu, že jsem si našla přítele a chtěla si s ním psát. Takže na facebook teď chodím každý den, a jen tam vyloženě kolikrát zabíjím svůj čas. Jinak nemám na žádné jiné sociální síti svůj účet. A co si myslíte o sociálních sítích vy? Děkuji za názory, Vaše Eliss ♥
 
 

Reklama