Moje kecy

Asi po roce jsem si pustila televizi

30. listopadu 2017 v 19:21 | Eliss
Televizi doma sice s přítelem máme, ale prakticky ji vůbec nepoužíváme.
Před nějakou dobou na ni přítel měl připojené PC jako monitor, takže u ní sice seděl, ale měl na ní jinou zábavu.
Když si koupil nový monitor, na televizi jsem i tak neměla potřebu se dívat.
Filmy si pustím v notebooku a občas kouknu na PrimaPlay - teď mě baví dokumenty o Kájínkovi.
V sobotu jsem na internetu zahlédla informaci, že se koná další ročník ankety Český Slavík Mattoni.
A ačkoliv Novu nemusím, doma jsme tuto soutěž vždy sledovali, líbila se mi, a navíc ji vždy moderoval sympatický Bouček.
Tak jsem ukecala přítele, aby mi zprovoznil pořádně televizi - bylo třeba ještě naladit programy - a s mírným strachem, co moje "oblíbená" televizní stanice vymyslí, jsem se pustila do sledování
No, a nestačila jsem se divit. Již od začátku mě šokovala trapnost Ondřeje Sokola - hned úvodní taneček či co to mělo být neměl žádnou úroveň.
Dál to bylo jen horší. Při vyhlášení zlatého slavíka v kategorii zpěvaček visel moderátor hlavou dolů, nechutná politická propaganda - viz předávání cen Ortelu s trapným Matonohou, který přišel v oblečení Dalajlámy, vtipy o Putinovi, šokující výraz paní "herečky", která vyhlásila umístěni Tomáše Ortela s pohrdavým výrazem.
Když k tomu přičtu spoustu reklam, nudná hudební vystoupení, neustále se stupňující trapnost moderování, a také mi přijde že každý rok jsou ty stupně vítězů jaksi stejné.
Navíc mi - jen můj osobní názor - většina umělců přišla jako hrozní snobové a lidé myslící si o sobě něco víc.
Měla jsem chuť televizi vzít a hodit ji z okna, protože opravdu nechápu, jak může televizní stanice klesnout tak hluboko a toto pustit mezi lidi.
A když se druhý den proflákla aféra se zmanipulovanými hlasy, říkám si, jestli je to vůbec možné. A jsem ráda, že někteří umělci se rozhodli kvůli tomuto skandálu ocenění vrátit.
Jen kvůli tomu, že se názory některých hvězd nehodí pořadatelům do krámu, je prostě sprostě vyřadí a na druhý den se k tomu přiznají.
Je pro naše některé rádoby umělce tak důležitá nějaká hloupá soška, nebo je více těší podpora fanoušků?
Co si o tomto myslíte Vy? Mrzí mě, kam spěje televizní zábava, proto jsem chtěla vyjádřit svůj názor.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, určitě mi napište, jaký máte vztah k televizi, budu se těšit.
Vaše televizi nemilující Eliss ♥
Výsledek obrázku pro television in nature

Třídní sraz

28. listopadu 2017 v 16:14 | Eliss
Erika stála před zrcadlem a pečlivě se upravovala. Osprchovala se, nalíčila a vyžehlila si své dlouhé hnědé vlasy, protože věřila, že tak jí to nejvíce sluší. Nebo spíše to měl takto nejraději její manžel David, se kterým už byla pět let velmi šťastná.
Účelem všeho toho zkrašlování byl třídní sraz se základní školou, který začínal za hodinu v nedaleké restauraci Kopretinka.
Její pocity byly smíšené. Na jednu stranu se těšila, a na druhou měla strach.
Bývala šedá myška, s nikým se moc nebavila a největší peklo pro ni znamenal kluk jménem Lukáš, který ji nenechal nikdy na pokoji. Věčně na ni měl poznámky kvůli vzhledu, často do ní strkal a jednou ji dokonce shodil ze schodů.
Doufala, že se tam Lukáš neobjeví. Ale na ostatní se těšila - hlavně na svou v podstatě jedinou kamarádku Karolínu, která byla na invalidním vozíku, ale to nebyla žádná překážka v jejich přátelství.
Když byla se svým vzhledem spokojená, šla za Davidem, který jí slíbil, že ji do restaurace doveze. Ale protože nevěděla v kolik se vrátí, zpátky si zavolá taxi.
Brzy byli na místě. David ji ještě na rozloučenou políbil, popřál jí pěknou zábavu a odjel.
S bušícím srdcem se vydala vstříc svým bývalým spolužákům.
Otevřela dveře a pohledem přelétla salonek. Uvnitř sedělo asi deset lidí. To tedy nic moc, pomyslela si - celkem jich bylo dvacet tři, takže asi půlka se na to vykašlala.
Rozčarovaně zjistila, že Karolína nedorazila, zato Lukáš už seděl se zbytkem u stolu a něco jim se smíchem povídal.
Když si všimli, že přišla, hned na vesele zavolali a přijali mezi sebe. Erika měla radost, že na ni není nikdo zlý.
Dokonce i Lukáš se s ní bavil úplně normálně - a navíc se omluvil za své hloupé chovaní ve škole.
Na usmířenou Erice koupil panáka zelené, ta mu to samozřejmě oplatila, do toho se přidávali ostatní a tak byla brzy lehce přiopilá.
Jedna spolužačka zašla domluvit s obsluhou hudbu, tak se brzy začalo tančit na ploužáky.
Lukáš nelenil a hned vzal do kola Eriku. Při tanci se k ní tisknul víc než je zdrávo, ale zjistila, že ji vůbec nevadí, protože jí její tanečník připadá velmi přitažlivý.
Po tanci se znovu posadili, Lukáš jí znovu přinesl pití.
Erika zjistila, že se jí točí hlava, a snad by už neměla pít, ale když ona se tak baví a Lukáš i ostatní jsou přece hrozně fajn!
Ani ji nenapadlo řešit, proč na ni Lukáš stále sahá, objímá jí kolem ramen a sem tam ji vtiskne polibek. Líbilo se jí to.
Brzy se setmělo, zábava byla v plném proudu.
Lukáš najednou navrhl, že by se mohli jít s Erikou nadýchat čerstvého vzduchu, protože jsou oba nekuřáci a uvnitř už bylo slušně nahuleno.
Souhlasila, sice se jí při vstávání ze židle zamotala hlava, ale Lukáš ji opatrně zachytil a pomohl při vratké chůzi.
"Kam jdeteeee?" volali na ně rozvíjení spolužáci, ale Lukáš na to nic neřekl.
Venku Eriku ovanul závan čerstvého vzduchu a se smíchem se posadila na lavičku.
"Jsem ráda, že jsi tak hodný, Lukáši! Měla jsem strach sem jít kvůli tobě..."
Příjemně se usmál, naklonil se a políbil ji na ústa. Překvapením se nevzmohla na odpor, naopak se jí zmocnilo silné vzrušení, a už k sobě tiskla Lukáše víc.
Hbitě z ní stáhl šaty, rozepnul si kalhoty, a už to bylo.
Erika už dlouho necítila nic tak nádherného a na Davida ani nepomyslela. Přece jen se změnil, říkala si s úsměvem.
Po skončení si Lukáš natáhl kalhoty a vytáhl mobilní telefon. Nejprve nepochopila, proč na ni míří tím telefonem.
Stále se usmíval. "Tak. Konečně jsem tě pořádně ponížil. Snad si nemyslíš, že mi na tobě záleží? Celé ty roky jsem myslel na to, jak se ti pomstím. Vždycky jsem tě nesnášel, ale pak jsem se do tebe zamiloval, a ty sis toho ani nevšimla! Proto jsem se choval tak jak jsem se choval! Zítra dostane tvůj manžílek na Facebook moc pěknou fotku tvojí ku**y!"
Erika se nevzmohla na slovo, vůbec nechápala co se stalo. Lukáš se otočil na patě a odešel.
Mátožně se zvedla, ušla pár kroků, posadila se na zem a rozplakala se. To ji pořád nemá nikdo rád? Pořád je tou hloupou naivní malou holkou? Vůbec jí nešlo na rozum, kde v sobě Lukáš bere tolik zloby.
Měla hrozný strach, co na to řekne David. Plánovali rodinu, byli šťastní, a ona se opije a uděla takovou věc...
Dovnitř už se nevrátím, půjdu hned domů, alespoň vstřízlivím až půjdu pěšky...
Pevně se rozhodla, že se manželovi přizná, snad jí tu velkou pitomost odpustí, ona ho přeci miluje...
S tímto předsevzetím se vydala pomalu domů...
Konec si můžete domyslet sami. Doufám, že se Vám dnešní příběh alespoň trochu líbil, osobně mi nepřipadá moc dobrý, ale měla jsem chuť si vymyslet nějaký příběh. Budu ráda za každou i negativní kritiku.
Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro rot

Knižní recenze 52 Ocelové město

26. listopadu 2017 v 12:46 | Eliss
Autor: Jules Verne
Žánr: Sci-fi, Drama
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Doktor Sarrasin se na začátku knihy dozvídá o zdědění vysoké částky - 5 milionů šterlinků.
Ihned posílá dopis svému synovi Oktávovi, který studuje na vysoké škole. Oktáv se s horkou novinkou svěří i svému nejlepšímu příteli Marcelovi, kterého všichni považují za člena rodiny.
Doktor Sarrasin je povahy velmi dobrosrdečné, proto v jeho hlavě vznikne plán na založení Francouzského města.
Města, které bude izolované od ostatních, bude v něm hojnost všeho, díky vysoké míře hygieny tu nebudou žádné choroby.
Sotva se pustí do realizace svvého plánu, zjeví se zčistajasna další dědic. Profesor Schultze, který je znám svou pýchou a obrovskou zlobou.
Oba muži si po soudní při rozdělí dědictví napůl.
A Schultze se okamžitě pustí do budování opaku Francouzského města - Ocelového města, které se má stát největší výrobnou zbraní a za úkol si dává rozsevát smrt.
Brzy se v jeho hledáčku objeví i poklidné Francouzské město. Podaří se zachránit, nebo Ocelové město převezme postupně se svými zbraněni nadvládu nad světem?
Hodnocení: S knížkou jsem velmi spokojena. Četla se jedním dechem, nenudila, a navíc předává velké poselství o tom, jak zhoubný je vliv peněz na lidskou povahu.
Kniha byla vydána před rokem 1900, a přesto mě až mrazilo z toho, jak některé situace připomínaly druhou světovou válku.
Jako by Verne předpověděl touhu Německa po dobývání dalších území.
Od Verna mám v plánu přečíst si ještě další knihy, protože mi velmi sedí jeho styl psaní.
Rozhodně Všem doporučuji ke čtení. A co Vy? Máte rádi romány od Julese Verna? Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Ocelové město kniha

Poprvé servírkou

25. listopadu 2017 v 9:23 | Eliss
Letos v září jsem nastoupila do prvního ročníku oboru kuchař - číšník. První dva měsíce jsem měla praxi ve školní kuchyni, která mě až na nekonečné slzy u krájení cibule a pár neškodných říznutí do prstu bavila.
Proto mě docela rozčarovala zpráva, že od začátku listopadu nastupuji na praxi na "plac", taktéž do školní jídelny.
Celý víkend jsem nad tím pořád přemýšlela, dvakrát jsem si vyzkoušela oblečení - musíme mít bílou halenku, černou sukni nebo kalhoty - pánové navíc ještě motýlek a černé společenské boty.
V pondělí jsem se tedy konečně dočkala - na obsluhu celé jídelny jsme byli čtyři a mezi námi jen jeden kluk, takže převaha dívek.
Nejprve bylo potřeba sundat ubrusy a nahradit je novými - podle slov mistrové to měly být vánoční barvy, ačkoliv mi světle zelená a červená evokuje spíše Velikonoce.
No, musím se přiznat, že jsme se u toho nekonečného posouvání látky, aby seděla přesně a nebyla nikde moc nebo málo přes hranu stolu docela zapotili.
Po skončení této práce zůstal jeden z nás na place, aby obsluhoval těch pár studentů, co přijdou na snídaně, a zbytek se vydal leštit příbory. Což mě upřímně docela baví - rozhodně více než leštení skla, u kterého jsem se nervovala.
Poté jsme šli uklidit ze snídaní - docela překvapení v tom, že každá špinavá sklenice se musí nosit na tácku, i kdybych nesla jen jednu jedinou, ale určitě to má nakonec své opodstatnění.
Pomocí ubrousků jsme zametli drobky z pečiva - někteří studensti jsou opravdu prasátka - nachystali čisté sklenice, lžíce a polévkové talíře.
Ve čtyřech jsme to měli celkem rychle, takže jsme se pak šli koukat, jak starší žáci flambují ovoce. Když jsem viděla ty plameny, dostala jsem hrůzu z toho jak si to budu muset vyzkoušet někdy příště taky.
Také nám mistrová určila, kterou řadu stolů budeme obsluhovat - na mě zbyly dva stoly úplně vzadu.
Jsou celkem tři výdeje polévky a taktéž tři oběda. Nejhorší jsou první dva výdeje, protože časy na sebe navazují velmi těsně, takže je potřeba rychle sklidit a nachystat nové nádobí, ale při troše rychlosti se to dá zvládnout.
Když jsem nesla poprvé mísu s polévkou, lehce se mi třásly ruce, ale naštěstí jsem ji nevylila.
Takže polévka byla v pohodě - jen donést mísu, popřát dobrou chuť a žáci si už naberou sami. Ale to uklízení po tom.
Připadalo mi, že někteří dělají vyloženě naschvály - rozsypaná sůl, okousaný chléb na židli, k tomu obaly od čokolády na stole - mě by nikdy nenapadlo to tam nechat, vím k čemu slouží odpadkový koš.
Po posledním výdeji polévky rychle sklidit talíře, lžíce, nachystat příbory, čisté sklenice a doplnit do konviček čaj.
Výdej obědů byl docela na rychlo. Když jsem viděla třeťáky jak v klidu nesou v jedné ruce tři talíře, doufám, že se to při své nešikovnosti naučím také.
Nejprve jsem nosila talíř po jednom v každé ruce, třetí den jsem si už ale troufla na dva v jedné ruce bez toho, aniž bych někoho polila.
To se mi stalo až ve čtvrtek. Při nesení kuřete na paprice s knedlíky jsem obsloužila jednu pekařskou učeňku, druhý talíř jsem neopatrně nahnula a vůbec si nevšimla toho co jsem provedla.
Dostalo mě její nesmělé: "Mě je od zad najednou nějak teplo..." S hrůzou jsem sledovala tekoucí omáčku na jejím bílém pracovním oblečení a okamžitě jsem se to ubrouskem snažila ještě zachránit. Další den mě s úsměvem informovala, že to nejde pořádně vyprat. Taky dobrý, no.
Jinak jsem zatím žádnou nehodu neměla a jelikož mě to neskutečně baví, hodnotím svou praxi pozitivně a těším se na ni.
Je mi ale jasné, že v restauraci to bude daleko horší už kvůli různorodosti pokrmů.
Doufám, že se Vám dnešní trochu delší článek alespoň trochu líbil. Budu ráda za každý komentář.
Přeji krásný den, užijte si víkend, Vaše obsluhující Eliss ♥
Výsledek obrázku pro servírka

Kožený muž

23. listopadu 2017 v 17:45 | Eliss
Tulák s přezdívkou Kožený muž v letech 1858 - 1889 pravidelně chodil trasu přes Westchester k řece Hudson a žil v jeskyních.
Tato slova byla ještě nedávno napsána na hrobě tuláka, který v druhé 19. století fascinoval Ameriku.
Byla o něm napsána spousta článků a dokonce i odborných studií, přesto se však o něm s jistotou nic neví.
Jeho zjev by v dnešní době spoustu lidí vyděsil, kdysi se však stal příjemným zpestřením tamějších obyvatel, kteří jej přijali za vlastního - ačkoliv tuláctví se tenkrát přísně trestalo.
Zarostlý, špinavý muž každých pět týdnů dokončí svůj 500 kilometrů dlouhou túru. Cestou se zastaví ve městě, kde si doplní zásoby jídla a tabáku. Od místních obyvatel dostává také spoustu darů.
Nikdo neví, jak se vlastně živí, ale peněz má u sebe vždy dostatek.
Muž si později vyslouží svou přezdívku podle nezaměnitelného oděvu, který je celý kožený - až na obuv, kterou má ze dřeva.
Jen jeho kabát měl vážit celých 30 kilogramů!
V roce 1880 se jeho podoba drasticky změní - na čelisti se mu udělá nejspíše obrovský nádor. Lidé jej mají ovšem rádi pořád stejně - dokonce se stane terčem zájmu několika vědců!
Celých třicet let chodí stále dokola, ale ani jediný novinář z něj nedostal nic o jeho podivném chování, jen se podařilo jej vyfotografovat.
Zajímavé také je, že ačkoliv od lidí přijmul jídlo, nikdy nevstoupil do jejich domu. Vše si snědl důsledně přede dveřmi a navíc měl neuvěřitelný apetit - jeho způsob stravování někteří přirovnávají ke kouzelnickým trikům.
I když byl venku mráz, nikdy nepřijal nabídku noclehu a spal často ve své oblíbené jeskyni.
Kožený muž téměř nemluví, jen pár slov občas prohodí lámanou francouzštinou a jinak se dorozumívá posunky.
Když má 24. března roku 1889 několik dní zpoždění, manželský pár vyrazí k jeskyni, kde Kožený muž přespává.
Bohužel jej nalézají mrtvého. Řádně jej pohřbí hned vedle jeho příbytku.
V roce 2011 je nařízena exhumace, která je nutná z důvodu stavby dálnice na místě jeho posledního odpočinku.
Při této příležitosti je rozhodnuto o vyjmutí těla a analýze DNA, aby se zjistil jeho původ.
Jaký je však jejich šok, když v zatlučené rakvi najdou pouze několik kovových hrotů!
Jeden badatel nabízí vysvětlení v údajné kyselosti půdy. Jenže jiné hroby v okolí jsou v pořádku!
Vypařil se Kožený muž i po své smrti, aby si zachoval své tajemství? Nebo nikdy neexistoval? Co však legendy a fotografie?
Co si o tomto myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro jules bourglay

Knihy miluji celý život

21. listopadu 2017 v 18:21 | Eliss
Pravidelní návštěvníci mého blogu si už jistě ze spousty knižních recenzí všimli, že velmi ráda čtu.
Naučila jsem se číst už ve školce a od té doby jsem louskala všechny knížky, co mi přišly pod ruku, počínaje dětskými knížkami a konče náročnější četbou.
Když jsme byli někde na návštěvě a pokud jsem měla samozřejmě svolení, často jsem jim prošla knihovnu a nějakou knížku si třeba i půjčila domů.
Největší radost mi však udělalo, když mě máma vzala poprvé do naší obecní knihovny. To byl pro mě doslova ráj - knížek byla spousta a já si jich mohla na celý měsíc půjčit kolik jsem chtěla!
Běžně jsem chodila z knihovny i se dvěmi velkými igelitkami narvanými k prasknutí.
Tenkrát jsem ještě neměla počítač a internet, ven jsem moc nechodila, a tak veškerý můj volný čas patřil četbě.
Byla jsem schopna za den přečíst celého Harryho Pottera - dnes už čtu pomaleji, jednak není tolik času a za druhé mám pocit, že si čtení jedné knihy na více etap více užiji než kdybych ji přečetla na jeden zátah.
Mezi můj oblíbený žánr patří krimi a sci-fi. Naopak nemám ráda romantické kýčovité příběhy.
A proto jsem se po pečlivém rozvažování rozhodla k další návštěvě tetovacího salonu.
Byla jsem objednaná už minulý týden ve středu, jenže jsem byla nemocná, dva dny jsem měla horečku, takže nebyla nálada.
Návštěva se tedy přesunula na dnešek na tři hodiny odpoledne.
Můj první záměr bylo malé tetování knížky na prst, jenže tatér mi vysvětlil, že v těchto místech se tetování rozmazává, je třeba dělat hodně oprav a výsledek je značně nejistý.
Ukázal mi jedno větší tetování z internetu, do kterého jsem se naprosto zamilovala.
Je to už mé druhé tetování - bolest byla dost velká, ale dalo se to snést. Párkrát jsem ale musela zatnout zuby bolestí.
S konečným výsledkem jsem velmi spokojená, nyní musím tetování mazat mastí a v lednu mě čeká kontrola a případná oprava.
Níže přikládám fotografii mého nového zápěstí.
A co si o tetování myslíte Vy? Jste jeho zastánci, nebo odpůrci?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
PS: Ta fotka trochu zkresluje, vyfotím to pak znovu až to bude zahojené, zatím aspoň tak. :-)

Knižní recenze 51 Tma 2.0

19. listopadu 2017 v 10:41 | Eliss
Autor: Ondřej Neff
Žánr: Sci-fi, Román
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Pátek 17. dubna 1998 začal jako každý jiný normální den. Lidé byli natěšení na víkend, těšili se ze sluníčka a vše vypadalo úplně normálně.
Až do třetí hodiny odpolední, kdy najednou nastal chaos.
Vypadnul elektrický proud. Nejprve to vypadalo jako maličkost, ale když přestaly jít i hodinky a autům selhaly motory, ukázalo se, že je to vážnější.
Sledujeme osudy inženýra Honzy Kryla, jeho přítelkyně Markéty a rodinu Hřivnáčovu, která se skládá z Jindry, jeho ženy Růžy a jejich postižené dcery Kateřiny.
Co se stane ve světě, kde elektřina přestala fungovat? Kdo se ujme vlády nad světem, kde přestávají platit zákony?
Hodnocení: Od Ondřeje Neffa jsem četla zatím jen jednu sbírku jeho sci-fi povídek a toto tedy bylo mé druhé setkání s tímto autorem.
První verzi této knížky jsem nečetla - Tma 2.0 je prý propracovanější verze Tmy, ale určitě si ji seženu.
Předně mě překvapily dobové reálie - dobře vystižená politická situace, reálná jména politiků té doby a jejich dostávání se do nepěkných situací.
Kniha je opravdu velmi dobře napsaná, od první kapitoly vtáhne do děje a i přes 300 stran a malé písmo jsem ji přečetla docela rychle.
Jenom musím zkritizovat závěr, který se mi zdál podivný, jakoby useknutý a nedával mi moc smysl.
Jsem moc ráda, že i čestí autoři jsou schopni napsat takové moc dobré sci-fi. Rozhodně můžu doporučit všem, určitě si tuto knížku přečtetě!
A co Vy? Četli jste už tuto knihu? Nebo její první část? Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Tma 2.0

Me too?

17. listopadu 2017 v 12:50 | Eliss
Během posledních několika dní mi začaly na Facebooku vyskakovat příspěvky na téma Me too.
Nejprve jsem nepochopila, o co vůbec jde, proklikala jsem si ale pár odkazů a velmi brzy mi to došlo.
Vše to odstartovala herečka Alysse Milano, která na Twitteru přímo obvinila svého producenta ze sexuálního obtěžování.
K tomu příspěvku přidala výzvu, ať se ženy nebojí a neváhají označit muže, kteří je nějak obtěžovali.
Na tuto výzvu reagovalo velké množství žen, kterým se údajně "něco" podobného stalo. Dávám to do uvozovek z jednoho prostého důvodu.
Některé ženy totiž berou jako obtěžování už i jen pouhý pohled, který muž věnuje jejich pozadí, či oplzlé hulákání opilců. Nechci toto nijak zlehčovat, je to samozřejmě nepříjemná zkušenost, ale jde v pravém smyslu o sexuální obtěžování?
Mělo by hezkou ženu urážet, když se po ní otáčejí muži? Mě udělá naopak radost, když vidím, že se nějakému muži líbím.
Bývalý britský ministr rezignoval jen proto, že vyšlo najevo, že před patnácti lety sáhl jedné novinářce na koleno. K ničemu dalšímu mezi nimi nedošlo. Co si o tom myslíte?
Ti, kdo čtete můj blog pravidelně jistě víte, že jsem se před půl rokem stala obětí znásilnění. A nešlo o žádné sahání na koleno, nýbrž o vynucený a velmi ponižující sex, na který do konce života nezapomenu.
Podotýkám, že to byl můj nejlepší kamarád - ještě předtím než se to stalo jsme si dávali polibky na tvář a když jsme byli v kině mě objal kolem ramen - a já z toho nikdy neměla pocit nějakého sexuálního obtěžování. Měla jsem to tak brát a tušit, co se mi jednoho dne chystá udělat? Nejsem přeci žádný věštec...
Další věc co se tohoto týká je právě detailní popsání zážitku na již zmíněné sociální síti.
Pokud se přece něco takového stalo, ať už to mělo jakkýkoliv průběh, žena to měla řešit již dávno na policii a ne to řešit tak, že to bude psát na sociální síť.
Není lepší se vypovídat psychologovi? Proč by měl o tom co se mi stalo vědět celý národ?
Jistě, jsem oběť, která za to co se jí stalo nejspíše nemůže, ale i tak by mě nenapadlo to psát veřejně. Připadala bych si pak ještě hůř. Možná je špatně že to v sobě schovávám? Ale pořád si myslím, že je to jen moje věc a nikde to ventilovat nechci. Obdivuji ženy, které do toho jdou. Já bych se hanbou asi propadla. Blog mi v tomto dává sílu kvůli své anonymitě.
Nechci říci, že je celá tato kampaň špatná, vše by se ale mělo dělat zdravým selským rozumem.
A co si o tomto svěřování hrůzných zážitků myslíte Vy? Je to v pořádku, nebo ne?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, doufám že se Vám člnek líbil a není moc zamotaný.
Přeji krásný den, hlavně se nenechte nikým obtěžovat, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Me too kampaň

To the Bone

15. listopadu 2017 v 17:00 | Eliss
Varování: Článek může obsahovat - byť nechtěně - spoilery!
To the Bone je drama z letošního roku pojednávající o poruše příjmu potravy.
Hlavní hrdinkou je dvacetiletá Ellen. Je mladá umělkyně, žije se svou nevlastní matkou a sestrou a trpí již delší dobu anorexií.
Její vlastní matka si našla přítelkyni, se kterou žije na venkově.
K otci má Ellen velmi zvlášní vztah - ve filmu je pouze několikrát zmíněn, ale ani jednou jej neuvidíme.
Ellenin psychický i fyzický stav se neustále zhoršuje - objevuje se tu několikrát ve spodním prádle a je to tedy docela síla.
Anorexií jsem dlouho trpěla a ani dnes nemůžu říci, že jsem z ní úplně venku - ale hlavní hrdinka je tu doslova kostra potažená kůží a je to velice děsivý pohled.
Zajímavostí je, že herečka Lily Collins hrající Ellen si touto nemocí opravdu prošla a zhubla zdravým způsobem jen kvůli této roli.
Ellen si prošla již několika léčebnami, ze kterých ji pro její rebelské chování vyhodili a nyní se dostává do rukou doktora Beckhama - jeho roli hraje sympatický Keanu Reeves.
Ellen se díky němu dostává do léčebného centra Treshold, kde se seznamujeme s dalšími pacienty trpící touto nemocí.
Zvládne Ellen nový režim a vyhraje tento nelehký souboj?
Na film jsem byla velmi, velmi natěšená, už z důvodu že tato nemoc je mi velmi dobře známá.
Spousta lidí na internetu tento snímek sepsula jako málo zajímavý, mě však přijde zajímavý až moc a hlavně jeho poselství by si měla vzít k srdci každá dívka, která chce nebezpečně hubnout a zamyslet se nad následky, které to pro ni bude mít.
Musím přiznat, že jsem se v Ellenině chování také viděla - stejná panika kvůli kaloriím a zhoršující se psychika.
Z filmu jsem si odnesla mnoho - taková už NIKDY nechci být.
Protože můžu jíst co chci a kolik chci bez ohledu na procenta tuků a kalorií.
Mě osobně se film líbil a určitě bych mu dala 75% už i kvůli tomu, že o anorexii se moc filmů netočí a je to veliká škoda.
Rozhodně můžu doporučit všem, kteří se chtějí o této nemoci dozvědět více, hlavně o tom, jak velkou roli tu hraje podpora blízkých a rodiny.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil. Přeji Vám krásný den a pozor na nebezpečně hubnutí. Vaše Eliss ♥
Na závěr přikládám ještě animaci z filmu.
Výsledek obrázku pro to the bone

Knižní recenze 50 Kletba rodu Campbellů

13. listopadu 2017 v 17:40 | Eliss
Autor: John Dickson Carr
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Příběh začíná ve vlaku, ve kterém cestuje profesor Alan Campbell na návštěvu k příbuzným, které nikdy neviděl, dostal však od svého bratrance dopis o smrti strýce Anguse a následném dědickém řízení, kterého by se měl zúčastnit.
A právě už ve vlaku dojde k zajímavému setkání, když se setká se svou sestřenicí. Dvě rozdílné povahy vyústí v noční hádku.
Po příjezdu na místo se seznamují se strýcem Colinem a tetou Elspat, kteří jsou oba velice zvláštní.
Mimo nich tu je ještě dvojice právníků, kteří váhají s vyplacením pojistky kvůli tomu, že Angus nejspíše spáchal sebevraždu.
Alanovi a jeho sestřenici Cathryn se to nezdá, proto se pouští do vyšetřování na vlastní pěst.
Celý tento pobyt u příbuzných může navždy změnit život celé rodiny.
Hodnocení: Po knížce jsem už delší dobu pokukovala v kavárně, kterou pravidelně navštěvuji.
Na první pohled mě zaujala její ilustrace - od Adolfa Borna. Po měsíci jsem si knížku se svolením majitelky půjčila.
Nejsem ani zklamaná, ani nadšená. Knížka se díky svým 180 stranám čte velmi lehce a děj je nabitý.
Je v něm spousta komických situací, ale samozřejmě i vážných. Ńazvala bych to humornou detektivkou, ačkoliv to zní asi dost nezvykle.
Je to takové pohodové odpočinkové čtení. Rozhodně můžu doporučit.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Kletba rodu Campbellů

Ty nejkrásnější slova

11. listopadu 2017 v 10:52 | Eliss
3. listopadu jsme s přítelem měli čtyřleté výročí našeho vztahu.
Ze začátku to bylo dost složité - scházeli jsme se jen kvůli sexu, ale asi po půl roce jsme spolu začali bydlet.
První rok a půl byl nejhorší, protože přítel byl alkoholik. Chodil po hospodách a barech, domů si kupoval lahve s alkoholem a dost vynalézavě je přede mnou schovával.
Nakonec to dopadlo tak, že v lednu 2015 dostal deliriový záchvat, musela jsem zavolat sanitku, která jej odvezla do protialkoholní léčebny.
Dva dny jsem nespala, protože jsem se tam sice dovolala, jenže mi nechtěli nic moc říct a já měla o přítele šílený strach.
K telefonu mi ho dali až třetí den. Mé pocity byly smíšené. Měla jsem radost, že ho slyším, a zároveň příšerný vztek.
Sliboval mi, že se už alkoholu ani nedotkne, ale já tomu skoro nevěřila.
Byla jsem ale rozhodnuta to zkusit, nevzdát se a bojovat za svou lásku. Byla jsem totiž neuvěřitelně zamilovaná, odpustila jsem příteli i jeho nevěry pod vlivem alkoholu, večírky plné pochybných lidí a kolik jsem mu tenkrát půjčila peněz ani nespočítám.
Když se tedy po měsíci vrátil, bylo vše jiné. Stál přede mnou jiný člověk - uzavřený, introvertní, věčně podrážděný.
Věděla jsem, že je to kvůli tomu, že nemá alkohol, ale řekl tenkrát spoustu věcí, co mi ublížili.
Denně jsme se hádali i kvůli maličkostem - například že jsem si zapomněla vzít do města mobil a neměl se mi jak dovolat.
Byla jsem z toho všeho psychicky rozhozená, neustále mi bylo do breku a ztrácela jsem sílu.
Za dva měsíce se situace uklidnila, přítel se dostal do "pohody" a pomalu jsme k sobě začali hledat cestu.
Nejvíce času trávil a tráví v práci - dělá pokrývače, takže pokud je pěkné počasí je denně v práci a vidíme se jenom večer.
Často jezdí pracovat i do ciziny - teď byl tři týdny v Německu a mě bylo neuvěřitelně smutno.
Náš vztah je teď o mnoho lepší, začali jsme doma pomalu něco opravovat, jezdíme často do kina a je nám spolu moc dobře. Nikdy bych nedokázala být nevěrná.
Mrzela mě jen jediná věc - přítel mi nikdy nedokázal říci že mě miluje. Prý to tak necítí, ale má mě hrozně rád.
Časem jsem přestala takovou maličkost řešit, důležité pro mě je, že mám vedle sebe člověka, který mi pomáhá při všech mých probleméch a můžu mu říct cokoliv.
Neopustil mě ani když mě můj nejlepší kamarád znásilnil - za tohle jsem neskutečně vděčná.
Včera se přítel vrátil z již zmíněného Německa. Měla jsem takovou velkou radost!
Hned jak přijel jsem mu popřála ke čtyřicátým narozeninám, které měl před třemi dny, a předala mu dárek.
Obejmul mě a řekl mi, že mě miluje, jen si to pořád nechtěl připustit. Nemohla jsem zadržet příval slz, a nikdy nepřestanu děkovat za svou lásku. Jsou to ty nejkrásnější slova, co mi kdy kdo řekl.
Děkuji Vám za přečtení článku, přeji krásný den, a doufám že i Vy vedle sebe máte někoho kdo Vás miluje, protože to dává do života hrozně moc. Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro heart flower

Stále to mám v hlavě

9. listopadu 2017 v 16:39 | Eliss
Tři roky jsem se léčila z anorexie, která přišla v mých sedmnácti letech. Řešit jsem to začala až ve dvaceti, protože jsem si velmi dlouho nechtěla přiznat, že bych mohla trpět touto nemocí.
Já přece nikdy nechtěla být štíhlá! Jídlo jsem ale odmítala z důvodů ryze psychických, ovšem časem jsem chtěla být opravdu hubená.
Bylo to z důvodu mé nedokonalosti. Hnala jsem to dál a dál, až jsem při výšce 160 centimetrů vážila pouhých 38,5 kilogramů.
Celý den jsem třeba snědla jen půlku rohlíku k obědu a považovala to za naprosto normální věc. Jídlo pro mě byla absolutní zbytečnost, nač se jím zabývat!
Byla jsem neustále unavená, nemohla jsem spát, jak mi kručelo v břiše, často jsem se i budila v noci hlady - křeče v břiše byly někdy opravdu k nesnesení.
Ve škole se spolužáci často divili, že vracím jídlo, že skoro nic nesním.
Když byl doma přítel, dával na mě pozor a nutil mě do jídla, a já ho často poslechla - jenom z prosté lásky.
Nejhorší pro mě byl stres. Stačila malá hádka s přítelem nebo špatná známka ve škole, automaticky jsem přestávala jíst.
Mučila jsem se hlady, ale ono bylo pak vše jen horší.
Byla jsem nesoustředěná, točila se mi hlava a měla jsem zvýšenou potřebu spánku.
Spala jsem i více než dvanáct hodin denně, protože tělo nemělo z čeho čerpat živiny. Divím se, že se mi neudělaly vředy.
Jednu dobu jsem byla i smířená s tím, že umřu na podvýživu, okolí a přátelé ode mne budou mít klid a vše bude takto lepší.
Z úplného dna jsem se odrazila sama, ale bylo to velice těžké. Moje nynější váha je 43 kilogramů, ale je to pořád hrozně málo a zdaleka nemám vyhráno.
Bojuji každý den, musím se přemlouvat, abych se najedla, ale většinou se to podaří.
Nejhorší je pro mě právě nějaký stres nebo hádka - ale přesvědčuji se, že hladověním se to nevyřeší a není potřeba, abych se takto trestala.
Doufám, že už nezačnu znovu hubnout, protože rozhodně nejsem tlustá. Musím se ještě naučit mít se pořádně ráda, a věřím, že to dokážu a budu konečně šťastná.
Vám Všem děkuji za podporu - hlavně za ty moc pěkné komentáře. Když si je pročítám, dává mi to neuvěřitelnou sílu.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, děkuji za přečtení a komentáře - a hlavně nehladovte!
Přeji Vám krásný den plný toho nejlepšího jídla, Vaše nevzdávající se Eliss ♥
Výsledek obrázku pro eat

Knižní recenze 49 Neočekávaný host

6. listopadu 2017 v 18:05 | Eliss
Autor: Agatha Christie, Charles Osborne
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Neočekávaný host byl vydám poprvé v roce 1958 jako divadelní scénář.
V roce 1999 ji do divadelní podoby přepsal znalec autorčina díla Charles Osborne.
Je skoro půlnoc a kvůli mlze na pobřeží jižního Walesu není vidět na krok. Právě v takový čas hledá pomoc v domě Warwickových zbloudilý řidič, který nedaleko havaroval.
Jenže místo pomoci najde v domě mrtvolu pána domu a nad ním jeho manželku s revolverem v ruce.
Vše vypadá na první pohled jasně, ale to by nesměla být autorkou knihy královna detektivek!
Hodnocení: Po dlouhé době jsem si koupila knížku, a jsem dost rozčarovaná.
Mylně jsem se domnívala, že knížku psala autorka - bohužel je jen autorkou předlohy a Charles Osborne ji přepsal do podoby, která se mi dostala do rukou.
A to je zásadní problém. Knížka se totiž nemůže vymanit z divadelních kulis. Příběh je vyprávěn stále jakoby v jedné místnosti, mám ráda když se postavy posouvají z místa na místo a něco akčního se odehrává, tady to bohužel nehrozí.
Vyřešení vraždy a odhalení vraha není úplně špatné - bohužel se nemůžu zbavit podivného pocitu z knihy.
Raději příště sáhnu po klasice, kterou psala opravdu Agatha sama.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? A nebyli jste zklamaní? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Neočekávaný host

Jak jsem si chtěla udělat kurz kávy

4. listopadu 2017 v 7:24 | Eliss
Včera jsme dostali ve škole lístečky s nabídkou na kávový nebo barmanský kurz.
Barmanský stojí 2 500 - to jsem ihned zavrhla jako moc drahé. Ale ten druhý vypadal zajímavě.
Kurz kávy "Barista." Délka dva dny, cca 16 hodin. Má tam být teorie a praxe a po skončení dostane každý student certifikát.
V teorii je obsažena historie kávy, kávový zeměpis, druhy kávy, pěstování kávy a teorie přípravy espressa.
Praxe se zabývá nastavením mlýnků, přípravou špičkového espressa, degustací káv, nácvikem šlehání mléčné pěny, nalévání této vzniklé pěny do cappuccina a ukázka techniky latte art.
Cena 1 000 korun. Ve škole nás učitel přemlouval, že když nám to rodiče odmítnou zaplatit, přece si to můžeme přát na Vánoce.
Ještě musím podotknout, že kurz se bude konat v polovině dubna. Ae peníze a přihlášky máme donést co nejdříve, samozřejmě.
Jsem velký milovník kávy - každý den chodím do své oblíbené kavárny na latté nebo kakao.
Ještě před dvěma lety jsem kávu neměla ráda, bylo mi z ní zle a raději jsem si dala šálek dobrého čaje.
Ale můj organismus si to nějak sám upravil a nyní mi již konzumace kávy nedělá problémy - naopak velké potěšení.
Včera jsem šla opět na latté a mezi řečí s majitelkou jsem zmínila i tento kurz. Zaujalo ji to, a tak mě poprosila ať jí dám k přečtení ten lísteček.
Začala se tomu smát. Tak za prvé hned cena se jí zdála extrémně vysoká. Za dva dny tisícovku? Prý i kdyby chtěli polovinu je to moc.
Za druhé teorii si přece může každý nastudovat sám na internetu.
A nejdůležitější věc - sice nám to všechno ukáží, zkusíme si našlehat pěnu - ale hrozně dlouho trvá se naučit vařit opravdu dobrou kávu.
Ještě zmínila, že takto by si chtěla vydělávat taky - jezdit po školách a brát tolik peněz v podstatě za nic. Pěkný byznys!
Takže na kurz samozřejmě nakonec nejdu. Budu si raději kávu stále vychutnávat v kavárně a snad se jednou třeba naučím dělat dobrou kávu i bez kurzu - kdybych tedy pracovala v podobném podniku.
A co si o podobných kurzech myslíte Vy? Má to cenu? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro latte art
Související obrázek

Karma je zdarma

1. listopadu 2017 v 13:21 | Eliss
Před nějakou dobou jsem tu psala o tom, jak mě znásilnil můj nejlepší kamarád.
Nepopírám, že si za to z části můžu i sama kvůli své hlouposti a naivitě.
To však nedává žádnému muži právo na to, co se mi stalo. Kvůli laxnosti policie případ upadl v zapomnění - jen jsem domohla soudního zákazu styku, takže mě Jirka nemůže jakkoliv kontaktovat.
Pro ty kdo nečetli minulý článek je zde malé připomenutí.
V únoru jsem měla sraz se svým bývalým nejlepším kamarádem Jirkou - mělo jít o pokec na autobusové zastávce a cigáro.
Nějakou dobu to mezi námi dost skřípalo - Jirka mi začal psát oplzlé SMS a naše setkání proto začínala být dost zvláštní, už i kvůli tomu jak se na mě díval.
Na sraz jsem tedy přišla, Jirka mě pozval do auta s tím že přece nebudeme mrznout venku.
Přeskočilo mu, odvezl mě do lesa, kde mě pod pohrůžkou násilí však Vy víte co. Nehodlám to tady rozepisovat, jelikož to bylo velmi ponižující, do konce života na to nezapomenu. Když jsem se v této situaci zmohla na odpor, dostala jsem takovou facku, že jsem ho raději nechala ať si dělá co chce. Telefon jsem měla rozpadlý, takže mi byl houby platný.
Na konci toho všeho mě Jirka nechal polonahou a špinavou v lese, posbírala jsem svůj mobil a jela to hned ohlásit na policii.
Tam mě obvinili, že jsem si to vymyslela, protože Jirka měl zajištěné alibi od rodičů.
Ještě jsem jim tam musela zaplatit pokutu za "křivé svědectví."
Doteď jsem z toho dost špatná - mám strach jít sama ven, když vidím auto podobné tomu jaké má Jirka rozbuší se mi hrozně srdce a sex jsem si velmi dlouho neužila - sice to s přítelem pořád zkoušíme, ale já se jaksi vždycky stáhnu a bolí mě to.
Jirku teď naštěstí nepotkávám, ale stejně mám pořád pocit křivdy, jak se k tomu policie postavila.
Dnes jsem šla ještě před školou - měla jsem až na deset - na svou pravidelnou kávu do své oblíbené kavárničky.
Jelikož tam byla včera Halloweenská oslava, bylo tam skoro prázdno a klid.
U baru seděl jeden starší pán a povídal si s majitelkou. Zbystřila jsem, když začal mluvit o podniku, kde Jirka pracuje - dělá tam kuchaře.
Nejprve rozebírali údajné strašení v restauraci - prý se už několikrát stalo, že ráno byl nábytek na jiném místě než v jakém ho nechala obsluha předcházející den.
A pak přišlo to zajímavé: "Včera jsem v noci propustil Jiřího. Šel na záchod, nechal zapnutý sporák s pánvemi, na kterých bylo maso, a než se vrátil, začalo to hořet! Přiznal se mi, že si šel na ten záchod zahulit trávu. Shořela celá skříň nad tím, hned jsem mu dal výpověď. Už měl jeden průšvih a tohle byla poslední kapka."
Jelikož zmínil i příjmení, hned jsem věděla že jde o "mého kamaráda."
Nikomu nic špatného nepřeji, ale Jirkovi se vrátilo to co mi provedl. Karma je zdarma a dostihne každého.
Co si o tomto myslíte Vy? Děkuji za přečtení článku a komentáře, mějte krásný den a konejte jen dobré skutky, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro karma

Knižní recenze 48 Zepelín na měsíci

30. října 2017 v 16:15 | Eliss
Autor: Ondřej Neff
Žánr: Povídkový, Sci-fi
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Knížka obsahuje celkem devět sci-fi povídek z daleké budoucnosti.
Povídka Lov na krysu se odehrává v roce 2122 na místě jménem Arkádie. Několik let předtím tu v poklidu žili lidé spolu s androidy.
Pak se však lidé rozhodli umělou inteligenci zlikvidovat - což šlo velmi snadno, neboť tito roboti musí poslechnout na slovo každého člověka, i když se jej rozhodně zabít.
Nyní už jsou všichni androidi zdánlivě mrtví, ale jeden žije tajně s Martou, která jej kdysi pojala za manžela a nedokáže si život bez něj představit. Jednoho dne však u jejich bytu zazvoní skupinka lovců, a jejich budoucnost je značně nejistá...
Mystérium tmy se zbytku knížky docela vymyká, protože je laděno do hororového žánru.
Má sice pouhých šest stran, ale zato je velmi působivě napsána a mrazí z ní až do morku kostí.
Prozradím jen to, že ne každé probuzení se musí odehrát na ideálním místě a v těch nejlepších podmínkách.
Hodnocení: Povídkové knížky nepatří mezi mé favority - mám raději jeden příběh vcelku.
Tuhle jsem si vybrala v knihovně po dotazu na nějakou dobrou sci-fi knížku.
Problém je, že každá povídka je jiná. Některá mě bavila a zejména u těch delších jsem se zase nudila.
Už mnou zmíněné Mystérium tmy se mi velmi líbilo pro svou atmosféru.
Pokud máte rádi tento žánr, určitě si knížku zkuste přečíst, třeba jí přijdete na chuť více než já.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Nebo nemáte rádi povídky z budoucnosti?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro Zepelín na měsíci

Snažím se být v pohodě

28. října 2017 v 11:51 | Eliss
Již jsem tu několikrát zmiňovala, že studuji prvním rokem učební obor kuchař - číšník.
Letos jsem úspěšně zvládla závěrečné zkoušky z oboru pekař, což je výhoda i v tom, že chodím do školy jen na odborné předměty - protože matematiku atd. jsem již jednou absolvovala.
Září jsem celé prožila v pohodě - sice jsem ve třídě ve svých třiadvaceti letech nejstarší, ale i tak jsem si našla kamarádky a cítila se v kolektivu docela dobře.
Ale začátkem října přišla změna. Přešla k nám z jiné třídy nová spolužačka, Denisa.
Měla jsem radost, že ve třídě nemáme žádného Roma, protože upřímně tuto skupinu lidí moc nemusím.
Nevadí mi, když jsou slušní, pracují a neparazitují na sociálních dávkách. Bohužel takoch kolem sebe moc neznám.
No a Denisa je Romka, to šlo vidět už na první pohled. Ale nemyslela jsem si o ní nic špatného, říkala jsem si, že se časem ukáže, jaká je.
A velmi brzy se to ukázalo. Hned druhý den přišla do školy o dvě hodiny později, a to jsme prosím měli na devět a je na internátě, který je v budově školy.
Později se třídní učitelka dozvěděla, že místo toho, aby spěchala na hodinu, ještě si v pohodě povídala s kamarádkou na chodbě. Drzost.
Ani se pořádně neomluvila, jenom cosi drze zavrčela. S tebou budou problémy, pomyslela jsem si.
Při vyučování sedí v lavici tím stylem, že na ní skoro leží, a ještě u toho stíhá psát. Je na ní velmi vidět, jak ji ta škola baví.
Chodím jen na těch pár předmětů, ale co vím, tak dostala zatím samé pětky.
Cítila jsem k Denise stále menší sympatie.
No a nejhorší to bylo na praxi. Dvakrát mi sprostě nadala, že prý dělám moc pomalu - přitom to nebyla pravda, a i když si to myslela, lze to snad říci i slušně.
A když jsem jí já naopak třeba jen slušně požádala, ať mi s něčím pomůže, jenom zahudrovala že "na to se*e."
Stihla jsem se s ní asi třikrát pohádat, navíc proti mě začala i poštvávat spolužáky - chovají se ke mně chladněji.
Jsem z toho nešťastná. Vadí mi její kecy u oběda, jak plánuje brzy otěhotnět a sekne se školou a nechá se živit z dávek.
Nedokážu se přes Denisinu povahu přenést a asi to budu mít ještě hodně těžké.
Co si o této situaci myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den - hlavně bez protivných hloupých lidí.
Mějte se krásně, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro romové pracují

Knižní recenze 47 Alice v nebezpečí

26. října 2017 v 20:10 | Eliss
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Před osmi měsíci zemřel Alici Glendenningové manžel Eddie při nehodě na jejich člunu. Jeho tělo se nikdy nenašlo a proto pojišťovna váhala s vyplacením životní pojistky.
Nyní se však rozhodla peníze po nátlaku právníka odeslat a tak se Alici a jejim dvou dětem Ashley a Jamiemu blýská na lepší časy.
Život všech tří se však znovu zhorší, když jsou obě děti uneseny neznámou ženou, která požaduje výkupné ve výši Eddieho pojistky.
Zoufalá Alice nejprve nechce kontaktovat policii, proto se obrací na svého nejlepšího přítele Charlieho.
Je však vůbec někdo, komu může věřit? Nebo se může v síti intrik a lží spoléhat jen sama na sebe?
A podaří se jí ještě někdy spatřit své děti?
Hodnocení: Kniha se i přes svých 300 stran čte jedním dechem a není tu moc nudných pasáží.
Od McBaina rozhodně nezvyklý počin už z toho důvodu, že příběh je vyprávěn z pohledu oběti, a ne policisty. Opravdu příjemná změna a nic to neubírá na kvalitě!
Jen mě zamrzelo, že jsem tušila finální "bombu" už v polovině čtení. Ale to je asi jen můj problém.
Můžu doporučit všem milovníkům kvalitní detektivky a dramatu.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Napište mi svůj názor do komentářů!
Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Alice v nebezpečí

Obětí své psychiky?

24. října 2017 v 14:05 | Eliss
V několika svých předchozích článcích jsem zmiňovala, že beru antidepresiva. Každý den beru pět miligramů léku Citalon.
Jedna tabletka má ale deset miligramů, takže si je půlím.
Má psychiatrička chtěla abych brala půlku ráno i večer - jenže to jsem se cítila jako "zombie". Abych to vysvětlila, cítila jsem se až moc otupěle.
Léky beru bez větších problému už dva a půl roku - jen jsem občas zapomnětlivá a roztržitá.
Ale poslední tři dny nastala změna. V neděli jsem si vzala prášek ráno jako obvykle kolem sedmé - po snídani, protože nalačno není dobrý na žaludek.
Do oběda bylo vše v pořádku. Ale chvíli po obědě jsem najednou cítila, že nejsem v pohodě. Už se mi to párkrát stalo, když jsem si prášek vzala třeba až kolem desáté ráno.
Nervozita, třes, bušení srdce a pocení. Jako bych si prášek zapomněla vzít a prodělávala absťák.
Dostala jsem šílený záchvat vzteku a křičela na přítele kvůli věci, za kterou vůbec nemohl.
Bylo to čím dál horší, tak jsem si musela vzít ještě jednu půlku prášku. Na chvíli byl klid.
Asi za hodinu se to znovu opakovalo. Jako by ze mně ta "léčivá" látka hrozně rychle vyšuměla.
Vzala jsem si Paralen a rozhodla se to zaspat. Probudila jsem se kolem šesté večer s hroznou bolestí hlavy.
Stále jsem byla nervózní. Z toho, že mi chybí moje "drogy." Začala jsem si okusovat nehty, což jsem ještě nikdy neudělala.
Když jsem byla včera na praxi, pořád se mi třásly ruce. Všimli si toho i ostatní spolužáci a starostlivě se ptali, jestli mi něco není.
Nejspíš si teď myslí, že si asi píchám tvrdé drogy.
Ve dvě hodiny jsem skončila a hned jsem se vydala ke své psychiatričce.
Jenže ouha. Už tam nebyla a mimo své ordinační hodiny nikoho nebere. Co tedy dělají lidé, kteří mají větší problémy než já?
Jela jsem tedy domů a stále se cítila mizerně. Rozčilovalo mě úplně vše - i to že jsem musela čekat pět minut než autobus vyjede ze svého stanoviště.
Dnes jsem byla znovu na psychiatrii a tentokrát mě doktorka vzala.
Její klasická odpověď - máte to ze stresu, berte dvakrát denně celý prášek, udělá se Vám líp.
A nic nepomohlo moje přesvědčování, že žádný stres nemám. Po té dnešní návštěvě jsem definitivně rozhodnuta změnit svého psychiatra.
Protože já přece sama nejlépe vím, jestli mi ten lék dělá dobře nebo se cítím naopak hůř.
Co si o tomto myslíte Vy? Má moje psychiatrička pravdu? Nebo ne?
Děkuji za přečtení článku, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro mozek léky

Knižní recenze 46 Vražda předem ohlášená

22. října 2017 v 9:44 | Eliss
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Děj začíná opět na oddělení 87. revíru. Je konec července, na služebně i venku je vedro k zalknutí.
Strážník Dave Murchinson dostává od desetiletého kluka podivnou obálku. Když se pokusí chlapce zadržet, ten se dá na útěk.
V obálce je anonymní dopis s výhrůžkou vraždy, která se má stát ještě toho dne v osm hodin večer.
Obětí se má stát Lady. Nic více v dopise není.
Detektiv Hawes se svým kolegou Carellou se začínají touto výhružkou intenzivně zabývat.
Možností je mnoho, ale nejvíce indicií ukazuje na zpěvačku Lady, která bude zrovna kolem osmé večer vystupovat se svojí skupinou.
Ale nemýlí se policie? Protože omyl může mít v tomto případě nedozírné následky...
Hodnocení: Kdo čte mé recenze pravidelně tak ví, že McBain patří mězi mé oblíbené autory.
Bohužel mi poslední dobou jeho knížky dosti splývají - na konci vždy přijde šokující odhalení pachatele, které jde však podle stejného vzorce. To je velké mínus.
Začátek i prostředek jsou však poměrně napínavé - mám k 87. revíru docela velké citové pouto a pokračování životů těchto hrdinů si vždy přečtu moc ráda.
Ale jako detektivka tedy nic moc.
Můžu doporučit všem fanouškům Eda McBaina - ti si určitě přijdou na své.
A co Vy? Jaký máte názor na tuto knihu a styl detektivek autora?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Vražda předem ohlášená

Volby jsou za dveřmi

19. října 2017 v 20:01 | Eliss
Zítra a pozítří nastává v naší republice velmi důležitá událost.
Jsou to volby do Parlamentu České republiky. Už jsem nějaký ten rok plnoletá, proto se samozřejmě zúčastním.
Nechci se tu pouštět do nějakých intelektuálních mouder. Každý má právo na svůj názor a nikomu jej v žádném případě neberu.
Jen mě zaráží několik věcí. Hysterie na sociálních sítí, kde se zaprodají i naše "celebrity" a ne zrovna hezky uráží voliče jedné nejmenované strany. Spousta lidí je názory těchto umělců ovlivnitelná, protože je vnímají jako elitu národa.
Můj názor je, že umělci by se neměli do politiky vůbec míchat, nechat lidi ať se rozhodnou podle sebe a ne se je snažit takovým nenápadným způsobem podstrčit k něčemu, co třeba vůbec nechtějí.
U nás ve městě se minulý týden objevil docela strašidelný billboard - něco v tom smyslu, že komunisté mají na rukou krev spousty lidí. A přes celou plochu krvavé šmouhy.
Nevím, jak to maminky vysvětlují malým dětem. Nic se rozhodně nemá přehánět.
Osobně nejsem s politiky moc spokojená. Už jenom kvůli EET - v mém okolí skončilo tolik pěkných slušných podniků jen kvůli pokladnám a problémům s nimi.
Nelíbí se mi neustálé podporování nepřízpůsobivých a jejich parazitování na slušných pracujících lidech.
Jenže. Komu věřit? Komu dát svůj hlas? Když se na každého jen tahá špína a představitelé státní moci se hádají jako malé děti?
Změní se něco? Mám pocit, že většina politiků po zvolení na své sliby zapomíná - tím pádem letáčky a volební setkání ztrácejí smysl.
Myslím, že spousta lidí je z této situace znechcená a nakonec třeba k volbám ani nepůjdou, což je veliká škoda.
On i ten jeden hlas může udělat hodně.
Já už mám promyšleno, koho budu volit. Svůj názor si ale nechám pro sebe.
Chci jen Všem poradit - pokud Vám už bylo osmnáct, určitě možnost volby nové vlády využijte.
Protože nadávat u piva může každý, ale každý z těch nadávačů se už k těm volbám neodhodlá.
Přeji Vám zodpovědnou volbu, která bude vycházet ze srdce, a nenechte se ovlivnit mediální masáží.
Děkuji Vám za přečtení článku, těším se na Vaše komentáře.
Přeji Všem krásný podzimní den, a nenechte si ničím zkazit náladu. Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro volby ovce

Knižní recenze 45 Abeceda strachu

17. října 2017 v 15:55 | Eliss
Autor: Jenny Bertheliusová
Žánr: Horor, Drama
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Knížka se skládá ze dvou samostatných příběhů s nádechem tajemna.
První příběh s názvem Abeceda hrůzy začíná vcelku nevinně příjezdem mladé ženy Very na opuštěnou chatu uprostřed lesů, kde chce zapomenout na rozchod s manželem a najít inspiraci k psaní nové knihy.
Hned první večer ji však vyruší pošťák, který donese nepodepsaný rukopis s názvem Veroničin portrét.
Čím dále se Vera ve čtení dostává, tím více cítí přítomnost neznámého vetřelce, kterému brzy stane tváří tvář.
Na tuto noc jen tak nezapomene a bude ráda, když vyvázne živá...
Druhý příběh nese název Muž s kosou.
Judy se svým manželem Stefanem adoptují svou příbuznou Nen, která tragicky přišla o oba rodiče a jen šťastnou náhodou přežila, avšak s trvalými psychickými následky.
Nen se od začátku u nové rodiny necítí dobře, nerozumí si ani s dcerami Judy, navíc je v blízkosti jejich domu viděn neznámý muž s kosou přes rameno, který jako by věštil něco velmi děsivého...
Hodnocení: Oba příběhy se mi moc líbily z hlediska dobře vytvořené tajemné atmosféry.
Abeceda hrůzy se mi ale líbila více - byla velmi napínavá a cítila jsem při četbě - sama doma a večer - nepříjemné mrazení v zádech.
Trochu nudné však byly pasáže z rukopisu - v konečném výsledku to vše ale nakonec dává smysl.
Muž s kosou má také spoustu napínavých okamžiků a nečekaných zvratů.
Celkově knížku hodnotím velmi vysoko - i přes to že byla vydána už v roce 1980 je stále velmi čtivá.
Rozhodně doporučuji všem milovníkům hororu a napětí!
A co Vy? Četli jste tuto knihu? Nebo nějakou jinou od této autorky? Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Abeceda strachu

Stín za oknem

15. října 2017 v 11:48 | Eliss
Toho podzimního večera byla Adéla zrovna sama doma. Byla to dvacetiletá studentka střední školy, bydlela se svým o patnáct let starším přítelem Pavlem, který byl zrovna na služební cestě v Německu.
Jejich vztah byl jako na houpačce - Adéla byla obrovský živel, každou volnou chvíli by nejraději někde protancovala ideálně s lahví dobrého alkoholu. Zatímco Pavel měl už přece jen raději svou domácí pohodu a klid, což bylo častým předmětem jejich sporů.
Ale dnes Adéla cítila, že si večer a snad i noc pěkně užije - měl za ní přijít její známý Vladan na skleničku.
Měla samozřejmě i jiné plány než jen skleničku - pečlivě se osprchovala, nalíčila a upletla si roztomilé copánky jako by se chtěla stát malou nevinnou holčičkou.
Pavlovi namluvila, že jde brzy spát, vypnula si mobilní telefon a odpojila se od veškerých sociálních sítí.
Představa, že ho podvede pro ni nebyla nic nového - už několikrát skončila v posteli s cizími muži - dokonce svedla Pavlova nejlepšího kamaráda - ten o tom ovšem neměl ani tušení. Naučila se předstírat, že se nic neděje a brala to jako něco naprosto normálního.
Takže dnes měl přijít Vladan - znali se od vidění ze školy a Adéla si už několikrát v duchu představovala, jaké asi bude si to s ním pěkně tvrdě rozdat.
Byl o pouhý rok starší, měl atletickou postavu a obličej filmové hvězdy.
Adéla si o sobě myslela, že je velmi atraktivní - černé vlasy, šedé oči, a co bylo její pýchou - velká prsa a zadek.
Už měla vše nachystané - prostřený stůl s chlebíčky, skleničky na víno a svíčky, které měly dotvářet intimní atmosféru.
Vladan měl přijít až za patnáct minut, posadila se tedy na pohovku a zapnula televizi, kde znuděně přepínala kanály.
Zrovna když byla u kanálu s dokumenty, cosi bylo najednou jinak.
Zvedla hlavu a soustředěně se zadívala do okna. Zdálo se jí, že se tam cosi podivného mihlo. Stín? Nebo se jí to jen zdálo?
Pak si řekla, že je to možná Vladan, už by tu měl každou chvilku být.
"Vladane? Klidně pojď dál, je odemčeno!" Odpovědí jí bylo jen strašidelné ticho.
S povzdechem šla k oknu a otevřela jej. Nikde nikdo. S brbláním okno opět zavřela, když v tom ji k smrti vyděsilo bouchnutí domovních dveří.
"Vlade? Nedělej si ze mně legraci!" Přejel jí mráz po zádech.
Slyšela šoupání nohou v předsíni. Začinala být naštvaná a vydala se do předsíně.
Jaký byl ale její šok, když spatřila cizí osobu v kukle, která držela v ruce zbraň.
"Kdo-o jstte?" vykoktala zděšeně a začala couvat. "Jsem mstitel, Adélko. Copak sis myslela, že mi jenom roztáhneš nohy a odkopneš mě jako kus hadru?!" Mužský hlas, chraplavý, Adéle matně povědomý, kdo by to...
Vzpamatovala se, zaječela a dala se na útěk. Proběhla rychle obývákem a dala se po schodech nahoru, kde má telefon, tam je její záchrana...
Muž však rychle dusal za ní, na třetím schodě ji dostihl a stáhl dolů. Adéla se zuřivě prala, srdce jí bušilo jako o závod, podařilo se jí stáhnout kuklu a... Byl to Pavlův nejlepší kamarád Roman, se kterým se před půl rokem vyspala!
"Ty? Ale proč..." Víc říct nestačila. Domem zahřměl výstřel, který Adélu trefil do čela.
Byla okamžitě mrtvá. Roman se zvedl, pečlivě očistil zbraň a schoval ji za pas kalhot. Ještě pohrdavě na Adélu plivl.
"To máš za ty nevěry, ty děvko! Všechno jsem se to dozvěděl, Pavel si zaslouží někoho mnohem lepšího než jsi ty!"
Naprosto klidně odešel, na sobě ani kapku krve, nastartoval auto které měl zaparkované kousek dál a odjel za svou ženou a dětmi.
Tato povídka mě napadla náhodou, když jsem uviděla Téma týdne, není moc propracovaná, tak to prosím omluvte, alespoň jsem to chtěla zkusit. Budu ráda za jakýkoliv názor, i ten negativní.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
PS: Pamatujte, nevěra se nevyplácí! ;-)
Výsledek obrázku pro bedroom

Současně na dvou místech

12. října 2017 v 8:23 | Eliss
Paní Sageeová byla oblíbenou učitelkou na dívčí škole v Neuwelcke v Litvě, kam nastoupila v roce 1845.
Ale její žákyně si brzy začaly všímat, že je na ní něco znepokojujícího - hezká, schopná, svědomitá, ale zároveň často duchem nepřítomná a velmi roztržitá.
Problém byl v tom, že někde jinde nespočívala pouze její mysl, ale dívky tvrdily, že vidí jejího dvojníka.
Celé týdny se šířily zvěsti, že paní Saggeovou bylo vidět ve škole na dvou různých místech.
Zbytek učitelského sboru se těmto fámám pouze vysmíval, ale zanedlouho byli donuceni se této situaci postavit čelem.
Jedna z jejích žaček Antonie se právě připravovala na dívčí ples a byla neobvykle nervózní.
Ale ani nervozita nemohla vysvětlit to, co spatřila, když se ohlédla přes rameno.
Lem jejích šatů upravovala ne jedna - ale hned dvě paní Sageeové! Není divu, že dívka ve svém rozrušení omdlela.
Když ale třináct dívek spatřilo učitelku na dvou místech u tabule zároveň, bylo třeba něco udělat.
Ale vedení bylo bezradné - nemělo proč učitelku obvinit, protože nic nepatřičného neudělala.
V létě však situace dospěla až do krajnosti. Jednoho rána se všechny žačky shromáždily v místnosti s výhledem do zahrady, kde právě paní Sageeová trhala květiny.
K šoku děvčat se však profesorka objevila v jejich třídě - a přitom byla stále venku! Jen její pohyby nyní působily zvláštně zpomaleně.
Dvě zvědavější dívky využily situace, popošly dopředu a dotkly se dvojnice která seděla na židli.
Jedna měla pocit, jako by se dotkla podivně ohebného mušelínu. Druhá dívka naprosto bez překážky prošla dvojníkem skrz.
Za okamžik po této události zjevení zmizelo a paní Sageeová v zahradě měla pohyby opět normální.
Při první příležitosti se žačky zeptaly profesorky na tuto situaci, ta si ale pamatovala pouze to, že když viděla dozorující učitelku jak opouští třídu, přála si být na jejím místě a dohlížet na třídu do jejího návratu.
Bylo zjevné, že ji její myšlenky předběhly.
Když se podobné situace znovu opakovaly a rodiče začali posílat žačky do jiných škol, musela ředitelka paní Saggeovou propustit.
Byla smutná, ale moc ji to nepřekvapilo - už předtím vystřídala sedmnáct různých škol a ze všech byla propuštěna ze stejného důvodu...
Zvláštní příbeh, nemyslíte? Co si o tomto fenoménu myslíte Vy? Měla snad profesorka dvojče a dělala si ze všech takovým zvráceným způsobem legraci? Nebo je možné skutečně silou vůle být na obou místech současně?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro ghost school

Knižní recenze 44 Calico Joe

9. října 2017 v 16:04 | Eliss
Autor: John Grisman
Žánr: Drama
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Dojemný příběh o otcích a synech, odpouštění a smíření, odehrávající se ve světě vzrušujících baseballových zápasů.
Je léto roku 1973. Do nejvyšší americké ligy vlétne jako kometa nováček John Castle, rodák z městečka Calico Rock.
Odpaluje jeden homerun za druhým, láme rekordy a i díky svému příjemnému vystupování se okamžitě stává idolem.
Oblíbí si jej i jednáctiletý Paul Tracey, který je synem nadhazovače z konkurečního týmu, který žije stejně rychle jako hází.
Jednoho dne se konečně střetnou oba Paulovi idolové při společném zápase.
Tento zápas však zasáhne tragédie, která poznamená všechny tři aktéry děje...
Mé hodnocení: Knížku jsem přečetla jedním dechem, má pouhých 180 stran a jedná se o relativně odpočinkové čtení.
Mám ale velkou výtku - v knížce je spousta odborných výrazů ze světa baseballu - které laik nemůže pochopit a které dělají popsané zápasy velmi nepřehledné. Měla jsem chuť je přeskočit, nakonec jsem to ale neudělala.
Příběh vyprávěný mimo hřiště se mi líbil, i když na někoho by mohl konec působit až kýčovitě.
Pokud jste fanoušci amerického sportu, je knížka pro Vás přímo stvořená.
A co Vy? Četli jste tuto knížku, nebo nějakou jinou od Johna Grismana? Napište mi do komentářů!
Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Calico Joe
 
 

Reklama