Moje kecy

Zvládnu to?

7. března 2018 v 13:19 | Eliss
Ve svých předchozích článcích jsem se několikrát zmiňovala o tom, že již třetím rokem beru antidepresiva.
Ordinaci psychiatra jsem navštívila kvůli problémům s příjmem potravy.
Má psychiatrička mi napsala dvoje léky. Jedny na spaní, a ty druhé podle jejích slov "k lepšímu vstávání a náladě."
Ty na spaní mi nesedly vůbec - brala jsem je asi tak dva dny. Jedna tableta měla 15 mg a já brala půlku. Problém byl v tom, že mě uspaly tak, že jsem prospala celých dvanáct hodin, po probuzení jsem měla chuť na zvracení a motala se mi hlava.
Jediná výhoda byla chuť k jídlu. Rozhodla jsem se, že je brát nebudu.
Druhý lék jsem užívala ráno po jídle. Tabletu o 10 mg jsem si půlila, takže na mě působilo 5 mg léčivé látky.
Měla jsem ze začátku pocit, že se mnou nic moc nedělá. Po nějaké době jsem však zaznamenala, že se cítím lépe. Byla jsem sebevědomější, zlepšila se má komunikace s ostatními a cítila jsem se jistější.
Pokud jsem dříve měla z některých situací strach, nyní pro mě neznamenaly žádnou překážku. Po této stránce mi pilulky pomohly.
Ale postupně, pokradmu, polehoučku začala přicházet negativa.
Pohlavní styk už pro mě nebyl co dřív. Necítila jsem se dostatečně vzrušená, a celé to pro mě bylo sice pěkné, ale nebylo to ono. Někdy když přišlo na "věc" jsem úplně selhala. Něco jako orgasmus pro mě přestalo úplně existovat.
Problém nastal, pokud jsem někdy na praxi měla spoustu práce a prostě jsem si prášek nemohla hned vzít.
Začala jsem být nervózní, výbušná, třásly se mi ruce. Vše se uklidnilo až když jsem si zase vzala svou dávku.
Moje psychiatrička se asi po půl roce rozhodla, že jelikož stále nepřibírám na váze, mám si další půlku 5 mg vzít i večer.
Co na tom. že mi k chuti na jídlo nepomáhaly. Paní doktorka to prostě ví všechno lépe...
A já si tu večerní dávku nebrala. Odmítala jsem to. Už tak úplně stačila ta ranní. Pokud jsem se někdy cítila špatně, vzala jsem si večer půlku. Ale to se nestávalo často a nyní to už nedělám, jelikož jsem se zařekla, že ze mě nebude ještě větší závislák než teď.
Přišel další problém. Začala jsem zapomínat. Maličkosti. Věc, kterou mi mistrová řekla že mám udělat před deseti minutami. Schůzku s mámou, kterou jsem si domluvila den předem. I přítel si všiml těchto výpadků a začalo mu to dělat starosti.
Po prostudování příbalové informace jsem zjistila, že tyto léky nemají způsobovat problémy s pamětí.
A když jsem to řekla psychiatričce, mávla nad tím rukou s tím, že je to ze stresu. Marné bylo mé přesvědčování, že žádné stresy nemám. Ne, pořád si vedla svou.
Víte, dost mě omezuje, že takto zapomínám, a často je to i vyloženě trapné.
Poslední kapkou pro mě byla diskuze o tomto léku na internetu. Několik lidí si také stěžovalo na výpadky krátkodobé paměti.
Sice bych neměla, ale snížila jsem si dávku na 2,5 mg bez vědomí své lékařky, která není schopna se mnou řešit mé problémy.
Časem je chci přestat brát úplně. Nejsem psychicky nemocná, nemám sebevražedné sklony ani jiné potíže.
Za pár let chceme totiž mít s přítelem rodinu. A já nechci ohrožovat své dítě tím, že bych jej ještě před narozeníím cpala antidepresivy.
Anorexii jsem zvládla, ale léky k tomu zase tak velkou měrou nepřispěly.
Vím, co chci. Jsem jiný člověk než jakým jsem byla před třemi lety. Dokáži bojovat s životem a jeho problémy.
A proto věřím, moc věřím, že za pár týdnů již přestanu brát i malou dávku léku. Musím žít život takový jaký je, i s jeho problémy, smutky, radostmi, ale chci si vše vychutnat bez působení antidepresiv.
Jsem ráda, že jsem se prostřednictvím blogu mohla tak krásně vypsat.
Děkuji, že tu pro mě jste, mí blogoví přátelé.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji Vám krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro pills kills

Knižní recenze 67 Z kola ven

6. března 2018 v 16:52 | Eliss
Autor: Outi Pakkanen
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Čtyřicetiletá Ilona Laaksolaová vede svůj jednotvárný a osamělý život v Helsinkách.
Jedinými světlými okamžiky jsou pro ni návštěvy desetileté Sorelly, jejíž otec bydlí ve stejném činžáku jako Ilona.
Jednoho dne je Ilona nalezena mrtvá v květinářství, ve kterém vypomáhala své známé Sirkku.
Vyšetřování případu se ujímá Tanja Stromová se svým kolegou Jokinenem.
Brzy odhalí, že Ilonu vedly k přátelství se Sorellou dost zvláštní osobní důvody.
Sorellin otec Atte je totiž bývalý ředitel banky, ze které byl nucen před nedávnou dobou Ilonu propustit. Nabízí se tedy otázka, jestli neměla Ilona v úmyslu se mstít...
Hodnocení: Další kniha ze série Severská krimi. Hned na začátku mi vadil nudný úvod, který se táhne asi dvacet stran.
Pak se však kniha rozjede, začnou se rozplétat osudy postav a to jak na sebe jednotlivé události navazují, je napsáno opravdu skvěle.
Nejvíce jsem se sžila se Sorellou, která má ve svých deseti letech více rozumu než lecjaký dospělý.
Postavy obou vyšetřovatelů taktéž sympatické, chování postav uvěřitelné, a závěr je jen třešinka na dortu.
S knihou jsem spokojená a rozhodně si seženu další ze série Severská krimi.
Mohu doporučit všem milovníkům detektivek z chladných severských zemí.
A co Vy? Máte rádi severskou krimi? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Z kola ven Outi Pakkanen

Leváctví

4. března 2018 v 17:48 | Eliss
Patřím mezi to malé procento světové populace, které píše levou rukou. Dodnes si pamatuji, jak neskutečně pro mě bylo obtížné se v první třídě naučit psát. Mí rodiče i bratr jsou praváci.
Máma se se mnou při nácvicích psaní opravdu pěkně natrápila.
Nakonec jsem to samozřejmě zvládla, ale moje písmo dodnes není pořádně k přečtení, proto raději píši tiskacím.
Nejhorší při psaní je, že pokud používám obyčejnou propisku, písmo se maže a mám na rukou fleky, které se sice dají umýt, ale i tak je to nepříjemné. Přikládám ilustrační obrázek.
Výsledek obrázku pro Leváci psaní
Lidé - třeba i ve škole - se často diví, že jsem levák. Ve třídě jsme leváci asi tak tři. "Ty jsi levák? Jak můžeš takhle psát?"
No, nějak to zvládám.
Legrační situace nastala, když jsem si zapomněla jednou na praxi škrabku na brambory doma a zrovna jsem ji potřebovala.
Mistr mi tedy ochotně půjčil svou - ale bohužel byla pro praváky. S úsměvem jsem mu ji vrátila. Snažila jsem se ji všelijak vzít do levé ruky, ale žádným kouzlem se mi to nepodařilo.
Zajímavé ale je, že některé věci se mi lépe dělají pravou rukou. Pokud něco stříhám, vždy používám pravou ruku. Levou mi to prostě nejde.
Na internetu jsem se dočetla, že existuje i počítačová myš pro leváky. Já jsem však už naučená ji používat pravačkou a na přehození stran bych si zvykala jen velmi těžko.
Dalši problém jsou kroužkové bloky. Pokud do nich začínám psát, nepřirozeně kroutím ruku do všelijakých úhlů.
Studuji obor kuchař - číšník. Při prostírání se lžíce dává doprava, což je pro mě jako pro leváka nepochopitelné. Polévku jím vždy levou. Vidličku držím také v levé ruce a nůž v pravé.
A nyní pár zajímavostí o levácích:
1.) Pouze 10% světové populace patří mezi leváky.
2.) Muži jsou častěji leváky než ženy.
3.) Mezinárodní den leváků se slaví 30. srpna.
4.) Leváci trpí mnohem častěji astmatem.
5.) Řidiči leváci mají mnohem více dopravních nehod. Stejně tak se při manuálních pracích zraní častěji než praváci.
6.) Mezi slavné leváky patří např. Martina Navrátilová, Charlie Chaplin, Petra Kvitová, Barack Obama, Jimi Hendrix nebo Kurt Cobain.
7.) Většina leváků je více samostatná a dává přednost vlastnímu řešení složitých situací.
A co Vy? Jste praváci nebo leváci? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro leváci

Problém dnešní generace

2. března 2018 v 16:39 | Eliss
Problém dnešní generace. Tak se jmenuje video, které jsem před třemi dny shédla na sociální síti - což je vzhledem k obsahu videa docela ironie - a začala jsem o něm a jeho sdělení přemýšlet.
Video je dlouhé necelých patnáct minut a jde o rozhovor s nejspíše nějakým psychologem.
Hned na začátku pojmenuje mladé lidi vyrůstající po roce 1984 jako "mileniály."
Mileniálové touží po vyjímečnosti, peníze pro ně nehrají až takovou roli a nesnesou žádnou kritiku své osoby.
A pokračuje hned nemilosrdně dál. Podle něj je tato generace - do níž spadám i já - líná, nesoustředěná a s vysokými nároky na práci. No, na některé jedince to určitě sedí.
Vliv moderních technologií, který si často neuvědomujeme. Což je docela smutné.
Věděli jste například, že pokud Vám na Facebooku přijde nová zpráva, mozek uvoní chemickou látku zvanou dopamin? Proto máte ten fajn pocit, že Vám někdo napsal.
Dopamin je navíc vysoce návykový - ve videu je dokonce přirovnáván k závislosti na hazardu,
Spousta mladých lidí počítá lajky na Facebooku, nebo to, jestli jim rychle přibývají noví sledující na Instagramu.
Pravé přátelství je dnes mezi mileniály vzácnost. Navazují rychlé kamarádství a vztahy na sociálních sítích, která však nemají žádnou hloubku. Přeci jen, brát jako opravdového kamaráda někoho, koho třeba ani neznám, ale máme rádi stejná videa na YouTube, je zvláštní a dokonce i nebezpečné. Myslí to vůbec vážně? Můžou se na sebe tito lidé s takovými vztahy vůbec spolehnout?
Řešení problémů a stresů probíhá často na sociálních sítích. Je přece pohodlnější vypsat se ve statusu na zdi než někoho obvolávat a domlouvat si schůzky... Velmi se tím ztrácí schopnost komunikace.
Samozřejmě že nejsou moderní technologie špatné samy o sobě, ale musí se využívat rozumně.
Pokud má někdo potřebu sdílet své jídlo, chlubit se stále novými věcmi, není to v pořádku.
Můj přítel třeba hned po probuzení a ještě před spaním projíždí sociální sítě. Vadí mi to. Osobně raději sáhnu po knize, než abych hleděla do mobilu.
U mladých lidí stoupá počet sebevražd, depresí a s tím související nedokončená studia. Někteří totiž nevědí, co je baví. A hodně jich nebaví nic kromě telefonu a počítače. Když si třeba někdy ve třídě o přestávce vytáhnu knihu, někteří se na mě koukají dost divně. Úplně v duchu slyším, jak si říkají: "Ono ji baví číst?" Ano. Baví. Je to pro mě pořád lepší než koukat do mobilu.
Psycholog ve videu by úplně zakázal mobily při různých poradách. Podle něj jen tito lidé sedí vedle sebe, koukají do mobilů, ale zapomínají komunikovat. Zapomínají vést úplně normální, neškodné, přátelské rozhovory.
Víte, když nám před dvěma měsící zakázali mobily na praxi, měla jsem vztek. Nejsem zase tak moc závislá, nekoukám do telefonu zase tak často, ale naprosto mě děsil už jen ten pocit, že jej nebudu mít u sebe. Jako by snad byl můj věrný společník.
A na závěr videa padla jedna moc pěkná věta. Pokud s sebou mobil nějakou dobu nemáte, rozhodně si svět a dění kolem sebe vychutnáte mnohem více. V tomto je veliký kus pravdy.
Pokud cítíte že má telefon ve Vašem životě příliš velkou roli, stálo by asi za to popřemýšlet o nějské změně.
Co si o problematice dnešní mládeže myslíte Vy? A viděli jste toto video? Najdete jej, jak už jsem psala na začátku, na Facebooku.
Děkuji za přečtení a komentáře, doufám, že se Vám článek líbil.
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro Mileniálové

Knižní recenze 66 Náhodné svědectví

28. února 2018 v 19:22 | Eliss
Autor: Thomas Andresen
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Děj románu se odehrává v bývalé Německé spolkové republice.
Začíná přelíčením u soudu, kde se internista Erik Kristenhusen zpovídá z vraždy své přítelkyně, modelky Marion Lefébrové.
Mezi hlavní svědky vraždy patří Erikův přítel, plastický chirurg Herb Berking.
Jenže Herb nepatří mezi zrovna spolehlivé osoby, jelikož má za sebou drogovou minulost a v současné ddobě spoustu dluhů.
První část knihy je vyprávěna z pohledu Herba a ta druhá, mnohem temnější a zlověstnější, očima Erika.
Jak tento podivný spletitý příběh dopadne?
Hodnocení: Knížka byla vydána v roce 1986 v edici Smaragd, kterou čtu velmi ráda. Příběhy z této edice jsou tajuplné a mají své osobité kouzlo.
Knihu hodnotím kladně. Příběh mě upoutal, při četbě jsem se nenudila.
Ke konci knihy jsem měla teorii jak to celé dopadne, ale byla jsem mile překvapena když jsem se mýlila a autorovo vysvětlení mi doslova vzalo dech!
Mohu doporučit jako odpočinkové čtení, které je velice příjemné. Velkým plusem jsou i ilustrace Jiřího Svobody, které doplňují atmosféru knihy.
Knihu rozhodně doporučuji.
A co Vy? Máte rádi staré tajemné detektivky?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Náhodné svědectví

Most Overtoun

25. února 2018 v 14:31 | Eliss
Most Overtoun se nachází ve skotské vesničce Milton a už mnoho let je v hledáčku mnoha záhadologů.
Z mostu se z ničeho nic vrhá nebývale vysoký počet psů, kteří snad mají mít sebevražedné sklony.
To mě přivádí k zamyšlení, jestli zvířata mohou cítit potřebu zemřít a pak ji také proměnit ve skutečnost.
Ale jak tak pátrám na internetu, v jedné turecké vesnici skočilo 1500 ovcí z vysoké skály a dobrovolně tak ukončilo svůj život.
Opravdu zvláštní, osobně by mě velmi zajímalo jaké procesy se předtím v mozku zvířat odehrají a co přesně je přinutí sáhnout si na život.
Ale zpátky k mostu Overtoun. Je vysoký patnáct metrů, zdobí jej tři klenuté oblouky a při jeho výrobě se použil hlavně kámen.
V roce 1895 jej nechá postavit John White, majitel sídla, jehož časti se mají na most přímo napojovat.
Sídlo se stane v průběhu let porodnicí, sídlem náboženské sekty a za druhé světové války zde dokonce působí nacisté.
A přibližně od roku 1950 zde dochází k záhadným úmrtím psů.
Donna B. uvedla: "Šla jsem se svou kolií na úplně obyčejnou procházku. Když jsme se blížily k mostu, najednou se prudce rozběhla, vodítko mi vypadlo z ruky, no a vrhla se přes most. Šílené, nikdy by mě nic podobného nenapadlo!"
Výsledek obrázku pro overtoun bridge
Porovnání všech případů přineslo zajímavé informace. Skáčou především plemena s dlouhými čumáky a většinou se tak děje za krásného slunečného dne. Skoky se odehrávají vždy na poslední zídce na pravé straně mostu.
Někteří záhadologové ale vidí spojitost s tragickou událostí, která se odehrála v řijnu 1994.
Muž jménem Kevin Moy zde měl shodit z mostu svého malého syna, protože batole podle něj mělo být převtělení Antikrista. Jenže k tajemným sebevraždám zde přeci docházelo už před rokem 1994.
Jeden z odborníků na psí chování vidí za záhadnými skoky něco úplně jiného. "Místo je známé velkým výskytem norků. Většina psů patřila k loveckým plemenům a proto se domnívám, že intenzivní pach kořisti je takříkajíc donutil ke skoku."
Jenže velký výskyt norků nalezneme i jinde po světě a nikde jinde se psí sebevraždy neodehrávají.
Zaháda tajemného mostu zůstane nejspíše asi dlouho neobjasněna.
Co si o tomto myslíte Vy? Je možné aby na psa působila nějaká energie a přinutila ho tak k sebevraždě? Nebo je za tím něco jiného?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro overtoun bridge

Jak se dnes dají vydělat peníze

24. února 2018 v 12:05 | Eliss
Rozmáhající se trend sledování všemožných YouTuberů a jejich reakcí na vše možné mě tak nějak až na pár vyjímek míjí.
Založila jsem si účet na této doméně s videi jen proto, abych dala odběr svému postiženému kamarádovi a tak ho trochu podpořila.
Dala jsem odběr ale i u jiných kanalů. Většinou jde ale o hudební nebo kuchařské kanály.
Baví mě sledování takových těch rychlých kuchařských návodů. Na YouTube ale moc času netrávím, raději se věnuji blogu.
Ale i tak mi nemohlo uniknout šílenství, které vzniklo kolem TVTwixx a její "údajné" návštěvy v Černobylu.
Přítel si video na chvíli pustil. Hned na začátku povedená partička v pláštěnkách žádá o padesát tisíc liků, pak prý udělají v Černobylu rovnou přespávačku!
Pětice se v úvodu představí s tím, že jsou na místě, kde je vysoká radoaktivita. Před ní je mají chránit údajné chemické obleky, holínky a jakési plastové roušky. Navíc mají být vybaveni skvělou aplikací v mobilu, která se jmenuje dozimetr a měří radioaktivitu! No není to paráda?
Skupinka se přesouvá dál, projde kolem nějakého dřeěného zábradlí, což je šokující zjištění že tu existovali lidé!
Lidem, co byli ozářeni a ještě chvíli žili, jeden ze skupinky říká "korpusy." Já si až dodnes myslela, že korpus má něco společného s pečením, ale evidentně ne. Ono je to spíše torzo lidského těla. Když už tedy chtějí točit videa, měli by mít alespoň pořádnou slovní zásobu.
Celé video je tragikomické. Jedna z nejlepších scén je ale bezesporu ta, kdy jeden z aktérů stojí u barelů s údajnou radioaktivní tekutinou.
"Nějak mě začalo bolet u srdce, kámo! Přímo tady u těch barelů!" Z místa odchází, a následně se chytí za pravou stranu prsou. Wow, další skvělé zjištění - srdce je na pravé straně lidského těla! Pardon. Možná ten chlapec patří mezi vyjímky a opravdu podle Wikipedie může mít srdce na pravé straně.
Dále tu můžete vidět jezení radioaktivní ryby přímo z potoka, a nakonec i staré lidské tělo plavající ve vodě!
Hned na první pohled musí být normálně myslícímu člověku jasné, že video je fake a rozhodně se neodehrává v Černobylu.
Také hned jeden YouTuber natočil video ze středověkého skanzenu Řepora. A ejhle, vypadá to tam navlas stejně jako z videa TVTwixx! Stejné budovy, prostředí...
Není už přes čáru dělat si legraci ze svých diváků? Jen pro to, aby měli velký počet shlédnutí, který rovná se velké peníze?
Nejhorší je ovšem jedna věc. Spousta mladých bere YouTubery jako své modly a ani bych se nedivila, kdyby někoho napadlo jet na vlastní pěst do Černobylu jen v obyčejných rouškách a pláštěnkách.
Já osobně bch nedokázala natočit video, ve kterém bych lhala do očí svým příznivcům jen proto, abych vydělala peníze. Přijde mi to opravdu ubohé.
Asi už přestávám rozumět dnešním puberťákům a jejich způsobu zábavy.
Co si o tomto myslíte Vy? Je v pořádku obelhávat své diváky? A máte rádi YouTubery?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, ještě přikládám fotografii ze skanzenu, který vypadá mimochodem moc pěkně.
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro skanzen řepora v noci

Velikonoce

22. února 2018 v 16:06 | Eliss
Valerie se už od pěti hodin neklidně převalovala v posteli. Dnes jsou přece Velikonoce, svátek, který má moc ráda!
Před šestou hodinou slyšela maminku šramotit v kuchyni a rozhodla se vstát.
Tiše sešla po schodech dolů do koupelny, vyčistila si zuby, učesala se a oblékla si růžové puntíkované šatičky, které si včera sama vybrala.
Před třemi dny oslavila deváté narozeniny a pomalu si připadala jako velká holka.
Po návštěvě koupelny zamířila do kuchyně za maminkou. Ta zrovna barvila poslední vajíčka.
"Dobré ráno, Valinko. Koukám, že jsi moc šikovná, zvládla jsi se pěkně obléknout!" Pohladila holčičku po vlasech a nachystala jí kousek domácího mazance.
Valerie jedla pomalu, aby se snad náhodou neumazala.
Když byla po jídle, maminka sklidila talíř a podala Valerii samolepky. "Vajíčka jsou obarvená, můžeš na ně nalepit obrázky jestli chceš!"
To se Valerii líbilo. Samolepky byly krásně malované, se vzory zajíčků, kuřátek, oveček a různých dalších symbolů jara.
Nestihla jich moc nalepit, protože najednou přišel tatínek. V ruce držel obrovskou pomlázku a košík.
"Tak pojď si pro omlazení, holčičko!"
Vstala, tatínek ji jemně vyšlehal přes zadek a u toho odříkával básničku.
Valerie mu pak do košíku opatrně položila vajíčko, a dál se věnovala zdobení.
Když byla skoro všechna oblepená, pomohla jí maminka vajíčka naskládat do ošatky a opatrně je odnesla na stůl do obýváku, kde už bylo vyskládána spousta sladkostí a krásné dekorace včetně plyšové ovečky.
Tatínek se s oběma rozloučil a vyrazil za babičkou a ke svým sestrám.
Valerie si pustila televizi, ale protože zatím moc pohádek nedávali, šla pomoct mamince s přípravou chlebíčků.
A už zvonil první koledník!
Holčička rychle utíkala ke dveřím. Za nimi stál soused Milan, asi třicetiletý pohledný muž.
Valeriini rodiče se s ním a jeho rodinou přátelili, často k nim chodili na kávu.
"Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nemáte-li malovaný dejte aspoň bílý slepička vám snese jiný!"
Valerie dostala zlehka přes kolena, pozvala pana souseda dál a utíkala rychle do obýváku pro vajíčko.
Chvilku poseděl s maminkou, přiťukli si štamprlátky - Valerie v něm měla džus, ale stejně se cítila ohromně důležitě.
Pak znovu zasedla k televizi, kde už konečně dávali staré pohádky.
Pan soused se rozloučil s maminkou, která ho doprovodila do chodby, ale ještě předtím přišel za Valerií a dal jí pytlíček bonbonů.
Holčička byla štěstím bez sebe.
Každou chvíli někdo přišel, někteří si vzali vajíčko a odešli, jiní zase šli dál a povídali si s maminkou.
Ale nejvíce se Valerie těšila na své spolužáky. A zvlášť na jednoho. Honzíka, který se jí líbil a představovala si, jak budou mít jednou krásnou svatbu na zámku.
Spolužáky obdarovala těmi největšími čokoládovými zajíčky a nic jí nevadilo ani hromadné vyšlehání pomlázkou.
A konečně přišel i Honzík. V doprovodu tatínka, a oba šli dál. Valerie byla štěstím bez sebe, ukázala Honzíkovi svůj pokojíček a chvíli si hráli s autíčky.
Bohužel Honzík se dlouho nezdržel, ale i tak měla Valerie radost. Při rozloučení podala kamarádovi ruku a cítila, jak se trochu červená. Snad si toho nevšiml!
Koledníci chodili do jedenácti hodin, pak si daly s maminkou oběd, Valerie se převlékla do domácího oblečení a začala pokukovat po sladkostech co zbyly na stolku.
Tatínkovi který se vrátil asi za hodinku povyprávěla příhody z celého dne a měla plnou hlavu dojmů.
Večer usínala s pocitem dobře prožitých Velikonoc a těšila se do školy a na to až uvidí Honzíka.
Povídka mě napadla náhodou při vytváření témat pro blog. Není moc propracovaná, ale i tak doufám, že se Vám alespoň trochu líbila. Budu ráda za každý, i kritický komentář.
Děkuji za přečtení a komentáře, budu ráda když mi napíšete jak si užíváte Velikonoce Vy!
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 65 Těžký prachy

20. února 2018 v 16:13 | Eliss
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi, Drama
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Douglas King se právě chystá uzavřít obchod svého života, který spočívá ve skoupení akcií cizí firmy s obuví, která vyrábí nekvalitní produkty, což chce King po skoupení tohoto podniku změnit.
Těsně před uzavřením tohoto obchodu se však stane nemilá věc. Kingovi zavolá neznámý muž který tvrdí, že unesl jeho syna Bobbyho. Bobby se však za pár minut objeví ve dveřích!
Skupinka únosců se omylem zmocnila syna Kingova řidiče, Jeffa. Výkupné však přesto po Kingovi požadují.
Bude výstřední boháč ochotný obětovat peníze za záchranu cizího dítěte? Nebo mu bude přednější výhodný obchod?
Celého vyšetřování se zúčastní i detektiv Carella a jeho kolegové.
Dostanou únosci své peníze? A podaří se Jeffa zachránit? To vše se dozvíte pokud si přečtete tuto knížku!
Hodnocení: Hned na začátku mi knížka připadala jiná, než na jaké jsem od McBaina zvyklá.
Iritoval mě šíleně nudný úvod - asi dvacet stran se téměř nic pořádného neděje.
Pak se to však pořádně rozjede. Nechybí akce, napětí, a i pouhé autorovo líčení rozbřesku má v sobě kus kouzla.
Závěr se dal tak nějak čekat. Pokud si chcete přečíst starou dobrou kriminálku bez moderních technologií, mohu vřele doporučit. Opět jsem s McBainem spokojená.
A co Vy? Máte rádi staré dobré kriminálky? A co jste četli od Eda McBaina?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Těžký prachy

Pořád mě to baví

18. února 2018 v 20:51 | Eliss
Tento blog jsem založila v červenci 2009. Předtím jsem měla i jiné blogy, ale většina je dávno zrušená.
Blog jsem si založila za účelem přidávání různých zkopírovaných obrázků, fotografií celebrit a jiných věcí.
Tenkrát bylo dost populární vyplňovat řetězáky, nechybělo ani adoptování virtuálních zvířátek.
V roce 2010 jsem nastoupila na střední školu a jelikož byla dost daleko od mého bydliště, byla jsem na internátě.
Na blog jsem pozapomněla, ale v roce 2011 jsem opět přidala pár kusovek a receptů.
Rok 2012 je v archivu tohoto blogu zastoupen jediným příspěvkem. Je to informace o nějakém hororu.
Dále je tu pauza dlouhá téměř čtyři roky. V květnu 2016 jsem otevřela znovu blog písní od mé oblíbené Nirvany.
Od toho dne jsem opět začala přispívat na blog. Ale zase to byly jen kopírované kusovky, recepty, a videa z YouTube.
Teprve před rokem mě napadlo, že bych měla změnit styl blogování, protože přece nejde jen něco kopírovat.
Chtěla jsem zkusit tvořit něco vlastního. Začala jsem psát i trochu soukromější věci z mého života, svěřovala jsem se blogu se svými názory. Zjistila jsem, že mě to velmi baví a že začínám mít dokonce pravidelné čtenáře, z čehož mám dodnes obrovskou radost a moc děkuji!
Designy tvořit neumím, proto jsem vždycky poprosila o vytvoření a nastavení vzhledu nějakou dobrou dušičku.
Bylo jich tu spoustu - s Harrym Potterem, Miley Cyrus, kávový, abstraktní... S nynějším vzhledem jsem velice spokojená a měnit jej v dohledné době nehodlám.
Baví mě psát komentáře k jiným článkům, objevovat nové blogy a nejdůležitější jsou pro mě pod mými články komentáře.
Udělá mi radost i kritika, protože si ráda přečtu, co bych mohla ještě vylepšit a změnit.
Psaní článků mi dobíjí energii a mám pocit že i trochu zvyšuje sebevědomí. Jsem ráda za anonymitu a tohle vše je pro mě skvělý způsob terapie.
Mezi spoustou z Vás mám přátele, dělá mi ohromnou radost Vaše přízeň a pročítání komentářů mi v těžkých chvílích opravdu pomáhá. Děkuji za to, že jste na mě tak hodní.
Doufám, že Vás blogování bude bavit dlouho stejně jako mě. Protože tvořit články, přemýšlet nad tématy, ťukat slova do klávesnice je přece tak úžasné...
Ještě jednou děkuji...
Budu moc ráda když mi napíšete co blogování dává do života Vám. Také ho berete jako terapii, nebo píšete jen pro zábavu?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro I love writing

Televizní zábava

17. února 2018 v 14:18 | Eliss
Před nějakou dobou jsem psala článek o tom, že s přítelem televizi doma nemáme a nechybí nám.
Po několika debatách jsme se rozhodli si ji znovu pořídit. Říkala jsem si, že bude fajn si večer spolu lehnout a relaxovat u nějakého pěkného filmu.
Zapínáme ji většinou až k večeru, protože přítel je přes den v práci a já ze školy přijedu kolem třetí hodiny, ale než pouklízím a dám se do pořádku je třeba už pět hodin.
Mezi přepínáním jsem zjistila, že pořád ještě dávají Komisaře Rexe, AZ Kvíz - ten mimochodem sleduji docela ráda, Co na to Češi - tento pořad jsem občas zahlédla u mámy, ale jelikož nemusím moderátora Tomáše Matonohu není to nic pro mě.
A na TV Prima mě zaujal pořad s názvem Policie v akci. S očekáváním zajímavého pořadu jsem si tedy TV Primu v určený čas pustila. Hned na začátku se spustila akční melodie provázená slovy reální policisté, případy ukazující skutečný život a volání o pomoc...
O jé, pomyslela jsem si. Osobně mi vadí už to, že na stránkách Policie České republiky je prohlášení, ve kterém se distancuje od tohoto pořadu a přesto Primě nevadí tvrdit něco jiného. Roli policistů tu ztvárňují herci.
Některé "případy" opravdu nejsou zase tak špatné, bohužel je kazí jejich nevěrohodné ztvárnění.
Nevím proč, ale trochu mi to připomělo pořad Lenssen a spol. který kdysi běžel na Nově a také se tu řešily "reálné" případy, ačkoliv tady se jednalo o detektivní kancelář. Když jsem byla malá, někdy bývala nemocná a tento seriál zrovna Nova vysílala ráda jsem se na něj dívala, dnes by mě už ovšem pravděpodobně nebavil.
Další novinkou pro mě byla reality show Nebezpečné vztahy vysílaná na Barrandově. Nejprve jsem měla dojem, že se bude jednat o něco podobného jako Pošta pro Tebe, která mi nepřipadala tak úplně špatná.
Bohužel, Nebezpečné vztahy mi špatné připadají. Opravdu nechápu, jak mohou jít lidé se svými soukromými problémy do televize a ztrapnit se tak před celým národem. Není rozumnější si to vyříkat doma, než přijít na řešení před moderátorem a lidmi v publiku? Na druhou stranu se mi líbil jeden díl, kdy dcera našla svou maminku, která se jí po porodu vzdala. To bylo něco jiného.
Ale jinak na televizních stanicích žádná výrazná změna. Stále běží Ulice, Ordinace v růžové zahradě, Modrý kód... Uznávám, že tyto seriály jsou odpočinkové a jako kulisa třeba k vaření se hodí, ale já si opravdu raději pustím něco rozumnějšího. Třeba nějaký dokument na Primě Zoom. Mám ráda hlavně historické dokumenty a cestopisné výpravy.
A s těmi filmy, na které jsme se s přítelem chtěli dívat to moc nevyšlo. Většinou nás odradí množství reklam a s ním související délka filmu, takže jednoduše jdeme spát.
Takže pořád u mě místo televize vítězí kniha nebo občas rádio.
A co Vy? Jak to máte s televizí? A jaké pořady a seriály máte rádi? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Mini televize

Velká omluva

15. února 2018 v 19:51 | Eliss
Moc se omlouvám všem čtenářům tohoto blogu. Pár dní tu nic nového nečekejte, mám hroznou střevní virózu.
Děkuji za pochopení, snad někdy příští týden mi už bude lépe. Děkuji za trpělivost a nemůžu se dočkat toho až zase něco napíši.
Vaše nemocná a smutná Eliss ♥

Knižní recenze 64 Seance smrti

12. února 2018 v 20:29 | Eliss
Autor: Arnaldur Indridason
Žánr: Krimi, Drama
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Marie měla zdánlivě vše, co si mohla přát. Finanční zajištění, milujícího manžela...
Ale to vše očividně nestačilo, protože Marie spáchá jednoho večera ve své chatě sebevraždu. Vyšetřováním tohoto zvláštního případu je pověřen komisař Erlendur.
Ten se brzy od Mariina manžela dozvídá o těžkých depresích, kterými Marie trpěla po smrti své milované matky, o kterou se do posledních dnů starala.
O několik dní později se Erlendur dostane k nahrávce seance, kterou Marie před smrtí navštívila.
Mohlo ji domnělé setkání se svou mrtvou matkou dohnat k šílenství a posléze k sebevraždě?
Erlendurovi tento podivně jasný případ nedá spát...
Hodnocení: Kniha má na přebalu napsáno islandská detektivka. Čili severská krimi.
Jako první věc mě zarazilo - a nemyslím že jde o chybu překladatele - že i mezi cizími lidmi se v dialozích automaticky tyká.
Zvláštní, že?
Děj prakticky nenudí, nejsou tu hluchá místa, oceňuji pěkně vyprávěné flashbacky z Mariiny minulosti.
Pokud máte rádi krimi s nádechem mysteriózna, mohu Vám tuto knížku doporučit.
A co Vy? Máte rádi severskou krimi? Nebo ne? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Seance smrti

Zajímavosti o konopí

10. února 2018 v 11:22 | Eliss
Osobně nemám s marihuanou zase tak velké zkušenosti. Asi tak v patnácti letech jsem ji jednou s kamarádkou zkoušela kouřit, nicméně jsem na sobě žádné účinky nepozorovala.
Před rokem jsem chvíli používala konopnou mast - velmi mi ulevovala při bolestech které mi způsobovaly křečové žíly.
Tento týden koupil přítel chléb s konopným semínkem. Vůbec mi nechutnal. Vadil mi hlasitý křupot v ústech a podivná hořká chuť rozkousnutého semínka. Nakonec jsem semínka vyplivovala na okraj talířku. Za mě tedy tento chléb ne.
Mám ve svém okolí pár známých, kteří patří mezi uživatele této rostliny a nemohou si vynachválit její dobré vlastnosti.
Nikoho neodsuzuji, je to každého věc jestli ji užívá nebo ne. Nemělo by se to však asi přehánět.
Rozhodla jsem se, že pro Vás dnes sepíši několik zajímavých informací o této rostlině.
1.) Mezi tři základní druhy konopí patří Konopí seté, Konopí indické a Konopí rumištní.
2.) Během pěstování je schopné vypořádat se s plevelem i bez použití chemikálií.
3.) Již od patnáctého století byla v českých klášterech oblíbená konopná kaše, konopná semena se použivala jako přísada do polévek a lisoval se z nich i olej.
4.) Látky obsažené v konopném semeni poskytují výživu mozkovým buňkám - pomáhají při Parkinsonově chorobě.
5.) Ve 20. století se konopné extrakty prodávaly i ve veterinárním lékařství zejména pro hospodářská zvířata.
6.) Kanabinoidy jsou látky, které se v přírodě vyskytují pouze v konopí. Systém jejich využívání organismy se nazývá kanabinoidní a funguje v přírodě již 600 miliónů let.
7.) Z pokusů na opicích vyplynulo, že smrtelná dávka u nitrožilního podání je 130 miligramů na kilogram hmotnosti. Běžná léčebná dávka u lidských pacientů je stonásobně nižší. Nebyl zaznamenám žádný případ smrtelného předávkování THC.
8. Již jako mladá rostlina dokáže velké zázraky. V podobě čerstvě vymačkané šťávy detoxikuje organismus a dodává tělu spoustu důležitých látek a minerálů.
To by bylo z dnešních zajímavostí vše. Ráda bych někdy příště napsala i další zajímavosti, protože je úžasné, k čemu všemu konopí slouží a v některých případech dokáže velmi pomoci.
A co Vy? Máte nějaké zkušenosti s konopím, ať už ve formě potravin nebo jste jej zkoušeli kouřit? A co si myslíte o jeho použití v lékařství?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Cannabis pills

Taky Vás to tak štve?

8. února 2018 v 18:22 | Eliss
Od té doby co jsou zase zprovozněny statistiky jsem s radostí sledovala, že se čtou i mé staré články.
Jenže postupem času mi to nedalo a jeden z těch nejvíce čtených jsem rozklikla. A jaký byl můj šok, když tam bylo více než 500 komentářů! Ale jakých. Zde je ukázka:
Ronaldtus | E-mail | Web | 20. prosince 2017 v 7:43
The gift of her virgin asshole So Dane goes to the mom to fuck her of Billy Not just Mom, but her horny daughter too Youthful couple in a dorm Cum-shot at work Dirty and Sugary-Sweet honeypots that are young Additional cooter at home Cassi showing off on camera Brittany's sex tape. Silicone tits that are lovely round College Rules Sheena Shaw perceives an enormous dick in her butt Bisexual Soiree Majestic Tea Time Jmac manmeat and Stella on a scooter meet Sexy Cutie that is Colombian Huge-chested mother helps her step son Half Italian American My buddy's too hot mommy A lady isn't wanted by today a, I want a dirty bitch Lovely little girlfriend Megan
http://www.tubeon.mobi/search/jack-off-in-stockings.php
Okamžitě jsem u daného článku uzavřela komentáře. Jenže podobné spamy se objevují dokonce někdy i u těch novějších. Docela mě to štve, protože na svém blogu nic podobného nechci - jsou tam reklamy na viagru, něco v ruštině, různé porno tagy... Jediné řešení je zatím asi uzavření diskuze. Další věcí jsou nejnovější články v žebříčku.
Jsem člověk co rád komentuje články - vím že někteří mě kvůli tomu i kritizují. No, ale pokud v téměř jakoukoliv denní hodinu otevřu tento žebříček a je tam samý článek podobný spamovému komentáři výše, je to normální? Někdy se toto dokonce objeví i v tématu týdne. Předpokládám že je možné na těchto adresách po kliknutí na odkaz možnost stažení nějakého viru do PC.
Když jsem se ptala na Srdci blogu zdali je možné s tímto něco udělat nedostala jsem žádnou odpověď. A jen tak mimochodem, už tři dny se neobměnily články na titulní stránce. Ale nechci být kousavá. Máte také zkušenost s těmito obtěžujícími komentáři? Pokud máte nějaký tip na jejich zamezení napište mi do komentářů! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro spam post

Knižní recenze 63 Vražda pro Zlatého muže

6. února 2018 v 19:46 | Eliss
Autor: Václav Erben
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Čtvrtá kniha v pořadí pojednávající o případech kapitána Michala Exnera.
Karel Melas se vydává na Hrabín na sjezd archeologů, ač s tímto povoláním nemá nic společného. Musí náhle totiž zastoupit nemocného kolegu.
Hned první večer je však Melas nalezen mrtvý pod okny svého pokoje a vše nasvědčuje tomu, že mu k smrti někdo pomohl.
Do toho je tu ještě nalezená kostra mladého muže, který měl před několika lety ukrást vzácný artefakt - sošku Zlatého muže, která je nyní ve Francii. Kapitán Exner se bude snažit případ rozmotat, a dokonce navštíví i samotnou Paříž...
Hodnocení: Postava kapitána Exnera mi není neznámá. Viděla jsem s ním několik černobílých filmů, ale v knižní podobě jsem se s ním setkala poprvé. A rozhodně to nebylo setkání poslední.
U knih si velmi vážím toho, když na mě dýchnou atmosférou, kterou jsou obklopeny. Této se to povedlo.
Užívala jsem si noir nádych, a když k tomu připočtu postavu hlavního hrdiny - uhlazený slušňák se zálibou v eleganci a v pěkných ženách - jsem spokojená.
Jediné co vytykám, je občasná nepřehlednost děje. Jak jsem psala už na začátku, rozhodně si od Václava Erbena ještě něco přečtu!
A co Vy? Máte rádi kapitána Exnera ve filmové podobě? Nebo jste četli některý z jeho příběhů?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Vražda pro Zlatého muže

Medvídek

4. února 2018 v 19:26 | Eliss
Hnědé tělo vycpané vatou, jako oči lesknoucí se černé knoflíky, přišitý černý úsměv, kolem krku mašlička a roztomilé tlusté tlapky.
Tento plyšový medvídek se jmenoval Čenda. Bydlel v dětském pokojíčku holčičky jménem Karolína.
Patřil mezi Karolíniny oblíbené hračky a patřilo mu čestné místo v posteli na polštáři. Holčička každý večer usínala se svým plyšovým kamarádem v náručí.
Čenda byl na své postavení mezi hračkami opravdu hrdý. Jen jeho sebou Karolína brala na prázdniny k babičce a do ordinace zubního lékaře, kde jej po celou dobu prohlídky pěkně pevně mačkala.
Párkrát se podíval i do školy. Ale vůbec se mu nelíbilo jak na něj Karolíniny spolužačky koukaly. Jako by si ho snad chtěly odnést sebou do jejich pokojíčků!
Jednoho krásného jarního dne jej Karolína opět strčila do své školní brašny, ale ještě předtím mu důvěrně sdělila, že dnes se neučí, protože je cvičení v přírodě.
Čenda měl tedy v batůžku společnost sestávající z krabičky plné chlebů, lahve s džusem a sáčku bonbonů.
Po několika hodinách se konečně dočkal a dívčiny ruce jej vytáhly ven. S úžasem koukal na stromy, zahlédl nějakého zrzavého tvora na větvi a ty barvy! Za svůj krátký medvědí život nic hezčího ještě neviděl.
Karolína dojedla svačinu, pomazlila se se svým kamarádem, vrátila jej do batůžku a vyrazila si hrát s ostatními.
Medvídek zatím spokojeně pochrupoval v batůžku, kde bylo o něco více místa.
Najednou jej vyrušilo pomalé, kradmé otevírání. Vzbudil se a překvapeně zjistil, že po něm znovu jdou ruce.
Ty ruce ale nepatřily Karolíně! Byla to nějaká cizí dívka! Čenda chtěl křičet, dostal hrozný strach, ale nedostal ze sebe ani hlásku.
Mohl jen bezmocně sledovat, jak je přendáván do jiného batůžku. Ten se mu vůbec nelíbil, podivně voněl a byl plný drobečků.
Byl smutný, protože měl Karolínu rád a nechápal pořádně, co se děje.
Uplynula nějaká doba, byl stále přenášen, cítil jak nadskakuje při stoupání do schodů, pak slyšel nějaký zvláštní šumot...
Nakonec ucítil lehký náraz, zip se otevřel a cizí holčička jej vytáhla ven. Byla to drobná blondýnka v umolousaném svetříku a obyčejných teplácích.
"Ahoj, Čendo! Já jsem Pavla a ty budeš můj nový kamarád!"
To se tedy Čendovi vůbec nelíbilo. A pokojíček, ve kterém se ocitl teprve ne! Byl tam veliký nepořádek - takový Karolína nikdy neměla, a navíc tu nebyly skoro žádné hračky. Jen na poličce ležela smutně hadrová panenka.
"Dám tě k panence, jdu si hrát ven, počkej tu na mě!" Dostal pusu a s žuchnutím dopadl na poličku, která byla velmi zaprášená.
Dlouho, dlouho tam ležel sám, a bylo mu smutno po Karolíně.
Nakonec bouchly dveře. Pavla se vrátila. Smutně přišla k poličce a se slzami v očích na něj koukala.
"Víš, moji rodiče mají málo peněz a nikdy by mi tak hezkého medvídka nekoupili! Ale já tě musím jít vrátit, nemůžu si s tebou hrát když nejsi můj..."
S těmito slovy jej Pavla vzala, pomalu jej položila do tašky a zase byl přenášen.
Nakonec se někde zastavili, uslyšel zvonek domovních dveří a poté hlas Karolíniny maminky.
A nakonec plačící Pavlu, která jej vracela Karolíně. Jakou měl radost že ji zase vidí!
"Kájo, já se hrozně stydím, ale když maminka by mi nikdy nekoupila tak krásného medvídka, my nemáme moc peněz, prosím promiň...."
Karolína plačící kamarádku objala. "Moc si vážím toho, že jsi mi přišla Čendu vrátit. To by každý jen tak neudělal. Ale příště už prosím nikomu nic nekraď, není to správné! Víš co, mám tady spoustu plyšových zvířátek, a stejně si se všemi nehraju, co kdyby sis nějaké vybrala a vzala domů?"
A Čenda zase spokojeně trůnil u Karolíny v posteli a Pavla k nim často chodila na návštěvy a hráli si všichni společně.
Tento příběh mě napadl jen tak náhodou. Není přílíš propracovaný, doufám že se Vám alespoň trochu líbil.
Děkuji za přečtení a komentáře, budu ráda i za každou kritiku.
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Bear toy

Už jsem zažila i lepší dny

2. února 2018 v 20:27 | Eliss
Musím se přiznat, že tento týden se necítím ve své kůži. V první řadě za to můžou mé asi tři dny trvající bolesti žaludku.
A nejde o to že bych nejedla. Poslední dobou jím docela dost, snažím se už do anorexie znovu nespadnout.
Díky své hlouposti a nevšímavosti jsem si totiž několikrát namazala na rohlík žluklé máslo. Zarazil mě až jeho podivný smrad.
Břicho mám jako kus betonu, neustále mě v něm hrozně tlačí a včera v noci mě dokonce vzbudila ostrá křeč, když jsem se otáčela. Doufám, že to velmi brzy přejde. Koupila jsem si bylinné čaje na žaludek tak snad mi pomohou.
Z pracovního pohovoru v knihkupectví asi nic nebude, protože už jsou to dva týdny a žádný telefonát.
Neskutečně mě to mrzí, protože práce s knihami by mě velmi naplňovala. Pořád ve mě doutná jiskřička naděje, že třeba zavolají...
A jako by toho nebylo málo, s přítelem jsme se dnes škaredě pohádali. Mám pololetní prázdniny a chtěla jsem si ráno zajet na kávu. Ale přítel mi začal dělat žárlivou scénu, že kdo ví kam jdu a proč raději nesedím doma...
Na kávu chodím skoro každý den a on o tom ví. Několikrát jsem jej přemlouvala ať jde se mnou, ale to nechce...
Víte, my spolu nikam moc nechodíme a to mě docela mrzí. Takže jsem se urazila a nemluvila s ním.
Rozleželo se mi to v hlavě, a přišla jsem za ním s nabídkou dobré večeře někde v restauraci a že bychom zaplatili každý půlku.
Jen mi nevrle něco odsekl, takže jsem to už nevydržela a práskla za sebou dveřmi. Teď přišel první on a hrozně se omlouval.
Malá hádka, ale vždy je mi smutno z každého našeho nedorozumění.
Nechci se hádat a být zlá na někoho, koho miluji. Někdy mi ale opravdu přetečou nervy.
Ale zato ve škole se cítím dobře. Na praxi obsluhuju v jídelně studenty a učitele a opravdu mě to baví. Dokonce už zvládnu nést v jedné ruce i dva talíře. Mám velkou radost že mi to jde.
Věřím, že příští dny budou lepší, veselejší, bez bolístek a hádek.
Tímto článkem jsem se chtěla jen vypsat ze svých malých trápení, doufám že Vám to nevadí.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše trochu smutná Eliss ♥
Výsledek obrázku pro scream

Uluru

31. ledna 2018 v 20:01 | Eliss
Hora Uluru je největším monolitem na světě (jeden kus kamene).
Toto krásné, avšak tajemné místo najdeme ve střední Austrálii. Podle svědků se tu odehrává spousta podivných jevů.
Místní lidé věří, že výstup na tuto horu přináší smůlu a varují před odnášením sebemenších suvenýrů. Přinášejí prý neštěstí.
Australské úřady ročně evidují desítky balíčků poslané zpět s kusy hornin. Jeden přišel dokonce až z Německa a vážil celých sedm a půl kilogramů!
Francouzký turista si odnesl sebou dva malé kamínky a hned ten den mu někdo ukradl batoh a poničil auto. Raději se vydal hned kameny vrátitt. Je to jen zvláštní náhoda?
Podle tvrzení jedné australské socioložky se jinde na světě nic podobného a navíc ve stejném rozsahu neděje.
V dávných dobách patřila hora kmenu Anangů, kteří věřili, že každá věc na světě má duši. Podle jejich tvrzení si každý kus horniny z Uluru najde cestu spátky i přes mnohé překážky.
A Anangové mají i po smrti horu chránit. Mají se na místě zdržovat jako nehmotné přízraky a nepřejí si být rušeni.
V minulosti tu zemřelo mnoho turistů, a těla některých se nikdy nepodařilo najít.
V roce 2015 se tu dokonce podařilo natočit podivná světla na obloze připomínající UFO.
Podle některých teorií slouží hora jako přistávací dráha mimozemských strojů.
Osobně na mě hora působí příjemným dojmem, kdybych nevěděla tyto děsivé informace, ráda bych ji navštívila.
Kvůli její pověsti je na rok 2019 naplánované znepřístupnění veřejnosti.
Co si o tomto myslíte Vy? Věříte tomu, že je hora prokletá? Nebo je cílem jen odradit turisty?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 62 Únos

29. ledna 2018 v 17:02 | Eliss
Autor: Tibor Déry
Žánr: Drama
Mé hodnocení: 30%
Obsah: Jiří Hamilton mladší, vnuk bohatého podnikatele je jednoho večera unesen pří cestě z nočního klubu.
Motiv jeho únosu je jasný - peníze. Při rozmluvách se svými únosci se ale jinak moc informací nedozví.
Je odvezen na neznámé místo - snad do jeskyně, ale s jistotou to neví, jelikož má celou dobu zavázané oči.
Zacházení únosců se svým rukojmím se stále zhoršuje a nakonec Jiří dokonce přijde i o část svého těla, která je mu prachbídně uřezána...
Hodnocení: Knížka je útlá, má pouhých 102 stran.
Ale i přes to mi připadala nesnesitelně dlouhá. Nejde o to, že by nebyla snaha udělat děj zajímavý. Ale ta snaha je docela k pláči.
Když se odehrává nějaká napínavá situace, je záměrně zkracována atd. atd. mezi větami.
Upřímně, tohle jsem u žádné knížky v takovém rozsahu ještě nezažila. A dost mi to vadí. Když přece něco chci napsat tak to napíši celé, ne?
Možná byla celá kniha napsaná jako jakási parodie, ale mě absolutně nesedla a za mě tedy ne.
Procenta jsou za pěknou obálku a to, že toto literární utrpení netrvalo tak dlouho.
Tuto knížku Vám rozhodně nedoporučuji a asi se tomuto maďarskému autorovi vyhnu obloukem.
A co Vy? Jaká byla nejhorší knížka kterou jste kdy četli? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Únos Tibor Déry

Atmosféra před volbami

27. ledna 2018 v 10:30 | Eliss
Nejsem člověk, co by se nějak extra zajímal o politiku. Samozřejmě si občas přečtu nějaké zprávy na internetu nebo zapnu zpravodajství. U zpráv na internetu mám však pochybnosti, zda se jim dá vždy věřit.
Dnes je poslední den, kdy si můžeme zvolit hlavu státu.
Upřímně, ani jeden kandidát mi docela nesedí. S Milošem Zemanem v některých výrocích souhlasím, ale vadí mi jeho mnohdy vulgární vyjadřování. Na druhou stranu se mi velmi líbí jeho postoj k uprchlíkům - a sice že je tu nechce.
Z jeho protivníka pana Jiřího Drahoše mám neutrální pocit. Připadá mi, že nemá na nic pořádný názor, a na prezidenta mi přijde takový "suchý." Ovšem je možné, že jako prezident by se choval jinak.
K volbám dnes jdu a podpořím svého kandidáta. Mysím, že dokud tu je možnost svobodného projevu, každý člověk by ji měl využít. Ale je to samozřejmě každého věc.
Můj přítel se o politiku velmi zajímá. Rád sdílí na Facebooku příspěvky o uprchlících, fandí Tomiovi Okamurovi a hádá se v diskuzích o svůj jediný správný názor.
No a poslední dny to bylo opravdu hrozné. Věčně seděl u počítače a pouštěl si všelijaké názory odborníků.
To bylo pořád: "Neruš mě, píšu! Ne, nemůžeš si pustit televizi, sleduju debatu a je to důležité!"
Předevčírem jsem to už nezvládla a vybuchla jsem. Už jsem opravdu měla pné zuby všelijakých s prominutím keců a negativních zpráv.
Řekla jsem, že aspoň týden nechci slyšet o politice ani slovo. Nejsem žádný ignorant, který by se nezabýval děním kolem sebe. ale čeho je moc, toho je příliš. Chci mít se svým milovaným mužem také jiné téma k hovoru než uprchlíky a současnou politickou situaci.
To by byla jedna věc. Mám účet na Facebooku a dost mě tedy překvapuje, jak jsou něktěří lidé zlí. Pokud má někdo opačný názor než oni, okamžitě na něj nakydají spoustu nadávek, urážejí neuvěřitelným způsobem oba kandidáty.
Dokonce jsou tu i fotografie podpálených lístků a někdo do něj i na*ral a neváhal to okamžitě sdílet. Opravdu tomu nerozumím.
Je tohle normální? Nic se nemá přehánet a každý člověk má možnost volby. Je jen jeho věc komu dá svůj hlas a neměl by být kvůli tomu napadán.
Proto Vás prosím, běžte k volbám a jděte ten hlas dát. Protože za pár let už třeba možnost volby mít nebudeme.
A co Vy? Byli jste volit? A co si myslíte o napádání a urážkách?
Děkuji za přečtení a komentáře, hlavně se kvůli politice moc nenervujte, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro česká vlajka

Letní dobrodružství

25. ledna 2018 v 13:56 | Eliss
Dnes se s Vámi chci podělit o jeden možná i trochu úsměvný zážitek.
Vše se odehrálo v roce 2015 na konci července. To jsem tenkrát ještě nebydlela s přítelem, ale u mámy a za přítelem jsem chodila sice skoro každý den, ale nepřespávala jsem tam.
Ten den který Vám chci popsat začal docela obyčejně. Byly prázdniny, takže jsem si přispala, pak jsem si udělala dobrou snídani a volal mi přítel a prosil mě, jestli bych mohla po obědě zajít k němu domů a vyvenčit psa.
Byla jsem sama doma, takže mi to vůbec nevadilo. Něco jsem trochu pouklízela, pustila si film a snědla oběd.
Pak jsem se vydala k příteli - je to asi tak půl kilometru po klidné asfaltové cestě kde moc aut nejezdí.
Vyvenčila jsem pejska, pohrála jsem si s ním, umyla jsem nádobí a zrovna jsem se pomalu chystala k odchodu, když mi volala sousedka co bydlí hned vedle nás.
"Ahoj. Ty asi nejsi doma, že? Najednou si to tady po ulici štráduje takový divný asi třicetiletý chlap, celý zarostlý, oblečený je jako houmlesák, působí na mě divně. No a představ si že se dobývá k vám do bytu, několikrát zvonil, pak bouchal na dveře, no a teď sedí na terase a kouří. Já bych se ho šla zeptat co je zač, ale mám strach a volala mi kamarádka, že ho taky viděla..."
Hrklo ve mě. Co to má jako být? Okamžitě mě napadlo, že nás chce někdo vykrást a dostala jsem strach.
Co teď? Mám volat policii? Rozhodla jsem se, že se domů vypravím oklikou, nenápadně dotyčného omrknu a pak se rozhodnu co dál.
Oklika spočívala ve zkratce přes pole. I přes svou nevhodnou obuv - sandálky - jsem se hrdinně vydala na cestu. Po pár metrech najednou bum. Já husa nekoukala na cestu, šlápla jsem do díry a můj levý kotník přitom udělal skoro piruetu.
Zabolelo to jako čert, ale zoufale jsem si namlouvala, že zlomené to určitě není a pajdala dál.
Slezla jsem vysoký sráz a krytá větvemi jsem pozorovala náš dům. Nikoho jsem na terase sedět neviděla.
Odvážila jsem se blíž. Opět nikdo, jen na plynové budce vyspával kocour. Fajn, řekla jsem si a vydala se na terasu.
Tam kromě odsunuté židle a vajglů pod stolem nic divného.
Odemkla jsem obezřele byt, ale nic. Při pohledu na své nohy jsem se až lekla. Levý sandálek byl komplet od hlíny a noha nevypadala o moc lépe.
Zamířila jsem do srchy, dala se do pořádku a zavolala jsem mámě a příteli co se stalo.
Kotník už nebolel, tak jsem si říkala, že to nic nebude. Když přišla máma domů, vše jsem jí řekla ještě jednou. Ale sousedka si ji už stihla odchytit a pěkně zevrubně dotyčného popsat.
Shodly jsme se na tom, že nemáme tušení kdo to mohl být. Návštěvu podobného typu jsme nečekali a nikoho takového v rodině ani mezi známými nemáme. Řekla jsem si, že je nakonec dobře že nikdo nebyl doma a děkuji pro jednou za tak všímavé sousedy. Protože kdo ví co se mohlo stát?
Až do večera bylo vše v pořádku. Kotník však začal při chůzi bolet a s hrůzou jsem sledovala, jak natéká.
Máma mi dala obvaz tuším s octem a já šla spát.
Ráno noha bolela ještě více a já se odhodlala k návštěvě chirurgie. Zlomené to opravdu nebylo, jen ošklivě naražené.
Dostala jsem obvaz, poučení k opatrnosti a za deset dní jsem se měla dostavit na kontrolu.
Takže bezva pokračování prázdnin. A to jsem si zavinila sama svým panikařením. Kdybych zavolala bratrovi, který je u policie, určitě by mi něco poradil nebo by k nám poslal hlídku. Jenže co se stalo, stalo se.
Nikdy se nám nepodařilo zjistit kdo ten muž byl a proč na nás tak naléhavě zvonil. Zvláštní.
Co si o tomto myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 61 Hlasy

23. ledna 2018 v 17:36 | Eliss
Autor: Ursula Poznanski
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 90%
Obsah: Na ošetřovně psychiatrické léčebny v Salcburku byl nalezen mladý lékař Max Schlager mrtvý.
Leží na lůžku, v krku má zabodnutou kovovou lištu a na podlaze se rozlévá spousta krve. A na jeho tělo někdo podivně naaranžoval tupé plastové nože.
Případu se ujímá kriminální komisařka Beatrice se svým kolegou Florinem. Okamžitě jim je jasné, že lišta nemohla být v žádném případě smrtící zbraní.
Tento případ bude velice složitý - protože dá se věřit pacientům psychiatrie? Co je pravda a co je klam? A jsou lékaři vždy připraveni pomoci nebo naopak chtějí svým pacientům ublížit?
Brzy se celá situace stane ještě zrůdnější, protože je nalezen další mrtvý...
Hodnocení: Tuto knížku jsem si koupila v knihkupectví za dárkovou poukázku, kterou jsem dostala na Vánoce.
Zaujala mě její obálka a děj, který vypadal velice zajímavě.
A z knížky jsem nadšená! Už dlouho jsem nečetla tak skvělou kriminálku se zajímavými postavami a zvraty, které bych opravdu nikdy nedokázala vymyslet.
Autorčin styl psaní mi sedl, rozhodně můžu doporučit všem co mají rádi temné detektivky z prostředí psychiatrie.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Napiště mi do komentářů! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro hlasy ursula poznanski

Oheň v oblacích 1993

21. ledna 2018 v 15:18 | Eliss
Na zmínku o tomto filmu jsem narazila v jednom časopise věnujícímu se tajemnnu.
Zaujal mě děj, který má pojednávat o únosu mimozemskou civilizací. Tak jsem se podívala na čsfd.cz, abych zjistila, kolik tam má snímek procent a jestli má cenu se na něj vůbec dívat. A má tam pěkných 68% a všichni uživatelé, které tam mám v žebříčku oblíbených dali po čtyřech hvězdičkách.
Film jsem si tedy stáhla do notebooku.
Děj se začíná odehrávat 5. listopadu 1975. Parta lesních dělníků se vydává na policejní stanici města Snowflake ohlásit zmizení svého spolupracovníka Travise.
Všech pět dělníků mělo při cestě domů spatřit podivnou oranžovou záři nad lesem. Předák Mike auto zastaví a všichni si fascinovaně prohlíží podivnou hru světla.
Travis však najednou jakoby v transu vystoupí z auta, jde ke světlu blíž - a v tom se na obloze objeví podivný létající objekt, jehož podivná síla odhodí Travise stranou a ten v bezvědomí zůstává ležet na zemi.
Mike zpanikaří a okamžitě z místa odjíždí. Po pár metrech však vyzve kamarády ať si vystoupí z auta a vrátí se pro Travise.
Toho však na místě nenajde a proto se všichni rozhodnou k návštěvě policejní stanice.
Případu se ujímá nejlepší šerif v kraji Frank Watters a ten se domnívá, že Travise zabili všichni lesníci společně kvůli penězům a jeho tělo někam ukryli.
Celá parta podstoupí test na detektoru lži, ale zdá se, že jejich vyprávění o UFO je pravdivé.
Pátrání nepřináší žádné výsledky, ale po pěti dnech najednou Mikovi v noci zavolá vyděšený Travis z telefonní budky u benzinové stanice.
Mike okamžitě jede pro Travisovu manželku a společně jedou na místo.
Tam se jim naskytně šokující pohled. Travis se tam úplně nahý krčí v koutě, není schopný něco souvisle říci, má podivné obrazce vyryté na zádech a bojí se k sobě někoho pustit blíže.
Mike okamžitě volá sanitku. Travis je odvezen do nemocnice, kde na druhý den všem tvrdí, že si nic nepamatuje. Neví, kde byl celých pět dní a co se s ním stalo.
Když je však o nkolik dní později na oslavě, kterou uspořádali jeho přátelé, najednou si vzpomene.
Byl opravdu unesen mimozemšťany! Vzpomínky přichází postupně - první probuzení, podivné experimenty, děsivé vzevření cizích tvorů s podivně svraštělou kůží...
Vymslel si to vše Travis a jeho parta jen proto aby byli zajímaví? Proč by to ale dělali a kde se Travis zvládl schovat, když po něm pátrala spousta dobrovolníků?
Snímek se mi velmi líbil. Až na trochu nudný vleklý úvod, pak se film ale rozjede. Dělníci se podezřívají navzájem, nikdo si nevěří.
Nejlepších je ale posledních dvacet minut, které se zabývají vzpomínkami z únosu. Ty jsou opravdu skvěle realisticky natočeny. Měla jsem z nich opravdu husí kůži.
Závěr snímku je na to co se dělo předtím velmi optimistický.
Rozhodně můžu doporučit i kvůli atmosféře devadesátých let. Je to takové zvláštní, netradiční sci-fi. Ale třeba se zrovna Vám bude líbit.
A co Vy? Viděli jste tento film nebo nějaký jiný zabývající se mimozemšťany? Napiště mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek neděle, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Fire in the sky movie

Kamarád Jindra

19. ledna 2018 v 16:43 | Eliss
Nikdy jsem nebyla typ člověka který by měl spoustu kamarádů. Když jsem si však už někoho přeci jen pustila k tělu, velmi jsem si jeho přátelství vážila.
Takové to bylo i s Jindrou. Kamarádit jsme se začali když jsem byla asi ve třetí třídě. On chodil o ročník níž.
Bydlel ve stejné ulici jako já a dětí tam moc nebylo. Začali jsme spolu jezdit na kole, chodit na procházky a zkoumat přírodu kolem. Dokonce se mi ho podařilo přesvědčit k navštěvování knihovny, což mi udělalo velkou radost.
Jindrovi rodiče byli zvláštní. S nikým se moc nestýkali a Jindra mi často vyprávěl o jejich sporech se sousedy.
Měl mladšího sourozence Milana. Byl tak o tři roky mladší než Jindra. Co si pamatuji, nikdy jsem ho neviděla venku. Stále byl jen doma a nejvíce jej bavil počítač a televize. Často mě napadalo, jestli právě proto je tak bledý.
Naše přátelství bylo opravdu moc hezké. Povídali jsme si o všem možném, často jsme si hráli u nás v domě s hračkami - měla jsem spoustu autíček, takže Jindra byl v sedmém nebi.
V létě mě Jindra občas pozval do jejich velkého bazénu co měli na zahradě, dělil se se mnou o sladkosti a jednou mi dokonce daroval kus jakéhosi kovu o kterém tvrdil že je to pravé zlato! Tenkrát jsem tomu samozřejmě věřila.
Ale čím jsem byla starší tím více mi připadali některé věci zvláštní. Jindrův děda, který s nimi bydlel v domě, po mě několikrát chtěl, abych se postavila do pozoru a štěkal po mě různé osobní otázky jako nějaký vojenský velitel. "Jak se jmenuješ? Kolik je ti let? Kde bydlíš? Co dělají tví rodiče za práci? Přátelíš se s našimi sousedy?"
Jindra tomu přihlížel a smál se. Ještě k těm sousedům, se kterými měli - a dodnes mají - spory.
Říkejme těm sousedům třeba Hýskovi. K Hýskovým jsme chodili s rodiči často na návštěvu. Jsou už postarší - mají přes padesát, bez dětí, ale milují svá zvířata. Chovají slepice a spoustu králíků.
Pan Hýsek nikdy o Jindrově rodině neřekl pěkné slovo. Děda je na ně sprostý, pokud mají nějakou oslavu dlouho do noci chodí si stěžovat na obecní úřad a sám prý vesele pálí plasty - hlavně když je pěkné počasí a Hýskovi sedí v altánku.
Jindrova maminka Petra měla pana Hýska osočit, že ji údajně sleduje když se opaluje v plavkách, a dalekohledem na ni s manželem kouká přímo do ložnice. Nikdy bych si o našem přátelském sousedovi nedovolila tohle tvrdit.
Jindrovi jsem se o ničem z toho nezmínila, ale zahlodala ve mě pochybnost. Opravdu je jeho rodina taková?
Dál jsme se kamarádili. Ale stávalo se podivným pravidlem, že když si mě pozval k sobě domů, rodiče mu přikázali, že si má uklidit pokoj. Tak jsem tam jen seděla a cítila se neskutečně trapně. Zabralo mu to docela dost času a pak už jsem musela jít domů. Jindrova maminka se mě nikdy nezapomněla zeptat, jestli mám doma také takový nepořádek.
Co na takovou věc pořád dokola odpovídat.
Petra byla také zvláštní - máma mi říkala, že s každou kamarádkou, kterou kdy měla, vyvolala spory a pak už dokonce neměla nikoho. Jen svého manžela Jirku.
Dál jsme s Jindrou podnikali naše dobrodružství - navštěvovali jsme tajemné kukuřičné pole a dokonce jsme si s pomocí jeho dědy postavili malý domeček z prken! Neměla jsem moc síly, ale bavilo mě zatloukat hřebíky a byla jsem hrdá, že něco pomáhám vytvořit.
Jaký to byl šok, když mi jednoho dne Jindra jen tak oznámil, že domeček rozboural. Prý jen proto, že už ho nebavil.
Bylo mi skoro do pláče.
V létě roku 2007 se však něco stalo a dodnes tomu nerozumím. Jindra se se mnou přestal ze dne na den úplně bavit.
Nic jsme si neudělali, nepohádali jsme se, ale najednou byl konec. Když jsem ho pozdravila, pohrdavě otočil hlavu.
A jeho rodiče a děda to samé. Dodnes si myslím, že to všechno bylo z hlavy jeho dědy.
Moc mě to bolelo. Často jsem kvůli tomu před spaním plakala a přemýšlela, co jsem udělala špatně.
Asi měsíc poté mě Jindra schválně shodil z kola přímo před jejich zahradou. Jeho děda to viděl a smál se tomu na celé kolo.
Smutkem jsem se tam rozbrečela, ale nejvíce mě zarazila zloba v Jindrových očích.
Jejich spory se sousedy pokračují - řeší navzájem i hlasité bouchání víkem od popelnice.
Myslím, že Jindra a jeho rodina nejsou moc dobří lidé. Tvrdí to většina lidí které znám.
Od své známé jsem se třeba dozvěděla, že když byla malá a hrála si s kamarády před plotem jejich domu, děda po nich házel tvrdé hrušky a smál se když některé dítě zasáhl.
Proč se někteří lidé tváří jako dobrota sama a jsou přitom plní zloby?
Jindru občas potkám, ale je pro mě cizí. Ale na zklamání z podivného konce našeho přátelství nezapomenu.
Je dokonce možné, že si to tu Jindra celé od začátku čte. Z toho mě docela mrazí po zádech...
Co si o chování Jindry a jeho rodiny myslíte Vy? Máte ve svém okolí podobné lidi?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den jen s těmi nejlepšími sousedy, Vaše Eliss ♥
Související obrázek
 
 

Reklama