Moje kecy

Tajemné sídlo Winchesterů

16. května 2017 v 9:34 | Eliss
Panské sídlo Winchester s San José v Kalifornii má mezi strašidelnými domy vyjímečné postavení.
Údajně jej měli postavit samotní duchové!
V roce 1884 paní Winchsterová oplakávala ztrátu jediného syna a manžela, kteří se proslavili výrobou pušek winchester.
Paní Winchesterová byla přesvědčena, že ji budou pronásledovat neklidné duše, které byly zavražděny manželovými zbraněmi, pokud nerozšíří dům v souladu s jejich přáními.
Dost podivné, že?
Výsledek obrázku pro winchester mansion ghost
Každý večer seděla u strašidelné večeře - bylo prostřeno pro třináct lidí, z nichž u stolu seděla právě jen paní Winchsterová.
Služebnictvu její výstřednost nijak nevadila - bralo si zbytky od večeře pro sebe.
Po večeři pořádala vdova seanci, kde si vyslechla nejnovější plány duchů, a ty pak předávala stavebním dělníkům.
Nutno dodat, že byly místy poněkud šílené - v domě je mnoho schodišť končících u stropu nebo vedoucích k cihlovým zdím. Několik dveří nemají na druhé straně kliku - duchům to prý nemůže vadit!
Duchové byly posedlí číslem třináct. Každé schodiště má třináct stupňů, nové místnosti třináct oken.
Svícny mají třináct žárovek a a na zdech visí třináct věšáků.
Paní Winchesterová zemřela 5. září 1922.
V devadesátých letech zůstala přes noc v domě dvojice badatelů paranormálních jevů.
Kolem půlnoci je vzbudil zvuk hrajích varhan, které vůbec nebyly zapojené.
O chvíli později je vyděsilo otřásání domu v základech - na druhý den s údivem zjistili, že žádné zemětřesení nebylo v oblasti hlášeno...
Místo je lákavou turistickou atrakcí dodnes. Zjevuje se tu duch mladé služebné, tesaře, jenž zemřel při stavbě domu a nakonec i samotné paní Winchesterové.
Může být na děsivé pověsti tohoto místa zrnko pravdy?
Co si o tom myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro winchester house

O čem poslední dny přemýšlím....

14. května 2017 v 11:12 | Eliss
Bydlím na malé vesnici, kde tak nějak každý zná každého a vyskytuje se tu obrovské množství drben - povětšinou paní v důchodu nemající nic lepšího na práci.
Na druhé straně ulice bydlí rodina - říkejmě jim třeba Urbanovi.
Paní Urbanová s panem Urbanem mají něco kolem čtyřiceti a mají dvě děti, jedenáctiletou Anetu a osmnáctiletého Pavla.
Navenek působí jako šťastná rodina - ale několikrát u nich zasahovala policie. Tak nějak se ví, že hlava rodiny má záchvaty agrese a svou manželku dost pravidelně bije.
Aneta navštěvuje místní základní školu a snaží se hodně času trávit mimo dům - chodí do různých kroužků.
Pavel má to štěstí, že studuje na střední škole dost vzdálené na to, aby mohl bydlet na internátě.
No - štěstí. Dá se tam dohromady s pochybnou partou a začne brát heroin, který mu pomáhá na vše zapomenout a uvolnit se.
Brzy se stává závislým, a pokud nemá svoji pravidelnou dávku, upadá do depresí, které ventiluje zejména na facebooku prostřednictvím statusů a obrázcích o smrti. (Tohle vím, mám ho v přátelích.)
Doma s ním začínají být problémy - navenek je tichý a nemluvný, ale doma začíná krást peníze a sousedům věci ze zahrad, které může rychle zpeněžit a koupit si tak drogy.
Začal mít problémy ve škole, přestával se učit a dost často do školy vůbec nepřišel.
Ve čtvrtek přijel dřív ze školy - nikdo o tom nevěděl, byl sám doma - a spolykal celou krabičku prášků na spaní, které brala paní Urbanová.
Ještě předtím napsal status na facebooku, že nic nemá cenu a že končí své trápení.
Za čtyři hodiny jej našla jeho matka ležet v posteli. Jako první si myslela že spí, ale pak zjistila že nedýchá a okamžitě volala sanitku a policii.
Bohužel, bylo už pozdě...
Dozvěděla jsem se o tom hned ten den - přece jen dvě policejní auta, sanitka a pohřebák nestojí u sousedů obvykle...
Pavla jsem znala od školky - tenkrát jsme si tam spolu občas hrávali.
Ale děti ho moc v oblibě neměli - byl trochu asociál a nerozuměl si s nimi.
Neměli jsme spolu poslední roky nějak extra vřelý vztah - pozdravili jsme se a občas spolu prohodili pár slov.
Ale přesto mě sebevražda člověka, který bydlel kousek ode mě, byl mladší než já a měl celý život před sebou, velmi zasáhla.
Přemýšlím nad tím, jestli to nešlo vyřešit nějak jinak. Vedl dost smutný život, ale i tak...
Mě osobně se drogy hnusí - nikdy jsem nezkusila ani marihuanu, protože mi hrozně smrdí.
Je mi Pavla hrozně líto, a každou noc před tím než usnu na něj a na to co se mu stalo myslím...
To bude pro dnešní článek vše, budu ráda za přečtení a komentáře, Vaše zamyšlená Eliss ♥

Superschopnosti moči

12. května 2017 v 10:07 | Eliss
Zrovna včera jsem se dívala s přítelem na fantasticky zajímavý dokument s názvem Superschopnosti moči.
Moč je sterilní tekutina, která má v sobě 95% vody a pouhých 5% odpadních látek!
Doslova mě šokovalo zjištění, že už v matčině lůně jsem vlastně plavali ve vlastní moči. Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela...
V dokumentu je krásně vysvětleno, jak je téma močení pro spoustu lidí tabu.
Dokonce je tu zmíněna i nemoc "stydlivého močení", kdy se člověk, když má močit před ostatními například na veřejných toaletách, prostě zasekne a nejde mu to.
K mému šoku se mi přítel přiznal, že tímhle trpí taky. Přede mnou mu to problém nedělá - nemyslím to, že bych e na něj přímo dívala - ale když jsme třeba někde na procházce venku a já samozřejmě stojím kousek dál.
Když je na veřejných toaletách a vedle něj v kabince někdo zrovna je, raději počká až odejde nebo odejde rovnou s plným měchýřem on. Prostě se zasekne a nejde mu to.
Výsledek obrázku pro moč
Je tu zmíněn i problém u žen - když jsme nervózní, močíme málo a častěji. Přesně to se mi stává, když mě čeká něco důležitého, chodím třeba i každých pět minut na záchod...
V asijských zemích odebírají moč mladých chlapců a vaří v nich vajíčka pro jejich údajné léčivé schopnosti.
No, já osobně bych měla velký problém je ochutnat...
O fenoménu pití vlastní moči jsem už před nějakou dobou četla. V asijských zemích to dělají zcela běžně - ráno a večer - a nemůžou si to vynachválit! Prý se pak dožívají o mnoho vyššího věku.
V moči je obsaženo přes 3000 chemických látek! Neuvěřitelné...
Vědci z NASA mají velký potenciál - použít moč jako palivo do raketoplánů. Potřebovali by k tomu ale obrovské množství již zmíněné tekutiny a proto je to teprve hudba budoucnosti...
V Číně v jedné škole mají pro děti speciální záchodky pro moč a stolici, přičemž moč se odvádí do speciální kádě, a několikrát do roka si je místní zemědělec jede vybrat a hnojí jí své jabloně. Moč má velký obsah fosforu, který podporuje kvetení.
Výsledek obrázku pro superschopnosti moči
Podle proudu moči také muži poznají, jestli nemají nemocnou prostatu. Pokud močí méně než 7 sekund, měli by navštívit lékaře.
Některé ženy si každé ráno namočí hadřík ve vlastní moči a přikládají si jej na obličej - vyčistí prý skvěle všechny póry!!
Mužům se doporučuje močit si ve sprše na nohy - zvláštní...
Doporučuje se hodně pít - čístí se tím Vaše ledviny a játra.
No, já svou moč i po tomto dokumentu rozhodně pít nezačnu. Jsem ale překvapena spoustou zajímavých faktů, která stojí za zamyšlení.
Rozhodně dokumet Všem doporučuji a napiště mi prosím do komentářů, jaký názor máte Vy. Děkuji za přečtení, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 22 Pojistka smrti

10. května 2017 v 14:18 | Eliss
Autor: Robin Cook
Žánr: Thriller
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Pia Grazdaniová má za sebou nelehké dětství v pěstounské rodině, a proto je vděčná za šanci studovat na Columbijské univerzitě medicínu.
Spolupracuje s podivínským doktorem Rothmanem, který je blízko objevu převratné novinky v transplantaci orgánů, která dává šanci na přežití zejména nevyléčitelně nemocným.
To se ale nelíbí poskytovatelům životních pojistek, kteří vidí velké ohrožení svého živobytí.
Edmund Mathews a jeho partner Russell Levefre se rozhodnou Rothmana a jeho pomocníka Yamamota zavraždit a vše zamaskovat jako nešťastnou náhodu.
Pia však příčině jejich smrti nevěří, a se svým přítelem Georgem patrá v nejvyšších lékřských kruzích.
To však ještě netuší, že jí brzy půjde v patách parta nelítostných zabijáků...
Hodnocení: Knížky od Robina Cooka mám ve velké oblibě, ale bohužel jsem od něj asi dva roky už nic nečetla.
Mám ráda jeho styl vyprávění, jen mi vadí lékařské výrazy, které jsou pro laika dost nesrozumitelné.
V půlce knížky přišel zvrat, který jsem opravdu nečekala a udělal pro mě četbu ještě zajímavější.
Perfektní práce s charaktery postav, konec mě taktéž potěšil, rozhodně si od Cooka brzy něco znovu přečtu!
Můžu doporučit milovníkům napínavé četby z lekařského prostředí.
Doufám, že se Vám dnešní recenze líbila, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Pojistka smrti

Fara v Borley - nejstrašidelnější místo v Británii?

8. května 2017 v 10:56 | Eliss
Během třicátých a čtyřicátých let v minulém století získala fara v Borley zlověstnou reputaci "nejstrašidelnějšího domu v Anglii." Tuto nenápadnou farní budovu postavili v roce 1863 na místě bývalého kláštera, jež měl za sebou temnou historii.
Povídalo se, že jeden mnich svedl místní jeptišku a plánovali spolu útěk.
Dvojice však byla dopadena - mnicha popravili a jeptišku zaživa zazdili ve sklepě.
Výsledek obrázku pro fara v borley
Prvním obyvatelem nové fary byl duchovní Bull, jenž u ní postavil altán s výhledem na stezku známou jako "Pěšina jeptišky."
Odtud občas vídal zhmotnění plačící ženy, která bloudila zahradou. Bull často zval své přátele, aby pozorovali ducha s ním, ale většina to nevydržela. A pokud už u něj nějací přátelé přespali, poté, co spatřili mlhavou tvář, která je pozorovala z okna ložnice, rychle svou návštěvu zkrátili.
Bullovy dcery a syn pravidelně vídali ducha i za bílého dne, jak se procházel po trávníku, ale kdy se k nim posléze přidal průzračný kočár, rozhodli se odstěhovat.
Ne tak sám duchovní, který v domě v roce 1892 zemřel.
Na konci dvacátých let minulého století se do domu nastěhoval Eric Smith s manželkou, kteří se nad strašidelnými jevy před koupí domu jen usmívali.
Po dvou letech však pozvali slavného lovce duchů Priceho.
Ten byl svědkem temných kroků na místech, kde nikdo nebyl, vzduchem začaly létat předměty a paní Smithová byla dokonce duchem stažena z postele.
Dům byl očištěn dokonce i vymítačem - bohužel to nemělo žádný účinek.
Po domě se hlasitě ozývala hudba a zvonily zvony... Smithovi nakonec dům opustili.
Fara nakonec shořela v roce 1939 - požár měl údajně předpovědět duch na spiritistické seanci o jedenách měsíců předtím.
Mezi plameny měly jít vidět přízraky a pohybující se tvář jeptišky.
Temná kapitola fary v Borley tak byla tímto nadobro uzavřena...
Výsledek obrázku pro fara v borley

Sanatorium Šumperk

6. května 2017 v 14:42 | Eliss
V roce 1899 postavili dva šumperští architekti podle svých plánů budovu s anglickým parkem.
Nachází se podlíž Šibeničního vrchu - místo spojené s čarodějnickými procesy.
Slouží jako vodoléčebný ústav, který velmi brzy přilákal bohatou smetánku z nejbližšího okolí.
Budova projde rekonstrukcí - služební byty pro zaměstnance, chatička pro zahradníka, vrátnice...
Pacientům je tu k dispozici kuřácký a čtenářský salonek, tělocvična, kuželkárna a sluneční lázně.
Léčily se tu srdeční nemoci, trávící potíže a poruchy metabolismu.
Jenže zájem klientů si sanatorium neudrželo dlouho - už v roce 1922 jej převezme nový majitel a stává se z něj plicní léčebna zaměřená na léčbu tuberkulózy.
Výsledek obrázku pro tuberkulóza plic
Léčebné metody byly velmi zastaralé a kapacita ani zdaleka nestačila, zaměstnanci navíc nebyli zrovna šťastní ze své práce, proto se zejména u dětských pacientů objevovalo bití, nádavky a týrání.
Až 5000 dětí v sanatoriu zemřelo...
Během druhé světové války se z budovy stala ubytovna pro vojáky a posléze dětský domov.
Po válce zde až do roku 1981 byla opět plicní léčebna, poté se majitelé rozhodli objekt prodat, ovšem nikdo jej nekoupil.
Budova tak stále chátrá, a po jejím uzavření se navíc začaly dít podivné věci.
Nedokázala v ní přespat ani skupinka bezdomovců - slyšeli podivné vrzavé zvuky na chodbách, ale nejvíce je vyděsil přízrak malé holčičky.
Spousta teenagerů, co se sem vydala v noci tvrdí, že za oknem se jim pravidelně zjevovala nějaká mlhavá postava.
V celém objektu jsou všechny hodiny shodně zastaveny přesně ve 12:00.
Kousek od sanatoria - v místech kde stával bývalý Šibeniční vrch - je postaven Domov důchodců, kde pravidelně jednou do roka přijde období, kdy zemře nejvíce pacientů.
Je všechno tohle jen báchorka, nebo skrývá zrníčko pravdy? Co si o tom myslíte Vy? Navštívili jste Šumperské sanatorium?
Napište mi do komentářů, Vaše záhady milující Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 21 Poslední aristokratka

4. května 2017 v 17:12 | Eliss
Autor: Evžen Boček
Žánr: Humorný
Mé hodnocení: 90%
Obsah: František Antonín, hrabě Kostka z Kostky je potomek šlechtického rodu, žijící v New Yorku. Po pádu komunistického režimu se s americkou manželkou Vivien a dcerou Marií (III.) vrací do Čech, aby převzal rodové sídlo.
Kromě zámku rodina "zdědí" i personál: zpátečnického kastelána, hypochondrického zahradníka a kuchařku, která si ráda cvakne a občas to přežene.
Chudobný navrátilec, krkolomně navazující na slavný rodokmen, emigrantství, místní zemitost, zámek jako konkurence schopná atrakce, kníže Schwarzenberg, zpěvačky Cher a Helena Vondráčková, to jsou motivy, z nichž autor upředl sérii komických situací.
Ve vyprávění posledního potomka Marie III. nenajdete sex, násilí, vraždy ani hluboké myšlenky, má jedinou ambici - pobavit čtenáře!
Hodnocení: Tuhle knížku mi doporučila moje známá, která je na brigádě v knihovně.
Byla jsem k obsahu skeptická - přece jen obsah mě zrovna dvakrát nezaujal, tak jsem si ji vzala vyloženě ze zdvořilosti.
Už po prvních stránkách mnou otřásaly výbuchy smíchu, a to se mi snad u knížky ještě nestalo!
Velmi osvěžující styl vyprávění - humor doslova číší z každé věty!
U čtení jsem se ani chvlku nenudila - děj jde stále kupředu, jedna absurdně komická situace střídá druhou.
Nejlepší kniha, kterou jsem letos četla a rozhodně můžu doporučit úplně všem, a nenechte se prosím odradit názvem.
Rozhodně si seženu i druhý díl.
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro poslední aristokratka

Necítím se vůbec dobře...

30. dubna 2017 v 19:39 | Eliss
Necítím se vůbec dobře. A není to způsobeno tím, že bych se znovu propadala do anorexie. Ta už je doufám definitivně za mnou.
Před dvěma týdny jsem zaznamenala krvavé skvrny na spodním prádle a tak jsem si prostě říkala, že jsem konečně dostala měsíčky. Sice mě zprvu zarazilo, že takové slabé, ale nějak jsem nad tím nepolemizovala.
Začal mě k tomu dost bolet levý vaječník, což se mi nestává, ale utišila jsem bolest Brufenem.
Po týdnu krvácení nepřestalo, tak jsem se vydala na gynekologii. Doktor mě vyšetřil, řekl, že nemám žádný zánět ani cystu a zdůvodnil to tak, že krvácím ze stresu.
Když jsem se mu snažila vysvětlit, že jsem žádné stresy neměla, nebral to tak nějak na vědomí.
Předepsal mi tabletky Ascorutin - podle příbalové informace je to lék k léčbě zvýšené lomivosti a propustnosti krevních vlásečnic při nedostatku vitaminu C v těle.
Odešla jsem s jeho ujištěním, že do tří dnů určitě krvácení přejde. Ha ha.
Začala jsem tedy brát třikrát denně dvě tablety - klidně i nalačno - podle příbalové informace to nevadí.
Jenže ty léky už beru týden a nepřestávám krvácet. Navíc je to teď ještě silnější. K tomu mě občas dost zabolí vaječník.
Čili můj veškerý sexuální život je na bodu mrazu - ne že bych měla náladu, přesto mě to ku*va štve.
Trpím vykývy nálad - jednu chvíli se směju a druhou kříčím (přítel je ze mě docela v šoku, takto se běžně nechovám, ale už si chudák začíná zvykat). Myslím, že to všechno mají na svědomí mé rozbouřené hormony.
Dneska ráno jsem dokonce přemýšlela nad tím, že bych si šla klidně lehnout do nemocnice, ať mě tam pořádně vyšettří.
Ale mám strach, že se zase setkám s nepochopením a tvrzením, že je to přece úplně normální!
Tak se chci zeptat Vás, milé ženy a dívky, co mám teda dělat? Jíst pořád ty léky a doufat že to přejde? Jenže z toho mám taky docela strach, protože se můžou jíst v kuse jen týden - podle příbalové informace.
Nebo snad mám zajít k jinému lékaři nebo rovnou do nemocnice? Díky za přečtení a případné rady, Vaše smutná a deprimovaná Eliss ♥
Výsledek obrázku pro pillsVýsledek obrázku pro pills

Knižní recenze 20 Noční strach

29. dubna 2017 v 18:09 | Eliss
Autor: John Lutz
Žánr: Krimi, Thriller
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Přichází se západem slunce a rozsévá smrt. Z New Yorku si udělal soukromou střelnici. Mezi jeho obětmi byli muži i ženy, Newyorčané i turisté, děti i starci.
Policistům se doslova směje do obličeje a posílá jim další výhružky.
Vražedné řádění je ochoten zastavit pouze pod podmínkou, že jej převezme policista na penzi Vin Repetto.
Ten zprvu váhá, protože se nechce vracet kvůli své manželce a dceři. Když se však stane na vlastní oči svědkem vrahova řádění, vrací se k policejnímu sboru.
Hra na kočku a na myš může začít...
Hodnocení: Ze všech knížek které jsem zatím od Lutze četla mi tato přišla nejslabší.
Je tu na můj vkus moc vražd - chápu že k detektivkám to tak nějak patří, ale čeho je moc toho je příliš.
Ale zase oceňuji nahlédnutí do vrahova profilu - jeho dětství, mládí a tím vlastně i pohnutky k jeho jednání.
Je to takové odpočinkové čtení - nenadchne, neurazí. Jediný zapamatovatelný okamžik je pro mě ten s hodným bezdomovcem.
Na další přečtení už to ale určitě nebude. Můžu doporučit všem milovníkům nenáročných detektivek.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo se na ni chystáte? Napište mi do komentářů, doufám že se Vám dnešní recenze líbila.
Přeji pěkný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Noční strach

Jaké byly tři roky na internátě

26. dubna 2017 v 14:54 | Eliss
V roce 2010 jsem vyšla základní školu a jelikož mě nezaujala žádná střední škola ani učiliště v mém okolí, byla jsem nucena jít na internát. No, nucena zrovna ne, těšila jsem se, jaká bude zábava být bez rodičů!
Odváželi mě tam poprvé autem 1. září 2010 brzy ráno, protože jsme tam měli být v osm hodin a novou školu jsem měla vzdálenou šedesát kilometrů.
Už cesta autem pro mě byla peklo, celou jsem ji proplakala a nepřestala jsem ani po příjezdu do školy.
Tam bylo několik úvodních poučení - seznam sešitů, rozvrh, co musíme mít na praxi za oděv a kde si jej máme vyzvednout a tak dále. Moc jsem nevnímala své nově spolužáky, jen jsem si potřásla s rukou holkou jménem Míša.
Pak jsme s rodiči jeli autem na internát. Docela mě zarazilo, že byl do příkrého kopce a asi půl kilometru vzdálený od školy.
Na ty cesty pěšky jsem se vůbec netěšila.
Na internátě jsem museli nejprve vyčkat frontu na papírové stravenky (velmi nepraktické, malé lístečky které jsme museli podepisovat a neustále se někde ztráceli - za rok už jsme dostali mnohem praktičtější čipy, které stačilo před jídlem dát před takovou krabičku a ona lístek vytiskla), a nakonec jsem se seznámila se svým vychovatelem.
Na toho vzpomínám v nejlepším - velmi hodný asi padesátiletý pán který odpustil všechny průšvihy, nebyl přísný při hodnocení úklidu a dalo se s ním o všem povídat.
Ukázal mi pokoj, který jsem sdílela se svou spolužačkou Nelou. Byla stará stejně jako já a hned se mi doslova pochlubila. že propadla a opakuje ročník.
Na první pohled mi byla nesympatická. Já byla pořád ze všeho taková vyděšená, takže jsme jeli s rodiči na nákup školních pomůcek. Doslova jsem počítala minuty, které s nimi ještě strávím, měla jsem strašnou paniku.
A už tu byl čas rozloučení. Zůstala jsem sama v cizím prostředí s cizími lidmi.
Nela si mě nevšímala, přišla jen když si ode mě chtěla půjčit telefon. Když jsem ji poprosila, jestli by mi neukázala město, odmítla že nemá čas. Přitom šla za chvíli ven s kamarádkou a klidně mě mohla vzít sebou.
Druhý den šla se mnou do školy, ale vyžebrala za to ode mě cigarety.
Nechávala jsem se hloupě využívat, protože jsem si myslela že si tím koupím její přátelství. Pěkná pitomost.
Další dny jsem se pomalu rozkoukávala a navíc mi vychovatel poslal na pokoj dvě holky aby mě trochu rozveselily.
Později jsme se hodně skamarádily.
V říjnu jsem se odstěhovala na nový pokoj, protože Nela vůbec neuklízela a navíc byla feťačka. Na pokoji v šuplíku měla svoje nádobíčko.
Našla jsem si tam nejlepší kamarádku Alenku - bydlíme kousek od sebe a dodnes se navštěvujeme.
Na internátě jsem si nakonec zvykla, ale doma je doma.
Ve třetím ročníku jsem měla spolubydlící Simonu, která byla na oboru farmář.
Byla to hrozná drbna, o všech na intru chtěla všechno vědět, neustále kontrolovala co kdo sdílí na Facebooku a měla k tomu chytrolínské poznámky. Mě se taky pořád na všechno vyptávala - na rodinu, školu... Nejhorší je že to bylo pořád dokola! Proč pořád tolik čteš? Proč se chodíš dívat do klubovny na televizi? Už má tvůj bratr holku?
Vždycky jsem jenom něco zamumlala. Jinak byla strašně hodná, až na tuto odpornou vlastnost. Já totiž drby nenávidím.
Ty tři roky mi daly hodně do života. Naučila jsem se více samostatnosti a začala jsem být průbojnější v prosazování svých názorů.
Vzpomínám na ně jen v dobrém, i když bych se tam nevrátila. Doma totiž člověk nemusít dodržovat večerky, schůzky s vychovatelem atd.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, budu ráda když mi napíšete do komentářů sví zkušenosti s internátem.
Vaše Eliss ♥

Klenoty v TV

24. dubna 2017 v 15:59 | Eliss
Ahoj, dnes si povíme o "televizní zábavě" 21. století v České republice.
Doma televizi sice už asi měsíc opět mám, ale moc na ni nekoukám. A když už kouknu, stojí to za to.
Jediný pořad, na který koukám pravidelně je Prostřeno. Ono tam už nejde ani tak o to vaření jako spíš o to, jací jsou ti lidé tam kolikrát vážně hloupí.
A taky závistiví. Zrovna minulý týden tam byla paní, která měla bohatého manžela a chlubila se tam vybavením bytu a pak se nestyděla prohlásit, že jí soutěžící závidí peníze, když přitom nikdo nic neřekl.
Neskutečné, co jsou lidé schopni udělat pro peníze - ty jejich taktiky proč dát méně bodů... To ještě někoho baví?
Dřív bylo to Prostřeno o něčem jiném, dnes jsem akorát znechucená...
V deseti letech jsem začala sledovat Ulici. Každý den jsem ji musela vidět (od pondělí do pátku), nebo jsem dostávala záchvaty vzteku. Připadalo mi, že ti hrdinové jsou jako mí přátelé a chtěla jsem žít jejich životy. Jak stupidní, že ano.
Po asi pěti letech nepřetržitého sledování mě to přešlo a já si uvědomila, jak je tento seriál v podstatě prázdný.
Nechci osočovat nikoho, komu se seriál líbí, ale mě v něm chybí nějaká hloubka, přijde mi že je to pořád dokola natahováno, vymýšleny za pochodu nové postavy a zvraty které jsou mnohdy opravdu šílené.
Takže za mě Ulice už ne, tento seriál mi akorát vymýval mozek.
Celkově mě moderní česká tvorba seriálů nebaví. Raději se kouknu na Hříšní lidé města Pražského nebo staré detektivky s ponurou atmosférou.
Pak tu jsou každý den na Nově v 19: 30 Televizní noviny. Občas na ně koukáme s přítelem a ten u nich jen nadává.
Mám pocit, že chtějí být za kazdou cenu přehnaně emotivní - dáme tam smutnou nebo děsivou hudbu, lidé budou rozrušeni a hlavně nám budou věřit každé slovo!
Je Vám určitě známá i reportáž co se stane z vody když je mínus patnáct stupňů Celsia. Hm, opravdová záhada hlavolamu!
Čekala bych zprávy více objektivní a ne bulvárního charakteru jako na Nově.
Na filmy koukám nejčastěji na ČT 1 nebo ČT 2, protože tam nejsou reklamní přestávky nebo když jsou, tak velice krátké.
Nejvíce mě televize baví o Vánocích, když jsou pohádky natáčené ještě za komunismu, které mám nejraději.
Televize pro mě už prostě není to co bývala, když jsem byla dítě. To jsem ji milovala. Teď je náš vztah na bodu mrazu.
Mnohem větší potěšení mi dá dobrá kniha s šálkem teplého čaje.
A jak jste na tom s televizí Vy? Doufám, že se Vám dnešní článek aspoň trošku líbil, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše antitelevizní Eliss ♥

Knižní recenze 19 Romeo a Julie 2300

22. dubna 2017 v 13:08 | Eliss
Autor: Vladimír Páral
Žánr: Sci-fi, Román
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Děj se odehrává v roce 2030 v Praze. Věda a technika pokročily natolik, že peníze byly zrušeny a vycestovat na druhý konec planety se dá během několika minut.
Hlavní hrdinové jsou Milan a Manka - dvacetiletí milenci, kteří se velmi milují.
Doba je ovšem tak dopředu, že musí projít testem, jestli jsou jejich osobnosti vhodné k dalšímu soužití.
Testy odhalí, že si nejsou souzeni - Milan je velmi inteligentní a konstruktivní, naopak Manka má IQ dost nízké a navíc se hodně citově váže.
Oba jsou od sebe odloučeni a institut se jim snaží podstrčit nové partnery, které jim vybral počítač.
Najdou k sobě znovu cestu i přes překážky, nebo je nešťastná láska zahubí?
Hodnocení: Párala jsme nedávno probírali ve škole a protože ho naše češtinářka vychvalovala až do nebes, řekla jsem si proč to nezkusit a něco si od něj nepřečíst.
Tato knížka se čte docela dobře, jen mi chvíli trvalo než jsem si zvykla na styl psaní, který se v moderní literatuře nevyskytuje.
Vadí mi jedna zásadní věc - všichni hrdinové knihy mají pocit, že výběr partnera přes počítač je naprosto normální a že lidé se už nemají seznamovat normálně. Je to sice žánr sci-fi, ale i tak mi to přišlo dost zvrhlé.
Nejsem si úplně jistá jestli si od Párala ještě něco přečtu. Jaké máte zkušenosti s knížkou Vy? Líbila se Vám, nebo ne?
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro romeo a julie 2300

Nikdy nemůžete vědět, kdo sedí na druhé straně...

20. dubna 2017 v 20:36 | Eliss
Dnes bych se chtěla věnovat tématu zrádného internetu a napsat svůj názor a nějaké zkušenosti.
Když mi bylo 17, začala jsem si hledat kluka přes seznamku. Já vím, hloupost, ale byla jsem dost nesmělá a neuměla jsem se s nikým pořádně bavit.
Zalíbil se mi tam devatenáctiletý Pavel, který bydlel ve městě, kde jsem byla zrovna na internátě.
Dlouho jsme si psali na facebooku, dala jsem mu i telefonní číslo. Po dvou týdnech jsme si domluvili schůzku.
Podle fotek vypadal vážně sympaticky, psal mi krásné esemesky na dobré ráno...
Pěkně jsem se oblékla, učesala, navoněla... A přišla na místo setkání. Nedočkavě jsem ho vyhlížela.
Najednou se u mě objevil starší obloustlý muž a oslovil mě jménem. Jaký byl můj šok! Měl asi čtyřicet, dlouhé mastné vlasy a páchlo mu z úst.
Rychle jsem se vymluvila že musím na intr a pelášila pryč. Tolik k mé první a jediné schůce přes inzerát.
Pavel mě ještě nějakou dobu obtěžoval, ale naštěstí dal po měsíci pokoj.
Často si mě na facebooku přidávali cizí lidé - Indové, Arabové.... Já si je nikdy nepotvrdila, protože koho neznám osobně, toho si do přátel nepřidám.
Můj spolužák Tomáš má dost podivný koníček. Má založený falešný profil na sociální síti, kde se prezentuje jako krásná vnadná blondýnka.
Přidává si do přátel muže, kteří jsou ve vztahu nebo manželství. Snaží se je sbalit, delší dobu s nimi flirtuje a posléze požádá o intimní fotografie. Tyto fotografie pak posílá ženám těch mužů.
Udivuje mě ta naivita - někoho neznám, je krásný, určitě s ním budu mít jednou sex! Co na tom, že jsem ho nikdy neviděla! Určitě to nemůže být falešný profil!
Tenhle jeho zvrhlý koníček velmi odsuzuju. Já nikomu nahé fotografie neposílám, dokonce ani přítel je nemá.
Žádal mě o ně, ale já odmítla s tím, že se můžeme jednou rozejít ve zlém a třeba by ty fotografie mohly být někde vystaveny.
Pak tu máme další věc - Modrá velryba. Teď se zase píše, že je to jen nějaká poplašná zpráva, tak nevím.
Jde o plnění různých zvrhlých úkolů, které se musí posílat jakémusi kurátorovi.
Při jejich nesplnění se účastníkům vyhrožuje vyvražděním rodiny. Hrají ji zejména mladí lidé a hra má skončit sebevraždou účastníka.
Je to snad dáno dobou - sociální sítě dovedou velmi obratně manipulovat s myšlením lidí.
Jsem ráda, že mé dětství nebylo zkaženo internetem a chytrými telefony. Že jsem si mohla hrát s hračkami a objevovat přírodu. Protože dneska děti moc ven nechodí.
Nelíbí se mi třeba i dostupnost pornografických materiálů na internetu, kde může zbloudit třeba i omylem úplně malé dítě.
A co si myslíte o seznamkách, Modré velrybě a bezpečnosti internetu Vy? Děkuji za názor a komentáře, doufám, že se Vám článek aspoň trochu líbil. Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 18 Prach

17. dubna 2017 v 16:38 | Eliss
Autor: Patricia Cornwellová
Žánr: Krimi, Román
Mé hodnocení: 45%
Obsah: Tělo uložené do symbolické polohy, zabalené v neobvyklé látce a pokryté práškem, jenž podivně barevně září.
Našlo se přímo u bran vyhlášeného Massachusettského technologického institutu.
Patřilo Gail Shiptonové - naposledy ji viděli živou předchozí večer v módním baru. Někdo ji sprovodil ze světa jen pár týdnů před začátkem soudního procesu, ve kterém po svém bývalém finančním poradci žádala sto miliónů dolarů.
Není divu, že Kay Scarpettová to nepovažuje za náhodu.
Když se navíc ukáže, že důkazy vedou k sérii dalších násilných úmrtí ve Washingtonu, začne být jasné, že tohle rozhodně nebude obyčejná vražda...
Někdo vysoce postavený totiž nemá zájem na tom, aby byl pachatel chycen...
Hodnocení: Tahle knížka mě nezaujala.
Byla mizerně čtivá, překlad naprosto hrozivý, několik minut jsem musela přemýšlet co která věta vlastně znamená.
Co mě také neskutečně iritovalo bylo spousta překlepů. Proboha, pochopím to třeba ještě v časopise, ale u knihy?!
V obalu knihy je autorka zmíněna jako "nejznámější americká spisovatelka." Hm, to mají Američané tak špatný vkus?
Zajímalo by mě, jestli knihu udělal špatnou překladatel, nebo autorka.
440 stran mohlo být klidně zkráceno o polovinu, vůbec bych se nezlobila.
Přitom knížka má docela potenciál, jen to chtělo na ní trochu zapracovat... Rozhodně moc nedoporučuji, pokud se nechcete u čtení vytočit jako já.
A jaký máte názor Vy? Četli jste tuto knížku a líbila se Vám víc než mě? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Prach Patricia Cornwellová

Knižní recenze 17 Až do nejdelší smrti

15. dubna 2017 v 9:48 | Eliss
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi, Román
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Smrt jde ženichovi v patách a ženich má ten den svatbu s Angelou, sestrou Steva Carelly, který musí navíc řešit rizikové těhotenství své hluchoněmé manželky Teddy.
Tommymu - nastávajícímu manželovi Angely - přijde v den svatby balíček s pavoukem Černá vdova, což Steve bere jako výhrůžku smrtí a rozhodne se vzít na svatbu své kolegy policisty Berta Klinga a Cottona Hawese.
Ale jak najít vraha, který se skrývá mezi stovkami svatebních hostů? Je jím snad Ben, bývalý přítel Angely? Nebo Tommyho svědek a nejlepší přítel Jonesy, který má v případě jeho smrti zdědit celý jeho majetek?
Carella si musí pospíšit, pokud se nemá Angela stát ve svůj svatební den vdovou...
Hodnocení: Knížka má pouhých 159 stran, takže jsem ji přelouskala velmi rychle.
Knížky o vyšetřování z 87. revíru si vždycky přečtu moc ráda. Tahle se mi líbila, akorát mi vadilo že byla tak krátká.
V ději se nevyskytují žádné moderní vymoženosti, přesně tak, jak to mám ráda. Stará dobrá detektivka, kde se vše musí vyřešit podle dedukce a důkazů a není tu žádná DNA k dispozici.
Potěšil mě i velmi napínavý závěr. Na další přečtení to ale nevidím, proto je mé hodnocení takto nízké.
A co Vy? Líbila se Vám dnešní revenze? Četli jste tuto knížku? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro Až do nejdelší smrti

Jak se mi Nirvana dostala pod kůži

13. dubna 2017 v 12:01 | Eliss
Určitě jste podle designu a videí z doby, kdy ještě fungovala videa, zaregistrovali, že mám ve velké oblibě Nirvanu a Kurta Cobaina.
Začala jsem je poslouchat asi před rokem, jen jsem si tak klikala různými videi a pak jsem narazila na nějakou od Nirvany.
Velmi se mi zalíbila, tak jsem si pustila další. Začala jsem si hledat informace o kapele a různé zajímavosti.
Jejich písničky mi dodávají pozitivní energii a nabijí mě, i když někomu můžou připadat depresivní.
Nejraději mám Lithium a Lake of Fire.
Viděla jsem i dokument Montage of Heck, který mi svým zpracováním přijde naprosto úžasný. Představuje Kurtovy myšlenky, jeho zápisky z deníku a ilustrace.
Osobně si myslím, že to byl člověk plný velké bolesti a smutku, kterým zrovna nepomohlo manželství s Courtney Love, která byla také závislá na drogách.
A asi před půl rokem jsem začala přemýšlet o nějakém malém tetování. Rozhodně jsem nechtěla nic velkého přes celé záda nebo nohu.
Doma jsem byla vychovávána tak, že jakkákoli ozdoba na tělo - piercing, tetování - je špatná.
Když si sestřenice nechaly udělat tetování, máma z toho byla na mrtvici.
Zvláštní ale je, že když si můj bratr nechal vytetovat přes celá záda, máma se mu neodvážila cokoliv říct.
Na tetování jsem byla včera. Zaplatila jsem za něj 800 KČ a nelituji toho. Udělala jsem to proto, že chci něco, co se mnou zůstane celý život, co mám ráda a čemu věřím.
Ani to nebolelo tak moc, jak jsem se bála. Chvílemi, když zajel tátér jehlou na nějaké citlivé místo, se mi chtělo křičet, ale zvládla jsem to.
Jsem ráda, že jsem se k tomuto kroku odhodlala. A vím, že je to na celý život, ale žiju jen jednou, nepiju, nekouřím, neberu drogy, tak proč si nedopřát alespoň to malé tetování?
Největší radost mi udělal přítel, když mi tetování pochválil. To je pro mě to nejvíc.
A jaký názor máte na tetování Vy? Odsuzujete jej, nebo sami nějaké máte? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Zážitky z MHD

11. dubna 2017 v 17:41 | Eliss
Každý všední den, pokud jedu do školy nebo na praxi se dopravuju autobusem.
A někdy se nestačím divit, co všechno se tam odehrává.
Většinou sedávám na sedadle za řidičem, za mnou je sedadlo pro čtyři cestující, přičemž dva sedí naproti sobě.
Zrovna asi před měsícem jela sousedka, která bydlí vedle mého bratra.
Když jezdím v pět hodin, většinou jezdí se mnou a seděla zrovna hned za mnou.
Přes celý autobus pomlouvala mého bratra, jak je skoro pořád v práci, jak se nevěnuje dětem a manželce.
Neříkám, že můj bratr je zrovna svatý, ale vím, že tyhle věci zrovna pravdivé nejsou.
Tak jsem vstala, vysvětlila paní, ať nebere mého bratra do pusy, že se mi její chování nelíbí.
Já osobně nikdy v autobuse s nikým "nedrbu." Připadá mi to ubohé.
Sousedka sklapla, omluvila se a celou jízdu autobusem mlčela. Dobře jí tak.
Když mi bylo asi tak deset, jezdila jsem každý čtvrtek do kroužku malování.
Bydlím na vesnici, město je vzdálené pět kilometrů, což znamená desetiminutovou jízdu.
Seděla jsem na lavičce u zastávky a znuděně koukala na auta. Přisedla si ke mě paní asi kolem čtyřicítky.
Hned mě zarazil její zápach - alkohol, cigarety, a ještě něco mnohem horšího.
Začala na mě sahat a křičet, že jsem její dcera, že spolu pojedeme na dovolenou...
Měla jsem strach, začala jsem plakat a srdce mi bilo jako zvon. Kamarádky které stály opodál se celé situaci jen smály.
S odstupem času bych se smála asi taky, jenže já byla tenkrát hrozně bojácná a neuměla se pořádně bavit s lidmi.
Mé cesty autobusem na internát vzdálený padesát kilometrů byly ze začátku utrpením.
Celý měsíc jsem pravidelně plakala na zastávce, kam mě vyprovázeli rodiče, a to posléze pokračovalo i v autobuse.
Cesta tam mi připadala hrozně dlouhá, a páteční cesty domů naopak krátké. Zvláštní.
V těch dálkových autobusech mě vždycky vytáčeli mí mladí vrstevníci, kteří se cpali dopředu, kolikrát hrubě odstrčili důchodce s berlemi.
Pravidelně jsem tam čekala o hodinu dříve, ale nikdy jsem se necpala (je pravda, že několikrát se na mě někdo tak namačkal, že jsem i upadla), a pouštěla jsem starší dopředu. Což dělám dodnes.
Nejvíce mi v autobuse vadí opilí lidé. Když můj přítel ještě pil a jeli jsme ze zábavy, kolikrát jsem se za jeho chování styděla.
Křičel, zpíval, osahával mě... Naštěstí jsou ty časy dávno pryč.
Nejvíce mi vadí opilí a vulgární cestující.
Ale dají se tu navázat i nová přátelství. Už měsíc si ke mě sedá asi třicetiletá paní a povídáme si o počasí a politice.
A já jsem za to moc ráda.
A jaké jsou Vaše zážitky z MHD? Máte zkušenost s vulgaritami? Napište mi do komentářů! Děkuji za přečtení, přeji pěkný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro autobus veolia

Knižní recenze 16 Tři slepé myšky

8. dubna 2017 v 20:12 | Eliss
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi, Román
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Osmá knížka ze série Matthew Hope, propojená postavou hlavního hrdiny.
Jako snad každý Američan i Matthew Hope doufal, že vietnamská válka patří už jednou provždy minulosti. Jeho nejnovější případ jej však přesvědčuje, že válka napáchala mnoho křivd a pokřivila psychiku národa takovou měrou, že bude zapotřebí ještě několila dalších generací, než se opět srovná.
Když jsou brutálním způsobem zavražděni tři zcela bezvýznamní Vietnamci z floridské komunity. je z vražd vzápětí obviněn válečný veterán Stephen Leeds.
Matthew vždy bojuje o osvobození svého klienta - tentokrát to bude mít ale hodně složité...
Hodnocení: Detektivky od Eda McBaina sice nehodnotím úplně vysoko, ale mám je ve velké oblibě.
Hrozně mi sedí jeho styl psaní, přidává do svých knížek takovou mysteriózní atmosféru.
Děj je plný výslechů a rozhovorů, žádné akční scény tam nejsou.
225 stran jsem přelouskala rychle, ale vadilo mi velké množství podezřelých.
Můžu doporučit jako takové pohodové čtení, které se Vám v hlavě dlouho neudrží.
Každopádně mám tuhle oddechovou četbu moc ráda. A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo jinou ze série Matthew Hope? A jak se Vám líbila?
Doufám, že se Vám dnešní recenze líbila. Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro tři slepé myšky ed mcbain

Jsem dyskalkulik

6. dubna 2017 v 16:19 | Eliss
Ahoj, dnes bych Vás chtěla seznámit s poruchou učení, která mi komplikuje život.
Už v první třídě jsem měla problémy s matematikou - pamatuji si že jsem měla dvojku na vysvědčení, a jinak ze všeho ostatního jedničky.
Pak to bylo jen horší - přišlo dělení a násobení. Dodnes si pamatuji, jak jsem měla hrozný strach, protože jsem dostala pětku - zrovna z toho dělení.
Plakala jsem na ulici a vykládala sousedům, že mám strach jít domů.
Máma na mě totiž byla velmi přísná, co se týče školy. Úkoly z matematiky se mnou dělal táta, protože on uměl počítat moc dobře a měl se mnou velkou trpělivost.
Co jsem se u těch početních příkladů doma naplakala, když mi to stále dokola vysvětloval a já to pochopila jen do dalšího příkladu!
Tak jsem v páté třídě dostala doporučení do pedagogicko - psychologické poradny.
Tam si se mnou povídala moc hodná paní, četla jsem tam nějaké povídání, pak jsem vyplňovala dotazníky a nakonec něco počítala.
Výrok zněl: Samotářská, stranící se kolektivu, jinak žádný jiný problém nezjištěn.
Takže jsem musela znovu s čísly bojovat.
Jsou věci, za které je mi opravdu trapně. V obchodě si musím počítat nákup na kalkulačce - nedovedu si to v hlavě spočítat.
Musím dlouho přemýšlet nad tím, kolik je vlastně hodin - největší problém mi dělají ručičkové hodiny.
Když mi v osmé třídě hrozilo propadnutí, šla jsem na žádost rodičů do poradny znovu.
Tentokrát bylo vyšetření zaměřené jen na počítání - od těch jednoduchých až po ty těžší.
Pamatuji si, že to bylo hrozně dlouhé, a že mi skoro nic nešlo.
Diagnóza zněla - dyskalkulie. Dostala jsem papíry do školy a měla jsem v poradně domluvené doučování, abych se nějak dostala do devítky.
Takže jsem v hodinách dostávala jednodušší zadání písemek (spolužáci po mě naštvaně koukali a mysleli si asi jaký tam nejsem VIP žák), učitelka se mi více věnovala a trpělivě mi vše znovu vysvětlovala.
Nakonec jsem tedy nepropadla (z dobré vůle učitelky) a dostala se do deváté třídy.
Tam jsem měla takového hodného starého pana učitele, který mi dával po škole doučování a mě počítání s ním velmi bavilo.
Pak jsem šla na učiliště, kde mi matematika najednou přidala docela snadná. Měla jsem trojky, dvojky, a měla jsem ze sebe radost.
Nikdy ale nezapomenu na základní školu, kde jsem měla před písemkami hrůzu a modlila se aspoň za čtyřku...
A co Vy? Máte nějakou poruchu učení? Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 15 Vražda na Faře

2. dubna 2017 v 16:21 | Eliss
Autor: Agatha Christie
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Fara vesničky St. Mary Mead se stane místem vraždy.
Obětí je člověk, kterého neměl nikdo rád - dokonce ani farář Clement. Kdo by tedy mohl být pachatelem, když důvod k vraždě měli snad všichni - včetně příbuzných a obyvatel vesnice?
Případu se ujímá inspektor Slack, který dost tápe a neví si rady.
Ale ještě je tu milá dáma se zrakem, kterému nic neujde - Jane Marplová.
Případ komplikuje ještě krádež stříbra a příznání jednoho z vesničanů. Slečna Marplová pořádně zapojí své mozkové buňky a nakonec vraha vypátrá...
Hodnocení: Ne nadarmo se říká Agathě Christie královna detektivek.
Vražda na Faře je příjemná změna po všech těch moderních thrillerech a detektivkách.
Moc tu oceňuji právě ty staré časy bez počítačů, DNA a jiných vymožeností... Pachatele vraždy se mi opět nepodařilo odhadnout - opravdu mistrovské umění této autorky!
Je to mimochodem první knížka se slečnou Marplovou, kterou můžete znát i z TV.
210 stran jsem přečetla plná napětí za dva dny a celkově hodnotím velmi kladně a doporučuji všem milovníkům starých detektivních románů!
A co Vy? Máte taky rádi Agathu Christie? Doufám, že se Vám dnešní recenze líbila, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Vražda na Faře

Knižní recenze 14 Noční host

31. března 2017 v 16:41 | Eliss
Autor: John Lutz
Žánr: Krimi, Drama, Thriller
Mé hodnocení: 70 %
Obsah: Bývalý detektiv newyorské policie Ezekiel Cooper najde v opuštěném plážovém domku mrtvolu své jediné dcery Bette. Hnán zoufalstvím se vydává hledat vraha, ale to ještě netuší, že stejným způsobem byly zavražděny i další ženy, které spojuje pouze jejich vrah - Noční host - po jeho řádění nejsou žádné stopy až na rozmazaný otisk gumové podrážky.
Spojuje své síly s bývalým kolegou Billardem a sestrou jedné z obětí, Carou Callahanovou, která je odhodlána vlákat zločince do pasti.
Cooper musí do toho řešit trable s bývalou manželkou, potýká se s následky své nemoci a usilovně se snaží zastavit vražedné řádění maniaka.
A navíc ještě novinářka Deni Greenová uveřejní článek, který může vraha nelítostně rozzuřit. Jak se bude situace dále vyvíjet?
Hodnocení: Taková odpočinková a nenáročná četba.
Líbilo se mi prostředí pošmourného města, vsuvky s Cooperovou bývalou manželkou - bojovnicí za práva krys a navíc musím pochválit skvělou obálku!
Lutzův styl vyprávění mi sedí, dokáže perfektně popsat vrahovy choutky a myšlenkové pochody.
I hlavní hrdina Cooper je sympatický, žádný "Rambo", ale úplně normální pohodář.
Určitě si v nejbližší době přečtu další Lutzovu knihu.
A co Vy? Četli jste tuto knížku, nebo se na ni chystáte? A jak se Vám líbila?
Doufám, že se Vám dnešní recenze líbila, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Noční host john lutz

A kdy budeš mít miminko ty?

28. března 2017 v 17:42 | Eliss
A kdy budeš mít miminko ty?
Tak tuhle větu slýchám ve svých dvaadvaceti letech čím dál častěji.
Mám bývalou spolužačku, která měla dítě v sedmnácti, dva měsíce po porodu ji opustil přítel, se kterým byla rok a půl.
Dítě nebylo plánované, ale rozhodli si jej nechat. Prý si nemohli dovolit potrat.
Kamarádka navíc neměla odpracovaný rok, aby dostala mateřskou, tak dostává měsíčně jen něco kolem 2 000.
Ten její bývalý samozřejmě nějaké alimenty neřeší, zatím jí neposlal ani korunu.
Takže se svým synkem doslova živoří. bydlí u rodičů, kteří ji sice podporují, ale sami to taky neutáhnou.
Vzala jsem si z toho příklad a snažím se být zodpovědná, dítě chci, ale až budu chodit do práce a mít nějaké zázemí.
Faktem je, že antikoncepci neberu, protože mi nedělala dobře. Ale dáváme si s přítelem i tak pozor.
Neodsuzuji mladé matky, protože nejsou o nic horší než ty starší.
A je tu zase opačná strana mince: Matky kolem čtyřicítky.
Přítelův bratr i jeho manželka mají čtyřicet a minulý týden se jim narodil chlapeček.
Mají už jedenáctilého synka, který je autista, a proto hodně dlouho váhali s dalším dítětem. Měli strach, aby nebylo taky nějak postižené.
Švagrová ve čtyřiceti těhotenství moc nezvládala, věčně byla v nemocnici, psychicky se hroutila a měla strach z porodu a bolesti, tak šla na císařský řez.
Co jsem s ní zatím mluvila, tak se mi zdála hodně nervózní a unavená. Jsem zvědavá, jak to bude zvládat dál.
Osobně mi připadá dost zvláštní, že jejich syn bude mít deset a oni padesát...
Já osobně chci dítě mít v pětadvaceti, maximálně do třiceti.
Později bych ho nechtěla kvůli možným zdravotním problémům.
A jaký názor máte na věk pro založení rodiny Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše (bezdětná) Eliss ♥
Výsledek obrázku pro pregnant

Nevěra se nevyplácí...

26. března 2017 v 18:34 | Eliss
Před nějakou dobou jsem psala o své kamarádce Adéle, která podváděla svého přítele se svým spolužákem.
O přestávkách spolu chodili na internát nebo na záchodky...
A dnes bych Vám chtěla napsat, jak to s ní pokračovalo dál. Spoustu věcí mi totiž řekla nedávno.
Stalo se to vloni, když jí bylo dvacet.
Asi v půlce srpna se jí zničehonic rozbil notebook a protože neměla doma přítele, který by jí ho spravil (byl služebně v Praze), zavolala svému známému Jirkovi, jestli má čas a byl by tak hodný a spravil jí ho.
Zrovna prý na práci nic neměl, tak jí nabídl, že pro ni zajede, půjdou k němu domů a podívají se na to.
Jirku znám od vidění, měří přes dva metry, je trochu tlustý a vždycky mi přišel jako takový "slizoun."
Adéla souhlasila, počkala na něj na autobusové zastávce.
Přijel, celou cestu se smál a prý, že si pak spolu zajdou na kávu.
Po příchodu do jeho bytu spravil počítač (velmi rychle, protože stačilo vytáhnout baterii a dát ji zpátky do PC).
Řekl, že si zajde do sprchy a pak že si půjdou někam sednout za tu "opravu."
Adéla čekala, a při tom čekání si lehla na postel a na chvilku zavřela oči.
A vzbudilo ji to, jak ji Jirka jen v trenkách sahá na prsa.
Byla v šoku, ale ani se moc nebránila. Klidně se nechala zneužít, a ještě mu udělala "úžasnou kuřbu." (Tohle jsem si nevymyslela, takto mi to bylo řečeno.)
Po aktu najednou Jirku chuť na kávu přešla, sbalil s úsměvem dvě stovky a ještě Adéle řekl, ať si zpátky domů vezme taxi.
Odjela, a teprve doma si pořádně uvědomila co se stalo.
Když ten večer telefonovala s přítelem, okamžitě se mu něco nezdálo a dostal podezření, že ho Adéla podvedla.
Nějak ho přesvědčila, že se nic nestalo, a přestala na to myslet.
Jirka se však nedal odbýt, další dny Adéle pořád psal perverzní SMS a na Facebook.
Tak se s ním za pár dní znovu sešla. A pak znovu.
Dělala to ale opatrně, chodila za ním jen když měla až odpolední vyučování nebo jej po škole navštívila v jeho obchodě s elektronikou, kde Jirka vyvěsil na dveře ceduli JSEM NA WC a pořádně si zařádili.
Co mě však šokovalo bylo její tvrzení, že se jí vůbec nelíbil, ani mi neuměla vysvětlit proč se před ním tak ponižuje jako nějaká ku*va.
Jejich vztah pokračoval tři roky, a pak se jej Adéla rozhodla ukončit. Už ho prý měla plné zuby, navíc se choval stále víc majetnicky a začínal mít pocit že je mezi nimi něco víc než jen příležitostný sex.
Tak se rozhodla s milým Jirkou vztah ukončit.
Měli domluvenou schůzku zase ráno v osm, tak nakráčela k něm do bytu, oznámila mu že končí a že už nepřijde.
Řekl jen, že je hodně naštvaný, ať se teda sbalí a vypadne.
Adéle to nemusel říkat dvakrát, sbalila se a šla cestou do školy ještě navštívit babičku.
Měla velmi zvláštní, ale dobrý pocit svobody a volnosti. Vůbec nevadilo, že ještě spí se svým spolužákem.
Ve škole měla extra dobrou náladu, kterou nezkazilo ani to, že si ji Jirka zablokoval na Facebooku.
Mávla nad tím pobaveně rukou.
Když skončilo vyučování a přijela domů, čekal na ni šok.
Hned ve dveřích dostala facku od přítele, který přijel dřív domů z práce.
Začal na ni křičet, že je ku*va, že ho celou dobu jen podváděla a lhala mu. Vůbec nechápala, co se stalo.
Milý Jirka mu totiž poslal přepis všech jejich zpráv z Facebooku a přidal jako bonus jejich videa při souloži.
Adéla si na celkem klidný pokyn přítele sbalila ty nejnutnější věci a opustila jeho byt.
Nastěhovala se zpátky k rodičům a lituje všech svých chyb. Přítele miluje, ale ten s ní vůbec nekomunikuje.
Myslím, že byla vůbec velká chyba ten vztah začít. Mohla se příteli svěřit, že udělala jeden přešlap, a ten by jí to myslím odpustil. A ne v tom pokračovat dál.
Na druhou stranu, Jirkovo chování nebylo taky OK. Zneužít hloupou holku a pak neunést rozchod a zachovat se jako totální magor...
Jaký názor máte na nevěru Vy? Já bych to shrnula jednou větou: Nevěra se nevyplácí...
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše věrná Eliss ♥

Knižní recenze 13 Připravena zemřít

25. března 2017 v 8:20 | Eliss
Autor: Lisa Jackson
Žánr: Krimi, Thriller
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Šerif Dan Grayson byl postřelen na své chatě neznámým útočníkem a leží s velmi vážným poraněním hlavy v nemocnici.
Policistky Alvarezová a Pescoliová začínají pátrat po pachateli, ale do toho musí ještě řešit zmizení soudkyně Samuels - Piquardové.
A navíc je tu ještě nový zástupce šerifa Cort Brewster, který je pro oddělení nepříjemný psí čumák.
Brzy začne být jasné, že jsou vrahovi až nebezpečně blízko, ale přitom mají pocit, že jim cosi zásadního uniká.
Aby jej Pescoliová dopadla, musí být připravena zabít - nebo zemřít...
Hodnocení: Knížka byla čtivá, ale bohužel chvílemi nudná a docela dlouho mi trvalo, než jsem se dostala do děje.
Taky jsem ještě před koncem odhalila vraha, což se mi u knížek od Lisy Jackson nestává a docela mě to naštvalo.
Nepatřím totiž k lidem, kteří plní napětí pročítají poslední stránky ještě před koncem.
Jinak nemám moc výtek, těch 480 jsem přečetla asi za čtyři dny.
Po téhle knížce už rozhodně znovu nesáhnu a za pár dní zapomenu, že jsem ji četla.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Líbila se Vám nebo cítite trochu zklamání jako já?
Díky za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Připravena zemřít

Navždy sám?

21. března 2017 v 16:58 | Eliss
Na základní škole jsem měla spolužáka - říkejme mu třeba David.
Začali jsme se hodně kamarádit už ve školce a dlouho jsme byli nejlepší kamarádi.
Byl moje první dětská láska.
V páté třídě jsme spolu začali chodit. Ale znáte to - byli jsme děti a pořádně jsme o vztahu nic nevěděli, takže to mezi námi tak nějak vyšumělo do ztracena.
Byli jsme pořád kamarádi, sice ne už tak velcí, ale pořád jsme spolu chodili ven na pokec.
Moc ráda vzpomínám na ty nezávazné rozhovory a procházky po lesech a polích.
A v osmé třídě se to všechno zlomilo a přestali jsme spolu chodit ven. Bavili jsme se i nadále, ale už to prostě nebylo ono.
Já byla zoufalá, protože jsem do něj byla hrozně zamilovaná.
A tak mě nenapadlo nic lepšího než se v patnácti letech opít a přiznat mu že jsem do něj zamilovaná a že bych s ním chtěla chodit. Znovu a tentokrát opravdu vážně.
No a co David udělal? Začal se mi smát, že prý jsem pro něj moc škaredá a že má nalepší slečnu než jsem já.
Strašně mi ta jeho slova tenkrát ublížila. Dalo to velkou ránu mému seběvědomí a já se dlouho vyhýbala jakýmkoliv pokusům o vztah.
Když nám bylo oběma dvacet, začal mi znovu psát na facebook.
Já už byla v té době skoro rok zadaná. Psal mi každý den, jak se doma nudí, že nemůže najít žádnou přítelkyni a jestli s ním nechci jít ven.
Řekla jsem si, proč bych s ním nešla, vždyť jsme byli velcí kamarádi.
Bylo zrovna léto, tak jsme se dohodli že půjdeme do lesa na procházku.
Vyrazili jsme a začal mi povídat o sobě. Jak jde každé ráno do práce, odpoledne přijde domů a pak sedí u PC a hledá si slečnu nebo alespoň někoho na sex na seznamce.
Byla jsem docela v šoku, když mi řekl že ve dvadvaceti ještě nic neměl se slečnou.
Když jsem mu navrhla, ať jde někam ven, třeba do kavárny a zkusí nějakou sbalit, odpověděl, že nemá peníze na vysedávání v "putyce."
Už jsem neřešila to, že vydělává kolem 30 000 měsíčně, a že kavárna není žádný pajzl.
Řekla jsem mu, že zůstane s takovým přístupem, se svým hamounstvím pořád sám.
Po mých slovech se jen usmál, objal mě kolem ramen a úplně klidně se zeptal: "A co kdyby sis se mnou za*ukala ty? Jsme kamarádi a prokázala by jsi mi takovou pěknou službičku..."
V šoku jsem na něj zůstala koukat. Kdo si jako myslí že jsem?!
Zmohla jsem se jen na zavrtění hlavou a měla jsem se okamžitě k odchodu.
Jenže milý David mě chytil oběma rukama kolem pasu a začal mi sahat na prsa. Ty dotyky byly tak nevýslovně odporné!
Zařvala jsem, nějak jsem se vykroutila z jeho sevření, vrazila jsem mu facku, nechala jsem ho tam stát a utíkala jsem domů.
Celá jsem se třásla, byla jsem v šoku z toho, co si kě mně dovolil a děkovala Bohu, že mi nijak neublížil.
Nikomu jsem nic neřekla, ani příteli, protože jsem měla strach z jeho reakce.
Davida jsem si zablokovala na facebooku a od té doby jsem ho neviděla. A doufám, že ho dlouho nikde neuvidím.
A co Vy? Stalo se Vám někdy něco podobně hrůzného? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
 
 

Reklama