Moje kecy

Knižní recenze 41 Něžná Fata morgána

20. září 2017 v 15:10 | Eliss
Autor: Dominik Dán
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Další příběh Richarda Krauze se odehrává v listopadu 1989. Se svým parťákem Edou Burgerem je zaúkolován k otevření starých případů vražd mladých žen za podivných okolností. Všechny byly nalezeny uškrcené na stejné lavičce a podle všeho to vypadá na sériového vraha.
Ale protože je tu stále ještě vláda komunismu, nedostává Richard se svým kolegou tolik vyšetřovacích posil, kolik by potřebovali.
Takže případy se odkládají, a pokud nenajdou kriminalisté nové stopy, zanese je prach a zapomnění...
Hodnocení: Úvod je velmi napínavý - téměř infarktový! Ten musím pochválit.
Další děj je také velmi zajímavý, leč chvílemi se vyskytují nezajímavé politické pasáže, ale beru to, rok 1989 byl prostě už takový.
Na druhou stranu je tu realisticky popsána bezmocnost tehdejší VB vůči politické vrchnosti - opravdu doufám že se podobná doba nikdy nevrátí.
Závěr mi přijde takový nedotažený, a také bych knížku o pár desítek stran zkrátila, protože byl děj moc natahován.
Ale jinak jsem spokojená a těším se na další setkání s Dominikem Dánem.
A co Vy? Četli jste tuto detektivku nebo jinou od Dominika Dána? Napiště mi do komentářů!
Přeji krásný den, doufám že se Vám dnešní recenze líbila, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro něžná fata morgána dominik dán

Noční procházky

17. září 2017 v 14:31 | Eliss
Někdy krátce po mých desátých narozeninách jsem začala v nepravidelných intervalech pořádat noční výlety.
V létě roku 2005 jsme jeli s rodiči navštívit tetu do Prahy. A já hned první noc chodila po pokoji a volala, že chci na toaletu.
Máma něvěděla co se děje, tak mě odvedla do koupelny, ale já prý mězitím zase usnula.
Vůbec nic si z tohoto zážitku nepamatuji a když mi to máma ráno vyprávěla, nechtěla jsem jí věřit.
Celkově mám takový zajímavý spánek - přítel mě upozornil, že skřípu zuby. Opravdu nevím proč se mi to děje.
Pak tu mám zážitek z internátu. Byla jsem zrovna na pokoji se dvěmi staršími dívkami, a jednou ráno se mě ptali, co to mělo v noci znamenat. Já jsem odpověděla, že nevím o čem mluví, že jsem přece v poklidu spala.
"Seděla jsi na posteli a asi deset minut jsi volala: Adélo, Adélo! Měli jsme strach že nám něco uděláš! Bylo to fakt divný!"
Divné to bylo už proto, že jsem žádnou Adélu ve svém okolí neznala.
Často jsem nad svou náměsíčností přemýšlela, co když budu zrovna v noci sama, vydám se na procházku a třeba spadnu ze schodů? Naštěstí se to nikdy nestalo.
Tyto stavy mě už naštěstí přes pět let nepostihly a já doufám, že už se ani nevrátí.
Minulý rok řešila moje kamarádka nějaké závažné rodinné problémy a zrovna v té době ji několik nocí po sobě k smrti vyděsila spánková paralýza.
Cítila, že je vzhůru, ale nemohla se vůbec pohnout. Příšerně ji tlačilo na hrudi a měla pocit že každou chvíli snad umře, že se udusí a nastala její poslední hodinka.
Po nějaké době to přestalo, ihned se utíkala napít vody a měla strach znovu usnout.
Když se to opakovalo třetí noc po sobě, vyhýbala se spánku různými energetickými nápoji, ale to se samozřejmě zase odrazilo na jejím chování ve škole. Byla velmi protivná a nesoustředěná.
Odhodlala se poradit se svým známým, který se zajímal o různé paranormální jevy. Doporučil jí zdánlivě jednoduchou věc: Před spaním se pomodlit a uvěřit v pomoc, která přijde.
A prý to zafungovalo. Od té doby to tak dělá každý večer, a spí jako miminko.
Jsem ráda, se mi podobný zážitek nikdy nestal, asi bych se strachy zbláznila.
A co Vy? Máte zkušenosti s náměsíčností nebo spánkovou paralýzou? Napište mi do kometářů!
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, přeji hlavně klidnou noc, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro bed

Argentinský masakr

15. září 2017 v 13:10 | Eliss
V Argentině začala roku 2002 obrovská vlna mrzačení zvířat, která s menší intenzitou pokračuje dodnes.
Provázela ji řada hlášení o výskytu létajících talířů a mimozemských bytostí, které vzbudily u obyvatelů velký strach a hrůzu.
Celé země je na nohou. V červenci 2002 poslala vláda do odlehlých dobytkářských oblastí tým vědců, aby posoudili zle zřízená zvířata.
Televizní stanice se předháněly v hlášeních a reportážích o této události.
Během několika týdnů bylo zabito kolem 80 kusů užitkových zvířat - a všechna skončila bez nejmenší kapky krve.
Jeden z vědců pořídil přímo na místě šokující videozáznam. Vědci na něm spěšně ohledávají mrtvou krávu. Barva masa byla čistě bílá, bez jakékoli stopy krve. Když otevřeli jednu ze srdečních komor, bylo tam jen trochu sražené krve. Jinak bylo zvíře celé vysáté, beze stop po nějakých řezných či bodných poraněních.
Pozdě večer 24. července téhož roku se vracelo několik lovců zpátky na farmu v provincii La Pampa.
Najednou si všimli ve vzdálenosti asi 40 metrů dvou velkých, červeně zářících cizích očí, které se na ně upřeně dívaly ze tmy.
Když se přiblížili na 30 metrů, oči se znovu objevily. Patřily tmavému tvorovi, který stál na nějakém zvířeti.
Jeden z lovců rozsvítil baterku a všichni spatřili šedého malého humanoida s velkýma očima, který se dal ihned na útěk.
Na místě zůstala mrtvá a zmrzačená jalovice. Druhého dne byly ze stejné oblasti hlášeny další případy mrtvých a vysátých krav.
O dva týdny později napadla v noci neznámá bytost padesatiletého farmáře Ignacia. Právě jezdil s traktorem na svém poli, když mu před vozidlo skočil šedá malá bytost se zářícíma červenýma očima a traktor neznámou silou zastavila.
Ve stejnou chvíli vyšel z bytosti světelný kruh a rychle se blížil k Ignaciovi, přičemž se mu zdálo že se bytost rychle zvětšuje.
Pak jen ucítil silný úder do hlavy, který ho odhodil na traktor. Když se zase vzpamatoval, byl neznámý útočník pryč.
S otřesem mozku byl odvezem do nemocnice, a když lékařům vyprávěl co se mu stalo, nikdo mu neuvěřil, prý to byl pouhý následek rány do hlavy. Jak však mohl sám od sebe spadnout na traktor nikdo vysvětlit nedokázal.
Také si nikdo nedokáže vysvětlit další mrtvá zvířata.
A co si o tomto myslíte Vy? Věříte na UFO, nebo to všechno má na svědomí nějaký šílený farmář?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro ufo and cow

Jak mě praxe v pekárně začala bavit

13. září 2017 v 8:15 | Eliss
Před čtyřmi lety, v roce 2013, jsem nastoupila do prvního ročníku oboru Pekař. Říkala jsem si, že to bude brnkačka, že na uplácání rohlíku z těsta nemůže být přece nic složitého! Chyba.
Hned první den praxe nás nahnali do školní pekárny. Zrovna se dělali malé koláčky na dožinky. No a jelikož jsem byla tenkrát zvyklá doma nic nedělat, nevařila jsem, neuklízela jsem (dnes to už samozřejmě dávno neplatí), byl pro mě docela šok držet v ruce kus těsta s náplní a nevědět, co s ním. Měla jsem strach ho nějak natáhnout - co kdyby se to celé rozjelo?
Marně do mě mistrová klavírovala, že se nemám bát, že mě to těsto nepokouše. A jaký myslíte že byl výsledek?
Hrůza. Koláčky co jsem dělala já všechny popraskaly.
Mistrová byla docela naštvaná. Další den se moje výkony zopakovaly, opět se mi nedařilo.
Začala jsem praxi a mistrovou upřímně nesnášet. A jako ideální řešení mi přišlo, že tam prostě nebudu chodit.
Takže hned třetí den jsem zašla k doktorce s tím, že mě bolí v krku, že potřebuji omluvenku. Samozřejmě mi nic nebylo, ale razítko jsem dostala - když si na to vzpomenu, docela se za své chování stydím.
Jenže co teď? Domů jsem nemohla, protože tam byla máma, a těžko bych jí vysvětlovala jaktože jsem skončila na praxi už v devět ráno.
Tak jsem se potulovala po městě - bez peněz, takže jsem si neměla ani kam sednout. A celou dobu mě jímala hrůza, že mě uvidí někdo známý a napráská mámě, že se flákám, když mám být ve škole.
No, nestálo mi to za "volno", a přísahám že už nikdy za školu nepůjdu. No, i když... Ehm!
Týden uběhl, a já měla zase školu. Ta mi nevadila, nemusela jsem tak brzy vstávat. Když jsem však mistrové nesla omluvenku, dívala se na mě značně nevěřícně.
Roky plynuly, já se dostala nějakým zázrakem do třetího ročníku. S mistrovou jsem pořád neměla dobré vztahy, kašlala jsem na jakoukoli snahu na praxi a neuměla jsem ani zadělat těsto na chleba.
Když mi mistrová domlouvala, že se mám začít rychle snažit, nebo mě nepustí ke zkouškám, jen jsem se smála.
A dál jsem na to kašlala - raději jsem se místo válení těsta zašívala u myčky nadobí - byla jsem tam skoro pořád.
Přišel květen, za měsíc měly být zkoušky. A pak to přišlo. Mistrová si mě zavolala do kabinetu.
"Nepustím tě k závěrkám. Nic neumíš, celý rok tu umýváš jen nádobí, byla by to katastrofa."
Vylítla jsem z kabinetu, utíkala brečet na záchod a proklínala mistrovou.
Takže jsem nastoupila příští rok znovu do třetího ročníku. Slíbila jsem si, že se budu snažit, protože jsem došla k závěru, že nemůžu být takový debil abych se nezvládla vyučit.
Přestala jsem na praxi umývat nádobí a raději jsem se šla dívat, jak se vymíchávají těsta.
Nic složitého - do kotlíku se dá mouka a ostatní sypké suroviny, nalije se olej nebo voda a na první převodový stupeň se pomocí háku do hladka smíchá těsto.
Zkusila jsem to pak udělat i sama, a kupodivu jsem nic nepokazila. Hrozně mi to zvedlo náladu.
Zeptala jsem se ostatních spolužáků jak se zachází s pecí a naučila se zpaměti na kolik stupňů se jednotlivé druhy pečiva mají péct - to jsem mimochodem měla umět už v prvním ročníku.
Mistrová si mé snahy brzy všimla a začala se ke mě chovat jinak. Když jsem něco nevěděla, poradila mi, přišla a zkontrovala jestli to dělám správně.
Začalo mě to upřímně bavit. Domluvila jsem se ve škole a chodila na praxi i když jsem nemusela. V druhém týdnu bylo totiž málo žáků, tak mistrová mou pomoc velmi ocenila. Ráno se mi lépe vstávalo, těšila jsem se na koláčky a rohlíčky a typickou vůni pekárny.
K závěrečným zkouškám jsem napodruhé došla a zvládla jsem je. Zvládla jsem se vyučit, a jsem za to hrozně moc své mistrové vděčná. Kdybych nezměnila přístup a flákala bych se, nemám ten papír dodnes.
Chodím tam pomáhat i letos, když už jsem vyučená. I když tam už de facto nemusím. Ale já si na ty lidi tak zvykla, že jsem měla velmi hřejivý pocit, jako bych se vrátila domů.
Vše je jen o přístupu.
Omlouvám se, že je dnešní článek tak dlouhý, potřebovala jsem to ze sebe dostat. Přeji Vám krásný den, Vaše pekařinu milující Eliss ♥
Výsledek obrázku pro pečivo

Knižní recenze 40 Sněhulák

10. září 2017 v 12:08 | Eliss
Autor: Jo Nesbo
Žánr: Krimi, Drama
Mé hodnocení: 85%
Obsah: Je listopad. V Oslu napadl první sníh. Birte Beckerová přichází domů a chválí manžela se synem, jakého postavili krásného sněhuláka.
Jenže oni žádného sněhuláka nepostavili. Celá rodina užasle zírá z okna. Syn si všimne, že sněhulák je obrácen tváří k domu a jeho černé oči velmi znepokojivě hledí dovnitř.
Ráno je Birte pryč - beze stopy zmizela. Jen sněhulák má kolem krku uvázanou její růžovou šálu.
Případu se ujímá vrchní komisař Harry Hole, který je svými alkoholovými excesy a neúctou k vedení proslulý na celém policejním oddělení.
Harrymu je přidělena nová kolegyně Katrine Brattová, která má svá temná tajemství, která by měla zůstat skryta.
Společně zjistí, že zmizení Birte není první případ, a začínají rozplétat děsivou síť pravdy. Protože vražd a zmizení začíná přibývat, a je možné že Sněhulák má políčeno i na Harryho samotného...
Hodnocení: Při čtení několika recenzí jsem získala dojem, že knížka nebude nic moc.
Ale nejsem vůbec zklamaná, naopak! Celých 500 stran bylo šíleně napínavých, rozhodně nejlepší ze série HH která se mi zatím dostala do rukou.
Trochu mi jen vadily spekulace o vrahovi, které se každou chvilku měnily. ke konci jsem v to měla pěkný "guláš."
Ale závěrečná akce a odhalení vraha, které mě naprosto šokovalo - perfektní. Nemám co vytknout a jen tak na ten závěr nezapomenu. Musím pochválit i moc pěknou zimní obálku.
Rozhodně můžu doporučit všem milovníkům kvalitní detektivky, knížka Vás rozhodně nezklame.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo nějakou jinou od Jo Nesba? Napište mi do komentářů!
Přeji Všem krásnou záříjovou něděli, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro sněhulák jo nesbo

Nevšední obchod s hračkami

7. září 2017 v 15:39 | Eliss
Moderní supermarket v Sunnyvale v Kalifornii stojí na rozlehlém pozemku, kde v devatenáctém století stával ranč s jablkovým sadem.
Zdejší "strašení" podle všeho souvisí s dřívějším majitelem Johnem Murphym, který neměl rád děti a nelíbilo se mu využití jeho někdejšího majetku.
Zaměstnanci nacházeli každé ráno zboží poházené po zemi nebo přesunuté do jiného regálu.
Personál většinou dlouho nevydržel, protože citlivější jedinci slyšeli hlas volající jejich jméno a cítili doteky neviditelných rukou. Mnozí také popisovali že při těchto úkazech cítili vůni šeříku.
V roce 1978 zaútočil přízrak na jednu ze zákaznic při návštěvě toalety, a tato událost vzbudilla pozornost místního tisku a milovníků záhad.
Proto se tamní novinářka Antoinette spolu s médiem Sylvií rozhodly strávit v obchodě noc. Doprovázel je fotograf a několik lovců duchů.
Po odchodu zaměstnanců a ztlumení osvětlení začala Sylvia vnímat přítomnost nějakého muže, který se k nim přibližoval.
Vnitřním zrakem "viděla", jak uličkou přichází vysoký muž s rukama v kapsách. V hlavě ho slyšela mluvit se švédským přízvukem.
Představil se jí jako Johnny Johnson a varoval ji, že se namočí, když zůstane na místě kde stála. Později vyšlo najevo, že přesně na tom místě kdysi stávala studna.
Sylvia si s Johnnym telepaticky promluvila a vyslechla si celý jeho příběh. Přišel do Kalifornie v polovině devatenáctého století. V předchozím bydlišti pracoval jako kazatel, pak ale onemocněl zánětem mozkových blan, což ovlivnilo jeho chování. To zřejmě vysvětluje jeho řádění s hračkami a agresivitu na záchodcích.
Za svého života dostal kvůli svému jednání od sousedů přezdívku "Bláznivý Johnny."
V následujích letech pracoval jako pomocník na farmě a tesknil po ženě jménem Elizabeth, která mu zlomila srdce když se provdala za bohatšího muže.
Johnny zemřel v osmdesáti letech, když se při sekání dřeva zranil a vykrvácel.
Po tomto "rozhovoru" se zaměstnanci přestali bát a berou Johnnyho jako součást hračkářství. Ani zákazníky publicita a pověst neodradila, spíše naopak.
A co si o této záhadě myslíte Vy? Věříte tomu, nebo je to jen povedená reklama pro zákazníky?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro lego

Diskriminace tetování?

5. září 2017 v 16:57 | Eliss
Včera jsem nastoupila do prvního ročníku oboru kuchař - číšník. Je to tříleté studium zakončené výúčním listem.
Dnes jsme měli přednášku od mistra odborného výcviku na téma bezpečnost práce.
Jsou zakázané piercingy, naušnice, řetízky, prstýnky, a k mému překvapení také viditelné tetování.
Tak jsem se tedy přihlásila, ukázala jsem mistrovi své malé tetování na zápěstí a zeptala se, jestli a jak si ho mám tedy schovat.
Málem se při tom osypal a prskal vzteky, a jak jsem prý mohla vůbec jít na obor kde budu obsluhovat lidi?
Mám si přes to prý dát obvaz, ale hlavně ať to nikdo nevidí - nehledě na to, že obsluhovat budeme převážně ve školní jídelně, kde je každému nějaké tetování úplně fuk.
A ještě nám řekl, že se na každého potetovaného člověka dívá jako na kriminálníka, a rozhodně by se od nikoho - byť i s malým tetováním obsloužit nenechal. Hm, to mám ve svém okolí opravdu samé nekalé živly, včetně mého přítele.
V mé oblíbené kavárně pracuje servírka, která má potetovanou celou paži a mě nikdy nenapadlo to považovat za něco špatného nebo si snad myslet, že by si ho měla zakrýt. Je vždycky moc příjemná a rozhodně není špatný člověk.
Když jsem byla v pubertě, rodiče mi samozřejmě tvrdili to samé jako náš mistr.
Ale ono žádné tetování nebo dvacet piercingů neprozradí, jaký člověk doopravdy je. To prozradí jeho chování a činy.
A co si o tomto myslíte Vy? Vadí Vám potetovaní číšnici a servírky, nebo to neřešíte?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
PS: Moc se těším na ten obvaz na tom zápěstí, bude to vážně pecka!

Knižní recenze 39 Zub za zub

3. září 2017 v 16:30 | Eliss
Autor: Robert B. Parker
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Spenserův nejlepší přítel Hawk je v úvodu příběhu těžce zraněn při brutálním útoku ukrajinského gangu na majitele sázkové kanceláře Luthera Gillespieho, jehož měl ochraňovat. Zachránit Luthera se mu však nepodařilo.
Zatímco se zotavuje v nemocnici, plánuje se Spenserem odvetný útok. Jejich terčem je Boots Podolak a jeho skupinka nelítostných hrdlořezů.
Podolakova mafie Ukrajinců však kontroluje většinu města, včetně policie a největších zastupitelů na úřadech.
Aby se dostali Podolakovi na kobylku, musí Spenser s Hawkem přitlačit na černošského mafiána Marcuse, který zjevně cosi tají, a pokusit se s ním navázat křehké spojenectví.
Podaří se mafii v nejvyšších kruzích zničit, získat vydíráním větší částku peněz a pomoci tak zaopatřit jediného Gillespieho syna?
Hodnocení: Od Roberta B. Parkera jsem četla zatím jen dvě knížky. A už ta první mi připadala dosti nudná, ale rozhodla jsem se mu dát ještě ještě jednu šanci.
Opět docela zklamání. Děj je velmi zmatený, některé situace jsou vyloženě fantaskní - hlavně ty rádoby akční - ty mnohdy působí jako trapná parodie.
Zachraňuje to pouze sympatický hlavní hrdina Spenser a pár vtipných hlášek. A ještě musím pochválit pěknou obálku.
Edice CLASS z nakladatelství BB Art jsou zatím velkým zklamáním. Tuto knížku tedy moc doporučit nemůžu.
A co Vy? Máte rádi autora Roberta B. Parkera? Nebo jste četli tuto knížku? Přeji Vám krásný den a pokud jdete zítra do školy, hodně štěstí. Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Zub za zub Robert B. Parker

Jsem ráda, že nemám doma televizi

1. září 2017 v 18:49 | Eliss
V jednom minulém článku jsem zmiňovala, že nemáme doma s přítelem televizi a nijak nám nechybí.
Filmy si pouštíme z YouTube, popřípadě si je někdy stáhneme do počítače. Výhoda je, že je to bez reklam.
Občas si večer pustíme zprávy přes internet na Prima Play. Ale to asi tak dvakrát do měsíce.
Televize mi v životě nijak nechybí. Čas se dá strávit lepším způsobem než koukáním na nekonečné seriály proložené spoustou reklam.
Moje máma je naopak člověk, který má televizi zapnutou celý den - ať už jako pouhou kulisu u uklízení.
Byla jsem u ní na návštěvě tuto středu večer. Dala jsem si čaj a povídali jsme si - samozřejmě měla puštěnou televizi na kanále TV Nova. Nejprve tedy Televizní noviny - jedna negativní zpráva vedle druhé, okoukaní rádoby vtipní moderátoři.
Poslouchala jsem je tak na půl ucha.
Po skončení zpráv bylo ještě počasí. Pak mě však máma nahnala na pohovku, že začíná "super napínavá epizoda reality show Výměna manželek." Jako dítě jsem tuto "show" několikrát viděla a tenkrát se mi docela líbila.
Ovšem to jsem ještě nebyla tak rozumná jako dnes. LOL
Tak jsem si tedy říkala proč bych se nemohla jednou za rok podívat, co TV Nova zase produkuje.
Princip je pořád stejný - dvě manželky na deset dní putují do cizí domácnosti za novým manželem a případně dětmi.
První byla mladá maminka Sabina s o šest let starším přítelem Tomášem a dvěma dětmi.
Úplný protiklad byla Jana s Romanem žijící na okraji Německa s dvěma dcerkami.
No a byla to tedy pěkná síla. Sabina si v novém prostředí nemohla zvyknout - podle ní všude špína, hadi v teráriích, údajné zamykání dětí do pokoje. Musím říct že slečna byla pěkně nesympatická - při zjištění že bude žít v bytě s hady přehrávala až běda.
Zato Jana byla docela spokojená - neřídila se podle ní hloupými radami mladé maminky a dovolovala dětem cukr, rozumněla si s náhradním manželem a dokonce si sebou vzala jednoho hada - samozřejmě byl zajištěný.
Nejde ani tak o ty šílenosti co se tam děly - podle mě museli mít domluvené nějaké to přehrávání atd.
Já se musím ptát, proč ti lidé jdou dobrovolně do tohoto pořadu a ztrapňují se před celým národem?
Opravdu stojí za to - tedy za ty peníze - udělat ze sebe blázna? A stále se najdou lidé nespokojení se svými životy, kteří se budou radovat u toho že někdo se má ještě hůř? A o dělání si z toho všeho legraci na sociální síti ani nemluvím.
Televizi Nova si zase dlouho nepustím, protože mě naprosto šokuje co je schopna udělat pro sledovanost.
Opět jsem jen utvrdila v názoru, že televizi nechci a nebudu si ji pořizovat. Budu si raději číst nějakou pěknou detektivku.
A co Vy? Sledujete televizi a potažmo TV Nova? Co si myslíte o reality show? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro TV

Knižní recenze 38 Hadí doupě

30. srpna 2017 v 9:52 | Eliss
Autor: Agatha Christie
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Karel Hayword neměl dosud čest setkat se s rodinou své snoubenky Sofie Leonedisové.
Když je však zavražděn Sofiin dědeček Aristid, prosí jej zoufalá snoubenka o pomoc. A protože je Karlův otec policejní důstojník, rozhodne se mu při práci pomáhat.
Ze setkání se Sofiinou rodinou je ve velkých rozpacích, protože ho nevítají zrovna přívětivě, navíc se zdá, že si tu každý úzkostlivě střeží své tajemství.
Pro koho bylo tak nesmírně důležité sprovodit ze světa starého pána těsně nad hrobem? Byla to snad jeho o dvě generace mladší manželka Brenda, nebo některý z jeho dvou synů?
Když dojde k další vraždě, musí Karel co nejdříve vypátrat pachatele, než se ocitne v ohrožení i jeho láska...
Hodnocení: Opět velká spokojenost s královnou detektivek. I přes pouhých 150 stran je knížka velmi napínavá.
Je tu velké množství postav a zorientovat se v rodinných vztazích mezi nimi je poměrně složité.
Ale i tak jsem docela spokojená - tentokrát jsem si proti svým zvykům zalistovala až na konec a mé matné tušení vraha bylo spravné.
Tuto knížku můžu doporučit všem milovníkům klasických detektivek.
A co Vy? Máte rádi knížky od Agathy? Nebo jste četli Hadí doupě? Pokud ano, budu ráda za Vaše názory.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Hadí doupě

Mám tu nejlepší babičku na světě

28. srpna 2017 v 21:03 | Eliss
V několika komentářích u mých článků jsem se dočetla, že někteří čtenáři mají pocit, že jsou mé články negativní až depresivní. Velmi mě to zamrzelo, tak jsem se dnes rozhodla zkusit psát trochu pozitivněji.
Doufám, že to oceníte.
Dnes budu psát o své babičce - mámě mého tatínka.
Tato moje babička bydlí pár kilometrů ode mě - respektive šest - takže není problém sednout na kolo nebo autobus a jet ji navštívit.
Jako první si vybavím, že jsem u babičky nechtěla zůstávat přes noc - plakala jsem a volala rodiče.
Oblíbený trik na uklidnění byl právě od babičky: "Mám rodiče schované v kapse, podám ti je a můžeš si s nimi povídat!" A na mě to vždycky zabralo.
Babička bydlí v paneláku, v malém čtyřpokojovém bytě. Když jsem tam přespávala, bylo to v bývalém pokojíčku mého táty.
Pokojíček byla moje nejoblíbenější místnost - i když jsme tam byli s rodiči na návštěvě, vždy jsem si tam chodila hrát.
Byla tam překrásná stará knihovnička, a já si vždycky nějakou knížku vybrala, zalezla si s ní na "válendu," a takto jsem tam vydržela i tři hodiny.
Babička vaří každý druhý den - mě ten samý oběd ještě druhý den vůbec nevadí.
Nejraději mám její kuře na paprice a výbornou zeleninovou polévku s domácí zeleninou. A k tomu dýňový kompot.
Zahrádka je její velká radost. Chodí na ni každý den - je v nepřílíš vzdálené zahradkářské kolonii.
Je sice maličká, ale babička tam toho dokáže vypěstovat spoustu. Hrášek, špenát, brambory a již zmíněné dýně.
Když jsem tam bývala o prázdninách třeba na měsíc, často jsme na zahrádce s babičkou strávily celý den a domů jsme se vracely když se začalo stmívat.
Většinou jsem šla brzy spát spolu s babičkou - dívala se maximálně do devíti na nějaký zábavný pořad či seriál
Byly tu zvláštní tajemné noční zvuky - vrzání podlahy nad hlavou a útržky vět. Někdy kolem paneláků také chodili opilci - bavilo mě je pozorovat z okna, když něco křičeli.
Každé ráno mi babička dělala snídani - čaj s domácím sirupem a chléb se sýrem - ten jsem měla nakrájený na malé kostičky a tak mi ho babička s radostí připravuje dodnes.
Často jsme chodili do města na procházky a na výlety.
Babička je velká parádnice - i ve svém věku pečlivě pečuje o svou pleť a nosí pěkné kostýmky. Velmi ráda mi dělala nějaké pěkné účesy - copánky a drdoly. Takhle mě máma nikdy pěkně neučesala.
S láskou na tyto víkendy a týdny strávené u babičky vzpomínám.
Pokaždé když ji navštívím, je na mě moc hodná, nikdy mě za žádnou z mých chyb co jsem v životě udělala neodsuzuje, naopak má pro mě vždy vlídné slovo, a dobrou radu do života. Vždy má pro mě schovanou nějakou dobrotu - i když jsem měla anorexii, babiččinému jahodovému koláči jsem nedokázala odolat.
Mám Tě moc ráda, babi, ani nevíš jak ráda bych se vrátila zpátky do dětství a strávila u tebe celé prázdniny. Těším se, až Tě zase navštívím.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a že máte nebo jste měli také tak skvělé prarodiče. Napište mi do komentářů, budu se těšit. Přeji krásný srpnový den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Babička

Dokáže víra zázraky?

26. srpna 2017 v 14:01 | Eliss
John Pollock přišel o své první dvě dcery, třináctiletou Joannu a šestiletou Jacqueline v květnu roku 1957, kdy jedna řidička ztratila kontrolu nad vozem před domem Pollockových, kde si obě holčičky hrály.
Pollock usoudil, že je to boží trest za jeho víru v reinkarnaci, ale když o rok později jeho žena znovu otěhotněla, dospěl k názoru, že se duše děvčátek znovu narodí, aby dokázaly, že církev se mýlí, když odmítá proces znovuzrození.
Když však gynekolog manžele informoval, že mají očekávat narození jednoho dítětě, Pollock kategoricky prohlásil, že se mýlí - budou to dvojčata a holčičky.
Čtvrtého října 1958 se ukázalo, že měl pravdu.
Dvojčata byla jednovaječná, ale druhá holčička Jennifer se narodila s tenkou bílou linkou na čele v místech, kde zůstala její zemřelé sestře Jacqueline jizva po pádu z kola.
Rodiče také velmi překvapilo také výrazné mateřské znaménko na boku totožné s tím jaké měla Jacqueline.
Děvčátka vyrůstala ve Whitley Bay, ale když jim bylo tři a půl roku, otec je vzal do Hexhamu, kde žili se svými prvními dětmi.
S údivem poslouchal, jak si ukazují místa, která nikdy předtím nemohla vidět, a mluví o tom, jak si tam spolu hrály, ačkoliv když se odstěhovali, děvčátkům nebyl ani rok.
Dívky věděly, že se blíží ke "své" škole a bezpečně poznaly dům, kde rodina původně bydlela, ačkoliv na tomto místě byly poprvé!
O šest měsíců později jim rodiče dali krabici s hračkami Joanny a Jacqueline.
Obě děvčátka znaly jména panenek, které jim daly jejich zemřelé sestry.
Jednoho dne hrály obě sestry hru, která jejich matku Gillian doslova přimrazila.
Jennifer ležela na podlaze, hlavu měla v matčině klíně, předstírala, že umírá, a její sestra řekla:
"Teče ti krev z očí. Tam, kde do tebe narazilo auto." Přitom s nimi rodiče tu nehodu nikdy neprobírali.
Při jiné přiležitosti je matka slyšela křičet na ulici. Obě sestry se spláčem objímaly a křičely: "Tam je auto! Přejede nás!" Přitom to bylo auto stojící na místě, jen se spuštěným motorem.
Rodiče byli velmi znepokojení, ale po události na ulici všechny tyto prožitky z minulých životů náhle ustaly.
Jako by si náhle dívenky přestaly uvědomovat jakékoli spojení s minulým životem.
Nebo to snad všechno byla jen nějaká velmi podivná shoda náhod? Obě dívky si dnes už vůbec na nic ze svých prožitků nepamatují. Je to snad tím, že jak rosteme, ztrácíme přirozené vnímání něčeho víc?
A co si o tomto myslíte Vy? Děkuji za přečtení článku a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 37 Dveře

24. srpna 2017 v 12:12 | Eliss
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi, Román
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Alex Hardy je úspěšný mladý muž. Nosí ručně šitou obuv, rád se obléká do nejdražších obleků a miluje teskný jazz.
Ve své profesi patří mězi jedničky. Na co sáhne, to se mu daří, má znalosti a vždy pracuje jako profesionál.
Vybírá si však podivné přátele: prostitutky, malé ryby newyorského podsvětí. Sám mezi ně totiž také patří - jeho specializací jsou vloupání.
Právě se chystá se svým přítelem Archiem na největší "ránu", pokud jim to vyjde, nebude muset Alex až do konce života sáhnout na práci ani na páčidlo.
Ale udělal jednu velkou chybu - otevřel dveře do svého života ženě, do které se zamiloval a která nebude mít asi moc pochopení pro jeho způsob života.
Podaří se Alexovi dveře zase pevně uzavřít, a nebo změní svůj dosavadní styl života?
Hodnocení: Úplně jiný styl vyprávění, než na jaký jsem od McBaina zvyklá. Kdybych nevěděla, že je autor, nikdy bych si zrovna ho netipla.
Nejde tu totiž o vyšetřování, výslechy a pátrání, než na jaké jsem zvyklá z jiných jeho detektivek.
Tady se ocitáme přímo v kůži pachatele, který nám postupně vyjeví své důvody, proč se nemůže živit poctivě.
Alex je velmi sympatický, celou dobu jsem mu fandila, i když padouchy nemám nikdy v oblibě.
Velmi osvěžující četba ve srovnání s jinými McBainovými knihami, a pokusím se si od něj něco v podobném stylu sehnat.
Můžu doporučit všem milovníkům dramatických detektivek. Já jsem spokojená, až na ten trochu podivný závěr.
Proto dávám 70% a těším se na další detektivku.
A co Vy? Máte rádi knížky od Eda McBaina? Nebo jste od něj ještě nic nečetli? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný srpnový den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Dveře Ed McBain

Já a kosmetika

22. srpna 2017 v 9:26 | Eliss
Dnes bych se chtěla věnovat tomu, jaký je můj vztah k líčení a různým přípravkům.
Každé ráno jak vstanu, vyčistím si zuby a opláchnu si obličej čistou teplou vodou. Pak se učešu a jsem připravena vyrazit.
Vlastně ještě ne - nanesu si kuličkový deodorant Fa a jemně na sebe šplíchnu voňavku Playboy. To je vše.
Už od puberty byl můj vztah k těmto věcem velice zásadový - nechtěla jsem se malovat vůbec ničím, protože mi to připadalo nepřirozené.
A teď se k něčemu přiznám - na základní škole jsem odmítala používat i ty deodoranty, když se mi však spolužáci posmívali že smrdím, bylo na čase to přehodnotit.
Nejraději mám právě kuličkové deodoranty od Fa - vydrží opravdu celý den, nikdy nemám nepříjemný pocit že bych vydávala nepříjemný odér.
Na parfémy jsem docela ulítlá - mám jich v koupelně asi deset, ale používám je tím stylem že si jednou denně šplíchnu trochu na krk. Nejspíš mi většina ještě nenačatých flakonků vydrží do smrti.
Samozřejmě se v každém ročním období zbavuji nežádoucích chloupků - používám holící gel Satin Care - jedna lahvička mi vydrží i tří měsíce, protože ho stačí nanést velikost zrnka hrachu a oholím si s ním celou nohu. S tímto výrobkem jsem velmi spokojená.
Párkrát v životě jsem ovšem nalíčená byla - na bratrově svatbě nebo na konci školního roku.
Vždy jsem se však citila podivně nesvá, se strachem sáhnout na vlastní obličej abych něco na té "fasádě" nepokazila.
Holky ze třídy na mě často koukaly jako na blázna, nemohly pochopit že mě tyto věci nezajímají. Když mi někdo daroval třeba oční stíny, hned jsem je dotyčnému vrátila s omluvou, že tyto věci nepoužívám.
Nepoužívám ani žádné krémy nebo pleťové masky - je fakt že se mi dělá trochu akné, ale to mi nevadí. A rozhodně mi nepřipadá, že by moje pleť byla nějak vysušená.
Rozhodně neodsuzuji nikoho, komu se kosmetika líbí a věnuje se jí. Až tedy na zmalované desetileté holčičky, co vypadají jako pouťové atrakce. Chápu, že pro někoho je nemožné vyjít z domu bez make-upu.
Ale já si budu v drogerii vždy kupovat jen gel na holení a dámské vložky. A možná za pár let nějaký krém na obličej, ale nikdy nedám ani korunu za řasenky a podobné věci.
Nejvíce mě kdysi zahřála u srdce slova mého přítele: Na první pohled se mi líbilo, že se vůbec nemaluješ. Okamžitě jsem si toho všiml a v dnešní době se to tak moc nevidí.
Je mi jasné, že mě někteří z Vás budou asi kritizovat, ale můj přístup to stejně nezmění.
Díky za přečtení článku, užívejte poslední letní dny a mějte se krásně. Budu ráda za každý komentář a názor, děkuji, Vaše nenalíčená, zato stále vonící, Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 36 Závěje

20. srpna 2017 v 10:21 | Eliss
Autor: Marit Reiersgardová
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Je 25. ledna, hustě sněží. Úzké silnice v městečku Lier protahují sněhové pluhy. Odhrnovaný sníh se kupí na krajnici do vysokých závějí.
Pětiletá unuděná Oda si na mamince vyprosí, aby mohla jít na chvíli sama ven. Pravidla zná - nevzdalovat se od dvorku a být na místech, kde ji matka může vidět.
Když ji ale máma na pět minut ztratí z dohledu kvůli telefonování s manželem a podívá se z okna, je zle. Oda nikde není. Zoufalá Solveig se jí vydává hledat, ale po několika hodinách volá policii.
Vyšetřování se ujímá matka samoživitelka Bitte Reedová a staromódní Verner Jacobsen vyznačující se obrovskou zálibou v pletení. Po pár dnech se objeví tělo mrtvé malířky Vibeke Hansenové, která byla podle všeho zavražděna.
Souvisi spolu snad oba případy a podaří se malou Odu najít?
Hodnocení: Poslední dobou mám ve velké oblibě norské detektivky. Je to kvůli svéráznému počasí a mantalitě jejich národa.
Tato knížka byla moc dobrá, se skvělou atmosférou tajemna. Celou dobu jsem absolutně netušila pachatele, proto mě záverečné vysvětlování docela dostalo.
Celých více než 300 stran je velmi napínavých a těším se na autorčin další detektivní počin, který ma vyjít v říjnu.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Líbila se Vám? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro závěje kniha

Kavárna Dobrý Časy

17. srpna 2017 v 22:03 | Eliss
Ještě před třemi měsíci jsem nepila kávu a vysedávání v kavárnách mě nebralo.
Zrovna v té době mi kamarádka doporučila kavárnu Dobrý časy, že prý tam mají vynikající zákusky a stejně dobrou kávu.
Řekla jsem si proč ne, když budu zrovna ve městě a budu mít spoustu času při čekání na autobus, proč to nezkusit!
A když jsem v červnu měla hodně volna a jen tak se flákala po městě, napadlo mě jít kavárnu navštívit.
Jenže jsem věděla jen přibližně, kde by měla být, proto jsem se musela ptát asi tří lidí na cestu.
Docela mě překvapilo, že je docela zastrčená od centra.
Než jdu na nějaké nové místo - škola, obchůdek - kde jsem nikdy předtím nebyla, cítím zvláštní neopodstatněný strach, že mě z toho místa s křikem vyhodí. Jako vážně.
Už při příchodu se mi zdálo, že je kavárnička docela malá - ale velmi se mi líbila její fasáda, u vchodu byla malá teráska se stolky a tabule s nápisem: U nás vždy slunečno!
S velmi příjemnými pocity jsem vstoupila. V místnosti byly asi tři stolky, u kterých stála pohodlná proutěná křesílka.
Ale co mě upoutalo nejvíce, byly knížky. Byly všude. Na poličkách, na parapetech... Jako velký knihomol jsem byla nadšená, a to jsem si zatím nedala nic k pití.
Posadila jsem se ke stolku pro dva - příjemné posezení, které ještě umocňovaly polštářky.
Ani jsem dlouho nečekala, přišel velmi příjemný číšník - a taky mimochodem moc pěkný! ;-)
Objednala jsem si horkou čokoládu a jelikož tam byla i vitrínka se zákusky, neodolala jsem a vybrala si jablečný tvarožník.
A musím říct, že jsem ještě nikde neměla horkou čokoládu, která by se dala jíst lžičkou. Další plus - nebyla oslazená, cukříky byly samozřejmě přiloženy a příjemná obsluha neváhala na požádání přinést další.
Zákusek? Taky absolutně fantastický.
Číšník za mnou průběžně chodil, ptal se jetli je vše v pořádku. Bylo, a to v nejlepším!
Během konzumace jsem si stihla prohlédnout i pár knížek, a bylo mi sděleno, že je dokonce zdarma zapůjčují domů.
Když jsem platila, nechala jsem vysoké spropitné a byla rozhodnuta podnik co nejdříve znovu navštívit.
A tak se také stalo. Vždy odcházím spokojená, často s ještě nějakou dobrou kávičkou s sebou.
Protože Dobrý časy jsou místo, kam se vždy ráda vrátím. :-)
To bude pro dnešní článek Vše, doufám že se Vám líbíil, přeji krásný srpnový večer, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Kavárna Dobrý časy

Lenošící muž?

17. srpna 2017 v 12:19 | Eliss
Moje kamarádka Petra má třicet let a už dva roky bydlí v paneláku se stejně starým přítelem.
A když se sejdeme občas na kávu, poslouchám skoro samé stížnosti.
Petra pracuje jako kadeřnice, a v práci je spokojená, už kvůli velmi výhodné pracovní době.
Na co si však neustále stěžuje je právě její partner Pavel. Ten také chodí do práce, je živnostník, pokrývá a opravuje střechy.
Je v práci od rána do večera a když přijde domů, je velmi unavený. Sedne si k počítači, sní jídlo které mu Petra nachystá a pak už nic nedělá. Jde se tedy alespoň osprchovat a do noci sedí u počítače a hraje hry.
Pokud má Petra volno, tráví ho sama nebo s kamarádkami. Pokud má Pavel volno, stráví ho opět povalováním na gauči.
Ne, že by doma snad něco opravil. Vchodové dveře mají v dezolátním stavu, v chodbě se jim loupe omítka a když se k němu Petra nastěhovala, spala na 40 let starých matracích po jeho rodičích...
Nálehala na partnera, ať koupí už konečně nové matrace. A pozor, není to o tom, že by neměli peníze. Peněz mají opravdu docela dost.
Pavel se stále vymlouval, že nemá čas, a že je to příliš složité. Nevím, co je složitého na tom si objednat matrace z internetu, popřípadě předtím ještě změřit rozměry postele.
Když letos Petru začali hrozně bolet záda, naštvala se, jela do města a matraci si koupila. Pěknou, kvalitní.
A víte, co je zvláštní? Hned na druhý den si Pavel objednal matraci z internetu! Že by najednou zjistil, že to jde?
Ještě ani jednou spolu nebyli na společné dovolené. Protože Pavlovi se nikam nechce. Raději stráví týden vysedáváním doma.
Na domovní radě v paneláku, kde bydlí, se usnesli o pravidlech o odklízení sněhu v zimě. A co když je na řadě Pavel?
Nic. Ani ho nehne, aby přece šel něco udělat! Když přišly stížnosti, Petra šla raději sníh odházet sama, ale připadala si nesmírně trapně.
Já chápu, že když přijde pozdě z práce, že už se toho moc doma udělat nestihne. Ale když je v zimě doma?
Když jsem se kamarádky zeptala, proč ho dávno neopustila, tak mi odpověděla, že ho velmi miluje. Tomu rozumím, ale život s takovým mužem si představit nedokážu. A ještě se skoro urazila, a najednou ho začala hrozně omlouvat. Proč si tedy stěžuje, když s tím ve výsledku nic neudělá?
Přece i láska má nějaké své hranice. Kdybych se cítila na všechno tak sama jako Petra, raději bych odešla.
Můj přítel také dělá docela fyzicky náročnou práci, přesto se doma pořád snaží něco kutit, a to ho do ničeho nenutím.
Asi to máme každý zařízené jinak. A co si tomto myslíte Vy? Děkuji za přečtení článku a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Kutil

Annabelle

14. srpna 2017 v 22:06 | Eliss
Studentka Donna dostává v roce 1970 k narozeninám panenku, kterou pojmenuje Annabelle.
Přinese si ji na kolej, kde v té době bydlí s kamarádkou Angie. Panenka však už první noc obě dívky vyděsí, když sama mění své pozice a jednou dokonce zaútočí!
Když ji Donna vhodí do kontejneru, další den ji najde znovu ve svém pokoji...
Picture
Bezradné dívky se rozhodnou uspořádat seanci.
Během ní vyjde najevo, že panenku zjevně obývá duch sedmileté Annabelle Higgins, která zemřela na stejném místě, kde se nyní nachází kolej kterou dívky obývají. Až moc náhod najednou...
Donnin kamarád Lou neměl panenku rád naléhal na ni, ať se ji zbaví, že je v ní sám ďábel.
Ale Donně bylo panenky líto a proto kamaráda neposlechla. Jedné noci se Lou probudil z hlubokého spánku a cítil hrozný děs a paniku.
Panenka byla přímo u nohou jeho postele a ďábelsky se šklebila. Lou byl jako paralyzovaný a nemohl se pořádně nadechnout.
Z nedostatku vzduchu nakonec omdlel a vzbudil se až ráno. Byl to snad jen zlý sen?
Donna však neváhala a hned druhý den kontaktovala manžele Warrenovy - známé exorcisty.
Ti si sebou vzali pro jistotu i kněze, otce Cooka. Brzy přišli na to, že v panence sídlí nějaký nelidský duch.
Manželé tedy s pomocí kněze přistoupili k vymítání, a hned poté se rozhodli již "očištěnou" panenku odvézt k sobě domů o vitrínky, kde už měli spoustu předmětů z jiných vymítání.
Během cesty jim však v autě selhávaly brzdy, vůz se různě smýkal po vozovce do stran a tak tak že dojeli v pořádku domů.
Warren doma posadil panenku na židli. Začala zničehonic levitovat po pokoji a opět se objevovala dokonce i v zamčených místnostech domu.
Proto se manželé rozhodli, že ji raději dají do vitrínky a budou vystavovat se svém muzeu.
Jednoho dne se tu zastavil mladý muž se svou přítelkyní. I přes přísný zákaz začal na panenku přes sklo bouchat a hrozit jí pěstí.
Rozezlený Warren je vykázal oba z domu. Když odjížděli dva mladí lidé domů, napálili to v plné rychlosti do stromu.
Mladík zemřel a dívka vypověděla, že se to stalo zrovna, když se smáli panenčině prokletí...
Ed Warren řekl poté k panence jen jediné: Nepokoušejte zlo! Žádný člověk není silnější než Satan...
Co si myslíte o této děsivé panence Vy? Budu ráda za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Picture

Knižní recenze 35 Smrt přichází z podzemí

13. srpna 2017 v 11:43 | Eliss
Autor: Ruby Jarvis
Žánr: Scifi
Mé hodnocení: 25%
Obsah: Rocky je velitelem týmu, který provádí ve městě výkopové práce a čištění kanalizací.
Jednou v noci se však v podzemí stane něco děsivého - jeden pracovník skončí s rozhryzaným tělem a je okamžitě odvezen do nemocnice. První hypotéza je, že padl za oběť krysám.
Rockyho syn Jerry, vysoce postavený inženýr neváhá a ihned se pouští do zkoumání toho, co za zvíře vlastně zaútočilo.
Spolu se svou kolegyní Tinou přicházejí na to, že jde o nebezpečný druh sice malého, ale zmutovaného a pěkně nebezpečného aligátora.
Podaří se tyto mutanty pozabíjet dřív, než bude pozdě?
Mé hodnocení: Musím říct, že jsem už hodně dlouho nečetla tak špatnou knížku.
Absolutně zmatené, děj si skáče z místa na místo - jednu dobu je hrdina u sebe doma a najednou se jako zázrakem ocitne ve škole - a takto bych mohla pokračovat dál.
Dočetla jsem ji jen s velkým sebezapřením už proto, že když začnu knihu číst nechci ji jen tak odhodit, i když je nekvalitní.
Kniha byla velmi zmatená, nepřehledná, a ten konec mě nas*al úplně neskutečně.
Takže, tuhle knížku nedoporučuju vůbec nikomu, pokud tedy nejste po lobotomii mozku, heh.
Doufám, že se Vám dnešní recenze líbila, ale dnes se Vás ani raději nebudu ptát jestli jste knížku četli.
Přeji krásný letní den, a čtěte kvalitní literaturu. Mějte se fajn, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro smrt přichází z podzemí

Knižní recenze 34 Mucholapka

11. srpna 2017 v 12:21 | Eliss
Autor: Dominik Dán
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Mucholapka volně navazuje na titul Moucha. Znovu se setkáváme s Richardem Krauzem a jeho kolegy z kriminálního oddělení.
Rozhodují se i přes časovou vytíženost znovu věnovat rok staré nebjasněné vraždě Cley Petreskuové. K tomu musí navíc vyšetřovat případ "ponožkového vraha", a jako by toho nebylo málo, ztratí se mladá maminka Diana, která měla odejít na smluvenou schůzku s bachařem z vězení, kde sedí její přítel Evžen.
Mezi podezřelé se brzy dostává Jozef Slovan, který nedávno odešel na amnestii z vězení, a náhodou tam seděl zrovna s Evženem. Podaří se mu vinu prokázat, nebo za to může někdo úplně jiný?
Hodnocení: S knížkami od Dominika Dána mám velmi dobré zkušenosti. Proto když jsem viděla v knihovně tento titul, neváhala jsem a hned jsem si ho půjčila.
Velmi mě bavila, i přes délku téměř 400 stran. Bavilo mě sledovat vyšetřování - bez různých vymožeností, které najdeme v amerických detektivkách. Je tu spousta výslechů, ale ani trochu nenudí.
Strhávám procenta jen za to, že od začátku víme, kdo je vrah, jen se mu to musí dosti složitě prokázat.
Ale jinak se mi knížka velmi líbila, jako ostatně všechny od Dominika Dána.
A co Vy? Líbila se Vám tato knížka? Nebo jste ji ještě nečetli? Děkuji z přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro mucholapka dominik dán

Jarmark přízraků

9. srpna 2017 v 9:49 | Eliss
Na podzim roku 1916 Edith Olivierová odbočila z hlavní silnice do Swindonu, aby našla nějaké místo na přespání.
Začalo poprchávat, ale Edith nikam nespěchala. Najednou upoutaly její pozornost impozantní černé neolity lemující cestu k megalitickému kruhu v Avenbury, kde se za pohanských časů odehrávaly bakchanálie - nevázané, divoké zábavy.
Zastavila auto na konci dlouhé, nezpevněné cesty a vyšplhala na malou vyvýšeninu, aby měla lepší rozhled.
Ke svému překvapení se před ní vynořil rej postav uprostřed shluku maých chalup.
Vypadalo to na pravý venkovský jarmark - byli tam polykači ohně, akrobaté, žongléři, a i přes vydatný liják to vypadalo, že se vesničané dobře baví.
Ale po chvíli si všimla něčeho děsivého - i přes déšť vesele plápolaly ohně a ani jedna z postav nebyla mokrá - vypadalo to, jakoby by přímo proplouvali mezi kapkami deště.
Po devíti letech Edith navštívila toto místo znovu, tentokrát s průvodcem.
Proto se ho při první příležitosti neváhala zeptat na jarmark. Potvrdil, že se tu kdysi tyto slavnosti konaly, ale poslední se oehrála v roce 1850.
Teprve nyní si Edith všimla, že vyvýšenina, ne které kdysi jarmark pozorovala,zmizela.
Nezůstalo po ní ani stopy. Podle průvodce vyvýšenina zmizela už po roce 1800.
Pro Edith zůstalo to, co tenkrát viděla, až do konce života neobjasněnou záhadou.
Měla snad halucinace? Ale ten den nebylo horko, které by to snad mohlo vysvětlit. Nebo se nějakým záhadným způsobem ocitla na chvíli v minulosti?
A co si o této záhadě myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný srpnový den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro avebury stone circle

Fúrie domácí

6. srpna 2017 v 20:46 | Eliss
Prvního přítele jsem měla až v devatenácti, takže jsem byla trochu v rozpacích z toho, co čekat od společného bydlení.
Když jsem byla na internátě, moje zadané spolubydlící s oblibou komandovaly svoje partnery.
Například Jana. Téměř celý den byla s přítelem na telefonu - i o přestávkách ve škole. Na tom by nebylo nic tak špatného, kdyby jej pořád nekontrolovala. "V kolik končíš v práci? Už jsi jedl? Jaktože jsi u kamaráda, když jsem říkala že máš doma luxovat?!"
Skoro denně se hádali, protože její povaha byla taková, že muselo být vše po jejím. A její přítel byl tak trochu "free."
Nechápala jsem, proč ho nenechá dělat si co chce - když tedy nedělá nic špatného.
Křičela na něj i kvůli tomu, že byl s kamarádem na kávě - a to jí toho dotyčného dal k telefonu, aby byla v klidu. Nezabralo to, byla hysterická, tak se raději sebral a šel domů.
Vrtěla jsem nad tím hlavou a říkala si, že taková nikdy nebudu.
Bývalá přítelkyně mého partnera byla doslova na zabití. Přikazovala mu, co si má vzít na sebe, křičela na něj kvůli drobkům od chleba na kuchyňské lince a neustále ho komandovala kvůli práci doma - přitom je pracovitý, pořád se snaží doma něco kutit.
Takže se snažím nebýt panovačná a zlá.
Když přítel někam jde, nemám potřebu mu každou hodinu volat - domluvíme se kdy přijde domů, abych neměla strach, a pokud se chce zdržet, vždycky zavolá. Takhle to má i on se mnou. Navzájem si věříme.
Co se týče jeho nepořádnosti, snažím se ji tolerovat, protože to jsou maličkosti. A pokud jsou věci, které mě extrémně vytáčely - vajgly v záchodové míse, špinavé ponožky pohozené v obýváku - vždy jsem si to s ním rozumně vysvětlila.
Mám se snad každé ráno rozčilovat nad tím, že nechal na stole prázdný kelímek od jogurtu? Nebo řešit drobky na kuchyňské lince?
Ne. Taková být nechci a nebudu. Protože život je příliš krátký na to, abych řešila takové nesmysly.
A co si o tomto myslíte Vy? Je můj přístup špatný, nebo naopak v pořádku? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro hádka se ženou

Knižní recenze 33 Tikot

4. srpna 2017 v 13:35 | Eliss
Autor: Dean Koontz
Žánr: Horor, Mysteriózní
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Tommy Phan je spisovatel pocházející z Vietnamu, který žije už několik let v Americe.
Jedné podzimní noci se rozezní zvonek u jeho dvěří, avšak když otevře, nikdo za nimi není. jen na prahu leží neuměle sešitá hadrová panenka, ke které je připojen vzkaz ve vietnamštině, který však Tommy po letech strávených v Americe už nedokáže přečíst.
Vezme panenku dovnitř, čímž odstartuje děsivou noční můru. Zdá se totiž, že panenka je něčím prokletá, má svůj vlastní rozum a rozhodně mu nebyla darována z přátelských pohnutek.
Když se navíc na obrazovce počítače objeví zlovolný nápis: Lhůta vyprší za rozbřesku. Tik tak!, začíná Tommyho závod s časem.
Musí vypátrat, kdo mu poslal tajemnou příšeru, která navíc velmi rychle roste. Cestou nalézá spojenkyni v praštěné servírce Del Payneové, která mu zachrání život.
Unikne Tommy panence, a podaří se mu ji zničit? Nebo je příliš pozdě, a čas nemilosrdně vyprší?
Hodnocení: Recenze, které jsem před předčetím knížky četla, nebyly příliš lichotivé.
Čekala jsem horor - asi tak do půlky byla knížka opravdu plná skvělé tajemné atmosféry.
Za půkou je to spíš takové nepovedené fantasy, a ke konci groteska, která se snaží být až absurdní. Bohužel srážím i body za divný konec. Je velká škoda, že knížka nezůstala hororová po celou dobu, za mě by určitě bylo hodnocení větší.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo nějakou jinou od Deana Koontze? A jak se Vám líbila? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný letní den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Tikot Dean Koontz

Věc, o které se těžko mluví

1. srpna 2017 v 15:45 | Eliss
Dnes chci psát o věci, která se mi stala před půl rokem, ale do konce života na ni nezapomenu.
Byla jsem znásilněna svým kamarádem, kterého znám deset let, a od kterého bych to nikdy neočekávala.
Bylo mi dvanáct, když jsem ho poprvé viděla v hospůdce, kde jsem byla s mámou a tátou něco oslavovat.
Přisedl si k nám, protože se znal s mými rodiči. Dal se do řeči i se mnou, připadal mi sympatický a docela se mi i líbil.
A ani mě nenapadlo řešit, že je o jedenáct let starší než já.
Od té doby jsme se pravidelně potkávali na vesnických zábavách, prohodili spolu pár slov a dvakrát si spolu zatančili.
Vyměnili jsme si i telefonní čísla. A asi před dvěma lety jsme se začali hodně kamarádit.
Chodili jsme spolu do města na kávu, párkrát jsme byli i v kině. Přítel o tom věděl, a nevadilo mu to, protože mezi námi nikdy nic nebylo.
Asi před rokem mi od něj najednou začaly chodit SMS s erotickým obsahem typu: Jsem dnes sám doma. Co kdybys ses zastavila a přeblafla mi ho? Těším se na tvoji ku**u. Myslím, že vytečkované části si doplníte sami.
Tím pádem začali být i naše společná setkání divná, nelíbilo se mi jak se na mě dívá, poslouchat jak se mu hrozně líbím, dokonce mě nabádal ať odejdu od přítele a jdu bydlet k němu.
Ani jsem už nechtěla chodit k němu domů, ze strachu aby si něco třeba nedovolil. Měla jsem z něj stále divnější pocit.
Dva měsíce jsem s ním vůbec nebyla v kontaktu, protože jsem si řekla, že nepatří do mého života když nedokáže respektovat to, že chci být jen kamarádka.
Přítelovi jsem se ze strachu o ničem z toho co se mezi námi stalo nesvěřila.
Na začátku února mi napsal v osm hodin večer textovku, ať se stavím na cígo na zastávku. Moc se mi nechtělo, protože už byla tma, ale pak jsem si řekla proč ne. Bylo to měsíc po tom co jsme se znovu začali bavit.
Přišla jsem tedy na zastávku, zapálila si a čekala na Petra. Přijel, ani nevystoupil, jen otevřel okýnko. "Pojď si sednout dovnitř, beruško. Je zima, ale já tu mám zapnuté topení."
A já husa hloupá šla. Sedla jsem si dozadu, protože vepředu měl jakousi krabici.
Když se rozjel směrem pryč, dostala jsem docela strach. "Kam jedeme? Vždyť jsme si měli jen dát cígo, a já musím domů!"
Lomcovala jsem s dveřmi, které nešly otevřít. "Do prdele, Petře, tohle není sranda."
Neříkal nic, jel dál, a já netušila kam nebo proč. Když jsem vytáhla z kapsy mobilní telefon, abych zavolala příteli, vyrazil mi ho z ruky, přičemž se rozletěl na podlaze.
"Jestli na ten telefon ještě šáhneš, tak ti venku omlátím hlavu o nejbližší strom." Pronesl to tónem jako by mi oznamoval že zítra bude pršet.
Srdce mi bušilo jako o závod, v krku jsem měla knedlík. Hlavou mi beželo jen hlavně mu neodporuj a udělej všechno co chce.
Někde zastavil, vystoupil, otevřel dveře vzadu a vytáhl mě ven.
"Nech mě dělat si co chci, a nic ti neudělám. Nakonec se ti to bude líbit." Byli jsme na staré cestě u lesa, kde v létě chodí hodně lidí na houby, ale protože byla zima, nikde nikdo.
Nebudu tady detailně popisovat, co se dělo, snad jen že když jsem se jednou zmohla na chabý odpor dal mi takovou facku, že mě ještě dva dny pálila tvář.
Když se mnou skončil, varoval mě, ať to nikomu neříkám, nechal mě tam ležet na studené zemi a jel pryč.
Šíleně jsem vzlykala, asi pět minut jsem tam tak ležela, pak jsem se zmátořila, oblékla si potrhané věci, sebrala telefon, který byl hozený na cestě a volala kamarádce. Bydlela naštěstí kousek od místa, kam mě odvezl.
Přišla pro mě, zavolala mi taxík a jela jsem na policii.
Tam mě několik hodin vyslýchali, byli dokonce i pro Petra, který všechno zapřel.
Od první chvíle jsem poznala, že mi nikdo nevěří. Dokonce se mnou nejeli ani na místo činu, ani jsem nebyla na lékařské prohlídce.
Požádala jsem alespoň o soudní zákaz styku, který naštěstí potvrdili.
Nejhorší byly ty první dny po přepadení, bála jsem se jít i vyvenčit psa před dům. Nic mě nebavilo, nechodila jsem dva týdny do školy a můj sexuální život je v troskách, protože na to co se mi stalo nemůžu přestat myslet.
Psycholog mi v tomto ohledu také moc nepomohl, to už jsem si o tom více promluvila s přítelem, který mě má i přes mé "zašpinění" pořád rád.
Ano, takhle si připadám. Jako bych byla pořád něčím špinavá, ale nedokážu to ze sebe umýt.
Nejhorší je, že Petr nebyl potrestán, a pořád si v klidu kráčí po městě. A já se ptám, která "kamarádka" se stane jeho další obětí?
Děkuji za přečtení tohoto vyčerpávajícího článku, mějte krásný den, Vaše Eliss ♥

Jak se žije na vesnici

30. července 2017 v 16:44 | Eliss
Odmalička bydlím v jedné zapadlé vesnici v horách. Město je vzdáleno pět kilometrů, takže není problém sednout na kolo nebo autobus a jít si cokoli zařídit.
Máme tu celkem tři samoobsluhy, kde mají téměř vše. Jen v neděli je otevřeno až ve dvě, ale není problém si nakoupit předem.
Mezi velká plus patří čistý vzduch bez smogu a krásná příroda, kterou máme hned za domem. Není tedy problém jít o víkendu na hřiby, a ani to nemám moc daleko.
Naopak mě štve veliká spousta drben. Jsou to většinou důchodkyně, které nemají nic lepšího na práci než pozorovat okolí a na vše se vyptávat.
Jedna paní hned naproti nám sedí skoro celý den a někdy i v noci u okna. Prý tam má mít i nějak natočené zrcadlo, aby viděla na náš činžák.
Sousedky, co bydlí v bytě hned vedle nás se ptala, jaktože v deset v noci svítí v koupelně, když to už má prý každý normální člověk spát. Ani jí na to neodpověděla, jen se zasmála.
Když jsem ještě bydlela s mámou, měli jsme sousedy, kteří se začali hádat o pozemky, kvůli tomu si cik cak postavili plot - aby měl každý přesně své území! A už neřešili, že se jim ostatní kvůli tomu smějí. Dokonce si kvůli tomu museli překopat bazén. Byli schopni si vyčítat i údajné bouchání víkem od popelnice...
Drby o druhých se tu šíří rychlostí světla. Večer si jdete sednout s kamarádem na pivo a ráno se už povídá, že spolu chodíte.
Asi před půl rokem jsem měla se sousedem také jeden incident. Má asi deset let starého jezevčíka, kterého nechává neustále přivázaného venku na řetězu. No a mu se to samozřejmě nelíbí, tak kňučí a teskně štěká.
Když se to dělo jednou i v jedenáct v noci, šla jsem mu zaklepat na okno a vysvětlila mu, že jestli ten pes bude ještě jednou v noci takhle naříkat, že ho nahlásím na obecní úřad.
Psa si někam přesunul, protože už není slyšet vůbec. Jen doufám, že mu neudělal něco horšího...
Jsou tu i tací, co dělají vyloženě naschvály - v neděli v šest hodin ráno, to je ideální čas na sekání trávy!
Jak bydlím teď s přítelem, naši sousedé jsou povětšinou neutrální. Pozdravíme se, ale jinak se každý staráme o sebe.
Když jsem bydlela s rodiči, často jsme byli u sousedů na grilovačkách nebo jen tak seděli venku a povídali si. Moc ráda na tyto časy vzpomínám a mrzí mě, že se už nejspíš nebudou nikdy opakovat.
Ale nikdy bych nechtěla bydlet ve městě, mám ráda zdejší čistý vzduch a přírodu.
A co Vy? Bydlíte na vesnici nebo ve městě? A kde se Vám líbí více? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
 
 

Reklama