Moje kecy

Knižní recenze 32 Pravdu znát nemusíš

27. července 2017 v 11:03 | Eliss
Autor: Mary Higgins Clarková
Žánr: Krimi, Thriller
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Mariah je v šoku z vraždy svého otce, ale ještě větší rána pro ni je, když z vraždy obviní její matku trpící Alzheimerovou chorobou.
A protože před smrtí překládal dopis, který měl poslat samotný Kristus svému příteli, jsou mezi podezřelými i jeho kolegové, se kterými jezdil na vykoppávky.
Když se navíc Mariažiným sousedům ztratí v den vraždy šperky, zdá se, že pátrání po vrahovi vede ke svému cíli.
Ale Mariah si musí dávat velký pozor, aby neskončila v jeho rukou...
Hodnocení: Mary Higgins Clarková patřila před několika lety k mým oblíbeným autorkám.
Ale jak se mi po dlouhé době dostala do rukou její knížka, byla jsem zklamaná.
Byla to velmi nudná četba, měla jsem chuť ani ne po půlce knížku odložit a dočetla jsem ji jen s velkým sebezapřením.
Vadilo mi neustálé opakování jmen postav a také jsem našla pár nelogičností.
Vraha jsem si tipla skoro na začátku správně, a to se mi u detektivek často nestává.
Takže, tuto autorku pravděpodobně zase dlouho nevyhledám, protože knížka není dobrá ani jako odpočinková četba.
Dala bych ještě méně procent, ale z nostalgie za dětství strávené s těmito knížkami dávám padesát.
A co Vy? Máte rádi tuto autorku, nebo jste na tom podobně jako já? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Pravdu znát nemusíš

Jak jsem vyrazila poprvé sama na úřad

24. července 2017 v 18:56 | Eliss
Již v předchozích článcích jsem se nekolikrát zmiňovala, že mi zemřel táta.
A protože pořád studuji, mám nárok na sirotčí důchod. Ten chodí na účet mámě, ona peníze vždycky vybere a já si pro ně přijdu.
Jenže tu byl háček. Máma mi nikdy neřekla ani neukázala papír, kolik že to mám vlastně brát. Dávala mi každý měsíc 5 500 s tím, že stovku si nechává na penzijní spoření které mi platí.
Přítelovi se to delší dobu nezdálo, pořád do mě šil, ať si jdu zjistit na úřad kolik že to vlastně mám dostávat.
Já jsem dlouho odmítala na úřad zajít, protože mi to připadalo vůči mámě dost nefér - přece by mě neokrádala!
Minulý týden jsem se však po další hádce s přítelem na toto téma odhodlala v pondělí na úřad zajít.
Sama jsem tam ještě nikdy nebyla - já vím, ve 22 letech je to docela ostudné.
Na informacích hned v přízemí mi paní poradila, do jaké kanceláře mám jít.
Tam byla příjemná paní po třicítce, tak jsem jí dala občanský průkaz a vysvětlila, že se jdu jen zeptat, kolik peněz mám dostávat.
Hned první zádrhel - potřebovala rodné číslo mojí mámy.
To jsem samozřejmě nevěděla - ale paní byla tak ochotná, že si ho šla najít do spisu.
Po přečtení částky, kterou mám dostávat, jsem málem spadla ze židle. 7 020 KČ.
Takže jsem paní hned poprosila, jestli by mi ty peníze mohly chodit na složenku domů. Vyřídila mi žádost.
Hned po odchodu z budovy jsem si musela dát panáka, ačkoliv jinak se alkoholu vyhýbám.
Opravdu jsem nečekala, že si máma bude nechávat část mých peněz.
Když jsem přišla k ní domů a začala na toto téma mluvit, začala se mi dost podivně vymlouvat.
Nechtěla jsem se hádat, tak jsem to dál neřešila.
Když jsem volala bratrovi, že mi budou k němu chodit složenky (mám tam pořád trvalé bydliště), tak do mě začal hustit, ať mu hlavně nezapomenu platit 100 KČ každý měsíc za vodu a na začátku roku popelnice.
Ani jsem k tomu neměla moc co říct. Nejprve mě vypakuje z domu, kde jsem vyrůstala, a není mu vůbec blbé si ještě říkat o peníze.
Takže jsem se definitivně přesvědčila o tom, jak "úžasnou" mám rodinu.
Budu se raději spoléhat jen sama na sebe a na přítele, protože ten mi za to stojí.
Tahle zkušenost mě poučila nebát se jít sama na úřady a zjistit si jak se věci mají.
Doufám, že se Vám tento článek líbil a pokud jste v podobné situaci, třeba Vás inspiruji k podobnému rozhodnutí.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 31 Zmizelá

21. července 2017 v 14:49 | Eliss
Autor: Gillian Flynnová
Žánr: Drama, Román, Krimi
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Nick Dunne má na první pohled ideální manžeství. Se svou ženou Amy se zrovna chystá oslavit páté výročí svatby, když Amy náhle zmizí.
Po svém příchodu domů najde Nick doma hrozný nepořádek, a proto jde ihned na policii.
Začíná velké pátrání - mezi podezřelými je i Amyinin bývalý přítel Desi a spolužačka ze střední školy, která byla Amy posedlá.
Najde se i Amyinin deník, který velice znepokojujícím způsobem naznačuje, že je za její zmizení zodpovědný právě Nick.
Najde se nakonec? A kdo je zodpovedný za její únos? Kniha nabízí dost šokující rozuzlení!
Hodnocení: Knížka má více než 500 stran, ale čte se velmi lehce kvůli napínavému ději.
Bohužel mě velmi vytočil závěr, tak divný pocit jsem po přečtení knih dlouho neměla.
Líbilo se mi vyšetřování, hádanky které nechala Amy před svým zmizením a sympatická dvojice vyšetřovatelů.
Osobně bych knížku tak o čtvrtku zkrátila a jiný konec by mě velmi potěšil.
Ale je mi jasné, že některým bude vyhovovat, je to jen můj názor. Velmi brzy zhlédnu i filmové zpracování, abych mohla posoudit jestli je lepší než kniha.
A co Vy? Líbila se Vám knížka nebo jste viděli jen film? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Zmizelá kniha

Rádoby kamarádka

18. července 2017 v 20:26 | Eliss
V předchozích článcích jsem se už zmiňovala o tom, že jsem byla tři roky na internátě.
Ve třetím ročníku jsem byla přidělena na pokoj ke slečně, která byla o dva měsíce starší než já. Studovala obor podnikání.
Párkrát jsem se s ní dala na večeři do řeči, a připadala mi v pohodě.
Měla jsem se však docela hodně vyvést z omylu.
Jsem takový klidný, tichý typ, co si rád čte a nepotřebuje k životu notebook a mobil každou vteřinu volného času.
Nejprve mi začalo vadit, že si pouští nahlas seriály. Když jsem ji prosila, ať si to dá do sluchátek, tak prý ne, protože to kazí uši.
Hm, řekla jsem si. Začala jsem tedy před každodenní dávkou Ulice a Ordinace v růžové zahradě utíkat na chodbu s knížkou.
Vychovatelé se divili, proč jsem věčně na chodbě. Raději jsem to nekomentovala.
A s tím souvisí i další věc. Vztekala se, když jsem si chtěla večer rozsvítit a číst si. Nebo se nedej bože učit.
To jsem byla také vyhnána na chodbu. Kde byl mimochodem věčně průvan.
Její největší koníček byly drby. Každý den pro mě měla něco nového o někom z internátu nebo ze školy - ne že by mě to kdovíjak zajímalo, ale očividně jí nevadilo, že ji pomalu ani neposlouchám.
Chodila jsem kvůli své dyskalkulii na obor Zahradnické práce. O mých spolužácích se s oblibou vyjadřovala jako o "retardech", ačkoliv je v životě neviděla.
Neskutečně mě to uráželo. Nikdo nemůže za to jaký je.
Další věc bylo její neskutečné sobectví. Když mi jednou došel toaletní papír, odmítala mi půjčit kousek toho svého.
Od té doby jsem už po ní raději nic nechtěla.
Když s někým sdílíte pokoj a on nechutně u jídla mlaská a prdí, je to vážně nepříjemné.
Byla jsem opravdu ráda, když byl konec roku a já se vrátila domů.
Mám ji na Facebooku v přátelích. A víte, co je zajímavé? Vždycky napíše jen, když se chce s něčím pochlubit. A pak vyzvídá. Jaktože mám staršího přítele? A jak jsem si vůbec mohla někoho najít když jsem byla tak ušlápnutá?
Je schopná mi jen tak z ničeho nic napsat: "Jaktože jsi mi nenapsala, že tvůj bratr bude mít rodinu? A jak se jmenuje jeho přítelkyně?"
Kolikrát ani neodepisuju. Naposledy mi psala, že se má super a je těhotná. Přeji jí to. Nikomu nikdy nepřeji špatné věci.
Jen je mi líto, že pořád vyzvídá a nedá se s ní normálně komunikovat.
Kdysi mi říkala, že nemá u nich v okolí žádné kamarádky. No, nedivím se.
Protože nikdo normální se nebude kamarádit s někým, kdo jen dělá drby a chlubí se sám sebou.
Tohle bylo jen takové zamyšlení, v žádném případě nechci tvrdit že já jsem dokonalá. To rozhodně ne.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil. Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 30 Nemesis

15. července 2017 v 19:59 | Eliss
Autor: Jo Nesbo
Žánr: Drama, Kriminální
Mé hodnocení: 80%
Obsah: V jedné bankovní pobočce v centru Osla dochází k loupežnému přepadení. Pracovnice za přepážkou je vzata jako rukojmí a vedoucí pobočky dostává pokyn k naházení peněz do tašky za pouhých dvacet pět vteřin. Bohužel to v časovém limitu nestíhá, a tak žena umírá.
Pachatel z místa činu ihned mizí a není po něm ani stopa. Případ dostává na starosti Harry Hole, jeden z nejlepších policistů na oddělení, který je ale zároveň alkoholik s dost svérázným způsobem života a neuspořádanými vztahy.
Do toho umírá jeho bývalá přítelkyně Anna, u které byl zrovna den předtím než ji našli na večeři, bohužel má z celého večera úplné okno. Harry stojí před dvěma dost složitými úkoly. Zvládne je vyřešit dřív, než bude pozdě?
Hodnocení: Mé asi tak čtvrté setkání s Harrym Holem a opět naprostá spokojenost!
Ze začátku je knížka dost chaotická, ale pak se čte dobře. Na některých serverech jsem četla, že některým připadá zápletka hrozně složitá a knížku kvůli tomu nedočetli.
Mě to naopak nevadí, ráda se soustředím i na velké množství postav.
Harryho postava je taková dost nevšední - žádný kliďas, naopak se nebojí postavit i vedoucím se svými sarkastickými poznámkami. A tohle mi hrozně imponuje.
Ke konci jsem musela rychle číst, protože jsem byla opravdu napjatá!
Rozhodně můžu doporučit všem milovníkům dobré - i když trochu zamotanější detektivky.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo některou jinou od Jo Nesba? Budu moc ráda za Vaše komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro nemesis jo nesbo

Nevšední prohlídka v muzeu

13. července 2017 v 20:20 | Eliss
V únoru roku 2004 jsou manželé Jean a Bob na výletě ve středozápadní části USA.
Rozhodnou se udělat si v jednom malém městečku zastávku na prohlídku místního muzea.
Do muzea vstoupí kolem 15:00 s tím, že si půjdou každý po svých, aby si mohli v klidu vychutnat to, co je opravdu zajímá.
Jean říká manželovi, že si nastaví své "vnitřní stopky" přesně na 17:00, kde se sejdou před vchodem.
Poté se jejich cesty rozdělí.
Když se blížil konec Jeaniny prohlídky, před pátou hodinou, přiblížil se k ní náhle muž v nepromokavém plášti s kufrem na kolečkách.
Jen si pomyslela, že je zvláštní, že se mu chce celou prohlídku absolvovat s takovou zátěží, a dál sledovala na obrazovce plátna dokument o šedesátých letech.
Muž se postavil vedle Jean a po chvíli prohodil: "To je zvláštní, vypadá to úplně, jako by to bylo dnes."
Nečekal na odpověď, otočil se a odešel. Podle svých slov se Jean hned poté vydala k východu a byla si jistá, že je za minutu pět.
U východu už na ni čekal rozrušený manžel. "Kde jsi byla tak dlouho? Zrovna jsem se chystal volat policii a nahlásit tě jako pohřešovanou!"
Udivená Jean si vyslechla jeho vyprávění, jak už po zavírací době prošel spolu s několika zaměstnanci celé muzeum, ale nikde po ní nebylo ani stopy.
Argumentovala tím, že kolem něj přece několikrát prošla, ale vůbec si jí nevšímal.
Jak tedy mohl tvrdit, že ji hledají? A kam by se mohla mezi muzejními exponáty ztratit?
Když si vzpomněla na zvláštního muže, který musel vyjít z muzea chvíli před ní, všichni odpřísáhli, že žádnou podobnou osobu vůbec nespatřili.
Ocitla se snad Jean pomocí filmového plátna na chvíli v šedesátých letech? Nebo se s manželem nějakou podivnou náhodou minuli?
Co si o tomto podivném zážitku myslíte Vy? Napište mi prosím Vaše názory do komentářů, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro skarabeus

Není to už přes čáru?

11. července 2017 v 11:13 | Eliss
Pokud máte účet na sociálních sítích, čtete noviny nebo koukáte na televizi, určitě Vám neunikla informace o autonehodě dvou mladých dívek, které vysílaly zrovna živě na Facebook.
Při jízdě pily pití, zpívaly si, vykřikovaly jak je nezajímají zákazy, jeden vulgarismus za druhým, řidička telefonuje za jízdy a přitom jí spolujezdkyně drží volant. Velmi nezodpovědné.
Ke konci řidička vykřikuje, že jede přes 100 kilometrů v hodině.
Po chvíli následuje náraz do protihlukové bariéry, ale kamera pořád jede, takže slyšíme lidi, kteří se na místo nehody okamžitě rozeběhli. Musím smeknout před jejich lidskostí, zvlášť jedné paní co ukliďňovala zraněnou dívku.
Řidička bohužel svým zraněním podlehla, zatímco druhá dívka je s lehčími zraněními v nemocnici.
Video jsem nedokázala dokoukat do konce - není tam sice nic moc vidět, ale ony dost stačí ty zvuky.
Jak už jsem zmínila, chování dívek bylo opravdu velmi nezodpovědné a je velké štěstí, že nezranily ještě někoho dalšího.
Věřím, že spolujezdkyně má trauma na celý život a velké ponaučení do života o tom, s jakým řidičem si příště sedne do auta.
Ale jsou tu věci, co nechápu. Video už měl dávno někdo smazat (spíše ho vůbec nedávat na sociální sítě, přeživši dívka z toho musí mít takový hrozný pocit, že si ho vůbec nedokážu představit.)
Mám také účet na Facebooku a hrozně mě zaráží nenávist ostatních lidí v komentářích.
Nadávají jim tam do pi*í, píší sprosté věci o jejich rodinách a přejí smrt i spolujezdkyni. Někdo tam dokonce dával screen z profilu mrtvé Nikoly B. Jsou tam komentáře typu: "Nechceš mě svézt autem? Nezapomenutelná jízda!"
Některým komentujícím to přijde vtipné, dávají k článkům smějící se smajlíky. Opravdu hyenismus.
A proto se ptám: Není to už přes čáru? Dívky za své chyby zaplatili, tak by je už lidé i bulvár měli nechat na pokoji.
Jen ať si oni zkusí představit, jak by bylo jim na místě pozůstalých, sledovat svou dceru při její poslední jízdě, kterou navíc viděla celá republika.
Přála bych si, aby už všichni nechali tuto záležitost na pokoji. Každý den co jsem na Facebooku mi to pořád skáče na hlavní stránce.
Rodině Nikoly B. přeji upřímnou soustrast a druhé dívce co nejlepší zotavení.
A ať si každý sáhne do svědomí, jestli nikdy za volantem opravdu neudělal nic nepatřičného, například netelefonoval nebo se nenapil, i když se to nesmí.
Slečna byla mladá a plná života, bohužel udělala velkou chybu. Nikomu nepřeji nic špatného a nenapadlo by mě psát takové hnusné komentáře.
Nikdy jsem netušila, že jsou lidé až takové hyeny.
Odkaz na video sem dávat nebudu, pokud chcete, určitě si ho dohledáte sami, ale stejně myslím, že skoro všichni to už viděli.
Přeji Vám krásný den, dávejte na silnicích pozor a nenechte si ničím zkazit náladu. Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a budu ráda za Vaše komentáře. Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 29 Sladký svět

9. července 2017 v 12:42 | Eliss
Autor: Evan Hunter, Ed MaBain
Žánr: Krimi, Psychologický
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Kniha je napsaná jedním autorem pod dvěmi jmény a různým stylem.
První část knihy má název Snad ani krůpěj nespadne dřív, než zajde slunce...
V ní se seznamujeme s architektem Benjaminem Thorpem, který je zrovna na služební cestě v New Yorku.
Má dobrou práci, na pohled spokojené manželství a šťastně provdanou dceru. Ale Ben má vážný problém - je závislý na sexu, a proto při svých služebních cestách nenechá na pokoji žádnou sukni.
Je to soupis jeho noci a seznam žen, které skončí v jeho posteli, rozhodně není malý.
Naproti tomu ve druhé části knihy se seznamujeme s policistkou Emmou, která přichází na oddělení vražd a zrovna začíná vyšetřovat se svým kolegou Jimmym vraždu protitutky.
Mezi podezřelé se brzy dostává i Ben...
Mé hodnocení: Je to tak napůl.
První část knížky se mi moc líbila, hlavně myšlenkové pochody člověka závislého na sexu a co je schopný udělat pro své potěšení. Jak se nestydí klidně volat manželce a dceři, a přitom myslí na to, jak bude nevěrný.
Zato druhá část - vyšetřování vraždy byla ve srovnání s tou druhou neskutečně nudná. Kdyby byla napsaná v tom stylu jako ta první, dala bych určitě víc procent.
A co Vy? Líbila se Vám tato knížka? Děkuji Vám za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Sladký svět

Prokletí náčelníka Šoniů

6. července 2017 v 18:13 | Eliss
Ve třicátých letech devatenáctého století se na Divokém západě stále ještě páchaly na Indiánech zvěrstva novými obyvateli kontinentu.
Při jednom takovém byl zabit náčelník Šoniů, ale před smrtí ještě stihl vyslovit kletbu. Předpověděl, že každý americký prezident zvolený do své funkce v roce končící nulou zemře nepřirozenou smrtí.
W. H. Harrison byl zvolen v roce 1840. Úřadoval pouze měsíc, pak byl nalezen mrtev. Příčina jeho smrti se nikdy neobjasnila.
Abraham Lincoln, zvolen v roce 1860. 14. dubna 1865 zabit v divadle během představení.
James Garfield byl zvolen v roce 1880 a zemřel na následky atentátu.
William McKinley byl zvolen v roce 1900 pro druhé volební období, v září roku 1901 zahynul po spáchání atentátu šíleným anarchistou.
Warren G. Harding byl roku 1920 zvolen 29. prezidentem USA. Zemřel náhle už o tři roky později.
Franklin D. Roosevelt byl znovu zvolen do své funkce v roce 1940 - zemřel dříve než stihl dokončit své volební období.
Od té doby se děsivé prokletí neozvalo - v roce 2000 zvolený George W. Bush se doposud těší dobrému zdraví.
Já osobně věřím, že na tom určitě zrnko pravdy je. Indiáni byli opravdu hodně moudří a chtěli pro svou zemi jen to nejlepší. Taková záhrobní pomsta bílému muži...
A co si o tom myslíte Vy? Děkuji za přečtení a kometáře, omlouvám se že je dnešní článek trochu kratší.
Mějte se krásně, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Jak jsme vyrazili na hřiby

3. července 2017 v 18:12 | Eliss
Už dlouho jsme si s přítelem plánovali, že půjdeme do lesa na hřiby. Bohužel to dlouho nevycházelo, jelikož chodil pořád do práce.
Minulý týden měl v neděli volno, tak jsem hned ráno navrhla, že bychom mohli jít. Venku bylo krásně, ale ne moc horko.
Souhlasil, takže jsme po obědě vyrazili. Vzala jsem košík a nůž, i když se mi přítel smál, že určitě nic nenajdeme a že se s tím budu tahat zbytečně.
Les máme kilometr od bytu, kde bydlíme. Jde se po asfaltové cestě, postupně stále více do kopečka.
A jelikož jsem věčně u počítače a moc se nehýbu, už před lesem jsem byla zadýchaná. A velmi inteligentně mě nenapadlo vzít sebou vodu.
Ale ta cesta - krása! Pole rašící kukuřice, kvetoucí stromy a keře, prostě nádhera. Není nad to si jít pořádně pročistit plíce.
Při příchodu do lesa to začalo. Stále jsem zakopávala, asi třikrát jsem spadla a košík mi začínal být těžký, i když byl prázdný.
Chodili jsme všude možně a žádné hřiby v dohledu. Už jsem začínala být udýchaná a cítila bušící srdce - proč já jsem jen tak líná?!
Jedna věc je však naprosto úžasná - ten klid, jenom zpívající ptáci a občas něco zašustí.
Chodili jsme s přítelem každý kousek od sebe - abychom si nestáli pořád za zadkem a mohli v klidu hledat.
Najednou na mě asi tři mětry výš ode mě kříčí: "Už jsem jeden našel, pojď... Áá, to je vysušená lebka s brouky!"
Začala jsem se šíleně řehtat. Ale kdybych byla na jeho místě, asi se strachy zblázním.
Prošli jsme celý les, ale stále ani hříbeček.
Při odchodu z lesa jsme se vraceli druhou stranou - přes pole s obilím. Při rozhrnutí klásků jsme vyplašili laň, která se bleskurychle rozutekla pryč.
Nádhera, opravdu krásné a elegantní zvíře.
Takže, z lesa jsme si donesli na oblečení spoustu těch zelených lepivých kuliček, prázdný košík a náš pejsek jedno klíště, které jsme mu ihned doma při koupeli vyplavili.
Určitě v létě zajdeme znovu a tentokrát snad s plnějším košíkem.
Níže přikládám pár fotografií i mé maličkosti z lesa (doufám že se mě neleknete a nepřestanete sem chodit.) Děkuji za přečtení a komentáře, budu ráda když mi napíšete Vaše příhody z lesa.
Mějte se krásně, Vaše doma stále zalezlá Eliss ♥

Nejsem práskač, ale...

1. července 2017 v 11:22 | Eliss
Na základní škole jsem měla nehezké zkušenosti se šikanou.
Ve třetí třídě mě o rok starší dívka zavírala na záchodech a sprostě mi nadávala. Byla jsem neprůbojná, měla jsem strach a nikomu jsem nic neřekla.
Asi v páté třídě jsem dostala svůj první mobilní telefon. Bylo nás ve třídě i se mnou pět děvčat a já měla na všechny číslo.
Se dvěma z nich - Pavlou a Nikolou jsem se jednoho dne dost škaredě pohádala.
Hned ten den, jak jsem přišla domů, asi kolem čtvrté, mi od obou přišli sprosté textovky.
A protože jsem tenkrát nechávala telefon všude povalovat, přečetli si to mí rodiče. Hned na druhý den to šli řešit do školy, ačkoliv jsem je prosila, že o nic nejde, že se budeme za chvíli normálně bavit.
Obě dostaly třídní důtky a já se za to tenkrát strašně styděla.
Chlapci ve třídě ke mě také nebyli zrovna milí - pamatuju si, jak mi v družině rozškubali obrázky a často se mi posmívali.
Nechci ze sebe dělat svatouška - často jsem jim to oplácela, snažila jsem se je praštit, ale byla jsem drobná, takže jsem je nejčastěji tahala za vlasy.
Na internátě mě spolubydlící okrádala, a když jsem se ozvala, sprostě mi nadala do ku*ev ajiných pěkných věcí.
Samozřejmě jsem to řešila s vychovatelem, ale k ničemu to nevedlo. Pomohlo až stěhování na jiný pokoj.
Nerada se tím chlubím, ale když mi bylo tak dvanáct, nabourala jsem se spolužačce do emailu a posílala pod jejím jménem zprávy jejím přátelům.
Samozřejmě se na to přišlo, a já byla doma tak bitá, že na to v životě nezapomenu.
Měla jsem problémy s kolektivem, protože jsem si je chtěla získat tím, jak budu zlá. Samozřejmě se se mnou nikdo nebavil.
Holt špatný přístup. Lituji všech chyb a toho jaká jsem byla.
Asi před měsícem jsem jela v jednu hodinu do města autobusem zaplatit složenky.
Přišla jsem tak o deset minut dřív - jak říkám, raději dřív než později.
Stál tam asi osmiletý kluk a na lavičce posedávali dvě holčiny. Jedna tlustá hnědovláska, druhá hubená blondýnka.
Bavila jsem se s jednou starou paní, kterou znám od vidění. V tom mě však upoutala mluva tlusté holky.
Za každým slovem vo*e, co druhá věta pi*a. To jsem byla ještě v klidu.
Když však zničehonic napadla klučinu, který si jí nevšimal, jen tam v klidu stál, strkala do něj, vzala mu batůžek, co měl na zemi a hodila ho do silnice, až se mu všechny věci vysypaly na zem, musela jsem zasáhnout.
Chlapec se rozbrečel a sbíral své věci. Pomohla jsem mu s tím, dala jsem mu bonbon a snažila se jej uklidnit.
Pak jsem šla za tou tlustou, řekla jsem jí, ať se uklidní, že hned zítra si na ni půjdu stěžovat do školy.
Odsekla, že má prý tetu ve škole, tak ať hodím zpátečku. Neuvřitelná drzost.
Šla jsem za tím klukem a zeptala se, jak se holčina jmenuje. Samozřejmě mi to ochotně řekl. Poděkovala jsem mu a znovu se dala do řeči s tou paní.
Asi za dvě minuty za mnou znovu přišel ten chlapec s tím, že ta slečna o mě mluví sprostě. Fajn, další bod stížnosti.
To už jsem se nehodlala dál rozčilovat a jen v klidu čekala na autobus. Slečna si v autobuse sedla kousek ode mě a celou cestu na mě koukala a prosila pohledem, ať jí odpustím. To zrovna. Nejprve maachruje a pak je jak andílek.
Jak jsem si slíbila, tak jsem i udělala. Druhý den jsem vstala v sedm hodin, nasnídala se a kolem půl osmé jsem vyrazila na základní školu, kterou mám kousek od domu.
Přišla jsem brzy, zástupkyně tam ještě nebyla, tak jsem si sedla do křesílka před kanceláří a vyčkávala.
Když přišla, hned mě pozdravila. Je jí něco přes třicet, pamatovala si mě. Učila mě matematiku.
Když jsem jí řekla, proč jsem přišla, hned mě pozvala do své kanceláře.
Vylíčila jsem jí vše co se stalo, včetně obavy, jestli snad toho mladšího chlapce delší dobu nešikanuje.
Moc mi poděkovala, vše si zapsala a dá hned vědět rodičům. Doufám, že slečna doma dostala pár facek.
Takže - nejsem práskač, ale když vidím, že někdo někomu ubližuje, nemůžu si to nechat pro sebe.
Já byla totiž šikanovaná a vím, jaký je to pocit bezmoci a strachu.
Doufám, že Vás dnešní dlouhý článek příliš nenudil, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 28 Novicka

28. června 2017 v 13:17 | Eliss
Autor: Lisa Jackson
Žánr: Krimi, Román
Mé hodnocení: 80%
Obsah: V klášteře svaté Markéty je brutálně zavražděna novicka Camille Renardová. Má na sobě svatební šaty a ve tváři výraz hrůzy. Vyšetřování se ujímá detektiv Reuben Montoya a jeho partner Rick Bentz.
Sestra zavražděné, Valerie Houstonová má však pocit, že detektivové nedělají pořádně svou práci, proto se pustí do pátrání na vlastní pěst.
K tomu má navíc Valerie starosti se svým penzionem a navíc se jí do života připlete manžel, se kterým se rozvádí právě kvůli zavražděné sestře.
Brzy se stane druhá vražda - mrtvá jeptiška je opět oblečena do svatebních šatů.
Valerie začíná dostávat znepokojující telefonáty, ze kterých vyplývá, že na ni má vrah políčeno. Podaří se jí uniknout, nebo je odsouzena k smrti?
Hodnocení: Další skvělá knížka od Lisy Jackson.
Tahle je plná děsivé atmosféry kláštera, kde se v noci plíží strach. a temné stíny.
Má skoro 500 stran, ale díky velkému napětí a výbornému ději jsem ji přečetla velice rychle.
Na konci je výborná akční scéna, a navíc se odhalilo tajemství, které by mě nikdy nenapadlo.
Nelituji toho, že jsem si knížku půjčila v knihovně. Stála za to. Doporučuji Všem milovníkům napínavé detektivky.
A co Vy? Ćetli jste tuto knihu? Napište mi svůj názor do komentářů!
Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Novicka Lisa Jackson

Moje loňská brigáda

26. června 2017 v 12:42 | Eliss
Protože vím, že jsem se o své letní brigádě, kterou jsem měla minulý rok na blogu vůbec nezmiňovala, rozhodla jsem se o ní dnes napsat.
Měla jsem ji domluvenou na poslední chvíli, poslední červnový týden.
Přišel za mnou bratr mého přítele a poprosil mě, jestli bych nehlídala jeho jedenáctiletého syna, který je autista.
Platové podmínky mi nabízel dobré, šlo jen o to aby nebyl sám a měl za kým přijít kdyby něco potřeboval.
Souhlasila jsem. Říkala jsem si, že to bude zábava a navíc nic tak složitého.
Nastoupila jsem hned první červencový den. Hlídání probíhalo - budeme chlapci říkat třeba Dominik - u něj doma.
Připadala jsem si divně, že budu v relativně cizím prostředí, ale Dominik si špatně zvyká někde jinde.
Hlídání probíhalo od rána kolem osmé asi tak do dvou.
A hned první den byl docela krušný. Dominik měl žaludenční problémy, jen ležel na pohovce a odbíhal zvracet.
Nosila jsem mu hořký čaj, na jídlo nic nechtěl a ani nebylo divu. Byla jsem tam do té doby, dokud se nevrátila jeho máma ve dvě hodiny. Hned jak ji viděl, začal hrozně plakat a naříkat. Bylo mu asi opravdu zle.
Zvláštní je, že přede mnou neplakal.
Pak jsem měla dva dny volno, protože jeho máma měla dovolenou.
Když jsem přišla třetí den, Dominikovi už bylo lépe. Šel mi ukázat, kam si chodí ven hrát.
Kousek za domem je autodílna, kam chodí koukat na opraváře při práci. Zvykli si na něj a nevadí jim, akorát jsem pro něj musela vždy zajít, když byl hotový oběd.
Jídlo i pití jsem mu musela všechno nachystat, ohřát a donést.
Dominik je také nesmírně komunikativní. Alespoň desetkrát denně se mě ptal, jestli už půjdu domů, protože věděl, že brzy potom přijdou rodiče.
Rád si půjčoval můj mobilní telefon, ačkoliv neumí číst ani psát, byl šťastný, že si tam něco může cvakat. Nikdy se mu nepodařilo někomu zavolat nebo poslat sms.
Když jsem měla puštěnou televizi a šla třeba na toaletu, stihl ji vypnout a doprovodit to prupovídkou, že "nic tam není, nic." Když to udělá několikrát za den, je to docela o nervy.
Nijak zvlášť ho nebavila televize - kromě toho vypínání - a počítač měl zakázaný, protože s ním pořádně neumí.
Tak byl nejčastěji venku, povídal něco sousedům nebo koukal na traktory.
Myslím, že jeho vztah ke mě byl takový neutrální. Nebyl zlý, ale ani jsem mu nějak nechyběla když jsem odcházela.
Když si hrál venku, chodila jsem ho každou půlhodinu kontrolovat, jestli nezmizel, ačkoliv jeho rodiče tvrdili, že jim nikdy neutekl. Ale jistota je jistota, že ano.
Když pršelo, vetšinou si hrál v pokoji s hračkami. Největší show pro něj byla puštěná pračka - hodinu u ní dokázal sedět a fascinovaně sledoval jak se v ní točí prádlo.
Když pračka doprala, přišel říct jen: "Hotovo." A já už jsem věděla.
Totéž říkával i po jídle nebo po návratu z toalety. Než šel na toaletu, vždycky mi oznámil že jde "aa".
Musela jsem mu říct, že je špinavý, ať se jde převléct, protože to neřešil. Ráno si třeba oblékl tričko úplně naruby.
Je to velmi bystrý kluk, všímá si co se děje u sousedů, měl pro mě vždy nějaké drby. Často jsem myslela na to, jaká je to škoda že je takto postižený a co by z něj mohlo být, kdyby byl normální...
Tato zkušenost mi hodně dala, moc si vážím rodičů, co přes všechny překážky vychovávají postižené děti.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 27 Uzel

23. června 2017 v 13:41 | Eliss
Autor: Dominik Dán
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Roku 1988 nastal v kariéře Richarda Krauze zlom. Z pochůzkáře se stal detektiv. Jeho manželka Sylvie z toho není zrovna nadšená - manžela vídá ještě méně než předtím a navíc jejich dcera onemocněla.
Richard se na kriminálce brzy rozkouká a se svým zkušenějším kolegou Edou Burgerem začínají vyšetřovat vraždu v ropné rafinérii.
Do toho je tu stále ještě vláda komunismu, takže Richard si bude muset dávat velký pozor, aby proti sobě nepoštval někoho zeshora, který čeká na každou jeho chybu...
Hodnocení: S Dominikem Dánem mám dobré zkušenosti, moc se mi líbil jeho kriminální román Polednice.
Uzel taktéž nezklamal - výborné vykreslení charakterů, komunistická atmosféra zla a strachu.
Dost mi ale vadilo, že ten kdo udává a leze komunistům do zadku je tu chápán jako největší hrdina.
Určitě mám v plánu si od tohoto autora přečíst ještě další knihy.
A co Vy? Máte zkušenost s touto knihou? Jestli ano, napište mi prosím Vaše názory do komentáře.
Přeji krásný den, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Uzel Dominik Dán

Oregonský vír

21. června 2017 v 11:28 | Eliss
Oregon Vortex leží v severozápadní části USA v Oregonu poblíž městečka Gold Hill.
Již Indiáni měli před touto lokalitou značný respekt. Nemohli tam dostat ani své koně, proto se z něj stalo místo, "kam je lepší vůbec nechodit."
Oregon Vortex bychom mohli volně přeložit jako Oregonský vír. Jmenuje se tak proto, že se na místě vyskytuje zvláštní silové pole - je dokonce i pod zemí.
Uprostřed areálu stojí chatka, dnes nazývaná Dům záhad.
Stojí zde už od roku 1904 a sloužil jako kancelář pro kontrolu cenných kovů.
Původně stál na úpatí kopce, avšak neviditelná síla jej stahuje dolů, je až děsivě zkroucený.
Související obrázek
Kdo sem vstoupí, připadá si jako ve světě, kde neplatí žádná fyzikální pravidla.
Není možné tu vzpříměně stát, člověka něco pořád táhne na stranu. K severnímu pólu.
Kompasy a další přístroje fungují velmi nespolehlivě. Ročička kompasu se točí zběsile dokola.
Ocelová koule o váze 15 kilogramů zavěšená na strop v chatce se vychylovala od svislé polohy.
Výsledek obrázku pro Oregon Vortex mystery
Kulaté předměty se kutálejí směrem nahoru, košťata stojí sama, ale šikmo. Také tu dochází k optickým iluzím - když je člověk blízko u nás, zdá se, že je velmi daleko. A funguje to i naopak.
Vědci dosud nenalezli uspokojivé vysvětlení této záhady.
Na Oregon Vortex bych se ráda někdy podívala, ale asi bych měla docela strach.
Myslím, že tu působí nějaké paranormální jevy.
A co si o tomto místě myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den. Vaše Eliss ♥

Pro Tebe

19. června 2017 v 14:18 | Eliss
Tento článek je celý pro Tebe.
Je to pět a půl roku, co jsi mě opustil, ale já na Tebe nikdy nezapomenu. Navždy Tě budu mít v srdci.
Dal jsi mi úžasných sedmnáct let, co jsem s tebou strávila.
Měla jsem Tě vždycky raději než mámu, která ke mně byla chladná a já si to uvědomila už jako dítě.
To Ty sis se mnou hrával na pískovišti, kupoval jsi mi mé oblíbené časopisy a brával mě sebou vždycky do obchodu.
Podporoval jsi mě v mé oblíbené četbě a poprvé mě vzal do knihovny, která je pro mě od té doby kouzelné místo.
Ty jsi měl vzal k lékaři když mi bylo nejhůř, zatímco máma mi mé nemoci věčně nevěřila.
Když jsem přijela z internátu domů, vždy jsi pro mě měl mou oblíbenou čokoládu. Nikdy jsi nezklamal.
Dělal sis se mnou úkoly z matematiky, i když jsi ze mě měl hrozné nervy, protože mi to vůbec nešlo.
Když jsem byla na internátě, často jsi mi volával a ptal jsi se jak se mám.
Vařil jsi mi má oblíbená jídla a snášel jsi moji vybíravost.
Vždy jsi mě hezky pohladil a obejmul.
Jenže jak jsem byla starší, nevážila jsem si Tvých objetí a odstrkovala Tě s tím, že jsem na to už moc stará.
Mrzí mě to. Teď už vím, že jsem to neměla dělat. Co bych dala za jediné Tvé objetí...
Ráda vzpomínám na letní grilovačky s Tebou, s neopakovatelnou atmosférou.
Pomohl jsi mi našetřit na můj první počítač a koupil mi k posledním narozeninám, které jsem s Tebou oslavila, úžasný telefon.
Když mi zemřel můj první křeček, dlouho jsi mě objímal, dokud jsem se nevyplakala.
Je toho tolik, co bych Ti chtěla říct. Za Vše ti poděkovat a omluvit se.
Když jsi zemřel, byl to pro mě nejhorší den v životě. Takový šok jsem nezažila a doufám že už nikdy nezažiju.
Měla jsem obrovskou díru v srdci, která se nikdy úplně nezahojí.
Přestala jsem jíst a s nikým se nestýkala. Chtěla jsem být sama, přemýšlela jsem nad tím že se zabiju, ale jsem zbabělec a nic jsem si neudělala. Vím, že Ty by sis to nepřál.
Často na Tebe myslím. Co bys asi říkal mému současnému příteli? Líbil by se Ti můj nynější život?
Vím, že nechodím často na hřbitov, ale je mi tam vždycky neskutečně úzko. Doufám, že se nezlobíš.
Dívám se ráda na Tvé fotografie a vzpomínám. Byl jsi ten nejlepší táta na světě.
Miluji Tě, a nestydím se za to. I přes Tvé chyby a nedostatky. Ale kdo je dokonalý? Nikdo.
Děkuji, Tati. Tento článek je celý pro tebe. S láskou, Tvoje dcera ♥

Sbohem, anorexie

16. června 2017 v 19:47 | Eliss
Sbohem, anorexie. Už delší dobu nepatříš do mého života a proto ti chci věnovat tento článek.
Dlouhé čtyři roky jsi mi diktovala, kdy se mám najíst, kolik toho mám sníst a jak často.
Stahovala jsi mě až na dno a dvakrát jsem kvůli tobě skončila v nemocnici.
Ale s tím je definitivní konec. Jen já si můžu určovat svoje jídlo - a že si ho dám ráda, s chutí a bez výčitek.
Naučila jsem se mít ráda samu sebe, hodit za hlavu to jak se ke mě chová má rodina - mám tolik lepších věcí na práci!
I když budu třeba tlustá, je mi to jedno. Protože přítel mě bude milovat tak jako tak.
Už měsíc jím s radostí, jakou jsem dlouho neměla. Sním klidně dvě velké porce oběda. A je to v pořádku.
Naopak není v pořádku brečet pro tlustá stehna když jsem měla jen 40 kg.
Není v pořádku řešit problémy tím že nebudu jíst - problémy budou jen horší.
Dokázala jsem si to uvědomit bez pomoci psychologů a psychiatrů, kteří nic neřešili. Nedokázali mi pomoci, pomoci jsem si musela sama.
Nechci být už nikdy hubená tak aby mi lezla žebra.
Nechci se už trapně vymlouvat před nejbližšími, že už jsem přece jedla.
Nechci chodit spát s bolavým žaludkem od hladu a trestat tak své tělo.
Nechci mít jednou žaludeční vředy a problémy se střevy.
Jídlo je základ pro život a ne můj nepřítel.
Slečny, co touto nemocí trpíte, začněte to prosím řešit a nenechte to zajít daleko. Mějte se rády i když nebudete vypadat jako modelky.
Pokud Vás někdo bude mít méně rád jenom kvůli tomu, že jste trochu oplácaná, je to hlupák a měl by z vašeho života rychle zmizet.
Je mi smutno, když někdy narazím na pro-ana blogy. Děvčata se tam navzájem podporují v ničení svého těla a ani si to neuvědomují.
Děkuji Vám všem, co jste mi tu psali pěkné komentáře a podporovali mě. Blogoví přátelé pro mě znamenají strašně moc.
Už budu končit, jdu si dát něco dobrého. Třeba zmrzlinu, co na mě čeká v mrazáku.
Děkuji za přečtení článku, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥
Jídlu zdar! :-)
Výsledek obrázku pro čokoláda milka

Knižní recenze 26 Příšeří

14. června 2017 v 12:16 | Eliss
Autor: Peter James
Žánr: Horor, Thriller
Mé hodnocení: 40%
Obsah: Na brightonském hřbitově pochovali mladou těhotnou ženu Sally Donaldsonovou, která zemřela náhle na respirační potíže.
V noci po pohřbu uslyší tamní vikář z hrobu rány a šelest, ale nevěnuje tomu pozornost.
Po týdnu si manžel vymůže povolení k exhumaci a přichází šokující zjištění - Sally byla pohřbena zaživa.
Novinářka Kate Hemingwayová se začne případem i přes zákaz svého šéfa intentzivně zajímat.
Když se v noci vypraví do pohřebního ústavu tak ještě netuší, co tím všechno rozpoutá...
Mé hodnocení: Pod žánr horor bych knížku neřadila, nic vyloženě děsivého se tu neděje. Až tedy na občasné zmínění života po smrti.
Chvílemi byla dost nudná - nemám ráda, když se na stránce a půl popisuje zařízení pokoje či oblečení postav.
Posledních dvacet stran se konečně začne něco dít. Nedokážu přesně popsat jak to, ale vadí mi styl kterým je knížka napsaná.
Na přebalu knížky je napsáno, že je to skvělá a hrůzostrašná četba. Hm, to u mě pořád jako nejlepší autor hororové četby vyyhrává Stephen King na plné čáře.
Těšila jsem se na dobrý horor, ale jsem dost zklamaná. Od tohoto autora už si nic nejspíše nepřečtu.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo nějakou jinou od tohoto autora? A líbila se Vám?
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Příšeří

Tajemství Green Mountains

11. června 2017 v 10:17 | Eliss
V průběhu pouhých pěti let zmizelo beze stopy v pohoří Green Mountains devět lidí.
A pouze jednou se podařilo najít mrtvé tělo, které ovšem k vyřešení záhady nijak nepomohlo...
Tato oblast leží jižně od hranic mezi Kanadou a USA ve Vermontu.
Již Indiáni se tomuto místo výhybali a sloužilo jim jako pohřebiště. Považovali jej za prokleté, protože se zde "setkávají všechny čtyři větry." Jejich legendy vyprávějí o skalním bloku, který pohltí každého, kdo na něj vkročí...
Lidé tu umírají za velmi podivných okolností nebo se pomátnou na rozumu.
V roce 1892 zde zavraždil pomocný dělník Henry MacDowell v záchvatu zuřivosti vyvolaném alkoholem kolegu z práce.
Byl odsouzený k doživotnímu pobytu v blázinci, brzy však uprchl a od té doby jej nikdo nespatřil.
12. listopadu 1945 doprovázel pětasedmdesetiletý Middie Rivers zdější skupinu čtyř lovců.
Byl to den na toto roční období nezvykle teplý. Když skupina dorazila podle plánu k tábořišti, poodešel Middie několik metrů od ostatních. Náhle však starý muž, který se tu velmi dobře vyznal, skupince vyděšených lovců doslova zmizel před očima!
Policie se spoustou dobrovolníků oblast prohledala, Middie se však již nikdy neobjevil.
Za pouhý rok, 1. prosince 1946, zmizela v téže oblasti studentka Paula Weldenová. Vyrazila na pěší tůru k Long Trailu.
Když se ani na druhý den nevrátila, začaly pátrací čety oblast prohledávat, byly však neúspěšné...
Přesně na den přesně, o tři roky později potkal vojáka Jamese Tettforda ještě podivnější osud.
Vracel se z návštěvy příbuzných v St. Albans, kde nastoupil do autobusu směrem do Benningtonu, kde žil na ubytovně.
Když ale autobus dojel do města, James byl pryč. Jeho přítomnosti si řidič i cestující všimli ještě než dojeli do města, náhle úplně nevysvětlitelně zmizel...
Osmiletý Paul zmizel 12. října 1950. To jej rodiče pustili na pět minut z očí, a už se chlapec rozutekl do neznáma.
Vyhlášené pátrání opět bohužel nic nepřineslo, a to měl na sobě chlapec nápadnou rudou bundu...
Po pouhých šestnácti dnech, 28 října 1950 byla na řadě další oběť.
Freida podnikla se svým bratrancem Herbertem výlet do Green Mountains.
Po několika minutách Freida uklouzla a upadla do horského potoka. Požádala Elsnera, ať se vrátí do tábora a donese jí čisté oblečení. Když se Elsner vrátil zpátky, Freida už tam nebyla. Elsner se tedy rozhodl vrátit do tábora a na Freidu počkat, ale když se dlouho nevracela, zalarmoval policii.
Do pátrání se zapojily i letadla a vrtulníky, opět bezúspěšně.
O půl roku později, 12. května 1951 se našlo Freidino mrtvé tělo. Leželo na dobře viditelném místě, které bylo už předtím prohledáno. Příčinu smrti se nepodařilo objasnit. Bylo to jediné tělo, které se ze všech těch zmizeních podařilo najít.
Série záhadných zmizení skončila v roce 1950 a již nikdy více se nic podobného neopakovalo.
Co však stálo za touto záhadou? Byla to snad nějaká podivná aktivita UFO, nebo zhmotnění černé díry?
Co si o tomto děsivém fenoménu myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro green mountains vermont

Věkový rozdíl ve vztahu

9. června 2017 v 12:03 | Eliss
Když jsem byla mladší, vždycky jsem si říkala, že můj partner bude starý stejně jako já. Maximální věkový rozdíl mezi námi budou dva roky.
Když jsem viděla v televizi celebrity - tedy hlavně muže - kteří měli i o třicet let mladší manželky, naplňovalo mě to odporem.
Přišlo mi to velmi nepřirozené, až úchylné.
Takže jsem se pravidelně zamilovávala do svých spolužáků a známých z internátu.
Jenže vždy to skončilo jen u zamilovanosti, dál už jsem nebyla to schopna rozvinout.
V létě 2013 jsem se zamilovala do svého současného přítele. Věk zrovna moc dobře neodhaduju, tak jsem si řekla, že bude ode mě starší tak o sedm let. Ale nepřipadal mi pro mě vůbec starý - prostě láska si nevybírá.
Bylo pro mě tedy docela šokující, když jsem se dozvěděla, že je o sedmnáct let starší než já...
I přes to jsem byla rozhodnutá do toho jít. Nejsem totiž typ, který chodí pokaždé když má volno pařit s přáteli.
Moje okolí na to mělo samé špatné reakce - po celé vesnici mě pomlouvali a že prý je můj přítel pedofil.
Jenom upozorňuji, že mi bylo devatenáct a jemu třicet šest...
Všichni nám prorokovali brzký konec - a jsme spolu už skoro čtyři roky.
Naučila jsem se po jeho boku pořádně vést domácnost - vařit, žehlit, uklízet. Vaření mě tedy moc nebaví, ale co má člověk dělat?
Jsem ráda, že nemám stejně starého nebo mladšího partnera. Myslím, že bych si s ním nerozumněla tak jako se starším partnerem.
Jsou tu i komické situace - když jsme byli nedávno nakupovat oblečení, prodavačka si myslela, že jsme dcera s otcem.
V rozpacích jsem vysvětlovala, že tak to není.
Nechodíme na párty, ale na výlety, do kina a občas na večeři. Stejně nemám potřebu se opíjet.
A to je další věc, kterou od známých často slýchám. Neužiješ si nejlepší roky, když nebudeš chodit na akce! Pardon, ale já nikdy nebyla typ co by vyhledával hlučnou společnost.
Raději strávím volno s přítelem a nějakým hezkým filmem, nebo pokud je v práci čtu si nebo něco uklízím.
O co tedy přijdu, když nebudu chodít pít? O výpadky paměti, poblité postele a bolavé hlavy? To budu jedině ráda.
Za pár let dostuduji a chci založit rodinu.
A proto už neodsuzuji nikoho, kdo opravdu miluje a má partnera výrazně mladšího nebo staršího.
Protože pravá láska si nevybírá. Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a že věkový rozdíl mezi partnery neodsuzujete.
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro man and woman silhouette

Knižní recenze 25 Aokigahara: Les sebevrahů

6. června 2017 v 13:54 | Eliss
Autor: Jeremy Bates
Žánr: Horor, Drama
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Hlavní hrdina Ethan se vydává se svou přítelkyní Mel a dvěma přáteli na horu Fudži.
Cestou však potkají izraelský pár, který je přemluví k výletu do Aokigahary - vyhlášeného místa v Japonsku, kde chodí lidé už mnoho let páchat sebevraždu.
Ethan a jeho skupinka po chvíli souhlasí, i přes děsivé varování postaršího Japonce, který je před lesem opustí.
Hned na začátku výletu se začnou dít děsivé věci - a nepotrvá dlouho a už jim povídačky o paranormálních jevech nebudou vůbec k smíchu... Podaří se všem najít cestu zpátky, nebo je Les sebevrahů navždy pohltí ve svých spárech?
Hodnocení: Tuhle knížku jsem spatřila ve výloze knihkupectví a okamžitě jsem si řekla, že ji musím mít.
Jako velkého příznivce a zájemce o paranormální jevy mě velmi zaujala.
Ze začátku putování je knížka skvělá. Ta atmosféra, úplně jsem si dovedla toto temné místo představit.
Je tu spousta zajímavostí o Japonsku a o mentalitě Japonců, nevadily mi ani flashbacky hlavního hrdiny.
Bohužel konec mě tak neskutečně vytočil - a vůbec jsem ho nečekala - že dávám "jen" sedmdesát,
Můžu doporučit všem co u knih rádi cítí husí kůži, a třeba Vás konec na rozdíl ode mě potěší.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Jeremy bates Les sebevrahů

Můj nejlepší kamarád

3. června 2017 v 8:30 | Eliss
Sice jsem tu nedávno psala, že mám jen jednu kamarádku, se kterou se pravidelně vídám, ale není to tak úplně pravda.
Je tu člověk, se kterým jsem se seznámila před čtyřmi lety, když jsem byla na internátě.
Byla jsem na zahradnickém učilišti - kvůli své dyskalkulii jsem si zvolila jednodušší obor Zahradnické práce,
Vůbec toho nelituji - poznala jsem fajn lidi, i když byli třeba nějak postižení, bavilo se mi s nimi kolikrát lépe než s těmi normálními, kteří jsou často namyšlení.
A když jsem byla ve třetím ročníku, nastoupil do prváku kluk jménem Jirka.
Byl na stejném oboru jako já a byl i na internátě, tak jsme se často potkávali.
Na první pohled doslova bily do očí dvě věci: Když šel do školy, nosil berle. Na internátě chodil bez nich, ale kulhal.
A pak tu byla ta druhá věc: Když na mě mluvil, skoro jsem mu nerozumněla a musel mi danou větu několikrát opakovat. Dodnes, když spolu telefonujeme, půlku věcí mu nerozumím. Proto je lepší, když si pouze píšeme.
Měli jsme stejný týden praxi, tak jsme často chodili spolu. Vůbec mi nevadilo, že je jiný. Pro mě byl jiný jedině v tom, že byl strašně hodný. Takhle hodný na mě žádný kluk předtím ještě nikdy nebyl a já si toho moc vážila.
Časem mi však docházelo, že chce něco víc. Začal mi kupovat plyšáky, sladkosti, a vždycky měl hroznou starost jestli jsem se pořádně najedla.
A pak mi jednoho dne od něj přišlo psaníčko, kde psal že mě miluje a jak jsem krásná. Bylo mi hrozně líto, že jsem jeho city nedokázala opětovat. Měla jsem ho hrozně ráda, ale láska to nebyla.
Stále jsme však dokázali zůstat velmi dobrými přáteli. Bohužel, našli se i tací, kteří se mu kvůli jeho postižení smáli a byli na něj zlí. Tohle jednání nikdy nepochopím.
Když jsem ukončovala ročník a byla poslední den ve škole, přišel za mnou a obejmul mě. Nikdy nezapomenu na toto upřímné gesto.
Jirka začal i přes své postižení točit videa na YouTube. Pokud byste se chtěli mrknout, dolů přikládám ukázku (je mu špatně rozumět, ale jdou tam zapnout i titulky.)
Děkuji za přečtení a shlédnutí videa, mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Strachy lékařské

1. června 2017 v 14:56 | Eliss
Dnes bych se chtěla věnovat tématu strachu z lékařů.
Nikdo z nás tam určitě nechodí rád, ale co když má člověk doslova fobii?
Já osobně se nejvíce bojím zubařů, a to už od útlého věku. Pamatuji si, jak jsem jako malé dítě plakala v ordinaci a odmítala otevřít ústa. A to tam se mnou vždcky byla máma. Už v čekárně jsem byla k smrti vyděšená, jen co jsem zaslechla vrtačku.
Dodnes to nesnáším dobře, ale snažím se být statečná.
Minulý týden navštívil zubaře můj přítel. Byl tam po třech letech, kašlal na preventivní prohlídky, protože ho nic nebolelo.
Začala ho však hrozně bolet stolička, a tak nebylo vyhnutí.
Pak mi vyprávěl, co se tam dělo. Zubařka rozhodla, že zub je natolik zkažený. že bude třeba jej vytrhnout.
Když píchla přitelovi do dásně injekci, tak ten strašně zařval, kopl nohou, až se rozsypaly na zem nástroje.
Zubařka to vzala s přehledem, začala se smát a napodruhé to už vyšlo.
Výsledek obrázku pro zoubky kreslené
Mívám třeba i hrozný strach, když jsem nemocná. To si pak automaticky myslím, že umírám.
Nejhorší pro mě bylo, když jsem měla vloni dva týdny střevní chřipku. Nemohla jsem nic sníst, všechno ze mě letělo okamžitě ven. Když mě přišla navštívit máma, úplně se mě lekla.
Do města k lékaři mě musel odvézt přítel, a to jsme museli asi pětkrát zastavit, abych se nepo...
Dostala jsem živočišné uhlí, omluvenku a ujištění, že to brzy přejde.
No, po uhlí mi bylo hůře, zabral mi až Endiaron. Tenhle stav už nechci nikdy zažít, byla jsem ráda že zvládnu dojít na toaletu...
Jednu dobu jsem byla úplně jako doma na gynekologii. Pravidelně co měsíc se mi udělala na vaječníku cysta.
Když jsem ji měla poprvé, byla jsem hrozně hysterická. Celou cestu domů jsem v autobuse brečela, i když mi doktor vysvětlil, že pokud budu užívat léky co mi napsal, cysta praskne a vše bude v pořádku.
Samozřejmě měl pravdu. Když jsem měla cystu asi podesáté, už jsem se ani moc nerozrušovala.
Nakonec pomohla hormonální antikoncepce - také má své mínusy, ale lepší než být každý měsíc v křečích...
V osmi letech jsem ležela v nemocnici - v noci jsem se počurávala. Mám dvě intenzivní vzpomínky - jak mi brali krev a já se na to koukala. A sestřička mi pořád říkala, ať se otočím. Pak jak jsem plakala, když jsem byla na ultrazvuku.
Vím, že lékaři a sestry jsou tu od toho, aby lidem pomáhali, a já si jich za to moc vážím. Nikdy se však nepřestanu úplně bát. A jak to máte u lékařů Vy? Máte strach, nebo ne? Napište mi do komentářů, děkuji za přečtení, krásný a pohodový den přeje Vaše Eliss ♥

A dost!

29. května 2017 v 19:41 | Eliss
Asi před půl rokem jsem tu psala o svých rodinných záležitostech - že si s bratrem moc nerozumíme a nijak extra se nestýkáme.
Švagrová si mě smazala z přátel na Facebooku, chovala se ke mně hezky jenom před bratrem, jinak mě absolutně přehlížela.
No a můj milý bratříček se ozval také jen když něco potřeboval. Ještě před půl rokem mě pozval aspoň na kafe - já sice šla, ale nikdy jsem se u něj doma necítila dobře. Působilo to na mě všechno křečovitě a falešně.
V březnu odjel na měsíc a půl na služební cestu v zahraničí. Švagrová měla v dubnu svátek, tak jsem jí na Facebooku poslala přáníčko. Myslíte, že se obtěžovala mi odepsat? Ani náhodou. Takže jsem se ani neobtěžovala koupit jí dárek.
Za celou dobu, co byl bratr pryč, se ozvala jen jednou, když mi volala (ani jsem nevěděla že je to ona, protože mi číslo nedala), hystericky na mě řvala, ať jí vrátím klíče, co mám od jejich bytu, že jde s dětmi ze školky a zabouchla si doma klíče. Tak jsem si říkala, proč ne - i přes ten její tón.
Řekla jsem, ať přijde, že jsem doma a klíček jí dám. Ona na to, že je u mně za pět minut a položila to.
Patnáct minut uběhlo, nic. Dvacet minut, nic. Volala mi až za půl hodiny, že potkala cestou moji mámu a klíček jí dala ona. Co na tom, že jsem čekala jak idiot a raději tu půl hodinu kysla doma, ačkoliv jsem měla také něco naplanované.
S mým bratrem mám vztah následující - nikdy nezavolá, jak se pořád mám, to mu musím napsat první já.
Ozve se vždy, když chce pohlídat děti nebo psy. A já idiot vždycky šla a byla poslušná i přes to jak se ke mně choval.
Když mě někde potkal, měl hloupé dětinské narážky, za zády se mi smál a takové různé příjemné věci.
Chodím tam prostě jen když není zbytí - narozeniny, Vánoce...
V sobotu se mi bratr ozval asi po třech týdnech. A hádejte co? Že jedou s dětmi na výlet na celý den a zrovna jim tam má přijít dělník udělat nové vchodové dveře, jestli bych mu nemohla pohlídat byt.
To byla ta chvíle kdy jsem si řekla: A dost! Přece mu nebudu pořád dělat služku. Důrazně jsem mu vysvětlila, že nebudu mít ten den určitě čas, že se ozve jen když něco chce a že se ke mně se švagrovou nechovají normálně, že si mě smazala z Facebooku a nedepsala mi. Takže pro ně nebudu pořád něco dělat.
Mě ani nějak nikdy nenapadne že bych po bratrovi něco chtěla - jednou jedinkrát jsem ho požádala aby odvezl nemocného kocoura na veterinu - sice to udělal, ale měli jste vidět ten jeho výraz...
Po svém rozhodnutí jsem se cítila dobře jako už dlouho ne. Nehodlám se totiž pořád přetvařovat a dělat že se nic neděje.
Je to má rodina, ale nejsme si vůbec blízcí. A mám pocit, že už ani nebudeme, že vše bude jen horší.
Proč mě někdy nepozve na kávu k nim nebo jen tak si sednout, ale jen mě zneužívá?
Jsem si vědoma toho, že mě švagrová nemá ráda, ale proč ji bratr musí ve všem poslouchat?
Je mi z toho smutno, ale naučím se s tím žít. Šlo to relativně i doteď, tak to půjde i dál.
Nejbližší člověk je pro mě můj přítel, a moc mu děkuji za vše co pro mě dělá. Že mě má rád i s mými chybami a je ke mě vždy upřímný. To on mi plně nahrazuje mou rodinu.
Nepotřebuju lidi, kteří mě jen využívají a myslí si že je to v pořádku, když jsme rodina.
Neberu bratra a jeho ženu jako rodinu, ale jen jako nějaké torzo, které se brzy rozloží.
O to víc si vážím lidí ve svém okolí, kteří jsou opravdoví přátelé. A že jich moc není.
Děkuji za přečtení tohoto článku, kde jsem si potřebovala vylít své pocity.
Mějte se krásně, děkuji Vám všem. Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 24 Kde se stala chyba

27. května 2017 v 10:25 | Eliss
Autor: Alafair Burkeová
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Hlavní hrdinkou příběhu je okresní prokurátorka Samantha Kincaidová.
Stojí před nelehkým úkolem - najít pachatele znásilnění třináctileté Kendry, která se živila pouliční prostitucí.
Podezřelým se velmi brzy stává dealer Derrick Derringer, ale v Kendřině výpovědi cosi nesedí...
Samantha se rozhodne zjistit pravdu za každou cenu, ale vše se zkomplikuje když se stane obětí napadení a byt najde vzhůru nohama.
A ještě k tomu se pracovně setkává se svým bývalým přítelem Chuckem Forbesem.
Hodnocení: Knížku jsem si půjčila z knihovny asi před měsícem. Jelikož je z edice CLASS, tak jsem čekala kvalitní četbu.
Byla jsem však zklamaná. Nepotřebuji v knihách nějak moc akce, tahle byla však tak nudná skoro až do konce, kde se začalo něco trošku dít. Dočetla jsem ji jen proto, že nerada četbu přerušuji. To už se mi nestalo několik let.
Je ale napsána srozumitelně, nic intelektuálního, takové vyloženě odpočinkové čtení.
A co Vy? Máte taky raději akčnější četbu? Nebo starou dobrou klidnou klasiku? Napište mi do komentářů, díky za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Kde se stala chyba
 
 

Reklama