Moje kecy

Knižní recenze 45 Abeceda strachu

Včera v 15:55 | Eliss
Autor: Jenny Bertheliusová
Žánr: Horor, Drama
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Knížka se skládá ze dvou samostatných příběhů s nádechem tajemna.
První příběh s názvem Abeceda hrůzy začíná vcelku nevinně příjezdem mladé ženy Very na opuštěnou chatu uprostřed lesů, kde chce zapomenout na rozchod s manželem a najít inspiraci k psaní nové knihy.
Hned první večer ji však vyruší pošťák, který donese nepodepsaný rukopis s názvem Veroničin portrét.
Čím dále se Vera ve čtení dostává, tím více cítí přítomnost neznámého vetřelce, kterému brzy stane tváří tvář.
Na tuto noc jen tak nezapomene a bude ráda, když vyvázne živá...
Druhý příběh nese název Muž s kosou.
Judy se svým manželem Stefanem adoptují svou příbuznou Nen, která tragicky přišla o oba rodiče a jen šťastnou náhodou přežila, avšak s trvalými psychickými následky.
Nen se od začátku u nové rodiny necítí dobře, nerozumí si ani s dcerami Judy, navíc je v blízkosti jejich domu viděn neznámý muž s kosou přes rameno, který jako by věštil něco velmi děsivého...
Hodnocení: Oba příběhy se mi moc líbily z hlediska dobře vytvořené tajemné atmosféry.
Abeceda hrůzy se mi ale líbila více - byla velmi napínavá a cítila jsem při četbě - sama doma a večer - nepříjemné mrazení v zádech.
Trochu nudné však byly pasáže z rukopisu - v konečném výsledku to vše ale nakonec dává smysl.
Muž s kosou má také spoustu napínavých okamžiků a nečekaných zvratů.
Celkově knížku hodnotím velmi vysoko - i přes to že byla vydána už v roce 1980 je stále velmi čtivá.
Rozhodně doporučuji všem milovníkům hororu a napětí!
A co Vy? Četli jste tuto knihu? Nebo nějakou jinou od této autorky? Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Abeceda strachu

Stín za oknem

Neděle v 11:48 | Eliss
Toho podzimního večera byla Adéla zrovna sama doma. Byla to dvacetiletá studentka střední školy, bydlela se svým o patnáct let starším přítelem Pavlem, který byl zrovna na služební cestě v Německu.
Jejich vztah byl jako na houpačce - Adéla byla obrovský živel, každou volnou chvíli by nejraději někde protancovala ideálně s lahví dobrého alkoholu. Zatímco Pavel měl už přece jen raději svou domácí pohodu a klid, což bylo častým předmětem jejich sporů.
Ale dnes Adéla cítila, že si večer a snad i noc pěkně užije - měl za ní přijít její známý Vladan na skleničku.
Měla samozřejmě i jiné plány než jen skleničku - pečlivě se osprchovala, nalíčila a upletla si roztomilé copánky jako by se chtěla stát malou nevinnou holčičkou.
Pavlovi namluvila, že jde brzy spát, vypnula si mobilní telefon a odpojila se od veškerých sociálních sítí.
Představa, že ho podvede pro ni nebyla nic nového - už několikrát skončila v posteli s cizími muži - dokonce svedla Pavlova nejlepšího kamaráda - ten o tom ovšem neměl ani tušení. Naučila se předstírat, že se nic neděje a brala to jako něco naprosto normálního.
Takže dnes měl přijít Vladan - znali se od vidění ze školy a Adéla si už několikrát v duchu představovala, jaké asi bude si to s ním pěkně tvrdě rozdat.
Byl o pouhý rok starší, měl atletickou postavu a obličej filmové hvězdy.
Adéla si o sobě myslela, že je velmi atraktivní - černé vlasy, šedé oči, a co bylo její pýchou - velká prsa a zadek.
Už měla vše nachystané - prostřený stůl s chlebíčky, skleničky na víno a svíčky, které měly dotvářet intimní atmosféru.
Vladan měl přijít až za patnáct minut, posadila se tedy na pohovku a zapnula televizi, kde znuděně přepínala kanály.
Zrovna když byla u kanálu s dokumenty, cosi bylo najednou jinak.
Zvedla hlavu a soustředěně se zadívala do okna. Zdálo se jí, že se tam cosi podivného mihlo. Stín? Nebo se jí to jen zdálo?
Pak si řekla, že je to možná Vladan, už by tu měl každou chvilku být.
"Vladane? Klidně pojď dál, je odemčeno!" Odpovědí jí bylo jen strašidelné ticho.
S povzdechem šla k oknu a otevřela jej. Nikde nikdo. S brbláním okno opět zavřela, když v tom ji k smrti vyděsilo bouchnutí domovních dveří.
"Vlade? Nedělej si ze mně legraci!" Přejel jí mráz po zádech.
Slyšela šoupání nohou v předsíni. Začinala být naštvaná a vydala se do předsíně.
Jaký byl ale její šok, když spatřila cizí osobu v kukle, která držela v ruce zbraň.
"Kdo-o jstte?" vykoktala zděšeně a začala couvat. "Jsem mstitel, Adélko. Copak sis myslela, že mi jenom roztáhneš nohy a odkopneš mě jako kus hadru?!" Mužský hlas, chraplavý, Adéle matně povědomý, kdo by to...
Vzpamatovala se, zaječela a dala se na útěk. Proběhla rychle obývákem a dala se po schodech nahoru, kde má telefon, tam je její záchrana...
Muž však rychle dusal za ní, na třetím schodě ji dostihl a stáhl dolů. Adéla se zuřivě prala, srdce jí bušilo jako o závod, podařilo se jí stáhnout kuklu a... Byl to Pavlův nejlepší kamarád Roman, se kterým se před půl rokem vyspala!
"Ty? Ale proč..." Víc říct nestačila. Domem zahřměl výstřel, který Adélu trefil do čela.
Byla okamžitě mrtvá. Roman se zvedl, pečlivě očistil zbraň a schoval ji za pas kalhot. Ještě pohrdavě na Adélu plivl.
"To máš za ty nevěry, ty děvko! Všechno jsem se to dozvěděl, Pavel si zaslouží někoho mnohem lepšího než jsi ty!"
Naprosto klidně odešel, na sobě ani kapku krve, nastartoval auto které měl zaparkované kousek dál a odjel za svou ženou a dětmi.
Tato povídka mě napadla náhodou, když jsem uviděla Téma týdne, není moc propracovaná, tak to prosím omluvte, alespoň jsem to chtěla zkusit. Budu ráda za jakýkoliv názor, i ten negativní.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
PS: Pamatujte, nevěra se nevyplácí! ;-)
Výsledek obrázku pro bedroom

Současně na dvou místech

Čtvrtek v 8:23 | Eliss
Paní Sageeová byla oblíbenou učitelkou na dívčí škole v Neuwelcke v Litvě, kam nastoupila v roce 1845.
Ale její žákyně si brzy začaly všímat, že je na ní něco znepokojujícího - hezká, schopná, svědomitá, ale zároveň často duchem nepřítomná a velmi roztržitá.
Problém byl v tom, že někde jinde nespočívala pouze její mysl, ale dívky tvrdily, že vidí jejího dvojníka.
Celé týdny se šířily zvěsti, že paní Saggeovou bylo vidět ve škole na dvou různých místech.
Zbytek učitelského sboru se těmto fámám pouze vysmíval, ale zanedlouho byli donuceni se této situaci postavit čelem.
Jedna z jejích žaček Antonie se právě připravovala na dívčí ples a byla neobvykle nervózní.
Ale ani nervozita nemohla vysvětlit to, co spatřila, když se ohlédla přes rameno.
Lem jejích šatů upravovala ne jedna - ale hned dvě paní Sageeové! Není divu, že dívka ve svém rozrušení omdlela.
Když ale třináct dívek spatřilo učitelku na dvou místech u tabule zároveň, bylo třeba něco udělat.
Ale vedení bylo bezradné - nemělo proč učitelku obvinit, protože nic nepatřičného neudělala.
V létě však situace dospěla až do krajnosti. Jednoho rána se všechny žačky shromáždily v místnosti s výhledem do zahrady, kde právě paní Sageeová trhala květiny.
K šoku děvčat se však profesorka objevila v jejich třídě - a přitom byla stále venku! Jen její pohyby nyní působily zvláštně zpomaleně.
Dvě zvědavější dívky využily situace, popošly dopředu a dotkly se dvojnice která seděla na židli.
Jedna měla pocit, jako by se dotkla podivně ohebného mušelínu. Druhá dívka naprosto bez překážky prošla dvojníkem skrz.
Za okamžik po této události zjevení zmizelo a paní Sageeová v zahradě měla pohyby opět normální.
Při první příležitosti se žačky zeptaly profesorky na tuto situaci, ta si ale pamatovala pouze to, že když viděla dozorující učitelku jak opouští třídu, přála si být na jejím místě a dohlížet na třídu do jejího návratu.
Bylo zjevné, že ji její myšlenky předběhly.
Když se podobné situace znovu opakovaly a rodiče začali posílat žačky do jiných škol, musela ředitelka paní Saggeovou propustit.
Byla smutná, ale moc ji to nepřekvapilo - už předtím vystřídala sedmnáct různých škol a ze všech byla propuštěna ze stejného důvodu...
Zvláštní příbeh, nemyslíte? Co si o tomto fenoménu myslíte Vy? Měla snad profesorka dvojče a dělala si ze všech takovým zvráceným způsobem legraci? Nebo je možné skutečně silou vůle být na obou místech současně?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro ghost school

Knižní recenze 44 Calico Joe

9. října 2017 v 16:04 | Eliss
Autor: John Grisman
Žánr: Drama
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Dojemný příběh o otcích a synech, odpouštění a smíření, odehrávající se ve světě vzrušujících baseballových zápasů.
Je léto roku 1973. Do nejvyšší americké ligy vlétne jako kometa nováček John Castle, rodák z městečka Calico Rock.
Odpaluje jeden homerun za druhým, láme rekordy a i díky svému příjemnému vystupování se okamžitě stává idolem.
Oblíbí si jej i jednáctiletý Paul Tracey, který je synem nadhazovače z konkurečního týmu, který žije stejně rychle jako hází.
Jednoho dne se konečně střetnou oba Paulovi idolové při společném zápase.
Tento zápas však zasáhne tragédie, která poznamená všechny tři aktéry děje...
Mé hodnocení: Knížku jsem přečetla jedním dechem, má pouhých 180 stran a jedná se o relativně odpočinkové čtení.
Mám ale velkou výtku - v knížce je spousta odborných výrazů ze světa baseballu - které laik nemůže pochopit a které dělají popsané zápasy velmi nepřehledné. Měla jsem chuť je přeskočit, nakonec jsem to ale neudělala.
Příběh vyprávěný mimo hřiště se mi líbil, i když na někoho by mohl konec působit až kýčovitě.
Pokud jste fanoušci amerického sportu, je knížka pro Vás přímo stvořená.
A co Vy? Četli jste tuto knížku, nebo nějakou jinou od Johna Grismana? Napište mi do komentářů!
Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Calico Joe

Nejraději mám samotu a klid

7. října 2017 v 7:54 | Eliss
Už od školky jsem se v kolektivu dětí cítila nesvá. Neuměla jsem se s němi pořádně bavit, měla jsem strach na ně promluvit, byla jsem velmi zakřiknutá a nakonec jsem si tam našlu jednu jedinou kamarádku.
Kamarádku na celý život - známe se přes patnáct let a i když se nevídáme moc často, je mezi námi zvláštní silné pouto.
Nejraději jsem měla samotu a klid ve svém pokojíčku s knížkou nebo jsem poslouchla nějaké písničky z CD.
Jenže samozřejmě ne vždy jsem mohla být sama - peklo pro mě byla škola a rodinné oslavy a podobné akce.
Ve škole jsem si s nikým pořádně nerozumněla - má nejleppší kamarádka byla ve třídě výš a děvčat nás bylo všehovšudy jen pět.
A jak už to tak bývá, dvojice si mezi sebou udělaly skupinky a já zůstala sama. Nejčastěji jsem sama sedávala i v jedné lavici, ale začalo mi to pak vyhovovat, protože jsem měla svůj klid.
Ale na jednu stranu jsem chtěla mít taky nějaké kamarády. Jenže jsem pořádně nevěděla jak na to, tak jsem to dělala tím nejhorším způsobem. Začala jsem se přetvařovat, předvádět, hrát si na drsnou a dělala jsem "bordel" ve třídě.
Tato taktika však dlouhodobě moc nefungovala. Tak jsem to zkusila tak, že jsem byla na spolužáky zlá - dokonce jsem v družině jedné spolužačce vlepila facku - máma to pak celá vzteklá žehlila ve škole.
Bohužel mi to přetvařování vydrželo skoro celou základku - pokračovalo to kouřením cigaret, ze kterých mi bylo zle a používáním slova pi*a na konci každé věty.
Jsem moc ráda, že jsem z toho už vyrostla.
Navzdory tomu jsem doma byla sama sebou a moc jsem se nesvěřovala ani rodičům.
Pokud mě čekala nějaká nová věc - i když šlo jen o hloupé zaplacení obědů ve škole - často jsem kvůli tomu nespala a představovala si, jak se určitě druhý den ztrapním, zakoktám a nezvládnu to.
Dalším bodem byly právě ty již zmíněné oslavy a různé akce. Na oslavách jsem jen seděla a poslouchala rozhovor, a když se mě někdo na něco zeptal, odpověděla jsem jak nejstručněji to šlo. Většinou jen jednou větou.
Můj problém - nebo výhoda? - totiž je, že si k sobě pustím jen velmi málo lidí a strašně dlouho trvá, než jim uvěřím.
Když jsem začínala randit se svým přítelem, byl z toho docela zoufalý, protože jsem se strašně styděla se mu jen podívat do očí.
Skoro jsem nemluvila, jen jsem poslouchala co říká.
Ze začátku mi vyčítal, že když jsme někam šli, že se neprojevuju. Měl obavy, že mě to tam nebaví, ale tak to vůbec není.
Já se bavím, ale nepotřebuji to nijak hlasitě ventilovat. Stačí mi sedět a poslouchat a občas něco prohodit.
Ale většinou moc velkou společnost stále nevyhledávám - stačí mi posezení s jedním dvěma kamarády a do své oblíbené kavárny chodím bez vyjímky sama. Jen tak si nejlépe užiju dobrou kávu a skvělou atmosféru kolem.
I když bydlím s přítelem, mám velmi ráda své soukromí. Nejraději jsem zavřená v ložnici s knížkou nebo jsem v pokoji u PC.
Moc se toho od té doby nezměnilo, ale to však neznamená že si s přítelem někdy někam nezajdeme.
Jsem ráda, že mám vedle sebe člověka, který mé potřeby na samotu respektuje.
A jak to máte se samotou Vy? Vadí Vám, nebo ji naopak také vyhledáváte? Děkuji Vám za přečtení článku a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Co by mě nikdy nenapadlo

4. října 2017 v 17:24 | Eliss
Škola už naplno začala, více se mezi sebou ve třídě bavíme a i na praxi se začínáme pořádně rozkoukávat.
Minulý týden jsem měla praxi. Máme tam být v sedm, ale vždy přicházím kolem půl sedmé, protože mi tak jede autobus.
Šla jsem ještě s jednou kamarádkou. Hned jak jsme vešly do šatny, pomyslela jsem si, že tam něco pekelně smrdí a hned otevřela obě ventilačky. Dál jsem tomu nevěnovala pozornost a začala jsem se převlékat do pracovního.
Najednou zničehonic dovnitř vtrhla uklízečka, ani nezaklepala, takže jsme se obě dost lekly.
"Už zase se někdo vyčural do koše? Přišla mi to říct jedna číšnice."
Pomyslela jsem si, že si snad dělá legraci, to přece snad ani nemůže být na střední škole možné.
Ovšem obsah koše mluvil sám za sebe. Pro představu, máme tam takové ty staré plechové koše. A jelikož tam nebyl sáček, čekala na uklízečku nemilá povinnost jej vymýt.
Když jsme přišly do školní kuchyně, hned celá třída dostala kázání.
Protože idiot, kterého tohle napadne, nemá co dělat v potravinářském provozu. Zvlášť, když si po vykonání své potřeby určitě ani neumyl ruce.
Mistr z kuchyně byl velmi vytočený a slíbil, že až zjistí kdo to udělal okamžitě jej vyrazí ze školy.
Stejná věc se opakovala ještě druhý den, a pak to přestalo. Doteď se tu osobu nepodařilo najít.
Nikdy by mě nenapadlo, že se na střední škole s něčím takovým setkám. Neřeknu na základce. To bych brala, že třeba nějaké dítě pořádně neví k čemu je toaleta.
Normálního člověka tohle nenapadne - nevyzrálý jedinec se sklony ke špatné hygieně? Nebo nemá rád uklízečku, a tak jí to dělá naschvál? Dost by mě zajímalo, který žák ze školy to prováděl.
Ale nejspíš se to asi nedozvím. Na jednu stranu mě totiž dost děsí, že se v mém blízkém okolí vyskytuje někdo, kdo je schopný se místo toho aby udělal pár kroků na toaletu rovnou vy***je do koše.
Podotýkám, že jsem si to opravdu nevymyslela. A doufám, že už se tato situace ve škole nebude nikdy opakovat.
A co si o tomto myslíte Vy? Setkali jste se někdy s něčím podobným?
Přeji Vám krásný den, doufám že Vás čtení článku moc nerozrušilo. Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro odpadkový koš plechový

Knižní recenze 43 Tajemný hrad v Karpatech

2. října 2017 v 15:55 | Eliss
Autor: Jules Verne
Žánr: Román, Scifi
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Román se odehrává na tajemném polozříceném hradě v transylvánských Karpatech, který je opředen strašidelnými pověstmi - prý v něm mají údajně sídlit duchové.
Když pastýř Frik spatří dalekohledem, který koupil od potulného kramáře v hradě kouř a světla, nastává ve vesnici Verst boží dopuštění. Hrad je totiž již několik let opuštěný po záhadném zmizení barona Gorce, který byl poslední svého rodu.
Statečný dělník Nik Dek se rozhodne se svým zbabělým společníkem doktorem Patakem vypravit se do hradu, aby učinil přítrž strachu vesničanů. Povede se mu to, nebo se z hradu již nevrátí?
Navíc se den před jejich odchodem rozezní v hostinci tajemný hlas, který nikomu z hostů nepatří a důrazně Nika Deka varuje...
Hodnocení: Po všech detektivkách a krvácích velmi příjemná změna.
Děj je docela jednoduchý, ale Vernův styl vyprávění mu dodává originalitu a napětí. Musím také vyzdvihnout autorovu schopnost předvídat vynálezy, které v té době nebyly ještě objeveny.
Film jsem neviděla, takže jsem zvraty vůbec neočekávala a hlavně konec je velmi napínavý.
Velmi se mi líbí i ilustrace, které jsou na každé třetí straně a jen přispívají k atmosféře knihy.
Teď akorát nevím, jestli si dobrý dojem z knihy nezkazím filmem, který bude třeba úplně jiný. Snad mi poradíte v komentářích.
A co Vy? Četli jste tuto knihu nebo jste viděli film? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro tajemný hrad v karpatech kniha

O mrtvých jen dobře, ne?

29. září 2017 v 18:00 | Eliss
23. září 2017 obletěla celou republiku zpráva o nehodě herce Jana Třísky, který se zřítil (snad) nešťastnou náhodou z Karlova mostu.
Podařilo se jej vytáhnout na břeh pomocí dvou polských turistů, kteří vše sledovali z výletní lodi. Následně se panu Třískovi podařilo obnovit životní funkce a byl odvezen do nemocnice v pražských Střešovicích.
Celou dobu byl bohužel ve velmi kritickém stavu a o dva dny později svým zraněním podlehl.
Do Prahy se vrátil na natáčení nového filmu, který měl režírovat Jiří Mádl. A protože měl před natáčením každého nového filmu rituál, že položil dlaň na určité místo na Karlově mostě, nevyhnul se mu ani nyní.
Bohužel se mu tentokrát snad osudným. Verzi o sebevraždě osobně nevěřím - proč by se připravoval na natáčení, byl na zkouškách a ještě předtím se sešel s režisérem?
Vždyť i lidem co ho viděli před tou nešťastnou událostí nepřipadal jako člověk připravený vzít si život.
Ale nechci tu psát o okolnostech jeho úmrtí, mě spíše zasáhlo to co se stalo potom.
Nikdy jsem si o něm jako o člověku nemyslela nic špatného, ale je fakt že toho o něm zase tolik nevím.
Ale když si tak pročítám jeho životopis, píše se tam jen že v roce 1977 emigroval do USA. Patrně proto, že nesouhlasil s komunistickým režimem u nás. Naopak o nějaké jeho spolupráci s KSČ tu není ani slovo.
Proto tedy nerozumím jedné věci. Proč na něj lidé na sociálních sítích házejí tolik špíny?
Ví někdo snad jaký pan Tříska doopravdy byl, sdíleli s ním tito lidé společnou domácnost?
Na sociálních sítích se sdílí jeden nechutný vtip za druhým. Dnes z Karlova mostu létají samé třísky!
Někteří jedinci dokonce jeho smrt oslavují jako velký svátek, což mi přijde jako opravdu velký hyenismus.
Neříkám že byl v žebříčku mých oblíbených herců, ale zpráva o jeho nehodě mě zasáhla a přála jsem mu brzké uzdravení.
Nikdy by mě nenapadlo přát někomu smrt - natož člověku kterého vůbec neznám.
Je mi smutno z toho, že jsou v naší republice takoví nepřejícní lidé. Kdyby se to stalo nějakému neznámému člověku, také by mu přáli jen to nejhorší?
Proto ať se nad sebou každý kdo přeje jinému zlé zamyslí. Protože jak se říká - karma je zdarma - a já věřím, že každému se jeho skutky vrátí s ještě větší silou. Ať už pozitivní nebo negativní.
Jaký názor na tohle všech máte Vy? Budu se těšit na Vaše názory!
Přeji krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro jan tříska mladý

Knižní recenze 42 Tajemství noci

27. září 2017 v 15:44 | Eliss
Autor: Dean Koontz
Žánr: Horor, Drama
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Před mnoha lety přijel do malého městečka vrah. Jmenoval se Alton Turner Blackwood a během dvou měsíců brutálně povraždil čtyři rodiny. Jeho řádení ukončil čtrnáctiletý chlapec John Calvino, který sice Altona zabil, ale bohužel nedokázal vraždě zbylých členů rodiny zabránit.
O dvacet let později už má John vlastní rodinu a docela zdárně se vyrovnal s hrůzou, kterou zažil jako mladý.
Nyní se ale jeho temná minulost dere na povrch, protože se zdá, že někdo začal zvovu napodobovat styl Blackwoodových vražd.
Johnovo povolání policisty jej vždy nutí uvažovat přísně logicky, nyní však začíná mít pocit, že mrtví se někdy vracejí.
Bude v jeho sillách zabránit dalšímu krvavému masakru, který může potkat i jeho rodinu? Nebo bude již pozdě?
Hodnocení: Po přečtení obsahu jistě mnozí z Vás řeknou, že tahle knížka musí být přece dějově nadupaná!
Bohužel tomu tak úplně není. Musím pochválit skvělých posledních deset stran, ty jsou velmi napínavé a nemohla jsem se od jejich četby odtrhnout.
V první polovině knihy se seznamujeme s Johnovou rodinou, ale to je vyprávěno neskutečně nudným způsobem.
Myšlenka knížky není rozhodně k zahození, jen bych příběh zkrátila a vypustila nudné dialogy.
Ale úplně ji zatracovat nechci. Je tu pár skvělých atmosferických scén ze kterých sálá děs.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Napište mi svůj názor do komentářů!
Přeji krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Tajemství noci Dean Koontz

Narozeniny

24. září 2017 v 12:36 | Eliss
Když jsem ještě byla na základní škole, ráda jsem sledovala rodinné video s mými oslavami narozenin.
Nejhezčí byli ty první - dostala jsem krásný dort s lízátky a spoustu hraček - ale co je nejdůležitější, byli naživu ještě všichni mí blízcí. Proto jsou pro mě rodinná videa a fotografie velmi cenné.
První narozeniny, které si pamatuji jsou ty desáté. Máma mi upekla dort s velkou desítkou a bylo na něm spousta marcipánových růžiček. Už si ale nepamatuji dárky co jsem dostala - ale to mi dnes opravdu nepřipadá důležité.
Poslední nejhezčí narozeniny pro mě byli ty sedmnácté - protože jsou ty poslední, co jsem oslavila s tátou.
Dostala jsem od něj svůj první dotykový telefon - i když už mám dávno nový, pořád jej mám schovaný na památku.
Když zemřel můj táta, přestala jsem se z narozenin radovat. Je to pro mě jen obyčejný den - akorát jsem o rok starší, nemám náladu cokoliv slavit. Asi jsem tak trochu zahořkla.
Ale narozeniny jiných rodinných příbuzných slavím ráda - hlavně malým synovcům s radostí koupím nějakou pěknou hračku.
No ráda - švagrové vždy jen pošlu SMS a nechodím jí přát ani jí nic nekupuji.
Narodila jsem se v září - proto pro mě začátek školy znamená i malou radost, že budu mít brzy narozeniny.
Letos bylo vše takové podivné. Bratr se mi asi tři měsíce neozval, ale na narozeniny mi hned aktivně psal. Pěkné gesto, řeknete si.
Ale co mě naprosto dorazilo byl dodatek pod přáním: A nezapomeň mi donést 500 za tu vodu, jak si přijdeš pro dárek.
Tak jsem mu odepsala, ať si nechá peníze co mi chce dát - každý rok bez vyjímky od něj dostávám 500 korun - a zaplatí s nimi tu vodu a já budu mít klid. Jednoduchá matematika, kterou jsem pochopila dokonce i já jako dyskalkulik. Omlouvám se za ten sarkasmus.
Jeho odpověď byla uražená. Ale to přece nebude ono když si ty peníze nechám! Chceme ti oba osobně popřít, tak se stav!
To byla poslední kapka. Opravdu jsem neměla zájem poslouchat od svojí švagrové falešné přání a koukat na tu neupřímnost v jejím pohledu.
Napsala jsem mu, že o jeho přání nestojím, protože se ani nazajímal o to jak jsem zvládla závěrečné zkoušky.
Už mi neodepsal.
Jde mi jen o to, že chci aby se o mě rodina zajímala i v jiné dny než jsou mé narozeniny.
Pokud nejsme funkční rodina, nemá cenu si falešně přát. Neříkám, že i já na nastálé situaci nemám svůj podíl viny.
Ano, mám. Ale nikdy mě nepřestane bolet že jsem byla vyhozena náhle z domu - měla jsem týden na sbalení věcí a bylo mi oznámeno, že když se rozejdu s přítelem, mám zkrátka smůlu a musím si sama hledat podnájem.
Proto si raději poslechnu přání od lidí, kteří to myslí opravdu upřímně.
Děkuji Vám všem za přečtení článku a doufám, že Vy si narozeniny užíváte lépe než já.
Napište mi o tom do komentářů! Přeji krásný den, mějte samé pozitivní myšlenky, to Vám přeje ze srdce Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro birthday dog

Knižní recenze 41 Něžná Fata morgána

20. září 2017 v 15:10 | Eliss
Autor: Dominik Dán
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Další příběh Richarda Krauze se odehrává v listopadu 1989. Se svým parťákem Edou Burgerem je zaúkolován k otevření starých případů vražd mladých žen za podivných okolností. Všechny byly nalezeny uškrcené na stejné lavičce a podle všeho to vypadá na sériového vraha.
Ale protože je tu stále ještě vláda komunismu, nedostává Richard se svým kolegou tolik vyšetřovacích posil, kolik by potřebovali.
Takže případy se odkládají, a pokud nenajdou kriminalisté nové stopy, zanese je prach a zapomnění...
Hodnocení: Úvod je velmi napínavý - téměř infarktový! Ten musím pochválit.
Další děj je také velmi zajímavý, leč chvílemi se vyskytují nezajímavé politické pasáže, ale beru to, rok 1989 byl prostě už takový.
Na druhou stranu je tu realisticky popsána bezmocnost tehdejší VB vůči politické vrchnosti - opravdu doufám že se podobná doba nikdy nevrátí.
Závěr mi přijde takový nedotažený, a také bych knížku o pár desítek stran zkrátila, protože byl děj moc natahován.
Ale jinak jsem spokojená a těším se na další setkání s Dominikem Dánem.
A co Vy? Četli jste tuto detektivku nebo jinou od Dominika Dána? Napiště mi do komentářů!
Přeji krásný den, doufám že se Vám dnešní recenze líbila, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro něžná fata morgána dominik dán

Noční procházky

17. září 2017 v 14:31 | Eliss
Někdy krátce po mých desátých narozeninách jsem začala v nepravidelných intervalech pořádat noční výlety.
V létě roku 2005 jsme jeli s rodiči navštívit tetu do Prahy. A já hned první noc chodila po pokoji a volala, že chci na toaletu.
Máma něvěděla co se děje, tak mě odvedla do koupelny, ale já prý mězitím zase usnula.
Vůbec nic si z tohoto zážitku nepamatuji a když mi to máma ráno vyprávěla, nechtěla jsem jí věřit.
Celkově mám takový zajímavý spánek - přítel mě upozornil, že skřípu zuby. Opravdu nevím proč se mi to děje.
Pak tu mám zážitek z internátu. Byla jsem zrovna na pokoji se dvěmi staršími dívkami, a jednou ráno se mě ptali, co to mělo v noci znamenat. Já jsem odpověděla, že nevím o čem mluví, že jsem přece v poklidu spala.
"Seděla jsi na posteli a asi deset minut jsi volala: Adélo, Adélo! Měli jsme strach že nám něco uděláš! Bylo to fakt divný!"
Divné to bylo už proto, že jsem žádnou Adélu ve svém okolí neznala.
Často jsem nad svou náměsíčností přemýšlela, co když budu zrovna v noci sama, vydám se na procházku a třeba spadnu ze schodů? Naštěstí se to nikdy nestalo.
Tyto stavy mě už naštěstí přes pět let nepostihly a já doufám, že už se ani nevrátí.
Minulý rok řešila moje kamarádka nějaké závažné rodinné problémy a zrovna v té době ji několik nocí po sobě k smrti vyděsila spánková paralýza.
Cítila, že je vzhůru, ale nemohla se vůbec pohnout. Příšerně ji tlačilo na hrudi a měla pocit že každou chvíli snad umře, že se udusí a nastala její poslední hodinka.
Po nějaké době to přestalo, ihned se utíkala napít vody a měla strach znovu usnout.
Když se to opakovalo třetí noc po sobě, vyhýbala se spánku různými energetickými nápoji, ale to se samozřejmě zase odrazilo na jejím chování ve škole. Byla velmi protivná a nesoustředěná.
Odhodlala se poradit se svým známým, který se zajímal o různé paranormální jevy. Doporučil jí zdánlivě jednoduchou věc: Před spaním se pomodlit a uvěřit v pomoc, která přijde.
A prý to zafungovalo. Od té doby to tak dělá každý večer, a spí jako miminko.
Jsem ráda, se mi podobný zážitek nikdy nestal, asi bych se strachy zbláznila.
A co Vy? Máte zkušenosti s náměsíčností nebo spánkovou paralýzou? Napište mi do kometářů!
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, přeji hlavně klidnou noc, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro bed

Argentinský masakr

15. září 2017 v 13:10 | Eliss
V Argentině začala roku 2002 obrovská vlna mrzačení zvířat, která s menší intenzitou pokračuje dodnes.
Provázela ji řada hlášení o výskytu létajících talířů a mimozemských bytostí, které vzbudily u obyvatelů velký strach a hrůzu.
Celé země je na nohou. V červenci 2002 poslala vláda do odlehlých dobytkářských oblastí tým vědců, aby posoudili zle zřízená zvířata.
Televizní stanice se předháněly v hlášeních a reportážích o této události.
Během několika týdnů bylo zabito kolem 80 kusů užitkových zvířat - a všechna skončila bez nejmenší kapky krve.
Jeden z vědců pořídil přímo na místě šokující videozáznam. Vědci na něm spěšně ohledávají mrtvou krávu. Barva masa byla čistě bílá, bez jakékoli stopy krve. Když otevřeli jednu ze srdečních komor, bylo tam jen trochu sražené krve. Jinak bylo zvíře celé vysáté, beze stop po nějakých řezných či bodných poraněních.
Pozdě večer 24. července téhož roku se vracelo několik lovců zpátky na farmu v provincii La Pampa.
Najednou si všimli ve vzdálenosti asi 40 metrů dvou velkých, červeně zářících cizích očí, které se na ně upřeně dívaly ze tmy.
Když se přiblížili na 30 metrů, oči se znovu objevily. Patřily tmavému tvorovi, který stál na nějakém zvířeti.
Jeden z lovců rozsvítil baterku a všichni spatřili šedého malého humanoida s velkýma očima, který se dal ihned na útěk.
Na místě zůstala mrtvá a zmrzačená jalovice. Druhého dne byly ze stejné oblasti hlášeny další případy mrtvých a vysátých krav.
O dva týdny později napadla v noci neznámá bytost padesatiletého farmáře Ignacia. Právě jezdil s traktorem na svém poli, když mu před vozidlo skočil šedá malá bytost se zářícíma červenýma očima a traktor neznámou silou zastavila.
Ve stejnou chvíli vyšel z bytosti světelný kruh a rychle se blížil k Ignaciovi, přičemž se mu zdálo že se bytost rychle zvětšuje.
Pak jen ucítil silný úder do hlavy, který ho odhodil na traktor. Když se zase vzpamatoval, byl neznámý útočník pryč.
S otřesem mozku byl odvezem do nemocnice, a když lékařům vyprávěl co se mu stalo, nikdo mu neuvěřil, prý to byl pouhý následek rány do hlavy. Jak však mohl sám od sebe spadnout na traktor nikdo vysvětlit nedokázal.
Také si nikdo nedokáže vysvětlit další mrtvá zvířata.
A co si o tomto myslíte Vy? Věříte na UFO, nebo to všechno má na svědomí nějaký šílený farmář?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro ufo and cow

Jak mě praxe v pekárně začala bavit

13. září 2017 v 8:15 | Eliss
Před čtyřmi lety, v roce 2013, jsem nastoupila do prvního ročníku oboru Pekař. Říkala jsem si, že to bude brnkačka, že na uplácání rohlíku z těsta nemůže být přece nic složitého! Chyba.
Hned první den praxe nás nahnali do školní pekárny. Zrovna se dělali malé koláčky na dožinky. No a jelikož jsem byla tenkrát zvyklá doma nic nedělat, nevařila jsem, neuklízela jsem (dnes to už samozřejmě dávno neplatí), byl pro mě docela šok držet v ruce kus těsta s náplní a nevědět, co s ním. Měla jsem strach ho nějak natáhnout - co kdyby se to celé rozjelo?
Marně do mě mistrová klavírovala, že se nemám bát, že mě to těsto nepokouše. A jaký myslíte že byl výsledek?
Hrůza. Koláčky co jsem dělala já všechny popraskaly.
Mistrová byla docela naštvaná. Další den se moje výkony zopakovaly, opět se mi nedařilo.
Začala jsem praxi a mistrovou upřímně nesnášet. A jako ideální řešení mi přišlo, že tam prostě nebudu chodit.
Takže hned třetí den jsem zašla k doktorce s tím, že mě bolí v krku, že potřebuji omluvenku. Samozřejmě mi nic nebylo, ale razítko jsem dostala - když si na to vzpomenu, docela se za své chování stydím.
Jenže co teď? Domů jsem nemohla, protože tam byla máma, a těžko bych jí vysvětlovala jaktože jsem skončila na praxi už v devět ráno.
Tak jsem se potulovala po městě - bez peněz, takže jsem si neměla ani kam sednout. A celou dobu mě jímala hrůza, že mě uvidí někdo známý a napráská mámě, že se flákám, když mám být ve škole.
No, nestálo mi to za "volno", a přísahám že už nikdy za školu nepůjdu. No, i když... Ehm!
Týden uběhl, a já měla zase školu. Ta mi nevadila, nemusela jsem tak brzy vstávat. Když jsem však mistrové nesla omluvenku, dívala se na mě značně nevěřícně.
Roky plynuly, já se dostala nějakým zázrakem do třetího ročníku. S mistrovou jsem pořád neměla dobré vztahy, kašlala jsem na jakoukoli snahu na praxi a neuměla jsem ani zadělat těsto na chleba.
Když mi mistrová domlouvala, že se mám začít rychle snažit, nebo mě nepustí ke zkouškám, jen jsem se smála.
A dál jsem na to kašlala - raději jsem se místo válení těsta zašívala u myčky nadobí - byla jsem tam skoro pořád.
Přišel květen, za měsíc měly být zkoušky. A pak to přišlo. Mistrová si mě zavolala do kabinetu.
"Nepustím tě k závěrkám. Nic neumíš, celý rok tu umýváš jen nádobí, byla by to katastrofa."
Vylítla jsem z kabinetu, utíkala brečet na záchod a proklínala mistrovou.
Takže jsem nastoupila příští rok znovu do třetího ročníku. Slíbila jsem si, že se budu snažit, protože jsem došla k závěru, že nemůžu být takový debil abych se nezvládla vyučit.
Přestala jsem na praxi umývat nádobí a raději jsem se šla dívat, jak se vymíchávají těsta.
Nic složitého - do kotlíku se dá mouka a ostatní sypké suroviny, nalije se olej nebo voda a na první převodový stupeň se pomocí háku do hladka smíchá těsto.
Zkusila jsem to pak udělat i sama, a kupodivu jsem nic nepokazila. Hrozně mi to zvedlo náladu.
Zeptala jsem se ostatních spolužáků jak se zachází s pecí a naučila se zpaměti na kolik stupňů se jednotlivé druhy pečiva mají péct - to jsem mimochodem měla umět už v prvním ročníku.
Mistrová si mé snahy brzy všimla a začala se ke mě chovat jinak. Když jsem něco nevěděla, poradila mi, přišla a zkontrovala jestli to dělám správně.
Začalo mě to upřímně bavit. Domluvila jsem se ve škole a chodila na praxi i když jsem nemusela. V druhém týdnu bylo totiž málo žáků, tak mistrová mou pomoc velmi ocenila. Ráno se mi lépe vstávalo, těšila jsem se na koláčky a rohlíčky a typickou vůni pekárny.
K závěrečným zkouškám jsem napodruhé došla a zvládla jsem je. Zvládla jsem se vyučit, a jsem za to hrozně moc své mistrové vděčná. Kdybych nezměnila přístup a flákala bych se, nemám ten papír dodnes.
Chodím tam pomáhat i letos, když už jsem vyučená. I když tam už de facto nemusím. Ale já si na ty lidi tak zvykla, že jsem měla velmi hřejivý pocit, jako bych se vrátila domů.
Vše je jen o přístupu.
Omlouvám se, že je dnešní článek tak dlouhý, potřebovala jsem to ze sebe dostat. Přeji Vám krásný den, Vaše pekařinu milující Eliss ♥
Výsledek obrázku pro pečivo

Knižní recenze 40 Sněhulák

10. září 2017 v 12:08 | Eliss
Autor: Jo Nesbo
Žánr: Krimi, Drama
Mé hodnocení: 85%
Obsah: Je listopad. V Oslu napadl první sníh. Birte Beckerová přichází domů a chválí manžela se synem, jakého postavili krásného sněhuláka.
Jenže oni žádného sněhuláka nepostavili. Celá rodina užasle zírá z okna. Syn si všimne, že sněhulák je obrácen tváří k domu a jeho černé oči velmi znepokojivě hledí dovnitř.
Ráno je Birte pryč - beze stopy zmizela. Jen sněhulák má kolem krku uvázanou její růžovou šálu.
Případu se ujímá vrchní komisař Harry Hole, který je svými alkoholovými excesy a neúctou k vedení proslulý na celém policejním oddělení.
Harrymu je přidělena nová kolegyně Katrine Brattová, která má svá temná tajemství, která by měla zůstat skryta.
Společně zjistí, že zmizení Birte není první případ, a začínají rozplétat děsivou síť pravdy. Protože vražd a zmizení začíná přibývat, a je možné že Sněhulák má políčeno i na Harryho samotného...
Hodnocení: Při čtení několika recenzí jsem získala dojem, že knížka nebude nic moc.
Ale nejsem vůbec zklamaná, naopak! Celých 500 stran bylo šíleně napínavých, rozhodně nejlepší ze série HH která se mi zatím dostala do rukou.
Trochu mi jen vadily spekulace o vrahovi, které se každou chvilku měnily. ke konci jsem v to měla pěkný "guláš."
Ale závěrečná akce a odhalení vraha, které mě naprosto šokovalo - perfektní. Nemám co vytknout a jen tak na ten závěr nezapomenu. Musím pochválit i moc pěknou zimní obálku.
Rozhodně můžu doporučit všem milovníkům kvalitní detektivky, knížka Vás rozhodně nezklame.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo nějakou jinou od Jo Nesba? Napište mi do komentářů!
Přeji Všem krásnou záříjovou něděli, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro sněhulák jo nesbo

Nevšední obchod s hračkami

7. září 2017 v 15:39 | Eliss
Moderní supermarket v Sunnyvale v Kalifornii stojí na rozlehlém pozemku, kde v devatenáctém století stával ranč s jablkovým sadem.
Zdejší "strašení" podle všeho souvisí s dřívějším majitelem Johnem Murphym, který neměl rád děti a nelíbilo se mu využití jeho někdejšího majetku.
Zaměstnanci nacházeli každé ráno zboží poházené po zemi nebo přesunuté do jiného regálu.
Personál většinou dlouho nevydržel, protože citlivější jedinci slyšeli hlas volající jejich jméno a cítili doteky neviditelných rukou. Mnozí také popisovali že při těchto úkazech cítili vůni šeříku.
V roce 1978 zaútočil přízrak na jednu ze zákaznic při návštěvě toalety, a tato událost vzbudilla pozornost místního tisku a milovníků záhad.
Proto se tamní novinářka Antoinette spolu s médiem Sylvií rozhodly strávit v obchodě noc. Doprovázel je fotograf a několik lovců duchů.
Po odchodu zaměstnanců a ztlumení osvětlení začala Sylvia vnímat přítomnost nějakého muže, který se k nim přibližoval.
Vnitřním zrakem "viděla", jak uličkou přichází vysoký muž s rukama v kapsách. V hlavě ho slyšela mluvit se švédským přízvukem.
Představil se jí jako Johnny Johnson a varoval ji, že se namočí, když zůstane na místě kde stála. Později vyšlo najevo, že přesně na tom místě kdysi stávala studna.
Sylvia si s Johnnym telepaticky promluvila a vyslechla si celý jeho příběh. Přišel do Kalifornie v polovině devatenáctého století. V předchozím bydlišti pracoval jako kazatel, pak ale onemocněl zánětem mozkových blan, což ovlivnilo jeho chování. To zřejmě vysvětluje jeho řádění s hračkami a agresivitu na záchodcích.
Za svého života dostal kvůli svému jednání od sousedů přezdívku "Bláznivý Johnny."
V následujích letech pracoval jako pomocník na farmě a tesknil po ženě jménem Elizabeth, která mu zlomila srdce když se provdala za bohatšího muže.
Johnny zemřel v osmdesáti letech, když se při sekání dřeva zranil a vykrvácel.
Po tomto "rozhovoru" se zaměstnanci přestali bát a berou Johnnyho jako součást hračkářství. Ani zákazníky publicita a pověst neodradila, spíše naopak.
A co si o této záhadě myslíte Vy? Věříte tomu, nebo je to jen povedená reklama pro zákazníky?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro lego

Diskriminace tetování?

5. září 2017 v 16:57 | Eliss
Včera jsem nastoupila do prvního ročníku oboru kuchař - číšník. Je to tříleté studium zakončené výúčním listem.
Dnes jsme měli přednášku od mistra odborného výcviku na téma bezpečnost práce.
Jsou zakázané piercingy, naušnice, řetízky, prstýnky, a k mému překvapení také viditelné tetování.
Tak jsem se tedy přihlásila, ukázala jsem mistrovi své malé tetování na zápěstí a zeptala se, jestli a jak si ho mám tedy schovat.
Málem se při tom osypal a prskal vzteky, a jak jsem prý mohla vůbec jít na obor kde budu obsluhovat lidi?
Mám si přes to prý dát obvaz, ale hlavně ať to nikdo nevidí - nehledě na to, že obsluhovat budeme převážně ve školní jídelně, kde je každému nějaké tetování úplně fuk.
A ještě nám řekl, že se na každého potetovaného člověka dívá jako na kriminálníka, a rozhodně by se od nikoho - byť i s malým tetováním obsloužit nenechal. Hm, to mám ve svém okolí opravdu samé nekalé živly, včetně mého přítele.
V mé oblíbené kavárně pracuje servírka, která má potetovanou celou paži a mě nikdy nenapadlo to považovat za něco špatného nebo si snad myslet, že by si ho měla zakrýt. Je vždycky moc příjemná a rozhodně není špatný člověk.
Když jsem byla v pubertě, rodiče mi samozřejmě tvrdili to samé jako náš mistr.
Ale ono žádné tetování nebo dvacet piercingů neprozradí, jaký člověk doopravdy je. To prozradí jeho chování a činy.
A co si o tomto myslíte Vy? Vadí Vám potetovaní číšnici a servírky, nebo to neřešíte?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
PS: Moc se těším na ten obvaz na tom zápěstí, bude to vážně pecka!

Knižní recenze 39 Zub za zub

3. září 2017 v 16:30 | Eliss
Autor: Robert B. Parker
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Spenserův nejlepší přítel Hawk je v úvodu příběhu těžce zraněn při brutálním útoku ukrajinského gangu na majitele sázkové kanceláře Luthera Gillespieho, jehož měl ochraňovat. Zachránit Luthera se mu však nepodařilo.
Zatímco se zotavuje v nemocnici, plánuje se Spenserem odvetný útok. Jejich terčem je Boots Podolak a jeho skupinka nelítostných hrdlořezů.
Podolakova mafie Ukrajinců však kontroluje většinu města, včetně policie a největších zastupitelů na úřadech.
Aby se dostali Podolakovi na kobylku, musí Spenser s Hawkem přitlačit na černošského mafiána Marcuse, který zjevně cosi tají, a pokusit se s ním navázat křehké spojenectví.
Podaří se mafii v nejvyšších kruzích zničit, získat vydíráním větší částku peněz a pomoci tak zaopatřit jediného Gillespieho syna?
Hodnocení: Od Roberta B. Parkera jsem četla zatím jen dvě knížky. A už ta první mi připadala dosti nudná, ale rozhodla jsem se mu dát ještě ještě jednu šanci.
Opět docela zklamání. Děj je velmi zmatený, některé situace jsou vyloženě fantaskní - hlavně ty rádoby akční - ty mnohdy působí jako trapná parodie.
Zachraňuje to pouze sympatický hlavní hrdina Spenser a pár vtipných hlášek. A ještě musím pochválit pěknou obálku.
Edice CLASS z nakladatelství BB Art jsou zatím velkým zklamáním. Tuto knížku tedy moc doporučit nemůžu.
A co Vy? Máte rádi autora Roberta B. Parkera? Nebo jste četli tuto knížku? Přeji Vám krásný den a pokud jdete zítra do školy, hodně štěstí. Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Zub za zub Robert B. Parker

Jsem ráda, že nemám doma televizi

1. září 2017 v 18:49 | Eliss
V jednom minulém článku jsem zmiňovala, že nemáme doma s přítelem televizi a nijak nám nechybí.
Filmy si pouštíme z YouTube, popřípadě si je někdy stáhneme do počítače. Výhoda je, že je to bez reklam.
Občas si večer pustíme zprávy přes internet na Prima Play. Ale to asi tak dvakrát do měsíce.
Televize mi v životě nijak nechybí. Čas se dá strávit lepším způsobem než koukáním na nekonečné seriály proložené spoustou reklam.
Moje máma je naopak člověk, který má televizi zapnutou celý den - ať už jako pouhou kulisu u uklízení.
Byla jsem u ní na návštěvě tuto středu večer. Dala jsem si čaj a povídali jsme si - samozřejmě měla puštěnou televizi na kanále TV Nova. Nejprve tedy Televizní noviny - jedna negativní zpráva vedle druhé, okoukaní rádoby vtipní moderátoři.
Poslouchala jsem je tak na půl ucha.
Po skončení zpráv bylo ještě počasí. Pak mě však máma nahnala na pohovku, že začíná "super napínavá epizoda reality show Výměna manželek." Jako dítě jsem tuto "show" několikrát viděla a tenkrát se mi docela líbila.
Ovšem to jsem ještě nebyla tak rozumná jako dnes. LOL
Tak jsem si tedy říkala proč bych se nemohla jednou za rok podívat, co TV Nova zase produkuje.
Princip je pořád stejný - dvě manželky na deset dní putují do cizí domácnosti za novým manželem a případně dětmi.
První byla mladá maminka Sabina s o šest let starším přítelem Tomášem a dvěma dětmi.
Úplný protiklad byla Jana s Romanem žijící na okraji Německa s dvěma dcerkami.
No a byla to tedy pěkná síla. Sabina si v novém prostředí nemohla zvyknout - podle ní všude špína, hadi v teráriích, údajné zamykání dětí do pokoje. Musím říct že slečna byla pěkně nesympatická - při zjištění že bude žít v bytě s hady přehrávala až běda.
Zato Jana byla docela spokojená - neřídila se podle ní hloupými radami mladé maminky a dovolovala dětem cukr, rozumněla si s náhradním manželem a dokonce si sebou vzala jednoho hada - samozřejmě byl zajištěný.
Nejde ani tak o ty šílenosti co se tam děly - podle mě museli mít domluvené nějaké to přehrávání atd.
Já se musím ptát, proč ti lidé jdou dobrovolně do tohoto pořadu a ztrapňují se před celým národem?
Opravdu stojí za to - tedy za ty peníze - udělat ze sebe blázna? A stále se najdou lidé nespokojení se svými životy, kteří se budou radovat u toho že někdo se má ještě hůř? A o dělání si z toho všeho legraci na sociální síti ani nemluvím.
Televizi Nova si zase dlouho nepustím, protože mě naprosto šokuje co je schopna udělat pro sledovanost.
Opět jsem jen utvrdila v názoru, že televizi nechci a nebudu si ji pořizovat. Budu si raději číst nějakou pěknou detektivku.
A co Vy? Sledujete televizi a potažmo TV Nova? Co si myslíte o reality show? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro TV

Knižní recenze 38 Hadí doupě

30. srpna 2017 v 9:52 | Eliss
Autor: Agatha Christie
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Karel Hayword neměl dosud čest setkat se s rodinou své snoubenky Sofie Leonedisové.
Když je však zavražděn Sofiin dědeček Aristid, prosí jej zoufalá snoubenka o pomoc. A protože je Karlův otec policejní důstojník, rozhodne se mu při práci pomáhat.
Ze setkání se Sofiinou rodinou je ve velkých rozpacích, protože ho nevítají zrovna přívětivě, navíc se zdá, že si tu každý úzkostlivě střeží své tajemství.
Pro koho bylo tak nesmírně důležité sprovodit ze světa starého pána těsně nad hrobem? Byla to snad jeho o dvě generace mladší manželka Brenda, nebo některý z jeho dvou synů?
Když dojde k další vraždě, musí Karel co nejdříve vypátrat pachatele, než se ocitne v ohrožení i jeho láska...
Hodnocení: Opět velká spokojenost s královnou detektivek. I přes pouhých 150 stran je knížka velmi napínavá.
Je tu velké množství postav a zorientovat se v rodinných vztazích mezi nimi je poměrně složité.
Ale i tak jsem docela spokojená - tentokrát jsem si proti svým zvykům zalistovala až na konec a mé matné tušení vraha bylo spravné.
Tuto knížku můžu doporučit všem milovníkům klasických detektivek.
A co Vy? Máte rádi knížky od Agathy? Nebo jste četli Hadí doupě? Pokud ano, budu ráda za Vaše názory.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Hadí doupě

Mám tu nejlepší babičku na světě

28. srpna 2017 v 21:03 | Eliss
V několika komentářích u mých článků jsem se dočetla, že někteří čtenáři mají pocit, že jsou mé články negativní až depresivní. Velmi mě to zamrzelo, tak jsem se dnes rozhodla zkusit psát trochu pozitivněji.
Doufám, že to oceníte.
Dnes budu psát o své babičce - mámě mého tatínka.
Tato moje babička bydlí pár kilometrů ode mě - respektive šest - takže není problém sednout na kolo nebo autobus a jet ji navštívit.
Jako první si vybavím, že jsem u babičky nechtěla zůstávat přes noc - plakala jsem a volala rodiče.
Oblíbený trik na uklidnění byl právě od babičky: "Mám rodiče schované v kapse, podám ti je a můžeš si s nimi povídat!" A na mě to vždycky zabralo.
Babička bydlí v paneláku, v malém čtyřpokojovém bytě. Když jsem tam přespávala, bylo to v bývalém pokojíčku mého táty.
Pokojíček byla moje nejoblíbenější místnost - i když jsme tam byli s rodiči na návštěvě, vždy jsem si tam chodila hrát.
Byla tam překrásná stará knihovnička, a já si vždycky nějakou knížku vybrala, zalezla si s ní na "válendu," a takto jsem tam vydržela i tři hodiny.
Babička vaří každý druhý den - mě ten samý oběd ještě druhý den vůbec nevadí.
Nejraději mám její kuře na paprice a výbornou zeleninovou polévku s domácí zeleninou. A k tomu dýňový kompot.
Zahrádka je její velká radost. Chodí na ni každý den - je v nepřílíš vzdálené zahradkářské kolonii.
Je sice maličká, ale babička tam toho dokáže vypěstovat spoustu. Hrášek, špenát, brambory a již zmíněné dýně.
Když jsem tam bývala o prázdninách třeba na měsíc, často jsme na zahrádce s babičkou strávily celý den a domů jsme se vracely když se začalo stmívat.
Většinou jsem šla brzy spát spolu s babičkou - dívala se maximálně do devíti na nějaký zábavný pořad či seriál
Byly tu zvláštní tajemné noční zvuky - vrzání podlahy nad hlavou a útržky vět. Někdy kolem paneláků také chodili opilci - bavilo mě je pozorovat z okna, když něco křičeli.
Každé ráno mi babička dělala snídani - čaj s domácím sirupem a chléb se sýrem - ten jsem měla nakrájený na malé kostičky a tak mi ho babička s radostí připravuje dodnes.
Často jsme chodili do města na procházky a na výlety.
Babička je velká parádnice - i ve svém věku pečlivě pečuje o svou pleť a nosí pěkné kostýmky. Velmi ráda mi dělala nějaké pěkné účesy - copánky a drdoly. Takhle mě máma nikdy pěkně neučesala.
S láskou na tyto víkendy a týdny strávené u babičky vzpomínám.
Pokaždé když ji navštívím, je na mě moc hodná, nikdy mě za žádnou z mých chyb co jsem v životě udělala neodsuzuje, naopak má pro mě vždy vlídné slovo, a dobrou radu do života. Vždy má pro mě schovanou nějakou dobrotu - i když jsem měla anorexii, babiččinému jahodovému koláči jsem nedokázala odolat.
Mám Tě moc ráda, babi, ani nevíš jak ráda bych se vrátila zpátky do dětství a strávila u tebe celé prázdniny. Těším se, až Tě zase navštívím.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a že máte nebo jste měli také tak skvělé prarodiče. Napište mi do komentářů, budu se těšit. Přeji krásný srpnový den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Babička

Dokáže víra zázraky?

26. srpna 2017 v 14:01 | Eliss
John Pollock přišel o své první dvě dcery, třináctiletou Joannu a šestiletou Jacqueline v květnu roku 1957, kdy jedna řidička ztratila kontrolu nad vozem před domem Pollockových, kde si obě holčičky hrály.
Pollock usoudil, že je to boží trest za jeho víru v reinkarnaci, ale když o rok později jeho žena znovu otěhotněla, dospěl k názoru, že se duše děvčátek znovu narodí, aby dokázaly, že církev se mýlí, když odmítá proces znovuzrození.
Když však gynekolog manžele informoval, že mají očekávat narození jednoho dítětě, Pollock kategoricky prohlásil, že se mýlí - budou to dvojčata a holčičky.
Čtvrtého října 1958 se ukázalo, že měl pravdu.
Dvojčata byla jednovaječná, ale druhá holčička Jennifer se narodila s tenkou bílou linkou na čele v místech, kde zůstala její zemřelé sestře Jacqueline jizva po pádu z kola.
Rodiče také velmi překvapilo také výrazné mateřské znaménko na boku totožné s tím jaké měla Jacqueline.
Děvčátka vyrůstala ve Whitley Bay, ale když jim bylo tři a půl roku, otec je vzal do Hexhamu, kde žili se svými prvními dětmi.
S údivem poslouchal, jak si ukazují místa, která nikdy předtím nemohla vidět, a mluví o tom, jak si tam spolu hrály, ačkoliv když se odstěhovali, děvčátkům nebyl ani rok.
Dívky věděly, že se blíží ke "své" škole a bezpečně poznaly dům, kde rodina původně bydlela, ačkoliv na tomto místě byly poprvé!
O šest měsíců později jim rodiče dali krabici s hračkami Joanny a Jacqueline.
Obě děvčátka znaly jména panenek, které jim daly jejich zemřelé sestry.
Jednoho dne hrály obě sestry hru, která jejich matku Gillian doslova přimrazila.
Jennifer ležela na podlaze, hlavu měla v matčině klíně, předstírala, že umírá, a její sestra řekla:
"Teče ti krev z očí. Tam, kde do tebe narazilo auto." Přitom s nimi rodiče tu nehodu nikdy neprobírali.
Při jiné přiležitosti je matka slyšela křičet na ulici. Obě sestry se spláčem objímaly a křičely: "Tam je auto! Přejede nás!" Přitom to bylo auto stojící na místě, jen se spuštěným motorem.
Rodiče byli velmi znepokojení, ale po události na ulici všechny tyto prožitky z minulých životů náhle ustaly.
Jako by si náhle dívenky přestaly uvědomovat jakékoli spojení s minulým životem.
Nebo to snad všechno byla jen nějaká velmi podivná shoda náhod? Obě dívky si dnes už vůbec na nic ze svých prožitků nepamatují. Je to snad tím, že jak rosteme, ztrácíme přirozené vnímání něčeho víc?
A co si o tomto myslíte Vy? Děkuji za přečtení článku a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 37 Dveře

24. srpna 2017 v 12:12 | Eliss
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi, Román
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Alex Hardy je úspěšný mladý muž. Nosí ručně šitou obuv, rád se obléká do nejdražších obleků a miluje teskný jazz.
Ve své profesi patří mězi jedničky. Na co sáhne, to se mu daří, má znalosti a vždy pracuje jako profesionál.
Vybírá si však podivné přátele: prostitutky, malé ryby newyorského podsvětí. Sám mezi ně totiž také patří - jeho specializací jsou vloupání.
Právě se chystá se svým přítelem Archiem na největší "ránu", pokud jim to vyjde, nebude muset Alex až do konce života sáhnout na práci ani na páčidlo.
Ale udělal jednu velkou chybu - otevřel dveře do svého života ženě, do které se zamiloval a která nebude mít asi moc pochopení pro jeho způsob života.
Podaří se Alexovi dveře zase pevně uzavřít, a nebo změní svůj dosavadní styl života?
Hodnocení: Úplně jiný styl vyprávění, než na jaký jsem od McBaina zvyklá. Kdybych nevěděla, že je autor, nikdy bych si zrovna ho netipla.
Nejde tu totiž o vyšetřování, výslechy a pátrání, než na jaké jsem zvyklá z jiných jeho detektivek.
Tady se ocitáme přímo v kůži pachatele, který nám postupně vyjeví své důvody, proč se nemůže živit poctivě.
Alex je velmi sympatický, celou dobu jsem mu fandila, i když padouchy nemám nikdy v oblibě.
Velmi osvěžující četba ve srovnání s jinými McBainovými knihami, a pokusím se si od něj něco v podobném stylu sehnat.
Můžu doporučit všem milovníkům dramatických detektivek. Já jsem spokojená, až na ten trochu podivný závěr.
Proto dávám 70% a těším se na další detektivku.
A co Vy? Máte rádi knížky od Eda McBaina? Nebo jste od něj ještě nic nečetli? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný srpnový den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Dveře Ed McBain

Já a kosmetika

22. srpna 2017 v 9:26 | Eliss
Dnes bych se chtěla věnovat tomu, jaký je můj vztah k líčení a různým přípravkům.
Každé ráno jak vstanu, vyčistím si zuby a opláchnu si obličej čistou teplou vodou. Pak se učešu a jsem připravena vyrazit.
Vlastně ještě ne - nanesu si kuličkový deodorant Fa a jemně na sebe šplíchnu voňavku Playboy. To je vše.
Už od puberty byl můj vztah k těmto věcem velice zásadový - nechtěla jsem se malovat vůbec ničím, protože mi to připadalo nepřirozené.
A teď se k něčemu přiznám - na základní škole jsem odmítala používat i ty deodoranty, když se mi však spolužáci posmívali že smrdím, bylo na čase to přehodnotit.
Nejraději mám právě kuličkové deodoranty od Fa - vydrží opravdu celý den, nikdy nemám nepříjemný pocit že bych vydávala nepříjemný odér.
Na parfémy jsem docela ulítlá - mám jich v koupelně asi deset, ale používám je tím stylem že si jednou denně šplíchnu trochu na krk. Nejspíš mi většina ještě nenačatých flakonků vydrží do smrti.
Samozřejmě se v každém ročním období zbavuji nežádoucích chloupků - používám holící gel Satin Care - jedna lahvička mi vydrží i tří měsíce, protože ho stačí nanést velikost zrnka hrachu a oholím si s ním celou nohu. S tímto výrobkem jsem velmi spokojená.
Párkrát v životě jsem ovšem nalíčená byla - na bratrově svatbě nebo na konci školního roku.
Vždy jsem se však citila podivně nesvá, se strachem sáhnout na vlastní obličej abych něco na té "fasádě" nepokazila.
Holky ze třídy na mě často koukaly jako na blázna, nemohly pochopit že mě tyto věci nezajímají. Když mi někdo daroval třeba oční stíny, hned jsem je dotyčnému vrátila s omluvou, že tyto věci nepoužívám.
Nepoužívám ani žádné krémy nebo pleťové masky - je fakt že se mi dělá trochu akné, ale to mi nevadí. A rozhodně mi nepřipadá, že by moje pleť byla nějak vysušená.
Rozhodně neodsuzuji nikoho, komu se kosmetika líbí a věnuje se jí. Až tedy na zmalované desetileté holčičky, co vypadají jako pouťové atrakce. Chápu, že pro někoho je nemožné vyjít z domu bez make-upu.
Ale já si budu v drogerii vždy kupovat jen gel na holení a dámské vložky. A možná za pár let nějaký krém na obličej, ale nikdy nedám ani korunu za řasenky a podobné věci.
Nejvíce mě kdysi zahřála u srdce slova mého přítele: Na první pohled se mi líbilo, že se vůbec nemaluješ. Okamžitě jsem si toho všiml a v dnešní době se to tak moc nevidí.
Je mi jasné, že mě někteří z Vás budou asi kritizovat, ale můj přístup to stejně nezmění.
Díky za přečtení článku, užívejte poslední letní dny a mějte se krásně. Budu ráda za každý komentář a názor, děkuji, Vaše nenalíčená, zato stále vonící, Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 36 Závěje

20. srpna 2017 v 10:21 | Eliss
Autor: Marit Reiersgardová
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Je 25. ledna, hustě sněží. Úzké silnice v městečku Lier protahují sněhové pluhy. Odhrnovaný sníh se kupí na krajnici do vysokých závějí.
Pětiletá unuděná Oda si na mamince vyprosí, aby mohla jít na chvíli sama ven. Pravidla zná - nevzdalovat se od dvorku a být na místech, kde ji matka může vidět.
Když ji ale máma na pět minut ztratí z dohledu kvůli telefonování s manželem a podívá se z okna, je zle. Oda nikde není. Zoufalá Solveig se jí vydává hledat, ale po několika hodinách volá policii.
Vyšetřování se ujímá matka samoživitelka Bitte Reedová a staromódní Verner Jacobsen vyznačující se obrovskou zálibou v pletení. Po pár dnech se objeví tělo mrtvé malířky Vibeke Hansenové, která byla podle všeho zavražděna.
Souvisi spolu snad oba případy a podaří se malou Odu najít?
Hodnocení: Poslední dobou mám ve velké oblibě norské detektivky. Je to kvůli svéráznému počasí a mantalitě jejich národa.
Tato knížka byla moc dobrá, se skvělou atmosférou tajemna. Celou dobu jsem absolutně netušila pachatele, proto mě záverečné vysvětlování docela dostalo.
Celých více než 300 stran je velmi napínavých a těším se na autorčin další detektivní počin, který ma vyjít v říjnu.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Líbila se Vám? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro závěje kniha
 
 

Reklama