Moje kecy

Knižní recenze 03 Žena v černém

Čtvrtek v 16:04 | Eliss
Autor: Susan Hillová
Žánr: Horor
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Arthur Kipps je mladý londýnský právník který je vyslán do městečka Crythin Gifford, aby se zůčastnil pohřbu a vyřídil poslední vůli paní Drablowové. Ocitá se v jejím Domě u Úhořího močálu, který na něj dýchne tajemnou atmosférou.
Při pohřbu poprvé spatří onen přízrak - ženu v černém.
Postupně se dozvídá příběh matky, která zešílela žalem po té, co jí zemřelo jediné ditě, které ani nemělo možnost se dozvědět, že je jeho matka.
Od té doby v domě straší - různý rachot, převržený nábytek a hračky.
Ale to nejhorší Artura teprve čeká - a postihne ho ve chvíli, kdy to bude nejméně čekat.
Hodnocení: Knížka se mi líbila tak napůl. Velmi se mi líbila atmosféra staré Anglie, její pošmourno a tajemná atmosféra. Hororové prvky jsou popsány skvěle, bohužel mi připadá, že je jich málo.
Kniha má pouhých 143 stran a než se začne něco dít, je skoro konec.
Ale na druhou stranu tu je perfektní závěr, který jsem vážně nečekala.
Takže knížku už si podruhé nepřečtu, a za pár dní asi i zapomenu, o čem pořádně byla.
Líbila se Vám dnešní recenze? Souhlasíte se mnou, nebo ne? Díky za komentáře a přečtení, Vaše Eliss ♥
zena-cernem

Knižní recenze 02 Mne soudila noc

11. února 2017 v 14:01 | Eliss
Autor: Valja Stýblová
Žánr: Drama
Mé hodnocení: 90%
Obsah: Jan a Albert jsou dva kamarádi z medicínských studií. Protože mají nedostatek financí, rozhodnou se nelegálně praktikovat umělá přerušení těhotenství u žen, které nemohou nebo nechtějí jít k lékaři. Albert vypomáhá u otce v lékárně, kde sežene potřebné léky a materiály. Nejprve ženy navštěvují u nich doma, posléze si zřídí vlastní ordinaci u jednoho z nich doma. Ale jak se říká, s jídlem roste chuť, přibývá peněz, dokonce začnou dělat potraty v šestém měsíci těhotenství. Jednoho dne ale dojde k takové velké tragédii, že Jan dostane výčitky svědomí, trauma na celý život a se svým pochybným způsobem přivýdělku skončí.
Hodnocení: Knížka se mi moc líbila. Vzhledem k tématu v ní nejsou zdlouhavé lékařské názvy, vše je pro laika pochopitelné. Dost mě šokovala chladnost hlavního hrdiny a stavění se k vraždě plodu.
Nechci se tu moc rozepisovat o ději, protože mám strach, že bych všechno vyzradila. Knížka má pouhých 150 stran, je z roku 1990 ale to na její aktuálnosti nic neubírá.
Rozhodně doporučuji, určitě dostanete na umělé přerušení těhotenství úplně jiný názor...
Doufám, že se Vám recenze líbila. Máte zkušenost s touto knihou? Líbila se Vám? Děkuji za komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Mne soudila noc

Můj boj s PPP - pokračování

7. února 2017 v 16:14 | Eliss
Před nějakou dobou jsem tu psala o svém boji s anorexií a dnes bych Vám chtěla napsat, jak to jde dál.
Je to všechno ještě horší. Mám to už v hlavě tak pomotané, že po zjištění, že vážím 42 kilo, jsem se to rozhodla stáhnout na 39. Vím, že je to hrozně moc špatné, že to moje tělo nemůže zvládnout.
Jsem psychicky nemocná. A nevím už jak si pomoct.
K psychiatrovi chodím jednou za tři měsíce jen pro léky a nashledanou, rodinu to dávno nezajímá, ozvou se mi jen když něco potřebují.
Přítel se snaží mi pomáhat, ale už na to taky nemá sílu.
Dám si třeba ráno jen suchý rohlík, čaj, a z toho funguju celý den. No, upřímně, moc nefunguju, protože to musím dospávat přes den.
Ale pořád budu všem okolo tvrdit, že jsem v pořádku.
Nejhorší pro mě je stres, to pak nejím vůbec nic třeba i dva dny. A jsem hrozně vysílená.
Holý fakt je ten, že nejím, aby si mě mí blízcí všimli aspoň někdy. Někdy, kdy mě třeba odveze sanitka do nemocnice.
Neumím si poradit sama se sebou, a je mi z toho úzko.
Děkuji za přečtení, přeji Vám ať jíte do sytosti a nemáte žádné stresy. Níže přikládám příběh jedné slečny.
Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 01 Padesát odstínů šedi

3. února 2017 v 19:38 | Eliss
Autor: E. L. James
Žánr: Erotický, Romantický
Mé hodnocení: 35%
Obsah: Ana Steelová zastupuje kamarádku při rozhovoru s bohatým a mocným Christianem Greyem. Na schůzce to mezi oběma velmi zajiskří, Anu přitahuje Christianovo charisma a sex-appeal. Ale Ana netuší, že tenhle muž nestojí o žádné vodění za ručičku, chce s ní být pouze za svých specifických podmínek. Vyrovná se s tím Ana? A co Christian?
Hodnocení: Podle mého názoru je knížka špatná. Nelíbil se mi až téměř prostoduchý styl vyprávění, neustálé opakování erotických scén typu "roloval si kondom na svou obrovskou chloubu" a tak podobně.
Naprosto nechápu šílenství z téhle knižní série. To už i to Stmívání bylo čitelnější.
Potřebuju nad knížkou přemýšlet, užít si ji, ale tuhle jsem přečetla za dvě hodiny, protože mi nic nového nedala a po přečtení jsem se cítila prázdně.
Místo žánru romantický by tam mohlo být sci-fi.
A co Váš názor? Líbila se Vám kniha? Děkuji za komentáře, doufám, že se to dalo číst. Omlouvám se, je to má první recenze (nebo pokus o ni.)
Mějte se krásně a čtěte kvalitní literaturu!
To vám přeje Vaše knihomolka Eliss ♥
Padesát odstínů šedi

Hudba, která mě provází životem

31. ledna 2017 v 16:57 | Eliss
1.Beatles

Zatímco všichni mí spolužáci poslouchali Miley Cyrus a One Direction, já se už tak v deseti zamilovala do Beatles a Johna Lennona. Měla jsem doma na zdi jejich plakáty a pořád dokola poslouchala jejich CD. Dnes už to není tak horké, ale poslechnu si je pořád ráda.
2.Nirvana

Asi tak před rokem jsem tuto kapelu začala mít hrozně ráda, viděla jsem i o Kurtovi několik dokumentů. Snad nikdy se mi jejich písničky neomrzí, ať byl Kurt jakkoli závislý na drogách pro mě je prostě skvělý hudebník.

3. Lana Del Rey

Tuhle zpěvačku jsem začala poslouchat asi tak v sedmnácti, miluji její zvláštní hlas, působí na mě velmi ukliďňujícím dojmem. Líbí se i Vám?

4.Prong

Tuhle kapelu jsem začala poslouchat díky přítelovi, je jeho nejoblíbenější. Ze začátku jsem metal nemusela, ale nyní je to můj nejoblíbenější hudební žánr. Možná se to někomu bude zdát hodně "tvrdé."

Tak tohle bude pro dnešek z mého výběru vše. Líbí se Vám můj styl, nebo ne? Děkuji za komentáře, přeji hezký den, Vaše Eliss ♥

Zdravý nemocný

28. ledna 2017 v 19:37 | Eliss
Ahoj, dnešní téma bude hypochondrie.
Wikipedie říká, že "je to psychická porucha charakterizována přehnaným a intenzivním zaměřením na vlastní zdravotní stav projevující se reálně ničím nepodloženým přesvědčením o vážném onemocnění." Konec citátu.
Sousedka, co bydlí u nás v ulici je taková.
Má asi pětačtyřicet let, má částečný invalidní důchod a všehovšudy pracovala dohromady tak možná pět let.
Pak ji práce omrzela a přišel koníček běhání po doktorech s doslova každým prdem.
Bolesti zad, údajná výměna dvou kloubů, byla asi v pěti blázincích s domělými psychickými poruchami.
Zajímavé je, že berle nosí jen když se to hodí, jakmile něco důležitého potřebuje běhá jako srnka.
Jednou jsme u ní byli na narozeninách, kde se trochu přiopila a začala všem vykládat, že má rakovinu.
Samozřejmě to nebyla pravda.
Bavit se normálně s ní téměř nelze, jen si pořád na něco stěžuje a tvrdí jak za pár dní zaručeně umře.
Bere i nějaká antidepresiva, na zmírnění těch svých stavů, ale moc to nepomáhá.
Má manžela, který je normální, chodí do práce, ale má z ní tak trochu strach.
Popisovala mi ty stavy, jak má jen nachlazení, a okamžitě utíká k doktorce s tím že má určitě rakovinu plic. Přitom nekouří.
Jsou lidé, kteří jsou opravdu nemocní, chodí do práce a stát jim nepomáhá. Nemyslím všechny.
Můj přítel má synovce autistu. Neumí číst, psát, ale je hrozně hodný, o prázdninách jsem ho párkrát hlídala.
Je to docela složité, protože nemůže být dlouho sám, do školy i ze školy se musí dopravovat s rodiči.
Přitom jeho rodiče na něj dostali příspěvěk 4 500,- a to až poté co asi měsíc běhali po úřadech.
Někdy mi vážně přijde že se ti hypochondři mají lépe.
Mějte se krásně, buďte zdraví. Vaše Eliss ♥

Domácí násilí

24. ledna 2017 v 15:25 | Eliss
Ahoj, dnes bych Vám chtěla povyprávět příběh jedné své kamarádky.
Ze začátku to byla rodinná známá, když mi bylo tak osm let začala mě občas hlídat.
Bydlela ve stejné ulici jako naše rodina. S mámou byly nejlepší kamarádky, často jsme k ní chodili na návštěvu -já na čaj a máma na víno.
Měla jsem tuhle "tetu" moc ráda, jediné co bylo špatně byl její partner.
Nikdy nepřišel hned z práce domů, vždycky se zastavil v hospodě a nepřišel střízlivý.
To jsme pak šli většinou s mámou hned domů, protože měl ty svoje hloupé opilé kecy.
Kamarádka vedle něj tiše trpěla, měla strach se mu jakkoli postavit. Ale měla svoje kamarádky a alespoň to jí dělalo nějakou radost.
A pak jednoho dne nastalo to pravé peklo.
Byl zrovna víkend, měla u sebe neteř s ještě jednou kamarádkou.
Přítel se večer vrátil zase opilý, ale bylo to jiné.
Začal kopat do dveří, a hned jak viděl že je tam neteř, sprostě jí nadával, ať okamžitě vypadne z jeho baráku ( v tetině domě neměl ani napsané trvalé bydliště.)
Tak mu teda dost klidně odpověděla že dobře, že půjdou, a začala se i s kamarádkou oblékat.
Bez varování se na neteř vrhl a začal ji škrtit. Její společnice začala křičet a snažila se kamarádku bránit, tak skončila se zlomeným nosem.
Teta duchapřítomně zavolala policii.
Policie dala všem nadýchat. Nikdo z nich nebyl úplně střízlivý. Zapsali si co se stalo, a všichni se rozešli domů.
Přítel to udělal proto, že se pohádal s hospodskou a byl frustrovaný z toho, že mu zakázala tam chodit. Kvůli dluhům.
Od toho dne tetu od všech odstřihl. Zakazoval jí kamkoli chodit, pokud nebyli spolu, nesměla chodit na facebook, na jejím mobilu si kontroloval s kým si píše.
Pít ale nepřestal, i když alkoholismus u něj ještě nejspíš nevypukl.
Teta byla izolovaná skoro od všech a byla psychicky na dně. Dokonce snad podepsala nějaký papír, že se k ní kamarádky včetně mě nesmí přibližovat.
Vše se vystupňovalo a začal ji bít a vynucovat si sex.
To už tenkrát přemýšlela o sebevraždě. Tak si jeden týden vyžádala u doktorky neschopenku a když byla sama, spojila se se svým bratrancem policistou, který jí pomohl. Šla tajně na výslech, přítele udala za domácí násilí a omezování osobní svobody.
A domluvili se tak, že pro něj v týdnu odpoledne přijedou a vystěhují jej.
A tak se taky stalo. Nejprve byl jeden den ve vazbě, dostal zákaz styku s tetou a nesmí ji jakkoliv kontaktovat.
Jeho týrání snášela dlouhých patnáct let.
Teprve bez něj začala pořádně žít. Aktivně sportuje, o víkendu se jde pobavit a nemusí se nikomu zpovídat.
Jsem ráda, že tento těžký životní krok udělala, postavila se svému strachu a užívá si života.
Pro mě je člověk, který ublíží ženě ten největší ubožák a slaboch.
A co si o tomto myslíte Vy? Děkuji za komentáře, hezký den. Vaše Eliss ♥

Pilulky štěstí

21. ledna 2017 v 20:10 | Eliss
Ahoj, dnes bych se chtěla rozepsat o antidepresivech.
Od té doby co mi v sedmnácti zemřel táta jsem začala hubnout, protože jsem se hroně trápila a nemohla a nechtěla jsem pořádně jíst. Řešit jsem to začala až ve dvaceti po dost důrazném rozhovoru s přítelem.
Šla jsem ke své obvodní doktorce a ta mi napsala doporučení k psychiatrovi.
Tam si se mnou povídala asi třicetiletá psychiatrička, která se rozhodla řešit mé problémy léky.
Bude vám líp a budete mít chuť k jídlu - s tím a s receptem jsem odcházela.
Dostala jsem z těch léků strach, ale vyzvedla jsem si je v lékarně. Ještě že jsem nedoplácela, asi bych se na to rovnou vykašlala.
Doma jsem se dala do zkoumání krabiček a pečlivě pročítala příbalový leták.
Napsala mi dvoje léky. Jedny byly na spaní - půl prášku kolem sedmé hodiny večer. Prý bych po nich měla mít chuť k jídlu.
Upřímně jsem se těšila, až si ten prášek dám.
Sedm hodin, vzala jsem si prášek, zapila ho vodou a sedla si k televizi.
Jenže asi po deseti minutách mě přepadla šílená únava, tak jsem se jen svlékla a buchla sebou do postele.
Vzbudila jsem se asi v deset hodin ráno. Mé pocity byly hlad, únava, chuť na zvracení a motání hlavy. Šílená kombinace!
Asi půl hodiny jsem tupě seděla u jídelního stolu a přemýšlela co udělám první. Nemohla jsem se vzpamatovat.
Nakonec jsem se dala do jídla. Čtyři krajíce chleba, čokoládu, jogurt a sušenky.
A při té příležitosti jsem si dala ranní prášek. Který na mě v té chvíli zase tak nepůsobil.
Po zbytek dne jsem se cítila unavená, ale příšerně přejezená.
Po zralé úvaze jsem se nakonec rozhodla, že ty léky na spaní brát nebudu, nemůžu se přece půl dne z něho vzpamatovávat! Výhoda byla jen ta, že jsem měla obrovskou chuť k jídlu.
Tak mi zůstal jen ranní prášek. Říkala jsem si dobrý, zkusím to, v příbalovém letáku se píše že pilulky nejsou návykové.
Pravdou je že jsem se cítila dobře, neřešila jsem zbytečnosti jako předtím a byla jsem jistější i v rozhovorech s lidmi, což pro mě předtím byla naprostá katastrofa.
Jenže přišla i negativa. Začala jsem hrozně zapomínat, což se mi nikdy předtím nestalo.
Mám to dosud. Není to zase tak hrozné, ale trápí mě to. Zapomenu někdy i to co mi nkdo říkal před pěti minutami.
Doktorka mi tvrdila, že je to ze stresu. Já si to ale nemyslím.
Celkově mi přijde, že se se mnou nechce moc vybavovat. Jen mi dá recept, něco si naťuká do PC a neshledanou za tři měsíce.
Snažila jsem se léky vysadit, ale měla jsem záchvaty vzteku a cítila jsem se jako bych vystupovala z nějaké ochranné bubliny.
Doktorka mi po dvou měsích chtěla zvýšit dávky. Řekla mi, ať si ten na spaní beru po obědě!! Co na to říct.
Beru půl léku denně a to mi úplně stačí.
Proto bych Vám chtěla poradit, ať ti prášky radši neberete, odvykání je hrozné...
Mějte se krásně a buďte šťastní i bez chemie. Vaše antistresová Eliss ♥

Mé fobie

17. ledna 2017 v 15:59 | Eliss
Dnes bych chtěla sepsat seznam svých fóbií. Doufám že se nebudete nudit.
1. Pavouci
Už od dětství z nich mám panickou hrůzu, pamatuju si že když jsem přišla do pokojíčku a měla jsem na stěně pavouka, spustila jsem šílený křik. A když jsem měla jednou venku na rameni pavouka, musela mi ho přiběhnout sundat kamarádčina maminka, jelikož jsem byla vskutku hysterická! Vadí mi dokonce i ti malí zachodoví, dostávám při pohledu na ně příšernou husí kůži.
2. Bílé pláště
Když mám jít k nějakému doktorovi, mám pocit, že mě tam rozkuchají zaživa. Když jsem byla včera na tom ušním a proplachovali mi uši, opravdu jsem trpěla. Jako dítě jsem odmítala s lékaři spolupracovat - u zubaře jsem nechtěla otvřít ústa, když mi ve třinácti letech nasazovali rovnátka tak jsem tam celou dobu brečela. S věkem jsem senaučila být odvážnější a už nemám záchvaty vzpurnosti, ale strach mám pořád.
3. Seznamování
Mám šílený problém v komunikaci. Nevím, jak se mám ze začátku s lidmi mluvit, tak většinou jen mlčím a poslouchám. A myslím že to zanechá špatný dojem, který se pak drží i nadále. Když jsem začínala vztah s přítelem, měla jsem dokonce strach s ním mluvit po telefonu.
4. Sprchování hlavy
A nedělám si legraci! Na intru i doma jsem měla vanu, tak jsem se tam čvachtala a klidu si vanu opláchla pod vodou. U přítele je ale sprcha. A to je problém. Mám takový hloupý pocit, že mi sprcha na tu hlavu nějak ublíží. Přinejhorším si to rychle opláchnu sama když není zbytí, ale jinak to dělá přítel. A já u toho řvu, prskám a nejraději bych se propadla do země. U kadeřníka se samozřejmě ovládám...
5. Stísněné prostory
Nikdy jsem nejela samotná ve výtahu a nikdy to ani neudělám. Chodím ke kamarádovi který bydlí v pátem patře a já to šlapu pěšky. Když s někým jedu tak to přetrpím, ale necítím se dobře. Pak taky když jsem sama doma musím mít vždy v pokoji otevřené dveře. Mám prostě divný pocit, že by za nimi mohl někdo být, a kdybych šla v noci na záchod...
To bude z mých strachů pro dnešek vše. A z čeho máte fóbii Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den. Vaše Eliss ♥

Slyším, slyšíš, slyšíme...

13. ledna 2017 v 20:03 | Eliss
Asi tak v úterý jsem se vzbudila a měla jsem zalehlé levé ucho. Jako první mě samozřejmě neinteligentně napadlo si tam hrabat takovou tou vatovou tyčinkou.
A výsledek? Zhoršení, bolest, pískání v uchu ( jako když televize nemá signál a dělá takovou tu zrnitou obrazovku.)
Ve středu se to nelepšilo a bolelo to jako čert, tak jsem se vydala na ORL. Až do pátku se neordinuje a jiné v našem městě není.
Tak jsem se vydala k obvodní doktorce. Bylo devět hodin ráno, čekárna plná lidí nemocných chřipkou.
Celou dobu jsem přemýšlela, jestli mě nepošle do háje, ale už jsem opravdu nevěděla co dělat.
Když jsem konečně přišla na řadu, vysvětlila jsem doktorce své potíže. Jako první se mě zeptala, proč nejdu na ORL, ona přece není odborník na všechno. Odpověděla jsem jí, že neordinují a co mám teda dělat, když mě to bolí.
Tak mě tedy dost neochotně vyšetřila (když se mi dívala do toho bolavého ucha myslela jsem že umřu), a posléze stanovila diagnózu.
Jak jsem si čistila uši těmi tyčinkami tak jsem si tam dovnitř nacpala tu špínu která udělala špunt. Ani mi přes to neviděla bubínek. A ještě k tomu jsem si to kolem té špíny rozdrásala a mám tam strupky.
Tak mi napsala dvoje kapky s tím, že těmi tyčinkami si to v žádném případě nemám čistit. Raději nějaký sprej.
Kapky dodaly do lékárny až dnes, protože se musely namíchat.
Mám si to kapat čtyřikrát denně a pak si ten špunt sama nějak vytáhnout. To bude tedy legrace.
Takže 24 hodin slyyším intenzivní šumění, občas mě tam bolestivě píchne, a když někdo například práskne dveřmi málem vyletím z kůže.
Nejhorší však je že slyším jen na to jedno ucho. Když s někým mluvím tak musí být po mojí pravé straně jinak absolutně nemá šanci. Ve škole se to docela dá, až na ten rachot o přestávkách, který mě doslova bolí.
Tak se chci zeptat Vás, jestli pro mě máte nějakou dobrou radu. Děkuji za přečtení, a užívejte sluchu! Vaše Eliss ♥

Hlídání dětí

9. ledna 2017 v 18:44 | Eliss
Můj bratr je o deset let starší, a tak už má založenou rodinu. Sice spolu moc dobře nevycházíme, ale já mám své dva synovce moc ráda. Přece nemůžou za naše neshody, že.
A tak jsem ochotně souhlasila, když mě poprosil, abych mu jeden den mezi svátky pomohla hlídat děti. Ještě jsem v duchu machrovala, že to přece zvládnu!
Vyzbrojila jsem se knihou, sluchátky a vyrazila. Ten starší dva a půl roku a mladší pět měsíců.
Ze začátku to byla pohodička, hrála jsem si s tím starším s kostkama a skládali jsme puzzle.
Pohoda skončila, když se najednou počůral. Jako ve zpomaleném záběru jsem sledovala, jak mu ty kalhoty zvolna zaplňuje mokrý flek.
Zpanikařila jsem. "On se počůral! Co mám dělat?" křikla jsem na bráchu.
"Honem ho vysleč a dej na nočník, mokré věci dej do vany a utři to!" Zrovna vedle krmil toho menšího.
Jenže sundejte věci bečícímu hysterickému dvouletému ditěti...
Nakonec se to povedlo, tak rychle malého osprchovat a obléct do suchých čistých věcí.
Bratr mi s tím samozřejmě pomohl, ale pořád plakal a vztekal se. Tak dostal na zadek, řval ještě víc a utíkal se schovat do pokojíčku. Samozřejmě při tom spadl, takže řev nepřestával.
Lehl si do postele, a ani televize ho nezajímala. Od rána má puštěnou televizi, a fascinovaně na ni kouká. V pokoji vedle jede zase nějaký seriál. Dost mi vadí, že tak malé dítě má puštěnou televizi, a kazí si tím zrak.
Asi na pět minut si bratr odběhl ven. Zrovna jako na potvoru začal ten malý v chodítku plakat. Tak jsem mu dávala dudlík, hračky do ruk, nic. Nevěděla jsem, co s ním. Mám totiž strach ho vzít do náruče, že ho nějak zmáčknu nebo něco...
Konečně přišel bratr a dal to do pořádku.
Takže jsem musela jít rychle připravit kojeneckou výživu. Bylo třeba otevřít další balení, ale jak, když nikde nejsou nůžky?! Křik hladového prcka byl stále větší. Tak jsem to nakonec rozřezala nožem, rozmíchala a rychle dala do mikrovlnky.
Krize zažehnána, prcek byl nakrmen. Věnovala jsem se tomu staršímu, dostala jsem velkou praxi ve skládání řetízků a koleček. A to asi padesátkrát za sebou. Do toho pořád hučící televize, pláč... Začala mě příšerně bolet hlava.
Domů jsem odcházela kolem osmé večer s tím, že návštěvy u bráchy jsou dobrá antikoncepce.
Cítila jsem se víc unavená než ze směny v pekárně. Ale slíbila jsem, že přijdu zase, protože se naučím něco užitečného do života, a byla jsem ráda za tu zkušenost.
A jak budou větší, bude to možná snazší, nebo taky ne. Jsem přeci jen teta a měla bych na to být pyšná.
Děkuji za přečtení, doufám že jste se moc nenudili. A jaké máte zkušenosti s dětmi Vy? Budu ráda za každý komentář. Mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Puberta

6. ledna 2017 v 12:46 | Eliss
Je mi 22 a jelikož nemůžu sehnat práci, jsem pořád ve škole na učebním oboru Pekař. Aktuálně jsem ve třetím ročníku, ale praxi máme spojenou letos s prváky.
A já se nestačím divit nad chovám šestnáctiletých či patnáctiletých slečen.
Neříkám že jsem taky měla nějak extra rozum, ale čeho je moc, toho je příliš.
Hází po sobě syrové těsto, křičí, za každým druhým slovem p**a, č***k, nadávají si navzájem a mají z toho legraci.
Nejvíce mě ale šokoval rozhovor dvou slečen:
"Já jsem si to v patnácti ještě nemohla nechat, tak mi ten můj zařídil potrat. Je levný, dám ti na něj adresu."
Tak z tohoto jsem dostala husí kůži a celý den to nemohla pustit z hlavy. Děvčata řeší vraždu nenarozeného dítěte stylem která kabelka je lepší?!
Proč proboha nepoužily kondom, nebo neberou léky? Dneska se to přece řeší už na základních školách, jaké jsou možnosti antikoncepce. Jenže děvčata jsou asi prostě hloupá nebo nezodpovědná.
Další věc je jejich přístup k práci. Když mají udělat něco navíc nebo zůstat trochu déle, už se jim to nelíbí.
Také jsou někteří jedinci často "nemocní", přitom je vidím na nadráží celé vysmáté s nějakou bandou.
Dost mi vadí, jak se ve škole řeší móda. Já osobně si chodím ve svetrech a džínách, mám takový svůj styl.
Je tam jedna, která nosí kalhoty do zvonu a od začátku roku jednu mikinu. Já osobně bych si toho asi ani nevšimla, ale holky jsou z toho hotové a dotyčnou pomlouvají a uráží.
Ale proč má být někdo špatný jen kvůli oblečení? Prostě každý na to nemá. A zrovna ta holka je z nich nejrozumnější, ale to už nikdo neřeší. Pro ně je hloupá protože se nesměje jejich hloupostem a nechlubí se tím kolik měla kluků v posteli.
Doufám, že z toho jednou vyrostou.
Já osobně jsem neměla moc divoké dospívání, jen jsem chvíli laškovala s cigaretami - ale jen abych byla za drsnou - no a žádný potrat za sebou nemám a prvního kluka jsem měla až v devatenácti.
Ale zase jsem se přetvařovala, dělala ze sebe taky sprostou jak dlaždič a myslela si jak nejsem cool. No, nebyla jsem.
Kluky totiž víc zaujme ta slušná, v pár situacích jsem i zažila, kdy se právě kluk holce kvůli její sprostotě vysmívá.
Tak Vám chci jenom říct, ať se nepřetvařujete, buďte sami sebou i za cenu, že nebudete mít tolik "kamarádů." Ono je to totiž opravdu lepší...
Děkuji za přečtení, přeji Vám krásný den. Vaše Eliss ♥

Peníze hýbou světem

1. ledna 2017 v 15:56 | Eliss
Jako první chci popřát Všem to nejlepší do roku 2017.
A protože máme první den nového roku, chtěla bych se zamyslet nad mocí, kterou nad námi všemi mají peníze.
Já osobně jsem od malička hodně spořivá. To jsem měla prasátko, kde jsem si ukládala drobné co jsem si ušetřila ze svačin.
Když jsem nastoupila na střední, taky jsem si hodně ušetřila.
Jeden můj známý z intru měl 24 let a nastoupil do prvního ročníku oboru Zahradnické práce. Měl za sebou již několik učilišť, na kterých vždy vydržel jen krátkou dobu.
Do práce se mu nechtělo, na praxi se flákal, neučil se. Jeho rodiče byli bohatí podnikatelé, na týden měl na jídlo 3000.
Každý den si kupoval tři krabičky cigaret - spolužáci ho využívali a každý den škemrali o cigarety - přitom se mu za rohem smáli.
Nutno ještě podotknout, že to nebyl žádný krasavec.
Byl zamilovaný do spolužačky, Byla vypočítavá, tak toho začala rychle využívat. Za pusinky si od něj psala esemesky, k Vánocům jí kupoval spodní prádlo a kosmetiku. Myslel, že ho má opravdu ráda, ale slečna ho za rohem pomlouvala, jaký je chudák, a že určitě ještě neměl ani holku v posteli.
Došlo to tak daleko, že se mu ukazovala o přestávce na záchodech ve spodním prádle. Ale účtovala si za to rovných 500 Kč.
Ale pozor, šáhhnout na sebe nenechala, má přece nějakou hrdost, že.
Nakonec dívka chlapce úplně odstřihla, přestal jí být dost dobrý. Byl z toho dlouho zklamaný, prohlásil, že už nikdy nikoho nechce. Jak se má teď, nevím. Ale před nějakou dobou mi psal, že se zatím nechá živit od rodičů.
Dnešní článek je trochu kratší, doufám, že se nezlobíte. Děkuji za přečtení, Vaše Eliss ♥

Klinická smrt

26. prosince 2016 v 12:22 | Eliss
Hrozně se mi ve výběru na Téma týdne líbila položka Klinická smrt, a i když nakonec nevyhrála, rozhodla jsem se k ní vyjádřit.
Už od dětství mě cokoliv spojeného se záhadami nesmírně fascinovalo. Sledovala jsem pořád Veřte - nevěřte, měla ráda horory a když se jelo na výlet četly jsme si s holkama srašidelné příběhy.
Klinická smrt. Viděla jsem na tohle téma nějaké dokumenty, kde lidé popisuji, jak viděli svoje tělo ze stropu místnosti, jak se vznášeli na tělesnou schránkou svého já, dokázali pak třeba popsat přesný oděv lékařů a vybavení místnosti.
Je to v podstatě stav, kdy je člověk na pár chvil mrtvý, ale pak se ho podaří vrátit zpátky k životu.
Rozhodně tomu věřím, ale je tu třeba i možnost, že jde o halucinace. Ale jak tyto halucinace vznikají, když je člověk mrtvý?
Když se řekne klinická smrt, vybaví se mi vyprávění o tunelu. Jeden z deseti amerických pacientů má zážitky se světlem na konci tunelu.
Někteří vidí krásné barvy, přírodu, ale co jsem četla, všichni jsou smutní, že byli z toho místa krásy a míru vrženi zpět do života. Dokonce i slepý člověk prý viděl svěží zelené barvy.
Hodně lidí odmítá, že by po smrti ještě něco mohlo být. Já tomu však věřím. Buď se naše duše přesune do jiného těla, nebo dojde na místo, kde se setkáme se svými nejblížšími.
A čemu věříte Vy? Doufám, že se Vám článek líbil, mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Krásné Vánoce

24. prosince 2016 v 10:22 | Eliss
Chtěla bych Vám popřát krásné svátky, pohodu a splněná přání :)

Téma týdne - A co když je to pravda?

22. prosince 2016 v 12:08 | Eliss
Jako první mě napadne existence různých paranormálních jevů.
A co když je to pravda, a dějí se mezi námi nevysvětlitelné věci? Já osobně na existenci duchů, UFO a jiných záhad odmala věřím. Sice se mi nic děsivého zatím nestalo, ale můžu Vám říct příběh mojí kamarádky.
Několik nocí po sobě nemohla spát, někdo jí chodil po pokoji a stále měla pocit, že ji tam někdo sleduje.
Pomohla jí motlitba k Bohu. Od té doby má klid.
S tím je spojená i existence UFO. Rádi a s přítelem sledujeme videa různých objektů na obloze a hádáme se, jestli je to létající talíř nebo nějaký obyčejný letoun.
Další věc je ta, že nemám ráda lež jako takovou. Jako dítě jsem samozřejmě někdy lhala o známkách, ale to jsem mohla být tak ve třetí třídě. Pak jsem dostala takový výprask, že jsem to nikdy nezopakovala.
Jsem upřímná, co si o druhém myslím, to mu řeknu, i když si občas vyčítám, že jsem měla být zticha.
V patnácti jsem hrozně ráda pomlouvala všechny kolem sebe. Jenže pak jsem se vzpamatovala a takové chování odsuzuju. Bydlím na vesnici, kde se hodně roznášejí drby, ale já se upřímně v tomto směru o nikoho nestarám a žádné věci o jiných nevyhledávám. Na internátě jsem měla kamarádku, která pro mě každý den měla hodinový monolog o tom, kdo přišel a v kolik, kdo se s kým rozešel, a kupu informací, které ještě musela zjistit. Vždycky jsem to přetrpěla a bylo mi jí líto, že jsou jediným jejího života informace o druhých a prostoduché televizní seriály. Ale to jsem zase odbočila...
Takže doufám, že se Vám dnešní článek líbil, a ještě přikládám nějaká zajímavá videa. Mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Můj boj s PPP

18. prosince 2016 v 20:24 | Eliss
Ahoj, dnes bych Vám chtěla něco napsat o mém boji s poruchou příjmu potravy.
Narodila jsem se v pátém měsíci a vážila jsem pouhý jeden kilogram. Tak jsem byla "dopečená" v inkubátoru.
Jak jsem rostla, byla jsem pořád hrozně hubená, ale přitom jsem jedla. A to docela dost.
Máma mi se smíchem vyprávěla, že když jsme šli ze školky do obchodu, rychle jsem si utíkala pro koláčky. Až se máma divila, že jdu ze školky a mám takový velký hlad.
Ve školce jsme měli přísnou učitelku, dohlížela na to, abychom na obědech všechno snědli. Jenže když bylo nějaké tlusté maso, tak jsem ho prostě hodila do kapsy a často si ho druhý den odnesla do školky zpátky.
První problém nastal na základní škole, kdy mi máma jednou omylem zabalila tátovu tlačenku do školy. To bylo asi tak ve druhé třídě. Nevěděla jsem pořádně co to je, a samozřejmě jsem to snědla. A doma jsem se pozvracela.
Od té doby jsem dostala blok. Svačiny od maminky jsem schovávala do botníku v družině, protože jsem měla strach, že to bude zase nějaká odpornost. Samozřejmě se na ty plesnivé svačiny časem přišlo, takže jsem je házela do koše.
Jo, bylo to hloupé, dnes je mi to líto. Máma si s tím dala práci a já to prostě vyhodila.
Ale jinak obědy jsem jedla, táta výborně vařil a ve škole mi taky moc chutnalo. Akorát jsem nepřibrala ani kilo a to jsem mohla jíst cokoliv...
Další zlom nastal, když mi v sedmnácti zemřel táta. Uzavřela jsem se do sebe a přestala jsem jíst. Dala jsem si třeba jen rohlík za celý den... Byla jsem na internátě, kde mě nikdo pořádně nehlídal. Peníze co jsem měla na jídlo jsem si ušetřila nebo si koupila čokoládu. Je to divné, ale na sladké jsem pořád, ale najíst se normálně se mi hnusí.
Začaly mi být velké kalhoty, trička na mě visela, spoustu věcí obleču z doby, kdy mi bylo třináct.
Ve dvaceti jsem poprvé navštívila psychiatra. Napsal mi jedny léky a chodím k němu jednou za tři měsíce. To sezení je vcelku o ničem. Vyjede mi recept, zeptá se co je nového a za deset minut odcházím.
Dvakrát jsem zkolabovala a odvážela mě sanitka. Bylo mi slabo, klepaly se mi nohy, ale nebyla jsem v bezvědomí.
Uvažuju vážně o tom, že půjdu po Novém roce na léčení. Na měsíc a půl. Protože mi nic nepomáhá.
Přítel se mi snaží pomoct, kupuje a vaří mi věci co mám ráda. Někdy na mě i křičí, když vidí, ženic nejím, naloží mi na talíř a dohlédne, abych to snědla. Někdy se mu to povede. Ale málokdy.
Mám o sebe strach a chci s touto nemocí bojovat. Ale nevím jak. Bojím se, že budu mít vředy, že jednou třeba nebudu moct otěhotnět.
Je to začarovaný kruh a já nevím jak z něj ven.
Děkuji za přečtení, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥

Nespravedlnost

16. prosince 2016 v 17:00 | Eliss
Poslední dobou mi přijde, že vidím ve městě čím dál tím více Romů. Když jezdím ze školy, věčně se flákají na nádraží, jsou sprostí nebo si pouštějí nahlas muziku. Lidé mají strach jim něco říct, a já se ani nedivím.
S mojí kamarádkou, která si dělala učební obor pekař, nastoupila do prváku romská dívka. Chodila dva týdny, když zjistila, že musí chodit na půl šestou na praxi, dostala prý nějakou hroznou vyrážku a už nepřišla. Byla si pak jen ukončit studium a za měsíc otěhotněla.
Co mě ale šokovalo bylo její tvrzení, škola bere nějaké romské dotace. Na lidi, kteří nechodí do školy a jsou shnilí jak veš a nikdy z nich nic pořádného nebude? Kde to jsme? Jaktože tohle stát dovoluje?
Nechá se v sedmnácti či šestnácti naprcat, dostane peníze, sedí doma s děckama a celý život nemusí pracovat.
A já se ptám, jaktože když otěhotněla moje sedmnáctiletá kamarádka a neměla odpracovaný rok, dostala pouze nějaký nuzný rodičovský příspěvěk, z něhož se absolutně nedá vyžít?
Jak může stát donekonečna živit lidi, kteří nic nedělají, a slušný pracující člověk všechno odnese?
Neříkám, najdou se mezi nimi i ti, kteří pracují, jenže těch moc není.
Kdyby ty děti byli aspoň vychované. Ale třeba nedávno jsem seděla u doktora, a byla tam Romka s asi tříletým dítětem.
To tam ječelo na celé kolo, lozilo pod židle, a matka se tomu vesele smála a ani jeednou ho neokřikla. Úplně ve mě vařila krev vzteky.
Tento stát se vysmívá slušným pracujícím lidem a podporuje nepřizpůsobivé.
Nedávno jsme byli u tety v Lounech. Mají tam část obce, která je Romy úplně zničená. Pokradli a rozprodali zařízení bytu a drze řekli, že chtějí nové byty. No samozřejmě je dostali. Je tohle vůbec možné? Někdo už musí tomuhle rozkrádání státu udělat konec. Protože ty jejich dávky jdou i z Vašich daní. Všichni by se měli mít stejně, pracovat, a ne se válet doma za nic.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil. Jaký názor máte Vy?
Děkuji za přečtení, krásný víkend. Vaše Eliss ♥

Téma týdne - Zvíře v srdci člověka

13. prosince 2016 v 14:50 | Eliss
Dnes tu máme Téma týdne Zvíře v srdci člověka.
Už od dětství jsem měla ráda zvířata, v akváriu jsme měli želvy a venku na dvorku psa a kočky.
Pejsek byl bernský salašnický a jmenoval se Ben. Bylo mi asi tak šest, když si ho rodiče přivezli. Ještě mám doma fotku, jak se s ním houpu na houpačce. Měl skvělou povahu, byl přítulný a hrozně hodný. Kamarádil se s kocoury, a dokonce je nechal jíst z jeho misky.
V roce 2010 mu úplně ochrnuly zadní končetiny. Bohužel se s tím již nedalo nic dělat, tak jsme ho po deseti letech museli utratit. Bylo mi to hrozně líto a dva měsíce jsem se kvůli tomu trápila.
Pak jsme měli ty dva kocoury. Milovala jsem je, doma měli na spaní svoje křesla, moc ráda jsem je měla na klíně a poslochala jejich ukliďňující vrnění. Bohužel, když se přistěhovala bratrova přítelkyně, kočky musely z bytu. Bylo mi jich líto. A když jsme se s mámou odstěhovaly, kočky se rozutekly k sousedům. Stále za nimi chodím, kupuju jim jídlo a vždy si najdu chvilku, abych je pohladila.
No a nakonec teď s přítelem máme pětiletého krysaříka, naši Žofinku. Když jsem začala chodit za přítelem domů, měla dva roky. Vždy mě vítal zuřivý štěkot, který se nedal zastavit. Přítel mi vysvětloval, že jí dlouho trvá, než si k nějakému člověku najde důvěru. Přišla za mnou jen když jsem jedla něco dobrého. Zvykla si na mě až po půl roce. To si najednou začala sedat ke mně na klín a nechala se pohladit.
Když jdeme třeba do obchodu, štěká na všechno co se hýbe, včetně aut. Ale nikdy nikoho nepokousala. Dělá to ze strachu. Protože když jdu třeba z obchodu, vidím, jak je celá přikrčená a třese se. Ale jen mě vidí - to je křiku!
Jsem ráda, že v ní mám úžasného přítele. Leží se mnou, a je smutná, když jsem nemocná. Hrozně pěkně mě vítá, když přicházím, a když odcházím, vyprovází mě její smutný a vyčítavý pohled.
Ne nadarmo se říká, že přítel je nejlepší přítel člověka. A jak to máte se zvířátky Vy? Mějte se krásně, děkuji za přečtení. Přikládám jednu fotografii Žofinky. Vaše Eliss ♥

Vánoční nálada

8. prosince 2016 v 15:09 | Eliss
Za chvíli je půlka prosince, a většinu lidi v mém okolí už chytla vánoční nálada. Otázky typu: Už máš nakoupené všechny dárky? A máš nazdobený byt? mi opravdu lezou krkem.
Tak za prvé, dárky nekupuju, dám každému peníze s tím, ať si koupí, co chtějí. Možná je to neoriginální, ale já už opravdu nevím co každý rok vymýšlet. Když jsem byla na základní škole, tak jsem ráda kupovala dárky a sledovala, jak má rodina radost.
Jenže teď se s rodinou téměř nestýkáme. Takže proč se snažit?
Letošní Vánoce budu trávit s přítelem, zajdeme k večeru za mámou a za bratrem. Jenže, proč se scházíme pořádně jen na Vánoce? Jenom protože je nějaký svátek, tak si všichni sedneme, budeme se na sebe usmívat a dělat že se nic neděje?
A ty dárky, ty stejně nejsou od srdce...
Další věc je ten nazdobený byt. Za okna ani na dveře nic nedávám - možná jsem divná - jedině 22. nazdobíme umělý stromeček, dám na stůl vánoční ubrus a betlém a je hotovo.
Na druhou stranu zase napeču cukroví a udělám dobrou večeři. A samozřejmě udělám velký úklid.
Prostě už ty svátky nijak neprožívám. Největší radost mám z faktu, že budu mít volno a v televizi budou staré pohádky, protože ty moderní mě až na Anděla Páně nějak neberou.
Když jsem byla dítě, měly pro mě Vánoce kouzelnou atmosféru. To jsem ještě věřila na Ježíška, scházeli jsme se celá rodina pohromadě, neměla jsem žádné starosti.
A co Vaše Vánoce? Jak je prožíváte Vy? Napište mi do komentářů. Mějte se krásně, nezblázněte se z Vánočního ruchu, to Vám ze srdce přeje Eliss ♥

Téma týdne - Změnilo mi život...

6. prosince 2016 v 15:11 | Eliss
Změnilo mi život několik věcí:
1. Knihy
Ještě než jsem začala chodit do školky uměla jsem plynně číst. Láska k písmenkům mě provází celý život a kdybych se nenaučila číst, bylo by všechno jinak. Nejraději mám detektivky a scifi.
2. Smrt
V sedmnácti jsem přišla o tátu a svět se obrátil vzhůru nohama. Byla to změna k horšímu, výrazně ovlivnila mé vztahy s rodinou, které mají k ideálu hodně daleko.
3. Střední škola a internát
Středni škola mě hodně naučila o vztazích ke spolužákům i učitelům. Ujasnila jsem si, co mě opravdu baví a kam bude směřovat má další cesta. Na internátě jsem zase zjistila, že ne vždy člověk dostane fajn spolubydlící. Ta první byla feťačka, a druhá zlodějka. No vyberte si. Naštěstí ta další se stala mou nejlepší kamarádkou a stýkáme se dodnes.
4. Láska
V devatenácti jsem se v létě poprvé a zatím naposledy zamilovala. Byylo to jako vidět všechno nádherně, růžově, snít o věcech, které se nemusí stát. Cítila jsem se nad všechny starosti povznesená. Je mi smutno z toho, že někdo třeba lásku nikdy nepozná...
5. Peníze
Pokud by v naší rodině nebyly hádky o peníze, tak bych teď nemusela řešit, kam půjdu bydlet, až mě přítel někdy vyhodí z bytu....
6. Anorexie
Od semnácti let trpím dlouho nepřiznanou poruchou příjmu potravy. Začala jsem to řešit až ve dvaceti, kdy jsem vážila jen 38 kilogramů. Beru jedny antidepresiva, chodím jednou za tři měsíce na terapii. Můj vztah k jídlu pořád není dobrý. Delší dobu uvažuji o nějaké léčebně...
To bude pro dnešek vše. Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, mějte se krásně a napište mi do komentářů, co změnilo život Vám. Vaše Eliss ♥

Televize a její vliv

30. listopadu 2016 v 19:09 | Eliss
Dnes bych ráda napsala jaký vliv má televize na můj život.
V dětství jsme neměli počítače, tak jej nahrazovala televize. Byla jsem ráda, když mi vždycky rodiče pouštěli tenkrát ještě na kazetách Popelku, nebo Kačera Donalda, kterého jsem měla hrozně ráda. Nejraději jsem měla pohádky, Pokémony nebo romantické filmy. Ale vždycky mě zlobilo, že musím jít brzy spát, a zrovna tam začíná nějaký horor!
Také jsem každý den koukala na Televizní noviny, všemu co tam říkají věřila a nejvíce se těšila na Zvířátko na konci.
Doma jsme měli vždycky puštěnou televizi celý den jako kulisu. Pamatuju si, jak jsem byla naštvaná, když se mnou máma dělala úkoly, ztlumila zvuk, a zrovna dávali Esmeraldu! Kvůli televizi jsem se nesoustředila a stejně koukala, co se tam děje.
Když jsme byli třeba někde na oslavě, tak mě štvalo, když dávali nějaký pěkný film, že zrovna nemůžu koukat.
Když mi bylo tak jedenáct let, začala se na Nově vysílat Ulice a Ordinace v růžové zahradě. Začala jsem to pravidelně sledovat, a hrozně ty postavy prožívala. Koukala jsem až do patnácti, protože jsem pak jela na intr a nebylo tolik času.
Jak jsem začala dospívat, tak jsem dospěla k tomu, že tyhle seriály už nemůžu ani vidět.
Začala jsem si stahovat filmy na PC. Baví mě valéčné filmy nebo detektivky. Nemám ráda romantické a komedie typu Babovřesky, které mi přijdou trapné. Jen můj názor, nikomu jej nevnucuji.
Když jsem skončila na internátě, doma jsem na televizi moc nekoukala. Jen na nějaký hezký film.
Ale co jsem se přestěhovala k příteli, zase jsem začala koukat na seriály. Sice mi připadaly hloupé a bezdché, ale stala jsem se na nich závislá v tom smyslu, že jsem musela vědět, co se s kým stane v další epizodě.
Na zprávy jsme koukali pouze na ČT 1, protože u těch jediných přítel nenadával.
No a pak se jednoho krásného dne stalo, že se spálil setobox. Snažila jsem se přítele dlouho dokopat k tomu, aby koupil nový, ale pak jsem se na to vykašlala.
Koukáme někdy na Prima Play na Prostřeno, a to je tak všechno. Zjišťuji. že tu televizi k životu vlastně nepotřebuju.
Informace si hledám na internetu, i když pořádně nevím, čemu věřit. Ani mě nemrzí, že jsem neviděla Slavíky, protože co jsem četla, prostě děs...
A jak to máte s televizí Vy? Je důležitou součástí Vašeho života? Děkuji za komentáře, mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Rodina je základ státu

25. listopadu 2016 v 18:05 | Eliss
Mám dnes nějaký vzpomínkový splín, tak jsem se tu tozhodla vypsat z toho, jaký vztah mám ke svým nejbližším. Začnu od toho, co se dělo, když mi v sedmnácti zemřel táta. Mámu v první řadě zajímalo, že bude míň peněz. Netruchlila, nelitovala, neviděla jsem ji plakat.
Měli jsme docela velký rodinný dům, tak máma nastoupila do práce, kde dělala dvanáctky, takže jsem byla doma skoro pořád sama. Dostala jsem z toho deprese, a rpávě odtud taky pramenila moje anorexie.
Táta zemřel a já si o tom nemohla s mámou pořádně promluvit.
Mám ještě bratra, ale ten je o deset let starší a nikdy jsme si nějak nerozumněli. A tak je to dodnes.
Bratr vždycky přijel domů tak dvakrát za měsíc, aby mámě pomohl něco poplatit.
V létě toho roku jsem se hrozně opila, máma byla zrovna u kamarádky. Seděli venku. Přišla jsem tam a začala jsem na ni křičet, že tátu nenávidí, protože byl alkoholik, a mě že nenávidí, protože jsem na něj podobná. Dostala jsem pár facek a odtáhla mě domů. kde mě osprchovala studenou vodou. Celou dobu jsem mumlala, že mě nenávidí.
Když jsem se ráno dalšího dne vzbudila, ani mi nebylo nijak zle.
Máma mi nenadávala, jen plakala, že je jí líto, že se ke mně chová chladně, ale že mi neumí dát najevo to, že mě má ráda.
Nějak jsme si to zdánlivě vysvětlili a život šel dál. Máma dostala novou práci, takže už byla více doma.
Já si ale našla přítele a připadalo mi, že mámě vadí, že už na sebe nemáme tolik času.
Bratr bydlel se svou těhotnou přítelkyní v Olomouci. Připadala mi milá, moc hezky si se mnou povídala.
Jenže přišel zlom. Najednou, že se jim v Olomouci nelíbí, mají to tam malé pro dítě a tak. Tak se přestěhovali k nám s mámou. Nesouhlasila jsem, ale máma měla radost, že jí pomůžou platit složenky.
A přišly problémy. Vyházeli mi můj nábytek a moje věci, které pro mě měli osobní hodnotu. Pro někoho hlouposti, ale pro mě ne. Nezeptali se mě, jrestli to můžou vyhodit, prostě to udělali.
Začalo nám být těsno. Švagrová se začala roztahovat, dělala naschvály. Takové maličkosti, jakože vytopila koupelnu a svedla to na mě. Všichni věřili jí. Dívala se na nás s mámou jako na nějaký obtížný hmyz.
Nakonec mi po půl roce společného soužití oznámil, že u něj dál bydlet nemůžeme, ať si jdeme kam chceme. Heh. Byl to šok. Máma na bratra napsala celý byt, a mě se to ani neobtěžovala oznámit. Tak jsem se sbalila, a bydlím u přítele. Máma si našla podnájem u jedné paní, ale teď má obecní byt.
Máma si taky našla přítele - žárlivce. Je s ním jen kvůli tomu, že má peníze. Sprostě ho využívá, sama to přiznala svým kamarádkám.
Když jsem se přestěhovala k příteli, najednou se jí nelíbilo, že by mi měla dávat celý můj sirotčí důchod. Nakonec na ni uhodil až přítel, že mě jenom škube o peníze a že si nemůžu pořádně nic koupit. Nakonec mi tedy ty peníze dala, ale s tím, že navíc mi nedá ani korunu, a dělej, jak umíš.
Chová se teď jinak, skoro se mi neozve, přijde, jen když něco potřebuje.
Bratra navštívím jednou měsíčně, a to tam jdu jen kvůli mému synovci. Cítím tu faleš od švagrové, jak je úlisná, přitom si mě smazala i z facebooku. Netuším, co jsem jí udělala.
Tolik k mojí nejbližší rodině. Nahrazuje mi ji přítel a jeho bratr, se kterým si moc rozumím. Často hlídám jeho malého synka. Vlastního synovce asi nikdy hlídat nebudu...
Tolik k mé rodině, děkuji že jste si přešetli tento nudný blábol, Vaše Eliss ♥

Sociální fobie

24. listopadu 2016 v 18:08 | Eliss
Tohle je příběh jednoho mého bývalého spolužíka.
Jeho dětství nebylo nijak růžové. Až do svých čtrnácti let bydlel s matkou alkoholičkou a otcem násilníkem. Otec ho bezdůvodně bil a někdy i na několik hodin zavíral do skříně. Matka nic z toho nevnímala, byla denně v lihu. Ve čtrnácti letech se proto utekl k babičce, kde měl konečně klid.
Dal se jakž takž do pořádku a začal studovat obor řezník - uzenář. Zlom nastal na konci třetího ročníku. Zdál se mu sen, že ho udupaly prasata. A z toho důvodu se vykašlal na školu. Zahodil celé tři roky studia, protože to podle něj bylo zlé znamení.
Začal se zabývat satanismem a čarodějnictvím. A po prázdninách nastoupil znovu do prvního ročníku, tentokrát na pekaře.
Vše bylo docela v pořádku, chodil spořádaně do školy - akorát vtloukal neustále spolužákům do hlavy svou víru.
A pak mu v lednu zemřela babička, se kterou bydlel. Byla to jediná rodina, kterou měl. Už mu nezbyl nikdo.
Začal flákat školu, protože dostal silné deprese. Dostal nějaký sociální příspěvek, ale aby přežil, musel si najít nějakého spolubydlícího.
A tím začal nekonečný příběh. Jeden jeho spolubydlící se oběsil, další skončil v blázinci. Třetí neplatil nájem, a tak to šlo pořád dokola. Nakonec zůstal sám. S nikým se téměř nestýkal, jenom ve škole se spolužáky, neměl žádného přítele, nikoho, kdo by ho po škole navštěvoval, dosud neměl ani přítelkyni.
A protože byl na praxi velice šikovný, mistrová jej poslala do pekárny kousek od školy. V rámci praxe. Líbilo se mu tam daleko více než ve škole. Bylo tam málo zaměstnanců, končil brzy. Ale užírala ho věčná samota. Byl s ostatními v kontaktu jen přes facebook. Nikdy si nevyšel do hospody nebo do kina. Jen ten prázdný byt.
Věnoval se cvičení a bavili ho knihy. To bylo vše.
A pak se po šesti měsících vrátil zpátky do školy. Byl z toho špatný, ve velkém kolektivu se cítil stísněný.
A protože si jej v pekárně chválili, začal být povýšený nad ostatní a rozhodl se jim znepříjemnit život. Neustále poučoval ostatní, co dělají špatně, dokonce si to dovolil i k mistrové. Důrazné domluvy nebyly nic platné.
Choval se čím dál tím hůř. Dostával výbuchy vzteku, na jednu spolužačku křičel, že ji pobodá. Když s někým pracoval, zpíval u toho básně o smrti. A stále si stěžoval, jak je sám. Jenže problém byl, že svým chováním každého odrážel.
Nevěděl, jak si k lidem najít cestu. Hodně jeho spolužáků mu řeklo, že se dívá agresivně na svět.
Už je mu 22 a žije pořád svůj asociální život. Je mi ho líto, ale pomoct mu už asi opravdu nikdo nedokáže. Jenom on sám. Doufám, že se Vám dnešní článek aspoň trochu líbil, Vaše Eliss ♥

Téma týdne - Tabu

20. listopadu 2016 v 11:32 | Eliss
Rozhodla jsem se opožděně sepsat něco na Téma týdne. Inspiroval mě k tomu můj minulý článek o sexu, kde si jedna slečna stěžovala, že se podle ní tohle téma na blog nehodí. Chci se tedy zeptat Vás ostatních, jestli jsem někoho nějak urazila nebo pohoršila, nebo nedejbože znechutila?
Mě připadalo napsání článku o sexu naprosto přirozené. Mám se stydět, za to co je pro lidstvo velmi příjemné a přirozené?
Napsala jsem článek proto, abych dala průchod svým příjemným vzpomínkám a podělila se o ně s Vámi.
V dětství se se mnou nikdo o pohlavním styku nebavil. Bylo to tabu. Rodiče mě poslali do knihovny pro knížku, a to bylo všechno. A dost mě to mrzí.
Také se u nás nikdy nemluvilo o náboženství. Když jsme kupříkladu přišli k babičce, která byla věřící, a ta mi chtěla dát svatý obrázek, máma začala ječet, že nic takového mít prostě nebudu. Na můj názor se nikdo neptal, že.
Když jsem byla starší, babička mi ten obrázek stejně jednou dala. Mám ho dodnes schovaný ve vitrínce. Nevěřím sice v Boha, ale nemám důvod křesťanstvím opovrhovat. Mám ho tam pro štěstí.
Pro mě osobně jsou tabu cigarety. Nesnáším je ještě víc, co tam dávají ty "pěkné" obrázky. Zrovna včera tam byl muž schoulený do klubíčka a pod tím nápis: Kouření způsobuje neplodnost a impotenci.
Když jsem ten obrázek ukázala příteli, jen se mi vysmál s tím, že to jsou kecy. No, jsem zvědavá za pár let, jestli mi znovu řekne, že to jsou kecy...
Myslím, že by se nikdo neměl stydět za to, co si myslí, píše a dělá. Tedy vyjímka jsou zloději, vrazi a úchylové.
Doufám, že se Vám dnešní článek aspoň trochu líbil, řekla bych že je takový rozpačitý a krátký... Mějte se hezky, zase někdy příště, Vaše Eliss ♥
 
 

Reklama