Moje kecy

Annabelle

Pondělí v 22:06 | Eliss
Studentka Donna dostává v roce 1970 k narozeninám panenku, kterou pojmenuje Annabelle.
Přinese si ji na kolej, kde v té době bydlí s kamarádkou Angie. Panenka však už první noc obě dívky vyděsí, když sama mění své pozice a jednou dokonce zaútočí!
Když ji Donna vhodí do kontejneru, další den ji najde znovu ve svém pokoji...
Picture
Bezradné dívky se rozhodnou uspořádat seanci.
Během ní vyjde najevo, že panenku zjevně obývá duch sedmileté Annabelle Higgins, která zemřela na stejném místě, kde se nyní nachází kolej kterou dívky obývají. Až moc náhod najednou...
Donnin kamarád Lou neměl panenku rád naléhal na ni, ať se ji zbaví, že je v ní sám ďábel.
Ale Donně bylo panenky líto a proto kamaráda neposlechla. Jedné noci se Lou probudil z hlubokého spánku a cítil hrozný děs a paniku.
Panenka byla přímo u nohou jeho postele a ďábelsky se šklebila. Lou byl jako paralyzovaný a nemohl se pořádně nadechnout.
Z nedostatku vzduchu nakonec omdlel a vzbudil se až ráno. Byl to snad jen zlý sen?
Donna však neváhala a hned druhý den kontaktovala manžele Warrenovy - známé exorcisty.
Ti si sebou vzali pro jistotu i kněze, otce Cooka. Brzy přišli na to, že v panence sídlí nějaký nelidský duch.
Manželé tedy s pomocí kněze přistoupili k vymítání, a hned poté se rozhodli již "očištěnou" panenku odvézt k sobě domů o vitrínky, kde už měli spoustu předmětů z jiných vymítání.
Během cesty jim však v autě selhávaly brzdy, vůz se různě smýkal po vozovce do stran a tak tak že dojeli v pořádku domů.
Warren doma posadil panenku na židli. Začala zničehonic levitovat po pokoji a opět se objevovala dokonce i v zamčených místnostech domu.
Proto se manželé rozhodli, že ji raději dají do vitrínky a budou vystavovat se svém muzeu.
Jednoho dne se tu zastavil mladý muž se svou přítelkyní. I přes přísný zákaz začal na panenku přes sklo bouchat a hrozit jí pěstí.
Rozezlený Warren je vykázal oba z domu. Když odjížděli dva mladí lidé domů, napálili to v plné rychlosti do stromu.
Mladík zemřel a dívka vypověděla, že se to stalo zrovna, když se smáli panenčině prokletí...
Ed Warren řekl poté k panence jen jediné: Nepokoušejte zlo! Žádný člověk není silnější než Satan...
Co si myslíte o této děsivé panence Vy? Budu ráda za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Picture

Knižní recenze 35 Smrt přichází z podzemí

Neděle v 11:43 | Eliss
Autor: Ruby Jarvis
Žánr: Scifi
Mé hodnocení: 25%
Obsah: Rocky je velitelem týmu, který provádí ve městě výkopové práce a čištění kanalizací.
Jednou v noci se však v podzemí stane něco děsivého - jeden pracovník skončí s rozhryzaným tělem a je okamžitě odvezen do nemocnice. První hypotéza je, že padl za oběť krysám.
Rockyho syn Jerry, vysoce postavený inženýr neváhá a ihned se pouští do zkoumání toho, co za zvíře vlastně zaútočilo.
Spolu se svou kolegyní Tinou přicházejí na to, že jde o nebezpečný druh sice malého, ale zmutovaného a pěkně nebezpečného aligátora.
Podaří se tyto mutanty pozabíjet dřív, než bude pozdě?
Mé hodnocení: Musím říct, že jsem už hodně dlouho nečetla tak špatnou knížku.
Absolutně zmatené, děj si skáče z místa na místo - jednu dobu je hrdina u sebe doma a najednou se jako zázrakem ocitne ve škole - a takto bych mohla pokračovat dál.
Dočetla jsem ji jen s velkým sebezapřením už proto, že když začnu knihu číst nechci ji jen tak odhodit, i když je nekvalitní.
Kniha byla velmi zmatená, nepřehledná, a ten konec mě nas*al úplně neskutečně.
Takže, tuhle knížku nedoporučuju vůbec nikomu, pokud tedy nejste po lobotomii mozku, heh.
Doufám, že se Vám dnešní recenze líbila, ale dnes se Vás ani raději nebudu ptát jestli jste knížku četli.
Přeji krásný letní den, a čtěte kvalitní literaturu. Mějte se fajn, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro smrt přichází z podzemí

Knižní recenze 34 Mucholapka

Pátek v 12:21 | Eliss
Autor: Dominik Dán
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Mucholapka volně navazuje na titul Moucha. Znovu se setkáváme s Richardem Krauzem a jeho kolegy z kriminálního oddělení.
Rozhodují se i přes časovou vytíženost znovu věnovat rok staré nebjasněné vraždě Cley Petreskuové. K tomu musí navíc vyšetřovat případ "ponožkového vraha", a jako by toho nebylo málo, ztratí se mladá maminka Diana, která měla odejít na smluvenou schůzku s bachařem z vězení, kde sedí její přítel Evžen.
Mezi podezřelé se brzy dostává Jozef Slovan, který nedávno odešel na amnestii z vězení, a náhodou tam seděl zrovna s Evženem. Podaří se mu vinu prokázat, nebo za to může někdo úplně jiný?
Hodnocení: S knížkami od Dominika Dána mám velmi dobré zkušenosti. Proto když jsem viděla v knihovně tento titul, neváhala jsem a hned jsem si ho půjčila.
Velmi mě bavila, i přes délku téměř 400 stran. Bavilo mě sledovat vyšetřování - bez různých vymožeností, které najdeme v amerických detektivkách. Je tu spousta výslechů, ale ani trochu nenudí.
Strhávám procenta jen za to, že od začátku víme, kdo je vrah, jen se mu to musí dosti složitě prokázat.
Ale jinak se mi knížka velmi líbila, jako ostatně všechny od Dominika Dána.
A co Vy? Líbila se Vám tato knížka? Nebo jste ji ještě nečetli? Děkuji z přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro mucholapka dominik dán

Jarmark přízraků

9. srpna 2017 v 9:49 | Eliss
Na podzim roku 1916 Edith Olivierová odbočila z hlavní silnice do Swindonu, aby našla nějaké místo na přespání.
Začalo poprchávat, ale Edith nikam nespěchala. Najednou upoutaly její pozornost impozantní černé neolity lemující cestu k megalitickému kruhu v Avenbury, kde se za pohanských časů odehrávaly bakchanálie - nevázané, divoké zábavy.
Zastavila auto na konci dlouhé, nezpevněné cesty a vyšplhala na malou vyvýšeninu, aby měla lepší rozhled.
Ke svému překvapení se před ní vynořil rej postav uprostřed shluku maých chalup.
Vypadalo to na pravý venkovský jarmark - byli tam polykači ohně, akrobaté, žongléři, a i přes vydatný liják to vypadalo, že se vesničané dobře baví.
Ale po chvíli si všimla něčeho děsivého - i přes déšť vesele plápolaly ohně a ani jedna z postav nebyla mokrá - vypadalo to, jakoby by přímo proplouvali mezi kapkami deště.
Po devíti letech Edith navštívila toto místo znovu, tentokrát s průvodcem.
Proto se ho při první příležitosti neváhala zeptat na jarmark. Potvrdil, že se tu kdysi tyto slavnosti konaly, ale poslední se oehrála v roce 1850.
Teprve nyní si Edith všimla, že vyvýšenina, ne které kdysi jarmark pozorovala,zmizela.
Nezůstalo po ní ani stopy. Podle průvodce vyvýšenina zmizela už po roce 1800.
Pro Edith zůstalo to, co tenkrát viděla, až do konce života neobjasněnou záhadou.
Měla snad halucinace? Ale ten den nebylo horko, které by to snad mohlo vysvětlit. Nebo se nějakým záhadným způsobem ocitla na chvíli v minulosti?
A co si o této záhadě myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný srpnový den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro avebury stone circle

Fúrie domácí

6. srpna 2017 v 20:46 | Eliss
Prvního přítele jsem měla až v devatenácti, takže jsem byla trochu v rozpacích z toho, co čekat od společného bydlení.
Když jsem byla na internátě, moje zadané spolubydlící s oblibou komandovaly svoje partnery.
Například Jana. Téměř celý den byla s přítelem na telefonu - i o přestávkách ve škole. Na tom by nebylo nic tak špatného, kdyby jej pořád nekontrolovala. "V kolik končíš v práci? Už jsi jedl? Jaktože jsi u kamaráda, když jsem říkala že máš doma luxovat?!"
Skoro denně se hádali, protože její povaha byla taková, že muselo být vše po jejím. A její přítel byl tak trochu "free."
Nechápala jsem, proč ho nenechá dělat si co chce - když tedy nedělá nic špatného.
Křičela na něj i kvůli tomu, že byl s kamarádem na kávě - a to jí toho dotyčného dal k telefonu, aby byla v klidu. Nezabralo to, byla hysterická, tak se raději sebral a šel domů.
Vrtěla jsem nad tím hlavou a říkala si, že taková nikdy nebudu.
Bývalá přítelkyně mého partnera byla doslova na zabití. Přikazovala mu, co si má vzít na sebe, křičela na něj kvůli drobkům od chleba na kuchyňské lince a neustále ho komandovala kvůli práci doma - přitom je pracovitý, pořád se snaží doma něco kutit.
Takže se snažím nebýt panovačná a zlá.
Když přítel někam jde, nemám potřebu mu každou hodinu volat - domluvíme se kdy přijde domů, abych neměla strach, a pokud se chce zdržet, vždycky zavolá. Takhle to má i on se mnou. Navzájem si věříme.
Co se týče jeho nepořádnosti, snažím se ji tolerovat, protože to jsou maličkosti. A pokud jsou věci, které mě extrémně vytáčely - vajgly v záchodové míse, špinavé ponožky pohozené v obýváku - vždy jsem si to s ním rozumně vysvětlila.
Mám se snad každé ráno rozčilovat nad tím, že nechal na stole prázdný kelímek od jogurtu? Nebo řešit drobky na kuchyňské lince?
Ne. Taková být nechci a nebudu. Protože život je příliš krátký na to, abych řešila takové nesmysly.
A co si o tomto myslíte Vy? Je můj přístup špatný, nebo naopak v pořádku? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro hádka se ženou

Knižní recenze 33 Tikot

4. srpna 2017 v 13:35 | Eliss
Autor: Dean Koontz
Žánr: Horor, Mysteriózní
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Tommy Phan je spisovatel pocházející z Vietnamu, který žije už několik let v Americe.
Jedné podzimní noci se rozezní zvonek u jeho dvěří, avšak když otevře, nikdo za nimi není. jen na prahu leží neuměle sešitá hadrová panenka, ke které je připojen vzkaz ve vietnamštině, který však Tommy po letech strávených v Americe už nedokáže přečíst.
Vezme panenku dovnitř, čímž odstartuje děsivou noční můru. Zdá se totiž, že panenka je něčím prokletá, má svůj vlastní rozum a rozhodně mu nebyla darována z přátelských pohnutek.
Když se navíc na obrazovce počítače objeví zlovolný nápis: Lhůta vyprší za rozbřesku. Tik tak!, začíná Tommyho závod s časem.
Musí vypátrat, kdo mu poslal tajemnou příšeru, která navíc velmi rychle roste. Cestou nalézá spojenkyni v praštěné servírce Del Payneové, která mu zachrání život.
Unikne Tommy panence, a podaří se mu ji zničit? Nebo je příliš pozdě, a čas nemilosrdně vyprší?
Hodnocení: Recenze, které jsem před předčetím knížky četla, nebyly příliš lichotivé.
Čekala jsem horor - asi tak do půlky byla knížka opravdu plná skvělé tajemné atmosféry.
Za půkou je to spíš takové nepovedené fantasy, a ke konci groteska, která se snaží být až absurdní. Bohužel srážím i body za divný konec. Je velká škoda, že knížka nezůstala hororová po celou dobu, za mě by určitě bylo hodnocení větší.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo nějakou jinou od Deana Koontze? A jak se Vám líbila? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný letní den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Tikot Dean Koontz

Věc, o které se těžko mluví

1. srpna 2017 v 15:45 | Eliss
Dnes chci psát o věci, která se mi stala před půl rokem, ale do konce života na ni nezapomenu.
Byla jsem znásilněna svým kamarádem, kterého znám deset let, a od kterého bych to nikdy neočekávala.
Bylo mi dvanáct, když jsem ho poprvé viděla v hospůdce, kde jsem byla s mámou a tátou něco oslavovat.
Přisedl si k nám, protože se znal s mými rodiči. Dal se do řeči i se mnou, připadal mi sympatický a docela se mi i líbil.
A ani mě nenapadlo řešit, že je o jedenáct let starší než já.
Od té doby jsme se pravidelně potkávali na vesnických zábavách, prohodili spolu pár slov a dvakrát si spolu zatančili.
Vyměnili jsme si i telefonní čísla. A asi před dvěma lety jsme se začali hodně kamarádit.
Chodili jsme spolu do města na kávu, párkrát jsme byli i v kině. Přítel o tom věděl, a nevadilo mu to, protože mezi námi nikdy nic nebylo.
Asi před rokem mi od něj najednou začaly chodit SMS s erotickým obsahem typu: Jsem dnes sám doma. Co kdybys ses zastavila a přeblafla mi ho? Těším se na tvoji ku**u. Myslím, že vytečkované části si doplníte sami.
Tím pádem začali být i naše společná setkání divná, nelíbilo se mi jak se na mě dívá, poslouchat jak se mu hrozně líbím, dokonce mě nabádal ať odejdu od přítele a jdu bydlet k němu.
Ani jsem už nechtěla chodit k němu domů, ze strachu aby si něco třeba nedovolil. Měla jsem z něj stále divnější pocit.
Dva měsíce jsem s ním vůbec nebyla v kontaktu, protože jsem si řekla, že nepatří do mého života když nedokáže respektovat to, že chci být jen kamarádka.
Přítelovi jsem se ze strachu o ničem z toho co se mezi námi stalo nesvěřila.
Na začátku února mi napsal v osm hodin večer textovku, ať se stavím na cígo na zastávku. Moc se mi nechtělo, protože už byla tma, ale pak jsem si řekla proč ne. Bylo to měsíc po tom co jsme se znovu začali bavit.
Přišla jsem tedy na zastávku, zapálila si a čekala na Petra. Přijel, ani nevystoupil, jen otevřel okýnko. "Pojď si sednout dovnitř, beruško. Je zima, ale já tu mám zapnuté topení."
A já husa hloupá šla. Sedla jsem si dozadu, protože vepředu měl jakousi krabici.
Když se rozjel směrem pryč, dostala jsem docela strach. "Kam jedeme? Vždyť jsme si měli jen dát cígo, a já musím domů!"
Lomcovala jsem s dveřmi, které nešly otevřít. "Do prdele, Petře, tohle není sranda."
Neříkal nic, jel dál, a já netušila kam nebo proč. Když jsem vytáhla z kapsy mobilní telefon, abych zavolala příteli, vyrazil mi ho z ruky, přičemž se rozletěl na podlaze.
"Jestli na ten telefon ještě šáhneš, tak ti venku omlátím hlavu o nejbližší strom." Pronesl to tónem jako by mi oznamoval že zítra bude pršet.
Srdce mi bušilo jako o závod, v krku jsem měla knedlík. Hlavou mi beželo jen hlavně mu neodporuj a udělej všechno co chce.
Někde zastavil, vystoupil, otevřel dveře vzadu a vytáhl mě ven.
"Nech mě dělat si co chci, a nic ti neudělám. Nakonec se ti to bude líbit." Byli jsme na staré cestě u lesa, kde v létě chodí hodně lidí na houby, ale protože byla zima, nikde nikdo.
Nebudu tady detailně popisovat, co se dělo, snad jen že když jsem se jednou zmohla na chabý odpor dal mi takovou facku, že mě ještě dva dny pálila tvář.
Když se mnou skončil, varoval mě, ať to nikomu neříkám, nechal mě tam ležet na studené zemi a jel pryč.
Šíleně jsem vzlykala, asi pět minut jsem tam tak ležela, pak jsem se zmátořila, oblékla si potrhané věci, sebrala telefon, který byl hozený na cestě a volala kamarádce. Bydlela naštěstí kousek od místa, kam mě odvezl.
Přišla pro mě, zavolala mi taxík a jela jsem na policii.
Tam mě několik hodin vyslýchali, byli dokonce i pro Petra, který všechno zapřel.
Od první chvíle jsem poznala, že mi nikdo nevěří. Dokonce se mnou nejeli ani na místo činu, ani jsem nebyla na lékařské prohlídce.
Požádala jsem alespoň o soudní zákaz styku, který naštěstí potvrdili.
Nejhorší byly ty první dny po přepadení, bála jsem se jít i vyvenčit psa před dům. Nic mě nebavilo, nechodila jsem dva týdny do školy a můj sexuální život je v troskách, protože na to co se mi stalo nemůžu přestat myslet.
Psycholog mi v tomto ohledu také moc nepomohl, to už jsem si o tom více promluvila s přítelem, který mě má i přes mé "zašpinění" pořád rád.
Ano, takhle si připadám. Jako bych byla pořád něčím špinavá, ale nedokážu to ze sebe umýt.
Nejhorší je, že Petr nebyl potrestán, a pořád si v klidu kráčí po městě. A já se ptám, která "kamarádka" se stane jeho další obětí?
Děkuji za přečtení tohoto vyčerpávajícího článku, mějte krásný den, Vaše Eliss ♥

Jak se žije na vesnici

30. července 2017 v 16:44 | Eliss
Odmalička bydlím v jedné zapadlé vesnici v horách. Město je vzdáleno pět kilometrů, takže není problém sednout na kolo nebo autobus a jít si cokoli zařídit.
Máme tu celkem tři samoobsluhy, kde mají téměř vše. Jen v neděli je otevřeno až ve dvě, ale není problém si nakoupit předem.
Mezi velká plus patří čistý vzduch bez smogu a krásná příroda, kterou máme hned za domem. Není tedy problém jít o víkendu na hřiby, a ani to nemám moc daleko.
Naopak mě štve veliká spousta drben. Jsou to většinou důchodkyně, které nemají nic lepšího na práci než pozorovat okolí a na vše se vyptávat.
Jedna paní hned naproti nám sedí skoro celý den a někdy i v noci u okna. Prý tam má mít i nějak natočené zrcadlo, aby viděla na náš činžák.
Sousedky, co bydlí v bytě hned vedle nás se ptala, jaktože v deset v noci svítí v koupelně, když to už má prý každý normální člověk spát. Ani jí na to neodpověděla, jen se zasmála.
Když jsem ještě bydlela s mámou, měli jsme sousedy, kteří se začali hádat o pozemky, kvůli tomu si cik cak postavili plot - aby měl každý přesně své území! A už neřešili, že se jim ostatní kvůli tomu smějí. Dokonce si kvůli tomu museli překopat bazén. Byli schopni si vyčítat i údajné bouchání víkem od popelnice...
Drby o druhých se tu šíří rychlostí světla. Večer si jdete sednout s kamarádem na pivo a ráno se už povídá, že spolu chodíte.
Asi před půl rokem jsem měla se sousedem také jeden incident. Má asi deset let starého jezevčíka, kterého nechává neustále přivázaného venku na řetězu. No a mu se to samozřejmě nelíbí, tak kňučí a teskně štěká.
Když se to dělo jednou i v jedenáct v noci, šla jsem mu zaklepat na okno a vysvětlila mu, že jestli ten pes bude ještě jednou v noci takhle naříkat, že ho nahlásím na obecní úřad.
Psa si někam přesunul, protože už není slyšet vůbec. Jen doufám, že mu neudělal něco horšího...
Jsou tu i tací, co dělají vyloženě naschvály - v neděli v šest hodin ráno, to je ideální čas na sekání trávy!
Jak bydlím teď s přítelem, naši sousedé jsou povětšinou neutrální. Pozdravíme se, ale jinak se každý staráme o sebe.
Když jsem bydlela s rodiči, často jsme byli u sousedů na grilovačkách nebo jen tak seděli venku a povídali si. Moc ráda na tyto časy vzpomínám a mrzí mě, že se už nejspíš nebudou nikdy opakovat.
Ale nikdy bych nechtěla bydlet ve městě, mám ráda zdejší čistý vzduch a přírodu.
A co Vy? Bydlíte na vesnici nebo ve městě? A kde se Vám líbí více? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 32 Pravdu znát nemusíš

27. července 2017 v 11:03 | Eliss
Autor: Mary Higgins Clarková
Žánr: Krimi, Thriller
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Mariah je v šoku z vraždy svého otce, ale ještě větší rána pro ni je, když z vraždy obviní její matku trpící Alzheimerovou chorobou.
A protože před smrtí překládal dopis, který měl poslat samotný Kristus svému příteli, jsou mezi podezřelými i jeho kolegové, se kterými jezdil na vykoppávky.
Když se navíc Mariažiným sousedům ztratí v den vraždy šperky, zdá se, že pátrání po vrahovi vede ke svému cíli.
Ale Mariah si musí dávat velký pozor, aby neskončila v jeho rukou...
Hodnocení: Mary Higgins Clarková patřila před několika lety k mým oblíbeným autorkám.
Ale jak se mi po dlouhé době dostala do rukou její knížka, byla jsem zklamaná.
Byla to velmi nudná četba, měla jsem chuť ani ne po půlce knížku odložit a dočetla jsem ji jen s velkým sebezapřením.
Vadilo mi neustálé opakování jmen postav a také jsem našla pár nelogičností.
Vraha jsem si tipla skoro na začátku správně, a to se mi u detektivek často nestává.
Takže, tuto autorku pravděpodobně zase dlouho nevyhledám, protože knížka není dobrá ani jako odpočinková četba.
Dala bych ještě méně procent, ale z nostalgie za dětství strávené s těmito knížkami dávám padesát.
A co Vy? Máte rádi tuto autorku, nebo jste na tom podobně jako já? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Pravdu znát nemusíš

Jak jsem vyrazila poprvé sama na úřad

24. července 2017 v 18:56 | Eliss
Již v předchozích článcích jsem se nekolikrát zmiňovala, že mi zemřel táta.
A protože pořád studuji, mám nárok na sirotčí důchod. Ten chodí na účet mámě, ona peníze vždycky vybere a já si pro ně přijdu.
Jenže tu byl háček. Máma mi nikdy neřekla ani neukázala papír, kolik že to mám vlastně brát. Dávala mi každý měsíc 5 500 s tím, že stovku si nechává na penzijní spoření které mi platí.
Přítelovi se to delší dobu nezdálo, pořád do mě šil, ať si jdu zjistit na úřad kolik že to vlastně mám dostávat.
Já jsem dlouho odmítala na úřad zajít, protože mi to připadalo vůči mámě dost nefér - přece by mě neokrádala!
Minulý týden jsem se však po další hádce s přítelem na toto téma odhodlala v pondělí na úřad zajít.
Sama jsem tam ještě nikdy nebyla - já vím, ve 22 letech je to docela ostudné.
Na informacích hned v přízemí mi paní poradila, do jaké kanceláře mám jít.
Tam byla příjemná paní po třicítce, tak jsem jí dala občanský průkaz a vysvětlila, že se jdu jen zeptat, kolik peněz mám dostávat.
Hned první zádrhel - potřebovala rodné číslo mojí mámy.
To jsem samozřejmě nevěděla - ale paní byla tak ochotná, že si ho šla najít do spisu.
Po přečtení částky, kterou mám dostávat, jsem málem spadla ze židle. 7 020 KČ.
Takže jsem paní hned poprosila, jestli by mi ty peníze mohly chodit na složenku domů. Vyřídila mi žádost.
Hned po odchodu z budovy jsem si musela dát panáka, ačkoliv jinak se alkoholu vyhýbám.
Opravdu jsem nečekala, že si máma bude nechávat část mých peněz.
Když jsem přišla k ní domů a začala na toto téma mluvit, začala se mi dost podivně vymlouvat.
Nechtěla jsem se hádat, tak jsem to dál neřešila.
Když jsem volala bratrovi, že mi budou k němu chodit složenky (mám tam pořád trvalé bydliště), tak do mě začal hustit, ať mu hlavně nezapomenu platit 100 KČ každý měsíc za vodu a na začátku roku popelnice.
Ani jsem k tomu neměla moc co říct. Nejprve mě vypakuje z domu, kde jsem vyrůstala, a není mu vůbec blbé si ještě říkat o peníze.
Takže jsem se definitivně přesvědčila o tom, jak "úžasnou" mám rodinu.
Budu se raději spoléhat jen sama na sebe a na přítele, protože ten mi za to stojí.
Tahle zkušenost mě poučila nebát se jít sama na úřady a zjistit si jak se věci mají.
Doufám, že se Vám tento článek líbil a pokud jste v podobné situaci, třeba Vás inspiruji k podobnému rozhodnutí.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 31 Zmizelá

21. července 2017 v 14:49 | Eliss
Autor: Gillian Flynnová
Žánr: Drama, Román, Krimi
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Nick Dunne má na první pohled ideální manžeství. Se svou ženou Amy se zrovna chystá oslavit páté výročí svatby, když Amy náhle zmizí.
Po svém příchodu domů najde Nick doma hrozný nepořádek, a proto jde ihned na policii.
Začíná velké pátrání - mezi podezřelými je i Amyinin bývalý přítel Desi a spolužačka ze střední školy, která byla Amy posedlá.
Najde se i Amyinin deník, který velice znepokojujícím způsobem naznačuje, že je za její zmizení zodpovědný právě Nick.
Najde se nakonec? A kdo je zodpovedný za její únos? Kniha nabízí dost šokující rozuzlení!
Hodnocení: Knížka má více než 500 stran, ale čte se velmi lehce kvůli napínavému ději.
Bohužel mě velmi vytočil závěr, tak divný pocit jsem po přečtení knih dlouho neměla.
Líbilo se mi vyšetřování, hádanky které nechala Amy před svým zmizením a sympatická dvojice vyšetřovatelů.
Osobně bych knížku tak o čtvrtku zkrátila a jiný konec by mě velmi potěšil.
Ale je mi jasné, že některým bude vyhovovat, je to jen můj názor. Velmi brzy zhlédnu i filmové zpracování, abych mohla posoudit jestli je lepší než kniha.
A co Vy? Líbila se Vám knížka nebo jste viděli jen film? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Zmizelá kniha

Rádoby kamarádka

18. července 2017 v 20:26 | Eliss
V předchozích článcích jsem se už zmiňovala o tom, že jsem byla tři roky na internátě.
Ve třetím ročníku jsem byla přidělena na pokoj ke slečně, která byla o dva měsíce starší než já. Studovala obor podnikání.
Párkrát jsem se s ní dala na večeři do řeči, a připadala mi v pohodě.
Měla jsem se však docela hodně vyvést z omylu.
Jsem takový klidný, tichý typ, co si rád čte a nepotřebuje k životu notebook a mobil každou vteřinu volného času.
Nejprve mi začalo vadit, že si pouští nahlas seriály. Když jsem ji prosila, ať si to dá do sluchátek, tak prý ne, protože to kazí uši.
Hm, řekla jsem si. Začala jsem tedy před každodenní dávkou Ulice a Ordinace v růžové zahradě utíkat na chodbu s knížkou.
Vychovatelé se divili, proč jsem věčně na chodbě. Raději jsem to nekomentovala.
A s tím souvisí i další věc. Vztekala se, když jsem si chtěla večer rozsvítit a číst si. Nebo se nedej bože učit.
To jsem byla také vyhnána na chodbu. Kde byl mimochodem věčně průvan.
Její největší koníček byly drby. Každý den pro mě měla něco nového o někom z internátu nebo ze školy - ne že by mě to kdovíjak zajímalo, ale očividně jí nevadilo, že ji pomalu ani neposlouchám.
Chodila jsem kvůli své dyskalkulii na obor Zahradnické práce. O mých spolužácích se s oblibou vyjadřovala jako o "retardech", ačkoliv je v životě neviděla.
Neskutečně mě to uráželo. Nikdo nemůže za to jaký je.
Další věc bylo její neskutečné sobectví. Když mi jednou došel toaletní papír, odmítala mi půjčit kousek toho svého.
Od té doby jsem už po ní raději nic nechtěla.
Když s někým sdílíte pokoj a on nechutně u jídla mlaská a prdí, je to vážně nepříjemné.
Byla jsem opravdu ráda, když byl konec roku a já se vrátila domů.
Mám ji na Facebooku v přátelích. A víte, co je zajímavé? Vždycky napíše jen, když se chce s něčím pochlubit. A pak vyzvídá. Jaktože mám staršího přítele? A jak jsem si vůbec mohla někoho najít když jsem byla tak ušlápnutá?
Je schopná mi jen tak z ničeho nic napsat: "Jaktože jsi mi nenapsala, že tvůj bratr bude mít rodinu? A jak se jmenuje jeho přítelkyně?"
Kolikrát ani neodepisuju. Naposledy mi psala, že se má super a je těhotná. Přeji jí to. Nikomu nikdy nepřeji špatné věci.
Jen je mi líto, že pořád vyzvídá a nedá se s ní normálně komunikovat.
Kdysi mi říkala, že nemá u nich v okolí žádné kamarádky. No, nedivím se.
Protože nikdo normální se nebude kamarádit s někým, kdo jen dělá drby a chlubí se sám sebou.
Tohle bylo jen takové zamyšlení, v žádném případě nechci tvrdit že já jsem dokonalá. To rozhodně ne.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil. Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 30 Nemesis

15. července 2017 v 19:59 | Eliss
Autor: Jo Nesbo
Žánr: Drama, Kriminální
Mé hodnocení: 80%
Obsah: V jedné bankovní pobočce v centru Osla dochází k loupežnému přepadení. Pracovnice za přepážkou je vzata jako rukojmí a vedoucí pobočky dostává pokyn k naházení peněz do tašky za pouhých dvacet pět vteřin. Bohužel to v časovém limitu nestíhá, a tak žena umírá.
Pachatel z místa činu ihned mizí a není po něm ani stopa. Případ dostává na starosti Harry Hole, jeden z nejlepších policistů na oddělení, který je ale zároveň alkoholik s dost svérázným způsobem života a neuspořádanými vztahy.
Do toho umírá jeho bývalá přítelkyně Anna, u které byl zrovna den předtím než ji našli na večeři, bohužel má z celého večera úplné okno. Harry stojí před dvěma dost složitými úkoly. Zvládne je vyřešit dřív, než bude pozdě?
Hodnocení: Mé asi tak čtvrté setkání s Harrym Holem a opět naprostá spokojenost!
Ze začátku je knížka dost chaotická, ale pak se čte dobře. Na některých serverech jsem četla, že některým připadá zápletka hrozně složitá a knížku kvůli tomu nedočetli.
Mě to naopak nevadí, ráda se soustředím i na velké množství postav.
Harryho postava je taková dost nevšední - žádný kliďas, naopak se nebojí postavit i vedoucím se svými sarkastickými poznámkami. A tohle mi hrozně imponuje.
Ke konci jsem musela rychle číst, protože jsem byla opravdu napjatá!
Rozhodně můžu doporučit všem milovníkům dobré - i když trochu zamotanější detektivky.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo některou jinou od Jo Nesba? Budu moc ráda za Vaše komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro nemesis jo nesbo

Nevšední prohlídka v muzeu

13. července 2017 v 20:20 | Eliss
V únoru roku 2004 jsou manželé Jean a Bob na výletě ve středozápadní části USA.
Rozhodnou se udělat si v jednom malém městečku zastávku na prohlídku místního muzea.
Do muzea vstoupí kolem 15:00 s tím, že si půjdou každý po svých, aby si mohli v klidu vychutnat to, co je opravdu zajímá.
Jean říká manželovi, že si nastaví své "vnitřní stopky" přesně na 17:00, kde se sejdou před vchodem.
Poté se jejich cesty rozdělí.
Když se blížil konec Jeaniny prohlídky, před pátou hodinou, přiblížil se k ní náhle muž v nepromokavém plášti s kufrem na kolečkách.
Jen si pomyslela, že je zvláštní, že se mu chce celou prohlídku absolvovat s takovou zátěží, a dál sledovala na obrazovce plátna dokument o šedesátých letech.
Muž se postavil vedle Jean a po chvíli prohodil: "To je zvláštní, vypadá to úplně, jako by to bylo dnes."
Nečekal na odpověď, otočil se a odešel. Podle svých slov se Jean hned poté vydala k východu a byla si jistá, že je za minutu pět.
U východu už na ni čekal rozrušený manžel. "Kde jsi byla tak dlouho? Zrovna jsem se chystal volat policii a nahlásit tě jako pohřešovanou!"
Udivená Jean si vyslechla jeho vyprávění, jak už po zavírací době prošel spolu s několika zaměstnanci celé muzeum, ale nikde po ní nebylo ani stopy.
Argumentovala tím, že kolem něj přece několikrát prošla, ale vůbec si jí nevšímal.
Jak tedy mohl tvrdit, že ji hledají? A kam by se mohla mezi muzejními exponáty ztratit?
Když si vzpomněla na zvláštního muže, který musel vyjít z muzea chvíli před ní, všichni odpřísáhli, že žádnou podobnou osobu vůbec nespatřili.
Ocitla se snad Jean pomocí filmového plátna na chvíli v šedesátých letech? Nebo se s manželem nějakou podivnou náhodou minuli?
Co si o tomto podivném zážitku myslíte Vy? Napište mi prosím Vaše názory do komentářů, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro skarabeus

Není to už přes čáru?

11. července 2017 v 11:13 | Eliss
Pokud máte účet na sociálních sítích, čtete noviny nebo koukáte na televizi, určitě Vám neunikla informace o autonehodě dvou mladých dívek, které vysílaly zrovna živě na Facebook.
Při jízdě pily pití, zpívaly si, vykřikovaly jak je nezajímají zákazy, jeden vulgarismus za druhým, řidička telefonuje za jízdy a přitom jí spolujezdkyně drží volant. Velmi nezodpovědné.
Ke konci řidička vykřikuje, že jede přes 100 kilometrů v hodině.
Po chvíli následuje náraz do protihlukové bariéry, ale kamera pořád jede, takže slyšíme lidi, kteří se na místo nehody okamžitě rozeběhli. Musím smeknout před jejich lidskostí, zvlášť jedné paní co ukliďňovala zraněnou dívku.
Řidička bohužel svým zraněním podlehla, zatímco druhá dívka je s lehčími zraněními v nemocnici.
Video jsem nedokázala dokoukat do konce - není tam sice nic moc vidět, ale ony dost stačí ty zvuky.
Jak už jsem zmínila, chování dívek bylo opravdu velmi nezodpovědné a je velké štěstí, že nezranily ještě někoho dalšího.
Věřím, že spolujezdkyně má trauma na celý život a velké ponaučení do života o tom, s jakým řidičem si příště sedne do auta.
Ale jsou tu věci, co nechápu. Video už měl dávno někdo smazat (spíše ho vůbec nedávat na sociální sítě, přeživši dívka z toho musí mít takový hrozný pocit, že si ho vůbec nedokážu představit.)
Mám také účet na Facebooku a hrozně mě zaráží nenávist ostatních lidí v komentářích.
Nadávají jim tam do pi*í, píší sprosté věci o jejich rodinách a přejí smrt i spolujezdkyni. Někdo tam dokonce dával screen z profilu mrtvé Nikoly B. Jsou tam komentáře typu: "Nechceš mě svézt autem? Nezapomenutelná jízda!"
Některým komentujícím to přijde vtipné, dávají k článkům smějící se smajlíky. Opravdu hyenismus.
A proto se ptám: Není to už přes čáru? Dívky za své chyby zaplatili, tak by je už lidé i bulvár měli nechat na pokoji.
Jen ať si oni zkusí představit, jak by bylo jim na místě pozůstalých, sledovat svou dceru při její poslední jízdě, kterou navíc viděla celá republika.
Přála bych si, aby už všichni nechali tuto záležitost na pokoji. Každý den co jsem na Facebooku mi to pořád skáče na hlavní stránce.
Rodině Nikoly B. přeji upřímnou soustrast a druhé dívce co nejlepší zotavení.
A ať si každý sáhne do svědomí, jestli nikdy za volantem opravdu neudělal nic nepatřičného, například netelefonoval nebo se nenapil, i když se to nesmí.
Slečna byla mladá a plná života, bohužel udělala velkou chybu. Nikomu nepřeji nic špatného a nenapadlo by mě psát takové hnusné komentáře.
Nikdy jsem netušila, že jsou lidé až takové hyeny.
Odkaz na video sem dávat nebudu, pokud chcete, určitě si ho dohledáte sami, ale stejně myslím, že skoro všichni to už viděli.
Přeji Vám krásný den, dávejte na silnicích pozor a nenechte si ničím zkazit náladu. Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a budu ráda za Vaše komentáře. Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 29 Sladký svět

9. července 2017 v 12:42 | Eliss
Autor: Evan Hunter, Ed MaBain
Žánr: Krimi, Psychologický
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Kniha je napsaná jedním autorem pod dvěmi jmény a různým stylem.
První část knihy má název Snad ani krůpěj nespadne dřív, než zajde slunce...
V ní se seznamujeme s architektem Benjaminem Thorpem, který je zrovna na služební cestě v New Yorku.
Má dobrou práci, na pohled spokojené manželství a šťastně provdanou dceru. Ale Ben má vážný problém - je závislý na sexu, a proto při svých služebních cestách nenechá na pokoji žádnou sukni.
Je to soupis jeho noci a seznam žen, které skončí v jeho posteli, rozhodně není malý.
Naproti tomu ve druhé části knihy se seznamujeme s policistkou Emmou, která přichází na oddělení vražd a zrovna začíná vyšetřovat se svým kolegou Jimmym vraždu protitutky.
Mezi podezřelé se brzy dostává i Ben...
Mé hodnocení: Je to tak napůl.
První část knížky se mi moc líbila, hlavně myšlenkové pochody člověka závislého na sexu a co je schopný udělat pro své potěšení. Jak se nestydí klidně volat manželce a dceři, a přitom myslí na to, jak bude nevěrný.
Zato druhá část - vyšetřování vraždy byla ve srovnání s tou druhou neskutečně nudná. Kdyby byla napsaná v tom stylu jako ta první, dala bych určitě víc procent.
A co Vy? Líbila se Vám tato knížka? Děkuji Vám za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Sladký svět

Prokletí náčelníka Šoniů

6. července 2017 v 18:13 | Eliss
Ve třicátých letech devatenáctého století se na Divokém západě stále ještě páchaly na Indiánech zvěrstva novými obyvateli kontinentu.
Při jednom takovém byl zabit náčelník Šoniů, ale před smrtí ještě stihl vyslovit kletbu. Předpověděl, že každý americký prezident zvolený do své funkce v roce končící nulou zemře nepřirozenou smrtí.
W. H. Harrison byl zvolen v roce 1840. Úřadoval pouze měsíc, pak byl nalezen mrtev. Příčina jeho smrti se nikdy neobjasnila.
Abraham Lincoln, zvolen v roce 1860. 14. dubna 1865 zabit v divadle během představení.
James Garfield byl zvolen v roce 1880 a zemřel na následky atentátu.
William McKinley byl zvolen v roce 1900 pro druhé volební období, v září roku 1901 zahynul po spáchání atentátu šíleným anarchistou.
Warren G. Harding byl roku 1920 zvolen 29. prezidentem USA. Zemřel náhle už o tři roky později.
Franklin D. Roosevelt byl znovu zvolen do své funkce v roce 1940 - zemřel dříve než stihl dokončit své volební období.
Od té doby se děsivé prokletí neozvalo - v roce 2000 zvolený George W. Bush se doposud těší dobrému zdraví.
Já osobně věřím, že na tom určitě zrnko pravdy je. Indiáni byli opravdu hodně moudří a chtěli pro svou zemi jen to nejlepší. Taková záhrobní pomsta bílému muži...
A co si o tom myslíte Vy? Děkuji za přečtení a kometáře, omlouvám se že je dnešní článek trochu kratší.
Mějte se krásně, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Jak jsme vyrazili na hřiby

3. července 2017 v 18:12 | Eliss
Už dlouho jsme si s přítelem plánovali, že půjdeme do lesa na hřiby. Bohužel to dlouho nevycházelo, jelikož chodil pořád do práce.
Minulý týden měl v neděli volno, tak jsem hned ráno navrhla, že bychom mohli jít. Venku bylo krásně, ale ne moc horko.
Souhlasil, takže jsme po obědě vyrazili. Vzala jsem košík a nůž, i když se mi přítel smál, že určitě nic nenajdeme a že se s tím budu tahat zbytečně.
Les máme kilometr od bytu, kde bydlíme. Jde se po asfaltové cestě, postupně stále více do kopečka.
A jelikož jsem věčně u počítače a moc se nehýbu, už před lesem jsem byla zadýchaná. A velmi inteligentně mě nenapadlo vzít sebou vodu.
Ale ta cesta - krása! Pole rašící kukuřice, kvetoucí stromy a keře, prostě nádhera. Není nad to si jít pořádně pročistit plíce.
Při příchodu do lesa to začalo. Stále jsem zakopávala, asi třikrát jsem spadla a košík mi začínal být těžký, i když byl prázdný.
Chodili jsme všude možně a žádné hřiby v dohledu. Už jsem začínala být udýchaná a cítila bušící srdce - proč já jsem jen tak líná?!
Jedna věc je však naprosto úžasná - ten klid, jenom zpívající ptáci a občas něco zašustí.
Chodili jsme s přítelem každý kousek od sebe - abychom si nestáli pořád za zadkem a mohli v klidu hledat.
Najednou na mě asi tři mětry výš ode mě kříčí: "Už jsem jeden našel, pojď... Áá, to je vysušená lebka s brouky!"
Začala jsem se šíleně řehtat. Ale kdybych byla na jeho místě, asi se strachy zblázním.
Prošli jsme celý les, ale stále ani hříbeček.
Při odchodu z lesa jsme se vraceli druhou stranou - přes pole s obilím. Při rozhrnutí klásků jsme vyplašili laň, která se bleskurychle rozutekla pryč.
Nádhera, opravdu krásné a elegantní zvíře.
Takže, z lesa jsme si donesli na oblečení spoustu těch zelených lepivých kuliček, prázdný košík a náš pejsek jedno klíště, které jsme mu ihned doma při koupeli vyplavili.
Určitě v létě zajdeme znovu a tentokrát snad s plnějším košíkem.
Níže přikládám pár fotografií i mé maličkosti z lesa (doufám že se mě neleknete a nepřestanete sem chodit.) Děkuji za přečtení a komentáře, budu ráda když mi napíšete Vaše příhody z lesa.
Mějte se krásně, Vaše doma stále zalezlá Eliss ♥

Nejsem práskač, ale...

1. července 2017 v 11:22 | Eliss
Na základní škole jsem měla nehezké zkušenosti se šikanou.
Ve třetí třídě mě o rok starší dívka zavírala na záchodech a sprostě mi nadávala. Byla jsem neprůbojná, měla jsem strach a nikomu jsem nic neřekla.
Asi v páté třídě jsem dostala svůj první mobilní telefon. Bylo nás ve třídě i se mnou pět děvčat a já měla na všechny číslo.
Se dvěma z nich - Pavlou a Nikolou jsem se jednoho dne dost škaredě pohádala.
Hned ten den, jak jsem přišla domů, asi kolem čtvrté, mi od obou přišli sprosté textovky.
A protože jsem tenkrát nechávala telefon všude povalovat, přečetli si to mí rodiče. Hned na druhý den to šli řešit do školy, ačkoliv jsem je prosila, že o nic nejde, že se budeme za chvíli normálně bavit.
Obě dostaly třídní důtky a já se za to tenkrát strašně styděla.
Chlapci ve třídě ke mě také nebyli zrovna milí - pamatuju si, jak mi v družině rozškubali obrázky a často se mi posmívali.
Nechci ze sebe dělat svatouška - často jsem jim to oplácela, snažila jsem se je praštit, ale byla jsem drobná, takže jsem je nejčastěji tahala za vlasy.
Na internátě mě spolubydlící okrádala, a když jsem se ozvala, sprostě mi nadala do ku*ev ajiných pěkných věcí.
Samozřejmě jsem to řešila s vychovatelem, ale k ničemu to nevedlo. Pomohlo až stěhování na jiný pokoj.
Nerada se tím chlubím, ale když mi bylo tak dvanáct, nabourala jsem se spolužačce do emailu a posílala pod jejím jménem zprávy jejím přátelům.
Samozřejmě se na to přišlo, a já byla doma tak bitá, že na to v životě nezapomenu.
Měla jsem problémy s kolektivem, protože jsem si je chtěla získat tím, jak budu zlá. Samozřejmě se se mnou nikdo nebavil.
Holt špatný přístup. Lituji všech chyb a toho jaká jsem byla.
Asi před měsícem jsem jela v jednu hodinu do města autobusem zaplatit složenky.
Přišla jsem tak o deset minut dřív - jak říkám, raději dřív než později.
Stál tam asi osmiletý kluk a na lavičce posedávali dvě holčiny. Jedna tlustá hnědovláska, druhá hubená blondýnka.
Bavila jsem se s jednou starou paní, kterou znám od vidění. V tom mě však upoutala mluva tlusté holky.
Za každým slovem vo*e, co druhá věta pi*a. To jsem byla ještě v klidu.
Když však zničehonic napadla klučinu, který si jí nevšimal, jen tam v klidu stál, strkala do něj, vzala mu batůžek, co měl na zemi a hodila ho do silnice, až se mu všechny věci vysypaly na zem, musela jsem zasáhnout.
Chlapec se rozbrečel a sbíral své věci. Pomohla jsem mu s tím, dala jsem mu bonbon a snažila se jej uklidnit.
Pak jsem šla za tou tlustou, řekla jsem jí, ať se uklidní, že hned zítra si na ni půjdu stěžovat do školy.
Odsekla, že má prý tetu ve škole, tak ať hodím zpátečku. Neuvřitelná drzost.
Šla jsem za tím klukem a zeptala se, jak se holčina jmenuje. Samozřejmě mi to ochotně řekl. Poděkovala jsem mu a znovu se dala do řeči s tou paní.
Asi za dvě minuty za mnou znovu přišel ten chlapec s tím, že ta slečna o mě mluví sprostě. Fajn, další bod stížnosti.
To už jsem se nehodlala dál rozčilovat a jen v klidu čekala na autobus. Slečna si v autobuse sedla kousek ode mě a celou cestu na mě koukala a prosila pohledem, ať jí odpustím. To zrovna. Nejprve maachruje a pak je jak andílek.
Jak jsem si slíbila, tak jsem i udělala. Druhý den jsem vstala v sedm hodin, nasnídala se a kolem půl osmé jsem vyrazila na základní školu, kterou mám kousek od domu.
Přišla jsem brzy, zástupkyně tam ještě nebyla, tak jsem si sedla do křesílka před kanceláří a vyčkávala.
Když přišla, hned mě pozdravila. Je jí něco přes třicet, pamatovala si mě. Učila mě matematiku.
Když jsem jí řekla, proč jsem přišla, hned mě pozvala do své kanceláře.
Vylíčila jsem jí vše co se stalo, včetně obavy, jestli snad toho mladšího chlapce delší dobu nešikanuje.
Moc mi poděkovala, vše si zapsala a dá hned vědět rodičům. Doufám, že slečna doma dostala pár facek.
Takže - nejsem práskač, ale když vidím, že někdo někomu ubližuje, nemůžu si to nechat pro sebe.
Já byla totiž šikanovaná a vím, jaký je to pocit bezmoci a strachu.
Doufám, že Vás dnešní dlouhý článek příliš nenudil, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 28 Novicka

28. června 2017 v 13:17 | Eliss
Autor: Lisa Jackson
Žánr: Krimi, Román
Mé hodnocení: 80%
Obsah: V klášteře svaté Markéty je brutálně zavražděna novicka Camille Renardová. Má na sobě svatební šaty a ve tváři výraz hrůzy. Vyšetřování se ujímá detektiv Reuben Montoya a jeho partner Rick Bentz.
Sestra zavražděné, Valerie Houstonová má však pocit, že detektivové nedělají pořádně svou práci, proto se pustí do pátrání na vlastní pěst.
K tomu má navíc Valerie starosti se svým penzionem a navíc se jí do života připlete manžel, se kterým se rozvádí právě kvůli zavražděné sestře.
Brzy se stane druhá vražda - mrtvá jeptiška je opět oblečena do svatebních šatů.
Valerie začíná dostávat znepokojující telefonáty, ze kterých vyplývá, že na ni má vrah políčeno. Podaří se jí uniknout, nebo je odsouzena k smrti?
Hodnocení: Další skvělá knížka od Lisy Jackson.
Tahle je plná děsivé atmosféry kláštera, kde se v noci plíží strach. a temné stíny.
Má skoro 500 stran, ale díky velkému napětí a výbornému ději jsem ji přečetla velice rychle.
Na konci je výborná akční scéna, a navíc se odhalilo tajemství, které by mě nikdy nenapadlo.
Nelituji toho, že jsem si knížku půjčila v knihovně. Stála za to. Doporučuji Všem milovníkům napínavé detektivky.
A co Vy? Ćetli jste tuto knihu? Napište mi svůj názor do komentářů!
Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Novicka Lisa Jackson

Moje loňská brigáda

26. června 2017 v 12:42 | Eliss
Protože vím, že jsem se o své letní brigádě, kterou jsem měla minulý rok na blogu vůbec nezmiňovala, rozhodla jsem se o ní dnes napsat.
Měla jsem ji domluvenou na poslední chvíli, poslední červnový týden.
Přišel za mnou bratr mého přítele a poprosil mě, jestli bych nehlídala jeho jedenáctiletého syna, který je autista.
Platové podmínky mi nabízel dobré, šlo jen o to aby nebyl sám a měl za kým přijít kdyby něco potřeboval.
Souhlasila jsem. Říkala jsem si, že to bude zábava a navíc nic tak složitého.
Nastoupila jsem hned první červencový den. Hlídání probíhalo - budeme chlapci říkat třeba Dominik - u něj doma.
Připadala jsem si divně, že budu v relativně cizím prostředí, ale Dominik si špatně zvyká někde jinde.
Hlídání probíhalo od rána kolem osmé asi tak do dvou.
A hned první den byl docela krušný. Dominik měl žaludenční problémy, jen ležel na pohovce a odbíhal zvracet.
Nosila jsem mu hořký čaj, na jídlo nic nechtěl a ani nebylo divu. Byla jsem tam do té doby, dokud se nevrátila jeho máma ve dvě hodiny. Hned jak ji viděl, začal hrozně plakat a naříkat. Bylo mu asi opravdu zle.
Zvláštní je, že přede mnou neplakal.
Pak jsem měla dva dny volno, protože jeho máma měla dovolenou.
Když jsem přišla třetí den, Dominikovi už bylo lépe. Šel mi ukázat, kam si chodí ven hrát.
Kousek za domem je autodílna, kam chodí koukat na opraváře při práci. Zvykli si na něj a nevadí jim, akorát jsem pro něj musela vždy zajít, když byl hotový oběd.
Jídlo i pití jsem mu musela všechno nachystat, ohřát a donést.
Dominik je také nesmírně komunikativní. Alespoň desetkrát denně se mě ptal, jestli už půjdu domů, protože věděl, že brzy potom přijdou rodiče.
Rád si půjčoval můj mobilní telefon, ačkoliv neumí číst ani psát, byl šťastný, že si tam něco může cvakat. Nikdy se mu nepodařilo někomu zavolat nebo poslat sms.
Když jsem měla puštěnou televizi a šla třeba na toaletu, stihl ji vypnout a doprovodit to prupovídkou, že "nic tam není, nic." Když to udělá několikrát za den, je to docela o nervy.
Nijak zvlášť ho nebavila televize - kromě toho vypínání - a počítač měl zakázaný, protože s ním pořádně neumí.
Tak byl nejčastěji venku, povídal něco sousedům nebo koukal na traktory.
Myslím, že jeho vztah ke mě byl takový neutrální. Nebyl zlý, ale ani jsem mu nějak nechyběla když jsem odcházela.
Když si hrál venku, chodila jsem ho každou půlhodinu kontrolovat, jestli nezmizel, ačkoliv jeho rodiče tvrdili, že jim nikdy neutekl. Ale jistota je jistota, že ano.
Když pršelo, vetšinou si hrál v pokoji s hračkami. Největší show pro něj byla puštěná pračka - hodinu u ní dokázal sedět a fascinovaně sledoval jak se v ní točí prádlo.
Když pračka doprala, přišel říct jen: "Hotovo." A já už jsem věděla.
Totéž říkával i po jídle nebo po návratu z toalety. Než šel na toaletu, vždycky mi oznámil že jde "aa".
Musela jsem mu říct, že je špinavý, ať se jde převléct, protože to neřešil. Ráno si třeba oblékl tričko úplně naruby.
Je to velmi bystrý kluk, všímá si co se děje u sousedů, měl pro mě vždy nějaké drby. Často jsem myslela na to, jaká je to škoda že je takto postižený a co by z něj mohlo být, kdyby byl normální...
Tato zkušenost mi hodně dala, moc si vážím rodičů, co přes všechny překážky vychovávají postižené děti.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 27 Uzel

23. června 2017 v 13:41 | Eliss
Autor: Dominik Dán
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Roku 1988 nastal v kariéře Richarda Krauze zlom. Z pochůzkáře se stal detektiv. Jeho manželka Sylvie z toho není zrovna nadšená - manžela vídá ještě méně než předtím a navíc jejich dcera onemocněla.
Richard se na kriminálce brzy rozkouká a se svým zkušenějším kolegou Edou Burgerem začínají vyšetřovat vraždu v ropné rafinérii.
Do toho je tu stále ještě vláda komunismu, takže Richard si bude muset dávat velký pozor, aby proti sobě nepoštval někoho zeshora, který čeká na každou jeho chybu...
Hodnocení: S Dominikem Dánem mám dobré zkušenosti, moc se mi líbil jeho kriminální román Polednice.
Uzel taktéž nezklamal - výborné vykreslení charakterů, komunistická atmosféra zla a strachu.
Dost mi ale vadilo, že ten kdo udává a leze komunistům do zadku je tu chápán jako největší hrdina.
Určitě mám v plánu si od tohoto autora přečíst ještě další knihy.
A co Vy? Máte zkušenost s touto knihou? Jestli ano, napište mi prosím Vaše názory do komentáře.
Přeji krásný den, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Uzel Dominik Dán

Oregonský vír

21. června 2017 v 11:28 | Eliss
Oregon Vortex leží v severozápadní části USA v Oregonu poblíž městečka Gold Hill.
Již Indiáni měli před touto lokalitou značný respekt. Nemohli tam dostat ani své koně, proto se z něj stalo místo, "kam je lepší vůbec nechodit."
Oregon Vortex bychom mohli volně přeložit jako Oregonský vír. Jmenuje se tak proto, že se na místě vyskytuje zvláštní silové pole - je dokonce i pod zemí.
Uprostřed areálu stojí chatka, dnes nazývaná Dům záhad.
Stojí zde už od roku 1904 a sloužil jako kancelář pro kontrolu cenných kovů.
Původně stál na úpatí kopce, avšak neviditelná síla jej stahuje dolů, je až děsivě zkroucený.
Související obrázek
Kdo sem vstoupí, připadá si jako ve světě, kde neplatí žádná fyzikální pravidla.
Není možné tu vzpříměně stát, člověka něco pořád táhne na stranu. K severnímu pólu.
Kompasy a další přístroje fungují velmi nespolehlivě. Ročička kompasu se točí zběsile dokola.
Ocelová koule o váze 15 kilogramů zavěšená na strop v chatce se vychylovala od svislé polohy.
Výsledek obrázku pro Oregon Vortex mystery
Kulaté předměty se kutálejí směrem nahoru, košťata stojí sama, ale šikmo. Také tu dochází k optickým iluzím - když je člověk blízko u nás, zdá se, že je velmi daleko. A funguje to i naopak.
Vědci dosud nenalezli uspokojivé vysvětlení této záhady.
Na Oregon Vortex bych se ráda někdy podívala, ale asi bych měla docela strach.
Myslím, že tu působí nějaké paranormální jevy.
A co si o tomto místě myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den. Vaše Eliss ♥

Pro Tebe

19. června 2017 v 14:18 | Eliss
Tento článek je celý pro Tebe.
Je to pět a půl roku, co jsi mě opustil, ale já na Tebe nikdy nezapomenu. Navždy Tě budu mít v srdci.
Dal jsi mi úžasných sedmnáct let, co jsem s tebou strávila.
Měla jsem Tě vždycky raději než mámu, která ke mně byla chladná a já si to uvědomila už jako dítě.
To Ty sis se mnou hrával na pískovišti, kupoval jsi mi mé oblíbené časopisy a brával mě sebou vždycky do obchodu.
Podporoval jsi mě v mé oblíbené četbě a poprvé mě vzal do knihovny, která je pro mě od té doby kouzelné místo.
Ty jsi měl vzal k lékaři když mi bylo nejhůř, zatímco máma mi mé nemoci věčně nevěřila.
Když jsem přijela z internátu domů, vždy jsi pro mě měl mou oblíbenou čokoládu. Nikdy jsi nezklamal.
Dělal sis se mnou úkoly z matematiky, i když jsi ze mě měl hrozné nervy, protože mi to vůbec nešlo.
Když jsem byla na internátě, často jsi mi volával a ptal jsi se jak se mám.
Vařil jsi mi má oblíbená jídla a snášel jsi moji vybíravost.
Vždy jsi mě hezky pohladil a obejmul.
Jenže jak jsem byla starší, nevážila jsem si Tvých objetí a odstrkovala Tě s tím, že jsem na to už moc stará.
Mrzí mě to. Teď už vím, že jsem to neměla dělat. Co bych dala za jediné Tvé objetí...
Ráda vzpomínám na letní grilovačky s Tebou, s neopakovatelnou atmosférou.
Pomohl jsi mi našetřit na můj první počítač a koupil mi k posledním narozeninám, které jsem s Tebou oslavila, úžasný telefon.
Když mi zemřel můj první křeček, dlouho jsi mě objímal, dokud jsem se nevyplakala.
Je toho tolik, co bych Ti chtěla říct. Za Vše ti poděkovat a omluvit se.
Když jsi zemřel, byl to pro mě nejhorší den v životě. Takový šok jsem nezažila a doufám že už nikdy nezažiju.
Měla jsem obrovskou díru v srdci, která se nikdy úplně nezahojí.
Přestala jsem jíst a s nikým se nestýkala. Chtěla jsem být sama, přemýšlela jsem nad tím že se zabiju, ale jsem zbabělec a nic jsem si neudělala. Vím, že Ty by sis to nepřál.
Často na Tebe myslím. Co bys asi říkal mému současnému příteli? Líbil by se Ti můj nynější život?
Vím, že nechodím často na hřbitov, ale je mi tam vždycky neskutečně úzko. Doufám, že se nezlobíš.
Dívám se ráda na Tvé fotografie a vzpomínám. Byl jsi ten nejlepší táta na světě.
Miluji Tě, a nestydím se za to. I přes Tvé chyby a nedostatky. Ale kdo je dokonalý? Nikdo.
Děkuji, Tati. Tento článek je celý pro tebe. S láskou, Tvoje dcera ♥

Sbohem, anorexie

16. června 2017 v 19:47 | Eliss
Sbohem, anorexie. Už delší dobu nepatříš do mého života a proto ti chci věnovat tento článek.
Dlouhé čtyři roky jsi mi diktovala, kdy se mám najíst, kolik toho mám sníst a jak často.
Stahovala jsi mě až na dno a dvakrát jsem kvůli tobě skončila v nemocnici.
Ale s tím je definitivní konec. Jen já si můžu určovat svoje jídlo - a že si ho dám ráda, s chutí a bez výčitek.
Naučila jsem se mít ráda samu sebe, hodit za hlavu to jak se ke mě chová má rodina - mám tolik lepších věcí na práci!
I když budu třeba tlustá, je mi to jedno. Protože přítel mě bude milovat tak jako tak.
Už měsíc jím s radostí, jakou jsem dlouho neměla. Sním klidně dvě velké porce oběda. A je to v pořádku.
Naopak není v pořádku brečet pro tlustá stehna když jsem měla jen 40 kg.
Není v pořádku řešit problémy tím že nebudu jíst - problémy budou jen horší.
Dokázala jsem si to uvědomit bez pomoci psychologů a psychiatrů, kteří nic neřešili. Nedokázali mi pomoci, pomoci jsem si musela sama.
Nechci být už nikdy hubená tak aby mi lezla žebra.
Nechci se už trapně vymlouvat před nejbližšími, že už jsem přece jedla.
Nechci chodit spát s bolavým žaludkem od hladu a trestat tak své tělo.
Nechci mít jednou žaludeční vředy a problémy se střevy.
Jídlo je základ pro život a ne můj nepřítel.
Slečny, co touto nemocí trpíte, začněte to prosím řešit a nenechte to zajít daleko. Mějte se rády i když nebudete vypadat jako modelky.
Pokud Vás někdo bude mít méně rád jenom kvůli tomu, že jste trochu oplácaná, je to hlupák a měl by z vašeho života rychle zmizet.
Je mi smutno, když někdy narazím na pro-ana blogy. Děvčata se tam navzájem podporují v ničení svého těla a ani si to neuvědomují.
Děkuji Vám všem, co jste mi tu psali pěkné komentáře a podporovali mě. Blogoví přátelé pro mě znamenají strašně moc.
Už budu končit, jdu si dát něco dobrého. Třeba zmrzlinu, co na mě čeká v mrazáku.
Děkuji za přečtení článku, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥
Jídlu zdar! :-)
Výsledek obrázku pro čokoláda milka
 
 

Reklama