Moje kecy

Knižní recenze 105 Devatenáct set osmdesát čtyři

Úterý v 15:40 | Eliss
Autor: George Orwell
Žánr: Román
Mé hodnocení: 90%
Obsah: Winston Smith žije v zemi zvané Oceánie ve městě zvaném Londýn celkem spokojeně. No, spokojeně.
Kolem zuří téměř neustálá válka, životní úroveň není zrovna valná - mezi vzácné zboží se řadí i obyčejná žiletka.
Winston je zaměstnán na Ministerstvu pravdy. Což je dost zavádějící název, protože Winston se živí přepisováním historie, maže z novin nepohodlné události a lidi a mění je k obrazu, který si přeje vidět Velký bratr.
Velký bratr je vůdce celé Strany, a i když jej nikdo nikdy neviděl, většinou jej lidé uctívají. Doslova jej milují.
Heslo Strany zní:
VÁLKA JE MÍR
SVOBODA JE OTROCTVÍ
NEVĚDOMOST JE SÍLA
V Oceánii se mluví jazykem jménem Neolekt - specifický jazyk, který se stále vyvíjí a jehož smyslem je to, aby slov bylo co nejméně a slovní zásoba postupně zaniká.
Je zakázáno šířit myšlenky proti Velkému bratrovi, podnikat cokoli proti Straně, a dokonce je zakázáno i myslet proti Straně.
Člověka může prozradit třeba to, že mluví ze spaní, nebo že má nevhodný výraz v obličeji. Bují udavačství, člověk si nemůže být jist, komu vlastně věřit.
A v tomto světě, v těchto hrozivých podmínkách a nesvobodě se Winston zamiluje. Do dívky jménem Julie.
Jak může jejich láska přežít? Mohou oba zvládnout neustálý strach, schovávání a přetvářku? Brzy si uvědomí, že v tomto světě žít nechtějí, ale cokoli proti němu podniknout znamená jistou smrt...
Hodnocení: Další kniha z mého seznamu povinné četby. Již jednou jsem ji četla, ale jelikož je to více než deset let, rozhodla jsem se přečíst si ji znovu.
Tenktokrát se mi dostal do ruky novější výtisk s trochu jiným překladem, ale nijak to knize kouzlo neubírá.
Silné téma o tom, jak je člověk ovlivnitelný mocí, strachem a útlakem, je tu popsáno dokonale.
Někteří knihu přirovnávají ke komunistickému režimu, ale podle mně je Strana a její praktiky ještě mnohem zrůdnější.
I dnes by si měl knížku přečíst každý, protože v dnešním světě, kdy se po malých kouscích brání svobodě slova, její poselství nepřestává být aktuální.
Styl psaní mi vyhovoval, kniha se četla lehce, nejsou tu žádné nudné zbytečné pasáže ani kýčovitý patos.
Pokud jste knihu nečetli, doporučuji. Na YouTube je i její audioverze, která trvá deset hodin, pokud máte zájem.
A co Vy? Četli jste tuto knihu? Napište mi do komentářů, co si o ní myslíte!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro 1984 book

Krásno 2014

Neděle v 13:17 | Eliss
Krásno - česká krimi komedie, režírovaná Ondřejem Sokolem, který je i autorem scénáře a ujal se hlavní role.
Před šesti lety jsem byla totálně zblázněná do zábavného pořadu Partička, kde vystupoval i Sokol.Strašně se mi tehdy líbil, a pořad jsem sledovala jen kvůli němu. No, naštěstí mě to brzy přešlo, a našla jsem si inteligentnější způsob zábavy.
O filmu Krásno jsem slyšela ještě před jeho příchodem do kin, a mohla za to i docela veliká mediální masáž. Na internetových stránkách filmu jste si mohli koupit nějaké předměty - včetně malé role ve filmu - a podpořit tak jeho vznik.
Film se odehrává v Šumperku. Tam, na přehradě Krásno, se před několika lety utopila maminka Michala (Martin Finger.) Se svým kamarádem Adamem (Ondřej Sokol) se znovu vydávají na místo činu, aby mohl Michal udělat za svou minulostí tlustou čáru a dozvědět se pravdu.
Má totiž podezření, že za smrt matky byl odpovědný jeho otec. Jak jinak je možné, že nemocná žena zvládla projít přes celé město v noční košili, a zrovna v Krásnu se utopit?
Po příjezdu na místo se dvojice dostává na maturitní ples, kde potkávají spoustu známých.
Následně pokračují za Michalovou nevlastní matkou, kterou však Michal nemůže ani cítit.
Bohužel záhy dojde k tragédii, a oba kamarádi se pouští do pátrání s ještě větší vervou. Kdo může za dávnou tragédii?
A pomůže záhadu vyjasnit výlet na přehradu Krásno, jejíž vody za sebou zavřely mnohá tajemství?
V dalších rolích vystupuje Jana Krausová, Karel Roden nebo Zuzana Stavná.
Výsledek obrázku pro Krásno film šumperk
Snímek jsem zhlédla zejména proto, že město Šumperk jsem již v minulosti několikrát navštívila, nemám ho zase tak daleko od místa svého bydliště, a tudíž jsem byla prostě zvědavá.
K hlavním postavám bych téměř neměla výtku, Sokol i Finger hrají uvěřitelně, jen Sokol na mě místy působil jako slizký frajírek. Nevím, jestli to byl záměr, ale byl mi opravdu z duše protivný.
Dalším docela velkým problémem je rozpolcenost děje. Chvílemi jsem netušila, jestli se dívám na komedii, detektivku, thriller z podsvětí či absurdní drama.
Některé scény navíc působí až příliš papírově. Snad nejvíce mě z filmu bavila postava recepčního v podání Davida Matáska.
Na druhou stranu musím pochválit skvěle vystiženou atmosféru nudného maloměsta, a celým filmem se vine tak trochu mysteriózní nádech.
Závěr bych označila za opravdu kuriózní a originální, protože jsem žádný podobný snad ještě neviděla.
Film hodnotím dvěmi a půl hvězdičkami z pěti - nenadchne, ale ani neurazí. Ale je vidět velká snaha natočit něco originálního, a i to se počítá.
Pokud jste film neviděli, rozhodně se podívejte, ať si uděláte názor sami. Na čsfd.cz má aktuálně 55%, ale myslím, že hodnocení minimálně o pět procent výše by si zasloužil.
A co Vy? Viděli jste tento film? A líbil se Vám? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Brouci, ale bez havěti

Pátek v 17:02 | Eliss
Myslím, že mé dětství a vše kolem něj bylo poněkud zvláštní. Se svými vrstevníky jsem si moc nerozuměla, nejraději jsem utíkala do samoty svého pokoje a vydržet ve školním kolektivu pro mě bylo velmi těžké.
Nepopírám, že jsem si za to z velké části mohla i sama.
Od svých spolužáků jsem se také lišila koníčky - nebavily mě hry na počítači, nenosila jsem oblečení, které bylo zrovna v módě, a už vůbec nic mi neříkal jejich hudební styl.
Já milovala staré hudební skupiny. Abbu, Pink Floyd nebo Michaela Jacksona.
Asi tak v páté třídě jsme měli vypracovat referát na libovolnou hudební skupina či zpěváka. Ani nevím proč, vybrala jsem si The Beatles, které jsem do té dobby nijak moc neznala.
Referát jsem tenkrát vypracovala pomocí knížek z knihovny a jen s malou pomocí internetu, protože jsme jej doma tenkrát ještě neměli zapojený.
Knížka mě zaujala, obsahovala podrobný popis hudební dráhy celé skupiny, jejich rozhovory a spoustu dalších zajímavostí.
Referát jsem vypracovala na jedničku. Kupodivu mě začali Brouci velmi zajímat i mimo školu, proto jsem si sehnala vypalené cédečko s asi deseti písničkami. Dala jsem za něj skoro celé svoje kapesné a poslouchala jej pořád dokola.
Nevadilo mi to. Nejhezčí večery pro mě byly ty, kdy jsem seděla v pokoji v křesle, četla si knížku a poslouchala svou milovanou skupinu.
Mezi mé oblíbené písně patřila Yesterday, All I Need Is Love nebo Come Together. Některé texty jsem si ve škole v kroužku počátačů vytiskla a doma jsem si je zpívala.
K narozeninám jsem dostala od bráchy další cédéčka. A tentokrát originály! Z mého pokoje se celé dny a noci nelinulo nic jiného než jen Brouci.
Na Vánoce jsem dostala od Ježíška DVD s filmem Perný den, kde celá skupina hraje hlavní roli. Výtečný anglický film, který je okořeněn o pořádnou dávku anglického humoru. I dnes se na film ráda podívám.
Mimochodem, Perný den patří do seznamu 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Takže pokud jste neviděli, honem to napravte!
Časem jsem tuto skupinu odsunula trochu do pozadí a poslouchám jiný styl hudby. I dnes se k nim ale občas vrátím, a jejich písničky pro mě mají neopakovatelnou nostalgickou atmosféru a závan vzpomínek z dětství.
Rozhodně by jejich písničky měl znát každý, protože se nesmazatelně zapsali do hudební historie.
A co Vy? Máte rádi The Beatles? Nebo preferujete jiný styl hudby? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Článek je přiřazen k tématu týdne Brouci a jiná havěť. Pojala jsem téma trochu jinak, doufám tedy, že zařazení nevadí.
All I need is love!
Výsledek obrázku pro All you need is love tattoo

Tělocvik

10. října 2018 v 18:17 | Eliss
Nebo správně řečeno - tělesná výchova. Ale nikdy jsme si mezi spolužáky neřekli "jdeme na tělesnou výchovu," ale prostě jen na tělocvik.
Ze základní školy nemám na tělocvik dobré vzpomínky. Tedy, jak které.
Moc jsem nazapadla do třídního kolektivu, a tělocvik pro mě byl o to horší, že jsem byla pěkné dřevo. Ve vybíjené mě hned vybili, basketbal mi nešel, a tudíž jsem při rozdělování do týmu často končila poslední, jelikož mě nikdo nechtěl.
Nejraději jsem měla šplh - ten mi šel výborně - a různé cvičení, jako skákání přes kozu a podobné. To mě bavilo.
Jeden rok jsem chodila na přání rodičů do kroužku gymnastiky. Celkem ma bavil, ale asi ne tolik, jelikož jsem se příští rok již nepřihlásila.
Ale vždycky jsem ten tělocvik nějak přetrpěla, a nakonec na něj rozhodně nevzpomínám ve zlém.
Když jsem nastoupila na učiliště, tělocvik se stal trochu jiným. Kdo nechtěl cvičit, tak nemusel, a to i bez omluvenky od lékaře. Ale i tak jsme byli celkem zodpovědná třída, a povětšinou jsme cvičili.
Letos jsem nastoupila na maturitní obor podnikání, opět s novými lidmi.
Na tělocvik jsme spojeni ještě s jednou třídou, s čtvrtým ročníkem jiného maturiního oboru. No, a letos je to tedy pěkná bída.
Tělocvik je jednou týdně, vždy dvě hodiny po sobě každý čtvrtek.
A většinou nás cvičí tak deset z dvaceti lidí. A to když se zadaří. Minule jsme byli jenom čtyři.
Chápu, že ten kdo je po nemoci, cvičit nebude. Ale když necvičí celý měsíc?
Náš tělocvikář to neřeší. Tedy zatím. Nikoho nenutí, ať si všichni dělají, co chtějí. Jenže jak vymyslet nějaké pořádné hry pro čtyři lidi? Minule jsme celou dvouhodinovku posilovali břicho a záda.
Musím říct, že cviky nebyly jednoduché, ale nic, co by se nedalo zvládnout či vydržet. A když jsme se převlékali, jedna holčina si začala stěžovat, že ji vše bolí, a rozhodně už příště cvičit nebude.
Ano, mě druhý den také bolela záda, a bylo to z cvičení, ale co jako? Měla bych doma brečet nebo utíkat k doktorce, ať mi napíše uvolnění?
Copak je takový problém vydržet dvě hodiny cvičit, hrát nějaké hry a pořádně se uvolnit po sezení v lavici?
Někteří spolužáci jsou už smíření s tím, že budou dělat reparát. Z tělocviku. Úplně zbytečně. Asi bych se propadla hanbou, kdybych musela dělat přezkoušení.
Minule se u nás vě třídě rozběhla diskuze na téma, že je tělocvik na střední škole zbytečný. "Cvičila jsem na základce, tak proč se mordovat ještě na střední? Je to přece zbytečný, aby nás někdo nutil cvičit!"
Toť názor jedné spolužačky.
Nevím, asi jsem divná, ale mě tělocvik baví, a nedovedu si představit, že bych jen tak proseděla hodinu na lavičce a čuměla do blba nebo do mobilu. Asi nerozumím svým vrstevníkům.
Co vyroste z lidí, kteří nenávidí jakýkoliv pohyb navíc a cvičení? Je to normální?
Co si o tomto myslíte Vy? Má být na střední škole tělocvik, neby by jste jej také zakázali? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥ A cvičení zdar!
Výsledek obrázku pro koš na basketbal

Knižní recenze 104 Lolita

8. října 2018 v 17:00 | Eliss
Autor: Vladimir Nabokov
Žánr: Román, Erotický
Mé hodnocení: 90%
Obsah: Celým příběhem nás provází hlavní hrdina Humbert Humbert, třicátník, na první pohled velmi pohledný muž, který si je vědom toho, že pokud by chtěl, ženy mu budou padat k nohám.
Jenže Humbert má trochu zvláštní touhy. Přitahují jej malé holčičky, ideálně ty od dvanácti let věku.
Dlouho žije jako normální muž, ožení se s dívkou jménem Valerie, která jej přitahuje zejména tím, že působí mladě. Po nějaké době však Humbert vystřízliví, a dojde k rozvodu.
Přestěhuje se do jiného města. Podnájem si najde u pohledné ovdovělé třicátnice Charloty Hazeové. A na první pohled se šíleně zamiluje do její dvanáctileté dcery Dolores, které přezdívá Lolita.
V hlavě zosnuje šílený plán - hodlá pojmout Charlotu za manželku, aby měl takříkajíc otevřenou cestu ke své malé, sladké Lolitce.
Jenže vše dopadne trochu jinak, ale i tak to bude mít nedozírné následky pro všechny účastníky...
Hodnocení: Tuto knížku jsem již jednou četla, ale je to už více než pět let, a proto jsem se rozhodla přečíst si ji znovu.
Další titul, který spadá do povinné četby k maturitě.
Styl vyprávění mi sedl naprosto přesně, knížku jsem hltala každou chvíli, kdy jsem měla čas na čtení.
Humbertovy pohnutky jsou šokující, jeho posedlost také, ale kniha rozhodně není nijak vulgární, příběh je psán spíše laskavou formou.
Navzdory tématu tu není téměř žádná vulgárnost, a sexuálních scén je také pomálu.
Jde spíše o psychologickou stránku, ale já prostě nemám, co bych knize vytkla.
Jedna z nejlepších knih, které jsem četla, a do klasické četby patří naprosto právem. Je na každém, jak si ji přebere a co si z knihy vezme.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Nebo ne? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Lolita Nabokov paseka

Říjen

6. října 2018 v 19:40 | Eliss
Již dvě hodiny nevnímala naprosto nic. Doléhaly k ní pouhé útržky vět, a nejvíce si vybavovala grimasy. Pitvorné obličeje plné pochopení a soucitu. Ale k čemu to všechno?
"...spadnul asi ze tří metrů..." "...musel přiletět vrtulník..." "utrhlo se lešení, a..."
Seděla na vlhké zahradní houpačce, odrážela se patou a zlehka se houpala. Koukala do prázdna, obličej mokrý od neslyšně kanoucích slz.
Dvě hodiny, co ji navštívil její švagr. Muž, kterého miluje nejvíc na světě, je jí vším, prožila s ním tolik věcí, vzestupů, pádů, porodila mu dvě děti, společně se vyrovnali s tím, když třináctiletému Ondrovi diagnostikovali autismus...
Před pěti lety se Dan zřítil z kostela. Pracuje jako živnostník, živí se klempířinou.
Tenkrát utrpěl rozsáhlé zranění, několik měsíců byl v domácím léčení, téměř celou pánev měl rozdrcenou, ale lékaři jej pomocí velkého množství šroubů dali do pořádku. Měl v sobě tolik síly, tolik odhodlání, naučil se znovu chodit, a lékaři nevěřícně kroutili hlavou nad tím, jak rychle se zotavil.
Nikdy nezapomene, jak poprvé vešla do nemocničního pokoje, a viděla milovaného člověka v bolestech a blouznit. Se slzami v očích se děsil, že jejich syn zemřel, a ona přísahala, přísahala, že přeci žije, a ještě mu musela ukazovat aktuální fotografie v telefonu.
Kdo nezažije, nemůže nikdy pochopit.
Jako zdravotní sestra byla zvyklá na ledacos, ale když viděla milovaného člověka trpět, něco se v ní zlomilo.
Začala svou práci nesnášet, chodila do ní s odporem, ale nikdy o tom nikomu nic neřekla. Pach smrti ji začal děsit.
Vysvobození přišlo v podobě druhého dítěte - Pavlovi byl pouhý rok a půl, ale zatím se zdálo, že bude zdravý. Nic nevybočovalo.
Zrovna před pár dny přemítala, jaké má štěstí. Že její život dostal smysl, má dostatek financí, dluhy taktéž všechny zaplacené, Dan si koupil nové terénní auto, alespoň jednou týdně jí nosil květiny a nikdy nezapomněl na výročí...
A dnes další rána. Danův bratr Ivan jí přišel oznámit, že pod Danem se utrhlo lešení, zlomil si nohu, žebra, musel pro něj letět vrtulník a leží v nemocnici vzdálené osmdesát kilometrů.
Proč se musejí špatné věci stávat dobrým lidem?
Téměř nevnímala lezavý chlad, který se jí rozléhal po kůži. Po odchodu švagra odvedla děti ke svému tátovi a usídlila se na zahradě. Potřebovala přemýšlet, uklidnit se.
Každé ráno mu po políbení říkala, ať je opatrný. I když se třeba pohádali, nikdy nazapomněla. Co kdyby to jednou jedinkrát neřekla a něco se stalo?
Když mu zkoušela volat, měl vypnutý telefon. Trnula strachy ještě více. Co když...
Uvědomovala si rizika, která sebou nese práce na střechách. Jenže copak mohla něco dělat? Práce byla Danovým hnacím motorem, miloval ji i přesto, že již jednou při jejím vykonávání přišel o život.
"...Reni? Reni, nevzala sis sebou telefon, a proč tu sedíš v takové zimě? Pojď domů, a tady máš telefon, volá ti Dan..."
Mžourala jako ve snách na svou sestru Pavlu. Až po několika vteřinách jí došlo, co vlastně říká.
S úsměvem si telefon vzala. Všechno bude dobré, Dan se uzdraví, a jistě už přestane být v práci tak neopatrný.
Vstala a zachumlala se do kabátku. Říjen je někdy tak pošmourný...
Tato povídka mě napadla jen tak náhodou. Chtěla jsem zachytit spíše emoce a pocity než dějovu stránku.
Doufám, že se Vám alespoň trochu líbí. Bodu ráda za každý, i kritický komentář.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro podzim příroda

Má to cenu?

4. října 2018 v 19:37 | Eliss
Za svůj život jsem měla jen jednoho partnera - a jsme spolu dodnes. Poznali jsme se za hodně zvláštních okolností, a náš vztah zpočátku také nebyl žádnou procházkou růžovou zahradou.
Dělí nás docela propastný věkový rozdíl - celých sedmnáct let. Když jsme spolu začínali, přítel byl alkoholik. Poté, co to již nezvládal, skončil v léčebně, a díky bohu přestal úplně pít.
Náš vztah se tím pádem o mnoho zlepšil, máme spoustu společných aktivit, často chodíme do kina, nebo jen tak na procházky po krásné přírodě, kterou máme doslova hned za domem.
Ještě jsem se zapomněla zmínit, že spolu bydlíme, a ačkoliv soužití s leckdy nepořádným mužem je složité, cítím se ve vztahu celkem spokojeně.
Ale zrovna před pár dny mě přítel nemile překvapil. Nějak přišla řeč na založení rodiny.
Osobně jsem vždycky snila o tom, že budu mít alespoň jedno dítě (neříkám teď hned, samozřejmě), protože mám děti ráda, a už třeba jen pro ten pocit, že tu po mě někdo zůstane.
Když jsem se zeptala, jestli bychom za takových pět let už mohli přemýšlet o přírůstku do rodiny, jen mi odpověděl dosti příkře, že ne. Zeptala jsem se na důvod.
Prý si nedovede představit, že by měl dítě se mnou. Jinak by ho ale samozřejmě chtěl. Ale s nějakou jinou ženou.
Chvíli jsem si myslela, že si dělá legraci. Ale ono ne. Pokračoval dál. Je to proto, že - tedy podle něj - nemám ty správné genetické předpoklady, abych mu mohla dát to správné dítě. Jsem moc štíhlá, ve škole mám problémy s počítáním, a co kdyby to dítě bylo po mně?
Nechápala jsem, jak mi to může říct člověk, kterého miluji, vedle kterého se každý den probouzím a cítím dobře?
Zmohla jsem se jen na to, že jsem řekla, že mě moc bolí, co právě řekl. A že to bylo hnusné.
Jsem v rozpacích. Nepřipadám si zase tak vychrtlá. Vážím kolem pětačtyřiceti kilogramů. A vážně pochybuji, že by mělo také dyskalkulii. Ale i kdyby. Tak co? Není to přeci problém. I kdyby neumělo pořádně číst, stejně bych ho měla ráda.
Mít potomka mi připadá jako logické vyústění vztahu dvou milujících osob. Nebo ne?
Nevím. Nevím, jestli pokračovat ve vztahu s někým, koho sice miluji, ale na druhou stranu má strach, abych neporodila nějaké "divné" dítě? Má to cenu?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Heart pillow

Počty

2. října 2018 v 19:43 | Eliss
Z první třídy na základní škole moc vzpomínek nemám, ale vybavuji si to, že matematika mi dělala trochu problém.
A také jsem z ní dostala na vysvědčení dvojku, a do žákovské knížky pod pochvalu dodatek, že mám zabrat příští rok v matematice.
No, a bylo hůř. Ve druhé třídě mě učila jiná učitelka, říkejme jí třeba Radka. Radku jsem znala už předtím, kamarádila se s mojí mámou, a často jsme k ní chodily na návštěvu.
Jenže Radka si na mě zasedla. A to zvlášť v již zmíněné matematice. Bála jsem se jí, jejích studených očí a přísného hlasu, když mi vysvětlovala, kde dělám chyby.
Každá hodina matematiky pro mě byla noční můrou, dělání domácích úkolů učiněné peklo - rodiče mi to desetkrát vysvětlili a já udělala i po jedenácté tu stejnou chybu - a většina těchto pokusů končila pláčem.
Na vysvědčení jsem mívala většinou čtverku - a to ještě s odřenýma ušima.
Ve čtvrté třídě mě poslali na návštěvu do pedagogicko - psychologické poradny. Tam jsem počítala, doplňovala y/i a četla jednoduché texty.
Vyšetření dopadlo dobře. Dál jsem chodila do školy a dál jsem nosila z matematiky ty nejhorší známky. Nebyla jsem schopná pochopit její systém. Mozek to prostě odmítal přijmout. Takový ten pocit, že by mi to přece mělo být jasné, ale není, to bylo velmi frustrující. Připadala jsem si jako obrovský hlupák.
V osmé třídě jsem poradnu navštívila znovu, tentokrát na žádost rodičů. A vyšetření bylo zaměřené jen na počítání.
A výsledek? Dyskalkulie, čili nemožnost pochopit základní matematické operace. Můžu se to stokrát učit, počítat každý den dvacet příkladů, a nic. Vše během chvilky zapomínám. Čísla mi nedávají téměř žádný smysl.
Rok jsem matematiku neměla, a když jsem v září nastoupila na dvouletý obor podnikání zakončený maturitní zkouškou, přišel docela šok. Vše jsem zapomněla, musím se učit i zlomky úplně od začátku, a zrovna dnes jsem strávila hodinu domácího studia nad přímou a nepřímou úměrností.
Další problém, za který se docela dost stydím je i to, že mi dělá velký problém určit čas na ručičkových hodinách, protože než si uvědomím co které číslo znamená, uplyne docela dlouhá doba. Ještě že mám ten mobil.
Na učilišti se mnou byla spolužačka, která měla také dyskalkulii, a nedokázala si ani spočítat nákup v obchodě, a počítala vše na mobilu.
Já si nákup dokáži spočítat, ale mnohdy si nejsem jistá, kolik mi má prodavač vrátit peněz.
Nese to sebou docela velké omezení, ale já jsem rozhodnuta se s touto poruchou učení zkusit poprat a udělat maturitu. Třeba to nevyjde, ale nestojí to alespoň za pokus? Ve škole jsem spokojená, a většina jiných předmětů mi celkem jde.
Jen samozřejmě nechci maturovat z matematiky, ale z angličtiny. Protože ta mi jde tedy podstatně lépe.
Je spousta lidí, kteří mají problémy se čtením, psaním, ale věřím, že vše se dá alespoň trochu natrénovat, pokud má dotyčný snahu. Když počítám dlouho, často mě to unavuje. Vím že to zní asi pěkně hloupě, ale prostě to tak cítím. Ale nevzdávám se.
A co Vy? Slyšeli jste o podobných poruchách učení? A nebo sami nějakou máte? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro dyskalkulie

Knižní recenze 103 Nana

30. září 2018 v 13:36 | Eliss
Autor: Émile Zola
Žánr: Román, Historický
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Děj začíná v jednom pařížském divadle, kde právě probíhá premiéra Zlatovlasé Venuše.
Střetává se tu spousta slavných osobností Paříže, včetně hraběte Muffata, bankéře Steinera a dalších zbohatlíků.
Hlavní roli Venuše hraje právě Nana, mladá, krásná, i když trochu při těle. Když však začne zpívat, sálem přelétne šok. Co si to ředitel vybral za nemehlo? Vždyť vůbec neumí zpívat!
Nana si však publikum získá svou krásou, a jakousi zvláštní, až zvířecí přitažlivostí. Stává se hvězdou, a brzy zjistí, co vše si může díky své kráse vydobýt.
Její charakter prodělá velkou změnu - stává se zlou, necitelnou, a vše ničí. A to zejména muže, které po tom, co z nich vysaje všechny peníze, nemilosrdně odkopne na dlažbu.
Ale jak se říká, na každého jednou dojde...
Hodnocení: Další kniha, která spadá do mého seznamu povinné četby k maturitě.
Před několika lety jsem Nanu začala číst, ale jelikož mě nezaujala, nepřečetla jsem ji ani do půlky.
Úvod se mi četl nesmírně těžce - spousta popisů postav, ve kterých jsem se ztrácela, a mnohdy opravdu už otravné popisy místností, které se mnohdy vešly na několik stran.
Ale jak jsem se prokousávala knihou, bavila mě čím dál více, a myslím že mi nakonec došlo, co tím chtěl autor říci.
I přes to, že byla vydána již v roce 1880, co se týče vylíčení charakteru lidí, neztrácí v tomto směru na aktuálnosti.
Dnes přeci může také padnout na dno úplně každý, a nezachrání jej ani peníze.
Knihu nakonec hodnotím celkem pozitivně, ale rozhodně si myslím, že mohla být o několik stran kratší.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Nebo jste viděli filmové zpracování? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro nana emile zola omega

Darovat krev znamená darovat život...

28. září 2018 v 14:57 | Eliss
Včera proběhla na škole, kterou navštěvuji, zajímavá přednáška na téma dárcovství krve.
Nikdy jsem se tímto tématem nezabývala, a proto jsem byla překvapena z množství nových informací, o kterých jsem neměla ani tušení.
Krev může darovat každý zdravý člověk mezi 18 - 60 lety, s minimální váhou 52 kilogramů. V průběhu přednášky se jeden student zeptal, proč zrovna 52. Při jednom odběru se vezme celých 470 ml krve. Pokud je váha u darujícího jedince nižší než 52 kilogramů, mohou vzniknout velké nevolnosti a tělo by se z toho mohlo těžko vzpamatovávat.
Dále musí vhodný dárce splňovat tyto podmínky:
1.) Netrpí vážnější alergií
2.) Nemá onemocnění nervového systému (epilepsie)
3.) Není v úzkém kontaktu s osobou mající žloutenku typu B nebo C
4.) Nepatří do tzv. rizikových skupin (narkomani, promiskuitní způsob života)
5.) Neprodělal pohlavní nemoc
6.) Netrpí vážným kožním onemocněním
Pokud se rozhodneme darovat krev, zajdeme na transfúzní stanici v našem okolí. Lékař nás vyšetří, odebere zkušební vzorek, ze kterého se udělá krevní obraz - aby byla jistota, že jsme vůbec vhodní dárci. Výsledky jsou většinou hotové do druhého dne. Pokud jsme v pořádku, následuje již odběr "na ostro."
Před odběrem bychom neměli alespoň tři hodiny kouřit, důležité je se najíst - nejlépe ovoce, bílé pečivo, a nesmí se jíst cokoli tučného!
Po příchodu na stanici dostaneme odběrovou soustavu, se kterou přecházíme do další místnosti, kde si pečlivě umyjeme ruce nad loket.
Dále přecházíme na ošetřovnu, kde se posadíme na lehátko, a sestra provede vpich. Krev vtéká do vaku, a celý odběr by měl trvat kolem deseti minut.
Po odběru máme nárok na malé občerstvení, a na celý den potvrzení o pracovní neschopnosti.
A proč je tak důležité darovat krev?
Z darované krve se vytvoří transfuzní přípravky, které jsou potřebné například:
♪ při těžkých úrazech
♪ při léčbě zhoubných onemocnění
♪ při léčbě popálenin
♪ při léčbě tzv. umělou ledvinou
Přednáška se skládala i z části, kdy nám pouštěli video. Příběhy lidí, kteří se rozhodli darovat krev, po tom, co jim onemocněl někdo blízký z rodiny, příběh muže, který chodil několik let darovat krev, a pak sám onemocněl a potřeboval cizí krev... Opavdu velmi emotivní.
Ženy mohou darovat krev maximálně 4x ročně, muži 5x.
Přemýšlela jsem, že bych darovala krev také, jenže nesplňuji požadovanou hmotnost. Docela mě to mrzí, chtěla jsem si to alespoň vyzkoušet. Ale třeba to vyjde někdy v budoucnu.
A co Vy? Byli jste někdy darovat krev, nebo o tom uvažujete? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro kapka krve

Knižní recenze 102 Zkrocení zlé ženy

26. září 2018 v 17:23 | Eliss
Autor: William Shakespeare
Žánr: Komedie
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Jedna z nejslavnějších Shakespearových divadelních her.
V Padově žije bohatý kupec Baptista, který má na vdávání dvě krásné dcery. Mladší Blanku, která je hodná, milá, a Kateřinu, která je však sestřiným pravým opakem. Je zlá, hašteřivá, pro sprosté slovo nejde daleko - prostě semetrika.
Blanka má spoustu nápadníků, baptista ji však odmítá provdat dříve než Kateřinu.
Když náhodou kolem projíždí venkovský šlechtic Petruccio, potká dva Blančiny nápadníky, Trania a Hortensia. Velmi jej zaujme, co mu povídají o Kateřině. Jaká je prý zlá a vzpurná, hotová saň!
Petruccio je rozhodnut pojmout Kateřinu za manželku. Hned první setkání ale dopadne prapodivně. Podaří se Petrucciovi jeho záměr?
Hodnocení: Různé divadelní hry a scénáře nepatří k mým oblíbeným žánrům. Tuto knížku jsem si přečetla jen proto, že patří do povinné četby k maturitě.
Nejvíce mi vadilo velké množství postav, v nich jsem se opravdu často ztrácela.
Kniha je celkem útlá, dá se klidně přečíst i za jeden den, hlavně i díky celkem nenáročnému ději.
Děj mě docela bavil, ale kniha mi připadala trochu "neaktuální," svým pohledem na postavení ženy v domácnosti.
Ale je napsána celkem svižně, při čtení jsem se nenudila.
I tak ale zůstávají divadelní hry žánrem, který nemusím, a delší dobu zase po žádné nesáhnu.
A co Vy? Kterou knihu máte nejraději z povinné četby? A četli jste Zkrocení zlé ženy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komenáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro zkrocení zlé ženy kniha

Školní strasti a slasti

24. září 2018 v 20:07 | Eliss
Na začátku září jsem psala článek o mém rozhodnutí zkusit si udělat dvouletou nástavbu k výučnímu listu zakončenou maturitní zkouškou.
A rozhodla jsem se i přes své velké problémy s matematikou, která mi pořádně nešla už na učilišti. Za zkoušku nic nedám.
Každý školní den začíná v osm hodin, a končit má o půl třetí. Většinou ale končí dříve, protože často nějaké předměty odpadají. Novinkou je i nový rozpis zvonění, na který si pořád nemůžu zvyknout. Nejdelší přestávka trvá celých pětačtyřicet minut!
Musím říci, že většina předmětů mě zatím baví, až na matematiku. Nejhorší je snad předmět cvičení z matematiky - tam chodíme postupně k tabuli a samostatně počítáme příklady.
A to mi dělá docela problém. Vždycky se někde zaseknu, mozek mi zamrzne, nevím jak dál. Konec. Když sleduji jak počítají ostatní, vše chápu. Ale když přijde řada na mě, nic. Snad to při písemkách bude lepší...
Nejvíce mě baví asi čeština, a to konkrétně literatura. Zatím bereme jen základy - co vůbec znamená pojem literatura, epika, lyrika a jejich další rozdělení...
S literaturou souvisí i povinná četba k maturitě. Už jsem stihla pár titulů přečíst, a právě teď mám rozečtený román Nana.
Nikdy mi nevadilo přečíst si pro někoho nudnou "klasiku", protože i tyto knížky mají své kouzlo. Sice jsou někdy hůře stravitelné, ale snažím se vždy dočíst knihu až do konce.
Angličtina mě také zatím baví - budeme maturovat buď z angličtiny, nebo z matematiky, a já volím rozhodně tu první možnost - dělali jsme cvičení o znameních zvěrokruhu a dnes jsme měli popisovat anglicky obrázky - ale tam žádný nijak velký problém není. No, bude to asi horší, když budeme psát slohové práce.
Na začátku školního roku jsou vždy nejhorší výdaje, a to jak na sešity, tak na učebnice. Jen za již zmíněnou angličtinu jsem zaplatila něco přes šest stovek.
Musím opět vyzdvihnout internetový obchod magaknihy.cz, tam jsem sehnala levně většinu učebnic.
Do sešitů jsem investovala také o něco více, koupila jsem si ty dražší s pevnými deskami, ale zase mám na dva roky s nakupováním po starostech.
No, i čtvrtý školní týden se cítím docela motivovaně, učím se a beru školu docela vážně. Teď jen, aby mi ten přístup vydržel.
Na konci roku nás čeká dvoutýdenní praxe v nějaké firmě, a na tu se moc těším. Určitě to bude zajímavý zážitek.
Se spolužáky vycházím celkem dobře, je nás jen dvanáct, a učitelé se často diví, že jsme tak hodní.
Doufám, že mi to půjde i nadále, protože udělat si maturitu by pro mne byl obrovský úspěch.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Dog sešit

Tak nám zrušili Slavíka...

22. září 2018 v 14:44 | Eliss
Tuším že předevčírem "otřásla" malým českým rybníčkem zpráva, že se neuskuteční každoroční soutěž Český Slavík Mattoni.
Oficiálně proto, že se rozmohlo hlasování na sociálních sítích, což může údajně některé interprety znevýhodnit. Musí se vymyslet "spravedlivější" formát. A také proto, že hlavní sponzor Mattoni se rozhodl přestat soutěž financovat. Což je docela velký problém, když jde o generálního sponzora...
A šlo především o kapelu Ortel, která prý vybízela fanoušky k hlasování.
Počkat. Takže je špatné, když zpěvák či skupina poprosí fanoušky o hlasy? Proč by jim lidé, kteří je mají rádi, nepomohli se dostat až k vyšším příčkám?
Copak Lucie Bíílá či jiní zpěváci taky určitým způsobem neprosí o hlasy?
Loňský ročník udílení těchto cen jsem sledovala, a nestačila jsem valit oči nad ubohostí tohoto pořadu, která se jednoznačně nesla v politickém duchu. Proč přišel Tomáš Matonoha převlečený za Dalajlámu "předat ty medaile Ortelovi?"
Ještě i po tak dlouhé době si pamatuji ten neskutečný pocit trapnosti, který se mě zmocnil při sledování pořadu. Sokola vznášejícího se nad hlavou Jitky Schneiderové a pronášejícího své rádoby vtipné hlášky, za které mi bylo stydno.
Osobně mi přijde nudné, že vyhrávají stále ti samí zpěvací a skupiny.
Když se navíc vloni profláklo, že pořadatelé vědomě pozměnili výsledky v neprospěch Ortelu - kvůli již zmíněnému "vybízení k hlasování přes sociální sítě" - spousta lidí se rozhodla tuto soutěž bojkotovat.
A lze se jim divit? Když poslali hlasy někomu, koho si váží jako zpěváka, a ty hlasy se pak pořadatele rozhodnou pozměnit? A to proto, že považují skupinu za "nevyhovující."
Nejsem žádná velká fanynka Ortelu, ale pár jejich písniček znám, a myslím, že se nebojí zpívat o tom, co je v této zemi špatně. Nevidím v jejich textech nic rasistického nebo nedejbože nacistického.
Přijde mi opravdu smutné, že i v dnešní době mohou být umělci takovým způsobem znevýhodněni.
Také se může stát, že nebude ani příští ročník této soutěže, a nebo se uskuteční, ale lidé ji bojkotují.
Osobně jsem nikdy nikomu hlas neposlala, a ani to nemám do budoucna v úmyslu. Když jsem bydlela u rodičů, každoročně jsme Slavíka sledovali.
Ale dnes mě už tato soutěž neláká - jednak kvůli těm stejným tvářím, nezáživným vystoupením a trapnosti moderátora - ale i tak nějak z principu.
Mnohem raději si pustím v televizi nějaký zajímavý dokument či film pro pamětníky, než udílení cen.
Pro zpěváky a skupiny je přeci tím největším oceněním účast fanoušků na koncertech, než nějaká soška. Nebo se mýlím?
Co si o tomto myslíte Vy? Sledovali jste Českého Slavíka? A co si myslíte o manipulaci s hlasy diváků? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Slavík

Knižní recenze 101 Co to bude?

20. září 2018 v 20:41 | Eliss
Autor: Táňa Keleová-Vasilková
Žánr: Romantický
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Janě náhle umírá mladší sestra Marie. Rozhodne se na nějakou dobu poskytnout azyl svému švagrovi a malé neteři Sáře. To však ještě netuší, jaké bude nové soužití!
V malém bytě se najednou nedá téměř pohybovat. Jediná Janina dcera Zorka je ze vzniklé situace dost zoufalá, proto se čím dál tím více upíná na svého přítele Tomáše.
Ani v práci to nemá Jana jednoduché. Vlastní se svou kamarádkou Kamilou kadeřnický salon, a od rána do večera se nezastaví.
Postupem času začíná čím dál více tíhnout k malé Sáře, zato švagr Petr jako by se podivným způsobem své rodině odcizoval.
Jako by toho bylo málo, po dlouhých letech samoty vstoupí Janě do života muž, i když si přísahala, že do svého srdce již nikdy nikoho nepustí.
Jak celá složitá situace dopadne?
Hodnocení: Po dlouhých letech jsem sáhla po romantické knize. Normálně tento žánr vůbec nevyhledávám, ale knížku mi doporučila má sestřenice, takže jsem se rozhodla zkusit štěstí.
No, a ono to vyšlo. Kniha mě bavila - jedná se o vyloženě odpočinkové čtení - ale po té maturitní četbě příjemná změna.
Najde se tu spousta komických situací, ale dojde i k řešení důležitých životních otázek.
Musím pochválit i to, že romantika není nijak kýčovitá a přeslazená, ale ve snesitelné formě.
Pokud máte rádi romantické knihy, mohu jen doporučit, a od autorky si zase brzy něco přečtu.
A co Vy? Znáte knihy od autorky Táni Keleové-Vasilkové, nebo ne? A máte rádi romantické knihy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Co to bude? Vasilková

Úsměvy smutných mužů 2018

18. září 2018 v 18:12 | Eliss
Varování: Článek může obsahovat, byť nechtěně, spoilery!
Včera jsme vyrazili s přítelem do kina na Úsměvy smutných mužů.
Na film jsem se velmi dlouho těšila, protože jsem si na seznam.cz náhodně pustila video, ve kterém jej autor knižní předlohy se stejnojmeným názvem propagoval. A pan Formánek mluvil tak hezky a upřímně, že mě to velmi zaujalo.
V hlavních rolích excelují David Švehlík, Jaroslav Dušek a Ondřej Malý. Režie se ujal Dan Svátek.
Na začátku filmu se seznamujeme se spisovatelem Josefem. Ten se právě účastní léčby v protialkohlní léčebně. Byl tím tak trochu donucen svou ženou, která už měla jeho závislosti akorát dost.
Josef osobně nebere léčbu nijak vážně. Prostě ty tři měsíce přečká a uvidí, co bude. Tam venku.
Postupem času poznáváme, jak to v protialkoholní léčebně vlastně chodí. Nejdůležitější je tu řád, dále je tu pro každého velké množství aktivit - zalévání skleníku, keramika, a nesmí chybět povinná ranní rozcvička.
Pomocí flashbacků poznáváme Josefovu minulost - jak se jeho pití stupňovalo, postupný rozpad rodiny...
Zčásti odhalíme i osudy Josefových kamarádů z léčebny. Proč začal holdovat alkoholu úspěšný maratonský běžec, nebo majitel prosperující firmy? Podaří se Josefovi skoncovat definitivně se svým démonem? Nebude to mít vůbec jednoduché...
Výsledek obrázku pro úsměvy smutných mužů
Po velmi dlouhé době jsem zavítala do kina, a z filmu si odnáším tak silné dojmy, jako dlouho z žádného jiného snímku.
Několikrát jsem se na blogu zmiňovala že když jsem začínala žít se svým přítelem, byl alkoholik. Kdybych nebyla tak zamilovaná, nejspíše bych to všechno nezvládla a odešla, ale moje láska byla tak silná, že jsem to vše snášela.
Nakonec skončil také v protialkholní léčebně, ale už tři roky nepije a já pevně věřím, že to tak zůstane.
Kdo nezažije, nepochopí. A možná právě proto si z filmu odnáším tolik.
Některým možná připadá syrový - ale ono to tak opravdu je. Ty stavy, kdy člověka závislého na alkoholu nezajímá nic jiného než jak si opatřit alkohol, a to jakýmkoliv způsobem - klidně se dopotácet ve spodním prádle na benzinku, a pak přímo tam na ex vypít lahev vodky - závislost udělá z člověka trosku.
Nezajímá jej rodina, ani to, kolik utratí peněz, prostě potřebuje svou kamarádku lahev.
Vše kolem alkoholikovy osobnosti je ukázáno tak věrně, až mrazí, a zároveň je z toho smutno. Kolik lidí, i mladých, se potýká se závislostí na alkoholu, a ani si to mnohdy nejsou ochotni připustit?
Na české poměry velmi kvalitní snímek, který by se mohl pouštět jako prevence ve školách před nezodpovědným pitím.
Na konci filmu jsem měla slzy v očích a dlouho na něj nezapomenu. Doporučuji si zajít na film do kina.
A co Vy? Viděli jste tento film? A co si myslíte o nadměrném pití alkoholu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Smutek jen stěží utopíš v alkoholu. Bývá totiž zatraceně dobrým plavcem...

Na duchy nevěřím!

16. září 2018 v 13:28 | Eliss
Naposledy zkontrolovala obsah batůžku, a zdálo se, že na nic nezapomněla. Baterka, svačina, lahev s pitím, kompas...
Spokojeně batůžek zavřela, hodila si jej na ramena a vyšla z bytu.
Cítila se dobře, až na menší nervozitu a neurčitý osten strachu, který se klubal kdesi hluboko v podvědomí. Rychle jej ale zaplašila.
Byl to přeci její nápad, vydat se na průzkum Lipovského lesa, místa známého a vyhledávaného pro své paranormální aktivity.
Osobně tomu ani trochu nevěřila, a chystala se pověst lesa zničit ve své nové reportáži. Pracovala v místním plátku Acitve!
Práce byla poměrně zajímavá, jenže ne moc dobře placená. A právě tento článek by ji mohl posunout výš, třeba...
Leknutím sebou nadskočila při zatroubení auta. Už je tady, její spolupracovník a fotograf Milan.
Utíkala k autu a posadila se na sedadlo spolujezdce. "Máš všechno, Pavli? Zpátky se už nevracím." Odhalila v sebevědomém úsměvu krásné zuby. "To víš, že ano. Ale už jeď, za chvíli se stmívá, a potřebujeme udělat nějaké fotky ještě za světla."
Profrčeli dálnicí, následovala stará neudržovaná polní cesta, a už se ocitli před vchodem do lesa.
Na první pohled působil zvláštně, temně, a podivné bylo i to ticho. Ani ptáček nezazpíval.
"Jdeme. Najdeme ty pitomce, co tady straší nevinné turisty, a napíšeme jejich jména tučnými písmeny na titulní stranu."
Milan zamknul auto, nachystal si fotoaparát a vydal se za Pavlou. "Nafoť tady ty větve, jak se začíná stmívat, působí to tajemně." Postupovali dál, ani jeden toho moc nenamluvil, honili se jen za senzací.
Najednou se v dálce ozval smích. Ale zněl až podivně hystericky.
Pavla se rychle vydala za ním. Jenže na místě nikdo nestál. "Milo, vyfoť mě tady u toho pomníku."
Pomník vypadal staře, snad na padesát let. Asi je tu pohřbené nějaké zvíře. Milan zuřivě cvakal spoušť, a Pavla se líbezně usmívala do objektivu.
"A vy pitomci, co si z nás děláte srandu, nebojte se, my vás najdeme, a zničíme vaši pověst v novinách tak, že už nebudete moct ani zametat chodníky!"
Jako v odpověď na výhružku se dva metry od pomníku zřítila větev dubu. "Do pr..." Milan vytřeštil oči. "Neměli bychom se vrátit? Za chvíli bude tma, nějaké fotky máme..."
"Ani nápad! Nebuď posranej, jdeme dál. Ještě je hromada času. Musíme dojít alespoň ke Kančí soše."
Kanec byl jakýsi patron tohoto lesa, měl odhánět zlé síly a lidé z něj cítili pozitivní energii. Údajně. Protože tu přece nic zlého ani tajemného není. Na duchy Pavla zásadně nevěří!
Před nimi vedla úzká vyšlapaná pěšina. Určitě vede přímo k patronovi lesa. Cestou si sumírovala v hlavě, co do článku napíše. Údajné řeči o výskytu paranormálních jevů, o vidinách jakési nehmotné ženy či podivné zvuky, to vše je jen výplodem bujné fantazie, která je navíc doplněná podnikavostí místních...
Křup, křup... Něco tu křupe. Jakoby někdo lámal větve. Ohlédla se za sebe, a zkameněla hrůzou. Ve vzduchu viselo několik větviček, které se samovolně lámaly, a ve vzduchu tvořily symboly kříže. Už jich tam bylo alespoň pět...
Zařvala, a dala se na rychlý úprk. Vybočila úplně z pěšiny, Milan supěl za ní, a něco křičel, jenže ona to nevnímala, hlavně rychle pryč...
A znovu podivný smích, tentokrát se ozýval velmi těsně za nimi. Tohle nebude práce místní chásky, to je něco jiného, dalako děsivějšího, a mimo lidské chápání.
"Pavli! Pavli, počkej!" Ohlédla se. Milan ležel na zemi, upadl. Jistě si teď vyčítal těch deset kilo nadváhy, co ne a ne shodit.
V mžiku byla u něj. "Honem, vstávej. Nemáme čas, musíme vypadnout!"
Pomohla mu vstát, vzala jej za ruku, a společně utíkali dál.
Vše kolem jakoby ožívalo, stromy vydávaly podivné sténání, a pak... Pavle se málem zastavilo srdce. Dva metry od ní se najednou vynořila jeptiška, která však neměla hmotnou postavu, jakoby byla jen přeludem...
Milan přes svůj děs cvakal fotoaparátem, Pavla jej ale táhla dál, zase na druhou stranu...
Po několika hodinách se jim konečně podařilo najít východ z lesa, a o nějakou chvíli později i auto.
Milan nakonec žádné viditelné zranění neutrpěl, oba se však nacházeli ve velkém šoku.
Pavla nakonec svůj článek nenapsala se zdůvodněním, že na duchy prostě pořád nevěří, a nemůže napsat něco, co očividně odporuje jejím zásadám. Navíc se nevydařily ani Milanovy fotografie, na většině byly jen šedivé šmouhy. Pavla se dál však honí za senzacemi, ale přísahala si, že do Lipovského lesa se již nikdy nevrátí. Co kdyby to tentokrát nedopadlo tak dobře jako minule...
Tento nápad na povídku jsem dostala při čtení časopisu o různých záhadách. Doufám, že se Vám líbí, a trochu jste se u čtení bavili. Budu ráda za každý, i kritický komentář.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Grinsekatze

Knižní recenze 100 Proces

14. září 2018 v 16:25 | Eliss
Autor: Franz Kafka
Žánr: Román
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Prokurista banky Josef K. je v den svých třicátých narozenin zatčen. Zůstává však na svobodě, může chodit do práce, pouze se musí dostavovat k výslechům.
Dostává se do absurdního kolotoče byrokracie, setkává se s různými úředníky a lidmi od soudu.
Nechápe ale, z čeho je vlastně obviněn, a zdá se, že to pořádně neví ani ostatní. K. navštíví strýček, a společně absolvují návštěvu u strýčkova známého advokáta.
Proces se táhne nekonečně dlouho, nic se neposouvá dál, a proto se K. celý rozezlený a zklamaný rozhodne dát advokátovi výpověď. Podaří se mu dovést proces úspěšně do konce?
Hodnocení: Tuto knížku jsem si vybrala jako první ze seznamu literárních děl k maturitě.
Ze začátku se mi četla dost těžce, byla jsem v pokušení knihu odložit, nakonec jsem tak neučinila. Po několika stránkách jsem si zvykla na zvláštní styl vyprávění - nejvíce mi asi vadilo to, že na každé stránce je minimum odstavců.
Atmosféra je místy opravdu absurdní, a dílo celé chápu jako velké varování před úřednickou demokracií.
Kniha se mi líbila, vytýkám jen to, že je hůře "stravitelná." A co Vy? Četli jste tuto knihu? A jaké knížky jste si vybrali jako povinnou četbu Vy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro proces franz kafka

Je to normální?

12. září 2018 v 17:26 | Eliss
Minulý týden jsem při brouzdání na Facebooku narazila na příspěvěk, který mě zvedl ze židle. A to tak, že pořádně.
Jistá mladá slečna si vyfotila své ploché bříško a k tomu napsala: "Progress po potratu. Aneb jak 4-týdenní z**d dokáže z***vit břicho."
Pod příspěvkem se okamžitě strhla obrovská diskuze. Dotyčnou slečnu nemám v přátelích, ale jeden můj spolužák tento příspěvěk sdílel.
Když ji lidé začali kritizovat - a to i mnohdy docela sprostě - napsala jim do komentářů toto: "Jsem mladá a necítím se mít zničenou postavu něčím, co jen blije, řve, a se**. Proto jsem to nechala zabít a vůbec se za to nestydím!"
Ano. Na potrat má právo každá žena. I když z morálního hlediska se nad tímto dá polemizovat. Jenže je normální se tímto veřejně chlubit na sociální síti? Nazývat nenarozené dítě z***em?
Jak toto musí vnímat ženy, které potratily, aniž by chtěly, které kvůli zdravotním problémům přišly o dítě? A co páry, které miminko hrozně moc chtějí, ale nemohou ho mít?
Asi před dvěma lety jsem byla ve škole na praxi v pekárně. A dvě spolužačky, tak o tři roky mladší než já, se spolu bavily tímto stylem: "Před dvěma týdny jsem byla dát pryč děcko. Ten můj si nedal pozor, a zbouchnul mě! Ale dostala jsem tip na dobrého doktora, je levný, a hrozně šikovný." "A nechceš mi dát číslo? Před nějakou dobou jsem to musela taky řešit, tak kdyby náhodou zase..."
Takto se spolu bavily úplně normálně u válení těsta na rohlíčky. Nestačila jsem valit oči. Holčiny to probíraly tím stylem, jako by řešily, která věc je lepší a vyplatí se koupit.
Kdybych někdy nechtěně otěhotněla - ale vždycky jsem si dávala pozor, brala jsem antikoncepci či jsem se pojistila jinak - rozhodně bych na potrat nešla. Dítě bych dala buď k adopci, nebo bych se jej pokusila uživit i přes finanční těžkosti.
Nerozumím dnešním mladým děvčatům, které mnohdy berou potrat jako něco normálního, běžného, co se přece stane každé mladé slečně! Neříkám, že jsou takové všechny. Jenže bohužel se takové najdou.
Ale třeba právě slečna, která se ještě na sociální sítí chlubí tím, co udělala. Copak nemá svědomí? Co když bude jednou chtít založit rodinu, ale už to nepůjde? Bude si jednou vyčítat, že napsala taková hnusná slova?
Je mi z toho opravdu smutno. Přece jen když dítě nechci, je potřeba se chránit, a ne být nezodpovědný. Pak to má samozřejmě následky.
Co si o tomto myslíte Vy? Četli jste tento příspěvěk na sociální síti? Nebo o něm slyšíte poprvé? A co si myslíte o umělém ukončení těhotenství? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro pink color

Knižní recenze 99 Tichý: Kronika vraha

10. září 2018 v 17:25 | Eliss
Autor: Thomas Raab
Žánr: Thriller, Drama
Mé hodnocení: 70%
Obsah: 6. ledna 1982 se v malé rakouské vesničce Jettenbrum narodí Karl Heidemann. Chtěné dítě, které je milováno svými rodiči.
Je tu však jeden problém. Karl bez ustání křičí, pomáhá mu jen absolutní klid a samota.
Narodil se totiž s extrémně citlivým sluchem, a každý hlasitější zvuk mu činí nevýslovná muka. Proto mu rodiče zařídí zvláštní zvukotěsnou místnost, ve které vyrůstá.
Jednoho jarního dne dojde u místního rybníka k tragédii, která Karla navždy změní.
Začne se na svět dívat jinýma očima, začne brát smrt jako dar, který má předávat těm, jenž miluje.
Opouští domov a stává se nelítostným zabijákem. A své oběti dovede pořádně překvapit, protože je díky svému citlivému sluchu extrémně tichý...
Hodnocení: Knihu jsem si objednala přes internetový obchod megaknihy.cz. Balíček došel v pořádku, knihy jsou vždy pečlivě zabalené, a jako dárek se v balíčku skrývá záložka nebo samolepka.
Úvod knížky se odehrává idylicky, autor popisuje okolní přírodu, seznamuje nás s obyvateli Jettenbrumu a nakoukneme do soukromí rodiny Heidemannových.
Jak děj postupuje, kniha mě stále více strhávala. Karl a jeho zpočátku nevinné vnímaní světa, které však přeroste až v chorobnou touhu po krvi, mě šokovalo.
Tak trochu jiný thriller, podaný velmi originálně. Z knihy mám dobrý pocit, a zvláště ze závěru celého příběhu.
Pokud máte rádi thrillerová dramata, mohu rozhodně doporučit.
A co Vy? Máte rádi thrillery? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Tichý: Kronika vraha

Krok dopředu?

6. září 2018 v 18:19 | Eliss
Vloni jsem se několikrát zmiňovala, že studuji první ročník studijního oboru kuchař - číšník.
Jeden výuční list jsem již měla, a to pekaře. Studium druhého výučního listu mělo své výhody - mohla jsem chodit jen na odborné předměty - matematika a jiné předměty se mě již netýkaly, proto jsem měla spoustu volna.
Škola mě bavila, a praxe také, zejména obsluha ve školní jídelně. Počáteční nejistotu jsem rychle překonala, a na praxi jsem chodila s dobrou náladou. V kuchyni to bylo horší - ale to bylo spíše kvůli lidem.
Na základní škole jsem nikdy neměla žádné velké ambice. Chtěla jsem se jen něčím vyučit, něčím, co mě bude bavit a budu to dělat s radostí.
K pekařině jsem si dlouho hledala cestu, nakonec mě však začala velmi bavit, často jsem do školní provozovny chodila pomáhat i ve svém osobním volnu, a navíc jsem si vydělala i nějakou korunu navíc.
Obor kuchař - číšník mě bavil tak napůl. Letos v lednu jsem se rozhodla zkusit něco nového, a přihlásila jsem se na dvouletý obor podnikání zakončený maturitní zkouškou.
V červnu se konaly přijímací zkoušky. Šla jsem do toho s tím, že to stejně asi nezvládnu, protože když jsem před sebou měla papíry z matematiky, vstávaly mi vlasy hrůzou a téměř nic jsem nevěděla.
Zato čeština byla jednoduchá. Pár větných rozborů, pravopisné chytáky a otázky z mluvnice typu: "Najděte rčení. Označte ve větě metaforu."
I když jsem si moc šancí nedávala, nakonec mě v půli července příjemně překvapil dopis s tím, že mě příjímají!
V pondělí třetího září jsem tedy nastoupila. Hned od druhého dne nás učitelé začali strašit s maturitou - přeci jen máme za dva roky probrat spoustu učiva.
V češtině nás učitelka upozornila, že si budeme muset přečíst minimálně dvacet knih - z toho některé prózy a básnické sbírky. Seznam knih je zvěřejněn na stránkách školy, a ke své úlevě jsem zjistila, že jsem jich spoustu četla.
Ale neuškodí mi si je přečíst znovu a udělat si případně nějaké výpisky. Někteří spolužáci nejsou z povinné četby příliš nadšeni a už si plánují, jak vše opíší z internetu. Což mi nepřijde moc moudré - přece jen četba daného díla v nás zanechá určitý dojem a její děj se dá snáz zapamatovat.
Čeho se nejvíce bojím, je matematika. Přeci jen jsem dyskalkulik a myslím, že budu mít velké problémy.
Ale za zkoušku nic nedám, a pak bych si třeba vyčítala, že jsem to alespoň nezkusila.
Letos v květnu budeme muset také odevzdávat herbář - vlastnoručně vylisované bylinky, u každé její název a kde jsme ji nasbírali. Rostlin má být celkem pětatřicet, což je docela dost, ale když se začne zavčas, dá se to stihnout.
Za domem mám louku, dnes jsem se vydala na první sběr a rostlinky se již lisují v knize.
Jediné, co mi vadí, je příliš dlouhý školní den - každý den kromě pátku končím o půl třetí. Ale i na to se dá zvyknout.
Zatím musím říci, že mě škola moc baví. Doufám, že to tak bude i nadále.
A co Vy? Co studujete za obor? A plánujete si udělat maturitu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro more books

To bude dobrý

3. září 2018 v 20:39 | Eliss
Seděla v čekárně praktického lékaře a snažila se nevnímat svíravý pocit úzkosti a zběsile tlukoucí srdce.
"To bude dobrý, bude to v pořádku." To si opakovala stále dokola, jako svou osobní motlitbu.
Před rokem seděla ve stejné čekárně, tenkrát bylo těsně před Vánoci a ji trápilo dlouhodobé nachlazení a horečky. Když se přidaly nepěkné střevní potíže a pálení při močení, rozhodla se jít ke své lékařce.
Ta se mračila a se znepokojeným výrazem si vyslechla příznaky. "No, paní Trávníčková, moc se mi to nelíbí. Raději bych vás poslala na důkladná vyšetření do nemocnice."
Vyšetření byla nepříjemná, bolestivá, a Aneta se cítila čím dál tím hůř.
Nakonec si po dvou měsících vyslechla zdrcující diagnózu - rakovina močového měchýře.
Nemohla tomu uvěřit. Přece se musel někdo splést? Nějaké testy se udělaly špatně... Ne... Ale v hloubi srdce cítila, že lékař má pravdu.
Následovaly chemoterapie, operace. Aneta nebyla nikdy věřící, od toho prosincového dne se však modlila každý večer, prosila své zemřelé rodiče, ať jí pomohou, přece nemůže podlehnout zákeřné nemoci. Ne teď, když vychovává sama dvouletou dcerku, malou Editku, která byla ten největší poklad...
Nemoc ji donutila vše přehodnotit. Přestala kouřit, popíjet o víkendech, a našla si nové kamarády.
Vyčítala si, jak skoro každý víkend propila, nechala Editku u prarodičů, místo toho, aby si užívala mateřství...
Nyní se dceři věnovala jak jen mohla, často celou noc proplakala u postýlky, když pozorovala svou spící, nevinnou dceru.
Život pro ni získal nový rozměr, a rozhodla se bojovat. Mimo jiné vyzkoušela i některé metody alternativní medicíny - bylinky nebo různé šamanské rituály.
Našla si nové kamarády, renovovala byt a obklopila se pozitivní energií. Ve chvílích, kdy nemohla bolestí vstát z postele, vždy v sobě vydolovala kousíček poslední energie, někdo ji totiž potřebuje...
Vstala a postarala se o Editku, i když sama byla na dně, a každá návštěva toalety byla hotové peklo.
Přísahala si, že uvidí svou dceru na maturitním plese, protože ten malý andílek byla jediná věc, která se jí v životě povedla...
Z myšlenek ji vytrhl sestřin hlas: "Slečna Trávníčková? Pojďte dál, paní doktorka na vás už čeká."
O čtvrt hodiny později odcházela z ordinace opilá štěstím. Je vyléčena. Žádné zhoubné bujení v močovém měchýři ani nikde jinde. Krev i moč úplně čisté.
To bude dobrý, jásala v duchu. Pojede se svou holčičkou na dovolenou do Itálie a už nikdy si nedá ani skleničku alkoholu.
Bude žít úplně jinak, a lépe. Dospěla, našla svou životní cestu, i za cenu, která nebyla úplně nejpříjemnější...

Tento článek je přiřazen k tématu týdne. Doufám, že se Vám líbí, ačkoliv není nijak extra propracovaný. Snažila jsem se téma týdne zpracovat trošku jinak. Budu ráda i za kritické komentáře, protože jsou pro mě motivací, jak se zlepšovat.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro calendula officinalis

Knižní recenze 98 Lovci duchů

1. září 2018 v 13:21 | Eliss
Autor: Neil Spring
Žánr: Román, Horor
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Píše se rok 1926 a dvaadvacetiletá Sára Greyová získává práci snů. Stává se osobní asistentkou a sekretářkou známého lovce duchů, Harryho Price.
Harry Price je pověstným skeptikem - na duchy ani jiné přízraky nevěří, zato však věří v podvodníky a šarlatány, kterých už za více než dvacet let své praxe odhaliil několik.
Nyní se však se Sárou vydávají na faru Borley, místo, které je známo nadpřirozenou aktivitou - místní tu viděli ducha jeptišky a po domě se mají samovolně hýbat předměty.
Připojuje se k nim i známý novinář Vernon Wall, který touží po duchařské senzaci, která mu zajistí výsadní místo v novinách.
Na faře je uvítají manželé Smithovi. Hned první večer se domluví na seanci, při které se stanou věci, ze kterých se ježí vlasy hrůzou a nedopřejí všem obyvatelům klidný spánek.
Price je i přes svůj skepticismus přesvědčen, že jsou opravdu svědky aktivity z jiného světa, a tentokrát se podle něj nejedná o žádné laciné triky místních obyvatel.
Když se po pár letech na faru znovu vrací, zlo propukne s nevídanou silou...
Hodnocení: Knihu jsem si objednala již před nějakou dobu z internetového knihkupectví, ale dostala jsem se k její četbě až minulý týden.
Miluji duchařské příběhy a strašidelná pověst o faře Borley mi byla velmi dobře známá.
Líbí se mi, že příběh je vyprávěn z pohledu Priceovy asistentky Sáry, dodává to na autentičnosti. Musím vytknout mnohdy nudné pasáže, na druhou stranu noční události na faře vyvolávají opravdové mrazení v zádech.
Největší problém však představuje korektura textu - v knize je spousta překlepů, i pět na jedné straně - například "oři" místo oči, tečky místo čárek, malá písmena na začátku věty...
Neřeknu jeden, dva překlepy. Ale tady jich je tolik, že to působí velmi rušivě.
Z tohoto důvodu strhávám procenta, knížka je jinak čtivá a nebýt těch chyb, doporučuji.
A co Vy? Máte rádi duchařské příběhy? A znáte tuto knihu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Lovci duchů Neil Spring

Knižní recenze 97 Dotek zla

30. srpna 2018 v 16:17 | Eliss
Autor: František Niedl
Žánr: Krimi, Thriller
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Michael Dabert, pětačtyřicetiletý penzista a bývalý příslušník Cizinecké legie si užívá zaslouženého odpočinku v Praze, kam přijel doprovodit svou přítelkyni, filmovou hvězdu Joan Hartingovou.
Jejich pohodu naruší telefonát od Joanina známého, soudce Sama Brookera. Prosí Michaela o ochranu pro sebe a svou rodinu.
Nic bližšího neprozradí, jen to, že v okolí Lake Superior poblíž amerického Washburnu se dějí velmi podivné věci.
Michael zpočátku váhá, ale proč by se měl nudit pokukováním na filmové hvězdy, když může být někde užitečný?
Vydává se i s Joan na místo. Brzy poznává velkou rodinu soudce a rozplétá vztahy mezi nimi. Michael zjišťuje, že došlo k několika brutálním vraždám, které zdánlivě nic nespojuje, ale...
Zdá se, že vraždy směřují k bohaté rodině Wahlbergů, která je podivnou shodou náhod znepřátelená s Brookerovými.
Jenže Michaelovi se na celé věci něco nezdá. Začne pátrat na vlastní pěst, ale někomu se to nebude vůbec líbit a dá to Michaelovi velmi jasně najevo...
Hodnocení: Další knížka, kterou jsem si objednala z internetového obchodu megaknihy.cz.
Narozdíl od většiny knih musím pochválit úvod, který sice byl takový typický seznamovací, ale díky různým historickým zajímavostem i velmi originální.
Bohužel i tak trvá více než sto stran, než dojde k nějaké akci. A samotné akční scény na mě působily ve výsledku docela tragikomicky.
Mínusem je i velké množství postav - často jsem se v nich ztrácela a musela listovat dozadu, abych si ujasnila kdo je kdo.
Identita viníka je v knize několikrát naznačena a uhodla jsem ji ani ne v půlce. I tak bylo ale závěrečné odhalení všech motivů pěkně vymyšleno. Bohužel jeden z několika málo kladů knihy.
Dále musím pochválit hezkou ilustraci na obálce. Ale jinak bohužel slabota. Knížku doporučuji jako nenáročné čtení na dovolenou, kdy se nechce nad dějem příliš přemýšlet.
A co Vy? Četli jste tuto knihu? A znáte autora Františka Niedla? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro dotek zla františek niedl

Děsivé dědictví 2018

28. srpna 2018 v 13:36 | Eliss
Varování: Článek může obsahovat, byť nechtěně, spoilery!
Horory mám ve velké oblibě, a ihned po shlédnutí traileru na Děsivé dědictví jsem si říkala, že film musím vidět a že se mi určitě bude líbit.
A zrovna včera jsem dostala náladu na pořádný horor, takže jsme si večer film s přítelem pustili.
Hned na začátku filmu běží krátký text, kde se dočteme o smrti Ellen Leighové. Ta zemřela po dlouhé nemoci vě věku 78 let.
Dále se dočítáme, že její manžel i syn jsou již po smrti, zato ale má dceru Annie, v jejímž domě pobývala až do své smrti.
Annie má dvě děti, třináctiletou Charlie a šestnáctiletého Petera. Manžel Annie se jmenuje Steven.
Pak se již přesouváme k rodině Grahamových. Zrovna je den pohřbu, takže rodina se, trochu nervózní, sejde v kapli a Annie čte krásnou smuteční řeč. Nejmládší člen rodiny - Charlie, se chová podivně. Do svého notýsku kreslí tak trochu děsivé věci - například babičku ležící v rakvi.
Po smutečním obřadu se rodina vrací do svých zaběhnutých kolejí. Obě děti ještě studují, Annie pracuje na své výstavě týkající se modelů domů a Steven se věnuje výzkumu.
Celá atmosféra je však prodchnuta něčím hrozivým. Annie začne vídat přízrak své matky, Charlie se chová čím dál podivněji a ani ostatní členové rodiny na tom nejsou o nic lépe. Jako by se mělo něco hrozného stát...
Když dojde k další tragédii, je Annie rozhodnuta bojovat se zlem, které si podmanilo její dům.
Bude na to mít ale dostatek sil?
Výsledek obrázku pro Děsivé dědictví
V hlavní roli Annie se představuje má oblíbená herečka Toni Colette. Toni hraje opravdu skvěle, ale ani zbytek hereckého osazenstva nezahálí.
První půlhodina filmu se mi zdála docela nudnou, na druhou stranu máme dostatek času se seznámit s postavami.
Bohužel i soundtrack, který má působit děsivě, začne být po několika minutách otravný a spíše ve mě evokoval pocit, že si vedle sousedi pořádají techno party.
Musím pochválit místy skvělou mysteriózní atmosféru, a těch pár hororových lekaček se také povedlo.
Ke konci mi přišlo, že snímek ztrácí dech, a konec mě naštval tak, jak jsem to nezažila dlouho u žádného filmu.
Celkově u mě převažuje zklamání, a to ani nemluvě o tom, že jsem při několika scénách propadla výbuchu smíchu, což je u hororu vážně bizarní.
Hodnotím třemi hvězdičkami z pěti. Pokud máte rádi horory, na film se podívejte, třeba se Vám bude líbit více než mě!
A co Vy? Máte rádi horory? A viděli jste tento film? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Diskuze na internetových stránkách

26. srpna 2018 v 11:53 | Eliss
Ráda si na internetu pročítám články různého zaměření. Ať už to jsou novinky.cz na seznamu, články na Facebooku ve skupinách, které se mi líbí, či třeba komentáře na čsfd.cz k filmům.
Pokud máte na čsfd.cz účet nebo ji pravidelně navštěvujete, určitě si nejde nevšimnout uživatele pod přezdívkou verbal.
Ten píše svoje "úžasně vtipné komentáře", které se z devadesáti procent skládají ze sprostých slov, případně zesměšňování určité skupiny lidí.
Spoustu uživatelů tento uživatel štve, jelikož neváhá urážet i ostatní a sprostými slovy nešetří ani na správce celé stránky.
Chápu, že některým lidem toto připadá vtipné, za mě tedy ale ne. Pokud jeho komentáře neznáte, doporučuji si některé přečíst, protože to jsou opravdové perly.
Dnes je na novinky.cz v popředí zpráva o západonilské horečce, která v Evropě způsobuje velké problémy a stoupá počet nakažených. Když si rozkliknu diskuzi, objevují se tu tyto názory:
"Je tu potřeba další strýček Adolf a jeho ekonomické plynové sprchy."
"Všichni černí by měli vychcípat, zbytečně zabírají místo na planetě. Ať žije Bílá liga!!"
"Obohacení s afriky pinese do evropy velky problem!!" To jsem schválně opsala i s chybami.
Každý má samozřejmě právo na svůj názor. Ale přát nkomu smrt a blahořečit Hitlera je opravdu trochu přehnané. Něco o inteligenci uživatelů vypovídají i ty pravopisné chyby, které mě dokáží neskutečně rozčílit.
Pak jsou tu stránky, kde se schází převážně maminky - eMimino.
Při pročítání některých příspěvků mi opravdu spadla brada.
"Souložíte i v takových vedrech?" Přičemž i odpovědi jsou docela kuriózní:
"S manželem nemáme vůbec sex. Je na mě zlý, protivný, nechce si o ničem povídat. Našla jsem si milence a jsem spokojená!"
Aha. Takže nesnáší manžela, rozvádět se očividně nechce, ale podvádět někoho i když je mi daný člověk odporný, to je přeci to pravé řešení! Nerozumím tomu, že má někdo odvahu se s tímto chlubit na internetu.
Další diskuzní příspěvěk, tentokrát ze sekce tajemno:
"ahoj ovládáte tady někdo tarot? sedmiletá dcera zhubla čtyři kyla co jsme se vrátili z dovolené, z jídla ji natahuje a jí opravdu jako ptáčátko. třeba jen půl rohliku za den. už jí padají i vlasy. koupila jsem syrup na podporu chuti k jídlu ale nezabíra. prosím kdyby někdo z vás mohl pomoci a dal mi kontakt na nějakou věštkyni."
Pod příspěvkem se strhla obrovská diskuze. Paní co psala příspěvěk musela několikrát ujišťovat ostatní že si opravdu nedělá legraci.
A mě to nepřipadá vůbec normální. Proč nevezme dceru k doktorovi, nechá ji trápit a ještě se spoléhá na pomoc karet a věštkyně?
Některé věci by se opravdu takto veřejně, i když skryté anonymitou, řešit neměly. Pokud budu mít v budoucnu dítě, rozhodně se nehodlám častnit těchto mnohdy bezduchých diskuzí.
Co si myslíte o internetových diskuzích Vy? Zapojujete se do nich? A vadí Vám také pravopisné chyby v příspěvcích?
Napište mi do komentářů! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Internetové diskuze
 
 

Reklama
Reklama

Výsledek obrázku pro kniha ti sluší