Moje kecy

Knižní recenze 27 Uzel

Pátek v 13:41 | Eliss
Autor: Dominik Dán
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Roku 1988 nastal v kariéře Richarda Krauze zlom. Z pochůzkáře se stal detektiv. Jeho manželka Sylvie z toho není zrovna nadšená - manžela vídá ještě méně než předtím a navíc jejich dcera onemocněla.
Richard se na kriminálce brzy rozkouká a se svým zkušenějším kolegou Edou Burgerem začínají vyšetřovat vraždu v ropné rafinérii.
Do toho je tu stále ještě vláda komunismu, takže Richard si bude muset dávat velký pozor, aby proti sobě nepoštval někoho zeshora, který čeká na každou jeho chybu...
Hodnocení: S Dominikem Dánem mám dobré zkušenosti, moc se mi líbil jeho kriminální román Polednice.
Uzel taktéž nezklamal - výborné vykreslení charakterů, komunistická atmosféra zla a strachu.
Dost mi ale vadilo, že ten kdo udává a leze komunistům do zadku je tu chápán jako největší hrdina.
Určitě mám v plánu si od tohoto autora přečíst ještě další knihy.
A co Vy? Máte zkušenost s touto knihou? Jestli ano, napište mi prosím Vaše názory do komentáře.
Přeji krásný den, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Uzel Dominik Dán

Oregonský vír

Středa v 11:28 | Eliss
Oregon Vortex leží v severozápadní části USA v Oregonu poblíž městečka Gold Hill.
Již Indiáni měli před touto lokalitou značný respekt. Nemohli tam dostat ani své koně, proto se z něj stalo místo, "kam je lepší vůbec nechodit."
Oregon Vortex bychom mohli volně přeložit jako Oregonský vír. Jmenuje se tak proto, že se na místě vyskytuje zvláštní silové pole - je dokonce i pod zemí.
Uprostřed areálu stojí chatka, dnes nazývaná Dům záhad.
Stojí zde už od roku 1904 a sloužil jako kancelář pro kontrolu cenných kovů.
Původně stál na úpatí kopce, avšak neviditelná síla jej stahuje dolů, je až děsivě zkroucený.
Související obrázek
Kdo sem vstoupí, připadá si jako ve světě, kde neplatí žádná fyzikální pravidla.
Není možné tu vzpříměně stát, člověka něco pořád táhne na stranu. K severnímu pólu.
Kompasy a další přístroje fungují velmi nespolehlivě. Ročička kompasu se točí zběsile dokola.
Ocelová koule o váze 15 kilogramů zavěšená na strop v chatce se vychylovala od svislé polohy.
Výsledek obrázku pro Oregon Vortex mystery
Kulaté předměty se kutálejí směrem nahoru, košťata stojí sama, ale šikmo. Také tu dochází k optickým iluzím - když je člověk blízko u nás, zdá se, že je velmi daleko. A funguje to i naopak.
Vědci dosud nenalezli uspokojivé vysvětlení této záhady.
Na Oregon Vortex bych se ráda někdy podívala, ale asi bych měla docela strach.
Myslím, že tu působí nějaké paranormální jevy.
A co si o tomto místě myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den. Vaše Eliss ♥

Pro Tebe

Pondělí v 14:18 | Eliss
Tento článek je celý pro Tebe.
Je to pět a půl roku, co jsi mě opustil, ale já na Tebe nikdy nezapomenu. Navždy Tě budu mít v srdci.
Dal jsi mi úžasných sedmnáct let, co jsem s tebou strávila.
Měla jsem Tě vždycky raději než mámu, která ke mně byla chladná a já si to uvědomila už jako dítě.
To Ty sis se mnou hrával na pískovišti, kupoval jsi mi mé oblíbené časopisy a brával mě sebou vždycky do obchodu.
Podporoval jsi mě v mé oblíbené četbě a poprvé mě vzal do knihovny, která je pro mě od té doby kouzelné místo.
Ty jsi měl vzal k lékaři když mi bylo nejhůř, zatímco máma mi mé nemoci věčně nevěřila.
Když jsem přijela z internátu domů, vždy jsi pro mě měl mou oblíbenou čokoládu. Nikdy jsi nezklamal.
Dělal sis se mnou úkoly z matematiky, i když jsi ze mě měl hrozné nervy, protože mi to vůbec nešlo.
Když jsem byla na internátě, často jsi mi volával a ptal jsi se jak se mám.
Vařil jsi mi má oblíbená jídla a snášel jsi moji vybíravost.
Vždy jsi mě hezky pohladil a obejmul.
Jenže jak jsem byla starší, nevážila jsem si Tvých objetí a odstrkovala Tě s tím, že jsem na to už moc stará.
Mrzí mě to. Teď už vím, že jsem to neměla dělat. Co bych dala za jediné Tvé objetí...
Ráda vzpomínám na letní grilovačky s Tebou, s neopakovatelnou atmosférou.
Pomohl jsi mi našetřit na můj první počítač a koupil mi k posledním narozeninám, které jsem s Tebou oslavila, úžasný telefon.
Když mi zemřel můj první křeček, dlouho jsi mě objímal, dokud jsem se nevyplakala.
Je toho tolik, co bych Ti chtěla říct. Za Vše ti poděkovat a omluvit se.
Když jsi zemřel, byl to pro mě nejhorší den v životě. Takový šok jsem nezažila a doufám že už nikdy nezažiju.
Měla jsem obrovskou díru v srdci, která se nikdy úplně nezahojí.
Přestala jsem jíst a s nikým se nestýkala. Chtěla jsem být sama, přemýšlela jsem nad tím že se zabiju, ale jsem zbabělec a nic jsem si neudělala. Vím, že Ty by sis to nepřál.
Často na Tebe myslím. Co bys asi říkal mému současnému příteli? Líbil by se Ti můj nynější život?
Vím, že nechodím často na hřbitov, ale je mi tam vždycky neskutečně úzko. Doufám, že se nezlobíš.
Dívám se ráda na Tvé fotografie a vzpomínám. Byl jsi ten nejlepší táta na světě.
Miluji Tě, a nestydím se za to. I přes Tvé chyby a nedostatky. Ale kdo je dokonalý? Nikdo.
Děkuji, Tati. Tento článek je celý pro tebe. S láskou, Tvoje dcera ♥

Sbohem, anorexie

16. června 2017 v 19:47 | Eliss
Sbohem, anorexie. Už delší dobu nepatříš do mého života a proto ti chci věnovat tento článek.
Dlouhé čtyři roky jsi mi diktovala, kdy se mám najíst, kolik toho mám sníst a jak často.
Stahovala jsi mě až na dno a dvakrát jsem kvůli tobě skončila v nemocnici.
Ale s tím je definitivní konec. Jen já si můžu určovat svoje jídlo - a že si ho dám ráda, s chutí a bez výčitek.
Naučila jsem se mít ráda samu sebe, hodit za hlavu to jak se ke mě chová má rodina - mám tolik lepších věcí na práci!
I když budu třeba tlustá, je mi to jedno. Protože přítel mě bude milovat tak jako tak.
Už měsíc jím s radostí, jakou jsem dlouho neměla. Sním klidně dvě velké porce oběda. A je to v pořádku.
Naopak není v pořádku brečet pro tlustá stehna když jsem měla jen 40 kg.
Není v pořádku řešit problémy tím že nebudu jíst - problémy budou jen horší.
Dokázala jsem si to uvědomit bez pomoci psychologů a psychiatrů, kteří nic neřešili. Nedokázali mi pomoci, pomoci jsem si musela sama.
Nechci být už nikdy hubená tak aby mi lezla žebra.
Nechci se už trapně vymlouvat před nejbližšími, že už jsem přece jedla.
Nechci chodit spát s bolavým žaludkem od hladu a trestat tak své tělo.
Nechci mít jednou žaludeční vředy a problémy se střevy.
Jídlo je základ pro život a ne můj nepřítel.
Slečny, co touto nemocí trpíte, začněte to prosím řešit a nenechte to zajít daleko. Mějte se rády i když nebudete vypadat jako modelky.
Pokud Vás někdo bude mít méně rád jenom kvůli tomu, že jste trochu oplácaná, je to hlupák a měl by z vašeho života rychle zmizet.
Je mi smutno, když někdy narazím na pro-ana blogy. Děvčata se tam navzájem podporují v ničení svého těla a ani si to neuvědomují.
Děkuji Vám všem, co jste mi tu psali pěkné komentáře a podporovali mě. Blogoví přátelé pro mě znamenají strašně moc.
Už budu končit, jdu si dát něco dobrého. Třeba zmrzlinu, co na mě čeká v mrazáku.
Děkuji za přečtení článku, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥
Jídlu zdar! :-)
Výsledek obrázku pro čokoláda milka

Knižní recenze 26 Příšeří

14. června 2017 v 12:16 | Eliss
Autor: Peter James
Žánr: Horor, Thriller
Mé hodnocení: 40%
Obsah: Na brightonském hřbitově pochovali mladou těhotnou ženu Sally Donaldsonovou, která zemřela náhle na respirační potíže.
V noci po pohřbu uslyší tamní vikář z hrobu rány a šelest, ale nevěnuje tomu pozornost.
Po týdnu si manžel vymůže povolení k exhumaci a přichází šokující zjištění - Sally byla pohřbena zaživa.
Novinářka Kate Hemingwayová se začne případem i přes zákaz svého šéfa intentzivně zajímat.
Když se v noci vypraví do pohřebního ústavu tak ještě netuší, co tím všechno rozpoutá...
Mé hodnocení: Pod žánr horor bych knížku neřadila, nic vyloženě děsivého se tu neděje. Až tedy na občasné zmínění života po smrti.
Chvílemi byla dost nudná - nemám ráda, když se na stránce a půl popisuje zařízení pokoje či oblečení postav.
Posledních dvacet stran se konečně začne něco dít. Nedokážu přesně popsat jak to, ale vadí mi styl kterým je knížka napsaná.
Na přebalu knížky je napsáno, že je to skvělá a hrůzostrašná četba. Hm, to u mě pořád jako nejlepší autor hororové četby vyyhrává Stephen King na plné čáře.
Těšila jsem se na dobrý horor, ale jsem dost zklamaná. Od tohoto autora už si nic nejspíše nepřečtu.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo nějakou jinou od tohoto autora? A líbila se Vám?
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Příšeří

Tajemství Green Mountains

11. června 2017 v 10:17 | Eliss
V průběhu pouhých pěti let zmizelo beze stopy v pohoří Green Mountains devět lidí.
A pouze jednou se podařilo najít mrtvé tělo, které ovšem k vyřešení záhady nijak nepomohlo...
Tato oblast leží jižně od hranic mezi Kanadou a USA ve Vermontu.
Již Indiáni se tomuto místo výhybali a sloužilo jim jako pohřebiště. Považovali jej za prokleté, protože se zde "setkávají všechny čtyři větry." Jejich legendy vyprávějí o skalním bloku, který pohltí každého, kdo na něj vkročí...
Lidé tu umírají za velmi podivných okolností nebo se pomátnou na rozumu.
V roce 1892 zde zavraždil pomocný dělník Henry MacDowell v záchvatu zuřivosti vyvolaném alkoholem kolegu z práce.
Byl odsouzený k doživotnímu pobytu v blázinci, brzy však uprchl a od té doby jej nikdo nespatřil.
12. listopadu 1945 doprovázel pětasedmdesetiletý Middie Rivers zdější skupinu čtyř lovců.
Byl to den na toto roční období nezvykle teplý. Když skupina dorazila podle plánu k tábořišti, poodešel Middie několik metrů od ostatních. Náhle však starý muž, který se tu velmi dobře vyznal, skupince vyděšených lovců doslova zmizel před očima!
Policie se spoustou dobrovolníků oblast prohledala, Middie se však již nikdy neobjevil.
Za pouhý rok, 1. prosince 1946, zmizela v téže oblasti studentka Paula Weldenová. Vyrazila na pěší tůru k Long Trailu.
Když se ani na druhý den nevrátila, začaly pátrací čety oblast prohledávat, byly však neúspěšné...
Přesně na den přesně, o tři roky později potkal vojáka Jamese Tettforda ještě podivnější osud.
Vracel se z návštěvy příbuzných v St. Albans, kde nastoupil do autobusu směrem do Benningtonu, kde žil na ubytovně.
Když ale autobus dojel do města, James byl pryč. Jeho přítomnosti si řidič i cestující všimli ještě než dojeli do města, náhle úplně nevysvětlitelně zmizel...
Osmiletý Paul zmizel 12. října 1950. To jej rodiče pustili na pět minut z očí, a už se chlapec rozutekl do neznáma.
Vyhlášené pátrání opět bohužel nic nepřineslo, a to měl na sobě chlapec nápadnou rudou bundu...
Po pouhých šestnácti dnech, 28 října 1950 byla na řadě další oběť.
Freida podnikla se svým bratrancem Herbertem výlet do Green Mountains.
Po několika minutách Freida uklouzla a upadla do horského potoka. Požádala Elsnera, ať se vrátí do tábora a donese jí čisté oblečení. Když se Elsner vrátil zpátky, Freida už tam nebyla. Elsner se tedy rozhodl vrátit do tábora a na Freidu počkat, ale když se dlouho nevracela, zalarmoval policii.
Do pátrání se zapojily i letadla a vrtulníky, opět bezúspěšně.
O půl roku později, 12. května 1951 se našlo Freidino mrtvé tělo. Leželo na dobře viditelném místě, které bylo už předtím prohledáno. Příčinu smrti se nepodařilo objasnit. Bylo to jediné tělo, které se ze všech těch zmizeních podařilo najít.
Série záhadných zmizení skončila v roce 1950 a již nikdy více se nic podobného neopakovalo.
Co však stálo za touto záhadou? Byla to snad nějaká podivná aktivita UFO, nebo zhmotnění černé díry?
Co si o tomto děsivém fenoménu myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro green mountains vermont

Věkový rozdíl ve vztahu

9. června 2017 v 12:03 | Eliss
Když jsem byla mladší, vždycky jsem si říkala, že můj partner bude starý stejně jako já. Maximální věkový rozdíl mezi námi budou dva roky.
Když jsem viděla v televizi celebrity - tedy hlavně muže - kteří měli i o třicet let mladší manželky, naplňovalo mě to odporem.
Přišlo mi to velmi nepřirozené, až úchylné.
Takže jsem se pravidelně zamilovávala do svých spolužáků a známých z internátu.
Jenže vždy to skončilo jen u zamilovanosti, dál už jsem nebyla to schopna rozvinout.
V létě 2013 jsem se zamilovala do svého současného přítele. Věk zrovna moc dobře neodhaduju, tak jsem si řekla, že bude ode mě starší tak o sedm let. Ale nepřipadal mi pro mě vůbec starý - prostě láska si nevybírá.
Bylo pro mě tedy docela šokující, když jsem se dozvěděla, že je o sedmnáct let starší než já...
I přes to jsem byla rozhodnutá do toho jít. Nejsem totiž typ, který chodí pokaždé když má volno pařit s přáteli.
Moje okolí na to mělo samé špatné reakce - po celé vesnici mě pomlouvali a že prý je můj přítel pedofil.
Jenom upozorňuji, že mi bylo devatenáct a jemu třicet šest...
Všichni nám prorokovali brzký konec - a jsme spolu už skoro čtyři roky.
Naučila jsem se po jeho boku pořádně vést domácnost - vařit, žehlit, uklízet. Vaření mě tedy moc nebaví, ale co má člověk dělat?
Jsem ráda, že nemám stejně starého nebo mladšího partnera. Myslím, že bych si s ním nerozumněla tak jako se starším partnerem.
Jsou tu i komické situace - když jsme byli nedávno nakupovat oblečení, prodavačka si myslela, že jsme dcera s otcem.
V rozpacích jsem vysvětlovala, že tak to není.
Nechodíme na párty, ale na výlety, do kina a občas na večeři. Stejně nemám potřebu se opíjet.
A to je další věc, kterou od známých často slýchám. Neužiješ si nejlepší roky, když nebudeš chodit na akce! Pardon, ale já nikdy nebyla typ co by vyhledával hlučnou společnost.
Raději strávím volno s přítelem a nějakým hezkým filmem, nebo pokud je v práci čtu si nebo něco uklízím.
O co tedy přijdu, když nebudu chodít pít? O výpadky paměti, poblité postele a bolavé hlavy? To budu jedině ráda.
Za pár let dostuduji a chci založit rodinu.
A proto už neodsuzuji nikoho, kdo opravdu miluje a má partnera výrazně mladšího nebo staršího.
Protože pravá láska si nevybírá. Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a že věkový rozdíl mezi partnery neodsuzujete.
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro man and woman silhouette

Knižní recenze 25 Aokigahara: Les sebevrahů

6. června 2017 v 13:54 | Eliss
Autor: Jeremy Bates
Žánr: Horor, Drama
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Hlavní hrdina Ethan se vydává se svou přítelkyní Mel a dvěma přáteli na horu Fudži.
Cestou však potkají izraelský pár, který je přemluví k výletu do Aokigahary - vyhlášeného místa v Japonsku, kde chodí lidé už mnoho let páchat sebevraždu.
Ethan a jeho skupinka po chvíli souhlasí, i přes děsivé varování postaršího Japonce, který je před lesem opustí.
Hned na začátku výletu se začnou dít děsivé věci - a nepotrvá dlouho a už jim povídačky o paranormálních jevech nebudou vůbec k smíchu... Podaří se všem najít cestu zpátky, nebo je Les sebevrahů navždy pohltí ve svých spárech?
Hodnocení: Tuhle knížku jsem spatřila ve výloze knihkupectví a okamžitě jsem si řekla, že ji musím mít.
Jako velkého příznivce a zájemce o paranormální jevy mě velmi zaujala.
Ze začátku putování je knížka skvělá. Ta atmosféra, úplně jsem si dovedla toto temné místo představit.
Je tu spousta zajímavostí o Japonsku a o mentalitě Japonců, nevadily mi ani flashbacky hlavního hrdiny.
Bohužel konec mě tak neskutečně vytočil - a vůbec jsem ho nečekala - že dávám "jen" sedmdesát,
Můžu doporučit všem co u knih rádi cítí husí kůži, a třeba Vás konec na rozdíl ode mě potěší.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Jeremy bates Les sebevrahů

Můj nejlepší kamarád

3. června 2017 v 8:30 | Eliss
Sice jsem tu nedávno psala, že mám jen jednu kamarádku, se kterou se pravidelně vídám, ale není to tak úplně pravda.
Je tu člověk, se kterým jsem se seznámila před čtyřmi lety, když jsem byla na internátě.
Byla jsem na zahradnickém učilišti - kvůli své dyskalkulii jsem si zvolila jednodušší obor Zahradnické práce,
Vůbec toho nelituji - poznala jsem fajn lidi, i když byli třeba nějak postižení, bavilo se mi s nimi kolikrát lépe než s těmi normálními, kteří jsou často namyšlení.
A když jsem byla ve třetím ročníku, nastoupil do prváku kluk jménem Jirka.
Byl na stejném oboru jako já a byl i na internátě, tak jsme se často potkávali.
Na první pohled doslova bily do očí dvě věci: Když šel do školy, nosil berle. Na internátě chodil bez nich, ale kulhal.
A pak tu byla ta druhá věc: Když na mě mluvil, skoro jsem mu nerozumněla a musel mi danou větu několikrát opakovat. Dodnes, když spolu telefonujeme, půlku věcí mu nerozumím. Proto je lepší, když si pouze píšeme.
Měli jsme stejný týden praxi, tak jsme často chodili spolu. Vůbec mi nevadilo, že je jiný. Pro mě byl jiný jedině v tom, že byl strašně hodný. Takhle hodný na mě žádný kluk předtím ještě nikdy nebyl a já si toho moc vážila.
Časem mi však docházelo, že chce něco víc. Začal mi kupovat plyšáky, sladkosti, a vždycky měl hroznou starost jestli jsem se pořádně najedla.
A pak mi jednoho dne od něj přišlo psaníčko, kde psal že mě miluje a jak jsem krásná. Bylo mi hrozně líto, že jsem jeho city nedokázala opětovat. Měla jsem ho hrozně ráda, ale láska to nebyla.
Stále jsme však dokázali zůstat velmi dobrými přáteli. Bohužel, našli se i tací, kteří se mu kvůli jeho postižení smáli a byli na něj zlí. Tohle jednání nikdy nepochopím.
Když jsem ukončovala ročník a byla poslední den ve škole, přišel za mnou a obejmul mě. Nikdy nezapomenu na toto upřímné gesto.
Jirka začal i přes své postižení točit videa na YouTube. Pokud byste se chtěli mrknout, dolů přikládám ukázku (je mu špatně rozumět, ale jdou tam zapnout i titulky.)
Děkuji za přečtení a shlédnutí videa, mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Strachy lékařské

1. června 2017 v 14:56 | Eliss
Dnes bych se chtěla věnovat tématu strachu z lékařů.
Nikdo z nás tam určitě nechodí rád, ale co když má člověk doslova fobii?
Já osobně se nejvíce bojím zubařů, a to už od útlého věku. Pamatuji si, jak jsem jako malé dítě plakala v ordinaci a odmítala otevřít ústa. A to tam se mnou vždcky byla máma. Už v čekárně jsem byla k smrti vyděšená, jen co jsem zaslechla vrtačku.
Dodnes to nesnáším dobře, ale snažím se být statečná.
Minulý týden navštívil zubaře můj přítel. Byl tam po třech letech, kašlal na preventivní prohlídky, protože ho nic nebolelo.
Začala ho však hrozně bolet stolička, a tak nebylo vyhnutí.
Pak mi vyprávěl, co se tam dělo. Zubařka rozhodla, že zub je natolik zkažený. že bude třeba jej vytrhnout.
Když píchla přitelovi do dásně injekci, tak ten strašně zařval, kopl nohou, až se rozsypaly na zem nástroje.
Zubařka to vzala s přehledem, začala se smát a napodruhé to už vyšlo.
Výsledek obrázku pro zoubky kreslené
Mívám třeba i hrozný strach, když jsem nemocná. To si pak automaticky myslím, že umírám.
Nejhorší pro mě bylo, když jsem měla vloni dva týdny střevní chřipku. Nemohla jsem nic sníst, všechno ze mě letělo okamžitě ven. Když mě přišla navštívit máma, úplně se mě lekla.
Do města k lékaři mě musel odvézt přítel, a to jsme museli asi pětkrát zastavit, abych se nepo...
Dostala jsem živočišné uhlí, omluvenku a ujištění, že to brzy přejde.
No, po uhlí mi bylo hůře, zabral mi až Endiaron. Tenhle stav už nechci nikdy zažít, byla jsem ráda že zvládnu dojít na toaletu...
Jednu dobu jsem byla úplně jako doma na gynekologii. Pravidelně co měsíc se mi udělala na vaječníku cysta.
Když jsem ji měla poprvé, byla jsem hrozně hysterická. Celou cestu domů jsem v autobuse brečela, i když mi doktor vysvětlil, že pokud budu užívat léky co mi napsal, cysta praskne a vše bude v pořádku.
Samozřejmě měl pravdu. Když jsem měla cystu asi podesáté, už jsem se ani moc nerozrušovala.
Nakonec pomohla hormonální antikoncepce - také má své mínusy, ale lepší než být každý měsíc v křečích...
V osmi letech jsem ležela v nemocnici - v noci jsem se počurávala. Mám dvě intenzivní vzpomínky - jak mi brali krev a já se na to koukala. A sestřička mi pořád říkala, ať se otočím. Pak jak jsem plakala, když jsem byla na ultrazvuku.
Vím, že lékaři a sestry jsou tu od toho, aby lidem pomáhali, a já si jich za to moc vážím. Nikdy se však nepřestanu úplně bát. A jak to máte u lékařů Vy? Máte strach, nebo ne? Napište mi do komentářů, děkuji za přečtení, krásný a pohodový den přeje Vaše Eliss ♥

A dost!

29. května 2017 v 19:41 | Eliss
Asi před půl rokem jsem tu psala o svých rodinných záležitostech - že si s bratrem moc nerozumíme a nijak extra se nestýkáme.
Švagrová si mě smazala z přátel na Facebooku, chovala se ke mně hezky jenom před bratrem, jinak mě absolutně přehlížela.
No a můj milý bratříček se ozval také jen když něco potřeboval. Ještě před půl rokem mě pozval aspoň na kafe - já sice šla, ale nikdy jsem se u něj doma necítila dobře. Působilo to na mě všechno křečovitě a falešně.
V březnu odjel na měsíc a půl na služební cestu v zahraničí. Švagrová měla v dubnu svátek, tak jsem jí na Facebooku poslala přáníčko. Myslíte, že se obtěžovala mi odepsat? Ani náhodou. Takže jsem se ani neobtěžovala koupit jí dárek.
Za celou dobu, co byl bratr pryč, se ozvala jen jednou, když mi volala (ani jsem nevěděla že je to ona, protože mi číslo nedala), hystericky na mě řvala, ať jí vrátím klíče, co mám od jejich bytu, že jde s dětmi ze školky a zabouchla si doma klíče. Tak jsem si říkala, proč ne - i přes ten její tón.
Řekla jsem, ať přijde, že jsem doma a klíček jí dám. Ona na to, že je u mně za pět minut a položila to.
Patnáct minut uběhlo, nic. Dvacet minut, nic. Volala mi až za půl hodiny, že potkala cestou moji mámu a klíček jí dala ona. Co na tom, že jsem čekala jak idiot a raději tu půl hodinu kysla doma, ačkoliv jsem měla také něco naplanované.
S mým bratrem mám vztah následující - nikdy nezavolá, jak se pořád mám, to mu musím napsat první já.
Ozve se vždy, když chce pohlídat děti nebo psy. A já idiot vždycky šla a byla poslušná i přes to jak se ke mně choval.
Když mě někde potkal, měl hloupé dětinské narážky, za zády se mi smál a takové různé příjemné věci.
Chodím tam prostě jen když není zbytí - narozeniny, Vánoce...
V sobotu se mi bratr ozval asi po třech týdnech. A hádejte co? Že jedou s dětmi na výlet na celý den a zrovna jim tam má přijít dělník udělat nové vchodové dveře, jestli bych mu nemohla pohlídat byt.
To byla ta chvíle kdy jsem si řekla: A dost! Přece mu nebudu pořád dělat služku. Důrazně jsem mu vysvětlila, že nebudu mít ten den určitě čas, že se ozve jen když něco chce a že se ke mně se švagrovou nechovají normálně, že si mě smazala z Facebooku a nedepsala mi. Takže pro ně nebudu pořád něco dělat.
Mě ani nějak nikdy nenapadne že bych po bratrovi něco chtěla - jednou jedinkrát jsem ho požádala aby odvezl nemocného kocoura na veterinu - sice to udělal, ale měli jste vidět ten jeho výraz...
Po svém rozhodnutí jsem se cítila dobře jako už dlouho ne. Nehodlám se totiž pořád přetvařovat a dělat že se nic neděje.
Je to má rodina, ale nejsme si vůbec blízcí. A mám pocit, že už ani nebudeme, že vše bude jen horší.
Proč mě někdy nepozve na kávu k nim nebo jen tak si sednout, ale jen mě zneužívá?
Jsem si vědoma toho, že mě švagrová nemá ráda, ale proč ji bratr musí ve všem poslouchat?
Je mi z toho smutno, ale naučím se s tím žít. Šlo to relativně i doteď, tak to půjde i dál.
Nejbližší člověk je pro mě můj přítel, a moc mu děkuji za vše co pro mě dělá. Že mě má rád i s mými chybami a je ke mě vždy upřímný. To on mi plně nahrazuje mou rodinu.
Nepotřebuju lidi, kteří mě jen využívají a myslí si že je to v pořádku, když jsme rodina.
Neberu bratra a jeho ženu jako rodinu, ale jen jako nějaké torzo, které se brzy rozloží.
O to víc si vážím lidí ve svém okolí, kteří jsou opravdoví přátelé. A že jich moc není.
Děkuji za přečtení tohoto článku, kde jsem si potřebovala vylít své pocity.
Mějte se krásně, děkuji Vám všem. Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 24 Kde se stala chyba

27. května 2017 v 10:25 | Eliss
Autor: Alafair Burkeová
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Hlavní hrdinkou příběhu je okresní prokurátorka Samantha Kincaidová.
Stojí před nelehkým úkolem - najít pachatele znásilnění třináctileté Kendry, která se živila pouliční prostitucí.
Podezřelým se velmi brzy stává dealer Derrick Derringer, ale v Kendřině výpovědi cosi nesedí...
Samantha se rozhodne zjistit pravdu za každou cenu, ale vše se zkomplikuje když se stane obětí napadení a byt najde vzhůru nohama.
A ještě k tomu se pracovně setkává se svým bývalým přítelem Chuckem Forbesem.
Hodnocení: Knížku jsem si půjčila z knihovny asi před měsícem. Jelikož je z edice CLASS, tak jsem čekala kvalitní četbu.
Byla jsem však zklamaná. Nepotřebuji v knihách nějak moc akce, tahle byla však tak nudná skoro až do konce, kde se začalo něco trošku dít. Dočetla jsem ji jen proto, že nerada četbu přerušuji. To už se mi nestalo několik let.
Je ale napsána srozumitelně, nic intelektuálního, takové vyloženě odpočinkové čtení.
A co Vy? Máte taky raději akčnější četbu? Nebo starou dobrou klidnou klasiku? Napište mi do komentářů, díky za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Kde se stala chyba

Manželé Stodolovi

24. května 2017 v 18:10 | Eliss
Určitě je Vám toto příjmení dobře známo. Nejznámější vraždící pár v České republice.
Za jediný rok 2001 - 2002 zvládli zavraždit celkem osm seniorů.
Výsledek obrázku pro Stodolovi
Nejprve se policie domnívala, že senioři zemřeli přirozenou smrtí nebo spáchali sebevraždu.
Policie totiž při prvotním vyšetřování pochybila a manželé po sobě perfektně zametli všechny stopy.
První obětí byl pan Šanda ze Slavošova. Před napadením Stodola vypil tři litry vína na kuráž.
Nasadil si na hlavu punčochu a paruku - s tím mu pomohla manželka.
Prvotní plán byl, že Stodola starce sváže, prohledá byt, odejde a nechá svázaného nebožáka jen tak.
Při příchodu na místo pečlivě pozoroval dům a když Šanda vyšel ze dveří, nechal odemčeno a odešel do chléva, Stodola vnikl dovnitř kde se schoval za závěs.
Počkal až se starý pán vrátí, napadl jej a donutil jej k vydání celkem 40 000 KČ.
Při předávání peněz však Stodolovi strhl z hlavy punčochu a ten dostal strach.
Starce rychle uškrtil, položil jej do postele a kolem lůžka rozmístil svíčky.
Po jeho odchodu dům vzplál. Na místo přivolaný lékař konstatoval smrt uhořením. A že to byla prý sebevražda...
Při pitvě se sice zjistili podezřelé okolnosti, ale kvůli dalším pochybením lékaře byl uzavřen jako nešťastná náhoda.
Pohřbu se zúčastnil drze i Stodola - zvonil na kostelní zvon a dokonce byl na smuteční hostině...
Druhou vraždu uskutečnili oba manželé už společně, a to pouhých 12 dnů od první vraždy.
Paní Růžena Skohoutilová byla hned vedle pana Šandy a kousek od domu Stodolových.
Viděli, že stará paní chodí pěkně oblékana a nosí spoustu šperků, proto pro ně byla ideální obětí.
Do bytu paní Růženy vnikli 28. listopadu 2001 po osmé hodině večerní.
Dana Stodolová rozbila sklo u vchodových dveří a otočila klíčem ve dveřích.
Paní nic nezaslechla, protože měla špatný sluch a měla hlasitě puštěnou televizi.
Během několika minut ji Dana stihla několika úděry do hlavy omráčit a svázat šátky. To už jí přiběhl na pomoc manžel.
Prohledali dům a když nic nenašli, snažili se z paní vymlátit, kde má peníze. Ta však odmítala cokoli říct a proto ji rozlícený Stodola uškrtil.
V ložnicí pod postelí pak našli 50 000 Kč.
Nebohou paní odtáhli na zahradu, kde ji i pohřbili. Ukradli věci osobní potřeby, aby to vypadalo, že paní odjela na cesty.
Na místě činu si dokonce uvařili kávu a v klidu ji vypili...
Tohle je jen zlomek ze všech jejich zločinů, já však nemám žaludek na to psát dál. Oba byli naštěstí odsouzeni na doživotí.
Doufám, že si staří lidé dávají dobrý pozor na to, koho pouštějí dovnitř. Určitě se to vyplatí...
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil. Děkuji za přečtení, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 23 Děsivé přízraky

21. května 2017 v 9:52 | Eliss
Autor: Laurent Botti
Žánr: Horor, Mysteriózní
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Jedenáctiletý Bastien se po tragické smrti svého bratra přestěhuje s rodiči zdrcenými žalem do tajemného městečka Laville-Saint-Jour, kde se celotočně vznáší opar mlhy a něco tajemného visí ve vzduchu.
A zrovna v té době je povolán komisař Bertegui k tělu mrtvé staré ženy, jenž vedla podivínský život v ústraní.
Ze začátku to vypadá na obyčejný infarkt, později to však začne připomínat velmi zvláštní vraždu...
Ve městě se objeví ženin syn - spisovatel Nicolas Le Garrec, který se s matkou nestýkal a tvrdí, že ve městě se vyskytuje tajemná moc, že jsou tu duchové zavražděných dětí.
Příběhy všech postav se protnou ve chvíli, kdy k smrti vyděšený Bastien dostává zprávu od svého mrtvého bratra...
Hodnocení: Ze začátku se knížka četla dost obtížně kvůli velkému množství postav. Na ty jsem si ale brzy zvykla a byla vtáhnuta do děje tajemnou atmosférou celého městečka.
Bohužel tu je několik do očí bijích chyb - postavy se najednou znají velice dobře, ačkoliv se před pár stránkami sotva seznámili...
Myslím, že je to velká škoda. Také bych knížku aspoň o padesát stran zkrátila, konec byl takové velké sci-fi...
Takže, plus je dobrá atmosféra, no a mínus jsou logické chyby a nepřehlédnutelnost.
Na další přečtení to už nebude a brzy na knížku nejspíš zapomenu.
A co Vy? Četli jste tuto knížku a líbila se Vám? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Děsivé přízraky

Když se nikdo nedívá...

17. května 2017 v 22:10 | Eliss
VAROVÁNÍ: Pokud jste puritáni nebo přílíš mladí, raději ani neklikejte.
Téma týdne Když se nikdo nedívá jsem se rozhodla pojmout z úplně jiné stránky.
Jsem možná trochu zvrácená, ale napadlo mě dnes psát o masturbaci.
Wikipedie říká, že masturbace je druh sexu, kdy se pohlavní orgány stimulují rukou. A hraje v životě člověka důležitou roli.
No, s tím se naprosto ztotožňuji. Co dělat, když není po ruce partner nebo je příliš unaven z práce?
Je lepší partnera podvádět, nebo si pomoct úplně jednoduše a docela příjemně?
A kdo z vás to nikdy nezkusil? Už v dětství nás přece pohlavní orgány nesmírně zajímali.
Objevování svého těla a co dokáže je přece něco tak úžasného!
V některých náboženstvích, např. křesťanství je masturbace brána jako porucha lidských vztahů a vzniká u jedinců vystavených týrání nebo jiném traumatu.
Jsem tedy já i můj partner psychicky narušení? Bavíme se spolu o všem a tohle téma není vyjímkou.
Pokud je jeden z nás na sex příliš unavený, jednoduše se zavřeme v ložnici a u nějakého pěkného porna si uděláme dobře.
Jenže, masturbace bohužel nemusí být soukromá záležitost.
Jsou tací, co mají potřebu se zvláštně ukájet na veřejnosti, a to mi připadá dost úchylné.
Poprvé jsme se tohoto tématu dotkli na základní škole když jsem byla venku s kamarády.
Kluci pořád: "Já si ho doma pod peřinou honím!" Nechápala jsem význam tohoto slova. Došlo mi to až později, přesto jsem až do dvaceti nemasturbovala.
Přišlo mi to úchylné. Ve dvaceti jsem začala když byl přítel dlouho na cestách. To jsem neměla ani ponětí, jak to se sebou pořádně dělat. Trvalo mi půl roku, než jsem přišla na správnou techniku.
Výborně mi to také pomáhá když mi je smutno a potřebuji zvednout náladu.
Na Vánoce jsem dostala Venušiny kuličky - můžu je nosit ve škole, užívat si a nikdo nic nevidí. Může to být bráno také jako forma masturbace, ne?
Ze začátku jsem si připadala jako hříšník - můj kamarád křesťan mi psal, že za tohle mě budou olizovat plameny pekelné. No, co už.
Podle žebříčku začínají někteří jedinci masturbovat již v deseti letech. To mi přijde přílliš brzy.
Jsou pořádány soutěže, kde český zástupce vydržel onanovat osm hodin...
Myslím, že tohle téma je naprosto normální a nemělo by být tabu. Není na tom nic zdraví škodlivého, jak si někteří můžou myslet.
Špatné by to bylo jen, kdyby to ničilo sexuální život páru.
To bude vše, doufám že jsem Vás příliš nerozrušila nebo neurazila, to bych opravdu nerada.
Přeji pěkný den, Vaše Eliss ♥

Tajemné sídlo Winchesterů

16. května 2017 v 9:34 | Eliss
Panské sídlo Winchester s San José v Kalifornii má mezi strašidelnými domy vyjímečné postavení.
Údajně jej měli postavit samotní duchové!
V roce 1884 paní Winchsterová oplakávala ztrátu jediného syna a manžela, kteří se proslavili výrobou pušek winchester.
Paní Winchesterová byla přesvědčena, že ji budou pronásledovat neklidné duše, které byly zavražděny manželovými zbraněmi, pokud nerozšíří dům v souladu s jejich přáními.
Dost podivné, že?
Výsledek obrázku pro winchester mansion ghost
Každý večer seděla u strašidelné večeře - bylo prostřeno pro třináct lidí, z nichž u stolu seděla právě jen paní Winchsterová.
Služebnictvu její výstřednost nijak nevadila - bralo si zbytky od večeře pro sebe.
Po večeři pořádala vdova seanci, kde si vyslechla nejnovější plány duchů, a ty pak předávala stavebním dělníkům.
Nutno dodat, že byly místy poněkud šílené - v domě je mnoho schodišť končících u stropu nebo vedoucích k cihlovým zdím. Několik dveří nemají na druhé straně kliku - duchům to prý nemůže vadit!
Duchové byly posedlí číslem třináct. Každé schodiště má třináct stupňů, nové místnosti třináct oken.
Svícny mají třináct žárovek a a na zdech visí třináct věšáků.
Paní Winchesterová zemřela 5. září 1922.
V devadesátých letech zůstala přes noc v domě dvojice badatelů paranormálních jevů.
Kolem půlnoci je vzbudil zvuk hrajích varhan, které vůbec nebyly zapojené.
O chvíli později je vyděsilo otřásání domu v základech - na druhý den s údivem zjistili, že žádné zemětřesení nebylo v oblasti hlášeno...
Místo je lákavou turistickou atrakcí dodnes. Zjevuje se tu duch mladé služebné, tesaře, jenž zemřel při stavbě domu a nakonec i samotné paní Winchesterové.
Může být na děsivé pověsti tohoto místa zrnko pravdy?
Co si o tom myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro winchester house

O čem poslední dny přemýšlím....

14. května 2017 v 11:12 | Eliss
Bydlím na malé vesnici, kde tak nějak každý zná každého a vyskytuje se tu obrovské množství drben - povětšinou paní v důchodu nemající nic lepšího na práci.
Na druhé straně ulice bydlí rodina - říkejmě jim třeba Urbanovi.
Paní Urbanová s panem Urbanem mají něco kolem čtyřiceti a mají dvě děti, jedenáctiletou Anetu a osmnáctiletého Pavla.
Navenek působí jako šťastná rodina - ale několikrát u nich zasahovala policie. Tak nějak se ví, že hlava rodiny má záchvaty agrese a svou manželku dost pravidelně bije.
Aneta navštěvuje místní základní školu a snaží se hodně času trávit mimo dům - chodí do různých kroužků.
Pavel má to štěstí, že studuje na střední škole dost vzdálené na to, aby mohl bydlet na internátě.
No - štěstí. Dá se tam dohromady s pochybnou partou a začne brát heroin, který mu pomáhá na vše zapomenout a uvolnit se.
Brzy se stává závislým, a pokud nemá svoji pravidelnou dávku, upadá do depresí, které ventiluje zejména na facebooku prostřednictvím statusů a obrázcích o smrti. (Tohle vím, mám ho v přátelích.)
Doma s ním začínají být problémy - navenek je tichý a nemluvný, ale doma začíná krást peníze a sousedům věci ze zahrad, které může rychle zpeněžit a koupit si tak drogy.
Začal mít problémy ve škole, přestával se učit a dost často do školy vůbec nepřišel.
Ve čtvrtek přijel dřív ze školy - nikdo o tom nevěděl, byl sám doma - a spolykal celou krabičku prášků na spaní, které brala paní Urbanová.
Ještě předtím napsal status na facebooku, že nic nemá cenu a že končí své trápení.
Za čtyři hodiny jej našla jeho matka ležet v posteli. Jako první si myslela že spí, ale pak zjistila že nedýchá a okamžitě volala sanitku a policii.
Bohužel, bylo už pozdě...
Dozvěděla jsem se o tom hned ten den - přece jen dvě policejní auta, sanitka a pohřebák nestojí u sousedů obvykle...
Pavla jsem znala od školky - tenkrát jsme si tam spolu občas hrávali.
Ale děti ho moc v oblibě neměli - byl trochu asociál a nerozuměl si s nimi.
Neměli jsme spolu poslední roky nějak extra vřelý vztah - pozdravili jsme se a občas spolu prohodili pár slov.
Ale přesto mě sebevražda člověka, který bydlel kousek ode mě, byl mladší než já a měl celý život před sebou, velmi zasáhla.
Přemýšlím nad tím, jestli to nešlo vyřešit nějak jinak. Vedl dost smutný život, ale i tak...
Mě osobně se drogy hnusí - nikdy jsem nezkusila ani marihuanu, protože mi hrozně smrdí.
Je mi Pavla hrozně líto, a každou noc před tím než usnu na něj a na to co se mu stalo myslím...
To bude pro dnešní článek vše, budu ráda za přečtení a komentáře, Vaše zamyšlená Eliss ♥

Superschopnosti moči

12. května 2017 v 10:07 | Eliss
Zrovna včera jsem se dívala s přítelem na fantasticky zajímavý dokument s názvem Superschopnosti moči.
Moč je sterilní tekutina, která má v sobě 95% vody a pouhých 5% odpadních látek!
Doslova mě šokovalo zjištění, že už v matčině lůně jsem vlastně plavali ve vlastní moči. Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela...
V dokumentu je krásně vysvětleno, jak je téma močení pro spoustu lidí tabu.
Dokonce je tu zmíněna i nemoc "stydlivého močení", kdy se člověk, když má močit před ostatními například na veřejných toaletách, prostě zasekne a nejde mu to.
K mému šoku se mi přítel přiznal, že tímhle trpí taky. Přede mnou mu to problém nedělá - nemyslím to, že bych e na něj přímo dívala - ale když jsme třeba někde na procházce venku a já samozřejmě stojím kousek dál.
Když je na veřejných toaletách a vedle něj v kabince někdo zrovna je, raději počká až odejde nebo odejde rovnou s plným měchýřem on. Prostě se zasekne a nejde mu to.
Výsledek obrázku pro moč
Je tu zmíněn i problém u žen - když jsme nervózní, močíme málo a častěji. Přesně to se mi stává, když mě čeká něco důležitého, chodím třeba i každých pět minut na záchod...
V asijských zemích odebírají moč mladých chlapců a vaří v nich vajíčka pro jejich údajné léčivé schopnosti.
No, já osobně bych měla velký problém je ochutnat...
O fenoménu pití vlastní moči jsem už před nějakou dobou četla. V asijských zemích to dělají zcela běžně - ráno a večer - a nemůžou si to vynachválit! Prý se pak dožívají o mnoho vyššího věku.
V moči je obsaženo přes 3000 chemických látek! Neuvěřitelné...
Vědci z NASA mají velký potenciál - použít moč jako palivo do raketoplánů. Potřebovali by k tomu ale obrovské množství již zmíněné tekutiny a proto je to teprve hudba budoucnosti...
V Číně v jedné škole mají pro děti speciální záchodky pro moč a stolici, přičemž moč se odvádí do speciální kádě, a několikrát do roka si je místní zemědělec jede vybrat a hnojí jí své jabloně. Moč má velký obsah fosforu, který podporuje kvetení.
Výsledek obrázku pro superschopnosti moči
Podle proudu moči také muži poznají, jestli nemají nemocnou prostatu. Pokud močí méně než 7 sekund, měli by navštívit lékaře.
Některé ženy si každé ráno namočí hadřík ve vlastní moči a přikládají si jej na obličej - vyčistí prý skvěle všechny póry!!
Mužům se doporučuje močit si ve sprše na nohy - zvláštní...
Doporučuje se hodně pít - čístí se tím Vaše ledviny a játra.
No, já svou moč i po tomto dokumentu rozhodně pít nezačnu. Jsem ale překvapena spoustou zajímavých faktů, která stojí za zamyšlení.
Rozhodně dokumet Všem doporučuji a napiště mi prosím do komentářů, jaký názor máte Vy. Děkuji za přečtení, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 22 Pojistka smrti

10. května 2017 v 14:18 | Eliss
Autor: Robin Cook
Žánr: Thriller
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Pia Grazdaniová má za sebou nelehké dětství v pěstounské rodině, a proto je vděčná za šanci studovat na Columbijské univerzitě medicínu.
Spolupracuje s podivínským doktorem Rothmanem, který je blízko objevu převratné novinky v transplantaci orgánů, která dává šanci na přežití zejména nevyléčitelně nemocným.
To se ale nelíbí poskytovatelům životních pojistek, kteří vidí velké ohrožení svého živobytí.
Edmund Mathews a jeho partner Russell Levefre se rozhodnou Rothmana a jeho pomocníka Yamamota zavraždit a vše zamaskovat jako nešťastnou náhodu.
Pia však příčině jejich smrti nevěří, a se svým přítelem Georgem patrá v nejvyšších lékřských kruzích.
To však ještě netuší, že jí brzy půjde v patách parta nelítostných zabijáků...
Hodnocení: Knížky od Robina Cooka mám ve velké oblibě, ale bohužel jsem od něj asi dva roky už nic nečetla.
Mám ráda jeho styl vyprávění, jen mi vadí lékařské výrazy, které jsou pro laika dost nesrozumitelné.
V půlce knížky přišel zvrat, který jsem opravdu nečekala a udělal pro mě četbu ještě zajímavější.
Perfektní práce s charaktery postav, konec mě taktéž potěšil, rozhodně si od Cooka brzy něco znovu přečtu!
Můžu doporučit milovníkům napínavé četby z lekařského prostředí.
Doufám, že se Vám dnešní recenze líbila, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Pojistka smrti

Fara v Borley - nejstrašidelnější místo v Británii?

8. května 2017 v 10:56 | Eliss
Během třicátých a čtyřicátých let v minulém století získala fara v Borley zlověstnou reputaci "nejstrašidelnějšího domu v Anglii." Tuto nenápadnou farní budovu postavili v roce 1863 na místě bývalého kláštera, jež měl za sebou temnou historii.
Povídalo se, že jeden mnich svedl místní jeptišku a plánovali spolu útěk.
Dvojice však byla dopadena - mnicha popravili a jeptišku zaživa zazdili ve sklepě.
Výsledek obrázku pro fara v borley
Prvním obyvatelem nové fary byl duchovní Bull, jenž u ní postavil altán s výhledem na stezku známou jako "Pěšina jeptišky."
Odtud občas vídal zhmotnění plačící ženy, která bloudila zahradou. Bull často zval své přátele, aby pozorovali ducha s ním, ale většina to nevydržela. A pokud už u něj nějací přátelé přespali, poté, co spatřili mlhavou tvář, která je pozorovala z okna ložnice, rychle svou návštěvu zkrátili.
Bullovy dcery a syn pravidelně vídali ducha i za bílého dne, jak se procházel po trávníku, ale kdy se k nim posléze přidal průzračný kočár, rozhodli se odstěhovat.
Ne tak sám duchovní, který v domě v roce 1892 zemřel.
Na konci dvacátých let minulého století se do domu nastěhoval Eric Smith s manželkou, kteří se nad strašidelnými jevy před koupí domu jen usmívali.
Po dvou letech však pozvali slavného lovce duchů Priceho.
Ten byl svědkem temných kroků na místech, kde nikdo nebyl, vzduchem začaly létat předměty a paní Smithová byla dokonce duchem stažena z postele.
Dům byl očištěn dokonce i vymítačem - bohužel to nemělo žádný účinek.
Po domě se hlasitě ozývala hudba a zvonily zvony... Smithovi nakonec dům opustili.
Fara nakonec shořela v roce 1939 - požár měl údajně předpovědět duch na spiritistické seanci o jedenách měsíců předtím.
Mezi plameny měly jít vidět přízraky a pohybující se tvář jeptišky.
Temná kapitola fary v Borley tak byla tímto nadobro uzavřena...
Výsledek obrázku pro fara v borley

Sanatorium Šumperk

6. května 2017 v 14:42 | Eliss
V roce 1899 postavili dva šumperští architekti podle svých plánů budovu s anglickým parkem.
Nachází se podlíž Šibeničního vrchu - místo spojené s čarodějnickými procesy.
Slouží jako vodoléčebný ústav, který velmi brzy přilákal bohatou smetánku z nejbližšího okolí.
Budova projde rekonstrukcí - služební byty pro zaměstnance, chatička pro zahradníka, vrátnice...
Pacientům je tu k dispozici kuřácký a čtenářský salonek, tělocvična, kuželkárna a sluneční lázně.
Léčily se tu srdeční nemoci, trávící potíže a poruchy metabolismu.
Jenže zájem klientů si sanatorium neudrželo dlouho - už v roce 1922 jej převezme nový majitel a stává se z něj plicní léčebna zaměřená na léčbu tuberkulózy.
Výsledek obrázku pro tuberkulóza plic
Léčebné metody byly velmi zastaralé a kapacita ani zdaleka nestačila, zaměstnanci navíc nebyli zrovna šťastní ze své práce, proto se zejména u dětských pacientů objevovalo bití, nádavky a týrání.
Až 5000 dětí v sanatoriu zemřelo...
Během druhé světové války se z budovy stala ubytovna pro vojáky a posléze dětský domov.
Po válce zde až do roku 1981 byla opět plicní léčebna, poté se majitelé rozhodli objekt prodat, ovšem nikdo jej nekoupil.
Budova tak stále chátrá, a po jejím uzavření se navíc začaly dít podivné věci.
Nedokázala v ní přespat ani skupinka bezdomovců - slyšeli podivné vrzavé zvuky na chodbách, ale nejvíce je vyděsil přízrak malé holčičky.
Spousta teenagerů, co se sem vydala v noci tvrdí, že za oknem se jim pravidelně zjevovala nějaká mlhavá postava.
V celém objektu jsou všechny hodiny shodně zastaveny přesně ve 12:00.
Kousek od sanatoria - v místech kde stával bývalý Šibeniční vrch - je postaven Domov důchodců, kde pravidelně jednou do roka přijde období, kdy zemře nejvíce pacientů.
Je všechno tohle jen báchorka, nebo skrývá zrníčko pravdy? Co si o tom myslíte Vy? Navštívili jste Šumperské sanatorium?
Napište mi do komentářů, Vaše záhady milující Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 21 Poslední aristokratka

4. května 2017 v 17:12 | Eliss
Autor: Evžen Boček
Žánr: Humorný
Mé hodnocení: 90%
Obsah: František Antonín, hrabě Kostka z Kostky je potomek šlechtického rodu, žijící v New Yorku. Po pádu komunistického režimu se s americkou manželkou Vivien a dcerou Marií (III.) vrací do Čech, aby převzal rodové sídlo.
Kromě zámku rodina "zdědí" i personál: zpátečnického kastelána, hypochondrického zahradníka a kuchařku, která si ráda cvakne a občas to přežene.
Chudobný navrátilec, krkolomně navazující na slavný rodokmen, emigrantství, místní zemitost, zámek jako konkurence schopná atrakce, kníže Schwarzenberg, zpěvačky Cher a Helena Vondráčková, to jsou motivy, z nichž autor upředl sérii komických situací.
Ve vyprávění posledního potomka Marie III. nenajdete sex, násilí, vraždy ani hluboké myšlenky, má jedinou ambici - pobavit čtenáře!
Hodnocení: Tuhle knížku mi doporučila moje známá, která je na brigádě v knihovně.
Byla jsem k obsahu skeptická - přece jen obsah mě zrovna dvakrát nezaujal, tak jsem si ji vzala vyloženě ze zdvořilosti.
Už po prvních stránkách mnou otřásaly výbuchy smíchu, a to se mi snad u knížky ještě nestalo!
Velmi osvěžující styl vyprávění - humor doslova číší z každé věty!
U čtení jsem se ani chvlku nenudila - děj jde stále kupředu, jedna absurdně komická situace střídá druhou.
Nejlepší kniha, kterou jsem letos četla a rozhodně můžu doporučit úplně všem, a nenechte se prosím odradit názvem.
Rozhodně si seženu i druhý díl.
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro poslední aristokratka

Necítím se vůbec dobře...

30. dubna 2017 v 19:39 | Eliss
Necítím se vůbec dobře. A není to způsobeno tím, že bych se znovu propadala do anorexie. Ta už je doufám definitivně za mnou.
Před dvěma týdny jsem zaznamenala krvavé skvrny na spodním prádle a tak jsem si prostě říkala, že jsem konečně dostala měsíčky. Sice mě zprvu zarazilo, že takové slabé, ale nějak jsem nad tím nepolemizovala.
Začal mě k tomu dost bolet levý vaječník, což se mi nestává, ale utišila jsem bolest Brufenem.
Po týdnu krvácení nepřestalo, tak jsem se vydala na gynekologii. Doktor mě vyšetřil, řekl, že nemám žádný zánět ani cystu a zdůvodnil to tak, že krvácím ze stresu.
Když jsem se mu snažila vysvětlit, že jsem žádné stresy neměla, nebral to tak nějak na vědomí.
Předepsal mi tabletky Ascorutin - podle příbalové informace je to lék k léčbě zvýšené lomivosti a propustnosti krevních vlásečnic při nedostatku vitaminu C v těle.
Odešla jsem s jeho ujištěním, že do tří dnů určitě krvácení přejde. Ha ha.
Začala jsem tedy brát třikrát denně dvě tablety - klidně i nalačno - podle příbalové informace to nevadí.
Jenže ty léky už beru týden a nepřestávám krvácet. Navíc je to teď ještě silnější. K tomu mě občas dost zabolí vaječník.
Čili můj veškerý sexuální život je na bodu mrazu - ne že bych měla náladu, přesto mě to ku*va štve.
Trpím vykývy nálad - jednu chvíli se směju a druhou kříčím (přítel je ze mě docela v šoku, takto se běžně nechovám, ale už si chudák začíná zvykat). Myslím, že to všechno mají na svědomí mé rozbouřené hormony.
Dneska ráno jsem dokonce přemýšlela nad tím, že bych si šla klidně lehnout do nemocnice, ať mě tam pořádně vyšettří.
Ale mám strach, že se zase setkám s nepochopením a tvrzením, že je to přece úplně normální!
Tak se chci zeptat Vás, milé ženy a dívky, co mám teda dělat? Jíst pořád ty léky a doufat že to přejde? Jenže z toho mám taky docela strach, protože se můžou jíst v kuse jen týden - podle příbalové informace.
Nebo snad mám zajít k jinému lékaři nebo rovnou do nemocnice? Díky za přečtení a případné rady, Vaše smutná a deprimovaná Eliss ♥
Výsledek obrázku pro pillsVýsledek obrázku pro pills

Knižní recenze 20 Noční strach

29. dubna 2017 v 18:09 | Eliss
Autor: John Lutz
Žánr: Krimi, Thriller
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Přichází se západem slunce a rozsévá smrt. Z New Yorku si udělal soukromou střelnici. Mezi jeho obětmi byli muži i ženy, Newyorčané i turisté, děti i starci.
Policistům se doslova směje do obličeje a posílá jim další výhružky.
Vražedné řádění je ochoten zastavit pouze pod podmínkou, že jej převezme policista na penzi Vin Repetto.
Ten zprvu váhá, protože se nechce vracet kvůli své manželce a dceři. Když se však stane na vlastní oči svědkem vrahova řádění, vrací se k policejnímu sboru.
Hra na kočku a na myš může začít...
Hodnocení: Ze všech knížek které jsem zatím od Lutze četla mi tato přišla nejslabší.
Je tu na můj vkus moc vražd - chápu že k detektivkám to tak nějak patří, ale čeho je moc toho je příliš.
Ale zase oceňuji nahlédnutí do vrahova profilu - jeho dětství, mládí a tím vlastně i pohnutky k jeho jednání.
Je to takové odpočinkové čtení - nenadchne, neurazí. Jediný zapamatovatelný okamžik je pro mě ten s hodným bezdomovcem.
Na další přečtení už to ale určitě nebude. Můžu doporučit všem milovníkům nenáročných detektivek.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo se na ni chystáte? Napište mi do komentářů, doufám že se Vám dnešní recenze líbila.
Přeji pěkný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Noční strach

Jaké byly tři roky na internátě

26. dubna 2017 v 14:54 | Eliss
V roce 2010 jsem vyšla základní školu a jelikož mě nezaujala žádná střední škola ani učiliště v mém okolí, byla jsem nucena jít na internát. No, nucena zrovna ne, těšila jsem se, jaká bude zábava být bez rodičů!
Odváželi mě tam poprvé autem 1. září 2010 brzy ráno, protože jsme tam měli být v osm hodin a novou školu jsem měla vzdálenou šedesát kilometrů.
Už cesta autem pro mě byla peklo, celou jsem ji proplakala a nepřestala jsem ani po příjezdu do školy.
Tam bylo několik úvodních poučení - seznam sešitů, rozvrh, co musíme mít na praxi za oděv a kde si jej máme vyzvednout a tak dále. Moc jsem nevnímala své nově spolužáky, jen jsem si potřásla s rukou holkou jménem Míša.
Pak jsme s rodiči jeli autem na internát. Docela mě zarazilo, že byl do příkrého kopce a asi půl kilometru vzdálený od školy.
Na ty cesty pěšky jsem se vůbec netěšila.
Na internátě jsem museli nejprve vyčkat frontu na papírové stravenky (velmi nepraktické, malé lístečky které jsme museli podepisovat a neustále se někde ztráceli - za rok už jsme dostali mnohem praktičtější čipy, které stačilo před jídlem dát před takovou krabičku a ona lístek vytiskla), a nakonec jsem se seznámila se svým vychovatelem.
Na toho vzpomínám v nejlepším - velmi hodný asi padesátiletý pán který odpustil všechny průšvihy, nebyl přísný při hodnocení úklidu a dalo se s ním o všem povídat.
Ukázal mi pokoj, který jsem sdílela se svou spolužačkou Nelou. Byla stará stejně jako já a hned se mi doslova pochlubila. že propadla a opakuje ročník.
Na první pohled mi byla nesympatická. Já byla pořád ze všeho taková vyděšená, takže jsme jeli s rodiči na nákup školních pomůcek. Doslova jsem počítala minuty, které s nimi ještě strávím, měla jsem strašnou paniku.
A už tu byl čas rozloučení. Zůstala jsem sama v cizím prostředí s cizími lidmi.
Nela si mě nevšímala, přišla jen když si ode mě chtěla půjčit telefon. Když jsem ji poprosila, jestli by mi neukázala město, odmítla že nemá čas. Přitom šla za chvíli ven s kamarádkou a klidně mě mohla vzít sebou.
Druhý den šla se mnou do školy, ale vyžebrala za to ode mě cigarety.
Nechávala jsem se hloupě využívat, protože jsem si myslela že si tím koupím její přátelství. Pěkná pitomost.
Další dny jsem se pomalu rozkoukávala a navíc mi vychovatel poslal na pokoj dvě holky aby mě trochu rozveselily.
Později jsme se hodně skamarádily.
V říjnu jsem se odstěhovala na nový pokoj, protože Nela vůbec neuklízela a navíc byla feťačka. Na pokoji v šuplíku měla svoje nádobíčko.
Našla jsem si tam nejlepší kamarádku Alenku - bydlíme kousek od sebe a dodnes se navštěvujeme.
Na internátě jsem si nakonec zvykla, ale doma je doma.
Ve třetím ročníku jsem měla spolubydlící Simonu, která byla na oboru farmář.
Byla to hrozná drbna, o všech na intru chtěla všechno vědět, neustále kontrolovala co kdo sdílí na Facebooku a měla k tomu chytrolínské poznámky. Mě se taky pořád na všechno vyptávala - na rodinu, školu... Nejhorší je že to bylo pořád dokola! Proč pořád tolik čteš? Proč se chodíš dívat do klubovny na televizi? Už má tvůj bratr holku?
Vždycky jsem jenom něco zamumlala. Jinak byla strašně hodná, až na tuto odpornou vlastnost. Já totiž drby nenávidím.
Ty tři roky mi daly hodně do života. Naučila jsem se více samostatnosti a začala jsem být průbojnější v prosazování svých názorů.
Vzpomínám na ně jen v dobrém, i když bych se tam nevrátila. Doma totiž člověk nemusít dodržovat večerky, schůzky s vychovatelem atd.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, budu ráda když mi napíšete do komentářů sví zkušenosti s internátem.
Vaše Eliss ♥
 
 

Reklama