Moje kecy

Vánoce očima dítěte

Středa v 17:01 | Eliss
Konečně je tady ráno, venku už se pomalu začíná rozednívat. Jsem vzhůru už asi hodinu, máma s tátou ale ještě spí a já je nechci budit.
Vstanu z postele a podívám se z okna. Krásně sněží, přesně tak, jak to mám ráda. S pýchou pohlédnu na svůj miniaturní stromeček v květináči, který jsem si sama nazdobila papírovými ozdobami.
Dole slyším šramot. Rodiče jsou vzhůru! Obuju si papuče a rychle sbíhám ze schodů dolů do kuchyně.
Maminka už krájí vánočku a chystá na talířek cukroví.
Dojdu se do koupelny převléci do šatů, které mi den před tím nachystala máma. Oblečená a umytá jdu do obýváku, popřeji si dobré ráno s rodiči a dám se do snídaně. Vánočku s marmeládou mám moc ráda, a hlavně je maminka tak hodná, že do ní přestala dávat rozinky, které jsem vždycky vydloubávala ven.
V televizi už běží nějaká kreslená pohádka. Pohádky, ty mám moc ráda, a hlavně na Vánoce!
Dojím vánočku a ještě chvíli se dívám na televizi. Pak vyrážíme s maminkou ven na kopec sáňkovat.
Užijeme si při tom spoustu legrace. Kolem baráčku máme spoustu kopečků, odkud to úžasně sviští. Po nějaké době už je moc velká zima, proto jdeme s maminkou domů.
A doma čeká překvapení! Zatímco jsme byly pryč, tatínek krásně prostřel stůl a teď s maminkou ještě dokončují poslední přípravy.
Za pár hodin přeci vysvitne na nebi první hvězdička, a pak budeme konečně večeřet! Nemůžu se už dočkat toho, jak přijde Ježíšek a něco pěkného mi nechá pod stromečkem.
Ještě před tím ale musím držet půst. Jinak totiž neuvidím zlaté prasátko, které se objeví vždy při čekání na Ježíška.
Tak se koukám zase na televizi. Dávají mou oblíbenou černobílou Popelku, ale nejvíce se těším na Mrazíka, který bude až večer. To nevadí, na Vánoce jsem vždycky vzhůru dlouho.
Na stole už je talířek s cukrovím. Nejraději mám linecké hvězdičky. Když si dám jen jednu, zlaté prasátko to třeba neuvidí, ne?
Celým domem voní ovoce, vánočka a jehličí. Každý rok máme živý stromeček, a před Štědrým dnem jej s maminkou nazdobíme. Nejraději dávám bonbonky, protože si jich pár vždycky nenápadně schovám!
A už je to tady! Tatínek přišel zvenku a prý už vysvitla první hvězdička, takže můžeme jíst.
Rychle sním polévku a druhé jakbysmet. Každý rok máme kapra a kuřecí řízek s bramborovým salátem.
A už jsou všichni po jídle. S maminkou jdeme do mého pokojíčku, zatímco tatínek v obýváku čeká na Ježíška.
Po dlouhém čekání se konečně rozezvoní zvoneček, a zároveň mě maminka upozorňuje na zlaté prasátko, které je za záclonou.
Ale to už rychle utíkám do obýváku. Nadšeně koukám na stromeček, na kterém září prskavky, a pod ním je spousta balíčků!
Nadšeně se dám do rozdávání a posléze rozbalování dárečků.
Celý zbytek večera si hraji s novými hračkami a užívám si krásné Vánoce.

Tento článek je přiřazen k tématu týdne Vánoce očima dítěte. Jedná se o fikci částečně inspirovanou mými vzpomínkami.
Doufám, že se Vám článek líbil. Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Vánoční stůl

Káva a čaj

Pondělí v 19:23 | Eliss
Když jsem byla malá, máma nebo táta mi každé ráno vařili čaj. Většinou nějaký ovocný, nejraději jsem měla jahodový se smetanou.
Párkrát jsme byli s mámou na návštěvě u tety, která si dělala jen černý čaj. Ten mi moc zachutnal, dala jsem si do něj spoustu citronu a cukru. Když si na to dnes vzpomenu tak nechápu, jak jsem mohla tolik sladit.
Ve škole patřil čaj neodmyslitelně k obědu. Většinou se jednalo o tmavě červený nápoj mnohdy nevábné chuti a vůně.
Pokud jsem měla někdy v zimě chřipku, máma mi vařila čaj s medem. Jak já to nenáviděla! Tato kombinace mi nikdy nesedla. Musela jsem pít čaj se zacpaným nosem, a stejně to moc nepomohlo.
Dodnes si do čaje med nedávám. Med samotný mi však vůbec nevadí, ráda si jej namažu na chléb.
V pubertě jsem čaj tak nějak pít přestala. Znovu jsem si jej oblíbila asi před pěti lety. Mezi můj oblíbený patří černý s citronem, nepohrdnu ale ani bylinkovým, v poslední době si v kavárně často dávám pampeliškový.
Přestala jsem ale úplně sladit. Ani cukr, ani med. Bez cukru pro mě tak více vynikne jeho chuť.
Kamarádka mi nedávno donesla skleničku domácího pečeného čaje. Vynikající záležitost.
S kávou mám trochu složitější vztah. Když mi bylo patnáct, začala jsem si kupovat s oblibou ledovou kávu v plechovce.
Jenže po nějaké době jsem zjistila, že mi po ní není dobře.
Úplně jsem ji tedy ze svého nápojového lístku vyřadila a vrátila se k ní před dvěma lety. Samozřejmě ne k té z plechovky, ale k té trochu kvalitnější.
V létě jsem si parkrát dala frappé, které mi chutná ze všech káv nejvíce.
Problém je však ten, že pokaždé - nevím proč, snad proto že nejsem zvyklá na kofein - nemůžu spát. A to si dám kávu třeba v deset hodin dopoledne. Následuje často bezesná noc a chaos v hlavě.
Můj přítel miluje kávu, proto mu často kupuji tu čerstvě namletou. Je sice trochu dražší, ale moc si ji pochvaluje a nějaká Jihlavanka se prý může jít zahrabat. Před nějakou dobou jsem ochutnala kávu s příchutí belgických pralinek, a ta byla tedy vynikající.
Dám si kávu párkrát do roka a úplně mi stačí. Chápu ale, že někdo bez ní nemůže ani jít do práce.
Na závěr přináším pár zajímavostí o těchto dvou nápojích:
1.) Čajové sáčky vydrží maximálně půl roku, pak začnou ztrácet svou kvalitu.
2.) Čaj je hned po vodě druhým nejoblíbenějším nápojem na světě
3.) Zelený čaj se v některých zemích používá k mytí podlah
4.) V Brazílii se vyrobí celých 10% celosvětové produkce kávy
5.) Když do kávy přidáte smetanu, zůstane déle teplá
6.) Odborníci tvrdí, že káva obsahuje před dvě stovky látek, které mají prospěšný vliv na lidské zdraví
7.) Káva by se měla skladovat na temném a suchém místě. V žádném případě nepatří do lednice
8.) Šálek kávy zlepšuje průtok krve
To bude pro dnešní článek vše. Doufám, že se Vám líbil a dozvěděli jste se něco nového. A jak to máte s čajem a kávou Vy? Co pijete raději? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Pusheen hrnek

Knižní recenze 113 Dítě v mlze

Sobota v 12:59 | Eliss
Autor: Martin Goffa
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Když před jednou základní školou dojde k únosu sedmiletého chlapce, vše vypadá na klasický scénář. Telefonát, výhružky, peníze.
Jenže k žádnému podobnému vzorovému chování nedochází. Únosce s nikým nekomunikuje, ale podivné je, že mu vůbec nezáleží na tom, aby nebyl nikým poznán. Dokonce ukáže svůj obličej několikrát na kameru.
Rychle dojde k identifikaci pachatele. Je jím bývalý kriminalista Bertovský, který před několika lety z osobních důvodů od policie odešel.
A zároveň je to i bývalý kolega Mirka Syrového, se kterým jej pojilo dlouholeté přátelství.
Proč Bertovský unesl úplně neznámého chlapce? A co s ním má v úmyslu?
Postupně se začíná rozplétat spletitá pavučina křivdy a omylů, která však není a nemůže být zapomenuta...
Hodnocení: Autor knihy je bývalý policista, který se skrývá za pseudonynem. Na knize je to znát.
Hlavní hrdina Miko Syrový je čtyřicátník, který miluje svou práci u kriminálky. Není to takový ten typický policista se samými kladnými vlastnostmi. Má i své stinné stránky a působí jako normální člověk.
Akční scény jsou popsány věrohodně, žádný zbytečný kýč ani věci, kterým by se čtenář zdráhal uvěřit.
Děj se nevleče, je záživný a stále se něco děje. Konec a samotné rozuzlení celého případu patří k těm povedenějším, které se v tomto žánru vyskytují.
Taková pohodová knížka na nudné nedělní odpoledne, kdy si chcete přečíst něco odlehčeného.
Od Martina Goffy jsem již nějaké knihy četla a tato rozhodně nebude poslední. Pokud máte rádi detektivky, můžu vřele doporučit!
A co Vy? Máte rádi knihy z policejního prostředí? A znáte tohoto autora? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Dítě v mlze

Srdce dětem

6. prosince 2018 v 18:03 | Eliss
Každý rok v průběhu října a listopadu je pořádána sbírka Srdce dětem.
Asi před měsícem jsem byla na poště a paní za přepážkou se mě zeptala, jestli bych si nechtěla koupit samolepku za třicet korun. A když jsem se zeptala na co to vlastně vybírají peníze, tak právě na zmíněný projekt Srdce dětem. A konkrétně mi začala vykládat o postiženém chlapečkovi Štěpánovi, kterému se z vybraných peněz zaplatí invalidní vozíček a jiné pomůcky, které nezbytně potřebuje.
Samolepku jsem si koupila. Vždyť třicet korun není zase tak moc, a když to někomu pomůže...
O projektu jsem samozřejmě již slyšela. Kdysi myslím v televizi probíhaly i nějaké koncerty, jejichž cílem bylo vybrat peníze právě postiženým dětem.
A rozhodla jsem se zjistit si na internetu nějaké informace.
Patronem této společnosti je i obchodní řetězec Lidl, kde se taktéž dají koupit samolepky.
Na stránkách www.srdcedetem.cz je spousta videí, která představuje děti, které potřebují pomoc.
Tříletý Matýsek byl ze začátku jako každé jiné miminko. V roce a půl si však jeho maminka povšimla, že je něco jinak. Hrál si pořád dokola se stejnými hračkami a nevyhledával žádné jiné podměty. Dětská lékařka však maminku uklidnila, že je vše v pořádku, že se uvidí časem.
Matýsek začal mluvit, ale jednoduché souhlásky vyslovoval dohromady a pletla se mu slova.
Ve dvou letech bohužel spadl nešťastnou náhodou ze čtyřmetrové výšky. Od té doby přestal mluvit úplně.
Po důkladném vyšetření neurologa zněla diagnóza jasně - dětský autismus spojený s ADHD. Matýsek bohužel dosud nemluví, ale snaží se komunikovat jinak.
Maminka bohužel nemůže chodit do práce, protože Matýsek se nesnese s velkým kolektivem a na zaplacení speciální školky nemá finance.
Díky Srdce dětem může Matýsek docházet alespoň na muzikoterapii, která mu ohromně pomáhá.
Odborníci věří, že jednou se může Matýsek zařadit do normální společnosti a vést v rámci možností samostatný život. Nejdůležitější je podle nich pochopení a zbavení se předsudků.
Osobně si myslím, že stát by měl rodiny s takto postiženými dětmi více podporovat.
Když si čtu podobné příběhy, je mi smutno. Ono to musí být neskutečně složité, vychovávat nemocné dítě.
Před dvěma lety jsem měla chvíli brigádu u známých. Hlídala jsem jejich desetiletého syna Dana, který je autista. Bylo to zajímavé a rozhodně mi to dalo zase něco navíc do života.
Rodiče, kteří vychovávají postižené děti a neztrácejí elán, si zaslouží obrovský obdiv.
Rozhodně si příští rok zase samolepku koupím, a snad i v tom Lidlu by ji měli prodávat, ale zatím jsem si tedy nikde u pokladny nevšimla.
A co Vy? Přispíváte na Srdce dětem? Nebo na jiné projekty? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Srdce dětem

Diskriminace, nebo oprávněný strach?

4. prosince 2018 v 17:28 | Eliss
Nedávno jsem se na jednom zpravodajském portálu dočetla, že jedna nejmenovaná realitka odmítla pronajmout byt romské rodině. Dělají to prý zcela běžně, a mluvčí doslova řekla, že Romům žádný byt nepronajmou.
A samozřejmě se z toho v médiích strhl poprask. Jak je prý možné, že nechtějí na základě barvy pleti pronajmout byt?
Důvod je prý jednoduchý. S Romy mají špatné zkušenosti, několik bytů zdemolovali tak, že se v nich nedalo bydlet. Vyjímkou nebyly ani vytrhané trubky ze zdi.
Dá se v tomto případě mluvit o rasismu? Na základě špatných zkušeností přeci nedám byt někomu, kdo je problémový a neumí se chovat.
Jenže jsme u toho. Není Rom jako Rom. Ano, nepopírám, že jsou mezi námi slušní a pracovití Romové, kteří řádně živí své rodiny. Jenže kolik procent je z té celkové romské menšiny?
Bydlím kousek od města, kde bydlí docela dost této menšiny. Často vídám mladé kluky, jak se flákají na nádraží, jsou sprostí a hulákají na ostatní bílé spoluobčany. Na druhou stranu mám ve třídě dva spolužáky, kteří jsou opravdu slušní.
Na základní škole jsem měla ve třídě romskou spolužačku. Ihned po dokončení devítileté školní docházky otěhotněla a nešla ani na žádnou střední. Dnes má už čtyři děti a v práci samozřejmě nebyla.
Když otěhotní dívka s bílou barvou pleti ihned po základní škole, dostane maximálně nějaký rodičovský příspěvěk, v lepším případě možná nějaké alimenty. Zato toto etnikum má proplacené vše ze sociálních dávek. Příspěvky na děti, na bydlení, na jízdné, na školní pomůcky...
Nedávno jsem se dozvěděla o systému romských dotací. Každý student, který se hrdě hlásí k tomu, že je Rom, dostane každý měsíc něco kolem pěti tisíc jen za to, že chodí do školy. Do které často ani nejde, jen ho tam stále vedou v evidenci kvůli tomu, aby byl plný počet žáků. Toto jsem opravdu ve škole zažila.
Jedna moje kamarádka byla nějaký čas nezaměstaná a proto vedená na úřadu práce. Někdy měli povinné besedy. Jednou tam prý byla nějaká Romka, která se smála tomu, že by měla jít někdy pracovat. To se to směje, když stát vynakládá tolik peněz na sociální dávky, zatímco důchodce, který poctivě dřel celý život často nemá na základní lidské potřeby?
Nedávno byl opět článek o romských paterčatech. Maminka nemá na to, aby prý dětem koupila na věci zimu. Pod článkem je i číslo účtu, kam můžou lidé poslat peníze. Děti potřebují kombinézy, boty, věci do školy...
Jako pardon. Kolik normálních rodin má třeba i trojčata, a žebrají někde o peníze? Ani bych neřekla. Zato tato romská rodina je stále zviditelňována. To mě neskutečně vytáčí.
Hlavně že rodiče na fotografiích mají zlaté řetízky, ale na oblečení pro děti nemají...
Možná si pomyslíte, že jsem zlá a nepřející. Tak to rozhodně není, nikomu nic nezávidím, jen se mi nelíbí, že pracující člověk platí ze svých daní ty, kteří pracovat prostě nechtějí a projde jim to.
Tento článek nemá být nijak rasistický, proti slušným Romům absolutně nic nemám. Shrnuje jen mé vlastní názory a poznatky.
Co si o tomto myslíte Vy? Máte na tuto věc jiný názor? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Prosinec

2. prosince 2018 v 12:55 | Eliss
Po dlouhé době usínala v cizí posteli. Milovala svou postel, která trůnila v jejím pubertálním pokoji. Punkové povlečení, pokoj ozdobený plakáty a na zdi velký nápis PUNKS NOT DEAD.
Ve svých třinácti letech neznala lepší zážitek než koncert kapely Visací zámek, na který se chystala příští měsíc.
Zachvěla se. Od okna trochu profukoval nepříjemný lezavý vítr. Foukalo už od rána, a když se k tomu připočítalo ještě pádání sněhu, ideální zimní počasí.
Dnes ji rodiče přivezli k tetě Anežce na vesnici. Bude tu ještě dva dny, protože máma s tátou vyrazili na zájezd.
Zachumlala se ještě více do peřiny. Z vedlejší místnosti znělo veselé prskání dřeva v kamínkách. Teta teď určitě sedí v křesle a plete tlusté vlněné ponožky.
"Víš, Ivetko, teplo na nohy je základ. K stáru pak můžeš chytit revma, a to je teprve trápení!"
Samozřejmě tetě přikyvovala, ačkoliv tomu, co říkala, moc nerozuměla. Aktuálně pro ni bylo nejdůležitější to, co dostane na Vánoce od rodičů. Nejvíce si přála tablet a zimní kabátek, který se jí moc líbil, a dokonce jej už ukázala v obchodě mámě.
Nejhezčí svátky v roce tu budou už za týden!
V tom jí v hlavě vytanula věc, která se přihodila dnes odpoledne na procházce v lese kousek za tetinou chatou. Procházela se stejnou lesní pěšinou jako vždy, když se vydala na procházku.
Tentokrát se však zarazila v půli cesty. Najednou ji zaplavil tak obrovský strach, že skoro hystericky křičela. Něco bylo špatně, nějaká podivná energie... Asi dvacet metrů před ní stála vyhlášená samota u Hájků. Místo proslulé svými údajnými paranormálními úkazy. Několik lidí tu nezávisle na sobě spatřilo podivné zjevení.
Iveta byla sice strašpytel, přesto však pocítila touhu starou, polorozpadlou budovu prozkoumat.
Bíle omítnutá budova, bývalý statek se starodávnými vesnickými prvky s téměř shnilou doškovou střechou.
Vstoupila do objektu a vytáhla mobil. To budou fotky! Všude kolem prach, zbytky dřevěného nábytku a hromada suti.
Klep, klep, klep. Zvuky, které vytrhly Ivetu z klidu. Jako by někdo přímo ve vedlejší místnosti házel kamením...
Asi nějaké zvíře, pomyslela si. Že by kočka?
Pro jistotu popadla jedno delší prkno, vzala si jej jako zbraň a statečně se tiše vydala za zvuky.
Dveře byly vytržené z pantů, místo nich tam byl kus jakéhosi igelitu. Iveta odrhnula igelit, a...
Za nimi nikdo nebyl. Prázdná místnost, až na hromádku zmuchlaných dek v koutě. Zamračila se a zase vyšla do chodby. To už má halucinace či co...
Vyděšeně zírala na poloprůhlednou postavu muže, která se vznášela asi deset centimetrů nad zemí. Oblečen byl do otrhaných hadrů, a působil přepadle. Nehýbal se, jakoby chvílemi splýval s okolním prostředím.
Vykřikla a okamžitě se dala na útěk. K tetě doběhla rekordní rychlostí, ale byla si téměř jistá, že ji nic nepronásleduje. To se mi přeci jen zdálo! Mohla jsem mít vidiny ze zimy nebo to byla hra světel...
Přesto se jí však zmocňoval děs. Něco se stane, určitě...
S tetou si daly oběd a pokusila se na vše zapomenout. To se jí podařilo až do onoho okamžiku, kdy ležela v posteli a vše se jí najednou znovu vybavilo. Je už velká, na strašidla nevěří, a přeci...
S povzdechem se otočila na druhý bok. A v tom si uvědomila, že neslyší praskání ohně. Že by teta šla spát? Není přeci tolik hodin...
A v tom přestala skoro dýchat. Zpod postele se ozývalo škrábání, jako by někdo hřebíkem ryl do podlahy. Křečovitě se chytila peřiny a přitáhla si ji přes hlavu.
Třásla se strachy a pozorně poslouchala škrábání, které se postupně přibližovalo. Že by to bylo nějaké zvíře bylo vyloučeno. Teta v chatě nesnese jakéhokoliv živého tvora, který má čtyři nohy. Určitě sebou přinesla nějakou zlo energii...
Byla jako paralyzovaná. Vžuuuum. Něco lepkavého a studeného se jí omotalo kolem nohy, a to byla poslední kapka. Zalila ji vlna tepla, a upadla do mdloby.

Výsledek obrázku pro Punk room
Doufám, že se Vám můj námět na povídku alespoň trochu líbil. Snažila jsem se vytvořit hororový příběh, a jak se mi to povedlo posuďte sami.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásnou první adventní neděli, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 112 Maryša

30. listopadu 2018 v 18:27 | Eliss
Autor: Alois a Vilém Mrštíkové
Žánr: Drama
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Realistické vesnické drama o pěti jednáních.
Maryša, mladá, krásná dívka, dcera sedláka Lízala miluje mladého, ale chudého mládence Francka. Jenže to se pranic nelíbí Lízalovi. S dcerou má jiné plány - brzy jí bude dvacet, a má tedy nejvyšší čas na vdávání.
A ideálním ženichem se mu jeví bohatý mlynář Vávra. Co na tom, že je vdovec a má tři děti? Hlavně že má peníze!
Maryša k sňatku bez lásky nakonec svolí, už i kvůli svému naboženskému a morálnímu přesvědčení.
Jenže Vávra je zlý, pro Maryšu nemá vlídné slovo, a dokonce ji bije. Celá situace vygraduje, když se z vojny na vesnici vrací Francek, který na Maryšu nezapomněl...
Hodnocení: Další knížka do mého seznamu povinné četby. A opět divadelní hra.
Je smutné, že v minulém století lásku převyšovaly peníze a moc. V knize je to pěkně popsáno. Co zmůže mladá dívka s vůli rodičů?
Postava Maryši je ze začátku bezstarostná, veselá, postupem času se z ní ale stává utrápená mladá žena.
Kniha se četla rychle, úplně mě nezaujala, ale neměla jsem problém ji dočíst. Líbilo se mi i užití hanáckého nářečí, dodává na autentičnosti prostředí.
Konec je takový možná trochu drsný, ale ukazuje, kam může dojít soužití s někým, ke komu cítím až nenávist.
Kniha se mi líbila, i když tato četba není zrovna můj šálek čaje.
Na divadelních prknech musí být Maryša moc pěkná. A co Vy? Četli jste tuto knížku? Nebo jste viděli divadelní zpracování? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Maryša kniha

Mezinárodní den nekupování ničeho

28. listopadu 2018 v 14:54 | Eliss
To si tak brouzdám po internetu a vyhledávám z nudy nějaké zajímavosti.
A velmi mě zaujalo, že dnes je Mezinárodní den nekupování ničeho. A to už jsem porušila. Ve škole jsem si koupila svačinu, a po škole jsem byla na čaji v kavárně.
Dá se to vlastně vydržet, nic si celý den nekoupit? Naše společnost je konzumní - máme všeho dostatek, často kupujeme věci, které nepotřebujeme, ale z malicherných důvodů si je pořídíme.
Celý den si nic nekoupit. Myslím, že většina lidí každý den něco kupuje, ať je to jídlo, cigarety, nebo obyčejná jízdenka na vlak či autobus. Samozřejmě pokud jsem doma či nemocná, nic nekupuji.
Před několika měsíci jsme jeli s přítelem ve státní svátek autem do města na hřbitov. A ten den byly zavřené všechny velké obchody. No a samozřejmě před velkoobchodem stáli dva důchodci a rozčileně rozhazovali rukama. Co na tom, že to bylo ve všech zprávách den předtím? Stejně ti lidé chtěli jít nakoupit.
Jsou někdy ty nákupy tak důležité?
Někdy jdu do obchodu vyloženě z nudy. Po škole mám třeba hodinu čas, než mi jede autobus domů. No a obchoďák je to nejlepší řešení. Je tam teplo, můžu se v klidu porozhlédnout po zboží - a často si něco koupím. Vlastně téměř vždy. Protože je mi trapné chodit kolem pokladny s prázdnou.
Nejhorší ovšem je, když si lidé kupují něco, na co nemají. Je tu přece spousta půjček! To, že budeme muset platit obrovské úroky, často nikoho zase tak moc nezajímá, nebo si řeknou, že na to přece mám, ale...
Moje kamarádka si vzala se svým manželem tolik půjček, že skončili v insolvenci. Protože si museli koupit GPS - kterou ve finále nepotřebovali, protože jezdili jen do práce a domů - nejdražší kuchyňskou linku a nový nábytek.
Jenže už nestíhali splácet. Toto jsem nikdy nechápala. Přece si pořídím to, na co mám, nebo si pořídím něco na splátky, které budu moci splácet.
Jenže spousta lidí danou věc potřebuje nebo má pocit, že ji potřebuje.
Dítě na základní škole má také pocit, že potřebuje tablet, protože jej mají ostatní. Nikdo, a zvlášť v dětském věku, nechce být pozadu.
Neříkám, že nakupování je špatné, jen bychom se možná měli trochu mírnit.
Ono je hrozné, že ve vyspělých zemích se vyhazují kilogramy plesnivých potravin, zatímco v rozvojových zemích nemají pomalu ani pitnou vodu...
Co si o tomto myslíte Vy? Nekupujeme někdy zbytečnosti? Nebo je potřeba mít otevřené obchody denně? Napište mi do komentářů, co si o tom myslíte!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro No shopping

Searching 2018

26. listopadu 2018 v 19:53 | Eliss
Varování: Článek může obsahovat, byť nechtěně, spoilery!
Searching - americký thriller, který měl premiéru na konci srpna.
Na čsfd.cz je v popisku napsáno, že se jedná o drama. S tím nemůžu tak úplně souhlasit, protože film má v sobě prvky thrilleru a krimi.
Film režíroval Aneesh Chaganty, a Searching je jeho prvním režijním kouskem.
David (John Cho) je zasažen obrovskou ranou osudu. Nedávno mu zemřela milovaná manželka, a on zůstal na výchovu jejich jediné dospívající dcery Margot sám.
Jednoho zdánlivě obyčejného dne Margot není ráno doma. To není u dospívající dívky nic neobvyklého, podivné však je, že si nepřečetla ani zprávy na Facebooku, které jí David posílal. A to je u dívky závislé na moderních technologiích znepokojující.
Začne tedy obvolávat dceřiny kamarády, nikdo však nic neví.
Zkontaktuje policii, ta se dává do pátrání, které moc stop nepřinese.
David se ponoří do virtuálního světa své dcery a zjišťuje, že ji vlastně vůbec neznal. Co znamenají zprávy od kamarádů, zmiňující se o nečem zakázaném, o čem se nesmí hlavně David dozvědět?
Zoufalý otec se pouští do pátrání na vlastní pěst, brzy se spřátelí i s detektivkou Vickovou, která byla případem pověřena.
Co přinese nález z lesa, kde se měla Margot zdržovat? A podaří se dívku najít dříve, než dojde k něčemu tragickému?
Výsledek obrázku pro Searching 2018
Trailer, který jsem viděla před několika týdny, mě na film velice dobře navnadil.
Snímek začíná idylicky. Promítání rodinných videí, šťastný rodinný život. Postupně však přichází i ty smutné věci, což k životu patří.
Rozhodně originální představení jedné obyčejné americké rodiny.
Film hodně poukazuje na závislost na sociálních sítích a mobilních telefonech. Velmi působivé jsou i záběry z počítačů a mobilů a jejich perfektní animace.
Dějová linka pádí kupředu, není čas na nějaké nudné momenty a i pouštění starých videí ničemu nevadí.
Film není předvídatelný, několikrát jsem měla pocit že vím, jak to celé skončí, ale ejhle! Odbočka, a vše bylo zase jinak.
Konec mě dostal úplně, dlouho jsem neviděla tak zašmodrchaný děj, a přitom konec byl na dosah...
Vyzdvihnout musím i perfektní herecké výkony, zvláště Johna Cho, kterému jsem věřila každou grimasu a pohled.
Hodnotím čtyřmi hvězdičkami z pěti a tohoto režiséra budu pečlivě sledovat. Doufám, že natočí zase nějaký dobrý thriller!
Rozhodně můžu jen doporučit. Stopáž filmu činí hodinu a čtyřicet minut, což je tak akorát.
A co Vy? Viděli jste tento film? Nebo nějaký jiný na podobné téma? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 111 Zločin a trest

24. listopadu 2018 v 16:01 | Eliss
Autor: Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Žánr: Psychologický román
Mé hodnocení: 90%
Obsah: Rodion Romanovič Raskolnikov, chudý mladík, který byl donucen kvůli finanční tísni přerušit studium, se rozhodne pod tlakem okolností k vraždě staré lichvářky Aleny Petrovny.
O lichvářce nesmyšlí v dobrém - podle něj je to obyčejná veš a její vraždou vlastně prokáže dobrodiní.
Svůj zločin pečlivě naplánuje až do nejmenšího detailu. Jenže nic nejde provést docela beze stop...
Raskolnikov má pár dobrých přátel - svého spolužáka Razumichina, který se vždy snaží kamarádovi dobře poradit, a v průběhu knihy se seznamuje s mladou dívkou Soňou, která se dostala na scestí, ale přesto jej k ní začne poutat vřelý cit.
Jak se cítí člověk po spáchání zločinu? Raskolnikov začíná brzy propadat podivným hysterickým stavům, které nemají daleko k šílenství.
Pomůže příjezd Raskolnikovy matky a sestry, které již dlouho neviděl a ke kterým cítí velké závazky?
Hodnocení: Tuto knihu jsem si chtěla přečíst už před několika lety a neúspěšně jsem ji sháněla v několika knihkupectvích.
A protože je na seznamu povinné četby k maturitě, vypůjčila jsem si ji z knihovny. Tam ji naštěstí měli, jen mi ji knihovnice musela objednat z městské knihovny.
Knížka mě od začátku chytla, stránky jsem přímo hltala.
Skvěle vykreslená postava Raskolnikova, jeho dobrosrdečná povaha, ale zároveň i jakási vnitřní rozpolcenost.
Zločin tu stojí tak trochu v pozadí, důležitější je psychologické vykreslení děje.
Zatím je to jedna z nejlepších knih, které jsem přečetla k maturitě.
I konec se mi líbil, a ani mi nevadilo to, že kniha byla trochu tlustší.
Rozhodně můžu doporučit, protože i dnes má kniha určitě co říci. Protože zločinů bohužel neubývá...
A co Vy? Četli jste tuto knihu, nebo jste o ní slyšeli? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Zločin a trest kniha

Pomoc

22. listopadu 2018 v 18:08 | Eliss
Již před delší dobou jsem psala článek o závislosti na antidepresivech.
Brala jsem je dva roky, a za tu dobu jsem nepociťovala nijak velké zlepšení. Brala jsem je z důvodu poruchy příjmu potravy, kterou jsem trpěla.
Léky mi předepisovala psychiatrička, ke které mě poslal obvodní lékař.
Jenže léčba mi nevyhovovala. Největším problémem byla samotná psychiatrička, která s naprostým nezájmem poslouchala moje problémy a sem tam kývla a něco zamručela.
Napsala mi dvoje antidepresiva. Prý měla vzbuzovat chuť k jídlu. Půl tabletky ráno a další půl večer před spaním.
Ty tabletky na spaní jsem nemohla brát vůbec. Brala jsem je týden a celou dobu jsem byla ráno jako mátoha - nemohla jsem se probrat, točila se mi hlava a bylo mi zle od žaludku. Jediná výhoda byla právě obrovská chuť k jídlu, ale co z toho, když mě u jídla nadavovalo ke zvracení?
Navíc jsem se musela jít ještě dospat - ačkoliv jsem spala s těmi léky více než osm hodin, navzdory tomu mě zmáhala hrozná únava.
Takže ty na spaní jsem asi po týdnu vysadila.
S těmi, co jsem brala ráno, to bylo lepší. Nepociťovala jsem žádné vedlejší účinky, naopak mi bylo lépe. Neřešila jsem žádné problémy, měla jsem lepší náladu a nestresovala jsem se s některými věcmi jako dříve.
Asi po roce a půl to však teprve začalo. Hrozně se mi zhoršila krátkodobá paměť - zapomínala jsem třeba to, co mi mistrová řekla před pěti minutami, vypařily se mi z hlavy dohodnuté schůzky a připadalo mi, že to není v pořádku.
Psychiatrička mi však tvrdila, že to mám ze stresu. A když jsem jí tvrdila, že žádný stres neprožívám, jen mávla rukou a zasmála se.
Došlo to do takového stadia, že jsem si důležité věci psala do deníčku. Nepřipadá mi normální, abych ve třiadvaceti letech zapomněla na sraz s mámou, který jsem si domluvila den předtím...
A vrchol všeho bylo to, když jsem přemýšlela, jestli jsem si před hodinou ten prášek vlastně vzala... Raději jsem si ho vzala tedy ještě jednou, pro jistotu...
Připadala jsem si jako opravdový cvok zralý na blázinec.
Psychicky jsem se cítila lépe, ale s odstupem času mi připadá, že jsem jevila velký nezájem o věci kolem sebe a měla jsem hrozně utlumené emoce, a to i ty radostné.
Po přečtení recenzí na lék, který jsem brala, jsem se rozhodla jej okamžitě vysadit.
Několik lidí si stěžovalo na stejný problém s pamětí jako já, a navíc by se tento lék měl brát jen rok a pak vysadit.
Zprvu jsem měla strašný strach, že se těch pilulek nikdy nedokážu zbavit a že si bez nich v životě neporadím.
Ze začátku to opravdu nebylo snadné. Postupně jsemsi ubírala dávky. Přišly bolesti hlavy, závratě a hlavně hrozná nervozita a nekontrolovatelné výbuchy vzteku. Klasické abstinenční příznaky.
Nakonec jsem to nějak zvládla - sama nevím jak - a už více než rok jsem čistá.
Léky mi nechybí, vyčistila se mi hlava, přestala jsem tak moc zapomínat a hlavně se mi vrátila chuť k jídlu.
Je to docela paradox, že jsem začala pořádně a s chutí jíst až po vysazení léků, které mi měly pomoci...
K psychiatrovi už nepůjdu. Cítím se skvěle, protože jsem si poradila dá se říci sama. Zmoudřela jsem, pochopila, že některé věci nikdy nezměním, ale i tak můžu být šťastná a radovat se ze života. A hlavně to jde bez chemie.
Nechci antidepresiva odsuzovat, rozhodně věřím, že jsou pro některé lidi poslední záchranou...
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Moon smile

Knižní recenze 110 Modrý dům

20. listopadu 2018 v 18:08 | Eliss
Autor: Táňa Keleová - Vasilková
Žánr: Romantický
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Je večer třiadvacátého prosince. Stará paní jménem Bětka tráví svůj zasloužený odpočinek na chatě, která se stala jejím domovem. Jmenuje se Modrý dům, podle nepřehlédnutelné fasády.
Domek je i oázou klidu a pohody pro čtyři děti, které Bětka vychovala, a je na ně náležitě hrdá.
Právě dnes Bětka přemítá nad svým životem. Vzpomíná na všechny pěkné, ale i ošklivé věci. Nemohla snad své děti vychovat jinak, ještě lépe? Největší starosti si dělá o svou dceru Lenku, která přesto, že jí už bylo padesát, nedokáže najít vnitřní klid a místo toho ubližuje svým nejbližším, zejména své jediné dceři Sylvě, která je těhotná a mohla by být šťastná, jenže matka jí v tom brání.
A už tu je Štědrý den, večer mnoha překvapení, sporů, ale i odpuštění. Bětka navíc chystá pro celou svou rodinu obrovské překvapení. Vydaří se rodině nakonec celé svátky prožít v klidu?
Hodnocení: Další kniha od mé oblíbené spisovatelky. Romány pro ženy nečtu, u Táni Keleové - Vasilkové jsem však udělala výjimku.
Píše totiž velice dobře, její knihy nejsou plné kýče, nevkusné romantiky a patosu.
Modrý dům vypráví lidsky a uvěřitelně příběh staré paní, která si i přes svůj věk zachovává elán a životní optimismus.
Jediný problém jsem měla ve jménech všech Bětčiných dětí a vnoučat, je jich totiž tolik, že se mi pletla.
Jinak jsem velice spokojená, každá z postav má dostatek prostoru, a konec také nevyzněl nijak kýčovitě. Kniha mě příjemně pohladila po duši.
Rozhodně můžu doporučit, i když tento žánr zrovna v lásce nemám. A co Vy? Máte rádi romány? Nebo preferujete jiný žánr? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Modrý dům Vasilková

Studna lží

18. listopadu 2018 v 10:59 | Eliss
Nestačila se divit. Teprve dnes jí došlo, s kým vlastně půl roku sdílí společnou domácnost a lože.
S Tomášem se seznámila v kavárně, kde pracovala. Byl krásný letní den, a najednou jej spatřila. Okamžitě věděla, že je to ten pravý. Imponoval jí jeho úsměv, pohled, který v sobě nesl vychytralost, a hlavně ty pomněnkově modré oči.
Objednal si tenkrát frappé bez cukru. Se svými zákazníky ráda prohodila několik slov, připadalo jí to takové osobnější, a zákazníci se rádi vraceli tam, kde se mohli vypovídat ze svých problémů.
Někdy si připadala tak trochu jako psycholog.
"Máte rád frappé přesně tak jako já. Nedáte si ještě zákusek, máme výborný jablečný závin..."
Dal si zákusek. Dal si pak ještě jednu kávu a jí neušlo, jak ji neustále pozoruje. Co to se mnou je? pomyslela si. Snad mi to, že jsem rok bez chlapa leze na mozek, ale tady ten je fakt kus...
Při placení se jí nesměle zeptal, jestli by si s ním někam nevyšla. Se smíchem souhlasila, vyměnili si telefonní čísla a hned druhý den strávili odpoledne procházkou po staré části náměstí.
Tomáš jí o sobě pověděl spoustu věcí. Pracuje pro místní firmu zabývající se dodávkou vín a často jezdí do zahraničí. Předtím pracoval jako manažer v akciové společnosti, ale kvůli rozporům s vedením odešel.
K tomu všemu ještě chodí pomáhat nemocné babičce s úklidem.
Byla příjemně překvapená a jen se divila, jak je možné, že je takový skvělý, pěkný chlapík sám.
Po měsíci se k ní nastěhoval. A jí začalo být divné, že se vrací z práce pokaždé v jinou dobu a žádná služební cesta se zatím neodehrála.
"No to víš, teď není sezóna, za dva, maximálně tři měsíce se to zlepší, uvidíš, budeme expandovat...."
Divné bylo i to, že ji nechctěl seznámit s babičkou, u které trávil často odpoledne. "Babička je už na tom špatně, často mluví z cesty, nechci, abys ji takhle zažila."
Byl úžasný společník, pozorný, nikdy ji nenechal tahat se s taškami ze schodů, co jí však hodně vadilo bylo neustálé upozorňování na vlastní osobu.
Vyprávěl jí o své dovolené v Americe, kde poznal moc fajn lidi, zachránil nějakou starou paní před oloupením a o tom, jak místním moc chutnalo české víno.
"Víš, Aničko, rád bych tě vzal příští rok taky někam na dovču. Třeba do Itálie." Usmívala se, držela jej za ruku a láskyplně na něj koukala.
Přeci nevadí, že ji vypráví své zážitky, má to prostě rád. Kdyby pozorněji poslouchala co říká, neunikly by jí rozpory v jeho vyprávěních, ale na to byla příliš naivní.
Začátek prosince, ale bylo neobvyklé teplo. Zrovna šla do jedné zapadlé uličky nakupovat vánoční dárky, když v tom se zastavila a krve by se v ní nedořezal.
Tomáš stál u chodníku, v monterkách, a kopal tam jámu. Vytřeštila oči. Vždyť má být až do pěti v práci!
A v tom jí to došlo. Lhal. Nikdy nepracoval ve firmě, pracoval jako dělník...
Hned ten den na něj uhodila. Přiznal se. Ke všemu. I k tomu, že se o žádnou babičku nestará, že nikdy nebyl v Americe a po práci vždy zaskočil do svého starého bytu, aby se pořádně umyl.
"Nechtěl jsem Aničko, abys sis něčeho všimla..." "To jsi chodil každé ráno v saku a šel jsi se převléci?! Nejsi normální," křičela.
Slíbil, že se změní, nakonec však jeho věčné fantazie a lži nezvládla a rozešli se.
Kdykoliv si na Tomáše později vzpomněla, pomyslela si, že ten člověk žil ve své obrovské studně naplněné samou lží.

Tento článek je přířazen k aktuálnímu tématu týdne Studna lží. Doufám, že se Vám moje povídka alespoň trochu líbila.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den,Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Ano, či ne?

16. listopadu 2018 v 19:12 | Eliss
Nelekejte se prosím nadpisu, o politice to dnes nebude. A nebo že by nakonec tak trochu ano?
Fyzické tresty dětí.
Dlouho diskutované téma, které se po nějaké době opět odněkud vynoří a vzbudí poprask. Pojďme si to trochu probrat.
Jako malá a mnohdy i pěkně zlobivá holčička jsem dostala pohlavek či na zadek, pokud jsem provedla něco, co již překračovalo únosnou mez danou rodiči.
Následovaly slzy, omluvy, ale někdy také ještě větší vztek a pocit ublíženosti.
Největším trestem pro mě ale bylo to, když mě rodiče poslali do pokojíčku s tím, ať o sobě přemýšlím a vrátím se za nimi až si uvědomím, co jsem provedla.
Nikdy jsem nebyla bita jen tak pro nic za nic, vždy to mělo své opodstatnění, a dnes nemám pocit, že bych z toho měla nějaké trauma či špatné vzpomínky. Pokud nepomohla slova, byl na řadě trest, abych si to konečně uvědomila.
Můj přítel často vzpomíná na to, jaké to měl ve škole. Tenkrát se ještě učitelé nebáli dát dítěti pohlavek, pokud bylo třeba. Nikdy by jej ani nenapadlo žalovat třeba doma rodičům. Protože ti by moc dobře věděli, že ten pohlavek byl oprávněný. Dnes je za to rád a má pocit, že to tak pomáhalo získávat respekt a nikdo z dětí si tak moc nedovoloval.
Zato dnes?
Dnes je normální poslat učitele do p****e a ten s tím kromě křiku a poznámek nic neudělá. A dítě si z toho mnohdy také nic moc nedělá. Často se ještě směje učiteli do obličeje.
Na základní škole v obci kde bydlím, došlo před nějakou dobou k aféře. Žák sedmé třídy močil do odpadkového koše na chodbě. Učitel, který šel kolem, se neudržel, žáka chytil a na místě mu jednu vrazil.
A výsledek? Začalo dlouhé vyšetřování, učitele nakonec vyhodili, a žákovi se nestalo nic. Je to normální?
Spousta lidí neschvaluje jakékoliv fyzické tresty. Jistě, mlátit dítě pro každou maličkost není v pořádku a to samozřejmě odsuzuji.
Ale plácnout jej přes zadek nebo mu vlepit malý políček když něco provede, na tom přeci není nic špatného.
Myslím, že právě ta vidina toho, že trest může přijít znovu, přece přiměje dítě, aby tak znovu nečinilo. A pokud nezabere trest, musí se vymyslet něco, co zabere.
Z dětí, které nemají pevnou ruku, rodiče na ně neplatí, nezaberou tresty přece nemohou vyrůst lidé s dobrým životním základem.
Myslím, že za krátkou dobu se stane trendem udávat své rodiče za obyčejnou facku. Může facka ovlivnit příští život dítěte, či mu snad přivodit trauma? Mluvím jen o jedné jediné facce,
Rozhodně neschvaluji jakékoli týrání dětí.
Ale pokud jednou budu vychovávat své vlastní dítě, rozhodně nebudu mít strach z toho dát mu výchovný pohlavek, pokud bude potřeba. Protože někdy to jinak ani nejde.
Co si o fyzických trestech dětí myslíte Vy? Měly by být úplně zakázány, nebo by to byla chyba? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Plyšová hračka Kyle

Mají léčit, ale...

14. listopadu 2018 v 16:43 | Eliss
Předevčírem jsem zaregistrovala ve zprávách reportáž o antibiotikách.
Lékaři bijí na poplach, protože většina bakterií se stala na antibiotika rezistentní, což znamená odolné.
Toto téma mě zajímá už delší dobu, protože mám několik špatných zkušeností s užíváním těchto pilulek.
Čtrnáctiletý chlapec Adam žijící v Melbourne se na první pohled ničím neliší od svých vrstevníků. Chodí do školy, rád hraje tenis a v kostele hraje na varhany.
Problém je v tom, že Adam má oslabenou imunitu a je často nemocný. A důvod?
Do svých sedmých narozenin bral již třicet antibiotik. Lékaři mu je předepisovali na obyčejné nachlazení a bolest v krku.
Toto mi opravdu nepřipadá normální.
Co si pamatuji, tak dětská lékařka mi antibiotika snad nikdy nenapsala. Ale je dost možné, že si to nepamatuji správně.
V roce 2016 jsem brala antibiotika na zánět močových cest.
A hned první den se to nedalo vydržet. Dostala jsem neuvěřitelné střevní problémy, které trvaly týden. Toto bych nepřála ani svému největšímu nepříteli.
Podle lékařky to bylo způsobeno právě antibiotiky, která jsem mimochodem tenkrát ani nedobrala.
Pak jsem antibiotika nebrala, i když mi je lékařka často doporučovala. Neměla jsem však žádný zánět, jen obyčejné nachlazení.
Vloni jsem však znovu dostala zánět močového měchýře. Tentokrát jsem dostala dvoje antibiotika po sobě, ale ani jedna nezabrala.
Nakonec mě obvodní doktorka poslala do nemocnice, kde mi po dlouhé a nepříjemné sérii vyšetření oznámili, že mám jakýsi zvláštní druh bakterie, kterou normální antibiotika nejenže nezabijí, ale ona se jimi dokonce živí.
Takže jsem dostala dosti silná antibiotika Doxybene.
V lékarně mě upozornili, že se může vyskytnout spousta nežádoucích účinků, a v tom případě okamžitě vyrazit do nemocnice.
Když jsem si doma pročítala příbalový leták, trnula jsem hrůzou. Věci jako nevolnost, zánět tenkého střeva, zčernání jazyka, akutní průjem, bolesti žaludku...
Tablety bylo doporučeno zapít velkým množstvím vody a být ve vzpřímené poloze, jinak je tu riziko boláků v jícnu.
Léky jsem dobrala skoro všechny - bylo jich tuším deset - ale ke konci se to již nedalo vydržet. Dostala jsem ošklivou vyrážku na obličeji a velmi mě bolel žaludek. Doufám, že je již nikdy nebudu muset užívat.
No, ale bakterie zmizely, což bylo nejdůležitější.
Myslím, že v některých případech, kdy není nemoc zase tak akutní, by se mohlo přistoupit k přírodní léčbě či homeopatikům.
Ale bylinky nemá nikdo patentované, lékaři na nich nevydělají, a proto je málokdy doporučí...
Už dnes je voda znečištěna antibiotiky, která se ve stopovém množství vylučují v moči. Jenže to stopové množství je najednou velké, když antibiotika bere každý druhý...
Rozhodně neříkám, že antibiotika nemohou pomoci. Mohou, ale je jich prostě příliš mnoho...
Co si o tomto myslíte Vy? Máte nějakou osobní zkušenost s antibiotiky? A nebereme jich příliš mnoho? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Antibiotika

Knižní recenze 109 Ratajský les

12. listopadu 2018 v 18:48 | Eliss
Autor: Aleš Palán
Žánr: Thriller, Román
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Ratajský les v Posázaví se stal v lednu roku 1952 dějištěm tragédie.
Došlo zde k vraždě komunistické funkcionářky Anny Felbabové. Byla nalezena na hromadě klestí s prostřelenou hlavou.
A zdejší členové KSČ toho chytře využijí k dalšímu útlaku vesničanů. Protože se píše rok 1952, všichni jsou brzy násilně přinuceni vstoupit do družstva.
Jenže kdo stojí za tou ohavnou vraždou? Felbabovou neměl rád skoro nikdo kvůli jejímu stranickému zápalu, ale vražda?
Přesouváme se do roku 1958.
Poměry ve vesnici se na pohled možná trochu uklidnily, stále však panuje napětí. A to nejhorší přijde, když se na udání jistého velmi aktivního občana, který sleduje své osobní zájmy, začne zatýkat. A i mezi nevinnými...
Další dějová linka se odehrává v roce 2014, a tentokrát sledujeme jistou skupinu aktivistů, která pracuje v utajení.
Dlouho je nejasné, kam příběh směřuje, šokující rozuzlení se odehraje opět v Ratajském lese. Mají se odpouštět staré křivdy, nebo platí zákon oko za oko, zub za zub?
Hodnocení: Po přečtení knížky jsem si dohledala informace a překvapilo mě, že byla zčásti inspirována skutečnými událostmi. Ale jen takovou kostrou příběhu, většina příběhu je fabulace autora.
Kniha se mi líbila, ale největší problém jsem měla s častým střídáním jednotlivých dějových linek.
Hlavní postavy jsou napsány přirozeně, líbí se mi i to, že se v knize vyskytují nespisovné výrazy, které dodávají na autentičnosti.
Ve svém žánru rozhodne ta lepší kniha, ačkoliv podobně laděné knihy nečtu. Rozhodně můžu doporučit.
A co Vy? Máte rádi knihy, které v sobě mají kus ze skutečných událostí? Nebo si raději přečtete čistou fikci? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Ratajský les

Zajímavý článek

10. listopadu 2018 v 15:50 | Eliss
Před několika dny jsem na webových stránkách jednoho zpravodajského portálu narazila na zajímavý článek.
Žena, vystupující v anonymitě, pouze pod přezdívkou M., zde popisuje, jak je čím dál tím těžší komunikovat s malými dětmi.
M. pracuje v mateřské škole třetím rokem. Práce ji baví, ale podle ní je rok od roku horší se s dětmi dorozumět.
"Když jdu po ulici, často si všímám rodin s malými dětmi. Rodiče často koukají do telefonů, dítě kouká z kočárku, nikdo si s ním nepovídá, neukazuje mu okolní svět."
No, musím říci, že jsem si toho také všimla. Letos při návštěvě ZOO mě opravdu zarazilo, kollik lidí kouká do mobilů. Mezi nimi i bohužel malé děti. To se opravdu neumí dnes lidé chvíli bavit bez mobilů, nechat je ležet v tašce? Přeci jdu na výlet, a ne hrát hry v mobilu.
M. pokračuje dál: "Připadá mi, že spousta dětí se nedokáže správně vyjádřit. Není jim rozumět, a mnohdy ani nemají zájem přemýšlet nad tím, jaké slovo použít. Věřím, že pro některé by bylo jednodušší to vyťukat do tabletu. I tak ale zůstává problém s malou slovní zásobou. Největší podíl viny na tom podle mě nesou rodiče.
Mnohdy na ně nemají čas, proto je pro ně pohodlnější dát jim na hraní tablet nebo mobil. Ale tyto "mluvící hračky" jim nemohou v žádném případě nahradit kontakt s rodičem. Dá se říci, že dítě spíše zakrňuje."
Toto vyjádření je až alarmující.
Osobně nemám nic proti moderním technologiím, ale dítě ve školce je na určité věci ještě příliš malé.
Má si hrát s plyšáky, panenkami, a ne fascinovaně zírat do mobilu či tabletu. Ano, pokrok nelze zastavit. Ale je pokrok to, že tříleté dítě si umí stáhnout aplikaci do mobilu, zato má problémy s řečí?
Neříkám, že jsou takové všechny děti, některé vyrůstají bez zásahu moderní technologie. Tedy do určitého věku.
Můj synovec má tři a půl roku. Když jej jdu navštívit, pokaždé má v pokojíčku puštěnou televizi.
Když je čas oběda, musí mít u jídla puštěnou pohádku z notebooku. Jinak je protivný, nechce jíst...
Podle mě není úplně nejrozumnější naučit děti v tak brzkém věku závislosti. Nebo to nemusí být závislost?
Moje sestřenice má čtyřletého syna. A s oblibou se chlubí, jak pěkně umí zacházet s tabletem. Podle mě takto malému dítěti taková věc do ruky nepatří. Není lepší papír a pastelky?
Moderní technologie nejsou špatné. Ale myslím, že malým dětem mohou někdy spíše uškodit. A to hlavně do budoucna.
Jsem ráda, že moje dětství se obešlo bez mobilů, tabletů a jiných věcí.
Zato jsem trávila spoustu času venku v lese, kde jsem si vydržela hodiny hrát sama, nebo na louce, kde bylo vždycky co objevovat.
Věřím, že i dnes se najdou děti, které půjdou raději ven, než aby koukaly do počítače. I když jich asi zase tolik nebude.
Bohužel, každá doba má svá pro i proti.
Pokud budu mít jednou děti, budu se je snažit vychovávat bez mobilů a tabletů. Ale copak vím, jak to doopravdy dopadne?
Dnes má téměř každý mladý člověk chytrý telefon a je ve stálém kontaktu s ostatními.
Sotva se narodí nový človíček, ihned se jeho fotografie objevují na sociálních sítích. Co kdyby s tím to dítě nesouhlasilo? Jakmile se narodím, hned mě někdo uvidí, malý, pokrčený uzlíček. Je to v pořádku?
Spousta mladých lidí má v telefonu neomezený internet, o přestávkách je často největší zábavou sledování novinek na sociálních sítích.
Internet v mobilu nemám, jen pokud se připojím na wi-fi. A žiju.
Jedna moje spolužačka má v hodinách stále na lavici tablet, ačkoliv mobily máme zakázané. Téměř neustále do něj cosi kliká.
Děkuji pěkně. Já si radši o přestávkách budu číst knihu, než abych stále koukala na internet.
Je vážně smutné, jak nás moderní technologie mnohdy vracejí inteligenčně spíše zpátky, než dopředu.
Co si o tomto myslíte Vy? Mají mít malé děti mobily a tablety? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a kkomentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Dítě s mobilem

MEG: Monstrum z hlubin 2018

8. listopadu 2018 v 18:52 | Eliss
Varování: Článek může obsahovat, byť nechtěně, spoilery!
O filmu MEG: Monstrum z hlubin jsem slyšela už před nějakou dobou, a velice jsem se těšila, protože "žraločí" filmy miluji.
V mobilu mám nainstalovanou hru Hungry Shark, a tato hra tento film propagovala. Bylo možné zde hrát za žraloka z filmu.
Mariánský příkop skrývá dosud netušený vodní svět.
A miliardář Jack Morris neváhá investovat své peníze právě do výzkumu této oblasti.
Dno Mariánského příkopu (alespoň tedy ve filmu), je tvořeno jakousi vrstvou plynů, za kterou se skrývá to opravdové dno.
Dvoučlenná posádka hlubinné ponorky touto vrstvou pronikne, ale nečekaně je napadnuta obrovským žralokem, kterého výzkumníci, kteří sledují záběry z ponorky, identifikjují jako Megalodona - obrovského prehistorického žraloka, který však měl být už dávno vyhynulý.
Vše začne být kritické, když se ženská příslušnice posádky vážně zraní, a navíc začne velice rychle docházet kyslík.
A obrovský žralok se může každou chvíli znovu objevit...
Tým výzkumníků se rozhodne povolat experta, který se již několikrát v Mariánském příkopě potápěl.
Před nějakou dobou však svého povolání zanechal, a spousta jeho přátel jej označila za blázna poté, co tvrdil, že viděl obrovského žraloka. Toto se však nyní jeví jako velmi reálné.
Podaří se potápěči Jonasi Taylorovi uspět a spravit si tak u kolegů své jméno? Ale brzy se bude muset poprat ještě s horším nepřítelem, protože obávaný Megalodon tam dole čeká, a je velmi, velmi hladový...
Výsledek obrázku pro The Meg
Hlavní roli "hrdinného" potápěče tu hraje Jason Statham.
Musím pochválit velmi příjemné prostředí, krás oceánu je tu opravdu požehnaně. Také žraločí monstrum je uděláno pěkně, ve srovnání s některými filmovými kousky opravdu špička.
S tím zbytkem je to bohužel už horší.
Herecké výkony slabé, většině účastníků plavby jsem nevěřila ani slovo. Statham se však překonává, a kromě toho, že zachraňuje téměř všechny životy, zachraňuje i herecké výkony a vše si odmakal.
No, nikdy jsem tohoto holohlavého herce nemusela, ale musím uznat, že tělo má pěkné.
Už jsem zmínila pěkného žraloka, s tím si tvůrci opravdu vyhráli. Proto je celkem škoda, že se chová nelogicky, zničehonic se přestane zajímat o chutnou potravu a jen tak si odpluje o kousek dál, aby se vzápětí znovu objevil.
Mám pocit, že ve zvířecích hororech mě už nic nemůže překvapit, ačkoliv tvůrci se snaží přijít s něčím novým. Bohužel je to spíše dokolečka to samé.
Hodnotím dvěmi hvězdičkami z pěti a budu doufat, že příští thriller o krvelačných žralocích se vydaří lépe.
A co Vy? Viděli jste tento film? A máte rádi krvavé filmy se zvířaty? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Úsměv

6. listopadu 2018 v 17:05 | Eliss
Od malička mě máma vedla k tomu, abych si pravidelně a dobře čistila zuby.
Často mě kontrolovala, a pokud jsem je neměla vyčištěné dobře, vrátila mě zpátky do koupelny.
Nechápala jsem to. Proč bych si měla čistit zuby dvakrát denně? Vždyť je to otrava, pořád dokola! Nejhorší to pro mě bylo vždy před návštěvou zubaře. To jsem si brala kartáček do školy, a těsně před tím, než jsme jeli do ordinace zubního lékaře, jsem si zuby čistila.
Máma mi je vždy v autě zkontrolovala - jako dítě jsem to často odflákla.
Zubařky jsem se hrozně bála - a bojím dodnes, jen je to o něco lepší. Jako osmileté dítě jsem často celou prohlídku probrečela.
Pak přišlo období rovnátek napevno - a zubní hygiena se stala pečlivější. Po obědě, po svačině, pokud jsem měla chvilku času, zaběhla jsem si trochu pročistit rovnátka mini zubním kartáčkem.
Nenáviděla jsem ty dráty v ústech - ale s odstupem musím říci, že to stálo za to.
Postupem času jsem trochu zmoudřela a pochopila, že to se mnou máma myslela dobře. Zuby si čistím pravidelně, ráno i večer, a většinou taky když přijdu ze školy.
Nemůžu jít spát s nevyčištěnými zuby, je to velmi nepříjemné, a pokud je největší nouze a není po ruce kartáček, dám si alespoň žvýkačku. Ale to se mi nestalo už asi tři roky.
Asi před rokem mě však nepříjemně překvapilo to, že se mi začal dělat zubní kámen na předních zubech.
Nechápala jsem, jak je to možné. Zuby si pravidelně čistím, používám ústní vodu...
Zubařka mi kámen při pravidelné prohlídce odstranila. Trochu nepříjemné, ale dalo se to vydržet.
Ptala jsem se, jak je to možné, když se o zuby pečlivě starám?
Zeptala se, jaký používám kartáček. No, to jsem nikdy moc neřešila, popadla jsem nějaký, který se mi líbil. Většinou zelený.
Vysvětlila mi, že používám pravděpodobně tvrdý kartáček, který není vhodný na běžné čištění, nýbrž většinou na zubní protézy. Doma jsem zjistila, že opravdu používám ten špatný, tvrdý. Koupila jsem si střední zubní kartáček.
Byla to moje hloupost, můžu být ráda, že jsem si zuby nezničila ještě víc, díky bohu se mi neudělal kaz nebo něco podobného.
Od té doby se mi zubní kámen neudělal, snažím se být při čištění zubů pečlivá, ale zároveň tak na zuby netlačit. No, cítím se dobře, když se starám o své zuby, protože už mám jen jedny, které mi nikdo nenahradí.
Už vím, že to se mnou máma myslela opravdu dobře.
Když vidím slečny v mém věku nebo ještě mladší, jak jim chybí přední zuby, nebo je mají žluté, říkám si, že tak opravdu dopadnout nechci.
Vždyť to, jaký budeme mít úsměv za pár let, můžeme ovlivnit velkou měrou i my sami!
Co si o zubní hygieně myslíte Vy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 108 Kladivo na čarodějnice

4. listopadu 2018 v 9:07 | Eliss
Autor: Václav Kaplický
Žánr: Historický, Román
Mé hodnocení: 85%
Obsah: Děj začíná v sobotínském kostele, kde stará žebračka Maryna Schuchová chce odnést posvěcenou hostii, která se dává při mších své sousedce Dorotě Groerové.
Dorota ji o to požádala proto, že jí přestala dojit kráva, a posvěcenou hostii chtěla podat na kousku chleba právě své stračeně, aby začala znovu dojit mléko.
Jenže Maryna je v kostele spatřena mladým ministrantem, který vše oznámí faráři. Věc se dostane až před samotnou hraběnku, která sídlí ve Velkých Losinách.
Žena je podezřelá z čarodějnictví - jak jinak je možné, že by mohla kráva začít dávat mléko jen tak, sama od sebe?
Sobotínský farář dává na žádost hraběnky povolat inkvizičního soudce z Olomouce, Jindřicha Bobliga, kterého doprovází jeho hrbatý, ošklivý sluha Ignác.
Celou situaci sleduje s čím dál větším znepokojením šumperský děkan, Kryštof Lautner.
Lautner je spravedlivý, k farníkům vždy vstřícný, a ti ho mají ve velké oblibě. To však dost nelibě nesou jeho nadřízení. Má být přeci přísný, a při každé příležitosti hrozit lidem peklem!
Boblig se dává do práce, a brzy dochází k dalším zinscenovaným procesům. Mezi lidmi začíná obcházet strach, nikdo si nemůže být jist, že nebude také obviněn z čarodějnictví.
Mezi zatčenými se začnou objevovat zejména jména bohatších šumperských občanů. Podaří se jim prokázat svou nevinu?
Hodnocení: K přečtení knihy mě inspirovala výstava, která se konala kousek od místa, kde bydlím.
Týkala se právě čarodějnických procesů na Jesenicku a Šumpersku. Výstava se mi líbila, jen byla docela děsivá.
Na vlastní oči jsem viděla křeslo pobité hřeby a palečnice.
Kniha není přesným popisem udáostí tak, jak se opravdu staly, z historie však čerpá mnoho faktů.
Začátek začíná idylicky, postupem však převládne až hororová atmosféra plná strachu. Při čtení mi bylo až úzko, protože jsem již tušila, jak to celé asi dopadne.
Co s lidmi udělá to, že věří pověrám, nechají se snadno ovlivnit, a mají strach ze všeho neznámého?
I když se procesy konaly někdy kolem sedmnáctého století, i dnes kniha neztrácí své poselství.
Kniha se mi moc líbila, ačkoliv byla svým způsobem pořádně hororová.
Pokud jste nečetli, rozhodně mohu Kladivo na čarodějnice jen doporučit.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Nebo jste viděli film? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Kladivo na čarodějnice kniha

Svátky podzimu

1. listopadu 2018 v 18:40 | Eliss
Je tu začátek listopadu, a s ním spojené dva svátky.
31. října se slaví Halloween, a zítra, to jest 2. listopadu, Dušičky neboli Památka zesnulých.
A na sociálních sítích se tak jako každý rok rozjela diskuze, který svátek slavit, a který naopak posílat do horoucích pekel.
Za mě osobně vedou Dušičky. Každý rok v tuto dobu koupím něco pěkného na hřbitov a zapálím svíčku.
Loni jsem však byla nepěkně překvapena, když nějaký z**d (pardon, ale tady nemůžu najít slušné slovo), ukradl kamenného andělíčka, který jsem donesla na hrob svému tátovi.
Doufám, že letos se nic z hrobu neztratí.
Mám Dušičky celkem ráda, líbí se mi, že lidé vzpomenou na své blízké a jsou uctít jejich památku. Samozřejmě by se na hřbitov mělo chodit častěji.
Halloween mi jednu dobu strašně vadil. Nesnesla jsem jakoukoliv zmínku o něm, a zarytě jsem ho odmítala. Říkala jsem si, k čemu slavit nějaký americký komerční svátek, když tu máme svoji pěknou tradici?
No, časem jsem trochu pozměnila názor. Halloween stále nijak neuznávám, ale už mi tak moc nevadí. Neslavím jej, ale jsem ochotna respektovat to, že někdo má potřebu jej slavit.
Nehodlám nikoho urážet kvůli tomu, jakou tradici se rozhodl dodržovat. Ať už ale Halloween, nebo Dušičky, zajít na hřbitov a vzpomenout na své blízké by měl každý.
U nás v obci se zítra pořádá každoroční rozsvěcení dýní, kde může šikovné dítko nebo i dospělí donést svou vydlabanou dýni. Také jsem parkrát soutěžila, když jsem byla ještě na základní škole, a vždycky je to podařená akce.
Každý ať si slaví jaký svátek chce a jak chce, ale ať hlavně proboha nikomu nenutí své názory. Protože každý máme přeci právo na odlišné názory.
Z tohoto důvodu mi také vadí osočování na sociálních sítích, zbytečné rozepře a mnohdy i vulgarismy.
Co by mě mrzelo více by bylo to, kdyby českým dětem nosil dárečky Santa Claus. Můžu být jakkoliv tolerantní, ale toto bych asi neskousla.
Některé tradice se bohužel - nebo bohudík? pozměnily, ale věřím, že jejich kořeny se nikdy nepodaří vytlačit.
Že pořád budeme nosit na hřbitov svíčky, i když si dáme za okno vydlabanou dýni, a děti budou psát o dárky Ježíškovi.
Ale kdoví? Co bude za deset, patnáct let?
Co si o tomto myslíte Vy? Slavíte Dušičky, nebo máte raději Halloween? A kdo má nosit na Štedrý den dárky? A nepřipadá Vám, že jsou v dnešní době svátky spíše komerční?
Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Zelený čaj

Knižní recenze 107 Duhový most

30. října 2018 v 18:21 | Eliss
Autor: Táňa Keleová-Vasilková
Žánr: Romantický
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Olga, třicetiletá prodavačka v samoobsluze, by mohla žít spokojený život.
Jenže je stále nespokojená se svou váhou. Od porodu se jí nepodařilo pořádně zhubnout, a proto se nyní trápí jednou dietou za druhou.
Olžin manžel Milan pracuje jako vysokoškolský učitel, a syn Filip studuje na základní škole.
Olga vede svou domácnost pevnou rukou, nesnese jakýkoliv nepořádek, a proto je pro ni soužití s dospívajícím synem a nepořádným manželem někdy pěkně složité.
Když Olga dostane od své švagrové Karly k narozeninám poukaz na hubnoucí kůru, začíná se jí plnit sen. Konečně hubne, bude zase přitažlivá pro své okolí!
Těsně před tím, než dojde ke svému vytouženému cíli, zasáhne do jejího života vážná nemoc. To najednou Olgu přinutí přehodnotit žebříček svých hodnot, a uvědomí si, jak se chovala k některým lidem dost nepěkně...
Podaří se Olze velká životní změna?
Hodnocení: Již před nějakou dobou jsem napsala recenzi na jinou knížku od této spisovatelky. Jednalo se o knížku Co to bude? se kterou jsem byla velmi spokojená, ačkoliv romantické knihy zásadně nečtu.
No, změnila jsem názor. Styl psaní mi vyhovuje, jedná se o nenáročné odpočinkové čtení, ale přesto jsou knihy od této autorky vyjímečné. Není tu kýč, zbytečná přeslazená romanitka, ani hrdinky z béčkových románů.
Naopak, celá kniha je napsána lidsky, s citem, a situace jsou reálné, možná by se dalo říci i obyčejné - ale právě proto se mi tak dobře četla, jelikož jsem se dokázala vcítit do Olžiny situace.
Konec se sice dal čekat, ale i tak jsem byla docela překvapená.
Knížka se mi líbila, a pokud máte rádi ženské romány, rozhodně doporučuji. Další knížky od této autorky mám doma půjčené z knihovny, a nemůžu se dočkat, až si je přečtu!
A co Vy? Máte rádi romantické knihy? Nebo si raději přečtete pořádné drama? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro duhový most vasilková

Hrdost

28. října 2018 v 10:03 | Eliss
Dnes slavíme další státní svátek. A ten letošní je vyjímečný - slavíme celých sto let od vzniku Československé republiky.
No, vyjímečný, asi jak pro koho.
Tento týden se na sociální síti objevil návrh na profilový obrázek. Něco v tom smyslu, že máme být na co hrdí. Je přeci sto let od vzniku republiky a máme být šťastní. Jenže. Je nač být hrdí?
Předně mě zaráží už první věc. Jistě. Československo vzniklo v roce 1918. Jenže my už nejsme Československo. Od roku 1992 jsme Česká republika. Promiňte, ale proč tedy slavit něco, co už před skoro dvaceti lety zaniklo? Trochu zvláštní.
Československo již napamatuji, ale spousta lidí na něj vzpomíná v dobrém. I přesto, že byl komunismus, s ním spojená nesvoboda slova, nemožnost cestovat, a velký nedostatek zboží.
Na druhou stranu musel každý chodit do práce, a pokud do ní nechodil, šel prostě do vězení.
Každá doba má svá pro a proti - a nepřijde vám, že i dnes se začíná po kouscích ukrajovat ze svobody slova?
Za těch sto let jsme to dotáhli opravdu daleko. Žíjeme v době, kde se má nepracující člověk mnohdy lépe než ten, který dře od rána do večera. Důchodci, kteří poctivě pracovali život musí přemýšlet, jestli si koupí léky, nebo zaplatí nájem. Na obojí totiž mnohdy nemají.
Mladí lidé mají strach založit rodinu, protože nevědí, zda ji uživí. Půjčky pro každého! Půjčte si kolik chcete, stejně to při našich úrocích nemáte šanci splatit! Snad každá druhá rodina má zkušenost s exekucí.
A co třeba kvalita potravin. Za posledních deset let se zhoršila neskutečně. Ćokoláda nechutná jako čokoláda, do všeho se cpou chemikálie, a maso se podobá nějaké hmotě. Minulý týden jsem vařila kuřecí, které bylo plné vody.
Neříkám, že vše je špatné. Máme tu krásnou přírodu, dobré pivo - ale bohužel jsme jej prodali cizím firmám do zahraničí.
Dále se hodně podílíme na výzkumech, naše filmy a knihy jsou známy i mimo naši zemi a i ve zdravotnictví postupujeme pořád dopředu.
Přesto tu jsou pořád negativa. Politici, kteří hlasují o zvyšení svých platů, zato důchodcům přidají měsíčně k důchodu pouhých čtyřicet korun. Potraviny, které se každou chvíli zdražují. Koblih v pekárně stojí už osm korun, litr mléka dvacet, a rohlík už pomalu tři koruny.
Mezi mými vrstevníky znám několik lidí, kteří ani nevědí, co který státní svátek znamená. Na základní škole jsem to také zase tak moc neprožívala, ale ve dvaceti letech už to je celkem ostudné.
Neznám nikoho, kdo by byl hrdý na to, že je Čech. Když jsem se na to jednou zeptala své kamarádky, odvětila, že je jí to tak nějak jedno. Zajímavé ale je, že když se hraje hokej, nezapomene si na auto nalepit národní vlajky, a s hrdostí sleduje rej fanoušků, který v národních barvách slaví na náměstí.
To si vážně uvědomujeme hrdost ke svému národu jen při hokejových utkáních?
Každý by měl být hrdý na svůj národ, na svou identitu, jenže když vidím dnešní svět, ani se nedivím, že je to spoustě lidem jedno.
Co si o tomto myslíte Vy? Jste hrdí na to, že jste Češi? A slavíte dnes sto let Československa, nebo to neřešíte? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Jeseník zima

Listopad

26. října 2018 v 19:12 | Eliss
Pozorovala smutný a dlouhotrvající déšť z okénka autobusu. Do rytmu jej doplňovalo bubnování kapek na střechu. Bum bum, bum bum.
Už dva týdny se utápěla v obrovské nejistotě. Ta byla provázena až úzkostným strachem a pocitem, že jí život protéká mezi prsty. Někdy si říkala že vidí problémy tam, kde žádné nejsou. Ale...
Již pět let žila se svým přítelem Milanem. Vkusně zařízený byt, domácí mázliček, uklizená domácnost a pár, který se miluje a společně buduje své štěstí.
Milan pracoval jako počítačový technik. A ona dělala na střední škole mistrovou oboru kadeřník. Práce ji naplňovala, cítila zvláštní hrdost, když předváděla svým učňům, jak udělat naprosto perfektní účes.
Pravda, někdy ztrácela nervy. Nejhorší byla snad nespolehlivost - velká objednávka a z deseti žáků přijdou tři. A tuhle musela zase řešit krádež drahé kosmetiky...
Z myšlenek ji vytrhlo zaskřípění brzd. Autobus zastavil. Je na místě.
Rychle se procpala k východu. Chvilkový pocit klaustrofobie jí až zvedl žaludek, ale naštěstí to brzy odeznělo.
Vdechovala příjemný vzduch prosycený vlhkostí, a ještě více se zachumlala do žlutého kabátku. Dárek od Milana k šestému výročí. Vydala se směrem do centra.
Štěstí. Co to vlastně znamená? přemítala v duchu. Uklizený byt, Milan pochvalující si dobrý oběd, koupě nového lustru?
Cítila, že ji nic z toho nenaplňuje. Stále si připadala podivně prázdná. Něco nefunguje. Ano.
Znovu ji zaplavil ten podivný pocit hrůzy a nejistoty.
Zastavila se v pekárně pro koláčky. Vzpomněla si na Milana a přihodila do sáčku ještě jeden nugáový koblih. Nugátové patří mezi jeho nejmilejší.
Pokračovala dál, až se octla před šedavou budovou polikliniky.

"No, paní Martinová, dlouho jste tu nebyla." Za tlustými skly brýlí na ni vyčítavě shlížely modré oči.
"Já vím, pane doktore. Ale to víte, děti musí někdo učit, a teď jsou po dlouhé době prázdniny..." Omluvně se usmála.
"Ale každopádně jste přišla včas. Jste v pátém týdnu těhostenství." Vytřeštila oči.
Cože? Ale vždyť tohle nebylo v plánu. Rodinu zatím s Milanem neřešili... Polkla.
"A je... Všechno v pořádku?" dostala ze sebe. "Ale ano, v tom nejlepším. Napíšu vám žádánku, zastavíte se příští týden..."
Skoro už lékaře neposlouchala. To je ono! To je ten impulz, který jim oběma pomůže, pomůže překonat občasný pocit, že v jejich vztahu něco chybí, to je příčina těch špatných pocitů...
Co nejrychleji se rozloučila s lékařem, a radostí se jí chtělo tančit po chodbě. Milan bude šťastný, bude pyšný, protože čeká jejich dítě, roste v ní kus z něj.
A v tom dostala nápad. Přece mu to může říct hned. Překvapí ho v práci. Firma, kde pracuje, sídlí jen kousek odtud.
A hned se vydala zkratkou k IT Proces. Tam ji dobře znají, několikrát byla na firemním večírku a když měla volno, občas ji Milan pozval na oběd do své kanceláře.
IT Proces, ohromná majestátní budova. Vrátný u vchodu jen kývl. Pamatuje si ji.
Svezla se výtahem do čtvrtého patra. Teď má zrovna pauzu na oběd, uvědomí si. Alespoň jej nebude rušit z porady nebo z něčeho podobného. Vždycky obědvá v kanceláři. Prošla kolem prázdného stolu, kde obvykle sedává sekretářka. Asi je taky na obědě, blesklo jí hlavou.
Nezaklepala, a hned vešla dovnitř. Zůstala však na prahu stát, a nechápavě hleděla na scénu před sebou.
Sekretářka Lucie opřená o stůl, Milan se spuštěnými kalhotami u ní, rukama jí šátrá po nahé hrudi, a...
Zaječela. Otočil se, a ona spatřila jeho nechápavý a vyděšený výraz. Odskočil od objektu svého zájmu, a chvatně si zapínal kalhoty. Lucie se taktéž pokoušela trochu upravit.
"Raduš? Co tady, co... Nevolala jsi a já... Tohle není tak jak to vypadá, přísahám,že..."
Slzy vzteku a ponížení ji zaplavily celou tvář. "Tohle mám za tu svoji lásku a péči?! Debile! Tolik jsi mě zklamal, skončil jsi! A já jsem těhotná! Nosím v sobě tvoje dítě a ty se tady pelešíš s nějakou čubkou! Už tě nechci vidět. Sbalím si věci a vypadnu z tvého života!"
Otočila se a vyřítila se z kanceláře. "Raduško, no tak počkej! Já ti to vysvětlím. To je přece krásné, že čekáme miminko."
Neposlouchala jej a utíkala pryč. Jak může být takový sobec? Jak může spát s nějakou ženou, a pak doma dělat, že se nic neděje? Jistě spolu nebyli poprvé... Ne. Neodpustí mu to. Tolik to bolí. Láska, důvěra, přátelství. Vše zničené.
Odstěhuje se k mámě, a časem si najde něco vlastního. Postaví se na vlastní nohy, a vychová to maličké jak nejlépe bude moct.
Zatím neví, co vlastně bude dál. Ale je připravena za sebe a za svého syna bojovat. Ano, určitě to bude chlapec...
Námět na povídku mě napadl při sledování filmu. Doufám, že se Vám příběh alespoň trochu líbil. Budu ráda za každý, i kritický komentář.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro listí listopad

Knižní recenze 106 Petrolejové lampy

24. října 2018 v 19:28 | Eliss
Autor: Jaroslav Havlíček
Žánr: Psychologický, Román
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Jilemnice, malé městečko, je dějištěm celého příběhu. Zde vyrůstá Štěpka Kiliánová, jediná dcera Anny a Štěpána Kiliánových.
Kilián se živí jako stavitel, a ve městě patří k nejmovitějším občanům. Na podzim roku 1870 se narodila právě Štěpánka.
Již od dětství byla nesmírně obtloustlá, upovídaná, a neustále zasněná.
Navzdory tomu moc přátel neměla, a ani ve škole nijak zvlášť nevynikala. Postupem času se stane výbornou hospodyní, ráda se chodí bavit, všude je jí plno, chová se hlučně a vesele.
Navzdory tomu, že má již několik let být podle společenských pravidel vdaná, stále ji žádný ženich nečeká. A nepomáhá tomu ani bohaté věno.
Ale nakonec přeci jen Štěpánka nezůstane na ocet. A dostane se zpátky na Vejrychovsko, vesnici, kterou tolik milovala, a má na ni krásné vzpomínky.
Jenže Pavel, Štěpánčin manžel a bratranec, nepatří mezi lidi s dobrým charakterem.
Podaří se mladé ženě vybudovat šťastné manželství, a splnit si dlouholetý sen o miminku?
Hodnocení: Kniha ukazuje obyčejný život, jeho starosti, ale také radosti. Ačkoliv těch radostí tu moc není.
Touha po pravé lásce, spokojeném životě a úplné rodině je přeci na pořadu dne i v těchto dobách. Jenže tehdy to bylo všechno o mnoho těžší.
Petrolejové lampy se četly dobře - jen mi přišlo celkem zbytečně roztahaných několik dějových vsuvek z historie, které však s knihou neměly mnoho společného.
Postavy jsou však velmi dobře popsány, jejich charaktery jsou opravdu uvěřitelné.
Celým dějem se navíc táhne jakási pošmourná atmosféra - hned úvodní povídání o hřbitově působí až hororově.
Závěr takový otevřený - ale ani mi to nevadilo.
Nakonec jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, i navzdory tomu, že je to povinná četba k maturitě. Jsem spokojená, a pokud máte rádi staré příběhy z vesnice, rozhodně si Petrolejové lampy přečtěte!
A co Vy? Četli jste tuto knihu? Nebo jste viděli film? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Petrolejové lampy kniha
 
 

Reklama

Výsledek obrázku pro kniha ti sluší