Moje kecy

Knižní recenze 94 Štěnice

Včera v 17:18 | Eliss
Autor: Ben H. Winters
Žánr: Thriller
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Susan s manželem Alexem a jejich dvouletou dcerou Emmou se právě stěhují do nového bytu v lepší čtvrti.
Dům vypadá na první pohled úžasně, velké prostory za velmi nízký nájem a navíc tu má Susan malou místnůstku, která se přímo ideální hodí jako ateliér. Susan se totiž chce vrátit ke své práci malířky obrazů.
Domácí Andrea, která jim dům pronajímá, je sice kapánek vlezlá a zvědavá, ale to jsou snad všechny ženy v tomto starším věku.
Alex pracuje jako fotograf pro jednu šperkařskou firmu, a proto je vedení domácnosti vyhrádně na Susan.
Ze začátku je celá nadšená zařizováním nového domova, postupně se však cosi začíná měnit.
Domem se zejména večer ozývá podivné lupání, v ateliéru se rozvine nakyslý pach a na obraze, který právě Susan dokončuje, se objeví podivné fleky.
Jako by toho nebylo málo, jednoho dne se Susan probudí ošklivě pokousaná. Pravděpodobně od štěnic.
Začne je slyšet a vidět všude po domě, ale podivné je, že Alex ani Emma pokousáni nejsou.
Co se to děje? Susan začne být hysterická, a nepomůže ani návštěva několika odborníků na hubení hmyzu.
Susan se postupně začíná propadat do temnot šílenství, z kterých není úniku. Co je pravda a co ne?
Hodnocení: Další nákup - spolu s několika dalšími knihami - přes internetový obchod megaknihy.cz.
Balíček přišel v pořádku, knížky pečlivě zabalené v bublinkové fólii a jako dárek byla přibalena pěkná záložka, samolepka a sleva 10 kč na další nákup.
Na obalu knížky se píše: Brilantní psychothriller, který Vám nasadí brouka do hlavy...
S tím bohužel nemůžu souhlasit. Hlavně tedy s tím slovem brilantní.
Kniha má 200 stran a prvních 100 stran se nic zvláštního neděje. Nudné vyprávění všedního života v novém bytě.
Pak se děj trochu rozjede, ale i tak se nejednalo o nic, z čeho bych byla extra nadšená.
Najde se tu pár vyhrocených situací, bohužel jsou ale naprosto bez atmosféry tajemna, kterou bych od knihy očekávala.
Takové nenáročné, nijak zajímavé čtení. Závěr byl trochu akčnější, přesto se dal tušit dopředu.
Chválím zajímavý nápad, kterým kniha oplývá, ačkoliv není zcela využit. A také moc pěknou obálku knížky.
I tak ale knížku nedoporučuji a mé pocity jsou převážně nespokojené.
A co Vy? Máte rádi thrillery? A četli jste tuto knihu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Štěnice Ben Winters

Brýle

Pondělí v 17:59 | Eliss
Ve druhé třídě na základní škole jsem začala vidět špatně na tabuli. A to jsem seděla ve druhé lavici.
Místo toho, abych se svěřila se svým problémem učitelce, vymýšlela jsem si do sešitu nesmysly. Samozřejmě jí došlo, co se asi děje, a pod velkou břichatou pětku mi napsala poznámku: "Vaše dcera nejspíše špatně vidí na tabuli. Doporučuji vyšetření u lékaře."
A tak se mnou šla máma nejprve k dětské lékařce, která napsala doporučení k očnímu lékaři.
Máma mě objednala k očnímu do města vzdáleného padesát kilometrů - poblíž Olomouce - protože u nás ve městě oční lékařka byla, jenže s velmi špatnou pověstí.
U oční lékařky se mi moc líbilo, pěkná čekárna s křesílky a televizí, hračky a mohla jsem si dokonce malovat.
Samotné vyšetření nebylo nijak hrozné - zakryla jsem si na střídačku obě oči a četla písmenka z tabule.
Diagnóza byla jasná. Krátkozrakost - špatné vidění do dálky. Následoval ještě test na zjištění šilhavosti, naštěstí s negativním výsledkem.
Takže jsem dostala poukaz na brýle a za rok měla máma zavolat a objednat mě na kontrolu.
V optice se mnou rodiče vybírali brýle. Dodnes si na ně pamatuji - hnědé "lennonky." Dnes si nedovedu představit, že bych nosila brýle s kulatými skly, ale tenkrát jsem z nich byla nadšená.
Zároveň jsem však měla i obavy, aby se mi spolužáci nesmáli. No trochu mě popichovali. Ale nešlo o nic strašného a brzy je to přešlo.
Roky plynuly, poctivě jsem jezdila na každoroční prohlídky, a zrak se mi bohužel zhoršoval.
Na brýle jsem si zvykla, jsou mou nedílnou součástí. Jediné, co mi vadí, jsou trochu hloupé otázky od ostatních lidí: "A to vážně špatně vidíš, když si je sundáš? A chodíš s nimi úplně všude?" Ano, opravdu špatně vidím, když si je sundám. A nosím je všude, sundávám si je jen když jdu spát nebo před koupáním. A taky před jistými příjemnými radovánkami...
No nic, kapku jsem odbočila.
Na letošní kontrolu jsem šla po pěti letech - přiznávám se, že jsem to trochu "zapinkala."
Už nejezdím do vzdáleného města, u nás ve městě si otevřela ordinaci mladá doktorka a všichni co u ní byli, si ji pochvalují. I podle recenzí na internetu.
Z důvodu velkého vytížení ordinace jsem byla objednána až po půl roce, v červenci.
Opět test čtení, koukání do přístroje na pasoucí se krávy - nevím přesně co se podle toho měří, no a nakonec se mi doktorka rozhodla zvýšit dioptrie.
Levé oko na 6.75 a pravé na 5.00.
Před třemi dny jsem si vyzvedla nové brýle - máma mi je nechala dělat v Olomouci, protože tam byla na dovolené.
Opravdu velký výběr a docela příznivé ceny. Vybrala jsem si fialové brýle.
Brýle byly bohužel hotové až za dva týdny - vzhledem k vysoké dioptrii levého oka se muselo objednat speciální sklíčko.
Před třemi dny jsem si je vyzvedla. A hned jak jsem si je poprvé nasadila, bylo něco špatně.
Levým okem jsem viděla rozmazaně, když jsem si četla knihu, bylo to velmi nepříjemné.
Po sundání brýlí oko slzelo a bolelo. Zvládla jsem je nosit jeden den, dál to prostě nešlo. Podobný pocit jsem nikdy nezažila, ani při prvním nošení brýlí.
Dnes jsem se rozhodla zajít k optikovi, jelikož k oční se objednává toho půl roku předem a navíc jsem se dnes dozvěděla, že má dovolenou.
Paní optička byla velmi příjemná, pozorně si vyslechla můj problém a pak mi změřila dioptrie pomocí přístroje.
Znovu jsem absolvovala test čtení písmenek. Nakonec vynesla překvapivý ortel.
Oční lékařka mi špatně změřila dioptrie, a levé mi napsala příliš silné. Kdybych ty brýle nosila dál, mohla bych si zrak pravděpodobně ještě zhoršit. Levé sklo pozměnila na sílu 6.25 a vše bylo mnohem lepší.
Nové sklo bude vsazeno do brýlí někdy koncem tohoto týdne.
Má důvěra v lékaře zase o něco poklesla. To jsem si mohla zajít raději změřit zrak k optikovi, když se zdá být větším odborníkem než lékař.
Asi si bohužel budu muset najít nového očního lékaře. Každý může chybovat, ale myslím, že vzhledem k modrní technologii měření zraku by k podobným chybám prostě docházet nemělo.
A co Vy? Nosíte brýle? A stalo se Vám někdy něco podobného? Napište mi do komentářů!
Děkji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro kurt cobain sunglasses

Knižní recenze 93 Smrtící nevinnost

Sobota v 18:15 | Eliss
Autor: J. D. Robb
Žánr: Krimi, Drama
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Poručík Eva Dallasová má plné ruce práce. Spolu s kolegyní Delilou Peabodyovou vyšetřují vraždu učitele, kterého někdo sprovodil ze světa přímo během vyučování. A to velmi krutou a bolestivou smrtí.
Navzdory tomu, že se píše již rok 2050, lidstvo se nepoučilo a dál páchá ty nejohavnější skutky.
Kdo mohl chtít zabít oblíbeného učitele Craiga Fostera, který se zrovna nedávno oženil?
Byl to snad někdo z kolegů? Nebo samotná ředitelka, která má co skrývat před celým učitelským sborem?
Hrůznost celé situace dokresluje i to, že svého oblíbeného učitele mrtvého našla dvě desetiletá děvčátka.
Eva Dallasová se pouští do složitého vyšetřování, musí se však potýkat i se soukromými problémy - kolem jejího manžela Roarka se začíná nebezpečně motat bývalá přítelkyně...
Jak celá situace dopadne?
Hodnocení: Pod jménem autora se skrývá slavná spisovatelka Nora Roberts, která si získala proslulost hlavně svými romantickými díly.
Nejinak se jí daří i se psaním detektivek.
Před asi deseti lety jsem četla pár knih s poručíkem Evou Dallasovou a velmi se mi líbily.
Kniha se i přes téměř 400 stran četla rychle a sama, není tu žádné složité vysvětlování, prostě se jde hned na věc.
Samotné vyšetřování a zápletka nejsou nikterak složité - po pár stránkách jsem si tipla vraha a na konci jsem s údivem zjistila, že jsem se nemýlila, což se mi za celou mou literární cestu stalo poprvé.
Ale knihu to v mých očích neshodilo.
Skvělé odpočinkové čtení, které můžu doporučit k vodě nebo do přírody.
A co Vy? Máte rádi detektivky? A znáte spisovatelku Noru Roberts? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Smrtící nevinnost

Voda versus léky

9. srpna 2018 v 13:03 | Eliss
Zrovna nedávno jsem sledovala nějaký americký thriller. Scéna - žena nechce brát léky, které jí předepsal lékař, naháže je tedy do odtoku a jednoduše spláchne vodou. Problém vyřešen.
Ale ne tak docela.
Napadlo Vás někdy, co mohou léky ve vodě vlastně způsobit?
Po celém světě se denně používá více než 3000 druhů léčiv. Opravdu velké množství.
Nejde jen o lidi, kteří bez jakéhokoliv studu nahází léky do odpadu či toalety. Část léků se v těle nevstřebá, a posléze močí odchází pryč.
Více než čtvrtina českých žen užívá hormonální antikoncepci. Zbytek antikoncepce tělo vyloučí, látka putuje do odpadních vod, a díky kontaktu s bakteriemi se mohou ještě znásobit její účinky!
Podle vědců antikoncepce v odpadních vodách narušuje hormonální rovnováhů u spousty ryb, savců i ptáků.
Dokonce došlo k vývojovým poruchám u aligátorů.
Brala jsem antikoncepci asi půl roku, ale po nepříjemných vedlejších účincích jsem ji vysadila a vůbec tohoto kroku nelituji.
Ve Švédsku byl proveden pokus s lékem proti úzkostem s názvem Oxazepam. Vědci do vody nasypali dávku, která se běžně vyskytuje v jejich řekách. Pokusní okouni se stali méně ostražitými, stranili se ostatních a dokonce pozměnili své stravovací návyky.
Ibalgin patří mezi běžný lék snad v každé domácnosti. Již před nějakou dobou se zveřejnila studie o jeho škodlivosti.
Pokud jej někdo konzumuje pravidelně, zvyšuje si tak riziko infarktu, žaludečních problémů a spousta dalších problémů.
Moje spolužačka se stala na lécích tlumících bolesti závislou a nakonec jí na bolest přestaly zabírat.
V České republice se spostřeba Ibuprofenu pohybuje kolem 250 tun ročně.(!)
Tento lék má vysokou stabilitu, proto se velmi obtížně zachytí v čističce odpadních vod.
Před několika lety se jeho množství - sice malé - naměřilo v pitné vodě z kohoutku...
V zásadě se to dá shrnout i tak, že co spláchneme pryč, mnohdy do sebe zase dostaneme zpátky. V pitné vodě.
Neříkám, že léky nejsou důležité. Jsou. Jen by se v některých případech mělo regulovat jejich užívání.
A velmi odsuzuji to, když někdo háže léky jen tak do odpadu či dokonce přímo do řeky.
Není lepší je odnést k likvidaci do lékárny?
Co si o tomto myslíte Vy? Neužívá se dnes mnohdy zbytečně spousta léků, které končí v odpadních vodách a zabíjejí živočichy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Glass water

Knižní recenze 92 Ztracená

7. srpna 2018 v 13:45 | Eliss
Autor: Anna Ekbergová
Žánr: Thriller
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Louisa Andersenová žije spokojeně na malém ostrůvku v Dánsku, kde spolu s přítelem Joachimem provozuje kavárnu.
Jednoho dne jejich spokojený život přeruší muž, který vtrhne do kavárny a hystericky Louisu přesvědčuje, že je jeho manželka Helena, která zmizela beze stopy před třemi lety.
Louisa to samozřejmě popírá, ale netrvá dlouho a přijede pro ni samotná policie.
Muž, který vrtrhl do kavárny se jmenuje Edmund Soderberg, a brzy se ukáže, že Louisa je skutečně Helena.
Helena je dědičkou firmy, povýšená vedoucí a chladná, odtažitá žena.
Problém však je, že Helena se na nic se svého starého života nepamatuje. Jednoho dne se prostě probudila na lodi s batůžkem a s doklady na jméno Louisa Andersenová, vzala je tedy za své.
Zvykne si Helena na svůj staronový život? Musí se znovu seznámit se svou rodinu, poznat své děti a přátele.
Situace se zkomplikuje, když je Helena obviněna z vraždy Louisy a krádeže totožnosti... Podaří se jí dokázat pravdu?
Hodnocení: Anna Ekbergová je pseudonym skrývající dvojici spisovatelů, Anderse Ronnowa a Jacoba Weinreicha.
Kniha se mi četla jedním dechem, i přes skoro 400 stran jsem se téměř nemohla od čtení odtrhnout, abych věděla, jak to dopadne!
Příběh není jen o hledání ztracené identity, mísí se také s lží, bohatstvím a přetvářkou.
Zápletka je velice originální, každou chvíli se situace kolem Heleny vyostřuje. Jen ta představa, že se najednou dozvíte, že žijete život někoho jiného, je příšerná. Ale nic není, tak jak se na první pohled zdá!
Jeden z nejlepších thrillerů, který jsem četla.
Pokud máte rádi podobné knihy s nádechem mysteriózna, rozhodně doporučuji!
A co Vy? Máte rádi thrillery? Nebo ne? A četli jste tuto knihu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro ztracená anna ekbergová

Pomluvy

5. srpna 2018 v 13:07 | Eliss
Když jsem byla mladší - zejména na základní škole - často jsem se stávala terčem pomluv, nejvíce mezi spolužačkami.
Nezajímala jsem se o kosmetiku, byla jsem tichá a zakřiknutá. A to jim vadilo.
Bohužel mě nenapadlo nic jiného, než jim to začít oplácet úplně stejně a vymýšlela jsem si různé nesmysly a šířila je po třídě.
Časem mi došlo, že tudy cesta nevede, a velmi brzy jsem toho nechala a snažila si pomluv nevšímat.
Na odborném učilišti, kde jsem studovala obor zahradnické práce, panovala mezi ročníky docela velká rivalita.
A nejhorší bylo, že někteří studenti, kteří studovali maturitní obory, se na učně dívali jako na nějaký odpad. Toto jsem opravdu zažila na vlastní kůži.
Snažím se nikoho mepomlouvat, a své názory buď dotyčnému řeknu, nebo si je nechám pro sebe.
Má spolubydlící na internátě mě pravidelně zásobovala drby o všem možném, a nezapomněla pomluvit kamarádky, se kterými byla zrovna včera na kávě. Často jsem přemýšlela, co asi musí vykládat o mě.
Vadí mi, když se o někom mluví za jeho zády. Připadá mi to velmi sprosté.
Jednou jsem se neudržela a kamarádce jsem řekla: "Proč tomu človeku neřekneš co si o něm myslíš doopravdy? Přetvařuješ se a děláš, jaká jsi s ním kamarádka, ale přitom to tak není." Nevěděla, co mi na to říci.
Pokud mi není někdo sympatický, dám mu to najevo svým odtažitým chováním. Někdy to není zrovna slušné, ale já si prostě nemohu pomoci.
Bydlím na vesnici, která je malá, ale pomluvám se tu bohužel velmi daří.
Moje kamarádka Hana má postiženého strýce - autistu. Je mu už hodně přes padesát. Jmenuje se Honza, všichni ho tu tak nějak známe. Rád se prochází po vesnici, sleduje okolní dění, ale není vlezlý a v životě by nikomu neublížil. Má zkrátka svůj vlastní svět. Když zemřela Hančina babička, stará se o něj její máma. Hančinu mámu znám, často k nim jdu na nábštěvu, a nic špatného si o ní nemyslím.
Minulý týden jsem čekala až otevřou náš maý vesnický obchůdek - chodím raději o deset minut dřív, protože jinak už nemají sladké pečivo.
A kousek ode mě stály tří starší paní. Moc jsem nevnímala, o čem se baví, ťukala jsem do telefonu.
"...a představ si, on ten Honza zase seděl na zahrádce v hospodě a pil džus! To přece není normální! Blbec jeden, proč radši nesedí doma, pořád jen někde lozí!"
To už jsem nekoukala do mobilu, ale přímo na tlustou starou paní, která u svého monologu ještě efektivně rozhazovala rukama.
"Paní, připadá vám normální takhle hnusně mluvit o někom, kdo je postižený? Honza nemůže za to, jaký je. Pokud vím, tak to, že sedí sám u stolu v hospůdce, nikomu nevadí, nikoho neotravuje, hledí si jen sám sebe."
To náhodou vím, protože jsem několikrát Honzu viděla někde sedět a nikdy nikoho opravdu neobtěžuje. Vypije si svůj džus, někdo mu třeba něco koupí nebo si k němu sedne. Ale nikdy se nevnucuje.
Párkrát jsem mu dala dvacku na džus nebo něco dobrého, když ho náhodou potkám. Zná mě jménem, normálně mě osloví a někdy mi poví něco, co o někom slyšel.
I když je postižený, nikdo nemá právo, aby se o něm takto bavil. Jen proto, že tomu nerozumí a nemůže se bránit.
Paní na mě koukala, ale neřekla ani slovo. Asi se styděla.
Chuť na koláčky mě dočista přešla a raději jsem šla hned domů. Bylo mi z toho opravdu smutno.
Kamarádce jsem se raději ani nezmínila o tom, jak se někdo baví o jejím strýci.
Co si o tomto myslíte Vy? Co si myslíte o lidech, kteří pomlouvají ostatní? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro vesnice černobílá

Spánek

3. srpna 2018 v 15:15 | Eliss
Spát potřebuje každý. Někdo méně, někdo více. Pouštní hlemýžď zvládne prospat tři roky, zato některé druhy z ptačí říše si zvládnou zdřímnout během letu.
Když jsem byla v pubertě, ráda a často jsem ponocovala. Často jsem usnula i kolem jedenácté v noci, a vůbec mi nevadilo, že musím ráno v šest vstávat. A ráno se mi opravdu často nevstávalo moc dobře.
Po příchodu na internát jsem začala chodit spát kolem osmé večer nebo i dříve. Ale zase jsem často vstávala kolem páté hodiny. A spolubydlící byla celá vzteklá, pokud jsem šla brzy na záchod.
Nejhorší pro mě bylo ale vstávání na půl šestou na praxi do pekárny. To jsem vstávala už o půl páté. Nejhorší však bylo, že další týden jsem zase mohla vstávat později. Často jsem se celá popletená budila ve čtyři hodiny, i když jsem mohla třeba i dvě hodiny spát.
Časem jsem si docela zvykla.
Můj přítel často ponocuje, chodí spát i ve dvě hodiny ráno, a přesto je ráno schopný normálně vstát a jít na sedm do práce.
To si nedovedu představit. Jsem velký spáč, často naspím i více než doporučených osm hodin.
Pro opravdu kvalitní spánek se doporučuje pravidelně v ložnici větrat, používat ji jen ke spánku a ne například k telefonování či surfování na internetu. Teplota v ložnici se má pohybovat kolem 18-20 stupňů Celsia.
Před spaním bychom rozhodně neměli pít kávu, kouřit nebo se rozptylovat ťukáním do telefonu.
Není na škodu mít při usínání v posteli u sebe zvířecího miláčka - dodává pocit bezpečí a dokonce prodlužuje dobu spánku.
Já u sebe mám každou noc svého pejska, je zvyklý spát se mnou pod peřinou a musím říci, že se mi opravdu lépe usíná. Často si pejska i zavolám, možná bych bez něj i neusnula.
Trochu zvláštní mi přijde trend spaní kojence a rodičů v jedné posteli. Zvláštní mi to přijde samozřejmě asi i proto, že děti nemám a nedovedu si podobnou situaci představit, ale nejvíce bych se asi bála že miminko zalehnu.
Na druhou stranu to však musí velmi upevnit odičovské pouto.
Když mi bylo asi tak deset, často jsem bývala námesíčná. Několikrát jsem se v noci vydala na procházku chodbou, a nejhorší asi bylo, když jsem na návštěvě u tety začala ze spaní škrábat na skříň a vykládat, že chci na záchod.
Nyní se to již neopakuje, přítel mě však již párkrát upozornil, že v noci skřípu zuby. Někdy mě i vzbudí, abych s tím už přestala, já si ale nic nepamatuji.
Dříve jsem si třeba na dvě hodinky zdřímla, když jsem přišla ze školy. Po probuzení jsem se cítila, jako by mě přejel parní válec, takže jsem si na toto brzy odvykla.
Před třemi lety mi má psychiatrička napsala kvůli problému s poruchou příjmu potravy léky na spaní. Což o to, chuť k jídlu jsem po probuzení měla obrovskou. Jenže v kombinaci s motáním hlavy, chutí na zvracení a obrovské únavě to nebylo to pravé ořechové.
Léky jsem brzy vysadila a nehodlám se k nim vracet.
Každý člověk je jiný, vyžaduje specifický rytmus spánku. Rozhodně je však důležité dopřát si jej tolik, kolik potřebujeme.
A co Vy? Kolik hodin denně spíte? A máte nějaké rituály, které před spaním dodržujete? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro Wood bed

Knižní recenze 91 Džungle před tabulí

2. srpna 2018 v 15:53 | Eliss
Autor: Evan Hunter
Žánr: Román
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Richard Dadier právě nastupuje do nového zaměstnání jako učitel angličtiny na Severní školu manuálních profesí.
Zrovna vyšel z vysoké školy, toto je jeho první práce a je plný očekávání a ideálů. Jako své jediné životní poslání vidí co nejvíce učit a udělat ze svých žáků lepší lidi.
Hned první týdny jsou pro něj ale velmi těžké - nejenže učí často jednu z nejhorších tříd vůbec, dokonce je i se svým novým kolegou a přítelem Joshem ošklivě napaden, a zdá se, že útok mají na svědomí právě studenti.
Richard však přesto nechce být jako mnozí jeho kolegové, kteří jen odříkají své fráze třídě a je jim absolutně jedno, kolik si z toho studenti odnesou.
Kniha ukazuje, že práce učitele je mnohdy opravdu náročná, zvlášť pokud vám ti, kterým máte předat své vědomosti, hází klacky pod nohy. Zvykne si Richard na nevycválané studenty, nebo se rozhodne pro jiné, méně psychicky náročné povolání?
Hodnocení: Pod pseudonynem Evan Hunter se skrývá můj oblíbený spisovatel detektivek Ed McBain.
Tato kniha je ale úplně jiná než předešlá autorova tvorba, jak v žánru, tak ve stylu psaní.
Byla vydána v roce 1953, a i po více než šedesáti letech je pořád velmi aktuální. Problémy žáků a jejich kázně, nezájmu o učení a agresivitě k učitelům.
Samozřejmě že všude to není stejné, ale se svou bývalou třídou jsem zažila i to, jak žák poslal učitelku do p****e, a ona přitom nehnula ani brvou.
Povolání učitele mnohdy vyžaduje velkou psychickou odolnost.
Z knihy mám dobrý pocit, četla se snadno a rychle, a moc ráda jsem nahlédla do světa učitelů.
Četla jsem na internetu, že byl dokonce natočen i stejnojmenný film. Určitě si jej seženu!
Pokud si chcete přečíst o strastech učitelského života, knihu rozhodně doporučuji.
A co Vy? Četli jste tuto knihu, nebo znáte autora Evana Huntera? A co si myslíte o chování studentů k učitelům? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Džungle před tabulí kniha

Pod povrchem 2000

31. července 2018 v 17:17 | Eliss
Varování: Článek může obsahovat, byť nechtěně, spoilery!
Horory a thrillery patří mezi mé vůbec nejoblíbenější filmy. A film Pod povrchem obsahuje kombinaci obojího.
Myslím, že spousta z Vás film zná a určitě jej viděla třeba i několikrát, já se k němu však dostala až minulý týden.
Režie se ujal relativně známý režisér Robert Zemeckis.
Seznamujeme se s Claire Spencerovou (Michelle Pfeiffier), ženou v domácnosti, která se kvůli rodinnému životu a manželovi Normanovi, známému vědci (Harrison Ford), vzdala své hudební kariéry.
Zdánlivě má všechno - krásný dům, spoustu peněz, a milujícího manžela.
Claire však před rokem prodělala těžkou autonehodu a ještě dnes se z ní vzpamatovává. Na klidu a pohodě jí nepřidá ani to, že jediná dcera Caitlin odjela na vysokou školu a až na telefonáty nejsou v kontaktu.
Do sousedství se navíc nastěhovali noví zvláštní sousedé.
Claire začne v domě slýchat hlasy a podivné zvuky, a když s kamarádkou provede seanci, věci naberou ještě horší spád.
Co po ní chce přízrak mladé ženy, který občas vídá v zrcadle?
I přes manželovo ujišťování, že si vše jen namlouvá, se však Claire pomocí několika novinových článků začne dostávat k jádru děsivé pravdy...
Výsledek obrázku pro what lies beneath
I přes řadu nepříznivých kritik v komentářích má film aktuálně na čsfd.cz pěkných 67%.
Stopáž filmu jsou celé dvě hodiny, ve kterých se pořád něco děje. Nevadil mi ani trochu nudnější úvod, protože pěkně seznámí se všemi postavami.
Příjemné jsou i kulisy - dům Spencerových a jeho zařízení se mi velmi líbilo a hned bych se do jejich domu nastěhovala.
Samotný děj nenudí a vyskytnou se tu i opravdu pořádně děsivé lekací scény.
Trochu problém mám však s nesourodostí snímku - chvíli horor, thriller, pak krimi, a docela mě i naštvaly asi tři "konce," ovšem po chvíli se zase situace změnila.
Ale nemůžu říci že bych byla nespokojená. Herecké výkony jsou v normě, nikdo nijak nepřehrává, a závěrečný zvrat se dal tak nějak tušit, přesto mi nevadil.
A navíc je tu slavná scéna ve vaně, kterou zná snad každý.
Film i přes drobné nedostatky doporučuji, a třeba se na něj někdy znovu v televizi podívám. Dávám celkem tři hvězdičky z pěti.
A co Vy? Viděli jste tento film? A líbíl se Vám? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Nečekaná návštěva

29. července 2018 v 12:42 | Eliss
Eva seděla v houpacím křesle na verandě, četla knihu a užívala si vlahý večerní červnový větřík, který jí cuchal vlasy.
Po dlouhé době navštívila svou chatu na Šumavě. Vedla neuspořádaný a hektický život, a byla velmi ráda za týdenní dovolenou, kterou si hodlala pořádně užít. Užít pro ni znamenaly procházky po okolní krásné přírodě, chvilky se svou oblíbenou knihou, spousta jídla a nějaký dobrý film.
Měla sebou i společníka - dvouletého teriéra Lighta. Ten teď ležel vedle křesla ve svém plyšovém pelíšku a pozoroval svou paničku.
Začínalo se pomalu stmívat, citelně se ochladilo a větřík se nyní změnil ve vítr.
Eva mrzutě vstala s tím, že si dojde dovnitř pro svetr. "Hned přijdu, Lighte, zůstaň."
Vešla otevřenými dveřmi do chatky, prošla maličkou chodbou a v obýváku začala prohrabávat velkou skříň po babičce.
V tom ji vyděsilo Lightovo ostré štěkání, až sebou cukla a upustila na zem modrý kabátek. "Kruci. Co se děje, Lighte? Neboj se, už jdu."
S tichými nadávkami skříň zase zavřela a vydala se ven. Možná bude lepší zůstat už doma, může se s knížkou zachumlat do peřin, a...
Ohromeně zírala na sousední kukuřičné pole. Z jeho vnitřku se ozývaly rány a praskot lámaných klasů. Ještě přeci není doba sklizně...
Light stál naježený před verandou a vytrvale na kukuřici štěkal. "Lighte! Okamžitě toho nech! Pojď za paničkou!"
Neposlouchal. Rozběhla se za psem, který vyváděl jako smyslů zbavený. Nenechal se chytit, místo toho se dal na úprk přímo do hlučící kukuřice.
Eva zaváhala a dostala trochu strach. Co když tam tropí vylomeniny parta mladých výtržníků a něco jí provedou?
Starost o psího miláčka byla však silnější. Začala tedy rozhrnovat klasy a pátrat po místě neustáleho štěkotu. Ušla už docela velkou vzdálenost, jak jen tak malý pes mohl...
A děs jí najednou ochromil všechny svaly. Light štěkal na obrovský objekt ve tvaru talíře.
Vyrobený byl snad z nějakého kovu, stál na čtyřech tenkých nohách a nejzajímavější byly zvláštní průzory, které různě barevně světélkovaly. V životě nic podobného neviděla.
Vzpamatovala se, popadla vzpouzejícího se Lighta pevně do náruče a chtěla se vráti co nejrychleji do chaty, když v tom jí zrak padl na dva malé šedivé tvory s obrovskýma červenýma očima.
Jeden z nich plivl na zem jen kousek od Eviných bot, a hlína se začala proměnovat, pěnit, jako by ji zasáhla žiravina nebo co...
Na nic nečekala a s křikem se dala na útěk. Šlo to obtížně, musela ukliďňovat kňucícího Lighta, a jen se modlila, ať nezakopne o kus klasu.
Za sebou slyšela rychlý dusot podivných bytostí a syčení jejich slin, které plivali všude kolem.
A najednou bylo ticho. Eva už za sebou neslyšela žádné kroky, ale přesto utíkala pořád dál. Vyběhla z kukuřice a byla na dosah své chatce, když ji obrovská síla odhodila na zem. Nemohla se ani pohnout, držela ze všech sil Lighta a oslepující rudá záře ji donutila zavřít oči.
Za pár vteřin bylo po všem. Záře zmizela, a večer se zase zdál být klidný jako před několika minutami.
Minutami? Ani si nevšimla, kdy tak rychle padla tma. Doklopýtala až domů, kde snažila se uklidnit k smrti vyděšeného psa a rozhodla se zavolat pollcii. Při pohledu na mobil se zatvářila nevěřícně.
Jaktože je tolik hodin? To by znamenalo, že byla venku nejméně pět hodin, ale bylo to přeci jen pár minut. Nebo ne?
Eva nakonec policii nezavolala ze strachu, že by se jí jen smáli. Na nečekanou návštěvu si odnesla znepokojující vzpomínku, a taky podivně zdeformovaný konec tenisky, který se zmačkal jako papír a kovově páchl. Jako by jej trochu něco rozežralo...
Evě se již nikdy nic podobného nestalo, přesto na událost nemůže přestat myslet a chatu raději prodala.
Tento námět na povídku mě napadl při sledování docela strašidelného dokumentu.
Doufám, že se Vám příběh alespoň trochu líbil. Budu ráda i za každou kritiku či nápad v komentářích!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro cabin in cornfield

Knižní recenze 90 Farma zvířat

27. července 2018 v 15:36 | Eliss
Autor: George Orwell
Žánr: Román
Mé hodnocení: 95%
Obsah: Skupinka hospodářských zvířat včetně psů a myší jednoho dne uspořádají na farmě pana Jonese schůzi, kde jako jiná hospodařská zvířata vykonávají těžkou práci.
Starý Major, velký kanec, zvířata ponouká k revoluci. Lidé jsou podle něj největší nepřátelé, je třeba se jich zbavit, a ujmout se vlády nad farmou.
Každý, kdo chodí po dvou nohách, je nepřítel. Je tedy potřeba se lidí zbavit, ale v žádném případě nepřebírat jejich zvyky!
Takže žádné zvíře nebude chodit oblečené, nebude pít alkohol a nejdůležitější je, že všechna zvířata si jsou přeci rovna.
"Revoluce" - čili vyhnání lidí z farmy se nakonec opravdu podaří.
Starý Major posléze umírá, a jeho funkci přebírá Kuliš s Napoleonem, hlavní plánovači práce a pravidel soužití.
Zvířata si užívají svobodu, pocit, že dělají jen sami na sebe a nikdo je nevyužívá.
Postupně se však začnou dít změny, a to změny ne úplně k lepšímu. Jak se zachovají zvířata, v čele s oslem Benjaminem?
Hodnocení: Po dlouhé době jsem se rozhodla přečíst si něco z povinné četby.
Na přebalu knížky se píše, že kniha má být ostrou kritikou Stalinova režimu. A opravdu se tu dá při pozorné četbě najít spousta podobných prvků - skromnost pracujích, a naopak nadřízení se mají nejlépe, dokonce smí spát v postelích, užívat si hojnosti zrní, protože přeci vykonávají "těžkou" duševní práci.
Zato pracujícím jsou snižovány příděly, naopak přidávána práce a pravidla o rovnosti a zbytek zásad, která se zvířata zavázala dodržovat, jsou postupně ignorována.
Kniha začíná až pohádkově, ale v to co se postupně přemění, je alarmující.
Četla se velmi rychle, 150 stránek nenudí a je vyplněno moudry, která jsou i dnes velmi aktuální.
Od Orwella jsem četla již román 1984 a tato kniha se mi snad líbila ještě více!
Mohu doporučit, pokud si chcete přečíst něco trochu náročnějšího, ale nemusíte se bát, že byste se při čtení ztráceli.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? A znáte spisovatele George Orwella? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Farma zvířat

Přelidnění planety - reálný problém?

25. července 2018 v 16:49 | Eliss
Před pár dny jsem si v jednom časopise přečetla zajímavý článek týkající se přelidnění planety a docela děsivých vizí budoucnosti.
Aktuálně je na planetě něco přes 7,5 miliard lidí. Obrovské číslo, že?
Předpověď OSN říká, že kolem roku 2050 nás může být už 10 miliard. Z toho celých 5 miliard v Asii a 2,4 miliardy v Africe.
A Evropa má začít vymírat. Má tu být něco kolem 600 milionů lidí.
To je ve srovnání s ostatními světadíly velmi málo...
Podle mě je největším problémem právě Afrika, kde se i přes obrovskou chudobu rodí spousta dětí. Dětí bez budoucnosti.
V roce 1987 nás bylo 5 miliard. Za třicet let nás přibylo přes dvě a půl miliardy! Není to opravdu příliš?
Samozřejmě, mít děti je v pořádku. Přirozený pud člověka nutí nechat tu po sobě potomky.
Ale nezlobte se na mě - pokud má někdo deset dětí a nedokáže je pořádně uživit, jaký to má význam?
Před nedávnou dobou jsem někde četla, že v České republice klesá porodnost. Pozoruji to i na vesnici, kde bydlím, málokdy se tu koná vítání občánků.
Proč mi přijde, že nejvíce dětí mají nepřizpůsobiví Romové, kteří mnohdy nevykazují žádnou činnost, nechodí do práce a jen parazitují na sociálních dávkách?
Je velmi smutné, že si mnohdy slušný pracující člověk nemůže dovolit mít děti.
Někdy kolem roku 2080 mají být vytěženy poslední zásoby ropy. Nastane pak kolaps?
V úvahu je třeba brát i vysoké znečištění planety, velkou spotřebu plastů a možnost nedostatku jídla a vody.
Zrovna dnes jsem šla ráno na autobus, a v potoce plavaly dvě plastové lahve. Co lidi vede k tomu, že musí vše ničit, ani neumí dát odpadky do popelnic?
Jsem ráda, že bydlím na vesnici, mám kolem sebe krásnou přírodu, sice již také ovlivněnou člověkem, ale raduji se z přírody kolem a čistého vzduchu. Nedokázala bych žít ve městě.
Každopádně, nejsem si jista, zda se kromě regulace porodnosti dá s problémem přelidnění planety něco dělat.
Každý by se však měl snažit chovat se k matičce Zemi co nejlépe a šetrně. I maličkosti mohou určitě pomoci!
Co si o problému přelidnění myslíte Vy? Je to podle Vás jen nafouknutá bublina, nebo reálný problém?
Napište mi do komentářů Váš názor!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Přelidnění

Knižní recenze 89 Bratrovrah

24. července 2018 v 11:40 | Eliss
Autor: Roman Cílek
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Roman Cílek napsal velmi mnoho knih z kriminálního prostředí.
Bratrovrah obsahuje tří uzavřené kriminální případy s ústřední postavou novináře Richarda Kubíka, který se nebojí zaplést do nebezpečného vyšetřování na vlastní pěst.
Ovšem s občasnou váhavou pomocí svého kamaráda policisty Jirky Hrabala.
Výbuch v Salonu Zuzana se týká únosu vlivného podnikatele Starka. Pachatelé požadují po Starkově manželce obrovské výkupné.
Richard se pří svém pátrání dostává až do Salonu Zuzana, což je nevěstinec s pochybnými děvčaty.
Brzy se však události zvrtnou takovým způsobem, že se v nebezpečí ocitnou i Richardovi nejbližší...
Pláč na nesprávném hrobě popisuje pátrání po škrtiči mladých žen.
Richardovi se ozve starý kamarád Milan. Policie jej obvinila z vraždy jeho manželky, ale Milan si je jistý svou nevinou a prosí Richarda o pomoc.
Richard se pouští do pátrání, aby našel vraha své dávné lásky a očistil kamarádovo jméno. Podaří se mu to?
V posledním příběhu s názvem Bratrovrah se Richard setkává s inženýrem Emilem Jilemnickým, který byl ze zdravotních důvodů propuštěn z vězení, kde si odpykával trest za vraždu svého bratra.
Protože Emilovi již moc času nezbývá, neléhavě Richarda prosí, ať znovu projde celý případ a zjistí, kdo ve skutečnosti Karla Jilemnického zabil.
Pátrání dovede zvídavého novináře až do dalekého Holandska.
Nebude však už pozdě jak pro vraha, tak pro pozůstalé?
Hodnocení: Kriminální zápletka ve všech třech příbězích není špatná, děj má být hodně inspirovaný skutečnými událostmi a kniha se rychle čte.
Hlavní postava Richard Kubík mi však byla mnohdy velmi nesympatická pro své novinářské "šťourání," které hraničilo až s vlezlostí.
Osobně se mi nejvíce líbil druhý příběh, ale i tak mi moc nesedl jednoduchý styl, kterým byla kniha napsána.
Rozhodně si od Romana Cílka zkusím ještě něco přečíst. Knihu bych doporučila jako odpočinkovou četbu na dovolenou.
A co Vy? Máte rádi detektivní příběhy s nádechem skutečných událostí? Nebo ne?
Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Bratrovrah

Knižní recenze 88 Palladium

22. července 2018 v 12:16 | Eliss
Autor: Boris Razon
Žánr: Román
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Spisovatel Boris Razon nám v knize představuje svůj autentický zážitek.
29. června 2005 je Boris přijat do nemocnice Pitie-Salpetriere kvůli obrovské bolesti v zádech, zvětšeným zorničkám. tlaku v břiše, bolesti zubů a křečovité ztuhlosti ruky.
Po několika dnech úplně ochrne, dorozumívá se pouze pohyby bradou či očními víčky. Je napojen na plicní ventilaci, sám nevstane z postele, nezvládá základní životní funkce.
A právě v tomto období nehybnosti se jeho mozek vydává na dalekou cestu. Vědomí putuje pod vodou, ve vzduchu, mezi krvelačnými piráty, tajemným městem Ecully, a dokonce se setkáváme i s Anupy, což mají být psi vyprovázející člověka na jeho poslední cestě.
Z hlubin fantaskního dění nás vracejí strohé výňatky z lékařských zpráv týkající se Borisova aktuálního zdravotního stavu.
Kniha se řádí po bok Homérovy Odyssey čí Alenky v říši divů.
Hodnocení: Palladium je kniha, kterou jsem si spolu s několika dalšími objednala přes obchod megaknihy.cz.
Nic moc jsem si o ní předem nezjistila. A musím říci, že už dlouho jsem neměla z žádné knihy tak rozčarovaný pocit.
Zde je krátká citace z knihy, ať Vám ji trochu přiblížím:
"Robot stál u mé postele jako kostlivec. Oční důlky svítily ve tmě. Přemýšlel jsem, k čemu kromě lovení pacientů byl dobrý."
Kniihu jsem četla asi čtyři dny. A pokud jsem si udělala delší přestávku, úplně jsem se ztratila v ději a musela jsem nalistovat i několik stránek dozadu.
Některé pasáže se četly dobře, ale většina byla i pro mě jakožto velkého čtenáře velmi náročná.
Věřím, že autor vše co popisuje opravdu prožil. Protože něco podobného lze opravdu jen těžko vymyslet.
Kniha je vydána v edici Světová knihovna Odeon, a určitě si ještě nějakou knihu z tohoto nakladatelství seženu.
Pokud chcete mít intelektuální zážitek z četby, mohu jen doporučit. Ale čekejte opravdu náročné čtení.
A co Vy? Četli jste nějakou knihu s podobným zaměřením, nebo jste viděli film? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný červencový den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Palladium Boris Razon

Doba cukrová

20. července 2018 v 20:20 | Eliss
Když jsem byla malá, hrozně jsem milovala sladkosti. Hlavně čokoládu.
Jak jsem dospívala, moc se to nezměnilo. V sedmnácti letech jsem onemocněla anorexií, a v obrovské míře jsem konzumaci všeho sladkého omezila. Ale nikdy tyto dobroty nezmizely z mého života.
Co jsem se této hrozné nemoci zbavila, zase jsem začala konzumovat sladkosti. Čokolády, zákusky ke kávičce, a naprosto ohromné slazení čajů. No, někdy jsem si dávala i čtyři lžičky.
Kupodivu jsem ani moc nepřibrala. Ale poslední dobou jsem už cítila, že je toho cukru příliš.
Vypěstovala jsem si hroznou závislost. Každý den alespoň jedna tabulka čokolády, sladké pečivo, sladké čaje a šťávy...
Začala jsem tedy přestat sladit čaje i kávu. Ze začátku mi to nechutnalo, ale už jsem si zvykla. Pak jsem začala pít jen obyčejnou vodu. Přítel si dělá sirupy, ale mě to už přišlo jako lepidlo.
Bohužel, i tak je ve spoustě potravin zbytečné množství cukru. Nedávno jsem si koupila sušené brusinky a šokovalo mě, kolik je v nich cukru.
Podle výživové tabulky jedné nejmenované oplatky obsahuje 100 gramů výrobku celkem 39 gramů cukru. Není to ale příliš mnoho?
Jeden pán, co bydlel u nás na vesnici, měl cukrovku. To mu bohužel nezabránilo v jeho závislosti na cukru. Kupoval si Coca-Coly a pil je ve velkém. To však nebylo vše. Dokonce si do nich házel kostky cukru, aby byl nápoj sladší...
Pokud je cukr konzumovám ve velkém, hrozí opravdu nepěkné zdravotní problémy.
Cukrovka, problémy s játry, obezita, dokonce akné a vyrážky...
Celých 35 milionů úmrtí ročně má na svědomí tento bílý prášek.
Osobně si myslím, že největší problém s tímto mají v Americe. Viděli jste někdy ty dokumenty o obezitě? Už mladí lidé mají velkou náchylnost k infarktu a nemocné srdce...
S přítelem si už nějakou dobu kupujeme hnědý cukr, který je na rozdíl od bílého zdravější. Hnědý cukr totiž neprochází chemickým procesem, nedochází k odstranění melasy a následnému bělení.
Melasa obsahuje spoustu vitaminů - vápník, sodík, železo...
Ze začátku jsem se k hnědému cukru stavila odmítavě, nyní na něj ale nedám dopustit. Pokud mám někdy potřebu si něco osladit, rozhodně jen hnědým cukrem. Ve většině kaváren, které navštěvuji, se také ke slazení dává hnědý.
Rozhodně není špatné s cukrem trochu zvolnit.
Naučila jsem se vychutnávat čaj i kávu bez cukru a vynikne pro mě více jejich chuť.
Občas samozřejmě zahřeším a něco sladkého si dám. Ale více se hlídám a nepřeháním to. Nechci mít totiž do budoucna zdravotní problémy, a je přece tolik "zdravého" cukru, který je v ovoci...
A co Vy? Sladíte hodně, nebo ne? A co si myslíte o nadměrné konzumaci tohoto "bílého jedu"? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Sugar poison

Královna 2006

18. července 2018 v 14:13 | Eliss
Varování: Článek může obsahovat, byť nechtěně, spoilery!
Před dvěma dny mi posílal můj kamarád na Facebook scénář k videu, které se chystá točit.
Jednalo se o recenzi na film Královna. Scénář mě zaujal, protože film vypadal velmi zajímavě. A tak jsem si jej sehnala.
31. srpen 1997. Princezna Diana umírá na následky zranění po automobilové nehodě v Paříži. Její milenec rovněž svým zraněním podlehnul.
Královna Alžběta II. se svým manželem a synem sledují aktuální zprávy v televizi. Princ Charles je rozhodnut dopravit tělo své bývalé manželky zpět do Anglie, a to i přes ne zrovna kladné přijetí tohoto rozhodnutí královnou.
Je očividné, že královna si neví rady. Celá rodina zůstává na svém soukromém venkovském sídle a nekomunikuje se světem.
A k moci se před několika týdny dostal nový premiér Tony Blair.
I když je ve výkonu služby teprve krátce, nevnímá stanovisko královské rodiny jako moudré, a snaží se královnu přesvědčit, aby vzdala Dianě úctu. Byla přece členkou královské rodiny, a navíc matkou následníků trůnu...
Královna sice navenek působí jako chladná a vyrovnaná osoba, co se však doopravdy děje v jejím nitru?
A toto jsou navíc dny, kdy lid potřebuje svou královnu. Jak se Elizabeth II. nakonec zachová? Dodrží zvyky starých časů, či se obrátí ke svému lidu?
Výsledek obrázku pro Queen 2006
Hned na začátku filmu mě překvapilo, že stopáž je dlouhá pouhou hodinu a půl. Tak nějak jsem čekala podívanou delší než dvě hodiny.
Dále mě až zarazilo, jak je představitelka hlavní role Helen Mirren podobná Elizabeth II. Opravdu výborná práce maskérů.
Helen Mirren dokonce kvůli filmu několikrát královnu navštívila, aby "okoukala" chování panovnice.
Film jako takový se mi líbí. Herecké výkony jsou opravdu přesvědčivé, stále se něco děje a nahlédneme do velmi intimního prostředí královské rodiny.
Co mi vadí, je opravdu nepříjemně chladné vystupování a sarkastické poznámky o Dianě. Chápu. Neměli ji rádi. Ale přeci jen byla členkou královské rodiny.
Ony totiž i city jsou při kralování důležité. A královna si toto bohužel neuvědomila.
Nikdy jsem nebyla a asi nebudu fanoušek královské rodiny. Kdybych vyrůstala v Anglii, asi by to bylo jiné.
I přes tuto výtku se mi film jinak líbil, a hodnotím čtyřmi hvězdičkami z pěti. A rozhodně Královnu doporučuji.
A co Vy? Viděli jste tento film? A co si myslíte o chování královské rodiny?
Napište mi do komentářů! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 87 Proroctví o zkáze

16. července 2018 v 14:00 | Eliss
Autor: Peter Fiebag
Žánr: Esoterika, Záhady
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Kniha pojednává o různých vizích budoucnosti a spoustě konspiračních teorií.
Jak je možné, že některé události v dějinách lidstva byly předpovězeny o několik stovek let dříve?
V roce 1898 byl napsán román Futily. V něm vyplouvá na moře obří loď jménem Titan, která při své první plavbě narazila na ledovec a potopila se.
Lze považovat za náhodu, že v roce 1912 se potopila slavná loď Titanic, která se velmi podobá lodi z Futily?
A co zánik Aztéků? Před tím, než se u jejich břehů vylodili Španělé, všímal si tento národ podivných znamení na obloze.
Již o deset let dříve se na obloze zjevovala podivná ohnivá znamení, či se samovznítil chrám ďábla. Nejpodivnější byl ale ženský hlas, který se ozýval pouze v noci a prorokoval Aztékům zkázu.
Děsivé Malachiášovo proroctví by se mohlo splnit každou chvíli. Týká se totiž papežů, a ten současný, František, má být tím posledním. Po něm má následovat zánik křesťanství a zničení Říma.
Je opravdu možné předpovídat budoucnost? A splní se některá z autorových vizí?
Hodnocení: Po dlouhé době kniha z edice Největší záhady světa. Na základní škole jsem milovala tajemno, a každou chvíli jsem měla některou z těchto knížek doma.
Kniha se dobře čte, je členěna do sedmi kapitol, které jsou přehledně sepsány.
Můj problém je spíše ten, že mi některé předkládané teorie přijdou velmi "přitažené za vlasy."
Nejvíce mě zaujala kapitola o Malachiášově proroctví. Některé charakteristiky papežů, které byly sepsány v dávné minulosti, totiž až děsivě sedí. Jsem osobně zvědavá, jestli se něco z toho vyplní.
Je na každém člověku, jestli podobným věcem věří a co si z knihy odnese.
Rozhodně to byla zajímavá změna po všech těch detektivkách, kterými jsem už přesycena.
A co Vy? Máte rádi knihy o záhadách? A máte zkušenosti s edicí Největší záhady světa? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Proroctví o zkáze světa Fiebag

Spartakiádní vrah 1999

14. července 2018 v 14:36 | Eliss
Včera jsem z nudy brouzdala na YouTube a hledala nějaký zajímavý film, který bych mohla shlédnout.
A zaujal mě dokument s názvem Spartakiádní vrah z dílny České televize z roku 1999. Dokumentem provází herec Pavel Soukup, kterého mám celkem ráda a musím říci, že jeho hlas je opravdu příjemný.
A hned na začátku mě zaujala informace, že ačkoliv se vrahovi říká spartakiádní, spartakiáda se měla teprve konat a s touto akcí neměly vraždy žádnou souvislost.
K prvnímu incidentu došlo 17. února 1985. Tehdy teprve šestnáctiltý Jiří Straka potkal dvacetiletou Milenu, se kterou se dal do řeči. Po chvíli ji požádal o pohlavní styk. Dívka odmítla, ale to Straku neodradilo. Po krátkém zápase ji povalil na zem.
Milena tedy svolila, že s ním půjde dobrovolně, ale na nějaké lepší místo. Straka souhlasil, ale jen co dorazili k prvnímu domu, kde se svítilo, začala křičet o pomoc. Nato se mladík zalekl, požádal dívku jen o peníze, a v klidu odešel.
Milena ze strachu z rodičů incident nahlásila až o několik týdnů později.
Během března došlo k dalším dvěma útokům - obě dívky sice napadl a okradl, ale vyvázly z útoku živé.
V dubnu však začal Straka točit brutálněji. V noci si vyhlédl mladou maminku dvou dětí Alici, která byla na cestě za svým přítelem na ubytovnu. Taktéž ji zneužil, a nechal velmi dlouho umírat na udušení.
Z vraždy byl záhy obviněn Alicin ženatý přítel, a trvalo dlouhé týdny, než byla zjištěna jeho nevina.
V květnu následoval útok na starší ženu, kterou okradl a následně škrtil. Kvůli věku si sexuální napadení rozmyslel.
Když odcházel, myslel, že je žena mrtvá, ta však jako zázrakem přežila a celkem přesně pachatele popsala. Bohužel se z prožitého šoku nikdy nevzpamatovala a brzy zemřela.
Jelikož se ale sexuálně neuspokojil, ještě ten večer si vybil svou agresi na mladé lékařce, která svým zraněním podlehla.
Následovaly další dvě vraždy, než jedna z přepadených dívek, které se podařilo utéci - neztratila duchapřítomnost a rozhodla se Straku vylákat do činžáku, kde bydlela, a zazvonila rychle na několik zvonků. To jí nejspíše zachránilo život.
Posléze vše ohlásila policii a přidala k tomu informace, které jí o sobě pachatel prozradil. Jmenuje se Jiří, je mu šestnáct let a učí se na horníka na učilišti v Kladně.
Poslední vražda se odehrála 16. května 1985. Jednalo se o třicetiletou ženu, která se několikrát zmiňovala o svém strachu z tohoto šílence. Bohužel se jí tento strach stal osudným.
Poté se policie rozhodla prošetřit výpověď jedné z přeživši dívek, a podle popisu si vytipovali Jiřího Straku.
V jeho pracovní skříňce objevili několik věcí které patřily přepadeným dívkám. Straka se ke všemu přiznal,a dokonce ochotně spolupracoval s policií. V roce 1994 mu byl zkrácen desetiletý trest, a následovala sexuální léčba.
V roce 2004 byl podmínečně propuštěn na svobodu.
Nechal se vykastrovat, změnil si jméno, a se svou novou rodinou žije na neznámém místě. Rodiče se za něj dodnes stydí, a úplně se jej zřekli.

Výsledek obrázku pro Spartakiáda
Celý snímek bych zhodnotila třemi hvězdičkami z pěti.
Dokument není úplně špatně zpracovaný. Nechybí v něm ani rekonstrukce vražd, kde Straka chladnokrevně popisuje svá napadení.
Velmi mi vadily ale vsuvky, které neměly s případem nic společného a týkaly se světového dění ve světě v roce 1985.
Nechybí ani výpovědi napadených žen, které útok přežily, ani komentáře bývalých policistů o cestě k dopadení vraha.
Nejprve se zdráhali uvěřit, že tak mladý chlapec by byl schopný zločinů v takovém rozsahu.
Osobně podobné hrůzy nedovedu pochopit. Jaký zvracený hlas nutí člověka k zabíjení lidských bytostí?
Jak se na sebe tito lidé mohou podívat do zrcadla?
Chápu, že zločiny spáchal jako mladý. Ale je to i tak omluva pro jeho propuštění? Žádné ženě už sexuálně neublíží. Ale přesto...
Co si o tomto myslíte Vy? Je správné, že Jiřího Straku propustili na svobodu? A slyšeli jste už o těchto vraždách?
Napište mi do komentářů! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
PS: Zde je odkaz na dokument, pokud se chcete podívat :
https://www.youtube.com/watch?v=bQMHVQrLrXM&t=1895s

PMS aneb pomůže návrat ke kořenům?

12. července 2018 v 19:42 | Eliss
PMS. Zkratka pro tzv. premenstruační syndrom. Určitě jej někdy zažila každá žena, ať už v menší, či větší míře.
Podle wikipedie je to souhrn fyzických, psychických a emocionálních symptonů týkající se ženského menstruačního cyklu.
Příznaky tohoto syndromu jsou různé. Patří mezi ně vysoká potřeba spánku, podrážděnost, výkyvy nálad, plačtivost, ale i zvýšená sexuální touha či velká chuť na sladké.
Dokonce existuje i PMD - premenstruční dysorická porucha, při které jsou výše uvedené příznaky tak silné, že žena nemůže fungovat ve škole či v práci.
Na některých serverech se uvádí, že antikoncepční pilulky mohou tyto příznaky utlumit.
No, mám tedy trochu jinou zkušenost. Už dva týdny před mou očekávanou menstruací se dostavily tak příšerné bolesti prsou, že se to nedalo vydržet. Do toho vysoké teploty, a navíc na bolesti nezabíral žádný lék na její utlumení. Snědla jsem po sobě dva Ibalginy, ale nezabraly. Nakonec jsem bolestí brečela, a antikoncepci jsem ihned vysadila.
A již nikdy se mi tyto bolesti v tak velké intenzitě nevrátily. Jistě, určité změny cítím i tak. Lehká bolest břicha, žíznivost, zvýšená potřeba spánku, podrážděnost. Nic hrozného, ale přesto je to nepříjemné. Hlavně mě mrzí, že jsem protivná na lidi ve svém okolí, hlavně na přítele.
Na internetu jsem hledala informace o tomto syndromu a případně, jak příznaky zmírnit.
Jistě, jedna z možností jsou hormony. Ale není to příliš velký zásah do těla, přitom s nejistým výsledkem?
A pak jsem narazila na zajímavý článek. Autorčin recept je jednoduchý.
Choďťe bosky, snažte se trávit více času v přírodě a čerpejte do sebe energii ze Slunce. Teď mě tak napadá, že když napadne sníh, je to asi docela smůla. Zní to docela bláznivě, že?
Dále autorka zmiňuje, že PMS je civilizační nemoc, a vznikla právě moderním způsobem života a odpoutáním se od kořenů - od naší matky Přírody.
Může pomoci větší souznění s přírodou? Zemská energie, její vibrace, a sluneční záření? Nezní to až fantasticky?
Osobně si myslím, že něco na tom bude. Rozhodně lepší, než do sebe cpát za každou cenu chemii.
Plánuji tuto metodu při příznacích PMS alespoň vyzkoušet. Jen tak se brouzdat bosky přirodou - samozřejmě ne ve vysoké trávě, kde mohou číhat hadi. A můžu jen doufat, že moje krev nechutná klíšťatům...
Holt každá metoda má své pro a proti.
Co si o tomto myslíte Vy? Slyšely jste o podobném způsobu na zmírnění těchto příznaků? A vyzkoušely jste jej? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, doufám, že se Vám článek líbil.
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro stopy v písku

Knižní recenze 86 Šilhavý medvídek

10. července 2018 v 15:24 | Eliss
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Advokát Matthew Hope není zrovna ve formě. Před několika týdny se probral z kómatu, když při jedné přestřelce u řešení minulého případu málem přišel o život a lékaři jej doslova vyrvali hrobníkovi z lopaty.
Nyní ale stojí před dalším nejasným případem.
Lainie Comminsová pracovala pro firmu Toyland. Před několika měsíci však dala výpověď, a navrhuje hračky ve svém vlastním malém ateliéru.
Tam také, jak tvrdí, navrhla nákres šilhavého medvídka Gladly. Ale prostistrana, Lainin bývalý zaměstnavatel Brett Toland se svou manželkou, si jsou jisti, že vše se odehrálo jinak.
Lainie jim měla původní nákres sprostě ukrást a nyní jej vydávat za svůj.
Podaří se Matthewovi, byť není zcela zdráv, vyřešit tento zapeklitý případ? Vše ještě zkomplikuje nalezená mrtvola jednoho z účastníků soudu, kterého někdo zavraždil na luxusní jachtě...
Hodnocení: Jedna z prvních knih, které jsem od McBaina četla, byla právě ze série Matthew Hope.
Byl to první titul z celé desetidílné série, kniha Zlatovláska. Okamžitě jsem se do těchto detektivek zamilovala, a vypůjčila jsem si všechny, které byly v knihovně. Bohužel jich moc nebylo.
Líbí se mi metody pátrání, které sestávájí ze spousty rozhovorů se svědky i podezřelými, hledání nových souvislostí a hlavně to, že Matthew za všech okolností věří v nevinu svého klienta.
Celý příběh je velmi dobře vymyšlen, včetně závěrečného rozuzlení. Knihu rozhodně doporučuji.
A co Vy? Máte rádi spisovatele Eda McBaina? Nebo čtete jiný typ knih? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro gladly the cross-eyed bear ed mcbain

Psí ostrov 2018

8. července 2018 v 11:34 | Eliss
Varování: Článek může obsahovat, byť nechtěně, spoilery!
Animované a dobrodružné filmy nepatří mezi můj oblíbený žánr.
Tento snímek v sobě má kombinaci obojího a navíc tu najdete i prvky komedie, drama a možná i sci-fi.
Přesto jsem se nechala včera přemluvit od přítele ke shlédnutí snímku Psí ostrov. A vůbec toho nelituji!
Představte si Japonsko za dvacet let. Vyspělá země, plná moderních technologií. Jenže tu něco chybí. Psi.
Kvůli nemoci zvané psí chřipka, kterou náhle onemocněla všechna plemena psů, jsou deportováni na místo zvané Psí ostrov.
Ten je mimochodem také skládkou odpadků, a pejskové tu žijí jen ze zbytků jídla a o svém bývalém životě a paničcích si mohou nechat jen zdát.
Jednoho dne jejich monotónní život přeruší pád malého letadélka, a v jeho troskách objeví smečka dvanáctiletého Atariho, nevlastního syna krutého Kobayashiho, starosty města Megasaki, který rozhodl o deportaci psů.
Atari se vydal hledat pejska Fleka, který jej věrně doprovázel od dětství, a i přes starostovo přísné nařízení se nehodlá s jeho ztrátou jen tak smířit. Nyní je tedy uvězněný na ostrově spolu s psími společníky.
Podaří se překonat psí smečce nedůvěru k lidskému mláděti? Pětice pejsků různých plemen se vydává na dalekou cestu ostrovem, k psům, kteří mají mít údajně věštecké schopnosti a mohou vědět, kde pobývá Flek.
Mezitím ale starosta Kobayashi zjistí, kde je jeho chráněnec, a nasadí všechy své prostředky - včetně robotických psů, na jeho návrat zpět do Megasaki...
Výsledek obrázku pro Psí ostrov 2018
Jak už jsem psala na začátku, animované filmy nemusím. Toto však byla naprosto perfektni, hodinu a půl trvající jízda. Již dlouho jsem se u filmu tak nezasmála, ale jsou tu i dojemné scény, u kterých nezůstane snad žádné oko suché.
Psí ostrov je tak trochu povinností pro každého pejskaře - určitě tu najdete stejné zvyky, které má váš pejsek. Já to tak tedy alespoň mám.
Výtku mám ale k dabingu. Ve filmu se často mluví japonsky, a tyto části nejsou přeloženy. Docela to zamrzí.
Animace moc povedená, zvířata působí reálně, a dokonce jsem se dočetla, že jedna složitější scéna se točila až tři měsíce!
Psí hrdiny nadabovali takové hvezdy jako Edward Norton, Bill Murray neco Yoko Ono.
I přes tuto drobnou výtku film určitě doporučuji, a na čsfd.cz jsem mu udělila pět hvězdiček. Aktuálně má na tomto serveru 83 procent, což patří určitě ke špičce tohoto žánru.
A co Vy? Máte rádi animované fimy? Nebo se raději podíváte na pořádný horor? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Psí ostrov 2018

Knižní recenze 85 Postrach

7. července 2018 v 10:36 | Eliss
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 90%
Obsah: Policisté z 87. revíru ve městě Isola mají opět plné ruce práce.
Neznámý pachatel vraždí mladé, nadějné běžkyně, a jejich těla nechává kuriózním způsobem umistěna.
Doslova se policii vysmívá - poštou dokonce pošle na policejní stanici doklady oběti.
Jako by toho nebylo i tak dost, jiný šílenec znásilňuje ženy na ulici, a to opakovaně, a dokonce je neváhá napadnout i ve zdánlivém bezpečí jejich domova, přímo ve vlastní posteli.
Případu se ujímá detektiv Steve Carella spolu se svými kolegy, Bertem Klingem a Cottonem Hawesem.
Navíc budou muset přibrat do týmu i kolegyni z jiného oddělení, ale pátrání po obou šílencích nebude vůbec snadné, a navíc připadů začne přibývat...
Podaří se zastavit postrach, kvůli kterému nemůže spousta žen kllidně spát?
Hodnocení: Knihy od spisovatele Eda McBaina patří mezi mé nejoblíbenější. Na internetových diskuzích se někteří čtenáři zmiňovali, že jsou případy z 87. revíru jako přes kopírák. S tím však zásadně nesouhlasím.
Každý příběh je originální, obsahuje jinou zápletku, a konečné vyústění je pro mně osobně velkým překvapením.
Nejinak je to i v tomto příběhu. Navíc se mi líbí, že nahlédneme i do soukromého života policistů, což knize dodává ještě věší autentičnost.
Detektivky od Eda McBaina v sobě mají zvláštní atmosféru starých časů bez používání moderních technologií - je tu spousta výslechů, hledání všech různých souvislostí - chápu že některým čtenářům to může připadat nudné.
Rozhodně to nebylo mé poslední setkání s partou z 87. revíru.
A co Vy? Znáte spisovatele Eda McBaina? A máte rádi jeho knihy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Postrach Ed McBain

Třídní učitelka

5. července 2018 v 13:46 | Eliss
Když jsem nastoupila do první třídy, ze začátku jsem byla ze všeho nadšená. Krásná vyzdobená třída, pěkné pohodlné lavice, v batůžku nový penál s pastelkami a plnícím perem, a postupné poznávání nových spolužáků.
Představila se nám také paní, naše třídní učitelka. Vysvětlovala nám, že se budeme učit číst, psát a počítat.
Tato třídní učitelka mě provázela celou první třídu, byla postarší, ale moc hodná.
Druhou a třetí třídu to bylo horší. Za třídní nám přidělili Radku. Znala jsem ji už z dřívějška, protože chodila s mámou do třídy, dodnes jsou kamarádky, a jako dítě mě tam občas vzala na návštěvu, abych si hrála s jejími dvěma staršími dcerami.
No, a Radka si na mě zasedla. V hodinách jsem od ní často dostávala poznámky za nesoustředěnost - což bylo opravněné - ale když se to stalo někomu jinému, často se stalo, že mu to prošlo.
A nejhorší pro mě byly hodiny matematiky. Zrovna moc mi nešla, ale Radka mě ještě více znervózňovala, když mi často velmi nepříjemným tónem vysvětlovala, kde dělám chybu. Začala jsem se matematiky hrozně bát a možná právě tyto situace způsobily mou poruchu učení - dyskalkulii.
Od čtvrté třídy až do konce základní školy jsme měli už jen jednu třídní učitelku. Jarmilu.
A ta byla naprosto úžasná. Měla velmi chápavou povahu, na nic si nehrála, na rozdíl od některých jiných učitelů, a přistupovala férově k řešení průšvihů. A že jich nebylo málo!
Naše třída páchala jeden průšvih za druhým - házení pytlíků s vodou z okna třídy na chodník, jízda po zábradlí, a nejhorší snad byla drzost kluků na učitele.
Jarmila toho s námi zažila opravdu hodně, a často na ní bylo vidět, že nás má opravdu plné zuby.
V polovině osmé třídy vážně onemocněla - to jsme se ale dozvěděli až později. Vrátila se na začátku deváté třídy a měla k nám proslov. Jsme její poslední třída, ráda by nás všechny viděla úspěšně opustit základní školu a odejít na střední. Skončí vlastně spolu s námi a těší se na zasloužený důchod.
Devátá třída byla fajn - Jarmila sice vypadala nemocně, ale přesto s námi na konci roku podnikla nezapomenutelný poslední školní výlet do Kroměříže, kam se v důchodu i s manželem odstěhovala.
Dlouhé roky jsme Jarmilu neviděli, ale byli jsme v kontaktu alespoň přes Facebook či email.
V roce 2016 se uskutečnil třídní sraz. Jarmila přijela i s manželem, a až na arogantní chování některých spolužáků to bylo velmi pěkné setkání a hlavně jsme si krásně zavzpomínali s paní učitelkou.
Mimo jiné zmínila i zdravotní problémy, které trápí i jejího muže. Ale doufala, že vše dobře dopadne.
Ze srazu jsem si odnesla i několik fotografií a moc dobrý pocit.
Párkrát jsme si psali přes chat, Jarmila sledovala na Facebooku jak se máme, často nám i psala k fotografiím moc hezké komentáře, které opravdu zahřály u srdce.
V lednu tohoto roku se Jarmila najednou odmlčela, a nikdo o ní nic nevěděl. Měli jsme docela strach.
Když jedu do města, vždy se chodím dívat na pohřební oznámení. A zjistila jsem, že zemřel Jarmilin manžel. Prohrál svůj boj s nemocí. Bylo mi z toho velmi smutno, protože byl strašně fajn člověk.
Ale alespoň jsme věděli, proč nechce komunikovat. Smrt manžela ji prý velmi zasáhla, zhroutila se, a nakonec skončila v domě s pečovatelskou službou.
A největší šok přišel včera, když mi moje sousedka oznámila, že Jarmila před dvěma dny zemřela. Znovu se jí vrátila vážná nemoc, a tentokrát už asi neměla sílu k boji.
Je mi z toho opravdu velmi smutno, ale zůstanou krásné vzpomínky na nejlepší paní třídní učitelku. A ty mi nikdo nikdy nevezme.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Kytice růží

V oku tornáda 2014

3. července 2018 v 14:40 | Eliss
Varování: Článek může obsahovat, byť nechtěně, mírné spoilery!
Katastrofické filmy nemám moc v oblibě. Pamatuji si doby, kdy jsem jako puberťačka zbožnovala tento typ filmů, které se vysílaly na Prima Cool. Většinou šlo o levné béčkové filmy plné nekvalitních triků a herců.
Ale tenkrát jsem to hltala a byla nadšená.
Dnes už tyto filmy moc nevyhledávám, raději skouknu nějaký dobrý horor nebo detektivku.
Rozhodla jsem se udělat vyjímku, a sehnala jsem si snímek V oku tornáda z roku 2014. Zaujal mě jeho obsah i přes celkem nízké hodnocení na čsfd.cz - pouhých 56%, ale na druhou stranu se dají sehnat i horší filmy.
V úvodu snímku se setkáváme s partou středoškoláků, kteří se natáčejí při jízdě autem. Najednou však idylku přeruší nečekané tornádo, které celé auto úplně zdevastuje.
Následují krátké titulky, a hned následuje záběr na velmi netypické vozidlo. Patří skupince lovců tornád - a ti jsou velmi naštvaní, jelikož se jim již dlouho nepodařilo žádné pořádné tornádo zachytit, a tudíž vysychají finanční zdroje.
Pak se záběr přesune zase jinam. Seznamujeme se s Donniem Fullerem, studentem silvertonské střední školy.
Ten právě začíná točit svůj krátký film do časové kapsle, kterou plánuje pustit za pětadvacet let svému budoucímu já.
Žije s tátou, mladším bratrem a psem v malém rodinném domě. Matka mu zemřela před několika lety.
A jako poslední se seznamíme s dvojicí šílenců, kteří točí na YouTube svá videa. Jenže v honbě za vyšší sledovaností neváhají dělat šílené věci - například na čtyřkolce přeskočit hořící bazén.
Donnieho otec je ředitel střední školy, a zrovna dnes se chystá na svůj velký den - promoci studentů. A Donnie má vše točit na několik kamer. Jenže se rozhodne vydat na schůzku s dívkou, a točení přenechá svému mladšímu bratrovi.
Promoce je skoro u konce - když se zvedne silný vítr, a v dálce se objeví tornádo!
Nastává evakuace, chaos, tornádo ničí vše co mu stojí v cestě - včetně aut a domů.
To je přeci ale úplná nádhera pro dvojici YouTuberů a lovců tornád!
Jenže nikdo z nich si nedovede představit, čemu vlastně čelí, a že toto nebude jen tak obyčejné tornádo...
Výsledek obrázku pro Into the Storm
Snímek má optimálně dlouhou stopáž trvající hodinu a půl, a to je jedno z mála pozitiv.
Postavy jsou celkem sympatické, nehrají úplně nejhůře, co jsem však nedokázala skousnout, byla absolutně de***ní dvojice YouTuberů. Situace - jde jim o život, protože jsou těsně vedle tornáda, a místo toho aby začali pořádně rychle utíkat, stojí, koukají, a vše si natáčejí. To mě opravdu vytočilo, protože se mi nechce věřit že by se tak někdo zachoval v reálné situaci.
A pokud ano, leccos to vypovídá o naší společnosti.
Dále mi vadila až přemíra vlastenectví, dialogy, které často vyznívají až neuvěřitelně kýčovitě.
Samotné tornádo a jeho řádění je však zpracované moc hezky a působí reálně. Určitě nebylo zrovna levné dosáhnout těchto efektů.
Příběh spíše podprůměrný, efekty pěkné, no a konec se dal tak nějak čekat. Nebo ne?
Snímku dávám dvě hvězdičky z pěti.
Na delší dobu se zase na žádný katastrofický film nepodívám, zůstanu raději věrná hororům a detektivkám.
A co Vy? Viděli jste tento film? A máte rádi katastrofické filmy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 84 Cáry rubáše

1. července 2018 v 15:32 | Eliss
Autor: Šest autorů
Žánr: Horor
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Osmdesátý svazek z edice Pevnost, vydávaný nakladatelstvím Epocha.
Povídky do knihy vybíral spisovatel K. Kudláč, který se také zaměřuje na hororovou literaturu.
Některé příběhy se odehrávají v minulosti, jiné v budoucnosti - ale u všech Vás bude mrazit v zádech...
Hodnocení: Knihu jsem si objednala přes internetový obchod megaknihy.cz. Byla to má první objednávka a jsem velmi spokojená - balíček přišel už za dva dny, zabalený v kartonu a bublinkové fólii - knížka byla tedy dostatečně chráněná proti poškození.
Jako dárek k objednávce jsem dostala záložku a slevu deset korun na další nákup. Rozhodně mohu tento obchod doporučit.
A teď už k hodnocení. Knížka je celkem krátká, 200 stran jsem přečetla jedním dechem.
Povídky jsou celkem čtivé - nejvíce mě nudila ta poslední s názvem Poltergeist ze školky. Námět ducha obtěžující děti v mateřské školce není špatný, ovšem jeho zpracování je na tom podstatně hůře.
Příběh je nepřehledný, vyskytují se tu rádoby komické situace, které ale k smíchu vůbec nejsou a působí spíše dojmem, že autor chtěl do krátké povídky zakomponovat co nejvíce prvků. Bohužel je to spíše na škodu.
Krev pod sněhem začíná v obývacím pokoji Libuše Novotné. Ta v noci sleduje napínavou detektivku, když v tom ji vyruší rána do okna. Jako by do něj snad narazil pták...
Když se však podívá do truhlíku pod oknem, nalezne v něm lidskou ruku.
Na místo přijíždí poručík Karel Vlček a začíná vyšetřovat děsivý zločin, který jej a jeho kolegy zavede až do temných šumavských lesů, kde se může skrývat cokoliv. A nemusí to být z říše živých.
Tuto povídku hodnotím velmi kladně, líbila se mi nejvíce z celé knihy. I když není moc dlouhá, je opravdu plná temné atmosféry a protože jsem si knihu četla pozdě v noci, pociťovala jsem mrazení v zádech.
Pokud máte rádi hororové povídky, mohu knížku doporučit. Rozhodně si ještě z edice Pevnost nějaké knihy pořídím!
A co Vy? Máte rádi hororovou literaturu, nebo naopak klidnější čtení? A jaké máte zkušenosti s nákupováním knih přes internet? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Cáry rubáše
 
 

Reklama

Výsledek obrázku pro kniha ti sluší