Moje kecy

Knižní recenze 74 Maigretova gangsterská partie, Maigret a bláznivá stařenka

Dnes v 11:57 | Eliss
Autor: Georges Simeon
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Komisař Maigret je typický svou zálibou v dýmkách, dobrém jídle a pití a především pro svůj policejní instinkt a schopnost vcítit se do pachatelova jednání.
Děj knih se odehrává většinou ve Francii, ale někdy i ve Švýcarsku nebo Spojených státech.
V Maigretově gangsterské partii se Maigret zabývá podivným telefonátem paní Longnonové, která nálehavě prosí Maigreta o pomoc. Její manžel se už totiž několik dní neukázal doma a protože je paní Longnonová odkázána kvůli své nemoci na lůžko, nemůže se ani vydat manžela hledat.
Maigret se pouští do pátrání, a brzy zjišťuje, že bude mít co do činění s gangstery ze sousední Itálie.
Podaří se nakonec Longnona vypátrat a zneškodnit nebezpečné cizince?
V Maigretovi a bláznivé stařence se strážník Picot hned na začátku seznamuje s podivnou stařenkou, která přijde na komisařství a nutně potřebuje mluvit s komisařem Maigretem. Ale protože Maigret je velmi zaneprázděn, dostane se stará paní k jeho podřízenému Janvierovi.
Paní Antoine de Caramé - tak se stará paní jmenuje - vypráví Janvierovi podivný příběh. Když se poslední dny vrací ze svých procházek, věci v bytě jsou na jiných místech než je zanechala, nic se však nikdy neztratilo. Janvier tomu nepřikládá valný význam.
Maigret je o výpovědi paní de Caramé informován, pro spoustu práce však návštěvu u ní doma pořád odkládá.
Nakonec se dozvídá, že stará paní byla přímo ve svém bytě zavražděna. Hluboce jím to otřese.
Kdo mohl chtít zabít skoro devadesátiletou ženu? Kdo ji tak moc nenáviděl? Okolnosti vraždy jsou zvláštní, protože z bytu se navíc nic neztratilo.
Mezi podezřelými se ocitá neteř paní de Caramé Angéle se svým synovcem Billym. Jsou to jediní příbuzní.
Proč by však kvůli majetku zabíjeli stařenku, která by stejně za pár let zemřela přirozenou smrtí?
Maigreta a jeho spolupracovníka Lucase čeká složitý případ plný lží a intrik...
Hodnocení: Maigretova gangsterská partie se mi četla velice těžko. A to kvůli velkému počtu jmen, a rychlým zvratům.
Pochválit musím ale staromódnost gangsterů a jejich způsoby, a také pěkně popsanou atmosféru Paříže.
Osobně pro mě zatím nejslabší z Maigretových příbehů.
Maigret a bláznivá stařenka mě zaujal mnohem více. Hned ze začátku mě zaujala postava paní de Caramé a její pěkně popsané způsoby a hlavně obrovská skromnost. Její vražda mě zamrzela, ale o to více jsem rychle hltala stránky, abych konečně zjistila identitu vraha!
Můj tip mi bohužel nevyšel, ale o to větší jsem měla potěšení z konečného vysvětlení.
Procenta strhávám za nezajímavost prvního příběhu, ale jsem v celku spokojená.
A co Vy? Máte rádi příběhy Maigreta? A líbila se Vám více knižní, nebo filmová předloha?
Napište mi do komentářů! Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Maigret a bláznivá stařenka

Polednice 2016

Sobota v 12:41 | Eliss
Polednice je český film natoočený v roce 2016. Na čsfd.cz je v kolonce žánr napsáno, že je: mysteriózní, psychologický, horor, drama. Vše tedy vypadá na zajímavou podívanou i přes 52%, které snímek aktuálně má.
V hlavních rolích se představí Anna Geislerová, Daniela Kolářová a Karolína Lipowská a režie se ujal Jiří Sádek.
Eliška se svou dcerou Anetkou se právě stěhují do malé zapadlé vesničky, která je rodištěm Eliščina manžela Tomáše.
Ubytují se v polorozpadlém domku, ve kterém kdysi Tomáš vyrůstal. S Tomášem se nyní kvůli velkým hádkám nestýkají.
Ale Elišku čeká spousta práce jak s budováním nového domova, tak i s bojem s všudypřítomnou byrokracií.
Matka s dcerou si tedy postupně zvykají na nové prostředí, na mnohdy zvláštní povahy vesničanů, mezi kterými vyčnívá paní Mrázová s velmi zanedbaným vzhledem a podivnými prupovídkami směrem k Elišce a její dceři.
Nejčastěji se zmiňuje o Polednici, která má Anetku ukrást, pokud na ni nebude její matka dávat dostatečný pozor.
Eliška je toho názoru, že paní Mrázová je jen bláznivá, neškodná, stará žena.
Když však začne obě ženy pronásledovat a dokonce v noci vnikne do jejich domu, stává se situace vážnější.
Výsledek obrázku pro Polednice 2016 Kolářová
Celá vesnice je zahalena v ponurém hávu, jako by tu na obcházelo něco temného. A to doslova. Černá postava, která bloudí polem při odbíjení dvanácté hodiny na klidu nepřidá.
Eliška před svou dcerou úzkostlivě skrývá velké tajemství, které může změnit nenávratně Anetčin život...
Když se jednoho obzláště dusného rána najde na poli mrtvola, bude muset Eliška zapojit všechny své síly, aby ochránila svůj i dceřin život. Protože Polednice může již brzy zaklepat na jejich vrátka...

Na tento snímek jsem se velice těšila. Po shlédnutí traileru jsem měla pocit, že půjde o zfilmování básně od Karla Jaromíra Erbena. Jsou tu určité podobnosti s touto básní, avšak dějová linie se odehrává v současné době.
Hudební složka působí spolu s bzučením hmyzu velmi, velmi zlověstně. Vhodně vybrané prostředí ještě dotváří pochmurnost snímku.
Anna Geislerová hraje jako vždy perfektně, a i postavy vesničanů jsou relativně uvěřitelné - zvlášt Daniela Kolářová svou roli opravdu prožívá.
Posledních deset minut je nejlepších, opravdu jsem nevěděla, co si o podivném chování hlavní hrdinky myslet, a nakonec...
Jsem spokojená a film hodnotím 70%. Rozhodně to není snímek pro každého, ale spíše pro ty, co mají rádi mysteriózní filmy s prvky hororu. Na českou tvorbu rozhodně velmi pěkný počin.
A co Vy? Máte rádi mysteriózní filmy? A viděli jste Polednici? Pokud ano, budu ráda za Vaše názory!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Polednice 2016

Zajímavosti o čaji

Čtvrtek v 19:46 | Eliss
V dětství pro mě byl čaj začátkem každého rána. Než jsem šla do školy, nebo i o víkendu mi máma nebo táta vařili čaj.
Většinou jahodový se smetanou, ten jsem měla nejraději.
Pokud jsem byla nemocná, vypila jsem spoustu čaje. Jaké to bylo ukliďňující mít u sebe hrníček s teplou tekutinou!
Postupem času jsem však na čaj zanevřela. Ani nevím proč. Vím, ono je lepší si jej dát alespoň ráno kvůli povzbuzení a zahřátí.
Možná mi jej znechutilo popíjení mnohdy odporného školního čaje.
K čaji jsem se vrátila až před čtyřmi lety. A to jen díky návštěvám mé oblíbené kavárny, kde vaří výborný pyramidový čaj různých příchutí. Mezi mé favority patří anglický snídaňový a mátový. Miluji jeho pepermintovou chuť.
Doma si nejčastěji vařím černý od značky Jemča nebo Ranní Pickwick.
Kvůli častým problémům s močovým měchýřem jsem musela pít i urologické bylinné čaje, které mi vůbec nechutnaly.
Značka Teekanne má ve svém urologickém čaji tyto bylinky: nať přesličky rolní, kořen lékořice, list břízy a nať zlatobýlu.
Chuť tedy nic moc, ale již několikrát mi pomohl.
Pokud bych si měla vybrat čaj nebo kávu, vždy raději sáhnu po čaji.
Zde je tedy pár zajímavostí o tomto povzbuzujícím horkém nápoji:
1.) Čaj byl objeven před 5000 lety v Číně.
2.) Kolem roku 1715 bylo v Londýně více než 500 kaváren nabízející čaj.
3.) Přidávání citronu do čaje je dávný ruský zvyk.
4.) Lidé s vředovou chorobou by neměli pít silný černý čaj, protože podobně jako káva stimuluje vylučování žaludeční kyseliny a tak žaludek dovede pěkně podráždit.
5.) Jediný šálek čaje obsahuje asi 40 mg kofeinu, což je asi dvakrát víc než v Cole.
6.) V Británii se čaj těší velké oblibě. Tvoří celých 45% procent spotřeby nápojů!
7.) Pokud se čaj pije při jídle, snižuje vstřebávání železa z potravin.
8.) Čaj z lipového květu má ukliďňující účinky. Pomáhá při migrénách, snižuje napětí a výborně se po něm usíná.
9.) Čaj z malinového listí se může používat k vyplachování úst. Nedoporučuje se ženám v prvním trimestru těhotenství, protože zvyšuje riziko samovolného potratu.
A co Vy? Máte rádi čaj, nebo dáváte přednost kávě? A máte raději černý nebo zelený? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den s šálkem dobrého čaje, Vaše Eliss ♥
PS: Přikládám fotku svého oblíbeného hrnečku, do kterého si vždy vařím čaj.
Výsledek obrázku pro hrnek shaun

Nečekané setkání

Úterý v 16:42 | Eliss
Asi před půl rokem jsem se tu rozepisovala o svém dost otřesném zážitku s "kamarádem" Jirkou.
Známe se už asi deset let, chodili jsme často na kávu, do kina a párkrát jsem jej navštívila i doma. Jirka je asi o pět let starší než já, ale i tak jsme si výborně rozumněli.
Asi před dvěma lety se však něco pokazilo. Začal se na mě dívat jinak. Často měl různé sexuální narážky, využil každé příležitosti aby se mě mohl nějak nenápadně dotknout a celkově naše setkání byla divná. Už to nebylo ono.
Vrcholem všeho bylo, když mi začal psát vulgární textovky, a to moc dobře věděl, že jsem zadaná.
Na půl roku jsem se s ním přestala bavit, vloni v únoru jsem se však rozhodla, že mu dám ještě šanci. Třeba se změnil.
Bylo to jednoho zimního dne, kdy mi napsal něco ve stylu: "Jedu zrovna kolem, beruško. Dáme rychlý pokec a cígo?"
Ten den sice už nesněžilo, ale i tak bylo docela chladno. Vzala jsem si na sebe teplou bundu a vyrazila jsem na zastávku, kde jsme měli domluvený sraz.
Jirka seděl v autě a když mě viděl přicházet, otevřel okýnko. "Pojď si sednout dovnitř. Já tady taky kouřím. Venku je hrozná zima."
No, proč ne. Otevřela jsem dveře spolujezdce, posadila se a vytáhla cigarety. "Jak se máš?" zeptala jsem se.
Neodpověděl mi. Zničehonic rychle nastartoval a odjížděl neznámo kam. "Co je? Já s tebou nechci nikam jet. Zastav, musím být za chvíli doma!" Vyskočila bych klidně za jízdy, jaký jsem měla strach, ale bohužel vnitřní páčka na otvírání dveří byla ulomená... Vytáhla jsem tedy z kapsy telefon, že zavolám příteli. Jirka mi jej bleskurychle srazil z rukou na zem a zařval na mě, že jestli na ten telefon ještě šáhnu, klidně mi zlomí ruku.
Ovládl mě obrovský strach, co když mě zabije, nebo mi ublíží... Jirka je obrovský chlap, měří přes dva metry a pravidelně posiluje.
Dojeli jsme k lesu. Bydlím na vesnici, všude bylo pusto, prázdno.
Vytáhl mě z auta ven, strčil do mě, a já upadla na štěrk. To, co se dělo potom, bylo velmi pokořující. Když jsem se pokusila o odpor, vrazil mi pořádnou facku. Ze strachu jsem jej raději nechala, ať dělá co chce, a jen se modlila, ať to celé přežiju... Po skončení toho všeho na mě hodil můj rozpadlý telefon a ujel pryč. Nechal mě tam ležet špinavou od hlíny a v roztrhaném oblečení.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Nakonec jsem se nějak sebrala, pokusila se trochu upravit, poskládala jsem po nějaké době telefon - neskutečně se mi třásly ruce - a zavolala si taxi. Jela jsem rovnou na policii.
Tam se na mě od začátku dívali nedůvěřivě. Policista, co mě vyslýchal jako první mi sdělil hned na začátku to, "že Jirku zná a je to jeho kamarád." Super, a co jako?
Neposlali mě ani na nějakou lékařskou prohlídku, od první chvíle se na mě dívali jako na lhářku.
Samozřejmě jeli i pro Jirku, který už byl doma a podle svých slov se zrovna chystal jít spát.
Asi pět hodin jsem byla na výslechu, otázky byly neskutečné. Co měl Jirka na sobě? Jaký má typ auta? Co přesně se stalo? Proč jsem za ním šla? Může to někdo dosvěčit? Jak dlouho Jirku znám? Chtěla jsem ho někdy za partnera?
Nic. Nikdo nás neviděl, nikomu jsem neřekla kam a za kým jdu. Vše jsem si prý vymyslela z "nešťastné lásky." A to oblečení jsem si taky rozškubala sama a jen tak pro legraci jsem si nacpala do kalhotek hlínu.
Jirka měl navíc alibi od rodičů, kteří mu dosvědčili, že byl celou dobu u nich.
Policie mě navíc obvinila z křivého svědectví a musela jsem ještě zaplatit pokutu na úřadech. Ten pocit křivdy je obrovský.
Se vším jsem se svěřila příteli a nejbližší rodině. Můj pohlavní život je téměř nulový, necítím se na to. V noci sama nikdy nejdu ven, často se mi zdají noční můry a pokud někde vidím auto podobné tomu Jirkovému, automaticky přidávám do kroku a ovládne mě strach.
Je to už více než rok a na Jirku jsem osobně nikde nenarazila. A přítel naštěstí také ne.
Minulý víkend jsme v neděli ráno rozhodli, že si uděláme k obědu tortilly. Našla jsem na internetu nějaké zajímavé recepty a naše první volba v obchodech je vždy Lidl. Dobře se nám v něm nakupuje - a navíc Jirka tam nechodí, protože to má přes celé město.
Zaparkovali jsme na parkovišti. Na parkovišti stály dvě zelené škodovky a obě stejný typ jaký má Jirka.
Zarazilo mě to, ale řekla jsem si, že je to jen pouhá náhoda. Hned po příchodu dovnitř jsem vzala malý jezdící vozíček a přesunula se kmým oblíbeným sladkostem. A najednou jsem naprosto instinktivně ucítila, že mě někdo pozoruje.
Otočím se a tam Jirka. Polilo mě horko, rozbušilo se mi srdce a nevěděla jsem co dělat. Na ten jeho pohled plný zloby a nenávisti nikdy nezapomenu. Udělal pár kroků směrem ke mě.
Ale v tom se ke mě vracel od regálů s pečivem přítel. Jirka se okamžitě zarazil, vzal svůj vozík a velmi rychlými kroky odešel z dohledu. Celý nákup jsem ho už neviděla. Myslím, že když viděl, že nenakupuji sama, rozhodl se okamžitě zmizet.
Sice mi nic neřekl, ale stačil mi jen ten pohled, který mi opět celý zážitek pěkně hnusně vrátil zpátky. Příteli jsem raději ani nic neřekla. Do Lidlu už tedy pěkně dlouho nepůjdu.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro obchod se zeleninou

Knižní recenze 73 Ženy

15. dubna 2018 v 14:06 | Eliss
Autor: Charles Bukowski
Žánr: Román, Erotický
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Henry Chinaski se pomalu blíží k pátému křížku, to mu však nic neubírá na životním elánu.
Stárnoucí spisovatel žíjící v Los Angeles se utápí v alkoholu, nezdravém způsobu života a již přes čtyři roky neměl žádnou ženu.
Je dvakrát rozvedený, pokud má peníze občas zaplatí i alimenty na své děti a všechny životní trable bere s nadhledem.
O pár stránek později se na čtení poezie seznamuje s čtyřicetiletou Lýdií Vanceovou. Zpočátku si jen občas zatelefonují, pak však dojde i na večeři, která skončí velice reálně popsaným sexem.
Henryho toto setkání změní. Chvíli je s Lýdií, přičemž jejich vztah je velmi bouřlivý a každou chvíli se rozcházejí.
Stárnoucí spisovatel se najednou začne velmi intenzivně zajímat o ženy, a to hlavně o ty mladé.
I když je jen průměrný spisovatel, přesto má spoustu fanynek, které jsou ochotné se k němu vypravit i z vzdálených zemí.
Henryho život se promění v jednu velkou párty plnou alkoholu, drog a sexu...
Hodnocení: Tak tahle knížka, to bylo tedy něco! Mé první setkání s Bukowskim, ale rozhodně ne poslední.
Knížku mi doporučil můj přítel - je to snad jediná knížka kterou kdy četl - a protože o ní mluvil hezky, půjčila jsem si ji v knihovně.
Není tu nouze o vulgarismy, syrově vylíčené sexuální scény a mnohdy až absurdní situace, které hlavního hrdinu potkávají.
Na této knize se mi líbí i to, že nemá v podstatě děj, je jen krutě reálným soupisem Henryho života.
Tady je malá ukázka z knihy:
Po láhvi vína a onom dvouhlavém klukovi jsem vlezl na Deboru a měl tentokrát trochu štěstí. Poskytl jsem jí dlouhou, třaskavou jízdu plnou neočekávaných zvratů, dokud jsem do ní nevystřelil.
Jsem spokojená. Tak dobrý pocit po přečtení knížky jsem neměla už velmi dlouho. Při čtení jsem často dostávala záchvaty smíchu.
Líbí se mi i ironický podtón, který je ale bohužel v některých situacích až smutný. Věřím, že někteří mohli zažít podobné zážitky, které jsou popsané v knize.
Doporučuji všem milovníkům dobrých erotických románů. Rozhodně lepší čtení než Padesát odstínů!
A co Vy? Máte rádi Charlese Bukowského a jeho styl psaní? A četli jste tuto knihu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Charles Bukowski ženy

Obuv

12. dubna 2018 v 18:30 | Eliss
Ač se to některým z Vás bude zdát divné, už od osmnácti let mě trápí křečové žíly.
Začalo se to projevovat bolestí v ohybu kolene, zejména po dlouhém stání nebo procházkách. Postupem času mi začaly vystupovat žíly nad povrch kůže. A to na obou nohách, převážně na lýtkách.
Dlouho jsem tento problém neřešila, ale asi před třemi lety jsem byla na předoperačním vyšetření a lékařka udiveně konstatovala, že mám již tak v mladém věku hodně rozvinuté křečové žíly.
A to mezi rizikové faktory patří vysoký věk, obezita a nedostatek pohybu. Ani jedno nesplňuji, ale bohužel se toto onemocnění může dědit. Mého tátu také trápily křečové žíly, ale až po čtyřicítce. Byl na operaci, která mu bohužel vůbec nepomohla.
Koupila jsem si mast s mentolem a kaštanem koňským, která má příjemný chladivý účinek a pomáhá mi od bolesti.
Když jsem nastoupila na učební obor pekař, dali nám pracovní oděv a obuv. S oděvem nebyl problém, ale s botami ano.
Měla jsem pocit, jako bych měla celou pracovní dobu na nohou závaží, a bolesti byly tak intenzivní, že mi ráno dělalo často problém vůbec vstát. Asi půl roku jsem to vydržela, pak jsem si však zašla k doktorce.
Donesla jsem jí ty boty ukázat a ptala jsem se, jestli by mi mohla napsat doporučení k nošení jiné obuvi.
Docela se divila, že učňům dává vedení školy takové těžké boty. A samozřejmě mi vzhledem k mým problémům s křečovými žílami potvrzení do školy napsala.
Hned druhý den jsem si vzala na praxi bílé plátěné tenisky a potvrzení dala mistrové. Jen se podívala co mám obuté, kývla a nijak to nekomentovala. Ani se neptala, co mám za problémy.
Takto jsem ve školní pekárně fungovala celé tři roky. Když mě jednou poslali na smluvní pracoviště - do malé pekárničky ve městě - chodila jsem tam dokonce v bílých croksách a nikomu to žíly netrhalo.
Nikdy se mě nikdo nezeptal, kde mám vhodnou pracovní obuv. Jasně, asi to je proti pravidlům. Ale když to nikomu nevadilo, proč neulevit bolavým nohám.
Po úspěšném zakončení oboru pekař jsem nastoupila na kuchaře-číšníka. Dost dlouho jsem byla na obsluze ve školní jídelně, kde jsem nosila baleríny. To bylo fajn.
Ale po nástupu do kuchyně tu opět byla má noční můra. Těžké boty. Dolů přikládám obrázek a tady je popis pracovní obuvi, kterou nosím asi tak 7-8 hodin denně, pokud jsem na praxi:
-Hydrofóbní úprava
-Svršek z pratelného mikrovlákna
-Bílý sandál
-S ocelovou špicí
Největší problém je asi ta ocelová špice. Boty jsou opravdu těžké, necítím se v nich vůbec dobře a využívám každé příležitosti, abych se mohla na chvíli přezout do papučí. Třeba i když jdu na toaletu.
Samozřejmě, že jsem si znovu zajistila potvrzení od lékaře. Ale ejhle. Tentokrát mi nová mistrová řekla, že si musím koupit speciální zdravotní obuv s atestem. Po brouzdání na internetu jsem zjistila, že tyto boty se pohybují kolem 500 korun a výše.
Přitom obuv, kterou jsme nafasovali, stojí 750 korun. To je docela dost. Proč tedy škola nekoupí učňům levnejší, ale odlehčenější obuv, která bude stejně bezpečná? Proč nemohou mít více dodavatelů - rozhodně je více žáků, kteří tyto těžké boty nosit nemohou. Přijde mi to jako podraz, kupovat těžké boty a nutit je žákům.
A pokud nechceš nebo nemůžeš? Kup si za několik stovek vlastní. Zatím je tedy situace taková, že trpím v těžkých, nepohodlných botách, které mi zhoršují křečové žíly. Ta bolest je někdy opravdu šílená...
Papír od lékaře mám. Ale bohužel je mi v této situaci na nic.
Co si o tomto myslíte Vy? Mají učni nosit těžkou obuv, nebo její odlehčenou, ale bezpečnou verzi? Hned dole najdete obrázek obuvi, kterou nosíme na pracovišti.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Záhada Blair Witch 1999

10. dubna 2018 v 16:03 | Eliss
Upozorňuji, že článek může obsahovat byť nechtěné spoilery!
Záhada Blair Witch je název amerického hororu z roku 1999.
Jsem milovník hororů, a proto jsem si nemohla nechat ujít hororovo-mysteriózní snímek podle "skutečné" události.
Celý film trvá pouhých 86 minut, což ocení zejména ti, co mají raději kratší stopáž filmu.
Na začátku stopáže se seznamujeme s trojicí mladých lidí - Heather, Joshem a Michaelem - kteří se vydávají do městečka Burkittsville do místních lesů natočit dokument o čarodějnici z Blair. Burkittsville se dříve jmenovalo Blair.
Skupinka tří dobrodruhů vyzpovídává místní obyvatele, mezi kterými jednoznačně vyčnívá podivínka Mary Brownová a její setkání s chlupatou čarodějnicí.
Čarodějnice měla unášet malé děti a posléze je pojídat.
Po těchto úvodních rozhovorech se přesuneme do lesa. Z pohledu Heather a Joshe sledujeme jejich cestu k Mrtvé skále, kde v minulém století neznámý pachatel brutálně umučil pětici mužů.
Poté se skupinka vydává na další cestu, a protože začíná pršet rozhodnou se postavit stan. Bohužel nemohou rozdělat oheň, ale i přes to noc proběhne relativně v klidu. Až na to, že Josh slyšel pozdě v noci podivné chichotání.
Výsledek obrázku pro the blair witch project movie
Ráno se vydávají na hřbitov. Ale už začínají první hádky. Oběma mladíkům se nezdá orientace Heather v terénu, která má jako jediná mapu a tvrdí, že přesně ví kam mají jít.
Po docela zdlouhavé cestě přes řeku se octnou na hřbitově. Ten je ale docela zvláštní. Místo náhrobků jsou tu totiž hromádky kamení.
A druhou noc už se kolem jejich tábořiště dějí podivné věci. Venku je slyšet křik dětí a podivné rachocení kamenů.
Heather vyběhne i s kamerou ze stanu, ale nic zvláštního nevidí. Kdo tedy stojí za těmito zvuky?
Další den se všichni shodnou na tom, že rozhodně nestojí o to zaplést se s nějakým podivínem, který je celou cestu sleduje.
Rozhodnou se tedy vrátit domů.
Jdou dlouho, a protože je Heather znovu ujistí, že ví kudy jít, znovu postaví stan a doufají, že tato noc bude jejich poslední.
Opět je nečeká klidný spánek. Křik, bouchání kamenů a nelidské skřeky by vzbudily i mrtvého.
A ráno je tu další překvapení. Přesně tři úhledné hromady kamenů před jejich příbytkem...
Další cesta. Podivné obrazce ze dřeva připomínající voodoo. A zaparkované auto v nedohlednu.
Jak dopadne jejich putování? Dostanou se do spárů neznámého pronásledovatele? Nebo je za celou tou situací něco mnohem děsivějšího?
Výsledek obrázku pro Blair Witch forest
Film jsem viděla poprvé asi před deseti lety. Byla jsem sama doma, rodiče byli snad na nějaké oslavě. A já si večer pustila online na internetovém serveru Záhadu Blair Witch.
Na svůj první dojem nikdy nezapomenu. Do té doby jsem strašidelnější film ještě neviděla.
Nejde tu o nějaké skvělé efekty či triky. Dokonce tu není ani hudební podklad, díky kterému je snímek příjemně civilní.
Jde tu o strach z neznámého. Neznámého, co trojici hrdinů dýchá na krk.
Děsivé zvuky - poprvé jsem si pustila film ve sluchátkách a je to opravdu velmi sugestivní, les, který na první pohled působí "mrtvě" - neslyšela jsem tu pípnout ani ptáčka.
Vztahy mezi Heather a zejména Joshem se přiostrují, panuje obrovská nervozita a ono i prostředí lesa působí děsivě samo o sobě. Panuje tam hrozně zvláštní pošmourná atmosféra.
Lekačky jsou děsivé a závěr? To je jedna velká smršť napětí a infarktových scén. Pro mě je stokrát lepší než ty moderní horory, které jsou někdy opravdu vykrádačkou všeho možného co již bylo natočeno.
Myslím, že pro správného milovníka hororů je tento film tak trochu povinností. Jeden z filmů, na které se vždy ráda podívám a nikdy neztratí své kouzlo.
A co Vy? Viděli jste Záhadu Blair Witch? A líbila se Vám? Nebo ne? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 72 Noční lovec

8. dubna 2018 v 17:04 | Eliss
Autor: Chris Carter
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 80%
Obsah: V Los Angeles řádí sériový vrah. Na ženách, které si vybral za oběť, nejsou patrné žádné známky násilí, přesto mají ve tvářích vepsáno neskutečné utrpení.
O to hrůznější je fakt, že jim byly před smrtí zašity do těla různé děsivé předměty, mimo jiné i třeba zápalná světlice.
Všechny tyto předměty mají za úkol způsobit oběti před smrtí co největší bolest.
Vyšetřování těchto sériových vražd mladých žen se ujímá detektiv Robert Hunter se svým kolegou Carlosem Garciou.
Brzy se jim podaří najít to, co zavražděné ženy spojuje. Pátrání po pachateli to však ani trochu neusnadní.
Nakonec se budou muset spojit se soukromou vyšetřovatelkou Whitney Myersonovou. Dopadnou společnými silami vraha a zachrání tak další mladé ženy, které byly již uneseny?
Hodnocení: Knihu jsem dostala na Vánoce, ale k jejímu přečtení jsem se dostala až tento měsíc.
Robert Hunter i jeho kolega jsou moc sympatičtí a líbí se mi i flashbacky z minulosti, které jsou vyprávěny velmi realisticky.
Velmi hezky je tu vylíčeno prostředí Los Angeles - mám ráda atmosféru tohoto města i s jeho negativy.
Kniha ani chvíli nenudí, stále se ocitáme buď na místě činu, u posledních okamžiků obětí či při pátrání a rozhovorech s podezřelými.
Konec a s tím i vysvětlené důvody vražd mě opravdu zaskočily a rozhodně mohu říci, že tato knížka patří mezi nejlepší moderní detektivky, co jsem v poslední době četla.
Pokud máte rádi detektivky s pochmurnou, ale zároveň i příjemnou atmosférou, mohu jen a jen doporučit!
A co Vy? Četli jste tuto nebo jinou knihu od Chrise Cartera? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den. Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Noční lovec

Jde jim o naše zdraví?

6. dubna 2018 v 17:51 | Eliss
Všichni to známe. Jsme nemocní, něco nás bolí. Jako první si většinou vezmeme nějaký prášek, popřípadě navštívíme lékaře, odkud povětšinou chodíme s receptem nebo seznamem léků, které si máme koupit.
Ale je to opravdu vždy potřeba? Neříkám, pokud má někdo vysoký tlak či cukrovku. Tam jsou léky samozřejmě nutné.
V roce 2015 upozornil bývalý ředitel švédské zdravotnické společnosti na zatajování léků proti rakovině a šíření málo účinných léků kvůli většímu zisku.
Spousta konspirátorů má teorii, že lék na rakovinu byl již dávno vyvinut, ale mocní a bohatí byrokraté jej nechtějí pustit do světa. Důvodem má být mimo jiné i záměrné likvidování populace z důvodu přelidnění. Není něco takového ale až příliš přitažené za vlasy?
Dále mají lékaři téměř přehlížet léčivé účinky bylinek a spousta z nich odmítá homeopatika jako "šarlatánství."
Osobní zkušenost s homeopatiky nemám. Někteří známí je tvrdě odsuzují, ale jedna mámina kamarádka si je nemůže vynachválit, protože jejím dětem pomohly s chronickým kašlem lépe než nějaká antibiotika.
Bylinky jsou rozhodně velkým pomocníkem při léčbě různých nemocí dýchacích cest, problémů s močovým měchýřem a určitě likvidují spoustu dalších nemocí.
Jenže jejich problém je, že byliny se nedají patentovat. Mě osobně nikdy žádný lékař neřekl, abych se zkusila vyléčit pouze přírodním způsobem. Zato jsem někdy odcházela i se třemi recepty, ale léky mi paradoxně spíše uškodily.
O svých problémech s užíváním antidepresiv jsem psala v jednom z minulých článků.
Před třemi lety jsem o prázdninách měla dost bolestivý zánět močového měchýře. Po návštěvě praktické lékařky jsem začala brát antibiotika. A už třetí den se mi spustily naprosto příšerné střevní potíže - asi týden mi stačil pouhý doušek vody a už jsem utíkala na toaletu, často jsem to i nestihla. Takové zdravotní problémy nepřeji nikomu.
Po konzultací s lékařkou, která mi sdělila, že za můj problém pravděpodobně mohou antibiotika, která mi mohla poškodit střevní mikroflóru, jsem je byla nucena vysadit. Ale i tak trvalo dlouho, než jsem mohla pořádně jíst.
Hrozné je už to, že kterýkoliv lék si koupím, při čtení příbalové inormace mi až vstávají vlasy hrůzou z toho, co vše za škody mohou v lidském organismu napáchat.
A třeba takové očkování, které nám má zajistit imunitu proti například obrně, záškrtu, černému kašli...
Jsou rodiče, kteří nechtějí své děti nechat očkovat. Ale v tom případě jim hrozí velké problémy, dokonce i vězení. Je to přehnaný strach?
Moje bývalá třídní učitelka nám na třídním srazu vyprávěla, jak její dvouletý vnuk začal po povinném očkování vykazovat známky autismu. Začal se vracet zpátky ve vývoji, který předtím probíhal úplně normálně. Přestal chodit, byl apatický, nejevil žádný zájem o hračky a jiné vjemy.
Myslí si, že za tento stav mohlo to očkování, bohužel to nemohou dokázat. Nikdo z lékařů ssamozřejmě nechce slyšet, že by mohli mít na něčem podobném podíl viny.
Před třemi lety jsem podstoupila nepovinné očková proti rakovině děložního čípku. Často jsem přemýšlela, jestli toto rozhodnutí bylo správné a zda mě dokáže vakcína opravdu před touto nemocí ochránit.
Myslím, že ve farmaceutickém průmyslu se točí neuvěřitelné množství peněz a věřím, že k nějakým nekalostem tam určitě může docházet.
Co si o očkování a předepisování velkého množství léků myslíte Vy? Máte nějaké negativní zkušenosti s očkováním? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný dubnový den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Homeopatika

Moje Superstar

4. dubna 2018 v 16:18 | Eliss
Chci se pokusit vydat článek do soutěže pořádané na Srdci blogu, ale opět nevím, jestli se vejdu do limitního počtu znaků. Ale za zkoušku to stojí!
Už asi pět let patří mezi mé TOP skupiny Nirvana. Dnes bych chtěla věnovat pár slov tomu, co pro mě znamená.
Jako první jsem poznala song Smells like teen spirit, který občas pouští v rádiu.
Je pravda, že se mi moc líbil, ale tehdy ještě má láska k Nirvaně nevznikla. Před asi pěti lety jsem si při náhodném brouzdání hudebními videi všimla této skupiny.
Pustila jsem si namátkově jedno video. A byla jsem vtažena do víru songů ve stylu grunge. Pro někoho neposlouchatelná změť podivných tónů, depresivní texty a mnohdy až bolestivé prožívání textů.
Ale i přes tyto všechny výtky - a právě to prožívání textů se mi líbí, mám ráda, když má hudba emoce - patří Nirvana mezi mé srdcové záležitosti.
Písně Nirvany mě nabíjí energií, zlepšují mi náladu a ukliďňují mě. Za zmínku stojí i Kurtův příjemný hlas, který jednoznačně vyčnívá.
Pro někoho Kurt představuje jen obyčejného feťáka, který se "odprásknul" brokovnicí, ale pro mě znamená mnohem více.
Ztotožňuji se s většinou jeho názorů, ale co je důležité - říkal upřímně co si myslí bez ohledu na to, co si o tom bude myslet okolí. Zde je jeden z jeho výroků:
"Rozhodl jsem se, že si vypěstuju závislost. To jediné mě může zachránit před tím, abych si ustřelil palici."
Vzhledem k okolnostem jeho smrti z toho až zamrazí...
Můj osobní názor je, že Kurt nebyl špatný člověk. Bohužel jej hodně ovlivnily drogy, kterými překonával nesnesitelné problémy se žaludkem a snad i nechtěnou slávu. Na spoustě videí s jeho rozhovory mi připadá jako velice introvertní a uzavřený člověk. Samozřejmě se můžu mýlit.
Každopádně pro mě Nirvana zůstává hudební ikonou a ať si o tom každý myslí co chce.
Výsledek obrázku pro Star little
Doufám, že se Vám můj soutěžní příspěvěk - ani nevím jestli projde - alespoň trochu líbil.
Rozhodně mi napište do komentářů, co si o Kurtovi a jeho hudbě myslíte Vy! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný slunečný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro Kurt Cobain avatar

Povedlo se?

2. dubna 2018 v 11:47 | Eliss
V jednom z minulých článků jsem rozebírala svůj problém s antidepresivy. Brala jsem je již třetím rokem, vypěstovala si závislost, ale ten největší problém bylo čím dál větší zapomínání. Sice maličkostí, ale byly situace, kdy to bylo opravdu trapné.
Zapomínala jsem třeba to, co mi řekla mistrová na praxi před pěti minutami. Připadala jsem si jako blázen, když jsem se šla znovu zeptat, co že to mám vlastně udělat.
Připadalo mi, že se tento problém zhoršuje. Začínala jsem zapomínat na dohodnuté schůzky, věci do školy - a na ty jsem byla vždycky pořádná, hlavně co se týče různých referátů.
Začala jsem pátrat na internetu a projížděla jsem si různá diskuzní fóra. A několik uživatelů mělo po dlouhodobém užívání stejný problém jako já.
Když jsem se s tím svěřila své psychiatričce, která mi léky předepisuje, skoro mě neposlouchala a jen nad tím mávla rukou.
Když se rozhodla zvýšit mi dávku na 10 mg - brala jsem 5 mg - kategoricky jsem to odmítla. Stačila mi totiž ta ranní dávka a připadala jsem si jako "želé."
Již několikrát jsem uvažovala o vysazení. Jenže jsem měla strach, že s mojí osobností nastaně nějaká velká změna a již nebudu taková jako dřív.
Po dlouhých úvahách jsem přistoupila k pozvolnému snížení dávky na 2,5 miligramu. Zpočátku to se mnou nic nedělalo, cítila jsem se pořád dobře.
Proto jsem si jednoho rána nevzala ani těch 2,5 miligramu. A to se teprve začaly dít věci.
Ještě že byl víkend a já byla doma, protože ve škole bych to nezvládla ani náhodou. Byla jsem hrozně nervózní - rozčílila mě až k nepříčetnosti i sebemenší maličkost, bolela mě hlava, která se mi asi za tři dny začínala docela škaredě motat, několikrát jsem dokonce ztratila rovnováhu.
Připadala jsem si jako feťák, který nemá přístup ke své droze.
Zvládla jsem to, ale s vypětím všch sil a často jsem měla velké nutkání po svém "věrném příteli" sáhnout, nikdy jsem to ale neudělala.
Jsou to dva týdny a myslím že můžu říct, že už nebudu mít žádné bažení a abstinenční příznaky.
A cítím se o mnoho lépe. Perfektně se mi pročistila hlava, přestala jsem úplně zapomínat a jakoby si svět kolem sebe více užívám. O sexuálním libidu, které jsem měla utlumené, ani nemluvě.
Ale co je nejdůležitější. Tyto léky mi měly pomoci bojovat s anorexií. A víte co? Po vysazení mám velkou chuť k jídlu, snídám, obědvám, večeřím, a jídlo mi už dlouho tak nechutnalo jako nyní.
Chemie, která mi měla pomoci, mi naopak ubližovala. Paradoxní, že?
Jsem moc ráda, že jsem se s tím vším zvládla poprat a cítím se o mnoho lépe. A co Vy? Stali jste se někdy závislí ne lécích? A co si o antidepresivech myslíte? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásné Velikonoce, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Smile purple

Knižní recenze 71 Podezřelý č. 1

31. března 2018 v 12:23 | Eliss
Autor: James Patterson
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Bývalý mariňák Jack Morgan si před několika lety založil vyšetřovací agenturu Private. S podnikáním se mu daří, z Jacka se stal milionář se slabostí pro drahá auta a krásné ženy.
Když se jednoho dne vrátí ze služební cesty domů do Los Angeles, ke svému šoku najde ve své ložnici Collen.
Na tom by nebylo nic divného, kdyby Colleen nebyla jeho bývalá milenka a nyní neležela celá zkrvavená a mrtvá v jeho posteli.
Jack okamžitě volá policii, ale jelikož jí nedůvěřuje, pověří vyšetřováním vraždy své podřízené.
Vrah musel být odborník, protože předem odpojil poplašné zařízení, nenechal žádné otisky prstů a nezapomněl si sebou odnést pevný disk s nahrávkou toho, co snímaly kamery před Jackovým domem.
Do toho všeho je Jack zaměstnám pátráním po ztracené dodávce s léky a vyšetřováním záhadných vravžd v řetězci hotelů.
Policie brzy zaměří svou pozornost na Jacka, který se stává podezřelým číslo jedna...
Podaří se mu prokázat svou nevinu a odhalit pravého pachatele?
Hodnocení: Jamese Pattersona mám jako autora moc ráda. Jeho knihy jsou napínavé a postavám vždy vdechne duši.
Tato kniha se četla rychle, je členěna do krátkých kapitol a děj nemá hluchá místa - ale osobně bych ji o tak padesát stran zkrátila, protože děj je zbytečně natahován.
Identitu vraha jsem tušila až ke konci, i když jisté náznaky, které na něj ukazovaly, proběhly už na samém začátku.
Knihu hodnotím lehce nadprůměrně, na Jamese Pattersona jsem nezanevřela a určitě si v knihovně půjčíím další jeho knihy.
A co Vy? Máte rádi spisovatele Jamese Pattersona? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Podezřelý č.1 James Patterson

The Visit 2015

29. března 2018 v 13:17 | Eliss
The Visit je americký snímek režírovaný mým oblíbeným režisérem N. Night Shyamalanem. Mezi jeho předchozí snímky patří například Šestý smysl, Znamení, Vesnice nebo Vyvolený.
Pro všechny tyto snímky je typický šokující moment překvapení, který celý děj převrátí úplně naruby.
Taktéž se mi v jeho filmech líbí velké lpění na detailech, pro někoho nudné dlouhé monology - ale mě osobně vůbec nevadí a činí pro mě film ještě lepším.
V posledních několika letech byl Shyamalan pro své filmy kritizován, podle spousty kritiků mu měl začít docházet dech a jeho zápletky měly být přílíš jednotvárné.
Možná. Je pravdou, že snímky, které nebyly hororové, se mi moc nelíbíly.
Proto když jsem se na čsfd.cz dočetla, že v roce 2015 má vyjít nový film - a ještě k tomu horor - těšila jsem se.
The Visit pojednává o dvojici sourozenců ve školním věku, Becce a Tylerovi, kteří se vydávají sami k prarodičům z matčiny strany, které ještě nikdy neviděli. A to z toho důvodu, že se s nimi jejich matka do krve pohádala.
Ale děti velmi touží konečně prarodiče poznat, proto matka svolí a na celý týden je k nim posílá na návštěvu.
Tyler se touží stát hercem, proto je velmi sympatické, že velkou část filmu sledujeme z jeho amatérských pokusů s kamerou.
Idylické setkání s babičkou a dědou však nemá dlouhého trvání. Oba sourozenci mají přísně zakázáno navštěvovat sklep, vycházet z pokoje po desáté večer a chování obou prarodičů je čím dál podivnější.
Děda si například při čištění zbraně strčí jen tak pro zábavu její hlaveň do úst, babička zase trpí nemocí zapadajícího slunce - což má být typ stařecké demence, který se projevuje nočními děsy. Může však i za to, že babička v noci škrábe nehty omítku a nelidsky u toho řve?
Zprvu si oba sourozenci říkají, že jejich prarodiče jsou prostě jen staří a zmatení, ale situace se stává čím dál horší...
Na čsfd.cz má film aktuálně 69%, které jsou zasloužené a osobně bych se nebála hodnotit výš.
Hodina a půl je na celý film akorát, děj není přílišně natahován a díky záběrům z ruční kamery je příjemně civilní.
Snímek není v pravém smyslu horor, ačkoliv to má uvedeno v žánru, ale spíše bych jej zařadila do thrilleru. Ale i milovníci lekaček si přijdou tak trochu na své.
Oba sourozenci hrají své role velmi přesvědčivě, a prarodiče nezůstávají pozadu.
Líbí se mi tajemnost celého díla, která se stupňuje - až do zjištění, které je opět velmi nečekané a musím režiséra znovu velmi pochválit.
Pokud máte rádi podobně "psycho" laděné filmy, mohu jen doporučit.
A co Vy? Máte rádi M. Night Shyamalana a jeho tvorbu? A viděli jste tento film? Co na něj říkáte?
Napište mi do komntářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro The Visit 2015

Knižní recenze 70 Pes Baskervillský

27. března 2018 v 14:55 | Eliss
Autor: Sir Arthur Conan Doyle
Žánr: Krimi, Horor
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Slavný Sherlock Holmes vyšetřuje další zapeklitý případ.
Tentokrát jej v jeho kanceláři na Baker Street navštíví chirurg Jakub Mortimer. Začne vyprávět podivný příběh o smrti Charlese Baskervilla, který zemřel jednoho večera hned vedle svého sídla. Mortimer nemohl svého přítele ani poznat, jak byl jeho obličej stažený šokem. Podle všeho Charles zemřel obrovskou hrůzou. A podivné je, že kousek od těla jsou nalezeny obrovské otisky tlap od zvířete, které jako by ani nepocházelo z tohoto světa!
Po Charlesově smrti zbývá jen poslední dědic, Sir Henry Baskerville. Doktor Mortimer o něj má strach, a proto prosí Sherlocka o pomoc.
Hned po svém příjezdu do Londýna totiž Henry dostal výhružný dopis poskládaný z rozstřižených písmen z novin.
Sherlock je příliš zaneprázdněn řešením svých záležitostí, proto do panství rodu z Baskervillů posílá s oběma přáteli Johna Watsona, svého dlouholetého přítele a rádce.
Okoli Baskervillského panství je tajemné a pošmourné, nejbližší sousedé jsou vzdáleni několik desítek metrů a vytí, které se po nocích nese starým sídlem, na klidu rozhodně nepřidává.
Vytí má patřit psu Baskervillskému, obrovskému zvířeti s ohnivýma očima a pekelnými drápy, které má již po staletí pronásledovat příslušníky tohoto rodu.
Podaří se Watsonovi, s pomocí Sherlocka Holmese, který mu z Londýna posíla dopisy s instrukcemi, vyřešit tento případ?
Nebo pes dosáhne svého cíle? To se dozvíte pokud si přečtete tuto knihu!
Hodnocení: Tuto knížku jsem velmi dlouho sháněla, nakonec jsem na ni narazila ve své oblíbené kavárně, a se svolením paní majitelky jsem si ji půjčila domů.
Výtisk, který jsem četla, pochází z roku 1964, ale nic mu to neodebírá na čtivosti.
Pravda, kniha je psána zvláštním stylem a vyskytují se tu slova typu "bařiny", což mají být bažiny, ale vůbec to nevadí.
Děj ani chvíli nenudí, nejvíce oceňuji tajuplnou, pochmurnou atmosféru, která je mnohdy až hororová.
Sherlock Holmes je opravdu legendou a tato kniha to jen potvrzuje, ačkoliv děj je vypráven povětšinou pohledem doktora Watsona.
Pokud jste nečetli, mohu rozhodně doporučit!
A co Vy? Máte rádi Sherlocka Holmese? A četli jste tuto knížku, nebo jste viděli její filmovou verzi? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
PS: Tento článek píši již podruhé, protože se mi nevím proč celý smazal, mám tedy pěkné nervy, doufám že tentokrát se jeho zveřejnění podaří!
Výsledek obrázku pro pes baskervillský kniha

I takové věci život přináší...

24. března 2018 v 14:55 | Eliss
Od malička bydlím na vesnici, a jsem za to moc ráda.
Máme tu čistý vzduch, krásnou přírodu a až na pár vyjímek příjemné sousedy a známé. Držíme tu tak nějak pohromadě.
Na ulici, kde jsem bydlela, jsme se také se sousedy z okolních domů a chat často navštěvovali.
Pokud měl někdo narozeniny, uspořádala se oslava - a já jsem na ně chodila velmi ráda i se svou introvertní povahou. Nejraději jsem měla letní grilovačky - s neopakovatelnou atmosférou, vůní léta a praskajícího ohně...
Naši nejbližší soudéde byli Růžičkovi a Lucovi. Růžičkovi jsou postarší - kolem padesátky, mají dvě již odrostlé děti, které se rozlétly do světa. Oba jsou moc fajn.
Lucovi mají oba již přes šedesát, tři děti již také vylétly do světa, a proto nejvěší radostí tohoto páru je pět malých vnoučat.
Hanka Lucová je bývalá kosmetička, - nyní už pět let v důchodu - ale protože je práce jejím koníčkem, často radí a líčí své známé - mimo jiné i paní Růžičkovou.
Zdenek Luca nastoupil vloni v červnu do důchodu. Předtím pracoval jako mistr odborného výcviku oboru instalatér.
Je pravdou, že co jsem se odstěhovala k příteli, už jsem se svými bývalými sousedy tolik nestýkala.
Ale pokud byla nějaká oslava a já měla čas, vždy jsem se snažila alespoň na chvíli ukázat a popovídat si s ostatními.
Pokud jsem šla nakoupit - to chodím vždy ulicí, kde jsem bydlela - a někdo ze sousedů byl venku, chvíli jsme si povídali.
Někdy ty oslavy byly dost zvláštní. Zdenek míval problémy s alkoholem. Několikrát byl dokonce na léčení.
Pokud se hodně napil, začal být hrozně sprostý, vykládal, jak jej nebaví žít a že učni jsou neschopní šmejdi...
Jeho manželka Hanka se jej snažila zkrotit, bohužel ale nebyla vždy úspěšná. Někdy tedy tyto oslavy končily hádkou, v tom lepším případě pouze rozmrzelostí.
Zdenek byl pyšný na své zahradní jezírko s rybičkami, bavila jej tesařina a často nám vykládal, jak se konečně pořádně pustí do renovace domu. Až se tedy dočká důchodu, o kterém nám tvrdil, jak se na něj těší.
Minulý týden ve čtvrtek večer mi volala máma. To mě docela překvapilo, protože si běžně nevoláme, komunikujeme spíše přes SMS kde si domlouváme případná setkání nebo sdělujeme novinky.
Telefon jsem vzala. Hned její první věta: "Už jsi slyšela tu smutnou zprávu?" mě šíleně vyděsila. Okamžitě mě napadlo, že se něco muselo stát v rodině, snad babička...
To jsem se mýlila. Zdenek spáchal sebevraždu. Zmocnil se mě naprostý šok a dala jsem se do pláče.
Nemohla jsem a dodnes to nemohu pochopit. V dopise na rozloučenou napsal, že si po odchodu do důchodu připadá zbytečný a už jej nebaví žít.
Celý týden jsem nad tím přemýšlela a je mi to velmi, velmi líto.
Odešel úplně zbytečně člověk, kterého ještě rodina a přátelé potřebovali. Zůstanou mi na něj jen pěkné vzpomínky a obrázek v památníku...
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro petrovy kameny

Zapomenuté pustiny

22. března 2018 v 20:25 | Eliss
V roce 1994 dojde ve státě Nebraska, poblíž města Omaha k děsivému zážitku jednoho policisty.
Jednoho pošmourného večera má dohlédnout na opuštěnou oblast, kde chátrá několik opuštěných domů. Lokalita je totiž oblíbeným místem lidí závislých na drogách a bezdomovců.
Časté policejní hlídky mají pomoci zabránit řádění nekalých živlů.
Toho dne ale policista Peter Turner natupuje na obhlídku sám. Fouká nepříjemný vítr a vypadá to na déšť.
V sedm hodin míjí tu nejzchátralejší budovu v oblasti. Když se o pár minut později vrací zpátky, zarazí jej, že přední dveře jsou otevřené dokořán, ačkoliv Peter si je jistý, že předtím byly zavřené!
Podivné je, že kolem dveří nevidí žádné stopy. Rozhodne se tedy dům prohlédnout.
Jakmile vstoupí, vyděsí jej obrovská rána, která zazní někde nahoře v patře. Peter neváhá a okamžitě volá posily.
Rozhodne se jít po schodech nahoru. Má přeci zbraň, a posily tu budou každou chvíli.
Když vstoupí do místnosti, která zjevně sloužila jako ložnice, ozve se odněkud z vedlejší místnosti dupání, škrábání, a děsivě reálný dětský smích.
Zmocňuje se jej pocit děsu, přesto ale vstoupí do dětského pokoje. Ten najde celý zaprášený - až na otevřenou knížku pro děti, odkud se na něj usmívá policista na obrázku...
Peter na nic nečeká a plný hrůzy dům opouští. Přijíždějícím posilám se se svým zážitkem nesvěří. To udělá až o několik let později po odchodu do penze.
Setkal se Peter s duchem nějakého dítěte, které si s ním chtělo hrát? Nebo to vše byl pouhý výplod jeho fantazie?
Proč by si ale policista něco takového vymýšlel? A co když tam opravdu byl uvězněný duch neklidného dítěte?
Co si o tomto podivném zážitku myslíte Vy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Nebraska ghost

Vysvětlení

20. března 2018 v 21:27 | Eliss
Od roku 2015 jsem se po dlouhé době rozhodla obnovit aktivitu na blogu.
Našla jsem si tu své kamarády a oblíbené blogy. Jsou tu ovšem i blogy a blogerky, které nemusím. Nechodím na jejich stránky, nekomentuji je a jednoduše si jich nevšímám.
Rozumím tomu, že někomu vadí mé komentáře na svých blozích. Někomu možná připadá, že komentuji příliš mnoho článků, abych si zvedla návštěvnost.
Musím připustit, že je v tom kus pravdy. Ano, jsem ráda, když TOPlist ukazuje vysoká čísla.
Ale prosím. Pokud něco komentuji, vždy si to přečtu. Pokud mě článek nezaujme a nedočtu jej, komentář tam nenapíši.
Některým z Vás může opravdu připadat, že je nemožné, abych všechno stihla přečíst. Ale já umím velmi, velmi rychle číst.
Nevidím nic špatného na psaní komentářů na jiné blogy a ať se mě budete snažit urazit jakýmkoliv způsobem, nepřestanu.
Například Atheira se vyjádřila na jedněch stránkách znovu již poněkolikáté, že to co okomentuji nikdy nepřečtu.
Nevím, proč má tato slečna, jejíž návštěvnost blogu se blíží k tisícovce, potřebu do mě neustále rýt.
Poslední kapka pro mne byla, když se mi začala v komentářích vysmívat, že jsem skončila ve "škole pro mentálně retardované."
Nejmenovala mne přímo, ale vzhledem k tomu že jsem psala nedávno o svém působení na odborném učilišti mi okamžitě došlo že to myslí na mne.
Vím, že nejsem ideální blogerka, mé články mají spoustu chyb, ale nikdy bych na nikoho neútočila a neposmívala se mu.
Co když se ti, Atheiro, narodí postižené dítě a také skončí na škole pro "retardy?" Budeš ráda, až se mu budou ve škole smát? Budeš se tomu také smát?
Proč jsi mi Atheiro, nenapsala svůj názor pod můj článek? Baví tě si číst mé články, neokomentovat je a pak to rozmávat na jiných stránkách? Pokud máš se mnou problém napiš mi to do komentářů, ale prosím nešpiň mne jinde.
Promiňte, ale nemám ráda egoistické blogerky, co mají potřebu kvákat o každém svém prdu, přibarvovat si skutečnosti jen aby byly zajímavé a vyzdvihují samy sebe.
Smiřte se s tím. Já jen tak neskončím, budu dál dělat co mě baví, a pokud se Vám mé komentáře nelíbí můžete si mě jednoduše zablokovat a máte pokoj.
Přeberte si to jak chcete.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný březnový den, Vaše Eliss ♥, co ráda píše komentáře.
Výsledek obrázku pro egg cartoon

Knižní recenze 69 Černý pes

19. března 2018 v 19:11 | Eliss
Autor: Thomas Laird
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Chicagský detektiv Jimmy Parisi právě vyšetřuje ostře sledovaný případ.
Jakýsi šílenec vraždí převážně mladé a o samotě žijící ženy opravdu brutálním způsobem. Přiváže je k posteli a nechá je pomalu vykrvácet.
Případ se táhne dlouhé měsíce, Jimmyho tým už zná i identitu vraha - ale za žádnou cenu se jej nedaří dopadnout.
Do toho mu ještě jeho syn Michael svěří své trauma z dětství, se kterým se oba snaží vyrovnat.
Není proto divu, že Jimmyho mysl začne ovládat Černý pes - deprese a pocit vyhoření...
Podaří se Jimmymu nakonec chytit nelítostného zabijáka a pomoci synovi?
Hodnocení: Knihu jsem si půjčila v knihovně. Zaujal mě její obsah.
Ale bohužel výsledný pocit není nijak extra oslnivý. Vadí mi především natáhování děje a neuvěřitelné vrahovo štěstí při útěku před policisty.
No a docela mě i mrzí fakt, že téměř hned na začátku známe jméno vraha. Čili hlavní moment překvapení je pryč.
Rozhodně jsem četla už i lepší detektivky a knihu nedoporučuji.
A co Vy? Máte zkušenost se spisovatelem Thomasem Lairdem? A máte rádi temné detektivky? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss♥
Výsledek obrázku pro černý pes thomas laird

Pohádky pro Emu 2016

17. března 2018 v 19:14 | Eliss
Tento film jsem viděla poprvé vloni před Vánoci a podruhé před dvěma dny. Moc se mi líbil - a to je ode mne jako od člověka nesnášející romantiku ve filmech velká pochvala.
Film je dlouhý 112 minut, které ale utekly velmi rychle.
Na začátku filmu se octneme v Londýně, kde se seznamujeme s Petrem Millerem, který pracuje na imigračním úřadě. Záhy divák pozná, jak jsou takoví úředníci tvrdí při přezkoumávání okolností sňatků cizinci s Brity.
Po jednom takovém úspěšném odhalení účelového sňatku najednou obdrží hovor z České republiky, kde však už asi deset let nebyl.
Volající se představí jako lékařka a překvapenému Petrovi sdělí, že jej Hana Pospíšilová, ležící v kritickém stavu v nemocnici označila za otce svého dítěte.
Petr celou událost považuje za nedorozumění, ale i přesto okamžitě odlétá do Prahy.
Tam se ihned vydává do nemocnice, kde se setkává se sociální pracovnicí. Rozhodne se i přes její prostesty dítě vidět.
Seznamuje se tak s desetiletou Emou, a rozhodne se o ni postarat do doby, než se Hana vrátí z nemocnice, i navzdory tomu, že bydlí pouze v hotelu.
Ema se tedy s Petrem vydává do hotelu, kde se ubytují. Na recepci zrovna pracuje Marie Urbanová se svou kolegyní.
Hned první večer vypráví Petr před spaním trochu rozpačitě Emě pohádku.
Není si vůbec jistý, jestli je Ema opravdu jeho dcera, navzdory tomu ale na testy DNA jít nechce.
Další den Emu odveze do školy, a odpoledne se spolu vydávají do nemocnice za Hanou.
Tam se však Petr dozvídá, že Hana zemřela, a stává se tedy jedinou blízkou Eminou osobou. Rozhodne se o ni i nadále starat a adoptovat si ji, ale to nebude vůbec jednoduché, protože se bude potřebovat oženit.
A protože v Praze nikoho pořádně nezná, rozhodně se učinit nabídku k sňatku Marii, se kterou se zatím moc nezná, ale Ema si ji od prvního okamžiku oblíbila.
Ale budou to mít těžké - a Petr si je toho vzhledem ke svému povolání dobře vědom.
Rozhodne se Marie přijmout jeho nevšední nabídku? A podaří se jim obelstít nesmlouvavou sociální pracovnici?
Výsledek obrázku pro Pohádky pro Emu
Jak už jsem podotkla na začátku, romantické filmy zrovna nemusím. Tento mi však nevadil, protože není nijak kýčovitě přeslazený a romantika tu tak nějak přirozeně vyplyne.
Ondřej Vetchý i Aňa Geislerová hrají naprosto přirozeně, věřila jsem jim každé slovo.
Problém byl s malou Emou - holčička se tak jmenuje i v reálu - protože místy přehrávala a byla mi až protivná.
Dočkáme se i několika komických situací - cesta morčete Edy téméř celým hotelem, nepovedená školní besídka...
Konec se dal tak nějak čekat, ale i tak jsem byla spokojená. Zkrátka i já potřebuji někdy tu trochu romantiky.
Pokud jste film neviděli a máte rádi tento žánr, mohu doporučit.
A co Vy? Máte rádi romantické filmy? A patří mezi Vaše oblíbené herce Anna Geislerová a Ondřej Vetchý? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

ADHD, hyperaktivita

15. března 2018 v 18:55 | Eliss
Podle českých statistik trpí syndromem ADHD - syndromem poruchy pozornosti s hyperaktivitou - každé patnácté dítě.
Má se jednat o neurologickou poruchu, která vypuká výhradně v dětském věku - její diagnostika probíhá od pěti či šesti let.
Mezi tři hlavní příznaky patří trvalá nepozornost, hyperaktivita a impulsivita.
Tyto děti bývají neklidné, nejsou schopny dodržovat pravidla a při výuce si s nimi učitelé nevědí rady.
Rodiče na základě pohovoru s třídním učitelem většinou dostanou doporučení k dětskému psychiatrovi, který jejich potomka vyšetří pomocí různých testů, promluví si s rodiči a popřípadě i s třídním učitelem.
Tato vyšetření mohou trvat i několik měsíců, přičemž dítě je z toho všeho určitě neuvěřitelně zmatené a unavené.
A na konci toho všeho může být předpis na lék zvaný Ritalin.
Učitelé tleskají, protože děti jsou najednou při výuce klidné, až apatické.
Tak se pojďme podívat, co to vlastně ten Ritalin, podávaný dětem ve škole, vlastně je.
Ritalin stimuluje nervový systém, používá se k léčbě hyperaktivního onemocnění. Většinou se podává jeden prášek ráno a večer.
No, pro některé problém hyperaktivity vyřešen, že?
Ale když se na celý problém podíváme jinak. Je normální děti takto tlumit, bránit jim v normálním, zdravém "zlobení"?
Spousta rodičů z internetových diskuzí se zděsila proměny svého dítěte po podávání těchto pilulek.
Má dcera se po několika dnech požívání Ritalinu začala chovat jako blázen. Byla dezorientovaná, v noci nemohla spát, a když přišla ze školy, většinou šla hned spát - klidně i čtyři hodiny v kuse. Okamžitě jsem jí Ritalin přestala dávat. Raději budu mít doma hyperaktivní než psychicky labilbí dítě.
Jen námátkou nějaké nežadoucí účinky léku: nervozita, nepsavost, bolest hlavy, anorexie, deprese, závrať...
A toto někteří rodiče svým vlastním dětem dobrovolně podávájí, aby od nich měli "klid"...
Má setřenice Nela byla od dětství taktéž hyperaktivní. Všude chtěla být středem pozornosti, chvíli nikde neposeděla v klidu, skákala mnohdy i ve škole dospělým do řeči a byla drzá.
Její rodiče na ni bohužel neměli přes svou práci moc času a myslím, že to byla jedna z příčin její hyperaktivity.
Nikdy nebrala žádné tlumící tabletky. A vyrostla z ní úplně normální mladá rozumná žena, která studuje zdravotnickou školu a nemá žádné problémy s psychikou.
Ale kdyby tenkrát již od útlého věku brala tablety, nebyla by dnes jiná, s mnohem horším psychickým stavem?
Rozhodně jsem proti tomu, aby děti braly antidepresiva. Každý takový lék způsobuje závislost.
Ritalin dokonce Americká protidrogová agentura klasifikuje jako narkotikum II. kategorie - do které patří i morfium nebo kokain...
Je mi smutno z toho, jak farmaceutické společnosti vydělávají na dětech již od ranného věku.
Co si o dětské hyperaktivitě a její léčbě antidepresivy myslíte Vy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro hyperaktivita

Knižní recenze 68 Maigret a rejdař, V podzemí hotelu Majestic

13. března 2018 v 17:06 | Eliss
Autor: Georges Simeon
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Komisař Maigret patří mezi známou postavu detektivních románů.
Mezi jeho záliby patří oblékání podle poslední módy, vybrané jídlo a pití a věčně nacpaná dýmka.
Při řešení složitých kriminálních případů je mu často nápomocna intuice a schopnost vcítit se do pachatelova jednání.
Maigret a rejdař nás v úvodu zavede do jedné krčmy u přístavu ve městě Charenton.
V nočních hodinách se z ní vypotácí mírně opilý bohatý majitel přístaviště Emile Ducrau, jenže ujde sotva pár kroků, když je na něj podniknut útok.
Pobodaný skončí v řece, kde jej k jeho štěstí najde starý námořník Gassin a zachrání mu tak život.
Komisař Maigret stojí před nelehkým úkolem. Ducrau si není vědom toho, že by měl kdokoli důvod na něj útočit.
Postupně však komisař rozplétá nit celého případu, jenže zatím přibývají další oběti...
V podzemí hotelu Majestic začíná obyčejným pracovním dnem Prospera Donge v hotelu Majestic, kde pracuje v přípravně kávy.
Obyčejný pracovní den však záhy přeruší mrtvé tělo ženy, které Prosper nalezne nacpané ve skříňce.
Velmi rychle se zjistí, že paní Clarková, manželka bohatého Američana, byla uškrcena.
A Prosper se brzy objeví mezi podezřelými. Podaří se Maigretovi objasnit, kdo měl důvod zabít ženu, která přijela do Francie po celých dvaceti letech?
Hodnocení: Před nedávnou dobou jsem viděla dva díly Maigreta vysílané na TV Prima, kde hrál hlavní roli Rowan Atkinson.
Velice mě Maigretova trochu záhadná osobnost zaujala, proto když jsem v knihovně zahlédla tuto knihu hned jsem po ní sáhla.
A výsledný dojem je skvělý. Kniha se čte lehce, bez hluchých míst, naopak je plná zajímavého děje a nápaditých zvratů.
Rozhodně to není mé poslední setkání s komisařem Maigretem, a těším se na další díly!
Mohu doporučit všem milovníkům starých detektivek, které jsou plné nostalgie.
A co Vy? Máte rádi Maigreta ať už v knižní nebo filmové podobě? Napište mi do komentářů!
Děkuj Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro V podzemí hotelu Majestic

Odborné učiliště

11. března 2018 v 11:49 | Eliss
Na základní škole jsem si vysnila, že ze mě jednou bude zahradnice. Lisovala jsem si bylinky do herbáře, bavil mě sběr různých rostlinek, a studovala jsem spoustu knížek zabývající se vším, co rostlo. Mezi mé oblíbené téma patřily pokojové rostliny - doma jsem vlastnila sbírku kaktusů a ve třídě jsem byla po celý rok určena jako zalévač květin.
Velkou radost mi udělalo, když mi na konci deváté třídy učitelka darovala zelenec. Starám se o něj dodnes.
V roce 2010 jsem si podala dvě přihlášky na stejnou školu. Jednu na obor Zahradník a tu druhou pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, Zahradnické a Aranžérské práce.
Tu druhou jsem měla poslanou jen tak, priorita pro mě byl Zahradník.
Nakonec přišly ze školy dva dopisy. K mé radosti mě vzali na oba obory. Jeli jsme na přijímací řízení, kde se měly změřit velikosti na pracovní oblečení a podepsat přihláška na internát.
Příjemný zástupce ředitele mě přemluvil, ať jdu na obor Zahradnické práce. Což je odborné učiiště. Už prý kvůli mé dyskalkulii - tento obor byl jednodušší, do školy se chodilo jen čtyři dny a celých šest dní praxe ve dvou týdnech.
Hned první školní den mě udivilo, že je nás ve třídě jen osm. A všehovšudy samí zvláštní lidé.
Lukáš byl po mozkové obrně, půlku těla měl napůl ochrnutou a špatně mluvil.
Míša byla autistka - ne moc - měla své zaběhnuté rituály, s třídou téměř nekomunikovala, ale za ty tři roky jsem si k ní dokázala najít cestu, zjistila jsem, že přes svou poruchu je neskutečně dobrý člověk.
Dominik měl za sebou již jednu školu. Byl z nás nejstarší, ale rozhodně ne nejrozumnější. Měl několik poruch učení, ale o to nešlo. Problémem byl jeho vztah k práci - věčně se flákal, nesnažil se. A navíc se nám alespoň desetkrát denně chlubil tím, že jeho rodiče jsou bohatí podnikatelé, kteří mu dají tolik peněz kolik chce. Což o to, to byla pravda. Měl peníze.
Ovšem věci, ke kterým je někdy používal, nebyly normální.
Nela. S tou jsem byla v prvním ročníku na pokoji na internátě. Společné bydlení vydrželo dva měsíce. Nikdy nepomohla s úklidem pokoje, vše jsem musela dělat sama. Bývala často pryč a stýkala se s podivnými lidmi.
V listopadu se neštítila okrást mistrovou na praxi. Z peněženky jí vzala pět tisíc. Následoval okamžitý vyhazov.
Brala drogy, skončila ve vězení, kde je dodnes. Smutný osud.
Pak tu byla ještě Kristýna s Vendulou. Dvě barbínky, trochu hloupé, ale dalo se s nimi vyjít.
S touto třídou jsem strávila tři roky. Všichni jsme k sobě měli blízko, nebyli jsme na sebe zlí a při různých problémech jsme si vycházeli vstříc.
Na jinýh oborech byli žáci, kteří se považovali za nadřazené a nám, kteří byli na odborném učilišti, se posmívali.
Nikdy jsem si z toho nic nedělala. Takoví lidé jsou hloupí a jejich posměšky se jim jednou vrátí.
Nedokázala bych se smát někomu postiženému. Je mi jich spíše líto.
No, tři roky jsem zdárně zvládla, odnesla jsem si výuční list a spoustu zkušeností a přátelství.
Nikdy jsem se nestyděla a nestydím za to, že jsem byla "jen" na odborném učilišti. Spíše naopak.
Co si o těchto typech škol myslíte Vy? A co si myslíte o lidech, kteří se smějí postiženým a nemocným?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný březnový den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Yucca

Padesát odstínů šedi 2015

9. března 2018 v 13:17 | Eliss
V roce 2012 vypuklo šílenství kolem knihy Padesát odstínů šedi.
Osobně jsem vždy velmi skeptická ke knize, která se stane bestsellerem. Často se mi totiž stane, že mi kniha nesedne - radji vyhledávám staré knihy neznámých autorů.
V roce 2013 jsem knihu dostala k narozeninám. Řekla jsem si, že by byla škoda ji položit jen tak na poličku, a rozhodla jsem se ji přečíst.
600 stran této bichle jsem přečetla za tři dny.
Seznamujeme se s dvaadvacetiletou studentkou literatury Anastasií Steelovou, která se vydává na pohovor s Christianem Greyem, který je pohledný, chytrý, bohatý a tajemný.
Anastasie je Christianem až magicky přitahována, ale ten má svá temná tajemství. Touží po Anastasii úplně stejně, ale za vlastních, specifických podmínek...
No, tohle byl úvod. Dále se v knize praktikují různé sexuální aktivity, které mají mít BDSM zaměření. Podle mého názoru tu pořádné BDSM praktiky nejsou - představovala jsem si poněkud "tvrdší" pohlavní styk.
Postava Anastasie mi přišla nudná, příliš plochá, bez nějakých popsaných charakterových vlastností.
Christian také nic moc - kromě jeho záliby v autech, skupování podniků, a samozřejmě - podle svých slov tvrdě š**á se nicméně nikam neposune. Až na tajemství ze svého dětství, které ovšem úzkostlivě chrání před Anou.
Takže. Kniha je romantický kýč, E. L. James rozhodně není dobrá vypravěčka a je mi líto stromů, které padly na výtisky těchto knih.
Ale teď už k filmu. Ten šel do kin v roce 2015 - a jak jinak než 14. února, na Valentýna.
Roli Anastasie a Christiana ztvárnila Dakota Johnson a Jamie Dornan.
Hned na začátku nás do děje uvede naprosto otřesná písnička, při které sledujeme Christiana při běhání, vázání kravaty a na druhé straně Anastasii při chystání se na schůzku.
Problém je podle mě i herec Jamie Dornan. Nepředstavuje pro mě toho správného dominanta. Připomíná mi v některých scénách spíše vyděšeného školáka.
Dakota se pro svou roli hodí, bohužel mi přijde že některé scény přehrává.
Dále to jsou ty většinou vychvalované sexuální scény. Jamiemu to sluší, když je zabírán polonahý, ovšem Dakota...
Nevím, nevím. Vadí mi to, jak jí až nechutně lezou žebra. Pak se nedivím, že je tolik anorektiček, protože pokud viděly tento film mladé dívky, určitě si z něj rády vezmou příklad...
Sex jako takový tu se mnou nic moc nedělal. Nebyla jsem znechucena, ale ani nadšena. Prostě neutrální pocit.
Neprobudila se ve mě touha zkusit někdy něco podobného se svým partnerem.
No a rádoby romantiku nebudu ani komentovat. Opravdu to není můj šálek čaje.
Na pokračování se ale podívám, ačkoliv knihu jsem nečetla. Dám této trilogii ještě šanci a třeba budu příjemně překvapena!
A co Vy? Máte rádi sérii Padesát odstínů? Nebo ne?
Děkuji za přečtení a komentáře, doufám, že se Vám článek líbil. Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Padesát odstínů šedi

Zvládnu to?

7. března 2018 v 13:19 | Eliss
Ve svých předchozích článcích jsem se několikrát zmiňovala o tom, že již třetím rokem beru antidepresiva.
Ordinaci psychiatra jsem navštívila kvůli problémům s příjmem potravy.
Má psychiatrička mi napsala dvoje léky. Jedny na spaní, a ty druhé podle jejích slov "k lepšímu vstávání a náladě."
Ty na spaní mi nesedly vůbec - brala jsem je asi tak dva dny. Jedna tableta měla 15 mg a já brala půlku. Problém byl v tom, že mě uspaly tak, že jsem prospala celých dvanáct hodin, po probuzení jsem měla chuť na zvracení a motala se mi hlava.
Jediná výhoda byla chuť k jídlu. Rozhodla jsem se, že je brát nebudu.
Druhý lék jsem užívala ráno po jídle. Tabletu o 10 mg jsem si půlila, takže na mě působilo 5 mg léčivé látky.
Měla jsem ze začátku pocit, že se mnou nic moc nedělá. Po nějaké době jsem však zaznamenala, že se cítím lépe. Byla jsem sebevědomější, zlepšila se má komunikace s ostatními a cítila jsem se jistější.
Pokud jsem dříve měla z některých situací strach, nyní pro mě neznamenaly žádnou překážku. Po této stránce mi pilulky pomohly.
Ale postupně, pokradmu, polehoučku začala přicházet negativa.
Pohlavní styk už pro mě nebyl co dřív. Necítila jsem se dostatečně vzrušená, a celé to pro mě bylo sice pěkné, ale nebylo to ono. Někdy když přišlo na "věc" jsem úplně selhala. Něco jako orgasmus pro mě přestalo úplně existovat.
Problém nastal, pokud jsem někdy na praxi měla spoustu práce a prostě jsem si prášek nemohla hned vzít.
Začala jsem být nervózní, výbušná, třásly se mi ruce. Vše se uklidnilo až když jsem si zase vzala svou dávku.
Moje psychiatrička se asi po půl roce rozhodla, že jelikož stále nepřibírám na váze, mám si další půlku 5 mg vzít i večer.
Co na tom. že mi k chuti na jídlo nepomáhaly. Paní doktorka to prostě ví všechno lépe...
A já si tu večerní dávku nebrala. Odmítala jsem to. Už tak úplně stačila ta ranní. Pokud jsem se někdy cítila špatně, vzala jsem si večer půlku. Ale to se nestávalo často a nyní to už nedělám, jelikož jsem se zařekla, že ze mě nebude ještě větší závislák než teď.
Přišel další problém. Začala jsem zapomínat. Maličkosti. Věc, kterou mi mistrová řekla že mám udělat před deseti minutami. Schůzku s mámou, kterou jsem si domluvila den předem. I přítel si všiml těchto výpadků a začalo mu to dělat starosti.
Po prostudování příbalové informace jsem zjistila, že tyto léky nemají způsobovat problémy s pamětí.
A když jsem to řekla psychiatričce, mávla nad tím rukou s tím, že je to ze stresu. Marné bylo mé přesvědčování, že žádné stresy nemám. Ne, pořád si vedla svou.
Víte, dost mě omezuje, že takto zapomínám, a často je to i vyloženě trapné.
Poslední kapkou pro mě byla diskuze o tomto léku na internetu. Několik lidí si také stěžovalo na výpadky krátkodobé paměti.
Sice bych neměla, ale snížila jsem si dávku na 2,5 mg bez vědomí své lékařky, která není schopna se mnou řešit mé problémy.
Časem je chci přestat brát úplně. Nejsem psychicky nemocná, nemám sebevražedné sklony ani jiné potíže.
Za pár let chceme totiž mít s přítelem rodinu. A já nechci ohrožovat své dítě tím, že bych jej ještě před narozeníím cpala antidepresivy.
Anorexii jsem zvládla, ale léky k tomu zase tak velkou měrou nepřispěly.
Vím, co chci. Jsem jiný člověk než jakým jsem byla před třemi lety. Dokáži bojovat s životem a jeho problémy.
A proto věřím, moc věřím, že za pár týdnů již přestanu brát i malou dávku léku. Musím žít život takový jaký je, i s jeho problémy, smutky, radostmi, ale chci si vše vychutnat bez působení antidepresiv.
Jsem ráda, že jsem se prostřednictvím blogu mohla tak krásně vypsat.
Děkuji, že tu pro mě jste, mí blogoví přátelé.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji Vám krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro pills kills

Knižní recenze 67 Z kola ven

6. března 2018 v 16:52 | Eliss
Autor: Outi Pakkanen
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Čtyřicetiletá Ilona Laaksolaová vede svůj jednotvárný a osamělý život v Helsinkách.
Jedinými světlými okamžiky jsou pro ni návštěvy desetileté Sorelly, jejíž otec bydlí ve stejném činžáku jako Ilona.
Jednoho dne je Ilona nalezena mrtvá v květinářství, ve kterém vypomáhala své známé Sirkku.
Vyšetřování případu se ujímá Tanja Stromová se svým kolegou Jokinenem.
Brzy odhalí, že Ilonu vedly k přátelství se Sorellou dost zvláštní osobní důvody.
Sorellin otec Atte je totiž bývalý ředitel banky, ze které byl nucen před nedávnou dobou Ilonu propustit. Nabízí se tedy otázka, jestli neměla Ilona v úmyslu se mstít...
Hodnocení: Další kniha ze série Severská krimi. Hned na začátku mi vadil nudný úvod, který se táhne asi dvacet stran.
Pak se však kniha rozjede, začnou se rozplétat osudy postav a to jak na sebe jednotlivé události navazují, je napsáno opravdu skvěle.
Nejvíce jsem se sžila se Sorellou, která má ve svých deseti letech více rozumu než lecjaký dospělý.
Postavy obou vyšetřovatelů taktéž sympatické, chování postav uvěřitelné, a závěr je jen třešinka na dortu.
S knihou jsem spokojená a rozhodně si seženu další ze série Severská krimi.
Mohu doporučit všem milovníkům detektivek z chladných severských zemí.
A co Vy? Máte rádi severskou krimi? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Z kola ven Outi Pakkanen
 
 

Reklama