Září 2018

Úsměvy smutných mužů 2018

Dnes v 18:12 | Eliss |  Moje kecy
Varování: Článek může obsahovat, byť nechtěně, spoilery!
Včera jsme vyrazili s přítelem do kina na Úsměvy smutných mužů.
Na film jsem se velmi dlouho těšila, protože jsem si na seznam.cz náhodně pustila video, ve kterém jej autor knižní předlohy se stejnojmeným názvem propagoval. A pan Formánek mluvil tak hezky a upřímně, že mě to velmi zaujalo.
V hlavních rolích excelují David Švehlík, Jaroslav Dušek a Ondřej Malý. Režie se ujal Dan Svátek.
Na začátku filmu se seznamujeme se spisovatelem Josefem. Ten se právě účastní léčby v protialkohlní léčebně. Byl tím tak trochu donucen svou ženou, která už měla jeho závislosti akorát dost.
Josef osobně nebere léčbu nijak vážně. Prostě ty tři měsíce přečká a uvidí, co bude. Tam venku.
Postupem času poznáváme, jak to v protialkoholní léčebně vlastně chodí. Nejdůležitější je tu řád, dále je tu pro každého velké množství aktivit - zalévání skleníku, keramika, a nesmí chybět povinná ranní rozcvička.
Pomocí flashbacků poznáváme Josefovu minulost - jak se jeho pití stupňovalo, postupný rozpad rodiny...
Zčásti odhalíme i osudy Josefových kamarádů z léčebny. Proč začal holdovat alkoholu úspěšný maratonský běžec, nebo majitel prosperující firmy? Podaří se Josefovi skoncovat definitivně se svým démonem? Nebude to mít vůbec jednoduché...
Výsledek obrázku pro úsměvy smutných mužů
Po velmi dlouhé době jsem zavítala do kina, a z filmu si odnáším tak silné dojmy, jako dlouho z žádného jiného snímku.
Několikrát jsem se na blogu zmiňovala že když jsem začínala žít se svým přítelem, byl alkoholik. Kdybych nebyla tak zamilovaná, nejspíše bych to všechno nezvládla a odešla, ale moje láska byla tak silná, že jsem to vše snášela.
Nakonec skončil také v protialkholní léčebně, ale už tři roky nepije a já pevně věřím, že to tak zůstane.
Kdo nezažije, nepochopí. A možná právě proto si z filmu odnáším tolik.
Některým možná připadá syrový - ale ono to tak opravdu je. Ty stavy, kdy člověka závislého na alkoholu nezajímá nic jiného než jak si opatřit alkohol, a to jakýmkoliv způsobem - klidně se dopotácet ve spodním prádle na benzinku, a pak přímo tam na ex vypít lahev vodky - závislost udělá z člověka trosku.
Nezajímá jej rodina, ani to, kolik utratí peněz, prostě potřebuje svou kamarádku lahev.
Vše kolem alkoholikovy osobnosti je ukázáno tak věrně, až mrazí, a zároveň je z toho smutno. Kolik lidí, i mladých, se potýká se závislostí na alkoholu, a ani si to mnohdy nejsou ochotni připustit?
Na české poměry velmi kvalitní snímek, který by se mohl pouštět jako prevence ve školách před nezodpovědným pitím.
Na konci filmu jsem měla slzy v očích a dlouho na něj nezapomenu. Doporučuji si zajít na film do kina.
A co Vy? Viděli jste tento film? A co si myslíte o nadměrném pití alkoholu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Smutek jen stěží utopíš v alkoholu. Bývá totiž zatraceně dobrým plavcem...

Na duchy nevěřím!

Neděle v 13:28 | Eliss |  Moje kecy
Naposledy zkontrolovala obsah batůžku, a zdálo se, že na nic nezapomněla. Baterka, svačina, lahev s pitím, kompas...
Spokojeně batůžek zavřela, hodila si jej na ramena a vyšla z bytu.
Cítila se dobře, až na menší nervozitu a neurčitý osten strachu, který se klubal kdesi hluboko v podvědomí. Rychle jej ale zaplašila.
Byl to přeci její nápad, vydat se na průzkum Lipovského lesa, místa známého a vyhledávaného pro své paranormální aktivity.
Osobně tomu ani trochu nevěřila, a chystala se pověst lesa zničit ve své nové reportáži. Pracovala v místním plátku Acitve!
Práce byla poměrně zajímavá, jenže ne moc dobře placená. A právě tento článek by ji mohl posunout výš, třeba...
Leknutím sebou nadskočila při zatroubení auta. Už je tady, její spolupracovník a fotograf Milan.
Utíkala k autu a posadila se na sedadlo spolujezdce. "Máš všechno, Pavli? Zpátky se už nevracím." Odhalila v sebevědomém úsměvu krásné zuby. "To víš, že ano. Ale už jeď, za chvíli se stmívá, a potřebujeme udělat nějaké fotky ještě za světla."
Profrčeli dálnicí, následovala stará neudržovaná polní cesta, a už se ocitli před vchodem do lesa.
Na první pohled působil zvláštně, temně, a podivné bylo i to ticho. Ani ptáček nezazpíval.
"Jdeme. Najdeme ty pitomce, co tady straší nevinné turisty, a napíšeme jejich jména tučnými písmeny na titulní stranu."
Milan zamknul auto, nachystal si fotoaparát a vydal se za Pavlou. "Nafoť tady ty větve, jak se začíná stmívat, působí to tajemně." Postupovali dál, ani jeden toho moc nenamluvil, honili se jen za senzací.
Najednou se v dálce ozval smích. Ale zněl až podivně hystericky.
Pavla se rychle vydala za ním. Jenže na místě nikdo nestál. "Milo, vyfoť mě tady u toho pomníku."
Pomník vypadal staře, snad na padesát let. Asi je tu pohřbené nějaké zvíře. Milan zuřivě cvakal spoušť, a Pavla se líbezně usmívala do objektivu.
"A vy pitomci, co si z nás děláte srandu, nebojte se, my vás najdeme, a zničíme vaši pověst v novinách tak, že už nebudete moct ani zametat chodníky!"
Jako v odpověď na výhružku se dva metry od pomníku zřítila větev dubu. "Do pr..." Milan vytřeštil oči. "Neměli bychom se vrátit? Za chvíli bude tma, nějaké fotky máme..."
"Ani nápad! Nebuď posranej, jdeme dál. Ještě je hromada času. Musíme dojít alespoň ke Kančí soše."
Kanec byl jakýsi patron tohoto lesa, měl odhánět zlé síly a lidé z něj cítili pozitivní energii. Údajně. Protože tu přece nic zlého ani tajemného není. Na duchy Pavla zásadně nevěří!
Před nimi vedla úzká vyšlapaná pěšina. Určitě vede přímo k patronovi lesa. Cestou si sumírovala v hlavě, co do článku napíše. Údajné řeči o výskytu paranormálních jevů, o vidinách jakési nehmotné ženy či podivné zvuky, to vše je jen výplodem bujné fantazie, která je navíc doplněná podnikavostí místních...
Křup, křup... Něco tu křupe. Jakoby někdo lámal větve. Ohlédla se za sebe, a zkameněla hrůzou. Ve vzduchu viselo několik větviček, které se samovolně lámaly, a ve vzduchu tvořily symboly kříže. Už jich tam bylo alespoň pět...
Zařvala, a dala se na rychlý úprk. Vybočila úplně z pěšiny, Milan supěl za ní, a něco křičel, jenže ona to nevnímala, hlavně rychle pryč...
A znovu podivný smích, tentokrát se ozýval velmi těsně za nimi. Tohle nebude práce místní chásky, to je něco jiného, dalako děsivějšího, a mimo lidské chápání.
"Pavli! Pavli, počkej!" Ohlédla se. Milan ležel na zemi, upadl. Jistě si teď vyčítal těch deset kilo nadváhy, co ne a ne shodit.
V mžiku byla u něj. "Honem, vstávej. Nemáme čas, musíme vypadnout!"
Pomohla mu vstát, vzala jej za ruku, a společně utíkali dál.
Vše kolem jakoby ožívalo, stromy vydávaly podivné sténání, a pak... Pavle se málem zastavilo srdce. Dva metry od ní se najednou vynořila jeptiška, která však neměla hmotnou postavu, jakoby byla jen přeludem...
Milan přes svůj děs cvakal fotoaparátem, Pavla jej ale táhla dál, zase na druhou stranu...
Po několika hodinách se jim konečně podařilo najít východ z lesa, a o nějakou chvíli později i auto.
Milan nakonec žádné viditelné zranění neutrpěl, oba se však nacházeli ve velkém šoku.
Pavla nakonec svůj článek nenapsala se zdůvodněním, že na duchy prostě pořád nevěří, a nemůže napsat něco, co očividně odporuje jejím zásadám. Navíc se nevydařily ani Milanovy fotografie, na většině byly jen šedivé šmouhy. Pavla se dál však honí za senzacemi, ale přísahala si, že do Lipovského lesa se již nikdy nevrátí. Co kdyby to tentokrát nedopadlo tak dobře jako minule...
Tento nápad na povídku jsem dostala při čtení časopisu o různých záhadách. Doufám, že se Vám líbí, a trochu jste se u čtení bavili. Budu ráda za každý, i kritický komentář.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Grinsekatze

Knižní recenze 100 Proces

Pátek v 16:25 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Franz Kafka
Žánr: Román
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Prokurista banky Josef K. je v den svých třicátých narozenin zatčen. Zůstává však na svobodě, může chodit do práce, pouze se musí dostavovat k výslechům.
Dostává se do absurdního kolotoče byrokracie, setkává se s různými úředníky a lidmi od soudu.
Nechápe ale, z čeho je vlastně obviněn, a zdá se, že to pořádně neví ani ostatní. K. navštíví strýček, a společně absolvují návštěvu u strýčkova známého advokáta.
Proces se táhne nekonečně dlouho, nic se neposouvá dál, a proto se K. celý rozezlený a zklamaný rozhodne dát advokátovi výpověď. Podaří se mu dovést proces úspěšně do konce?
Hodnocení: Tuto knížku jsem si vybrala jako první ze seznamu literárních děl k maturitě.
Ze začátku se mi četla dost těžce, byla jsem v pokušení knihu odložit, nakonec jsem tak neučinila. Po několika stránkách jsem si zvykla na zvláštní styl vyprávění - nejvíce mi asi vadilo to, že na každé stránce je minimum odstavců.
Atmosféra je místy opravdu absurdní, a dílo celé chápu jako velké varování před úřednickou demokracií.
Kniha se mi líbila, vytýkám jen to, že je hůře "stravitelná." A co Vy? Četli jste tuto knihu? A jaké knížky jste si vybrali jako povinnou četbu Vy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro proces franz kafka

Je to normální?

Středa v 17:26 | Eliss |  Moje kecy
Minulý týden jsem při brouzdání na Facebooku narazila na příspěvěk, který mě zvedl ze židle. A to tak, že pořádně.
Jistá mladá slečna si vyfotila své ploché bříško a k tomu napsala: "Progress po potratu. Aneb jak 4-týdenní z**d dokáže z***vit břicho."
Pod příspěvkem se okamžitě strhla obrovská diskuze. Dotyčnou slečnu nemám v přátelích, ale jeden můj spolužák tento příspěvěk sdílel.
Když ji lidé začali kritizovat - a to i mnohdy docela sprostě - napsala jim do komentářů toto: "Jsem mladá a necítím se mít zničenou postavu něčím, co jen blije, řve, a se**. Proto jsem to nechala zabít a vůbec se za to nestydím!"
Ano. Na potrat má právo každá žena. I když z morálního hlediska se nad tímto dá polemizovat. Jenže je normální se tímto veřejně chlubit na sociální síti? Nazývat nenarozené dítě z***em?
Jak toto musí vnímat ženy, které potratily, aniž by chtěly, které kvůli zdravotním problémům přišly o dítě? A co páry, které miminko hrozně moc chtějí, ale nemohou ho mít?
Asi před dvěma lety jsem byla ve škole na praxi v pekárně. A dvě spolužačky, tak o tři roky mladší než já, se spolu bavily tímto stylem: "Před dvěma týdny jsem byla dát pryč děcko. Ten můj si nedal pozor, a zbouchnul mě! Ale dostala jsem tip na dobrého doktora, je levný, a hrozně šikovný." "A nechceš mi dát číslo? Před nějakou dobou jsem to musela taky řešit, tak kdyby náhodou zase..."
Takto se spolu bavily úplně normálně u válení těsta na rohlíčky. Nestačila jsem valit oči. Holčiny to probíraly tím stylem, jako by řešily, která věc je lepší a vyplatí se koupit.
Kdybych někdy nechtěně otěhotněla - ale vždycky jsem si dávala pozor, brala jsem antikoncepci či jsem se pojistila jinak - rozhodně bych na potrat nešla. Dítě bych dala buď k adopci, nebo bych se jej pokusila uživit i přes finanční těžkosti.
Nerozumím dnešním mladým děvčatům, které mnohdy berou potrat jako něco normálního, běžného, co se přece stane každé mladé slečně! Neříkám, že jsou takové všechny. Jenže bohužel se takové najdou.
Ale třeba právě slečna, která se ještě na sociální sítí chlubí tím, co udělala. Copak nemá svědomí? Co když bude jednou chtít založit rodinu, ale už to nepůjde? Bude si jednou vyčítat, že napsala taková hnusná slova?
Je mi z toho opravdu smutno. Přece jen když dítě nechci, je potřeba se chránit, a ne být nezodpovědný. Pak to má samozřejmě následky.
Co si o tomto myslíte Vy? Četli jste tento příspěvěk na sociální síti? Nebo o něm slyšíte poprvé? A co si myslíte o umělém ukončení těhotenství? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro pink color

Knižní recenze 99 Tichý: Kronika vraha

10. září 2018 v 17:25 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Thomas Raab
Žánr: Thriller, Drama
Mé hodnocení: 70%
Obsah: 6. ledna 1982 se v malé rakouské vesničce Jettenbrum narodí Karl Heidemann. Chtěné dítě, které je milováno svými rodiči.
Je tu však jeden problém. Karl bez ustání křičí, pomáhá mu jen absolutní klid a samota.
Narodil se totiž s extrémně citlivým sluchem, a každý hlasitější zvuk mu činí nevýslovná muka. Proto mu rodiče zařídí zvláštní zvukotěsnou místnost, ve které vyrůstá.
Jednoho jarního dne dojde u místního rybníka k tragédii, která Karla navždy změní.
Začne se na svět dívat jinýma očima, začne brát smrt jako dar, který má předávat těm, jenž miluje.
Opouští domov a stává se nelítostným zabijákem. A své oběti dovede pořádně překvapit, protože je díky svému citlivému sluchu extrémně tichý...
Hodnocení: Knihu jsem si objednala přes internetový obchod megaknihy.cz. Balíček došel v pořádku, knihy jsou vždy pečlivě zabalené, a jako dárek se v balíčku skrývá záložka nebo samolepka.
Úvod knížky se odehrává idylicky, autor popisuje okolní přírodu, seznamuje nás s obyvateli Jettenbrumu a nakoukneme do soukromí rodiny Heidemannových.
Jak děj postupuje, kniha mě stále více strhávala. Karl a jeho zpočátku nevinné vnímaní světa, které však přeroste až v chorobnou touhu po krvi, mě šokovalo.
Tak trochu jiný thriller, podaný velmi originálně. Z knihy mám dobrý pocit, a zvláště ze závěru celého příběhu.
Pokud máte rádi thrillerová dramata, mohu rozhodně doporučit.
A co Vy? Máte rádi thrillery? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Tichý: Kronika vraha

Krok dopředu?

6. září 2018 v 18:19 | Eliss |  Moje kecy
Vloni jsem se několikrát zmiňovala, že studuji první ročník studijního oboru kuchař - číšník.
Jeden výuční list jsem již měla, a to pekaře. Studium druhého výučního listu mělo své výhody - mohla jsem chodit jen na odborné předměty - matematika a jiné předměty se mě již netýkaly, proto jsem měla spoustu volna.
Škola mě bavila, a praxe také, zejména obsluha ve školní jídelně. Počáteční nejistotu jsem rychle překonala, a na praxi jsem chodila s dobrou náladou. V kuchyni to bylo horší - ale to bylo spíše kvůli lidem.
Na základní škole jsem nikdy neměla žádné velké ambice. Chtěla jsem se jen něčím vyučit, něčím, co mě bude bavit a budu to dělat s radostí.
K pekařině jsem si dlouho hledala cestu, nakonec mě však začala velmi bavit, často jsem do školní provozovny chodila pomáhat i ve svém osobním volnu, a navíc jsem si vydělala i nějakou korunu navíc.
Obor kuchař - číšník mě bavil tak napůl. Letos v lednu jsem se rozhodla zkusit něco nového, a přihlásila jsem se na dvouletý obor podnikání zakončený maturitní zkouškou.
V červnu se konaly přijímací zkoušky. Šla jsem do toho s tím, že to stejně asi nezvládnu, protože když jsem před sebou měla papíry z matematiky, vstávaly mi vlasy hrůzou a téměř nic jsem nevěděla.
Zato čeština byla jednoduchá. Pár větných rozborů, pravopisné chytáky a otázky z mluvnice typu: "Najděte rčení. Označte ve větě metaforu."
I když jsem si moc šancí nedávala, nakonec mě v půli července příjemně překvapil dopis s tím, že mě příjímají!
V pondělí třetího září jsem tedy nastoupila. Hned od druhého dne nás učitelé začali strašit s maturitou - přeci jen máme za dva roky probrat spoustu učiva.
V češtině nás učitelka upozornila, že si budeme muset přečíst minimálně dvacet knih - z toho některé prózy a básnické sbírky. Seznam knih je zvěřejněn na stránkách školy, a ke své úlevě jsem zjistila, že jsem jich spoustu četla.
Ale neuškodí mi si je přečíst znovu a udělat si případně nějaké výpisky. Někteří spolužáci nejsou z povinné četby příliš nadšeni a už si plánují, jak vše opíší z internetu. Což mi nepřijde moc moudré - přece jen četba daného díla v nás zanechá určitý dojem a její děj se dá snáz zapamatovat.
Čeho se nejvíce bojím, je matematika. Přeci jen jsem dyskalkulik a myslím, že budu mít velké problémy.
Ale za zkoušku nic nedám, a pak bych si třeba vyčítala, že jsem to alespoň nezkusila.
Letos v květnu budeme muset také odevzdávat herbář - vlastnoručně vylisované bylinky, u každé její název a kde jsme ji nasbírali. Rostlin má být celkem pětatřicet, což je docela dost, ale když se začne zavčas, dá se to stihnout.
Za domem mám louku, dnes jsem se vydala na první sběr a rostlinky se již lisují v knize.
Jediné, co mi vadí, je příliš dlouhý školní den - každý den kromě pátku končím o půl třetí. Ale i na to se dá zvyknout.
Zatím musím říci, že mě škola moc baví. Doufám, že to tak bude i nadále.
A co Vy? Co studujete za obor? A plánujete si udělat maturitu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro more books

To bude dobrý

3. září 2018 v 20:39 | Eliss |  Moje kecy
Seděla v čekárně praktického lékaře a snažila se nevnímat svíravý pocit úzkosti a zběsile tlukoucí srdce.
"To bude dobrý, bude to v pořádku." To si opakovala stále dokola, jako svou osobní motlitbu.
Před rokem seděla ve stejné čekárně, tenkrát bylo těsně před Vánoci a ji trápilo dlouhodobé nachlazení a horečky. Když se přidaly nepěkné střevní potíže a pálení při močení, rozhodla se jít ke své lékařce.
Ta se mračila a se znepokojeným výrazem si vyslechla příznaky. "No, paní Trávníčková, moc se mi to nelíbí. Raději bych vás poslala na důkladná vyšetření do nemocnice."
Vyšetření byla nepříjemná, bolestivá, a Aneta se cítila čím dál tím hůř.
Nakonec si po dvou měsících vyslechla zdrcující diagnózu - rakovina močového měchýře.
Nemohla tomu uvěřit. Přece se musel někdo splést? Nějaké testy se udělaly špatně... Ne... Ale v hloubi srdce cítila, že lékař má pravdu.
Následovaly chemoterapie, operace. Aneta nebyla nikdy věřící, od toho prosincového dne se však modlila každý večer, prosila své zemřelé rodiče, ať jí pomohou, přece nemůže podlehnout zákeřné nemoci. Ne teď, když vychovává sama dvouletou dcerku, malou Editku, která byla ten největší poklad...
Nemoc ji donutila vše přehodnotit. Přestala kouřit, popíjet o víkendech, a našla si nové kamarády.
Vyčítala si, jak skoro každý víkend propila, nechala Editku u prarodičů, místo toho, aby si užívala mateřství...
Nyní se dceři věnovala jak jen mohla, často celou noc proplakala u postýlky, když pozorovala svou spící, nevinnou dceru.
Život pro ni získal nový rozměr, a rozhodla se bojovat. Mimo jiné vyzkoušela i některé metody alternativní medicíny - bylinky nebo různé šamanské rituály.
Našla si nové kamarády, renovovala byt a obklopila se pozitivní energií. Ve chvílích, kdy nemohla bolestí vstát z postele, vždy v sobě vydolovala kousíček poslední energie, někdo ji totiž potřebuje...
Vstala a postarala se o Editku, i když sama byla na dně, a každá návštěva toalety byla hotové peklo.
Přísahala si, že uvidí svou dceru na maturitním plese, protože ten malý andílek byla jediná věc, která se jí v životě povedla...
Z myšlenek ji vytrhl sestřin hlas: "Slečna Trávníčková? Pojďte dál, paní doktorka na vás už čeká."
O čtvrt hodiny později odcházela z ordinace opilá štěstím. Je vyléčena. Žádné zhoubné bujení v močovém měchýři ani nikde jinde. Krev i moč úplně čisté.
To bude dobrý, jásala v duchu. Pojede se svou holčičkou na dovolenou do Itálie a už nikdy si nedá ani skleničku alkoholu.
Bude žít úplně jinak, a lépe. Dospěla, našla svou životní cestu, i za cenu, která nebyla úplně nejpříjemnější...

Tento článek je přiřazen k tématu týdne. Doufám, že se Vám líbí, ačkoliv není nijak extra propracovaný. Snažila jsem se téma týdne zpracovat trošku jinak. Budu ráda i za kritické komentáře, protože jsou pro mě motivací, jak se zlepšovat.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro calendula officinalis

Knižní recenze 98 Lovci duchů

1. září 2018 v 13:21 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Neil Spring
Žánr: Román, Horor
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Píše se rok 1926 a dvaadvacetiletá Sára Greyová získává práci snů. Stává se osobní asistentkou a sekretářkou známého lovce duchů, Harryho Price.
Harry Price je pověstným skeptikem - na duchy ani jiné přízraky nevěří, zato však věří v podvodníky a šarlatány, kterých už za více než dvacet let své praxe odhaliil několik.
Nyní se však se Sárou vydávají na faru Borley, místo, které je známo nadpřirozenou aktivitou - místní tu viděli ducha jeptišky a po domě se mají samovolně hýbat předměty.
Připojuje se k nim i známý novinář Vernon Wall, který touží po duchařské senzaci, která mu zajistí výsadní místo v novinách.
Na faře je uvítají manželé Smithovi. Hned první večer se domluví na seanci, při které se stanou věci, ze kterých se ježí vlasy hrůzou a nedopřejí všem obyvatelům klidný spánek.
Price je i přes svůj skepticismus přesvědčen, že jsou opravdu svědky aktivity z jiného světa, a tentokrát se podle něj nejedná o žádné laciné triky místních obyvatel.
Když se po pár letech na faru znovu vrací, zlo propukne s nevídanou silou...
Hodnocení: Knihu jsem si objednala již před nějakou dobu z internetového knihkupectví, ale dostala jsem se k její četbě až minulý týden.
Miluji duchařské příběhy a strašidelná pověst o faře Borley mi byla velmi dobře známá.
Líbí se mi, že příběh je vyprávěn z pohledu Priceovy asistentky Sáry, dodává to na autentičnosti. Musím vytknout mnohdy nudné pasáže, na druhou stranu noční události na faře vyvolávají opravdové mrazení v zádech.
Největší problém však představuje korektura textu - v knize je spousta překlepů, i pět na jedné straně - například "oři" místo oči, tečky místo čárek, malá písmena na začátku věty...
Neřeknu jeden, dva překlepy. Ale tady jich je tolik, že to působí velmi rušivě.
Z tohoto důvodu strhávám procenta, knížka je jinak čtivá a nebýt těch chyb, doporučuji.
A co Vy? Máte rádi duchařské příběhy? A znáte tuto knihu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Lovci duchů Neil Spring
Výsledek obrázku pro kniha ti sluší