Srpen 2018

Knižní recenze 97 Dotek zla

30. srpna 2018 v 16:17 | Eliss |  Moje kecy
Autor: František Niedl
Žánr: Krimi, Thriller
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Michael Dabert, pětačtyřicetiletý penzista a bývalý příslušník Cizinecké legie si užívá zaslouženého odpočinku v Praze, kam přijel doprovodit svou přítelkyni, filmovou hvězdu Joan Hartingovou.
Jejich pohodu naruší telefonát od Joanina známého, soudce Sama Brookera. Prosí Michaela o ochranu pro sebe a svou rodinu.
Nic bližšího neprozradí, jen to, že v okolí Lake Superior poblíž amerického Washburnu se dějí velmi podivné věci.
Michael zpočátku váhá, ale proč by se měl nudit pokukováním na filmové hvězdy, když může být někde užitečný?
Vydává se i s Joan na místo. Brzy poznává velkou rodinu soudce a rozplétá vztahy mezi nimi. Michael zjišťuje, že došlo k několika brutálním vraždám, které zdánlivě nic nespojuje, ale...
Zdá se, že vraždy směřují k bohaté rodině Wahlbergů, která je podivnou shodou náhod znepřátelená s Brookerovými.
Jenže Michaelovi se na celé věci něco nezdá. Začne pátrat na vlastní pěst, ale někomu se to nebude vůbec líbit a dá to Michaelovi velmi jasně najevo...
Hodnocení: Další knížka, kterou jsem si objednala z internetového obchodu megaknihy.cz.
Narozdíl od většiny knih musím pochválit úvod, který sice byl takový typický seznamovací, ale díky různým historickým zajímavostem i velmi originální.
Bohužel i tak trvá více než sto stran, než dojde k nějaké akci. A samotné akční scény na mě působily ve výsledku docela tragikomicky.
Mínusem je i velké množství postav - často jsem se v nich ztrácela a musela listovat dozadu, abych si ujasnila kdo je kdo.
Identita viníka je v knize několikrát naznačena a uhodla jsem ji ani ne v půlce. I tak bylo ale závěrečné odhalení všech motivů pěkně vymyšleno. Bohužel jeden z několika málo kladů knihy.
Dále musím pochválit hezkou ilustraci na obálce. Ale jinak bohužel slabota. Knížku doporučuji jako nenáročné čtení na dovolenou, kdy se nechce nad dějem příliš přemýšlet.
A co Vy? Četli jste tuto knihu? A znáte autora Františka Niedla? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro dotek zla františek niedl

Děsivé dědictví 2018

28. srpna 2018 v 13:36 | Eliss |  Moje kecy
Varování: Článek může obsahovat, byť nechtěně, spoilery!
Horory mám ve velké oblibě, a ihned po shlédnutí traileru na Děsivé dědictví jsem si říkala, že film musím vidět a že se mi určitě bude líbit.
A zrovna včera jsem dostala náladu na pořádný horor, takže jsme si večer film s přítelem pustili.
Hned na začátku filmu běží krátký text, kde se dočteme o smrti Ellen Leighové. Ta zemřela po dlouhé nemoci vě věku 78 let.
Dále se dočítáme, že její manžel i syn jsou již po smrti, zato ale má dceru Annie, v jejímž domě pobývala až do své smrti.
Annie má dvě děti, třináctiletou Charlie a šestnáctiletého Petera. Manžel Annie se jmenuje Steven.
Pak se již přesouváme k rodině Grahamových. Zrovna je den pohřbu, takže rodina se, trochu nervózní, sejde v kapli a Annie čte krásnou smuteční řeč. Nejmládší člen rodiny - Charlie, se chová podivně. Do svého notýsku kreslí tak trochu děsivé věci - například babičku ležící v rakvi.
Po smutečním obřadu se rodina vrací do svých zaběhnutých kolejí. Obě děti ještě studují, Annie pracuje na své výstavě týkající se modelů domů a Steven se věnuje výzkumu.
Celá atmosféra je však prodchnuta něčím hrozivým. Annie začne vídat přízrak své matky, Charlie se chová čím dál podivněji a ani ostatní členové rodiny na tom nejsou o nic lépe. Jako by se mělo něco hrozného stát...
Když dojde k další tragédii, je Annie rozhodnuta bojovat se zlem, které si podmanilo její dům.
Bude na to mít ale dostatek sil?
Výsledek obrázku pro Děsivé dědictví
V hlavní roli Annie se představuje má oblíbená herečka Toni Colette. Toni hraje opravdu skvěle, ale ani zbytek hereckého osazenstva nezahálí.
První půlhodina filmu se mi zdála docela nudnou, na druhou stranu máme dostatek času se seznámit s postavami.
Bohužel i soundtrack, který má působit děsivě, začne být po několika minutách otravný a spíše ve mě evokoval pocit, že si vedle sousedi pořádají techno party.
Musím pochválit místy skvělou mysteriózní atmosféru, a těch pár hororových lekaček se také povedlo.
Ke konci mi přišlo, že snímek ztrácí dech, a konec mě naštval tak, jak jsem to nezažila dlouho u žádného filmu.
Celkově u mě převažuje zklamání, a to ani nemluvě o tom, že jsem při několika scénách propadla výbuchu smíchu, což je u hororu vážně bizarní.
Hodnotím třemi hvězdičkami z pěti. Pokud máte rádi horory, na film se podívejte, třeba se Vám bude líbit více než mě!
A co Vy? Máte rádi horory? A viděli jste tento film? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Diskuze na internetových stránkách

26. srpna 2018 v 11:53 | Eliss |  Moje kecy
Ráda si na internetu pročítám články různého zaměření. Ať už to jsou novinky.cz na seznamu, články na Facebooku ve skupinách, které se mi líbí, či třeba komentáře na čsfd.cz k filmům.
Pokud máte na čsfd.cz účet nebo ji pravidelně navštěvujete, určitě si nejde nevšimnout uživatele pod přezdívkou verbal.
Ten píše svoje "úžasně vtipné komentáře", které se z devadesáti procent skládají ze sprostých slov, případně zesměšňování určité skupiny lidí.
Spoustu uživatelů tento uživatel štve, jelikož neváhá urážet i ostatní a sprostými slovy nešetří ani na správce celé stránky.
Chápu, že některým lidem toto připadá vtipné, za mě tedy ale ne. Pokud jeho komentáře neznáte, doporučuji si některé přečíst, protože to jsou opravdové perly.
Dnes je na novinky.cz v popředí zpráva o západonilské horečce, která v Evropě způsobuje velké problémy a stoupá počet nakažených. Když si rozkliknu diskuzi, objevují se tu tyto názory:
"Je tu potřeba další strýček Adolf a jeho ekonomické plynové sprchy."
"Všichni černí by měli vychcípat, zbytečně zabírají místo na planetě. Ať žije Bílá liga!!"
"Obohacení s afriky pinese do evropy velky problem!!" To jsem schválně opsala i s chybami.
Každý má samozřejmě právo na svůj názor. Ale přát nkomu smrt a blahořečit Hitlera je opravdu trochu přehnané. Něco o inteligenci uživatelů vypovídají i ty pravopisné chyby, které mě dokáží neskutečně rozčílit.
Pak jsou tu stránky, kde se schází převážně maminky - eMimino.
Při pročítání některých příspěvků mi opravdu spadla brada.
"Souložíte i v takových vedrech?" Přičemž i odpovědi jsou docela kuriózní:
"S manželem nemáme vůbec sex. Je na mě zlý, protivný, nechce si o ničem povídat. Našla jsem si milence a jsem spokojená!"
Aha. Takže nesnáší manžela, rozvádět se očividně nechce, ale podvádět někoho i když je mi daný člověk odporný, to je přeci to pravé řešení! Nerozumím tomu, že má někdo odvahu se s tímto chlubit na internetu.
Další diskuzní příspěvěk, tentokrát ze sekce tajemno:
"ahoj ovládáte tady někdo tarot? sedmiletá dcera zhubla čtyři kyla co jsme se vrátili z dovolené, z jídla ji natahuje a jí opravdu jako ptáčátko. třeba jen půl rohliku za den. už jí padají i vlasy. koupila jsem syrup na podporu chuti k jídlu ale nezabíra. prosím kdyby někdo z vás mohl pomoci a dal mi kontakt na nějakou věštkyni."
Pod příspěvkem se strhla obrovská diskuze. Paní co psala příspěvěk musela několikrát ujišťovat ostatní že si opravdu nedělá legraci.
A mě to nepřipadá vůbec normální. Proč nevezme dceru k doktorovi, nechá ji trápit a ještě se spoléhá na pomoc karet a věštkyně?
Některé věci by se opravdu takto veřejně, i když skryté anonymitou, řešit neměly. Pokud budu mít v budoucnu dítě, rozhodně se nehodlám častnit těchto mnohdy bezduchých diskuzí.
Co si myslíte o internetových diskuzích Vy? Zapojujete se do nich? A vadí Vám také pravopisné chyby v příspěvcích?
Napište mi do komentářů! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Internetové diskuze

Knižní recenze 96 Ochránce

24. srpna 2018 v 8:56 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Dean Koontz
Žánr: Thriller, Drama
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Tim Carrier, zedník a samotář, sedí jako každý den po práci ve své oblíbené hospůdce.
Sedí na barové stoličce, srká čepované pivo a ještě netuší, že se mu za chvíli převrátí život naruby.
Nejprve se setká s podivným cizincem, který vede podivné řeči o parašutismu. Z dalšího rozhovoru vyplyne, že muž přišel dojednat objednávku vraždy jisté ženy, Tim obdrží fotografii a deset tisíc dolarů.
Než stačí cokoli říci, muž odchází.
Po pár minutách přichází další muž, tentokrát vrah. Tim mu předá peníze, v obálce najde fotografii pohledné dívky a vyysvětluje, že zmenil názor a již si vraždu nepřeje.
To však vraha nezajímá. Kostky jsou vrženy. Tim spěchá za Lindou Paquetovou, dívkou na fotografii, aby ji varoval.
Vrah i zadavatel si však velmi brzy uvědomí svůj omyl a vrah, Thomas Krait, záhadný muž s několika identitami se jen tak nevzdává. Je rozhodnut oba najít a zabít, a jeho posedlost smrtí nemůže zastavit ani to, že pracuje u policie...
Hodnocení: Od Deana Koontze jsem již četla několik knih s hororovou tematikou, které se mi moc líbily.
Ochránce je na tom bohužel hůře. Úvod je celkem rychlý, žádné zdržování zdlouhavým popisem postav.
Tom a Linda jsou sympatičtí, skvěle je vymyšlena i postava chladného zabijáka, bohužel vetšina scén akčního rázu sklouzává až ke kýčovitosti.
Od tohoto autora si přečtu pro změnu zase něco hororového, protože žánr thrilleru mu moc nesvědčí.
Doporučuji jako takové nenáročné čtení, ale nic moc od knihy nečekejte.
A co Vy? Máte rádi thrillery? A znáte spisovatele Deana Koontze? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Ochránce Dean Koontz

Zbytečnosti, co nutně potřebujeme

22. srpna 2018 v 9:52 | Eliss |  Moje kecy
Alois Kůrka patřil mezi nejspokojenější obyvatele vsi Rozmarnice. Deset let už pobíral důchod, nic jej netížilo a nikam už nespěchal. Alespoň tak to vnímal on.
Místní v něm viděli jen pomateného blázna, který každé ráno tlačil svá malá kolečka ke kontejnerům s odpadem a popelnicím a vybíral z nich vše, co se mu mohlo hodit. Zbytečnosti, které lidé vyhodili, ale on je nutně potřeboval k naplnění své mánie a snad i duševní nemoci.
Toho listopadového rána měl hned dva vzácné úlovky. Několik starých knih, které byly sice trochu mokré, ale když se usuší... A pak tu byla červená dámská kabelka.
Spokojeně tlačil vozíček domů a těšil se na chleba se sardinkami.
Jeho starý dům byl nacpaný hordou harampádí, co nasbíral všude možně. Staré pneumatiky, dětské hračky, plastové lahve, police napůl plesnivé a horda starých časopisů.
Neviděl na svém koníčku nic špatného, a ani starosta, který mu už několikrát domlouval, nic nezmohl.
Už byl u svého domu, vydoloval z kapsy klíče a odemkl si. Uvnitř to vypadalo jako na skládce. procházet se dalo jen úzkými uličkami.
Alois se prodral až ke svému starému červenému ušáku, který měl nejlepší léta za sebou. A jal se prozkoumávat dnešní úlovky.
Knížky položil na topení a zvědavě si obhlížel kabelku. Navzdory počasí vypadala zachovale, velká, objemná, a něco v ní chrastilo!
Prohledal kapsičky a objevil peněženku. Bez dokladů, jen v přihrádce na drobné svítila padesátikoruna.
Položil ji na opěradlo křesla. Ta se bude hodit, koupí si alespoň... A najednou zatajil dech. Mimo jiné kabelka obsahovala i další věc - zbraň zabalenou ve zkrvaveném ručníku...
Alois děkoval bohu za to, že si vzal rukavice, a rychle vyběhl z domu i s kabelkou.
"No, vřítil se sem jako blázen, ani jsem ho neslyšela zaklepat. Blábolil něco o vraždě, a že musí zavolat policii. Myslela jsem, že se už z toho smradu co má doma dočista pomátl, tak jsem ho raději pustila k telefonu. No a pak jste přijeli vy..."
Důchodkyně Anna Popelová se na poručíka Juránka dívala poněkud vyčítavě.
Jako by snad on mohl za to, že ten bláznivý Kůrka přiběhl zrovna za ní...
Starý pán seděl na verandě a byl viditelně v šoku. "Pane policisto, já jsem nic neudělal, ani jsem se té zbraně nedotkl, měl jsem rukavice, ráno byla zima, tak..."
"V pořádku," přerušil jej Juránek. "Vzpomenete si, kde jste tu kabelku našel?"
"Já... Procházel jsem lesem, co je na tou chatou, kde se ubytovávají turisti. A tam ta kabelka ležela, zpola zahrabaná v listí. Líbila se mi, tak... Ale já nic neudělal, přísahám!"
"Z ničeho vás neobviňujeme. Pojedete s námi a ukážete nám, kde jste tu kabelku našel."
Poručík Juránek se snažil nevnímat pach, který se nesl celým autem. Celou dobu myslel na to, jakou práci bude mít s čištěním zadní sedačky. Na které seděl starý Kůrka. Co naplat, našel vražednou zbraň a byl důležitý svědek, takže...
"Tady to bylo, pane policisto! Tady v těch místech!"
Zastavil auto, a vydali se do lesa. Kůrka si přesně pamatoval, kde kabelku našel. Ještě tu po ní zbyla díra.
"Dobře, pane Kůrka. Hoši za chvíli přijedou, nafotí to, a já si vás odvezu na výslech. Máte u sebe občanský průkaz?"
Na Kůrkovo smutné konstatování, že by jej možná někde doma vyhrabal, si jen odevzdaně vzdychl.
Kůrka po dvou hodinách občanku opravdu našel a mohl se dostavit na policejní stanici.
Ze zbraně sejmuli otisky, které se shodovali s otisky jistého Davida Moravce, známého recidivisty. Před několika týdny se zdálo, že je zapletený do zmizení své družky Andrey Macháčkové, nic se však nepodařilo prokázat.
Dcera Mácháčkové identifikovala kabelku s tím, že patřila mezi matčiny oblíbené.
Moravce okamžitě předvedli k výslechu a znovu pořádně zmáčkli. Když viděl kabelku a zbraň, sesypal se a všechno přiznal.
Uvedl také, kde se nachází tělo nebohé Andrey. Umlátil ji kladivem, protože mu nechtěla půjčit peníze.
Případ uzavřen. Panu Kůrkovi policisté vyslovili poděkování a odvezli jej domů, do jeho zaskládaného sídla.
Juránek celou cestu domů přemýšlel nad tím, jak se mohou někdy hodit zdánlivé zbytečnosti, které ale někdo nutně potřebuje...

Doufám, že se Vám dnešní povídka vztahující se k tématu týdne líbila. Popustila jsem trochu uzdu své fantazii.
Snad se Vám i přes nějaké ty chyby líbí. Budu ráda za každý, i kritický komentář.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Červená kabelka malá

Než přišla bouře 2018

20. srpna 2018 v 13:26 | Eliss |  Moje kecy
Varování: Článek nůže obsahovat, byť nechtěně, spoilery!
Než přišla bouře je americké dobrodružné drama s prvky romantiky, thrilleru a akce.
S podobně laděnými filmy mám docela problém - hlavně tedy s tou romantikou - ale přítel mě přemluvil, takže jsme se nakonec dívali.
Hned na začátku se ocitáme ve středu dění. Mládá žena stojí na palubě zničené lodi někde uprostřed moře a zoufale hledá muže jménem Richard.
Následuje střih a dívka, o které se dozvídáme, že se jmenuje Tami, je najednou na souši a spolu s kamarádkou drhnou palubu rybářské lodi.
Najednou kolem proplouvá mladý, pěkný muž - Richard.
Tami se dá s Richardem do řeči, následuje pozvání na večeři a dvojice se začíná sbližovat. Tráví společně veškerý volný čas, potápí se, navštěvují různé bary...
Jednoho dne dostane Richard zajímavou nabídku. Převézt loď z Tahiti do Kalifornie za deset tisíc dolarů, a k tomu dvě zpáteční letenky zpět na Tahiti.
Richard nabídku přijímá, a spolu s Tami se vydávají na dlouho plavbu přes moře.
Po pár romantických večerech je však zastihne velmi silná bouře - loď je téměř zničena, Richard je navíc vážně zraněný, vysílačka nefunguje a zásoby jídla jsou omezené.
Podaří se oběma milencům zachránit? A jak toto dobrodružství poznamená jejich budoucí soužití?
Výsledek obrázku pro Adrift 2018
Na čsfd.cz má aktuálně film 70 procent. Osobně si myslím, že hodnocení je naprosto v pořádku, více si Než přišla bouře bohužel nezaslouží.
Nejvíce mi vadilo časté střídání děje - na moři, a romantické schůzky před vyplutím. Působilo to velmi rušivě.
Představitelé hlavních rolí hrají uvěřitelně, hlavně tedy postava Tami. Romantiky tu není zase tolik, v tomto směru tedy velká spokojenost.
Scény s bouří na moři jsou udělány realisticky a nejden béčkový katastrofický film by si z nich mohl vzít příklad.
Závěrečná pointa celého filmu mě šokovala a patří mezi jeden z nejsilnějších momentů celého snímku.
Po záverečných titulcích se navíc dozvídáme, že film byl natočen podle skutečné události.
Než přišla bouře vyšla i v knižní podobě, a přemýšlím, že si ji možná seženu. Filmu dávám tři hvězdičky z pěti.
Pokud máte rádi romanticko-dobrodružné filmy, určitě doporučuji. Třeba se Vám film zalíbí o něco více než mě!
A co Vy? Viděli jste tento film? A máte rádi ve filmech romantiku? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 95 Příběhy ze staré Anglie

19. srpna 2018 v 13:18 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Agatha Christie
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 90%
Obsah: Kniha obsahuje dvě povídky z pera královny detektivek - Nultá hodina a Sittafordská záhada.
Nultá hodina začíná výletem Nevilla a Kay Strangeových k Nevillově pěstounce Kamile Tressilianové.
Problém tak trochu je, že na návštěvu se ve stejnou dobu chystá i Nevillova bývalá manželka Audrey. Kousek od sídla Tressilianových se v hotelu ubytuje bývalý přítel Kay, biolog Ted Latimer. Je to jen náhoda?
V sídle se ubytuje i majitel thajských plantáží Thomas Royde.
Situace se stává neudržitelnou, mezi Nevillem a Audrey dojde k usmíření, a oba jsou rozhodnuti se k sobě vrátit. Co ale Kay?
Tíživou atmosféru ještě zhorší vražda lady Tressilianové. Kdo z domu mohl chtít zabít ženu, která byla nemocná, a pravděpodobně by za pár měsíců zemřela přirozenou smrtí?
Pátrání se ujímá vrchní inspektor Battle, který musel kvůli vraždě předčasně ukončit dovolenou.
Pomalu rozplétá podivné vztahy mezi obyvateli sídla, ale vrah je rafinovanější, než se zdá...
Sittafordská záhada nás seznamuje se Sittafordským sídlem, kde se jednoho pošmourného listopadového večera koná spiritistická seance.
Přítomny jsou dámy Willetovy, které mají sídlo v pronájmu, major Burnaby, podivínský pan Duke, pan Rycroft a mladý student Garfield.
Během seance dojde k podivnému, děsivému úkazu - stolek vyťuká jméno jejich souseda, kapitána Trevelyana a zároveň oznámí, že je mrtev.
Protože John Burnaby bydlí kousek od Trevelaynova domu, zneklidněn odchází přítele pro jistotu raději zkontrolovat.
Jaký je však jeho šok, když svého přítele najde opravdu mrtvého v jeho pracovně...
Mezi podezřelými se brzy ocitá Jim Pearson, který se záhadně objevil v městečku zrovna tu noc, kdy došlo k vraždě.
Jimova snoubenka Emily však nehodlá nechat svého milého nespravedlivě odsoudit a pouští se do pátrání na vlastní pěst.
Jak se mohlo stát, že duch věděl o vraždě? A kdo kapitána Trevelyana zavraždil?
Celý případ je složitější a tajemnější, než se na první pohled zdá...
Hodnocení: Po dlouhé době jsem si přečetla něco od Agathy Christie. Ačkoliv kniha nemá žádného vyšetřovatele typu Hercula Poirota či slečny Marplové, přesto obsahuje velmi kvalitní detektivní děj.
Nultá hodina se četla velmi rychle. Inpektor Battle se nedá jen tak něčím ošálit a pří řešení případu bere v úvahu opravdu každou eventualitu.
Vztahy mezi účastníky jsou pořádně propletené, a musím říci že konečné odhalení vraha a jeho nízké pohnutky mě dostalo.
Opět jsem se nezklamala a Agatha Christie vymyslela něco, co bych nikdy nevzala v úvahu.
Při čtení Sittafordské záhady mě pohltila tajemná atmosféra ponurého sídla a jeho pošmourného okolí.
Zápletka opět zajímavě vymyšlena, a Emily jako drzá holčina pátrající na vlastní pěst naprosto dokonalá.
Závěrečné odhalení viníka bylo pro mě osobně opět šokující a nečekané.
Četba této knihy mě nezklamala a nenudila, a odnáším si z knihy velmi dobrý literární zážitek.
Knihu rozhodně doporučuji! A co Vy? Máte rádi Agathu Christie a její detektivky?
Napište mi do komentářů! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro příběhy ze staré anglie

Televize je zbytečná?

17. srpna 2018 v 11:31 | Eliss |  Moje kecy
Televizi jsem už na blogu věnovala pár článků. A proč jí nevěnovat ještě jeden, když jsme si toto téma všichni odhlasovali jako nové téma týdne.
Jako dítě jsem televizi milovala. Zejména o víkendu, to jsem si často přivstala, abych mohla shlédnout seriál Rychlá rota, Pokémony či My z Kačerova.
Největší svátek pro mě ale byl, když jsem trávila prázdniny u babičky. Babička měla zavedenou kabelovou televizi a kromě spousty německých programů fungovala i stanice FoxKids, kde běžely od rána do večera samé animované pohádky.
Každý večer, když jsme přišli s babičkou ze zahrádky, jsem si pustila svůj kanál.
Doma jsme na televizi koukali často. Hrála téměř celý den, jako kulisa, byť se na ni nikdo pořádně nedíval.
Zbožňovala jsem seriál Esmeralda a Divoký anděl.
Postupem času mě televize přestala bavit. Přestala jsem na ni koukat úplně, když jsem odešla v patnácti na internát.
Tam televize sice byla, jenže jsem na ni neměla náladu. Udělala jsem vyjímku pouze když se hrálo MS v hokeji.
Má spolubydlící na internátě se také nechodila nikdy dívat na televizi. Zato si však stahovala své oblíbené seriály Ulice a Ordinace v růžové zahradě. Každý den měla přesně naplánované, kollik epizod seriálu shlédne.
Jelikož mi podobné seriály připadají s prominutím jako zabijáci mozkových buněk, často jsem utíkala na chodbu s knížkou, jen abych nemusela poslouchat stále se opakující milostné zvraty a dojemná úmrtí.
Když jsem se před pěti lety nastěhovala k příteli, televizi jsme měli. Moc jsme ji ale nepouštěli, jen občas večer kvůli zprávám.
Po půl roce se rozbila, a dlouho jsme to neřešili, prostě jsme neměli pocit, že ji k životu nějak nutně potřebujeme.
Asi před dvěma lety jsme si ji znovu pořídili - přítel si na ni s oblibou často přepojí počítač a hraje tak hry na velké obrazovce, a i já si ji občas zapnu.
Občas se s hrůzou nestačím divit, co některé televizní stanice cpou divákům do hlavy.
Tak třeba taková Policie v akci vysílaná na TV Prima. Slogan tohoto seriálu je: Reální policisté v nasazení, reálné případy.
No, nevím. Na stránkách Policie ČR je napsané prohlášení, kde dávají od tohoto seriálu ruce pryč.
Přijde mi, že to co se v tomto pořadu předvádí, přece nemůže být ani náhodou reálné. Často je to opravdu k smíchu.
A v podobném duchu se nese pořad Zachranáři vysílaný na TV Barrandov. Ten, kdo tento seriál vymýšlel, se opravdu hodně inspiroval konkurenčním pořadem o policistech.
Pořady jsou téměř totožné, tedy až na rozdílné pracovníky.
Nejčastěji si pustím Primu Zoom nebo Óčko, a jen poslouchám písničky, což je super třeba u vaření.
Většinu času pro mě televize zbytečná je, rozhodně se bez ní obejdu, ale chápu lidi, zejména ve starším věku, kteří v ní nalézají jediný zdroj zpráv a zábavu. Někdy není na škodu si propláchnout hlavu nenáročným seriálem...
Co si o tomto myslíte Vy? Je televize zbytečná? Nebo ne? A jaké pořady a seriály rádi sledujete? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Television break

Knižní recenze 94 Štěnice

15. srpna 2018 v 17:18 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Ben H. Winters
Žánr: Thriller
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Susan s manželem Alexem a jejich dvouletou dcerou Emmou se právě stěhují do nového bytu v lepší čtvrti.
Dům vypadá na první pohled úžasně, velké prostory za velmi nízký nájem a navíc tu má Susan malou místnůstku, která se přímo ideální hodí jako ateliér. Susan se totiž chce vrátit ke své práci malířky obrazů.
Domácí Andrea, která jim dům pronajímá, je sice kapánek vlezlá a zvědavá, ale to jsou snad všechny ženy v tomto starším věku.
Alex pracuje jako fotograf pro jednu šperkařskou firmu, a proto je vedení domácnosti vyhrádně na Susan.
Ze začátku je celá nadšená zařizováním nového domova, postupně se však cosi začíná měnit.
Domem se zejména večer ozývá podivné lupání, v ateliéru se rozvine nakyslý pach a na obraze, který právě Susan dokončuje, se objeví podivné fleky.
Jako by toho nebylo málo, jednoho dne se Susan probudí ošklivě pokousaná. Pravděpodobně od štěnic.
Začne je slyšet a vidět všude po domě, ale podivné je, že Alex ani Emma pokousáni nejsou.
Co se to děje? Susan začne být hysterická, a nepomůže ani návštěva několika odborníků na hubení hmyzu.
Susan se postupně začíná propadat do temnot šílenství, z kterých není úniku. Co je pravda a co ne?
Hodnocení: Další nákup - spolu s několika dalšími knihami - přes internetový obchod megaknihy.cz.
Balíček přišel v pořádku, knížky pečlivě zabalené v bublinkové fólii a jako dárek byla přibalena pěkná záložka, samolepka a sleva 10 kč na další nákup.
Na obalu knížky se píše: Brilantní psychothriller, který Vám nasadí brouka do hlavy...
S tím bohužel nemůžu souhlasit. Hlavně tedy s tím slovem brilantní.
Kniha má 200 stran a prvních 100 stran se nic zvláštního neděje. Nudné vyprávění všedního života v novém bytě.
Pak se děj trochu rozjede, ale i tak se nejednalo o nic, z čeho bych byla extra nadšená.
Najde se tu pár vyhrocených situací, bohužel jsou ale naprosto bez atmosféry tajemna, kterou bych od knihy očekávala.
Takové nenáročné, nijak zajímavé čtení. Závěr byl trochu akčnější, přesto se dal tušit dopředu.
Chválím zajímavý nápad, kterým kniha oplývá, ačkoliv není zcela využit. A také moc pěknou obálku knížky.
I tak ale knížku nedoporučuji a mé pocity jsou převážně nespokojené.
A co Vy? Máte rádi thrillery? A četli jste tuto knihu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Štěnice Ben Winters

Brýle

13. srpna 2018 v 17:59 | Eliss |  Moje kecy
Ve druhé třídě na základní škole jsem začala vidět špatně na tabuli. A to jsem seděla ve druhé lavici.
Místo toho, abych se svěřila se svým problémem učitelce, vymýšlela jsem si do sešitu nesmysly. Samozřejmě jí došlo, co se asi děje, a pod velkou břichatou pětku mi napsala poznámku: "Vaše dcera nejspíše špatně vidí na tabuli. Doporučuji vyšetření u lékaře."
A tak se mnou šla máma nejprve k dětské lékařce, která napsala doporučení k očnímu lékaři.
Máma mě objednala k očnímu do města vzdáleného padesát kilometrů - poblíž Olomouce - protože u nás ve městě oční lékařka byla, jenže s velmi špatnou pověstí.
U oční lékařky se mi moc líbilo, pěkná čekárna s křesílky a televizí, hračky a mohla jsem si dokonce malovat.
Samotné vyšetření nebylo nijak hrozné - zakryla jsem si na střídačku obě oči a četla písmenka z tabule.
Diagnóza byla jasná. Krátkozrakost - špatné vidění do dálky. Následoval ještě test na zjištění šilhavosti, naštěstí s negativním výsledkem.
Takže jsem dostala poukaz na brýle a za rok měla máma zavolat a objednat mě na kontrolu.
V optice se mnou rodiče vybírali brýle. Dodnes si na ně pamatuji - hnědé "lennonky." Dnes si nedovedu představit, že bych nosila brýle s kulatými skly, ale tenkrát jsem z nich byla nadšená.
Zároveň jsem však měla i obavy, aby se mi spolužáci nesmáli. No trochu mě popichovali. Ale nešlo o nic strašného a brzy je to přešlo.
Roky plynuly, poctivě jsem jezdila na každoroční prohlídky, a zrak se mi bohužel zhoršoval.
Na brýle jsem si zvykla, jsou mou nedílnou součástí. Jediné, co mi vadí, jsou trochu hloupé otázky od ostatních lidí: "A to vážně špatně vidíš, když si je sundáš? A chodíš s nimi úplně všude?" Ano, opravdu špatně vidím, když si je sundám. A nosím je všude, sundávám si je jen když jdu spát nebo před koupáním. A taky před jistými příjemnými radovánkami...
No nic, kapku jsem odbočila.
Na letošní kontrolu jsem šla po pěti letech - přiznávám se, že jsem to trochu "zapinkala."
Už nejezdím do vzdáleného města, u nás ve městě si otevřela ordinaci mladá doktorka a všichni co u ní byli, si ji pochvalují. I podle recenzí na internetu.
Z důvodu velkého vytížení ordinace jsem byla objednána až po půl roce, v červenci.
Opět test čtení, koukání do přístroje na pasoucí se krávy - nevím přesně co se podle toho měří, no a nakonec se mi doktorka rozhodla zvýšit dioptrie.
Levé oko na 6.75 a pravé na 5.00.
Před třemi dny jsem si vyzvedla nové brýle - máma mi je nechala dělat v Olomouci, protože tam byla na dovolené.
Opravdu velký výběr a docela příznivé ceny. Vybrala jsem si fialové brýle.
Brýle byly bohužel hotové až za dva týdny - vzhledem k vysoké dioptrii levého oka se muselo objednat speciální sklíčko.
Před třemi dny jsem si je vyzvedla. A hned jak jsem si je poprvé nasadila, bylo něco špatně.
Levým okem jsem viděla rozmazaně, když jsem si četla knihu, bylo to velmi nepříjemné.
Po sundání brýlí oko slzelo a bolelo. Zvládla jsem je nosit jeden den, dál to prostě nešlo. Podobný pocit jsem nikdy nezažila, ani při prvním nošení brýlí.
Dnes jsem se rozhodla zajít k optikovi, jelikož k oční se objednává toho půl roku předem a navíc jsem se dnes dozvěděla, že má dovolenou.
Paní optička byla velmi příjemná, pozorně si vyslechla můj problém a pak mi změřila dioptrie pomocí přístroje.
Znovu jsem absolvovala test čtení písmenek. Nakonec vynesla překvapivý ortel.
Oční lékařka mi špatně změřila dioptrie, a levé mi napsala příliš silné. Kdybych ty brýle nosila dál, mohla bych si zrak pravděpodobně ještě zhoršit. Levé sklo pozměnila na sílu 6.25 a vše bylo mnohem lepší.
Nové sklo bude vsazeno do brýlí někdy koncem tohoto týdne.
Má důvěra v lékaře zase o něco poklesla. To jsem si mohla zajít raději změřit zrak k optikovi, když se zdá být větším odborníkem než lékař.
Asi si bohužel budu muset najít nového očního lékaře. Každý může chybovat, ale myslím, že vzhledem k modrní technologii měření zraku by k podobným chybám prostě docházet nemělo.
A co Vy? Nosíte brýle? A stalo se Vám někdy něco podobného? Napište mi do komentářů!
Děkji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro kurt cobain sunglasses

Knižní recenze 93 Smrtící nevinnost

11. srpna 2018 v 18:15 | Eliss |  Moje kecy
Autor: J. D. Robb
Žánr: Krimi, Drama
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Poručík Eva Dallasová má plné ruce práce. Spolu s kolegyní Delilou Peabodyovou vyšetřují vraždu učitele, kterého někdo sprovodil ze světa přímo během vyučování. A to velmi krutou a bolestivou smrtí.
Navzdory tomu, že se píše již rok 2050, lidstvo se nepoučilo a dál páchá ty nejohavnější skutky.
Kdo mohl chtít zabít oblíbeného učitele Craiga Fostera, který se zrovna nedávno oženil?
Byl to snad někdo z kolegů? Nebo samotná ředitelka, která má co skrývat před celým učitelským sborem?
Hrůznost celé situace dokresluje i to, že svého oblíbeného učitele mrtvého našla dvě desetiletá děvčátka.
Eva Dallasová se pouští do složitého vyšetřování, musí se však potýkat i se soukromými problémy - kolem jejího manžela Roarka se začíná nebezpečně motat bývalá přítelkyně...
Jak celá situace dopadne?
Hodnocení: Pod jménem autora se skrývá slavná spisovatelka Nora Roberts, která si získala proslulost hlavně svými romantickými díly.
Nejinak se jí daří i se psaním detektivek.
Před asi deseti lety jsem četla pár knih s poručíkem Evou Dallasovou a velmi se mi líbily.
Kniha se i přes téměř 400 stran četla rychle a sama, není tu žádné složité vysvětlování, prostě se jde hned na věc.
Samotné vyšetřování a zápletka nejsou nikterak složité - po pár stránkách jsem si tipla vraha a na konci jsem s údivem zjistila, že jsem se nemýlila, což se mi za celou mou literární cestu stalo poprvé.
Ale knihu to v mých očích neshodilo.
Skvělé odpočinkové čtení, které můžu doporučit k vodě nebo do přírody.
A co Vy? Máte rádi detektivky? A znáte spisovatelku Noru Roberts? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Smrtící nevinnost

Voda versus léky

9. srpna 2018 v 13:03 | Eliss |  Moje kecy
Zrovna nedávno jsem sledovala nějaký americký thriller. Scéna - žena nechce brát léky, které jí předepsal lékař, naháže je tedy do odtoku a jednoduše spláchne vodou. Problém vyřešen.
Ale ne tak docela.
Napadlo Vás někdy, co mohou léky ve vodě vlastně způsobit?
Po celém světě se denně používá více než 3000 druhů léčiv. Opravdu velké množství.
Nejde jen o lidi, kteří bez jakéhokoliv studu nahází léky do odpadu či toalety. Část léků se v těle nevstřebá, a posléze močí odchází pryč.
Více než čtvrtina českých žen užívá hormonální antikoncepci. Zbytek antikoncepce tělo vyloučí, látka putuje do odpadních vod, a díky kontaktu s bakteriemi se mohou ještě znásobit její účinky!
Podle vědců antikoncepce v odpadních vodách narušuje hormonální rovnováhů u spousty ryb, savců i ptáků.
Dokonce došlo k vývojovým poruchám u aligátorů.
Brala jsem antikoncepci asi půl roku, ale po nepříjemných vedlejších účincích jsem ji vysadila a vůbec tohoto kroku nelituji.
Ve Švédsku byl proveden pokus s lékem proti úzkostem s názvem Oxazepam. Vědci do vody nasypali dávku, která se běžně vyskytuje v jejich řekách. Pokusní okouni se stali méně ostražitými, stranili se ostatních a dokonce pozměnili své stravovací návyky.
Ibalgin patří mezi běžný lék snad v každé domácnosti. Již před nějakou dobou se zveřejnila studie o jeho škodlivosti.
Pokud jej někdo konzumuje pravidelně, zvyšuje si tak riziko infarktu, žaludečních problémů a spousta dalších problémů.
Moje spolužačka se stala na lécích tlumících bolesti závislou a nakonec jí na bolest přestaly zabírat.
V České republice se spostřeba Ibuprofenu pohybuje kolem 250 tun ročně.(!)
Tento lék má vysokou stabilitu, proto se velmi obtížně zachytí v čističce odpadních vod.
Před několika lety se jeho množství - sice malé - naměřilo v pitné vodě z kohoutku...
V zásadě se to dá shrnout i tak, že co spláchneme pryč, mnohdy do sebe zase dostaneme zpátky. V pitné vodě.
Neříkám, že léky nejsou důležité. Jsou. Jen by se v některých případech mělo regulovat jejich užívání.
A velmi odsuzuji to, když někdo háže léky jen tak do odpadu či dokonce přímo do řeky.
Není lepší je odnést k likvidaci do lékárny?
Co si o tomto myslíte Vy? Neužívá se dnes mnohdy zbytečně spousta léků, které končí v odpadních vodách a zabíjejí živočichy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Glass water

Knižní recenze 92 Ztracená

7. srpna 2018 v 13:45 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Anna Ekbergová
Žánr: Thriller
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Louisa Andersenová žije spokojeně na malém ostrůvku v Dánsku, kde spolu s přítelem Joachimem provozuje kavárnu.
Jednoho dne jejich spokojený život přeruší muž, který vtrhne do kavárny a hystericky Louisu přesvědčuje, že je jeho manželka Helena, která zmizela beze stopy před třemi lety.
Louisa to samozřejmě popírá, ale netrvá dlouho a přijede pro ni samotná policie.
Muž, který vrtrhl do kavárny se jmenuje Edmund Soderberg, a brzy se ukáže, že Louisa je skutečně Helena.
Helena je dědičkou firmy, povýšená vedoucí a chladná, odtažitá žena.
Problém však je, že Helena se na nic se svého starého života nepamatuje. Jednoho dne se prostě probudila na lodi s batůžkem a s doklady na jméno Louisa Andersenová, vzala je tedy za své.
Zvykne si Helena na svůj staronový život? Musí se znovu seznámit se svou rodinu, poznat své děti a přátele.
Situace se zkomplikuje, když je Helena obviněna z vraždy Louisy a krádeže totožnosti... Podaří se jí dokázat pravdu?
Hodnocení: Anna Ekbergová je pseudonym skrývající dvojici spisovatelů, Anderse Ronnowa a Jacoba Weinreicha.
Kniha se mi četla jedním dechem, i přes skoro 400 stran jsem se téměř nemohla od čtení odtrhnout, abych věděla, jak to dopadne!
Příběh není jen o hledání ztracené identity, mísí se také s lží, bohatstvím a přetvářkou.
Zápletka je velice originální, každou chvíli se situace kolem Heleny vyostřuje. Jen ta představa, že se najednou dozvíte, že žijete život někoho jiného, je příšerná. Ale nic není, tak jak se na první pohled zdá!
Jeden z nejlepších thrillerů, který jsem četla.
Pokud máte rádi podobné knihy s nádechem mysteriózna, rozhodně doporučuji!
A co Vy? Máte rádi thrillery? Nebo ne? A četli jste tuto knihu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro ztracená anna ekbergová

Pomluvy

5. srpna 2018 v 13:07 | Eliss |  Moje kecy
Když jsem byla mladší - zejména na základní škole - často jsem se stávala terčem pomluv, nejvíce mezi spolužačkami.
Nezajímala jsem se o kosmetiku, byla jsem tichá a zakřiknutá. A to jim vadilo.
Bohužel mě nenapadlo nic jiného, než jim to začít oplácet úplně stejně a vymýšlela jsem si různé nesmysly a šířila je po třídě.
Časem mi došlo, že tudy cesta nevede, a velmi brzy jsem toho nechala a snažila si pomluv nevšímat.
Na odborném učilišti, kde jsem studovala obor zahradnické práce, panovala mezi ročníky docela velká rivalita.
A nejhorší bylo, že někteří studenti, kteří studovali maturitní obory, se na učně dívali jako na nějaký odpad. Toto jsem opravdu zažila na vlastní kůži.
Snažím se nikoho mepomlouvat, a své názory buď dotyčnému řeknu, nebo si je nechám pro sebe.
Má spolubydlící na internátě mě pravidelně zásobovala drby o všem možném, a nezapomněla pomluvit kamarádky, se kterými byla zrovna včera na kávě. Často jsem přemýšlela, co asi musí vykládat o mě.
Vadí mi, když se o někom mluví za jeho zády. Připadá mi to velmi sprosté.
Jednou jsem se neudržela a kamarádce jsem řekla: "Proč tomu človeku neřekneš co si o něm myslíš doopravdy? Přetvařuješ se a děláš, jaká jsi s ním kamarádka, ale přitom to tak není." Nevěděla, co mi na to říci.
Pokud mi není někdo sympatický, dám mu to najevo svým odtažitým chováním. Někdy to není zrovna slušné, ale já si prostě nemohu pomoci.
Bydlím na vesnici, která je malá, ale pomluvám se tu bohužel velmi daří.
Moje kamarádka Hana má postiženého strýce - autistu. Je mu už hodně přes padesát. Jmenuje se Honza, všichni ho tu tak nějak známe. Rád se prochází po vesnici, sleduje okolní dění, ale není vlezlý a v životě by nikomu neublížil. Má zkrátka svůj vlastní svět. Když zemřela Hančina babička, stará se o něj její máma. Hančinu mámu znám, často k nim jdu na nábštěvu, a nic špatného si o ní nemyslím.
Minulý týden jsem čekala až otevřou náš maý vesnický obchůdek - chodím raději o deset minut dřív, protože jinak už nemají sladké pečivo.
A kousek ode mě stály tří starší paní. Moc jsem nevnímala, o čem se baví, ťukala jsem do telefonu.
"...a představ si, on ten Honza zase seděl na zahrádce v hospodě a pil džus! To přece není normální! Blbec jeden, proč radši nesedí doma, pořád jen někde lozí!"
To už jsem nekoukala do mobilu, ale přímo na tlustou starou paní, která u svého monologu ještě efektivně rozhazovala rukama.
"Paní, připadá vám normální takhle hnusně mluvit o někom, kdo je postižený? Honza nemůže za to, jaký je. Pokud vím, tak to, že sedí sám u stolu v hospůdce, nikomu nevadí, nikoho neotravuje, hledí si jen sám sebe."
To náhodou vím, protože jsem několikrát Honzu viděla někde sedět a nikdy nikoho opravdu neobtěžuje. Vypije si svůj džus, někdo mu třeba něco koupí nebo si k němu sedne. Ale nikdy se nevnucuje.
Párkrát jsem mu dala dvacku na džus nebo něco dobrého, když ho náhodou potkám. Zná mě jménem, normálně mě osloví a někdy mi poví něco, co o někom slyšel.
I když je postižený, nikdo nemá právo, aby se o něm takto bavil. Jen proto, že tomu nerozumí a nemůže se bránit.
Paní na mě koukala, ale neřekla ani slovo. Asi se styděla.
Chuť na koláčky mě dočista přešla a raději jsem šla hned domů. Bylo mi z toho opravdu smutno.
Kamarádce jsem se raději ani nezmínila o tom, jak se někdo baví o jejím strýci.
Co si o tomto myslíte Vy? Co si myslíte o lidech, kteří pomlouvají ostatní? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro vesnice černobílá

Spánek

3. srpna 2018 v 15:15 | Eliss |  Moje kecy
Spát potřebuje každý. Někdo méně, někdo více. Pouštní hlemýžď zvládne prospat tři roky, zato některé druhy z ptačí říše si zvládnou zdřímnout během letu.
Když jsem byla v pubertě, ráda a často jsem ponocovala. Často jsem usnula i kolem jedenácté v noci, a vůbec mi nevadilo, že musím ráno v šest vstávat. A ráno se mi opravdu často nevstávalo moc dobře.
Po příchodu na internát jsem začala chodit spát kolem osmé večer nebo i dříve. Ale zase jsem často vstávala kolem páté hodiny. A spolubydlící byla celá vzteklá, pokud jsem šla brzy na záchod.
Nejhorší pro mě bylo ale vstávání na půl šestou na praxi do pekárny. To jsem vstávala už o půl páté. Nejhorší však bylo, že další týden jsem zase mohla vstávat později. Často jsem se celá popletená budila ve čtyři hodiny, i když jsem mohla třeba i dvě hodiny spát.
Časem jsem si docela zvykla.
Můj přítel často ponocuje, chodí spát i ve dvě hodiny ráno, a přesto je ráno schopný normálně vstát a jít na sedm do práce.
To si nedovedu představit. Jsem velký spáč, často naspím i více než doporučených osm hodin.
Pro opravdu kvalitní spánek se doporučuje pravidelně v ložnici větrat, používat ji jen ke spánku a ne například k telefonování či surfování na internetu. Teplota v ložnici se má pohybovat kolem 18-20 stupňů Celsia.
Před spaním bychom rozhodně neměli pít kávu, kouřit nebo se rozptylovat ťukáním do telefonu.
Není na škodu mít při usínání v posteli u sebe zvířecího miláčka - dodává pocit bezpečí a dokonce prodlužuje dobu spánku.
Já u sebe mám každou noc svého pejska, je zvyklý spát se mnou pod peřinou a musím říci, že se mi opravdu lépe usíná. Často si pejska i zavolám, možná bych bez něj i neusnula.
Trochu zvláštní mi přijde trend spaní kojence a rodičů v jedné posteli. Zvláštní mi to přijde samozřejmě asi i proto, že děti nemám a nedovedu si podobnou situaci představit, ale nejvíce bych se asi bála že miminko zalehnu.
Na druhou stranu to však musí velmi upevnit odičovské pouto.
Když mi bylo asi tak deset, často jsem bývala námesíčná. Několikrát jsem se v noci vydala na procházku chodbou, a nejhorší asi bylo, když jsem na návštěvě u tety začala ze spaní škrábat na skříň a vykládat, že chci na záchod.
Nyní se to již neopakuje, přítel mě však již párkrát upozornil, že v noci skřípu zuby. Někdy mě i vzbudí, abych s tím už přestala, já si ale nic nepamatuji.
Dříve jsem si třeba na dvě hodinky zdřímla, když jsem přišla ze školy. Po probuzení jsem se cítila, jako by mě přejel parní válec, takže jsem si na toto brzy odvykla.
Před třemi lety mi má psychiatrička napsala kvůli problému s poruchou příjmu potravy léky na spaní. Což o to, chuť k jídlu jsem po probuzení měla obrovskou. Jenže v kombinaci s motáním hlavy, chutí na zvracení a obrovské únavě to nebylo to pravé ořechové.
Léky jsem brzy vysadila a nehodlám se k nim vracet.
Každý člověk je jiný, vyžaduje specifický rytmus spánku. Rozhodně je však důležité dopřát si jej tolik, kolik potřebujeme.
A co Vy? Kolik hodin denně spíte? A máte nějaké rituály, které před spaním dodržujete? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro Wood bed

Knižní recenze 91 Džungle před tabulí

2. srpna 2018 v 15:53 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Evan Hunter
Žánr: Román
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Richard Dadier právě nastupuje do nového zaměstnání jako učitel angličtiny na Severní školu manuálních profesí.
Zrovna vyšel z vysoké školy, toto je jeho první práce a je plný očekávání a ideálů. Jako své jediné životní poslání vidí co nejvíce učit a udělat ze svých žáků lepší lidi.
Hned první týdny jsou pro něj ale velmi těžké - nejenže učí často jednu z nejhorších tříd vůbec, dokonce je i se svým novým kolegou a přítelem Joshem ošklivě napaden, a zdá se, že útok mají na svědomí právě studenti.
Richard však přesto nechce být jako mnozí jeho kolegové, kteří jen odříkají své fráze třídě a je jim absolutně jedno, kolik si z toho studenti odnesou.
Kniha ukazuje, že práce učitele je mnohdy opravdu náročná, zvlášť pokud vám ti, kterým máte předat své vědomosti, hází klacky pod nohy. Zvykne si Richard na nevycválané studenty, nebo se rozhodne pro jiné, méně psychicky náročné povolání?
Hodnocení: Pod pseudonynem Evan Hunter se skrývá můj oblíbený spisovatel detektivek Ed McBain.
Tato kniha je ale úplně jiná než předešlá autorova tvorba, jak v žánru, tak ve stylu psaní.
Byla vydána v roce 1953, a i po více než šedesáti letech je pořád velmi aktuální. Problémy žáků a jejich kázně, nezájmu o učení a agresivitě k učitelům.
Samozřejmě že všude to není stejné, ale se svou bývalou třídou jsem zažila i to, jak žák poslal učitelku do p****e, a ona přitom nehnula ani brvou.
Povolání učitele mnohdy vyžaduje velkou psychickou odolnost.
Z knihy mám dobrý pocit, četla se snadno a rychle, a moc ráda jsem nahlédla do světa učitelů.
Četla jsem na internetu, že byl dokonce natočen i stejnojmenný film. Určitě si jej seženu!
Pokud si chcete přečíst o strastech učitelského života, knihu rozhodně doporučuji.
A co Vy? Četli jste tuto knihu, nebo znáte autora Evana Huntera? A co si myslíte o chování studentů k učitelům? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Džungle před tabulí kniha
Výsledek obrázku pro kniha ti sluší