Květen 2018

Facebook

Pondělí v 16:21 | Eliss |  Moje kecy
Před nedávnem proletěla médii zpráva, že data miliónů uživatelů Facebooku mohla být zneužita.
A to přes vyhledávání podle telefonního čísla či e-mailu. Moc sice nerozumím tomu, jak se to dá provést v praxi, ale budiž.
A údajně se dostalo ven až 90 miliónů osobních dat počínaje jménem a konče e-mailovou adresou. Tyto data pak mohla být použita například k různým reklamním účelům.
Náhoda asi nebude ani to, že podle spousty uživatelů se jim na Facebooku zobrazí reklama na stejnou věc, kterou chvíli předtím vyhledávali na internetu přes jinou stránku.
Podle některých teorií je hlavní investor této sociální sítě, firma In-Q-Tel, napojena na Ústřední zpravodajskou službu CIA právě za účelem sbírání informací. Je to celé jen výmysl lidí, kteří chtějí Facebook poškodit?
Svůj účet na Facebooku jsem si založila na konci roku 2009. Byla jsem zrovna v osmé třídě, a spolužáci kolem nadšeně probírali Facebook a to, jak je úžasný. Dlouho jsem se této sociální síti bránila, dokonce jsem si cíleně vyhledávala anti články házející na Facebook špínu. No, ale nakonec jsem si jej také založila, a stala jsem se jím doslova posedlá.
Ve třinácti jsem opravdu ještě moc rozumu neměla. Začala jsem si přidávat samé cizí lidi, chtěla jsem tak dosáhnout co největšího počtu přátel. Přidávala jsem si i cizince, a pak jsem si s nimi psala lámanou angličtinou.
Když si na to dnes vzpomenu, opravdu se stydím.
Mimo to jsem také hrála různé hry, farmu, akvárium s rybičkami a mnohé další. Dnes mě to opravdu nebaví a otvírá se mi kudla v kapse, když mi někteří přátelé stále posílají pozvánky do těchto her.
V roce 2012 jsem si Facebook zrušila. A cítila jsem se neuvěřitelně volně, když jsem se zbavila závislosti na něm, trávila jsem více času jinými aktivitami a vůbec mi nechyběl.
Jenže bohužel, účet se stejně nikdy nesmaže. Pouze se deaktivuje a je možné jej kdykoliv obnovit.
Tak jsem to udělala v roce 2013. A to ze začátku jen proto, abych byla více v kontaktu se svým přítelem, který často kvůli své práci cestuje, a přece jen zprávy na Facebooku jsou zdarma.
Nejprve jsem si smazala všechny cizí lidi z přátel - a byla to docela fuška! Smazala jsem také některé vyloženě trapné fotografie, které jsem jako menší sdílela.
Hry už mě dávno nebaví, Facebook používám jen k chatování s přáteli, založila jsem stránky i blogu, kam přidávám různé novinky, a občas sdílím nějakou fotografii, nejčastěji když se někomu ztratí zvířátko a tímto způsobem se jej snaží najít.
Moje bývalá spolubydlící z internátu je velká drbna, a pamatuji si, jak každý den projížděla Facebook a informovala mě kdo se jak vyfotil, kdo se s kým rozešel a kdo otěhotněl.
Píše mi alespoň jednou měsíčně, jak se mám, co přítel, jestli jsem těhotná, jak se mi líbí v práci a podobné důležité věci... Je to opravdu otravné, a já bych si k nikomu podobné vlezlé chování nedovolila.
A pořádně praštěné je i to, že někdo založí profil svému mazlíčkovi, novorozenému dítěti nebo se vydává za celebritu. A nejhorší je, že lidé tomu věří, a někdy kvůli své hlouposti přijdou o spoustu peněz.
Facebook tedy mám, ale snažím se být opatrná ve sdělování svých soukromých informací a dávám si dobrý pozor na to, koho si potvrzuji do přátel. Jak se říká - dobrý sluha, ale zlý pán...
A co si o tomto myslíte Vy? Máte profil na Facebooku? A stalo se Vám někdy, že si Vás chtěli do přátel přidat cizí lidé? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Facebook parody

451 stupňů Fahrenheita 1966

Pátek v 22:10 | Eliss |  Moje kecy
Varování: Článek může obsahovat, byť nechtěně, spoilery!
Tento snímek jsem viděla již před pěti lety, včera jsem si jej ale pustila znovu a opět mě z něj až nepříjemně mrazilo.
Četla jsem i knižní předlohu, kterou napsal skvělý spisovatel Ray Bradbury. Dojmy z knihy i z filmu jsou úžasné.
Hned na začátku mě zarazilo to, že titulky - kamera, režie - jsou odříkávány, ale nejsou vůbec psané, jak to bývá u jiných snímků. Toto má však svůj důvod. Atmosféru dotváří i barevné střídající se záběry na televizní antény, které působí stísněným dojmem.
Po titulcích následuje záběr na krásný hasičský vůz, na kterém hrdě cestují příslušníci požárního sboru. Kteří mají ale trochu jiný úkol než hašení požárů.
Jednotka hasičů začne ihned po příjezdu prohledávat dům. A hledá největší zlo, které tento systém zná. Knihy.
Psané slovo je totiž přísně zakázáno. A taková kniha se dá schovat velmi důmyslně! Třeba do toustovače,, do baru místo alkoholu nebo jako originální výplň televize. Knihy jsou pak likvidovány - a to ohněm, nejlépe plamenometem.
Mimochodem, 451 stupňů Fahrenheita je teplota, při které začíná hořet papír.
Hlavním hrdinou našeho příběhu je Guy Montag. Požárník, který je oddaný své práci, a nyní se mu dokonce přibližuje možnost povýšení. Má pěkný dům, krásnou ženu Lindu a pokud má volno, nejraději pečuje o trávník a večery tráví sledováním telestěny a "duchaplných" pořadů. Nebo "čtením" novin. Které jsou obrázkové a bez jediného písmenka.
Jeho rutinu a spokojený život však přeruší setkání s mladou učitelkou v mateřské školce Clarissou.
Montaga zaujme její otevřenost. A položí mu důležitou otázku. "Čtete knihy, které pálíte?"
Odpoví, že samozřejmě ne. Je to přeci zakázané.
Jejich cesty se rozdělí, ale Montag nemůže na Clarissu zapomenout. A také na její otázku. Proto jednoho dne neodolá, a jednu knihu si tajně schová do tašky. Doma ji pro změnu skryje ve ventilaci a v noci, když manželka usne, si jde číst.
Pozná úžasný svět, který je skrytý v knihách. A nezůstane jen u jedné jediné knihy.
Montag si je vědom toho, v jakém nebezpečí se ocitá, ale copak může přestat poznávat krásný svět literatury?
Práce jej pomalu přestává naplňovat, a těší se z nového sblížení s krásnou Clarissou... Jak ale mohou skončit rebelové proti zbytku světa?
Výsledek obrázku pro Fahrenheit 451
Než jsem viděla film, četla jsem knihu. Která mě uchvátila. Film je ovšem také dobrý, předlohy se drží vcelku věrně.
Dokázali by jste si představit svět, ve kterém nejsou žádné knihy? Není uznáváno psané slovo, jen obrázky? Nemohla bych žít v takovém světě. Vźdyť přece psaný text a knihy jsou nejen důležité, ale i krásné!
Při scénách s pálením knih mnou zmítaly nepříjemné pocity. Ono vidět díla jako Lolita, Jana Eyrová, Pýcha a předsudek, dokonce i Osudy dobrého vojáka Švejka, jak hoří na popel, není zrovna veselé.
V životě bych knihu nevyhodila, natož zapálila. Pálení knih je největší zločin proti intelektu.
Film se mi líbil, ale pevně doufám, že zůstane jen science fiction a nikdy, nikdy se jeho hrůzné ztvárnění nepromítne do reálného světa.
Už i to, že spousta mých vrstevníků nikdy nepřečetla jedinou knihu, je velmi smutné. Nevydržím bez čtení ani jediný den - musí mi být hodně zle, abych si nečetla. A to se mi stalo jen dvakrát v životě.
Film je na svou dobu pěkně ztvárněný, chválím i povedené triky a realistické dialogy.
Na čsfd.cz má film aktuálně 79 procent, která jsou zasloužená. Snímek nenudí, dialogy jsou zajímavé a duchaplné, dočkáte se citací z některých zajímavých děl a uvidíte svět takový, jaký by nikdy neměl být.
Mohu film i knihu velmi doporučit. I přes délku stopáže 112 minut uběhne neskutečně rychle. A zanechá velký námět k přemýšlení. A vůbec nevadí, že snímek je starý více než půl století. Právě naopak.
A co Vy? Viděli jste film, nebo jste četli knihu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro 451 stupňů fahrenheita

Český den proti rakovině

16. května 2018 v 11:15 | Eliss |  Moje kecy
Dnes mám volno ve škole, protože spousta předmětů, na které chodím, odpadla z důvodu konání maturitních zkoušek.
Studuji kuchaře - číšníka, a protože mám již hotový obor pekař, chodím jen na odborné předměty.
Přesto jsem ale ráno vstala dřív a vyrazila autobusem do města, abych si dala v kavárně nějakou dobrou snídani a můj oblíbený anglický snídaňový čaj.
Domů jsem měla v plánu jet v devět hodin, takže jsem musela trochu pospíchat, abych to stihla.
Při odchodu z kavárny jsem prošla přes náměstí. A v tom jsem zahlédla dva žáky ze školy, které znám od vidění, možná jsme spolu párkrát prohodili pár slov na praxi.
A také jsem si všimla, že na sobě mají žlutá trička a v ruce drží letáčky. Oba si mě hned všimli a začali na mě mávat.
"Jé, ahoj, pojď za námi, prodáváme tady kytičky!" Šla jsem tedy k nim a zeptala jsem se, co že to tedy prodávají.
"Dnes je český den proti rakovině. Prodáváme tady ty kytičky, a výtěžek půjde Lize proti rakovině. Za chvíli máme zkoušky a ve škole se toho už moc nedělá, tak jsme se zapojili."
Kytička stála dvacet korun. Řikala jsem si, že to mi už asi nevyjde, přeci jen sebou moc peněz navíc nenosím a vždy mi zbydou jen drobné.
Ale nakonec jsem vyhrabala v peněžence čtyři pětikoruny. Poslední. Pěkná náhoda, že?
Peníze jsem vhodila do kasičky a dostala jsem žlutou připínací kytičku a letáček. Ten jsem si po cestě domů v autobuse přečetla.
Týká se zejména rakoviny tlustého střeva a konečníku. V celé České republice se objeví ročně téměř 8000 případů, a bohužel více než polovina pacientů zemře jen proto, že podcenili prevenci a přišli k lékaři příliš pozdě.
Přitom od roku 2000 jsou lidem od 50 let posílány zvací dopisy k absolvování jednoduchého testu na skryté krvácení ze stolice. A navíc od 50 let máte nárok na jedno vyšetření ročně zdarma! Tak proč toto nebolestivé vyšetření nevyužít?
Bohužel na vyšetření se dostaví jen 30% oslovených lidí. Není to škoda?
Pokud budu mít v pozdějším věku možnost, rozhodně se tohoto vyšetření zúčastním. A jsem ráda, že jsem alespoň dvacetikorunou mohla přispět na dobrou věc.
Liga proti rakovině Praha šíří nádorovou prevenci, zlepšuje kvalitu života onkologických pacientů a podporuje onkologický výzkum.
Pokud jste si nestihli koupit kytičku, je tu možnost poslání dárcovské SMS a koupě tzv. e-kytičky. Stačí na číslo 87 777 poslat SMS ve tvaru DMS KVET 30 a cena této zprávy je 30 korun, a Liga proti rakovině obdrží 29 korun.
Tak co, koupíte si kytičku, nebo pošlete dárcovskou SMS? A co si o sbírkách pro prevenci nemocí myslíte?
Napište mi do komentářů! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Český den proti rakovině

Knižní recenze 77 Maigret a sobotní návštěvník, Maigret a případ slušných lidí

14. května 2018 v 19:38 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Georges Simeon
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Maigret a sobotní návštěvník se týká jednoho podivného návštěvníka na nábřeží Zlatníků.
Několikrát týdně pravidelně sedává před kanceláří Maigreta s tím, že s ním potřebuje mluvit. Než se k němu však Maigret dostane, muž pokaždé zmizí.
Toho sobotního večera Maigret skončí v práci o něco dříve a těší se na sledování filmu a dobrou večeři s manželkou.
Když však přijde domů, čeká na něj překvapení. Paní Maigretová mu sdělí, že v obýváku na něj čeká cizí muž.
A není to nikdo jiný než podivný návštěvník čekárny!
Představí se jako Léonard Planchon a začne Maigretovi vyprávět podivný příběh. O tom, jak chce zabít svou ženu a jejího milence. Léonard vlastní malou malířskou firmu, a manželčin milenec Prou je dokonce jeho podřízený.
A protože Léonard je povahou dobrák a introvert, nechává se od své ženy a milence šikanovat, až jej nakonec vykážou na staré lehátko v obýváku. A to vše snáší jen kvůli své milované dceři Isabelle.
Maigret však nerozumí tomu, co po něm Léonard požaduje. Má jej snad zatknout za myšlenky na vraždu? Nebo chce jen radu a pochopení?
Muž brzy v rozpacích opouští Maigretův byt. Tomu však nedá příběh sobotního návštěvníka spát a je jisté, že se pokusí mu pomoci. Jen jestli pro někoho nebude již příliš pozdě...
V Maigretovi a případu slušných lidí je Maigret přivolán k záhadnému úmrtí Reného Josselina, bývalého majitele podniku vyrábějícího papírové krabice, který se rozhodl odějít do penze. A aby měl úplný klid, prodal firmu svým dvěma bývalým podřízeným.
René je nalezen ve svém bytě v křesle, zastřelen dvěma ranami z revolveru. Jeho manželka s dcerou byly v divadle, takže mají neprůstřelné alibi.
Kdo však mohl chtít zabít muže, který neměl nikdy s nikým konflikty a byl přímo předlohou pro dokonale slušného člověka?
Maigret rozplétá klubko událostí a brzy zjišťuje, že nic není takové, jaké se to na první pohled zdá...
Hodnocení: Mé již několikáté setkání s Maigretem, a znovu velká spokojenost.
Při čtení prvního příběhu jsem si hned na začátku říkala, že zápletka je přece jasná, že mě nic nemůže překvapit. Ale to jsem se mýlila! Opět velmi zajímavé budování zápletky a nečekané odhalení souvislostí a postupné odkrývání kostry případu. Příběh opět nezklamal.
Maigret a případ slušných lidí je také velmi zajímavý. Líbí se mi, jak si Maigret dovede za každé situace udržet důstojnost, ale přitom neztrácí nic ze svého cítění s obětmi i pachateli. Při čtení Maigretových příběhů mám zvláštní pocit nostalgie, a velmi ráda se ke svému oblíbenému detektivovi vracím.
Rozhodně mohu doporučit všem milovníkům staré dobré detektivky.
A co Vy? Máte knižní dobrodružství s Maigretem, nebo jeho filmové zpracování?
Napište mi do komentářů! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Maigret a sobotní návštěvník

Výzva - Psí svět a my

12. května 2018 v 10:11 | Eliss |  Moje kecy
Tímto článkem se účastním výzvy od Kitty z blogu diviznacka.blog.cz. Doufám, že se Vám článek bude líbit a zapojíte se do výzvy také!
Ležím pod peřinou, stulená do klubička. Poslouchám přitom její pravidelný dech. Najednou se intenzita dýchání změní a ozve se zamrčení. Je vzhůru! Moje panička přežila noc v pořádku!
Rychle se deru z peřiny ven, obejdu paničku a skáču jí na hrudníček. Ahoj, paničko, dobré ráno! Venku už je světlo, tak to se mnou musíš jít čurat a dát mi do misky něco moc dobrého!
Panička se směje, hladí mě po hlavě, říká mi, že jsem její zlatíčko. Radostně jí olíznu obličej, vrtím ocáskem a skáču dolů z postele. A neodpustím si krátké štěknutí.
Tak už vstávej, paničko! Musím čurat! A panička konečně vstává, bere si na sebe mikinu a jdeme ven.
Venku to já mám moc ráda! Je tam travička, na kterou čurám, spousta nových vůní a někdy je tam i Arny, můj kamarád od sousedů! Abyste rozumněli, já nemám pejsky moc v lásce. Ale Arny je menší než já, tak se ho vůbec nebojím. Ale na cizí pejsky já štěkám! I na cizí lidi, aby náhodou někdo z nich nechtěl ublížit paničce! Ať si na mě všichni dávají pozor!
Po chvilce čmuchání si vybírám místo před velkým obrem, kterému panička říká auto. Auto je taková pěkná věc. Když je doma paniček, všichni do toho auta vlezeme a auto nás přemístí do obchodu. Obchod je fajn, paničci si z něj vozí maso a jiné dobroty zabalené v různých obalech! A mě někdy také něco dobrého koupí! Nejraději mám Schmackos, ten já už poznám, a vždycky si na něm moc pochutnám!
Vykakala jsem se před tím autem. Panička se trochu mračí, bere moje hovínko do sáčku a nese ho domů, kde ho hodí do veliké roury a hovínko plave pryč. Nejde mi do hlavy, proč nosí panička moje hovínko domů?
Když se totiž vykakám doma, hrozně křičí! Ale musím se pochlubit, že jsem moc hodná! Už dva roky doma nekakám ani nečurám. Když jsem byla menší, zničila jsem čuráním celý koberec, a paniček se moc zlobil! Tak jsem se naučila, že musím vždycky ven, a to i když venku spapám hodně trávy a chce se mi blinkat.
Po příchodu domů mi panička konečně dává do misky dobrotu. Říká tomu psí paté. Je mo jedno jak se to jmenuje, ale je to moc dobré!
Najím se a vracím se do postele. Panička chce ještě spát, ale vždyť už je den! Už se nemá spát!
Skáču z postele a beru si gumového pavoučka. To je moje nejoblíbenější hračka! Panička někdy přijde domů, v tašce má nějakou gumovou nebo plyšovou věc, a to je pro mě! Jenom pro mě! Mám moc ráda svoje kamarády.
Vracím se za paničkou a když pavouka pořádně zmáčknu, dělá legrační zvuky! Ale panička je někdy po ránu protivná.
Říká mi: "Žofinko, panička chce spinkat. Bež si hajnout!" Takže já se jmenuji Žofie. Nejčastěji mi říkají Žofinko, ale když zlobím, jsem Žofie nebo dokonce Žofina! Ale já moc nezlobím. Asi před rokem jsem paničkovi snědla snídani, když šel na tu místnost, kam dávají moje hovínka. Udělal si vajíčka s voňavým salámem! No rozumíte tomu, že jsem to musela sníst. Nechal mě tam s tou dobrotou úplně samotnou!
Paniček se moc zlobil, křičel a dokonce mi dal trochu na zadek. Bylo mi to líto, pak jsem se šla paničkovi omluvit.
Od té doby vím, že co je na stole, se nejí! Jen pokud mi paničci dají sami.
Ale panička má dnes dobrou náladu. Hraje si se mnou, háže mi pavoučka po ložnici a něco zajímavého mi povídá.
Že paniček se už brzo vrátí z ciziny a bude si s námi hrát. Pániček, toho mám taky moc ráda! Když se vrací domů z práce, někdy ho radostí trochu počuram. Ale páníčkovi to nevadí.
Říká mi, že jsem jeho Žofinka, jeho miláček! A já schválně panička olizuji po obličeji, aby to viděla panička, jak se máme rádi!
Ale panička se tomu jen směje.
Během dne panička vaří něco dobrého. A já sedím v kuchyni na židli, na své podušce a hlídám, co s tím masem provádí!
Někdy dostanu kousíček tlustého za odměnu. Že jsem hodná a neštěkám.
Když je jídlo hotové, panička se nají, mě dá taky něco dobrého a po jídle jdeme ven. Dostanu takovou věc, které se říká vodítko.
To já mám tuze nerada, ale zase na druhou stranu i ráda, protože to znamená, že jdeme na procházku!
Dnes panička bere velkou tašku s věcmi, kterým říká odpadky a vysvětluje mi, že je musíme dát do kontejnerů s tříděným odpadem. Co je třídit, to tedy nevím, ale některé ty věci krásně voní po jídle!
A konečně jsme venku! Všde je spousta travičky, kde můžu čurat. Po cestě potkáváme cizí lidi, a na ty já štěkám. Nikdo cizí se nesmí k mé paničce ani přiblížit! Někdy se mi smějí a říkají, že jsem malý zabiják.
Panička háže věci z tašky do těch velkých beden, což jsou kontejnery. Ještě že tam někdy nehodí i mě!
Ale to by mi panička neudělala. Má mě moc ráda a já ji také.
Když se vrátíme domů, panička myje nádobí a pak si sedne do křesla před velkou černou věc. Tu zapne, a jsou na ní hýbající se obrázky! Někdy tam dokonce slyším i štěkat pejsky!
Ležím s paničkou, která mě objímá jednou rukou, a pomalu usínám. Na necelý prožitý den je to spousta dobrodružství, no ne?
PS: To na té fotce jsem já! Paničce se tato fotka moc líbí, říká, že se na ní tvářím jako ten největší zabiják.
To bude pro dnešní článek vše. Doufám, že se Vám líbil. Těším se na Vaše komentáře a doufám, že se do výzvy u Kitty zapojíte také!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥ a Žofinka!

Neskutečný hyenismus

10. května 2018 v 13:02 | Eliss |  Moje kecy
Brzy to bude již sedm let, co zemřel můj táta. Bylo mi pouhých sedmnáct let, a byla to ta největší rána v mém životě.
Čas sice rány trochu zacelí, ale nejde úplně zapomenout. A ani nechci zapomenout na krásné okamžiky strávené s tátou.
Každý měsíc zajdu alespoň jednou na hřbitov, koupím tam třeba věnec, ale nejvíce jsem si oblíbila různé kamenné dekorace - andělíčky, srdíčka nebo různá zvířátka.
Někdy koupím jen obyčejnou svíčku, ale mám ráda ten rituál, že alespoň něco donesu. Tátu jsem měla velmi ráda a toto je poslední věc, kterou pro něj můžu udělat.
V březnu jsem koupila malou sošku andělíčka a dala ji na hrob.
Dnes, protože jsem měla kontrolu u lékaře a nešla jsem do školy, jsem procházela obchůdky, a do očí mi padlo krásné kamenné srdíčko. Nebylo moc drahé, tak jsem jej koupila. Prodavačka mi jej ještě zabalila do papíru. Což bylo moc milé.
Hřbitov máme až na kraji města, a je to pěkný výšlap.
Po příchodu na hřbitov jsem musela ještě zdolat docela příkrý sráz. Hned naproti hrobu mého táty je pohřbená jedna stará cikánka. Její místo posledního odpočinku je opravdu nevkusné. Celý je pokrytý umělými květinami, které jsou již špinavé, polámané a nepěkně vybledlé. Opravdu, katastrofa.
Ale to jsem trochu odbočila. Při pohledu na tátův hrob mě něco zarazilo. Zprvu mi to nedocvaklo.
Vytáhla jsem z batůžku srdíčko a chystala se jej položit k náhrobku, když v tom mi to došlo. Nebyl tam ten andělíček.
Zamračeně jsem se podívala i za květináč s fialovou rostlinkou, ale nic. Nebyl ani v přihrádce na svíčky.
Moje babička chodí na hřbitov každý druhý den. Tak jsem jí tedy zavolala, a ptala jsem se, co se stalo s tím andělem.
Babička byla celá udivená. Žádného anděla tam vůbec neviděla.
Možnost, že by jej shodil vítr, je prakticky nulová, a na jiný hrob jsem ho taky nepoložila, to jsem si jistá.
Můj závěr je ten, že anděla někdo ukradl ještě ten den, kdy jsem jej dala na hrob.
A já si říkám. Co je to za člověka, který něco ukradne z cizího hrobu? Která - s odpuštěním - svině - si toto dovolí? Každému, kdo toto udělá, bych nechala useknout obě ruce. Aby to už víckrát neudělal.
Pokud jdu hřbitovem a vidím, že něco je převržené, spravím to do původní polohy.
Ale v životě bych si nedovolila z místa posledního odpočinku něco odcizit. Tito lidé jsou pro mě odpornými hyenami. Jak může někdo drze položit na hrob svého blízkého něco ukradeného? Nebo si to vzít domů?
Babička mi volala asi za hodinu, že je na hřbitově, a srdíčko tam leží. Schválně jsem jej dala trochu za květináč, aby nebylo tak nápadné. Doufám jen, že tam vydrží...
Je mi opravdu smutno z toho, že někteří lidé jsou tak odporní. Už abych měla strach na hrob něco pěkného koupit.
A to jsem zrovna dnes měla podivné, velké nutkání se na hřbitov vypravit. Možná mi tak táta dával najevo, že něco není v pořádku, a mám se přijít podívat...
Je mi opravdu smutno z lidí, kteří se takto chovají. Ale každému se jeho chování jednou vrátí...
Co si o tomto myslíte Vy? Stalo se Vám něco podobného? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný slunečný den, Vaše smutná Eliss ♥
Výsledek obrázku pro kamenné srdce

Knižní recenze 76 Alfa

8. května 2018 v 9:18 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Jasinda Wilderová
Žánr: Erotický, Romantický
Mé hodnocení: 40%
Obsah: Kyrie St. Claireová přišla o práci, jelikož ji její nadřízený sexuálně obtěžoval.
A to je to nejhorší, co se jí mohlo stát. Její mladší bratr studuje na univerzitě, kde není školné zrovna levnou záležitostí, a navíc musí platit obrovské částky za svou mámu, která je v sanatoriu pro duševně nemocné.
Máma onemocněla po smrti Kyriina otce, který byl zavražděn neznámým pachatelem. Kyrie tak převzala odpovědnost za chod domácnosti a péči o své dva příbuzné.
Ale jak to udělá, když přišla o práci? Navíc po příchodu domů zjistí, že jí odpojili elektriku. Pekelná smůla...
Při procházení pošty ji však čeká velké překvapení. V obyčejné bílé obálce najde šek na deset tisíc dolarů! A na řádku pro poznámku je jen jediné slovo: Ty.
A tak to jde každý měsíc. Stejná obálka se stejným šekem.
Po roce však kdosi zaklepe na dveře. Nastal čas splatit dluh. Kyrie se nechá odvězt neznámým mužem na letiště, a ocitá se v novém, luxusním prostředí. A seznamuje se i se svým dárcem šeků, tajemným Rothem.
Co je zač, proč si vybral právě Kyrie a co vše po ní bude chtít na oplátku? To se po přečtení knihy velmi brzy dozvíte!
Hodnocení: Knížku jsem si vypůjčila od své nejlepší kamarádky. Je také velká čtenářka, ale má úplně jiný vkus než já.
Čte převážně jen romantické, nebo erotické romány. Já tento styl nemusím, přesto jsem si po dlouhém pátrání v její knihovně vybrala tento titul.
No, a místo erotického románu se mi dostalo sci-fi s prvky erotiky a románu. Chápu, že v sexu se dá experimentovat a zkoušet vše možné. Ale Alfa je prostě příliš nereálná.
A ono je také únavné dokola číst o výkřicích slasti, velkém vyvrcholení nebo obrovských rozměrech Rothovy chlouby.
Za mě opravdu ne. Ale kniha si své čtenářky určitě najde, zvlášť v kategorii patnáct a méně let. Věřím tomu, že kdybych byla na základní škole, knížku bych zbožňovala.
Takhle tedy musím dát hodnocení pod padesát procent.
A co Vy? Máte rádi erotické romány? A četli jste Alfu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro alfa jasinda wilder

Triangle 2009

5. května 2018 v 14:37 | Eliss |  Moje kecy
Upozornění: Článek může obsahovat mírné spoilery!
Většinou na filmy moc nekoukám. Sáhnu raději po knize, a když už si pustím nějaký film, většinou ze žánru horor nebo sci-fi.
Ale dobrých hororů je docela málo.
Proto se ráda nechávám inspirovat internetem, různými recenzemi nebo žebříčky nejlepších hororů.
Na jednom serveru jsem narazila na stovku nejlepších hororů, a Triangle zaujímal 58. pozici. Řekla jsem si, že to není úplně špatné, a film jsem si naslepo stáhla bez hledání jakýchkoliv informací.
Na začátku filmu se seznamujeme s Jess. Jess je svobodná matka, sama vychovává autistického synka Tommyho a je na ní znát, jak je z péče o synka unavená.
Proto se rozhodne strávit víkend na lodi se svým starým přítelem Gregem a jeho přáteli, manželským párem Alicí s Viktorem a mladou dívkou Heather.
Jess se hned na začátku plavby necítí dobře, zdá se jí podivná noční můra a nemůže se zbavit pocitu, že je něco hodně špatně.
Vše probíhá zcela idylicky, až do chvíle, kdy se na jasné slunečné obloze jakoby odnikud vynoří bouřkový mrak a spustí se obrovská bouře s přívalovým deštěm.
Všichni se naštěstí stihnou schovat do podpalubí, jenže loď se převrhne. Naštěstí se jim podaří vyšplhat na převrácenou stranu lodi. Co však bude dál? Uprostřed moře, s žádnými zásobami, a navíc Heather pravděpodobně zemřela pod mořskou hladinou...
A po několika hodinách se šťastnou náhodou přibližuje obrovský parník, který vypadá velice tajemně a starodávně.
Když se přiblíží až na dosah, partička se rozhodne na parník seskočit, promluvit si s kapitánem a kontaktovat pobřežní hlídku.
Jess a její špatné tušení je intenzivnější, navíc má podivný pocit, že už na lodi byla. Jak je to možné?
Vnitřek lodi je nádherný, včetně prostřených stolků a velké spousty exotických potravin.
Ale všem vezme brzy chuť k jídlu fakt, že loď je úplně opuštěná, zdánlivě ji nikdo neřídí, ale přece se zdá, že tu někdo je.
A brzy o sobě ten někdo dá velice hlasitě vědět...
Související obrázek
Čekala jsem od filmu něco úplně jiného. Při připlutí obrovského parníku jsem doufala v zbloudilé duše mrtvých na palubě nebo útočiště kanibalů, toto se však nevyplnilo.
Ale nevadí. I tak se nejedná o špatnou zápletku, ačkoliv jsem si film několikrát posunula zpět a v ději jsou velké logické trhliny.
Najde se tu několik dobrých lekaček, krvavé scény s litry červené tekutiny nešetří, a herci jsou ucházející.
Velmi sympatická mi byla hlavní hrdinka v podání Melissy George. zbytek obsazení je průměrný, ale není to žádná katastrofa.
Film zaujme ty, co mají rádi tajemné mysteriózní filmy a cákance krve.
Osobně jej hodnotím tak padesáti procenty a doufám, že mé příští setkání s mysteriózním žánrem proběhne lépe.
A co Vy? Viděli jste tento snímek? A máte rádi mysteriózní filmy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný slunečný zbytek víkendu, Vaše Eliss ♥



Ve škole

3. května 2018 v 14:17 | Eliss |  Moje kecy
V současné době studuji učební obor kuchař - číšník, a jsem v prvním ročníku. Jelikož mám ale už hotový obor pekař, nemusím chodit na všechny předměty ve škole - čeština, matematika - ale jen na odborné, jako je technologie nebo stolničení. Vyhovuje mi to, protože v týdnu když mám školu mi vyjde spousta volna. Sice mi někdy trochu vadí, že například ve středu musím na další předmět čekat dvě hodiny, ale vždycky se nějak zabavím.
Například tím, že chodím za paní recepční, která sedí v kukani u vchodu do školy a otvírá dveře.
Nastoupila do školy teprve od září, protože recepční před ní šla do důchodu. Ráda si s ní povídám, ale někdy mi přijde, že mluví až moc.
Včera jsem měla také dvě hodiny čas, tak jsem se znovu vydala na recepci. Když jsem odcházela ze třídy, stavila jsem se ještě na toalety. Při odchodu z nich jsem znovu prošla kolem své třídy. A zrovna před ní stála recepční s mým spolužákem a o něčem se dohadovali. A jéje, řekla jsem si, zase nějaký průšvih.
Počkala jsem na lavičce před recepcí, až se recepční vrátí.
Když přišla, sedla jsem si za ní, chvíli jsme si povídali o počasí, a pak jsem se zeptala, co že to tam řešila na chodbě.
"No představ si, Dan zase chodí po škole v botech. Přitom máte nosit papuče. Tvrdil mi, že mu papuče někdo ukradl ze zamčené skříňky. To se nestydí, takto mi lhát do očí?"
Ve škole opravdu musíme nosit papuče. Pokud je někdo nemá, musí si koupit nebo půjčit na recepci návleky. Ale ono je opravdu lepší vzít si ty papuče, protože víte, jak po těch sedmi hodinách v botách musí ty nohy vonět?
Dan tedy papuče nemá, a chodí si jako obrovský machr v botech. A myslí si jak je cool. Ne, opravdu není.
Recepční spustila příval stesků nad dnešní mládeží a konkrétně i mládeží ve škole. O tom, jak jí utíkají o přestávkách kouřit, ačkoliv je to zakázané. O tom, jak je dnešní doba čím dál horší, a co asi z dnešních mladých vyroste?
Na jednu stranu se nedivím. Soužítí ve třídě s lidmi, kterým je patnáct, šestnáct let, je někdy opravdu nesnesitelné.
Jsou neskutečně sprostí - a to i šikovné pěkné holky - arogantní a drzí i na učitele.
Naše třídní učitelka je hodná. Ale až moc. Byla jsem svědkem toho, jak ji jeden klučina poslal do pr****, a ona mu na to vůbec nic neřekla, absolutně to přešla. Je to však správné? Myslím, že rozhodně ne.
Já být na jejím místě, tak už hocha za ucho vláčím do ředitelny.
Ale jak říkala paní recepční: "Dvojky, trojky z chování jim nevadí. Pomohlo by, kdyby dostali pořádně přes hubu."
Ano, ale pokud učitel vztáhne ruku na dítě, koleduje si o velké problémy.
Když jsem byla na základce, jeden náš učitel zfackoval romského kluka. A přišel o práci.
Je chyba ve výchově, nebo je dánou dobou, že z některých mladistvých rostou spratci? Nebo to tak bylo vždycky?
Ve své třídě se opravdu necítím dobře a jsem ráda, když "vypadnu" pryč. Byla jsem také v pubertě zdivočelá, ale nikdy bych si nedovolila být sprostá na učitele.
Před nějakou dobou proběhlo internetem video, na kterém žáci střední školy psychicky šikanovali starou učitelku. To už není projevem puberty, to je vyloženě krutost.
Co ale může vyrůst z mladých lidí, kteří jsou zlí k sobě navzájem?
Co si o tomto chování myslíte Vy? Připadá Vám chování mladých lidí stále horší, nebo si to lidé jen namlouvají? A měli by být ve školách fyzické tresty? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Student s mobilem

Knižní recenze 75 Nízký tlak

1. května 2018 v 15:14 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Sandra Brown
Žánr: Krimi, Drama, Romantický
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Bellamy Priceová před několika týdny dopsala svůj román, který se okamžitě stal bestsellerem.
Což Bellamy nese kupodivu s nelibostí. Napsala totiž svůj autentický zážitek z dob dospívání, kdy byla její sestra Susan zavražděna zrovna v době, kdy celá její rodina oslavovala den Obětí války v Austinu, do kterého zasáhlo tornádo.
Vrah dokázal využít větrné smrště, zamést po sobě jednoduchým způsobem všechny stopy a zanechat zhanobené Susanino tělo uprostřed chaosu.
Vzpomínky Bellamy na důležité okamžiky toho dne jsou zastřeny neproniknutelnou mlhou, kterou nedokázal ani čas poodkrýt.
Ve své knize toto místo tedy úmyslně vynechala. Najednou však začnou Bellamy chodit výhružné dopisy, dokonce najde v krásně zabaleném balíčku mrtvou myš.
Bellamy musí znovu obnovit bolestné vzpomínky, náhodou se setká s bývalým přítelem své sestry, Dentem, a společně se pokusí vypátrat osmnáct let staré tajemství...
Některá tajemství by však měla zůstat skryta, protože jejich odhalení může být velmi bolestné...
Hodnocení: Knihu jsem si půjčila v knihovně. Autorku Sandru Brown mám ve velké oblibě - zvlášť její kriminální romány.
Tato kniha se četla velmi dobře i přes více než 400 stran, ani na chvíli nenudí a je plná napínavých situací.
Charaktery postav jsou uvěřitelně a civilně napsané, dialogy mezi postavami jsou přirozené a romantické vsuvky jsou pro mě, jakožto pro člověka nesnášející romantiku, celkem snesitelné.
Odhalení identity vraha na konci mě nesmírně šokovalo, opravdu jsem to nečekala! Což je velké plus.
Rozhodně hodnotím knihu velmi pozitivně, a brzy si od Sandry Brown zase něco přečtu! Mohu doporučit všem milovníkům kvalitní moderní detektivky.
A co Vy? Máte rádi autorku Sandru Brown? A četli jste tuto knihu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Nízký tlak Sandra