Duben 2018

Knižní recenze 74 Maigretova gangsterská partie, Maigret a bláznivá stařenka

Dnes v 11:57 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Georges Simeon
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Komisař Maigret je typický svou zálibou v dýmkách, dobrém jídle a pití a především pro svůj policejní instinkt a schopnost vcítit se do pachatelova jednání.
Děj knih se odehrává většinou ve Francii, ale někdy i ve Švýcarsku nebo Spojených státech.
V Maigretově gangsterské partii se Maigret zabývá podivným telefonátem paní Longnonové, která nálehavě prosí Maigreta o pomoc. Její manžel se už totiž několik dní neukázal doma a protože je paní Longnonová odkázána kvůli své nemoci na lůžko, nemůže se ani vydat manžela hledat.
Maigret se pouští do pátrání, a brzy zjišťuje, že bude mít co do činění s gangstery ze sousední Itálie.
Podaří se nakonec Longnona vypátrat a zneškodnit nebezpečné cizince?
V Maigretovi a bláznivé stařence se strážník Picot hned na začátku seznamuje s podivnou stařenkou, která přijde na komisařství a nutně potřebuje mluvit s komisařem Maigretem. Ale protože Maigret je velmi zaneprázděn, dostane se stará paní k jeho podřízenému Janvierovi.
Paní Antoine de Caramé - tak se stará paní jmenuje - vypráví Janvierovi podivný příběh. Když se poslední dny vrací ze svých procházek, věci v bytě jsou na jiných místech než je zanechala, nic se však nikdy neztratilo. Janvier tomu nepřikládá valný význam.
Maigret je o výpovědi paní de Caramé informován, pro spoustu práce však návštěvu u ní doma pořád odkládá.
Nakonec se dozvídá, že stará paní byla přímo ve svém bytě zavražděna. Hluboce jím to otřese.
Kdo mohl chtít zabít skoro devadesátiletou ženu? Kdo ji tak moc nenáviděl? Okolnosti vraždy jsou zvláštní, protože z bytu se navíc nic neztratilo.
Mezi podezřelými se ocitá neteř paní de Caramé Angéle se svým synovcem Billym. Jsou to jediní příbuzní.
Proč by však kvůli majetku zabíjeli stařenku, která by stejně za pár let zemřela přirozenou smrtí?
Maigreta a jeho spolupracovníka Lucase čeká složitý případ plný lží a intrik...
Hodnocení: Maigretova gangsterská partie se mi četla velice těžko. A to kvůli velkému počtu jmen, a rychlým zvratům.
Pochválit musím ale staromódnost gangsterů a jejich způsoby, a také pěkně popsanou atmosféru Paříže.
Osobně pro mě zatím nejslabší z Maigretových příbehů.
Maigret a bláznivá stařenka mě zaujal mnohem více. Hned ze začátku mě zaujala postava paní de Caramé a její pěkně popsané způsoby a hlavně obrovská skromnost. Její vražda mě zamrzela, ale o to více jsem rychle hltala stránky, abych konečně zjistila identitu vraha!
Můj tip mi bohužel nevyšel, ale o to větší jsem měla potěšení z konečného vysvětlení.
Procenta strhávám za nezajímavost prvního příběhu, ale jsem v celku spokojená.
A co Vy? Máte rádi příběhy Maigreta? A líbila se Vám více knižní, nebo filmová předloha?
Napište mi do komentářů! Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Maigret a bláznivá stařenka

Polednice 2016

Sobota v 12:41 | Eliss |  Moje kecy
Polednice je český film natoočený v roce 2016. Na čsfd.cz je v kolonce žánr napsáno, že je: mysteriózní, psychologický, horor, drama. Vše tedy vypadá na zajímavou podívanou i přes 52%, které snímek aktuálně má.
V hlavních rolích se představí Anna Geislerová, Daniela Kolářová a Karolína Lipowská a režie se ujal Jiří Sádek.
Eliška se svou dcerou Anetkou se právě stěhují do malé zapadlé vesničky, která je rodištěm Eliščina manžela Tomáše.
Ubytují se v polorozpadlém domku, ve kterém kdysi Tomáš vyrůstal. S Tomášem se nyní kvůli velkým hádkám nestýkají.
Ale Elišku čeká spousta práce jak s budováním nového domova, tak i s bojem s všudypřítomnou byrokracií.
Matka s dcerou si tedy postupně zvykají na nové prostředí, na mnohdy zvláštní povahy vesničanů, mezi kterými vyčnívá paní Mrázová s velmi zanedbaným vzhledem a podivnými prupovídkami směrem k Elišce a její dceři.
Nejčastěji se zmiňuje o Polednici, která má Anetku ukrást, pokud na ni nebude její matka dávat dostatečný pozor.
Eliška je toho názoru, že paní Mrázová je jen bláznivá, neškodná, stará žena.
Když však začne obě ženy pronásledovat a dokonce v noci vnikne do jejich domu, stává se situace vážnější.
Výsledek obrázku pro Polednice 2016 Kolářová
Celá vesnice je zahalena v ponurém hávu, jako by tu na obcházelo něco temného. A to doslova. Černá postava, která bloudí polem při odbíjení dvanácté hodiny na klidu nepřidá.
Eliška před svou dcerou úzkostlivě skrývá velké tajemství, které může změnit nenávratně Anetčin život...
Když se jednoho obzláště dusného rána najde na poli mrtvola, bude muset Eliška zapojit všechny své síly, aby ochránila svůj i dceřin život. Protože Polednice může již brzy zaklepat na jejich vrátka...

Na tento snímek jsem se velice těšila. Po shlédnutí traileru jsem měla pocit, že půjde o zfilmování básně od Karla Jaromíra Erbena. Jsou tu určité podobnosti s touto básní, avšak dějová linie se odehrává v současné době.
Hudební složka působí spolu s bzučením hmyzu velmi, velmi zlověstně. Vhodně vybrané prostředí ještě dotváří pochmurnost snímku.
Anna Geislerová hraje jako vždy perfektně, a i postavy vesničanů jsou relativně uvěřitelné - zvlášt Daniela Kolářová svou roli opravdu prožívá.
Posledních deset minut je nejlepších, opravdu jsem nevěděla, co si o podivném chování hlavní hrdinky myslet, a nakonec...
Jsem spokojená a film hodnotím 70%. Rozhodně to není snímek pro každého, ale spíše pro ty, co mají rádi mysteriózní filmy s prvky hororu. Na českou tvorbu rozhodně velmi pěkný počin.
A co Vy? Máte rádi mysteriózní filmy? A viděli jste Polednici? Pokud ano, budu ráda za Vaše názory!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Polednice 2016


Zajímavosti o čaji

Čtvrtek v 19:46 | Eliss |  Moje kecy
V dětství pro mě byl čaj začátkem každého rána. Než jsem šla do školy, nebo i o víkendu mi máma nebo táta vařili čaj.
Většinou jahodový se smetanou, ten jsem měla nejraději.
Pokud jsem byla nemocná, vypila jsem spoustu čaje. Jaké to bylo ukliďňující mít u sebe hrníček s teplou tekutinou!
Postupem času jsem však na čaj zanevřela. Ani nevím proč. Vím, ono je lepší si jej dát alespoň ráno kvůli povzbuzení a zahřátí.
Možná mi jej znechutilo popíjení mnohdy odporného školního čaje.
K čaji jsem se vrátila až před čtyřmi lety. A to jen díky návštěvám mé oblíbené kavárny, kde vaří výborný pyramidový čaj různých příchutí. Mezi mé favority patří anglický snídaňový a mátový. Miluji jeho pepermintovou chuť.
Doma si nejčastěji vařím černý od značky Jemča nebo Ranní Pickwick.
Kvůli častým problémům s močovým měchýřem jsem musela pít i urologické bylinné čaje, které mi vůbec nechutnaly.
Značka Teekanne má ve svém urologickém čaji tyto bylinky: nať přesličky rolní, kořen lékořice, list břízy a nať zlatobýlu.
Chuť tedy nic moc, ale již několikrát mi pomohl.
Pokud bych si měla vybrat čaj nebo kávu, vždy raději sáhnu po čaji.
Zde je tedy pár zajímavostí o tomto povzbuzujícím horkém nápoji:
1.) Čaj byl objeven před 5000 lety v Číně.
2.) Kolem roku 1715 bylo v Londýně více než 500 kaváren nabízející čaj.
3.) Přidávání citronu do čaje je dávný ruský zvyk.
4.) Lidé s vředovou chorobou by neměli pít silný černý čaj, protože podobně jako káva stimuluje vylučování žaludeční kyseliny a tak žaludek dovede pěkně podráždit.
5.) Jediný šálek čaje obsahuje asi 40 mg kofeinu, což je asi dvakrát víc než v Cole.
6.) V Británii se čaj těší velké oblibě. Tvoří celých 45% procent spotřeby nápojů!
7.) Pokud se čaj pije při jídle, snižuje vstřebávání železa z potravin.
8.) Čaj z lipového květu má ukliďňující účinky. Pomáhá při migrénách, snižuje napětí a výborně se po něm usíná.
9.) Čaj z malinového listí se může používat k vyplachování úst. Nedoporučuje se ženám v prvním trimestru těhotenství, protože zvyšuje riziko samovolného potratu.
A co Vy? Máte rádi čaj, nebo dáváte přednost kávě? A máte raději černý nebo zelený? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den s šálkem dobrého čaje, Vaše Eliss ♥
PS: Přikládám fotku svého oblíbeného hrnečku, do kterého si vždy vařím čaj.
Výsledek obrázku pro hrnek shaun

Nečekané setkání

Úterý v 16:42 | Eliss |  Moje kecy
Asi před půl rokem jsem se tu rozepisovala o svém dost otřesném zážitku s "kamarádem" Jirkou.
Známe se už asi deset let, chodili jsme často na kávu, do kina a párkrát jsem jej navštívila i doma. Jirka je asi o pět let starší než já, ale i tak jsme si výborně rozumněli.
Asi před dvěma lety se však něco pokazilo. Začal se na mě dívat jinak. Často měl různé sexuální narážky, využil každé příležitosti aby se mě mohl nějak nenápadně dotknout a celkově naše setkání byla divná. Už to nebylo ono.
Vrcholem všeho bylo, když mi začal psát vulgární textovky, a to moc dobře věděl, že jsem zadaná.
Na půl roku jsem se s ním přestala bavit, vloni v únoru jsem se však rozhodla, že mu dám ještě šanci. Třeba se změnil.
Bylo to jednoho zimního dne, kdy mi napsal něco ve stylu: "Jedu zrovna kolem, beruško. Dáme rychlý pokec a cígo?"
Ten den sice už nesněžilo, ale i tak bylo docela chladno. Vzala jsem si na sebe teplou bundu a vyrazila jsem na zastávku, kde jsme měli domluvený sraz.
Jirka seděl v autě a když mě viděl přicházet, otevřel okýnko. "Pojď si sednout dovnitř. Já tady taky kouřím. Venku je hrozná zima."
No, proč ne. Otevřela jsem dveře spolujezdce, posadila se a vytáhla cigarety. "Jak se máš?" zeptala jsem se.
Neodpověděl mi. Zničehonic rychle nastartoval a odjížděl neznámo kam. "Co je? Já s tebou nechci nikam jet. Zastav, musím být za chvíli doma!" Vyskočila bych klidně za jízdy, jaký jsem měla strach, ale bohužel vnitřní páčka na otvírání dveří byla ulomená... Vytáhla jsem tedy z kapsy telefon, že zavolám příteli. Jirka mi jej bleskurychle srazil z rukou na zem a zařval na mě, že jestli na ten telefon ještě šáhnu, klidně mi zlomí ruku.
Ovládl mě obrovský strach, co když mě zabije, nebo mi ublíží... Jirka je obrovský chlap, měří přes dva metry a pravidelně posiluje.
Dojeli jsme k lesu. Bydlím na vesnici, všude bylo pusto, prázdno.
Vytáhl mě z auta ven, strčil do mě, a já upadla na štěrk. To, co se dělo potom, bylo velmi pokořující. Když jsem se pokusila o odpor, vrazil mi pořádnou facku. Ze strachu jsem jej raději nechala, ať dělá co chce, a jen se modlila, ať to celé přežiju... Po skončení toho všeho na mě hodil můj rozpadlý telefon a ujel pryč. Nechal mě tam ležet špinavou od hlíny a v roztrhaném oblečení.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Nakonec jsem se nějak sebrala, pokusila se trochu upravit, poskládala jsem po nějaké době telefon - neskutečně se mi třásly ruce - a zavolala si taxi. Jela jsem rovnou na policii.
Tam se na mě od začátku dívali nedůvěřivě. Policista, co mě vyslýchal jako první mi sdělil hned na začátku to, "že Jirku zná a je to jeho kamarád." Super, a co jako?
Neposlali mě ani na nějakou lékařskou prohlídku, od první chvíle se na mě dívali jako na lhářku.
Samozřejmě jeli i pro Jirku, který už byl doma a podle svých slov se zrovna chystal jít spát.
Asi pět hodin jsem byla na výslechu, otázky byly neskutečné. Co měl Jirka na sobě? Jaký má typ auta? Co přesně se stalo? Proč jsem za ním šla? Může to někdo dosvěčit? Jak dlouho Jirku znám? Chtěla jsem ho někdy za partnera?
Nic. Nikdo nás neviděl, nikomu jsem neřekla kam a za kým jdu. Vše jsem si prý vymyslela z "nešťastné lásky." A to oblečení jsem si taky rozškubala sama a jen tak pro legraci jsem si nacpala do kalhotek hlínu.
Jirka měl navíc alibi od rodičů, kteří mu dosvědčili, že byl celou dobu u nich.
Policie mě navíc obvinila z křivého svědectví a musela jsem ještě zaplatit pokutu na úřadech. Ten pocit křivdy je obrovský.
Se vším jsem se svěřila příteli a nejbližší rodině. Můj pohlavní život je téměř nulový, necítím se na to. V noci sama nikdy nejdu ven, často se mi zdají noční můry a pokud někde vidím auto podobné tomu Jirkovému, automaticky přidávám do kroku a ovládne mě strach.
Je to už více než rok a na Jirku jsem osobně nikde nenarazila. A přítel naštěstí také ne.
Minulý víkend jsme v neděli ráno rozhodli, že si uděláme k obědu tortilly. Našla jsem na internetu nějaké zajímavé recepty a naše první volba v obchodech je vždy Lidl. Dobře se nám v něm nakupuje - a navíc Jirka tam nechodí, protože to má přes celé město.
Zaparkovali jsme na parkovišti. Na parkovišti stály dvě zelené škodovky a obě stejný typ jaký má Jirka.
Zarazilo mě to, ale řekla jsem si, že je to jen pouhá náhoda. Hned po příchodu dovnitř jsem vzala malý jezdící vozíček a přesunula se kmým oblíbeným sladkostem. A najednou jsem naprosto instinktivně ucítila, že mě někdo pozoruje.
Otočím se a tam Jirka. Polilo mě horko, rozbušilo se mi srdce a nevěděla jsem co dělat. Na ten jeho pohled plný zloby a nenávisti nikdy nezapomenu. Udělal pár kroků směrem ke mě.
Ale v tom se ke mě vracel od regálů s pečivem přítel. Jirka se okamžitě zarazil, vzal svůj vozík a velmi rychlými kroky odešel z dohledu. Celý nákup jsem ho už neviděla. Myslím, že když viděl, že nenakupuji sama, rozhodl se okamžitě zmizet.
Sice mi nic neřekl, ale stačil mi jen ten pohled, který mi opět celý zážitek pěkně hnusně vrátil zpátky. Příteli jsem raději ani nic neřekla. Do Lidlu už tedy pěkně dlouho nepůjdu.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro obchod se zeleninou

Knižní recenze 73 Ženy

15. dubna 2018 v 14:06 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Charles Bukowski
Žánr: Román, Erotický
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Henry Chinaski se pomalu blíží k pátému křížku, to mu však nic neubírá na životním elánu.
Stárnoucí spisovatel žíjící v Los Angeles se utápí v alkoholu, nezdravém způsobu života a již přes čtyři roky neměl žádnou ženu.
Je dvakrát rozvedený, pokud má peníze občas zaplatí i alimenty na své děti a všechny životní trable bere s nadhledem.
O pár stránek později se na čtení poezie seznamuje s čtyřicetiletou Lýdií Vanceovou. Zpočátku si jen občas zatelefonují, pak však dojde i na večeři, která skončí velice reálně popsaným sexem.
Henryho toto setkání změní. Chvíli je s Lýdií, přičemž jejich vztah je velmi bouřlivý a každou chvíli se rozcházejí.
Stárnoucí spisovatel se najednou začne velmi intenzivně zajímat o ženy, a to hlavně o ty mladé.
I když je jen průměrný spisovatel, přesto má spoustu fanynek, které jsou ochotné se k němu vypravit i z vzdálených zemí.
Henryho život se promění v jednu velkou párty plnou alkoholu, drog a sexu...
Hodnocení: Tak tahle knížka, to bylo tedy něco! Mé první setkání s Bukowskim, ale rozhodně ne poslední.
Knížku mi doporučil můj přítel - je to snad jediná knížka kterou kdy četl - a protože o ní mluvil hezky, půjčila jsem si ji v knihovně.
Není tu nouze o vulgarismy, syrově vylíčené sexuální scény a mnohdy až absurdní situace, které hlavního hrdinu potkávají.
Na této knize se mi líbí i to, že nemá v podstatě děj, je jen krutě reálným soupisem Henryho života.
Tady je malá ukázka z knihy:
Po láhvi vína a onom dvouhlavém klukovi jsem vlezl na Deboru a měl tentokrát trochu štěstí. Poskytl jsem jí dlouhou, třaskavou jízdu plnou neočekávaných zvratů, dokud jsem do ní nevystřelil.
Jsem spokojená. Tak dobrý pocit po přečtení knížky jsem neměla už velmi dlouho. Při čtení jsem často dostávala záchvaty smíchu.
Líbí se mi i ironický podtón, který je ale bohužel v některých situacích až smutný. Věřím, že někteří mohli zažít podobné zážitky, které jsou popsané v knize.
Doporučuji všem milovníkům dobrých erotických románů. Rozhodně lepší čtení než Padesát odstínů!
A co Vy? Máte rádi Charlese Bukowského a jeho styl psaní? A četli jste tuto knihu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Charles Bukowski ženy

Obuv

12. dubna 2018 v 18:30 | Eliss |  Moje kecy
Ač se to některým z Vás bude zdát divné, už od osmnácti let mě trápí křečové žíly.
Začalo se to projevovat bolestí v ohybu kolene, zejména po dlouhém stání nebo procházkách. Postupem času mi začaly vystupovat žíly nad povrch kůže. A to na obou nohách, převážně na lýtkách.
Dlouho jsem tento problém neřešila, ale asi před třemi lety jsem byla na předoperačním vyšetření a lékařka udiveně konstatovala, že mám již tak v mladém věku hodně rozvinuté křečové žíly.
A to mezi rizikové faktory patří vysoký věk, obezita a nedostatek pohybu. Ani jedno nesplňuji, ale bohužel se toto onemocnění může dědit. Mého tátu také trápily křečové žíly, ale až po čtyřicítce. Byl na operaci, která mu bohužel vůbec nepomohla.
Koupila jsem si mast s mentolem a kaštanem koňským, která má příjemný chladivý účinek a pomáhá mi od bolesti.
Když jsem nastoupila na učební obor pekař, dali nám pracovní oděv a obuv. S oděvem nebyl problém, ale s botami ano.
Měla jsem pocit, jako bych měla celou pracovní dobu na nohou závaží, a bolesti byly tak intenzivní, že mi ráno dělalo často problém vůbec vstát. Asi půl roku jsem to vydržela, pak jsem si však zašla k doktorce.
Donesla jsem jí ty boty ukázat a ptala jsem se, jestli by mi mohla napsat doporučení k nošení jiné obuvi.
Docela se divila, že učňům dává vedení školy takové těžké boty. A samozřejmě mi vzhledem k mým problémům s křečovými žílami potvrzení do školy napsala.
Hned druhý den jsem si vzala na praxi bílé plátěné tenisky a potvrzení dala mistrové. Jen se podívala co mám obuté, kývla a nijak to nekomentovala. Ani se neptala, co mám za problémy.
Takto jsem ve školní pekárně fungovala celé tři roky. Když mě jednou poslali na smluvní pracoviště - do malé pekárničky ve městě - chodila jsem tam dokonce v bílých croksách a nikomu to žíly netrhalo.
Nikdy se mě nikdo nezeptal, kde mám vhodnou pracovní obuv. Jasně, asi to je proti pravidlům. Ale když to nikomu nevadilo, proč neulevit bolavým nohám.
Po úspěšném zakončení oboru pekař jsem nastoupila na kuchaře-číšníka. Dost dlouho jsem byla na obsluze ve školní jídelně, kde jsem nosila baleríny. To bylo fajn.
Ale po nástupu do kuchyně tu opět byla má noční můra. Těžké boty. Dolů přikládám obrázek a tady je popis pracovní obuvi, kterou nosím asi tak 7-8 hodin denně, pokud jsem na praxi:
-Hydrofóbní úprava
-Svršek z pratelného mikrovlákna
-Bílý sandál
-S ocelovou špicí
Největší problém je asi ta ocelová špice. Boty jsou opravdu těžké, necítím se v nich vůbec dobře a využívám každé příležitosti, abych se mohla na chvíli přezout do papučí. Třeba i když jdu na toaletu.
Samozřejmě, že jsem si znovu zajistila potvrzení od lékaře. Ale ejhle. Tentokrát mi nová mistrová řekla, že si musím koupit speciální zdravotní obuv s atestem. Po brouzdání na internetu jsem zjistila, že tyto boty se pohybují kolem 500 korun a výše.
Přitom obuv, kterou jsme nafasovali, stojí 750 korun. To je docela dost. Proč tedy škola nekoupí učňům levnejší, ale odlehčenější obuv, která bude stejně bezpečná? Proč nemohou mít více dodavatelů - rozhodně je více žáků, kteří tyto těžké boty nosit nemohou. Přijde mi to jako podraz, kupovat těžké boty a nutit je žákům.
A pokud nechceš nebo nemůžeš? Kup si za několik stovek vlastní. Zatím je tedy situace taková, že trpím v těžkých, nepohodlných botách, které mi zhoršují křečové žíly. Ta bolest je někdy opravdu šílená...
Papír od lékaře mám. Ale bohužel je mi v této situaci na nic.
Co si o tomto myslíte Vy? Mají učni nosit těžkou obuv, nebo její odlehčenou, ale bezpečnou verzi? Hned dole najdete obrázek obuvi, kterou nosíme na pracovišti.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Záhada Blair Witch 1999

10. dubna 2018 v 16:03 | Eliss |  Moje kecy
Upozorňuji, že článek může obsahovat byť nechtěné spoilery!
Záhada Blair Witch je název amerického hororu z roku 1999.
Jsem milovník hororů, a proto jsem si nemohla nechat ujít hororovo-mysteriózní snímek podle "skutečné" události.
Celý film trvá pouhých 86 minut, což ocení zejména ti, co mají raději kratší stopáž filmu.
Na začátku stopáže se seznamujeme s trojicí mladých lidí - Heather, Joshem a Michaelem - kteří se vydávají do městečka Burkittsville do místních lesů natočit dokument o čarodějnici z Blair. Burkittsville se dříve jmenovalo Blair.
Skupinka tří dobrodruhů vyzpovídává místní obyvatele, mezi kterými jednoznačně vyčnívá podivínka Mary Brownová a její setkání s chlupatou čarodějnicí.
Čarodějnice měla unášet malé děti a posléze je pojídat.
Po těchto úvodních rozhovorech se přesuneme do lesa. Z pohledu Heather a Joshe sledujeme jejich cestu k Mrtvé skále, kde v minulém století neznámý pachatel brutálně umučil pětici mužů.
Poté se skupinka vydává na další cestu, a protože začíná pršet rozhodnou se postavit stan. Bohužel nemohou rozdělat oheň, ale i přes to noc proběhne relativně v klidu. Až na to, že Josh slyšel pozdě v noci podivné chichotání.
Výsledek obrázku pro the blair witch project movie
Ráno se vydávají na hřbitov. Ale už začínají první hádky. Oběma mladíkům se nezdá orientace Heather v terénu, která má jako jediná mapu a tvrdí, že přesně ví kam mají jít.
Po docela zdlouhavé cestě přes řeku se octnou na hřbitově. Ten je ale docela zvláštní. Místo náhrobků jsou tu totiž hromádky kamení.
A druhou noc už se kolem jejich tábořiště dějí podivné věci. Venku je slyšet křik dětí a podivné rachocení kamenů.
Heather vyběhne i s kamerou ze stanu, ale nic zvláštního nevidí. Kdo tedy stojí za těmito zvuky?
Další den se všichni shodnou na tom, že rozhodně nestojí o to zaplést se s nějakým podivínem, který je celou cestu sleduje.
Rozhodnou se tedy vrátit domů.
Jdou dlouho, a protože je Heather znovu ujistí, že ví kudy jít, znovu postaví stan a doufají, že tato noc bude jejich poslední.
Opět je nečeká klidný spánek. Křik, bouchání kamenů a nelidské skřeky by vzbudily i mrtvého.
A ráno je tu další překvapení. Přesně tři úhledné hromady kamenů před jejich příbytkem...
Další cesta. Podivné obrazce ze dřeva připomínající voodoo. A zaparkované auto v nedohlednu.
Jak dopadne jejich putování? Dostanou se do spárů neznámého pronásledovatele? Nebo je za celou tou situací něco mnohem děsivějšího?
Výsledek obrázku pro Blair Witch forest
Film jsem viděla poprvé asi před deseti lety. Byla jsem sama doma, rodiče byli snad na nějaké oslavě. A já si večer pustila online na internetovém serveru Záhadu Blair Witch.
Na svůj první dojem nikdy nezapomenu. Do té doby jsem strašidelnější film ještě neviděla.
Nejde tu o nějaké skvělé efekty či triky. Dokonce tu není ani hudební podklad, díky kterému je snímek příjemně civilní.
Jde tu o strach z neznámého. Neznámého, co trojici hrdinů dýchá na krk.
Děsivé zvuky - poprvé jsem si pustila film ve sluchátkách a je to opravdu velmi sugestivní, les, který na první pohled působí "mrtvě" - neslyšela jsem tu pípnout ani ptáčka.
Vztahy mezi Heather a zejména Joshem se přiostrují, panuje obrovská nervozita a ono i prostředí lesa působí děsivě samo o sobě. Panuje tam hrozně zvláštní pošmourná atmosféra.
Lekačky jsou děsivé a závěr? To je jedna velká smršť napětí a infarktových scén. Pro mě je stokrát lepší než ty moderní horory, které jsou někdy opravdu vykrádačkou všeho možného co již bylo natočeno.
Myslím, že pro správného milovníka hororů je tento film tak trochu povinností. Jeden z filmů, na které se vždy ráda podívám a nikdy neztratí své kouzlo.
A co Vy? Viděli jste Záhadu Blair Witch? A líbila se Vám? Nebo ne? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 72 Noční lovec

8. dubna 2018 v 17:04 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Chris Carter
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 80%
Obsah: V Los Angeles řádí sériový vrah. Na ženách, které si vybral za oběť, nejsou patrné žádné známky násilí, přesto mají ve tvářích vepsáno neskutečné utrpení.
O to hrůznější je fakt, že jim byly před smrtí zašity do těla různé děsivé předměty, mimo jiné i třeba zápalná světlice.
Všechny tyto předměty mají za úkol způsobit oběti před smrtí co největší bolest.
Vyšetřování těchto sériových vražd mladých žen se ujímá detektiv Robert Hunter se svým kolegou Carlosem Garciou.
Brzy se jim podaří najít to, co zavražděné ženy spojuje. Pátrání po pachateli to však ani trochu neusnadní.
Nakonec se budou muset spojit se soukromou vyšetřovatelkou Whitney Myersonovou. Dopadnou společnými silami vraha a zachrání tak další mladé ženy, které byly již uneseny?
Hodnocení: Knihu jsem dostala na Vánoce, ale k jejímu přečtení jsem se dostala až tento měsíc.
Robert Hunter i jeho kolega jsou moc sympatičtí a líbí se mi i flashbacky z minulosti, které jsou vyprávěny velmi realisticky.
Velmi hezky je tu vylíčeno prostředí Los Angeles - mám ráda atmosféru tohoto města i s jeho negativy.
Kniha ani chvíli nenudí, stále se ocitáme buď na místě činu, u posledních okamžiků obětí či při pátrání a rozhovorech s podezřelými.
Konec a s tím i vysvětlené důvody vražd mě opravdu zaskočily a rozhodně mohu říci, že tato knížka patří mezi nejlepší moderní detektivky, co jsem v poslední době četla.
Pokud máte rádi detektivky s pochmurnou, ale zároveň i příjemnou atmosférou, mohu jen a jen doporučit!
A co Vy? Četli jste tuto nebo jinou knihu od Chrise Cartera? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den. Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Noční lovec

Jde jim o naše zdraví?

6. dubna 2018 v 17:51 | Eliss |  Moje kecy
Všichni to známe. Jsme nemocní, něco nás bolí. Jako první si většinou vezmeme nějaký prášek, popřípadě navštívíme lékaře, odkud povětšinou chodíme s receptem nebo seznamem léků, které si máme koupit.
Ale je to opravdu vždy potřeba? Neříkám, pokud má někdo vysoký tlak či cukrovku. Tam jsou léky samozřejmě nutné.
V roce 2015 upozornil bývalý ředitel švédské zdravotnické společnosti na zatajování léků proti rakovině a šíření málo účinných léků kvůli většímu zisku.
Spousta konspirátorů má teorii, že lék na rakovinu byl již dávno vyvinut, ale mocní a bohatí byrokraté jej nechtějí pustit do světa. Důvodem má být mimo jiné i záměrné likvidování populace z důvodu přelidnění. Není něco takového ale až příliš přitažené za vlasy?
Dále mají lékaři téměř přehlížet léčivé účinky bylinek a spousta z nich odmítá homeopatika jako "šarlatánství."
Osobní zkušenost s homeopatiky nemám. Někteří známí je tvrdě odsuzují, ale jedna mámina kamarádka si je nemůže vynachválit, protože jejím dětem pomohly s chronickým kašlem lépe než nějaká antibiotika.
Bylinky jsou rozhodně velkým pomocníkem při léčbě různých nemocí dýchacích cest, problémů s močovým měchýřem a určitě likvidují spoustu dalších nemocí.
Jenže jejich problém je, že byliny se nedají patentovat. Mě osobně nikdy žádný lékař neřekl, abych se zkusila vyléčit pouze přírodním způsobem. Zato jsem někdy odcházela i se třemi recepty, ale léky mi paradoxně spíše uškodily.
O svých problémech s užíváním antidepresiv jsem psala v jednom z minulých článků.
Před třemi lety jsem o prázdninách měla dost bolestivý zánět močového měchýře. Po návštěvě praktické lékařky jsem začala brát antibiotika. A už třetí den se mi spustily naprosto příšerné střevní potíže - asi týden mi stačil pouhý doušek vody a už jsem utíkala na toaletu, často jsem to i nestihla. Takové zdravotní problémy nepřeji nikomu.
Po konzultací s lékařkou, která mi sdělila, že za můj problém pravděpodobně mohou antibiotika, která mi mohla poškodit střevní mikroflóru, jsem je byla nucena vysadit. Ale i tak trvalo dlouho, než jsem mohla pořádně jíst.
Hrozné je už to, že kterýkoliv lék si koupím, při čtení příbalové inormace mi až vstávají vlasy hrůzou z toho, co vše za škody mohou v lidském organismu napáchat.
A třeba takové očkování, které nám má zajistit imunitu proti například obrně, záškrtu, černému kašli...
Jsou rodiče, kteří nechtějí své děti nechat očkovat. Ale v tom případě jim hrozí velké problémy, dokonce i vězení. Je to přehnaný strach?
Moje bývalá třídní učitelka nám na třídním srazu vyprávěla, jak její dvouletý vnuk začal po povinném očkování vykazovat známky autismu. Začal se vracet zpátky ve vývoji, který předtím probíhal úplně normálně. Přestal chodit, byl apatický, nejevil žádný zájem o hračky a jiné vjemy.
Myslí si, že za tento stav mohlo to očkování, bohužel to nemohou dokázat. Nikdo z lékařů ssamozřejmě nechce slyšet, že by mohli mít na něčem podobném podíl viny.
Před třemi lety jsem podstoupila nepovinné očková proti rakovině děložního čípku. Často jsem přemýšlela, jestli toto rozhodnutí bylo správné a zda mě dokáže vakcína opravdu před touto nemocí ochránit.
Myslím, že ve farmaceutickém průmyslu se točí neuvěřitelné množství peněz a věřím, že k nějakým nekalostem tam určitě může docházet.
Co si o očkování a předepisování velkého množství léků myslíte Vy? Máte nějaké negativní zkušenosti s očkováním? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný dubnový den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Homeopatika

Moje Superstar

4. dubna 2018 v 16:18 | Eliss |  Moje kecy
Chci se pokusit vydat článek do soutěže pořádané na Srdci blogu, ale opět nevím, jestli se vejdu do limitního počtu znaků. Ale za zkoušku to stojí!
Už asi pět let patří mezi mé TOP skupiny Nirvana. Dnes bych chtěla věnovat pár slov tomu, co pro mě znamená.
Jako první jsem poznala song Smells like teen spirit, který občas pouští v rádiu.
Je pravda, že se mi moc líbil, ale tehdy ještě má láska k Nirvaně nevznikla. Před asi pěti lety jsem si při náhodném brouzdání hudebními videi všimla této skupiny.
Pustila jsem si namátkově jedno video. A byla jsem vtažena do víru songů ve stylu grunge. Pro někoho neposlouchatelná změť podivných tónů, depresivní texty a mnohdy až bolestivé prožívání textů.
Ale i přes tyto všechny výtky - a právě to prožívání textů se mi líbí, mám ráda, když má hudba emoce - patří Nirvana mezi mé srdcové záležitosti.
Písně Nirvany mě nabíjí energií, zlepšují mi náladu a ukliďňují mě. Za zmínku stojí i Kurtův příjemný hlas, který jednoznačně vyčnívá.
Pro někoho Kurt představuje jen obyčejného feťáka, který se "odprásknul" brokovnicí, ale pro mě znamená mnohem více.
Ztotožňuji se s většinou jeho názorů, ale co je důležité - říkal upřímně co si myslí bez ohledu na to, co si o tom bude myslet okolí. Zde je jeden z jeho výroků:
"Rozhodl jsem se, že si vypěstuju závislost. To jediné mě může zachránit před tím, abych si ustřelil palici."
Vzhledem k okolnostem jeho smrti z toho až zamrazí...
Můj osobní názor je, že Kurt nebyl špatný člověk. Bohužel jej hodně ovlivnily drogy, kterými překonával nesnesitelné problémy se žaludkem a snad i nechtěnou slávu. Na spoustě videí s jeho rozhovory mi připadá jako velice introvertní a uzavřený člověk. Samozřejmě se můžu mýlit.
Každopádně pro mě Nirvana zůstává hudební ikonou a ať si o tom každý myslí co chce.
Výsledek obrázku pro Star little
Doufám, že se Vám můj soutěžní příspěvěk - ani nevím jestli projde - alespoň trochu líbil.
Rozhodně mi napište do komentářů, co si o Kurtovi a jeho hudbě myslíte Vy! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný slunečný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro Kurt Cobain avatar


Povedlo se?

2. dubna 2018 v 11:47 | Eliss |  Moje kecy
V jednom z minulých článků jsem rozebírala svůj problém s antidepresivy. Brala jsem je již třetím rokem, vypěstovala si závislost, ale ten největší problém bylo čím dál větší zapomínání. Sice maličkostí, ale byly situace, kdy to bylo opravdu trapné.
Zapomínala jsem třeba to, co mi řekla mistrová na praxi před pěti minutami. Připadala jsem si jako blázen, když jsem se šla znovu zeptat, co že to mám vlastně udělat.
Připadalo mi, že se tento problém zhoršuje. Začínala jsem zapomínat na dohodnuté schůzky, věci do školy - a na ty jsem byla vždycky pořádná, hlavně co se týče různých referátů.
Začala jsem pátrat na internetu a projížděla jsem si různá diskuzní fóra. A několik uživatelů mělo po dlouhodobém užívání stejný problém jako já.
Když jsem se s tím svěřila své psychiatričce, která mi léky předepisuje, skoro mě neposlouchala a jen nad tím mávla rukou.
Když se rozhodla zvýšit mi dávku na 10 mg - brala jsem 5 mg - kategoricky jsem to odmítla. Stačila mi totiž ta ranní dávka a připadala jsem si jako "želé."
Již několikrát jsem uvažovala o vysazení. Jenže jsem měla strach, že s mojí osobností nastaně nějaká velká změna a již nebudu taková jako dřív.
Po dlouhých úvahách jsem přistoupila k pozvolnému snížení dávky na 2,5 miligramu. Zpočátku to se mnou nic nedělalo, cítila jsem se pořád dobře.
Proto jsem si jednoho rána nevzala ani těch 2,5 miligramu. A to se teprve začaly dít věci.
Ještě že byl víkend a já byla doma, protože ve škole bych to nezvládla ani náhodou. Byla jsem hrozně nervózní - rozčílila mě až k nepříčetnosti i sebemenší maličkost, bolela mě hlava, která se mi asi za tři dny začínala docela škaredě motat, několikrát jsem dokonce ztratila rovnováhu.
Připadala jsem si jako feťák, který nemá přístup ke své droze.
Zvládla jsem to, ale s vypětím všch sil a často jsem měla velké nutkání po svém "věrném příteli" sáhnout, nikdy jsem to ale neudělala.
Jsou to dva týdny a myslím že můžu říct, že už nebudu mít žádné bažení a abstinenční příznaky.
A cítím se o mnoho lépe. Perfektně se mi pročistila hlava, přestala jsem úplně zapomínat a jakoby si svět kolem sebe více užívám. O sexuálním libidu, které jsem měla utlumené, ani nemluvě.
Ale co je nejdůležitější. Tyto léky mi měly pomoci bojovat s anorexií. A víte co? Po vysazení mám velkou chuť k jídlu, snídám, obědvám, večeřím, a jídlo mi už dlouho tak nechutnalo jako nyní.
Chemie, která mi měla pomoci, mi naopak ubližovala. Paradoxní, že?
Jsem moc ráda, že jsem se s tím vším zvládla poprat a cítím se o mnoho lépe. A co Vy? Stali jste se někdy závislí ne lécích? A co si o antidepresivech myslíte? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásné Velikonoce, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Smile purple