Leden 2018

Uluru

31. ledna 2018 v 20:01 | Eliss |  Moje kecy
Hora Uluru je největším monolitem na světě (jeden kus kamene).
Toto krásné, avšak tajemné místo najdeme ve střední Austrálii. Podle svědků se tu odehrává spousta podivných jevů.
Místní lidé věří, že výstup na tuto horu přináší smůlu a varují před odnášením sebemenších suvenýrů. Přinášejí prý neštěstí.
Australské úřady ročně evidují desítky balíčků poslané zpět s kusy hornin. Jeden přišel dokonce až z Německa a vážil celých sedm a půl kilogramů!
Francouzký turista si odnesl sebou dva malé kamínky a hned ten den mu někdo ukradl batoh a poničil auto. Raději se vydal hned kameny vrátitt. Je to jen zvláštní náhoda?
Podle tvrzení jedné australské socioložky se jinde na světě nic podobného a navíc ve stejném rozsahu neděje.
V dávných dobách patřila hora kmenu Anangů, kteří věřili, že každá věc na světě má duši. Podle jejich tvrzení si každý kus horniny z Uluru najde cestu spátky i přes mnohé překážky.
A Anangové mají i po smrti horu chránit. Mají se na místě zdržovat jako nehmotné přízraky a nepřejí si být rušeni.
V minulosti tu zemřelo mnoho turistů, a těla některých se nikdy nepodařilo najít.
V roce 2015 se tu dokonce podařilo natočit podivná světla na obloze připomínající UFO.
Podle některých teorií slouží hora jako přistávací dráha mimozemských strojů.
Osobně na mě hora působí příjemným dojmem, kdybych nevěděla tyto děsivé informace, ráda bych ji navštívila.
Kvůli její pověsti je na rok 2019 naplánované znepřístupnění veřejnosti.
Co si o tomto myslíte Vy? Věříte tomu, že je hora prokletá? Nebo je cílem jen odradit turisty?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 62 Únos

29. ledna 2018 v 17:02 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Tibor Déry
Žánr: Drama
Mé hodnocení: 30%
Obsah: Jiří Hamilton mladší, vnuk bohatého podnikatele je jednoho večera unesen pří cestě z nočního klubu.
Motiv jeho únosu je jasný - peníze. Při rozmluvách se svými únosci se ale jinak moc informací nedozví.
Je odvezen na neznámé místo - snad do jeskyně, ale s jistotou to neví, jelikož má celou dobu zavázané oči.
Zacházení únosců se svým rukojmím se stále zhoršuje a nakonec Jiří dokonce přijde i o část svého těla, která je mu prachbídně uřezána...
Hodnocení: Knížka je útlá, má pouhých 102 stran.
Ale i přes to mi připadala nesnesitelně dlouhá. Nejde o to, že by nebyla snaha udělat děj zajímavý. Ale ta snaha je docela k pláči.
Když se odehrává nějaká napínavá situace, je záměrně zkracována atd. atd. mezi větami.
Upřímně, tohle jsem u žádné knížky v takovém rozsahu ještě nezažila. A dost mi to vadí. Když přece něco chci napsat tak to napíši celé, ne?
Možná byla celá kniha napsaná jako jakási parodie, ale mě absolutně nesedla a za mě tedy ne.
Procenta jsou za pěknou obálku a to, že toto literární utrpení netrvalo tak dlouho.
Tuto knížku Vám rozhodně nedoporučuji a asi se tomuto maďarskému autorovi vyhnu obloukem.
A co Vy? Jaká byla nejhorší knížka kterou jste kdy četli? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Únos Tibor Déry

Atmosféra před volbami

27. ledna 2018 v 10:30 | Eliss |  Moje kecy
Nejsem člověk, co by se nějak extra zajímal o politiku. Samozřejmě si občas přečtu nějaké zprávy na internetu nebo zapnu zpravodajství. U zpráv na internetu mám však pochybnosti, zda se jim dá vždy věřit.
Dnes je poslední den, kdy si můžeme zvolit hlavu státu.
Upřímně, ani jeden kandidát mi docela nesedí. S Milošem Zemanem v některých výrocích souhlasím, ale vadí mi jeho mnohdy vulgární vyjadřování. Na druhou stranu se mi velmi líbí jeho postoj k uprchlíkům - a sice že je tu nechce.
Z jeho protivníka pana Jiřího Drahoše mám neutrální pocit. Připadá mi, že nemá na nic pořádný názor, a na prezidenta mi přijde takový "suchý." Ovšem je možné, že jako prezident by se choval jinak.
K volbám dnes jdu a podpořím svého kandidáta. Mysím, že dokud tu je možnost svobodného projevu, každý člověk by ji měl využít. Ale je to samozřejmě každého věc.
Můj přítel se o politiku velmi zajímá. Rád sdílí na Facebooku příspěvky o uprchlících, fandí Tomiovi Okamurovi a hádá se v diskuzích o svůj jediný správný názor.
No a poslední dny to bylo opravdu hrozné. Věčně seděl u počítače a pouštěl si všelijaké názory odborníků.
To bylo pořád: "Neruš mě, píšu! Ne, nemůžeš si pustit televizi, sleduju debatu a je to důležité!"
Předevčírem jsem to už nezvládla a vybuchla jsem. Už jsem opravdu měla pné zuby všelijakých s prominutím keců a negativních zpráv.
Řekla jsem, že aspoň týden nechci slyšet o politice ani slovo. Nejsem žádný ignorant, který by se nezabýval děním kolem sebe. ale čeho je moc, toho je příliš. Chci mít se svým milovaným mužem také jiné téma k hovoru než uprchlíky a současnou politickou situaci.
To by byla jedna věc. Mám účet na Facebooku a dost mě tedy překvapuje, jak jsou něktěří lidé zlí. Pokud má někdo opačný názor než oni, okamžitě na něj nakydají spoustu nadávek, urážejí neuvěřitelným způsobem oba kandidáty.
Dokonce jsou tu i fotografie podpálených lístků a někdo do něj i na*ral a neváhal to okamžitě sdílet. Opravdu tomu nerozumím.
Je tohle normální? Nic se nemá přehánet a každý člověk má možnost volby. Je jen jeho věc komu dá svůj hlas a neměl by být kvůli tomu napadán.
Proto Vás prosím, běžte k volbám a jděte ten hlas dát. Protože za pár let už třeba možnost volby mít nebudeme.
A co Vy? Byli jste volit? A co si myslíte o napádání a urážkách?
Děkuji za přečtení a komentáře, hlavně se kvůli politice moc nenervujte, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro česká vlajka

Letní dobrodružství

25. ledna 2018 v 13:56 | Eliss |  Moje kecy
Dnes se s Vámi chci podělit o jeden možná i trochu úsměvný zážitek.
Vše se odehrálo v roce 2015 na konci července. To jsem tenkrát ještě nebydlela s přítelem, ale u mámy a za přítelem jsem chodila sice skoro každý den, ale nepřespávala jsem tam.
Ten den který Vám chci popsat začal docela obyčejně. Byly prázdniny, takže jsem si přispala, pak jsem si udělala dobrou snídani a volal mi přítel a prosil mě, jestli bych mohla po obědě zajít k němu domů a vyvenčit psa.
Byla jsem sama doma, takže mi to vůbec nevadilo. Něco jsem trochu pouklízela, pustila si film a snědla oběd.
Pak jsem se vydala k příteli - je to asi tak půl kilometru po klidné asfaltové cestě kde moc aut nejezdí.
Vyvenčila jsem pejska, pohrála jsem si s ním, umyla jsem nádobí a zrovna jsem se pomalu chystala k odchodu, když mi volala sousedka co bydlí hned vedle nás.
"Ahoj. Ty asi nejsi doma, že? Najednou si to tady po ulici štráduje takový divný asi třicetiletý chlap, celý zarostlý, oblečený je jako houmlesák, působí na mě divně. No a představ si že se dobývá k vám do bytu, několikrát zvonil, pak bouchal na dveře, no a teď sedí na terase a kouří. Já bych se ho šla zeptat co je zač, ale mám strach a volala mi kamarádka, že ho taky viděla..."
Hrklo ve mě. Co to má jako být? Okamžitě mě napadlo, že nás chce někdo vykrást a dostala jsem strach.
Co teď? Mám volat policii? Rozhodla jsem se, že se domů vypravím oklikou, nenápadně dotyčného omrknu a pak se rozhodnu co dál.
Oklika spočívala ve zkratce přes pole. I přes svou nevhodnou obuv - sandálky - jsem se hrdinně vydala na cestu. Po pár metrech najednou bum. Já husa nekoukala na cestu, šlápla jsem do díry a můj levý kotník přitom udělal skoro piruetu.
Zabolelo to jako čert, ale zoufale jsem si namlouvala, že zlomené to určitě není a pajdala dál.
Slezla jsem vysoký sráz a krytá větvemi jsem pozorovala náš dům. Nikoho jsem na terase sedět neviděla.
Odvážila jsem se blíž. Opět nikdo, jen na plynové budce vyspával kocour. Fajn, řekla jsem si a vydala se na terasu.
Tam kromě odsunuté židle a vajglů pod stolem nic divného.
Odemkla jsem obezřele byt, ale nic. Při pohledu na své nohy jsem se až lekla. Levý sandálek byl komplet od hlíny a noha nevypadala o moc lépe.
Zamířila jsem do srchy, dala se do pořádku a zavolala jsem mámě a příteli co se stalo.
Kotník už nebolel, tak jsem si říkala, že to nic nebude. Když přišla máma domů, vše jsem jí řekla ještě jednou. Ale sousedka si ji už stihla odchytit a pěkně zevrubně dotyčného popsat.
Shodly jsme se na tom, že nemáme tušení kdo to mohl být. Návštěvu podobného typu jsme nečekali a nikoho takového v rodině ani mezi známými nemáme. Řekla jsem si, že je nakonec dobře že nikdo nebyl doma a děkuji pro jednou za tak všímavé sousedy. Protože kdo ví co se mohlo stát?
Až do večera bylo vše v pořádku. Kotník však začal při chůzi bolet a s hrůzou jsem sledovala, jak natéká.
Máma mi dala obvaz tuším s octem a já šla spát.
Ráno noha bolela ještě více a já se odhodlala k návštěvě chirurgie. Zlomené to opravdu nebylo, jen ošklivě naražené.
Dostala jsem obvaz, poučení k opatrnosti a za deset dní jsem se měla dostavit na kontrolu.
Takže bezva pokračování prázdnin. A to jsem si zavinila sama svým panikařením. Kdybych zavolala bratrovi, který je u policie, určitě by mi něco poradil nebo by k nám poslal hlídku. Jenže co se stalo, stalo se.
Nikdy se nám nepodařilo zjistit kdo ten muž byl a proč na nás tak naléhavě zvonil. Zvláštní.
Co si o tomto myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 61 Hlasy

23. ledna 2018 v 17:36 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Ursula Poznanski
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 90%
Obsah: Na ošetřovně psychiatrické léčebny v Salcburku byl nalezen mladý lékař Max Schlager mrtvý.
Leží na lůžku, v krku má zabodnutou kovovou lištu a na podlaze se rozlévá spousta krve. A na jeho tělo někdo podivně naaranžoval tupé plastové nože.
Případu se ujímá kriminální komisařka Beatrice se svým kolegou Florinem. Okamžitě jim je jasné, že lišta nemohla být v žádném případě smrtící zbraní.
Tento případ bude velice složitý - protože dá se věřit pacientům psychiatrie? Co je pravda a co je klam? A jsou lékaři vždy připraveni pomoci nebo naopak chtějí svým pacientům ublížit?
Brzy se celá situace stane ještě zrůdnější, protože je nalezen další mrtvý...
Hodnocení: Tuto knížku jsem si koupila v knihkupectví za dárkovou poukázku, kterou jsem dostala na Vánoce.
Zaujala mě její obálka a děj, který vypadal velice zajímavě.
A z knížky jsem nadšená! Už dlouho jsem nečetla tak skvělou kriminálku se zajímavými postavami a zvraty, které bych opravdu nikdy nedokázala vymyslet.
Autorčin styl psaní mi sedl, rozhodně můžu doporučit všem co mají rádi temné detektivky z prostředí psychiatrie.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Napiště mi do komentářů! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro hlasy ursula poznanski

Oheň v oblacích 1993

21. ledna 2018 v 15:18 | Eliss |  Moje kecy
Na zmínku o tomto filmu jsem narazila v jednom časopise věnujícímu se tajemnnu.
Zaujal mě děj, který má pojednávat o únosu mimozemskou civilizací. Tak jsem se podívala na čsfd.cz, abych zjistila, kolik tam má snímek procent a jestli má cenu se na něj vůbec dívat. A má tam pěkných 68% a všichni uživatelé, které tam mám v žebříčku oblíbených dali po čtyřech hvězdičkách.
Film jsem si tedy stáhla do notebooku.
Děj se začíná odehrávat 5. listopadu 1975. Parta lesních dělníků se vydává na policejní stanici města Snowflake ohlásit zmizení svého spolupracovníka Travise.
Všech pět dělníků mělo při cestě domů spatřit podivnou oranžovou záři nad lesem. Předák Mike auto zastaví a všichni si fascinovaně prohlíží podivnou hru světla.
Travis však najednou jakoby v transu vystoupí z auta, jde ke světlu blíž - a v tom se na obloze objeví podivný létající objekt, jehož podivná síla odhodí Travise stranou a ten v bezvědomí zůstává ležet na zemi.
Mike zpanikaří a okamžitě z místa odjíždí. Po pár metrech však vyzve kamarády ať si vystoupí z auta a vrátí se pro Travise.
Toho však na místě nenajde a proto se všichni rozhodnou k návštěvě policejní stanice.
Případu se ujímá nejlepší šerif v kraji Frank Watters a ten se domnívá, že Travise zabili všichni lesníci společně kvůli penězům a jeho tělo někam ukryli.
Celá parta podstoupí test na detektoru lži, ale zdá se, že jejich vyprávění o UFO je pravdivé.
Pátrání nepřináší žádné výsledky, ale po pěti dnech najednou Mikovi v noci zavolá vyděšený Travis z telefonní budky u benzinové stanice.
Mike okamžitě jede pro Travisovu manželku a společně jedou na místo.
Tam se jim naskytně šokující pohled. Travis se tam úplně nahý krčí v koutě, není schopný něco souvisle říci, má podivné obrazce vyryté na zádech a bojí se k sobě někoho pustit blíže.
Mike okamžitě volá sanitku. Travis je odvezen do nemocnice, kde na druhý den všem tvrdí, že si nic nepamatuje. Neví, kde byl celých pět dní a co se s ním stalo.
Když je však o nkolik dní později na oslavě, kterou uspořádali jeho přátelé, najednou si vzpomene.
Byl opravdu unesen mimozemšťany! Vzpomínky přichází postupně - první probuzení, podivné experimenty, děsivé vzevření cizích tvorů s podivně svraštělou kůží...
Vymslel si to vše Travis a jeho parta jen proto aby byli zajímaví? Proč by to ale dělali a kde se Travis zvládl schovat, když po něm pátrala spousta dobrovolníků?
Snímek se mi velmi líbil. Až na trochu nudný vleklý úvod, pak se film ale rozjede. Dělníci se podezřívají navzájem, nikdo si nevěří.
Nejlepších je ale posledních dvacet minut, které se zabývají vzpomínkami z únosu. Ty jsou opravdu skvěle realisticky natočeny. Měla jsem z nich opravdu husí kůži.
Závěr snímku je na to co se dělo předtím velmi optimistický.
Rozhodně můžu doporučit i kvůli atmosféře devadesátých let. Je to takové zvláštní, netradiční sci-fi. Ale třeba se zrovna Vám bude líbit.
A co Vy? Viděli jste tento film nebo nějaký jiný zabývající se mimozemšťany? Napiště mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek neděle, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Fire in the sky movie

Kamarád Jindra

19. ledna 2018 v 16:43 | Eliss |  Moje kecy
Nikdy jsem nebyla typ člověka který by měl spoustu kamarádů. Když jsem si však už někoho přeci jen pustila k tělu, velmi jsem si jeho přátelství vážila.
Takové to bylo i s Jindrou. Kamarádit jsme se začali když jsem byla asi ve třetí třídě. On chodil o ročník níž.
Bydlel ve stejné ulici jako já a dětí tam moc nebylo. Začali jsme spolu jezdit na kole, chodit na procházky a zkoumat přírodu kolem. Dokonce se mi ho podařilo přesvědčit k navštěvování knihovny, což mi udělalo velkou radost.
Jindrovi rodiče byli zvláštní. S nikým se moc nestýkali a Jindra mi často vyprávěl o jejich sporech se sousedy.
Měl mladšího sourozence Milana. Byl tak o tři roky mladší než Jindra. Co si pamatuji, nikdy jsem ho neviděla venku. Stále byl jen doma a nejvíce jej bavil počítač a televize. Často mě napadalo, jestli právě proto je tak bledý.
Naše přátelství bylo opravdu moc hezké. Povídali jsme si o všem možném, často jsme si hráli u nás v domě s hračkami - měla jsem spoustu autíček, takže Jindra byl v sedmém nebi.
V létě mě Jindra občas pozval do jejich velkého bazénu co měli na zahradě, dělil se se mnou o sladkosti a jednou mi dokonce daroval kus jakéhosi kovu o kterém tvrdil že je to pravé zlato! Tenkrát jsem tomu samozřejmě věřila.
Ale čím jsem byla starší tím více mi připadali některé věci zvláštní. Jindrův děda, který s nimi bydlel v domě, po mě několikrát chtěl, abych se postavila do pozoru a štěkal po mě různé osobní otázky jako nějaký vojenský velitel. "Jak se jmenuješ? Kolik je ti let? Kde bydlíš? Co dělají tví rodiče za práci? Přátelíš se s našimi sousedy?"
Jindra tomu přihlížel a smál se. Ještě k těm sousedům, se kterými měli - a dodnes mají - spory.
Říkejme těm sousedům třeba Hýskovi. K Hýskovým jsme chodili s rodiči často na návštěvu. Jsou už postarší - mají přes padesát, bez dětí, ale milují svá zvířata. Chovají slepice a spoustu králíků.
Pan Hýsek nikdy o Jindrově rodině neřekl pěkné slovo. Děda je na ně sprostý, pokud mají nějakou oslavu dlouho do noci chodí si stěžovat na obecní úřad a sám prý vesele pálí plasty - hlavně když je pěkné počasí a Hýskovi sedí v altánku.
Jindrova maminka Petra měla pana Hýska osočit, že ji údajně sleduje když se opaluje v plavkách, a dalekohledem na ni s manželem kouká přímo do ložnice. Nikdy bych si o našem přátelském sousedovi nedovolila tohle tvrdit.
Jindrovi jsem se o ničem z toho nezmínila, ale zahlodala ve mě pochybnost. Opravdu je jeho rodina taková?
Dál jsme se kamarádili. Ale stávalo se podivným pravidlem, že když si mě pozval k sobě domů, rodiče mu přikázali, že si má uklidit pokoj. Tak jsem tam jen seděla a cítila se neskutečně trapně. Zabralo mu to docela dost času a pak už jsem musela jít domů. Jindrova maminka se mě nikdy nezapomněla zeptat, jestli mám doma také takový nepořádek.
Co na takovou věc pořád dokola odpovídat.
Petra byla také zvláštní - máma mi říkala, že s každou kamarádkou, kterou kdy měla, vyvolala spory a pak už dokonce neměla nikoho. Jen svého manžela Jirku.
Dál jsme s Jindrou podnikali naše dobrodružství - navštěvovali jsme tajemné kukuřičné pole a dokonce jsme si s pomocí jeho dědy postavili malý domeček z prken! Neměla jsem moc síly, ale bavilo mě zatloukat hřebíky a byla jsem hrdá, že něco pomáhám vytvořit.
Jaký to byl šok, když mi jednoho dne Jindra jen tak oznámil, že domeček rozboural. Prý jen proto, že už ho nebavil.
Bylo mi skoro do pláče.
V létě roku 2007 se však něco stalo a dodnes tomu nerozumím. Jindra se se mnou přestal ze dne na den úplně bavit.
Nic jsme si neudělali, nepohádali jsme se, ale najednou byl konec. Když jsem ho pozdravila, pohrdavě otočil hlavu.
A jeho rodiče a děda to samé. Dodnes si myslím, že to všechno bylo z hlavy jeho dědy.
Moc mě to bolelo. Často jsem kvůli tomu před spaním plakala a přemýšlela, co jsem udělala špatně.
Asi měsíc poté mě Jindra schválně shodil z kola přímo před jejich zahradou. Jeho děda to viděl a smál se tomu na celé kolo.
Smutkem jsem se tam rozbrečela, ale nejvíce mě zarazila zloba v Jindrových očích.
Jejich spory se sousedy pokračují - řeší navzájem i hlasité bouchání víkem od popelnice.
Myslím, že Jindra a jeho rodina nejsou moc dobří lidé. Tvrdí to většina lidí které znám.
Od své známé jsem se třeba dozvěděla, že když byla malá a hrála si s kamarády před plotem jejich domu, děda po nich házel tvrdé hrušky a smál se když některé dítě zasáhl.
Proč se někteří lidé tváří jako dobrota sama a jsou přitom plní zloby?
Jindru občas potkám, ale je pro mě cizí. Ale na zklamání z podivného konce našeho přátelství nezapomenu.
Je dokonce možné, že si to tu Jindra celé od začátku čte. Z toho mě docela mrazí po zádech...
Co si o chování Jindry a jeho rodiny myslíte Vy? Máte ve svém okolí podobné lidi?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den jen s těmi nejlepšími sousedy, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 60 Dvanácté zlo

17. ledna 2018 v 15:22 | Eliss |  Moje kecy
Autor: James Patterson
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Lindsay Molinarová je sotva měsíc na mateřské, když je znovu povolána do práce.
V New Yorku totiž došlo k vraždám, které měl předtím předpovědět podivínský profesor Perry Judd. Policii vypráví podivnou historku - a totiž to že se mu o vraždě mělo zdát.
Ta mu zpočátku nevěří, když se však vše stane přesně tak jak profesor předpověděl, neberou jeho slova na lehkou váhu.
Jenže dá se takovým vraždám vůbec zabránit?
Do toho ještě zmizí tělo zavražděné novinářky přímo z pitevního stolu a policie bude souhlasit se spoluprácí s nebezpečným vězněm.
Jak celý příběh dopadne?
Hodnocení: Od Jamese Pattersona jsem již četla několik knih s vyšetřovalelem Alexem Crossem.
Ty se mi velmi líbily. Ale z této knížky mám zvláštní pocit - ani nezaujme, ani neurazí.
Četla se bez problémů, neztrácela jsem se v ději, ale přesto mi chybělo něco víc.
Pokud sháníte na dovolenou nějaké odpočinkové čtení, tato knížka je přesně je pro Vás.
Ale na Jamese Pattersona jsem rozhodně nezanevřela. Ráda si od něj zase něco přečtu.
A co Vy? Máte rádi knihy od Jamese Pattersona nebo jej vůbec neznáte? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Dvanácté zlo

Můj první pracovní pohovor

15. ledna 2018 v 18:49 | Eliss |  Moje kecy
Včera jsem vydala článek s názvem Práce snů o tom, že mě dnes čeká pracovní pohovor v knihkupectví.
A jelikož je pod článkem spousta komentářů, které mi udělali velkou radost, a ve kterých jste si přáli, abych napsala, jak jsem dopadla, je tu tento článek.
Takže si myslím že je fér, abych to shrnula. A ještě jednou moc děkuji za podporu!
Ráno se mě již při vstávání zmocnila velká nervozita. Pohovor měl být až na 10:15, přesto jsem raději vyrazila do města vzdáleného pět kilometrů už autobusem v osm. Co kdyby náhodou.
A protože jsem měla spoustu času, zamířila jsem do kavárny. Tam jsem si stihla dát dva výborné čaje na zahřátí - byla velká zima.
Kolem třičtvrtě na deset jsem zaplatila a protože bylo knihkupectví nedaleko, ještě jsem si prošla náměstí a koukala do výloh.
Celou dobu jsem netrpělivě hypnotizovala hodinky.
Když bylo 10:10, vyrazila jsem do knihkupectví. Šíleně mi bušilo srdce a zmocnila se mě lehká panika.
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Pozdravila jsem a paní za pultem jsem řekla, že jsem posílala životopis a pán mi volal že mám přijít.
Řekla mi, že mám chvíli počkat, protože mluví zrovna s jinou uchazečkou.
Okamžitě jsem zpanikařila. Určitě bude lepší než já! Porozhlédla jsem se tedy po vystavených knížkách a snažila se uklidnit.
Moc odvahy mi nedodalo ani to, že asi za pět minut přišla další paní na pohovor, která měla jít po mě. (Obě byly asi tak o deset let starší.)
A už jsem byla na řadě. Přišel pro mě asi padesátiletý pán, představila jsem se, podal mi ruku a řekl ať jdu s ním.
Zavedl mě do malé kanceláře a vyzval mě, ať se posadím.
Maličká místnost, ale s pohodlnými křesílky. Jako první řekl, že ho zaujal můj životopis. Protože jsem mu tam napsala o své lásce ke knihám. Ptal se co ráda čtu, kde si kupuju knížky, který žánr mám ráda. Na vše jsem odpověděla v klidu.
Když mi ale řekl jestli jsem schopná mu vyjmenovat nějaké autory knih, najednou bác. Úplné prázdno v hlavě.
Rozpačité ticho se prodlužovalo. "A co takhle třeba severské krimi?" zeptal se pán vlídně.
Rozsvítilo se mi. Zmínila jsem Jo Nesba a některé jeho tituly. "A znáte autora Larse Keplera?" Odpověděla jsem že ano. A že jsem od něj nedávno četla jednu knihu. Ale nemohla jsem si zaboha vzpomenout na její název. (Teď už vím že to byl Hypnotizér.)
Ještě jsem se zmínila, že mám ráda detektivky Agathy Christie a Eda McBaina.
A protože stále chodím do školy, přišlo to pánovi docela zvláštní. Tak se mě na to zeptal.
Vysvětlila jsem mu, že je to proto, že pobírám sirotčí důchod a jelikož jsem ještě nenašla práci, je to pro mě výhodnější než být na úřadě práce.
"A nebyla by pro Vás lepší brigáda? Než se pořádně rozkoukáte. Vidím že máte ráda knížky a přehled o některých známých autorech, přesto se může stát že se Vám tady nemusí líbit. K důchodu si přece něco přivyděláte a pokud Vás to bude bavit, nebude do budoucna problém."
Souhlasila jsem. Pán řekl, že si vše ještě rozmyslí a ozve.
Takže mám z pohovoru dobrý pocit, i kdybych byla zatím jen na brigádě. I kdyby to nevyšlo, alespoň mám za sebou první pohovor, což je také určitě úspěch.
Ještě jednou moc děkuji za podporu a doufám, že se Vám článek líbil. Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro book store small

Práce snů

14. ledna 2018 v 16:45 | Eliss |  Moje kecy
Již od útlého věku mě nesmírně baví čtení knih.
Už ve školce jsem uměla plynně číst a s velkou radostí jsem louskala dětské knížky, co jsem měla doma.
Pokud jsem byla někde na návštěvě, často jsem se vydala zkoumat, jaké poklady skrývá jejich knihovna.
Ve škole jsem několikrát byla první ve čtení slov za dvě minuty. Pamatuji si, že jsem dostala do žákovské knížky pochvalu a doma měli rodiče velkou radost.
Pokud jsem neběhala s dětmi venku, byla jsem v pokojíčku schovaná s nějakou pěknou knížkou.
Měla jsem ráda dobrodružné příběhy indiánských kmenů, tajemný svět vynálezů Julese Verna nebo sladkobolné dívčí románky.
Největší svátek bylo, když mě máma vzala poprvé do naší obecní knihovny. Tolik knížek, a já si jich mohla vzít domů kolik jsem chtěla!
Na vrácení jsem měla měsíc, ale já to vždy stihla už třeba za dva týdny. Jednu dobu na mě byla máma i naštvaná, jelikož jsem kvůli čtení zanedbávala školu.
Časem jsem začala číst i složitější knížky - hodně se mi líbil román 1984 nebo 451 stupňů Fahrenheita.
V osmé třídě jsem byla rozhodnutá, že chci pracovat v knihovně. Jenže, bohužel jsem si kvůli své dyskalkulii na maturitní obor netroufla a nastoupila jsem na učební obor. Láska ke knihám mi ale zůstala.
Smířila jsem se s tím, že knihovnice ze mě nebude, ale třeba budu mít voňavou práci v pekárně.
Je mi už třiadvacet a stále jsem na žádnou práci nenarazila. Je to částečně i proto, že bydlím v okrese s velkou nezaměstnaností. Vím, že bych měla zkusit hledat práci i jinde, ale mě se prostě z mého domova nechce.
Proto jsem ráda, že ke studiu pobírám alespoň sirotčí důchod.
Práci si hledám přes internet, pošlu dané firmě životopis.
A když jsem v pondělí na Facebooku zahlédla inzerát na prodavačku v knihkupectví, říkala jsem si, že životopis pošlu. Byla jsem velmi skeptická, ale co, za zkoušku nic nedám.
Když se do pátku nikdo neozval, ztrácela jsem naději. Ale kolem šesté večer najednou hovor z neznámého čísla.
Byla jsem v pokušení to nevzít, ale pak mě přepadl pocit, že se třeba stalo něco hrozného někomu z rodiny. Tak jsem to zvedla.
Na druhé straně se mi představil pán z daného knihkupectví, kam jsem posílala životopis.
Nemohla jsem tomu v první chvíli vůbec věřit. Omlouval se mi, že volá tak pozdě, ale do e-mailu koukal teprve před chvílí.
Zaujalo ho, že jsem mu prý poslala moc pěkný životopis - zmínila jsem tam i svou velkou vášeň ke čtení.
"To místo je pořád volné. Sice tu vidím, že nemáte žádnou praxi, ale to co jste psala o těch knížkách se mi moc líbí. Rád bych se s vámi setkal."
Ta poslední věta ve mě rozdmýchala plamínek naděje. Pohovor mám domluvený na zítra o čtvrt na jedenáct ráno.
Pán se mě ještě zeptal, jestli vím kde knihkupectví je. Což samozřejmě vím - chodím tam alespoň jednou za dva měsíce.
To mi přijde docela divné - když se někdo uchází o práci a ani neví kde danná firma sídlí.
Tak Vás moc prosím, držte mi palce. Pokud práci v knihkupectví získám, budu nejšťastnější člověk pod sluncem.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, Vaše nervózní Eliss ♥
Výsledek obrázku pro kanzelsberger facebook

Filadelfský experiment

13. ledna 2018 v 15:44 | Eliss |  Moje kecy
Filadelfský experiment vznikl roku 1936 a měl jej na starosti slavný fyzik Nikola Tesla.
Cílem projektu je vyvinout technologii neviditelnosti, která by z radarů nepřátel vymazala jejich lodě a další bojové stroje.
Ale v roce 1942 je Tesla vystřídán Johnem von Neumannem z Maďarska. A hlavní důvod je to, že Tesla nesouhlasí s tím, aby při testování technologie byli na palubě živí lidé. Varuje totiž ostatní, že vůbec nevědí co se může stát.
Neumannovi je naopak jedno, kdo bude při testování vystaven riziku.
A už v roce 1943 dochází k prvnímu testování. Údajně je dosaženo pouze částečné neviditelnosti a armáda není s testy vůbec spokojená.
Svědci popisují, že loď byla najednou zahalena podivnou nazelenalou mlhou.
Druhý pokus se odehraje již o tři měsíce později, 28. října 1943.
A právě tehdy se má stát něco děsivého. Loď jménem Eldridge po modrém oslňujícím záblesku zmizí i s živou posádkou.
Loď se má objevit až v 350 kilometrů vzdáleném Norfolku. Po pár minutách se z něj ale opět přenese na Filadelfskou námořní základnu.
Ale hned při prvním pohledu je jasné že je něco špatně. Většina námořníků začne zmateně pobíhat po lodi, křičet nesouvislé věci a zvracet. Někteří dokonce z paluby úplně zmizeli a již se nikdy neobjevili. Spousta přeživších skončila po zbytek života v péči psychiatrů.
Jenže jsou tu i horší případy. Někteří nebožáci jsou doslova zataveni do trupu lodi. Pár se podařilo pomocí amputace končetin zachránit, jiní ale toto štěstí nemají.
Co se tedy na lodi stalo? Stala se posádka obětí časové smyčky? Některé teorie mluví i o útoku létajících talířů.
Námořnictvo však tvrdí, že se tento experiment nikdy nestal a jde jen o výmysly opilých námořníků.
Já si však myslím, že něco pravdy na tom je.
A co si o tomto myslíte Vy? Jde se pomocí zneviditelnění přenést na jiné místo?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro filadelfský experiment

Knižní recenze 59 Pohřebiště obětí

11. ledna 2018 v 19:32 | Eliss |  Moje kecy
Autor: John Sandford
Žánr: Krimi
Mé hodocení: 60%
Obsah: Je začátek července. Layton Burns z malého městečka Red Wings ve státě Minnesota se zrovna chystá k důležitému kroku. Hodlá se poprvé pomilovat se svou přítelkyní Ginger.
Vše předem pečlivě naplánuje. Jako místo romantického dostaveníčka zvolí okolí opuštěné farmy, kde by je neměl nikdo rušit.
Schůzka proběhne podle Laytonových představ, akorát si po vystoupení z auta povšimnou podivného hnilobného zápachu.
Laytonovi celá věc nedá spát a proto se o celé události zmíní bratrovi svého nejlepšího kamaráda, který je zástupce šerifa.
Oba se vydají místo prozkoumat a objeví hrůzný nález tlejícího těla v cisterně. Okamžitě volají policii.
Vyšetřování se ujímá Lucas Davenport, přímý inteligentní policista vyžívající se v drahých autech a oblecích.
Jeho naprostým opakem je Bob Shaffer - a přesto spolu tito dva několikrát spolupracovali, ačkoliv se moc nemusí.
Prozkoumají cisternu. Konečné číslo obětí se vyšplhá na dvacet. Z některých zbyly již jen kosti.
Při identifikaci pomůže moderní technika. Lucas brzy zjistí, že oběti byly vždy zabíjeny v létě - každý rok jedna.
Vrah musí být někdo z blízkého okolí, a Lukas k jeho dopadení udělá co bude moct...
Hodnocení: Knížku jsem si koupila ve slevě v knihkupectví. Zaujal mě hlavně její název - čekala jsem něco o indiánských obětech, ale i když tomu tak nebylo, přesto jsem si knihu koupila.
Líbila se mi tak napůl. Plusem je napínavý děj s mnohdy houstnoucí atmosférou a zajímavé zvraty.
Také se tu vyskytuje spousta postav, ve kterých jsem se docela ztrácela.
Další body strhávám za nepřirozené chovaní postav.
Od tohoto autora si ale ještě zkusím nějakou knihu sehnat a možná svůj názor změním.
A co Vy? Máte rádi tajemné detektivky? A četli jste nějaký román od Johna Sandforda? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Pohřebiště obětí

Příběh Nikiho Laudy

9. ledna 2018 v 20:49 | Eliss |  Moje kecy
Asi tak v roce 2007 jsem začala s velkým zájmem sledovat závody Formule 1.
Bylo mi tehdy dvanáct, a prví závody formulí jsem náhodou zahlédla v televizi u známé, která je obrovská fanynka všeho na čtyřech kolech. Tedy i na dvou - motorky má ráda také.
Velmi mě tento sport zaujal. Dopředu jsem začala hledat, kdy budou závody - nevadilo mi si i někdy v neděli přivstat pokud byl závod brzy ráno.
Brzy jsem si našla i své oblíbence - nejprve to byl tým Mclaren a později Mercedes.
Když přestala televize Nova z licenčních důvodů vysílat živé přenosy závodů, musela jsem se přeorientovat na německou stanici RTL. Německy jsem neuměla ani slovo, ale vůbec mi to nevadilo. Byla tam spousta zajímavých tabulek, srovnání jezdců, moderní studio a zajímavé rozhovory (kterým jsem nerozuměla, ale bylo mi to jedno.)
A právě v paddocku týmu Mercedes mě zaujal postarší pán, který měl podivně zjizvený obličej a zdeformované pravé ucho.
Když jsem se ptala táty kdo to je, vysvětlil mi, že je to bývalý závodník Niki Lauda a že má obličej poznamenaný z nehody, při které málem uhořel. Nějak jsem nad tím více nepolemizovala.
Ale když před dvěma dny běžela na Primě Zoom upoutávka na dokument s názvem Příběh Nikiho Laudy, říkala jsem si že bude fajn se dozvědět jak to tenkrát bylo. I když závody F1 už asi pět let nesleduji.
Na začátku dokumentu byl představený začátek závodní éry. Tyto stroje měly opravdu do bezpečného vozidla daleko - nehledě na nějaké zabezpečení tratě - to vůbec neexistovalo.
Výsledek obrázku pro old formula
Jak roky postupovaly, zvyšovala se bezpečnost a úmrtí ubývalo. Trávu nahradila svodidla a obrubníky.
A pak se už dokument věnoval Nikimu. Narodil se v roce 1949 do bohaté průmyslové rodiny.
Již od malička v něm jeho strýček vzbudil vášeň pro závodění - jako mladý se dostal do tehdy populární Formule Volkswagen.
Ve dvaceti stál před velkým životním rozhodnutím - a protože závodění opravdu miloval, rozhodl se sehnat velkou částku peněz a zaplatit si místo v týmu March. Jenže se mu vůbec nedařilo a jeho výsledky byly katastrofální.
I přesto se ale rozhodl ještě pro jednu půjčku, ale přestoupil do týmu BRM.
Díky svým dobrým výsledkům a pomoci týmového kolegy se v roce 1974 dostal do legendárního Ferrari, kde si o rok později vydobyl titul mistra světa.
Mezi svými kamarády byl znám jako velký pohodář - takřka bez emocí, ale přesto velmi přátelský.
Zajímavostí je, že všechny své trofeje věnoval svému kamarádovi z myčky aut - a ten mu za to dodnes myje zdarma auta.
Protože podle Nikiho slov se trofeje něhodí ani jako misky na psí žrádlo. Zajímavé, že?
V roce 1976 začal aktivně protestovat proti bezpečnosti na trati - situace se zhoršovala a nehod s fatálními následky přibývalo.
Kvůli katastrofálním pomínkám trati a bouřlivému počasí varoval ostatní jezdce a vedení před tratí na německém Nurburgringu. Bojkot závodu však jezdci i vedení odmítlo.
Hned ve druhém kole závodu Nikiho formule vylétla v rychlém sektoru z trati, narazila do stráně a okamžitě vzplála.
Dva za ním jedoucí jezdci okamžitě zastavili a svým rychlým zásahem vytáhli hořícího Nikiho ven a zachránili mu tím život.
Ve vážném stavu byl převezen do nemocnice, kde bojoval o život. Prvních deset dní o něm noviny psaly jako o mrtvém muži - utrpěl vážná popálení hlavy - hlavně pravé části obličeje a když byl v hořícím pekle, stačil se nadýchat jedovatých plynů. Proto mu také selhávaly plíce.
Podstoupil plastické operace, a hned jak přišel k vědomí, rozhodl se, že svá zranění překoná a znovu bude závodit.
Díky velké odvaze, síle a neuvěřitelné fyzické zdatnosti usedl o 42 dní po svém hrozivém zranění znovu do kokpitu.
Naprosto neuvěřitelný výkon! Musel překonat obrovské bolesti - a navíc určitě i psychicky jej to muselo hodně poznamenat.
V prvním závodě po svém zranění dojel na čtvrtém místě, což je nádherné umístění.
Poslední závod sezony pořádaný na hoře Fuji odmítl kvůli silným bouřkám absolvovat - což se vůbec nedivím.
Díky tomu mu o jeden jediný bod unikl titul mistra světa, který získal James Hunt.
V roce 1977 se ale umístil na prvním místě a v roce 1984 získal třetí titul mistra světa. Ten první přišel ještě před nehodou v roce 1975.
Niki dodnes působí jako poradce týmu Mercedes, vlastní své vlastní aerolinky a téměř ho neuvidíme bez jeho legendární kšiltovky - která skrývá poranění na hlavě.
Na závěr dokumentu zazněla krásná věta: "Spousta lidí nemá Nikiho ráda kvůli jeho upřímnosti, ale už jen pro to co dokázal by si jej měl každý vážit."
Omlouvám se, že je dnešní článek tak dlouhý, ale příběh tohoto pána mě nesmírně zaujal.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a nenudili jste se.
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Související obrázek

Rozdílnost názorů

7. ledna 2018 v 15:55 | Eliss |  Moje kecy
Včera jsem byla na kávě se svým o deset let starším kamarádem Patrikem.
Bavili jsme se o všem možném. A najednou přišla řeč i na politiku a současný svět. Začal velmi hájit to, že v Rusku prezident Putin zakázal pochody homosexuálů.
Zrovna moc se v této problematice neorintuji, ale připadalo mi to poněkud divné.
Nejsem člověk, který by odsuzoval lásku ke stejnému pohlaví. Připadá mi to zvláštní, ale pokud člověku velí rozum a srdce nějakým způsobem, asi s tím nic neudělá.
Ale Patrik je v tomto ohledu docela "drsný." Každého homosexuála by poslal na léčení, protože podle něj i několika názorů na internetu je prý homosexualita nemoc. Mě osobně by taková věc nikdy nenapadla.
Od včerejška mi náš rozhovor pořád ležel v hlavě, takže mi to nedalo a začala jsem pátrat na internetu.
A jsou tam docela zajímavé věci. Podle desetiny českých žáků, kteří se zúčastnili výzkumu homofobie, jejich učitelé zesměšňují nebo jinak útočí na homosexuální studenty. A někteří svým studentům vysvětlují, že homosexualita je nemoc, která by se měla léčit na psychiatrii.
Do roku 1974 byla homosexualita vedena na seznamu psychických úchylek. Poté se na základě ankety zapsala jako normální orientace.
Další pátrání mě odkázalo na festival Prague Pride. Podle Wikipedie to má být Festival Gay hrdosti. Pořádá se každoročně a trvá asi tak týden.
První ročník komentoval kancléř prezidenta: "Jde o nátlakovou akci deviantů." Prezident Václav Klaus se později svého kancléře zastal s tím, že varuje před ideologií homosexualismu.
Osobně mi přijde takový pochod poněkud přehnaný. Chápu, že někteří jsou na svou sexuální orientaci hrdí - je v pořádku se za ni nestydět, pokud se nejedná o pedofilii nebo jinou úchylku.
Ale převlékat se do šatů opačného pohlaví, vystavovat svůj nahý zadek, není to už příliš? Dokonce i někteří gayové se za tento pochod stydí a odsuzují jej.
Takže. Nevadí mi homosexualita, spíše mi vadí, když někdo až trapně křičí že je homosexuál a snaží se tím na sebe upozornit.
A nesouhlasím s tím, že je to psychická nemoc. Není. Nikdo si svou orientaci nevybral a nějaké pokusy o léčení nebo přeorientování jsou pěkně hloupé.
Co si o akci Prague Pride a škatulkování homosexuality jako nemoci duše myslíte Vy? Napište mi svůj názor, velmi ráda si jej přečtu!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný lednový den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro prague pride

Knižní recenze 58 Chmurné vody

5. ledna 2018 v 18:17 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Danuta Reahová
Žánr: Krimi, Drama
Mé hodnocení: 75%
Obsah: "Kanál smrti" - přezdívka nechvalně proslulého sheffieldského kanálu, kde se scházejí narkomani a prostitutky a normální člověk by na něj po setmění nevkročil.
Jen pár metrů od tohoto místa stojí galerie Second Site, kde právě připravuje svou první výstavu mladá absolventka umělecké školy Eliza Eliotová. Podařilo se jí pro ni oslovit slavného avantgardního umělce Daniela Flynna, se kterým před nějakou dobou prožila románek a jejich vztah je dosud nedořešený.
Jen pár dní před zahájením vernisáže policie vyloví z blízkého kanálu tělo mrtvé dívky - a brzy se ukáže, že nelegálně bydlela v bytě vedle galerie.
Vyšetřování se ujme šéfinspektor Roy Farnham, který si brzy povšimne, že vražda a její okolnosti se nápadně podobají scénám z Flynnových obrazů.
Když v okolí navíc zmizí několik mladých dívek a dojde k další vraždě, rozhodně se Eliza pátrat na vlastní pěst. Ale to se vůbec nebude líbit nebezpečnému vrahovi...
Hodnocení: Knížka mě zaujala v knihovně na první pohled kvůli zajímavé obálce. Když jsem si na obalu přečetla o čem vlastně je, řekla jsem si že si ji určitě musím přečíst, protože tajemné detektivky miluji!
Hned od začátku mě knížka vtáhla do děsivé a pochmurné atmosféry podzimních dní sheffildských ulic.
Pátrání po vrahovi je čím dál napínavější, je tu spousta zajímavých a nevšedních dějových zvratů.
Konec ani identitu vraha jsem nečekala - pro mě opravdu poslední člověk kterého bych tipovala a tudíž jsem byla příjemně překvapena.
Rozhodně můžu Všem milovníkům výborné detektivky doporučit.
A co Vy? Máte rádi mrazivé detektivky? Pokud máte zkušenosti s touto knížkou určitě mi napište!
Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Chmurné vody

Vzpomínky na dětství

3. ledna 2018 v 16:46 | Eliss |  Moje kecy
Jak se věkem postupně blížím k pětadvacítce - už za dva roky - přepadá mě stesk po dobách beztarostného dětství a dospívání. Teď si říkám, jaká to byla hloupost chtít být dospělá!
Moje dětství bylo moc hezké a nevzpomínám na něj vůbec ve zlém.
Je sice pravda, že jsem neměla moc kamarádů, ale občas mě nějaká parta vzala mezi sebe.
U mého rodného domu je malý lesík, kde jsme si svépomocí udělali z větví bunkr. A já jsem ho milovala, dokud bylo krásné počasí, často jsem se do něj ztratila s knížkou nebo jen tak a užívala klidu a přírody kolem. Docela smutné ale bylo, že jej nakonec jeden z "kamarádů" bez vysvětlení zničil. Nikdy jsem nepřišla na to kdo to udělal.
A to je právě jedna z výhod vesnice. Krásná příroda, možnost toulání se po lesích a loukách.
V jedenácti letech se staly mou velkou vášní bylinky - studovala jsem všechny možné knížky a založila jsem si v sešitě svůj vlastní herbář, kam jsem si lepila vylisované a usušené rostlinky. Dodnes jej mám schovaný.
Počítač rodiče pořídili až když mi bylo třináct, takže moje největší zábava chladných dnů byla televize.
Měla jsem ráda romantické filmy a telenovely - jsem ráda že jsem z toho vyrostla, ale úplně nejraději jsem měla pohádky, které mi rodiče pouštěli na videopřehrávači. Nejčastěji to byla černobílá Popelka a Mrazík.
Pamatuji si, že když jsem byla jednou nemocná a rodiče byli v práci, tajně jsem si pustila na DVD přehrávači Texaský masakr motorovou pilou. Po skončení filmu jsem měla takový strach, že jsem si posunula křeslo k oknu, celá se zabalila do peřiny a koukala ven celá netrpělivá jestli už jdou rodiče z práce. Samozřejmě jsem se jim pak ke sledování hororu nepřiznala.
Možná tento okamžik odstartoval mou zálibu v paranormálních jevech.
Bydlím na horách, takže v zimě u nás často napadla spousta sněhu. Pokud nebyl velký mráz, často jsem stavěla sněhuláka nebo chodila sáňkovat. Měla jsem krásné červené sáně po bratrovi, a v okolí byla spousta kopců které stály za báječnou projížďku. Domů jsem se většinou vracela mokrá - a ani zateplená kombinéza mi moc nepomáhala. Ale zimní radovánky za to stály.
Občas jsem šla s rodiči k jejich přátelům na nějakou oslavu, a pokud tam byly děti, docela rychle jsme se na tu chvíli skamarádily.
Nejraději jsem měla schovávanou. A pokud byla venku a k tomu ještě ve tmě, která hře dodávala punc tajemna, byla jsem nadšená.
Někdy je mi smutno z toho na co budou vzpomínat dnešní děti. Caparta se sáňkami jsem neviděla pěkně dlouho, ačkoliv kopce jsou pořád stejné. Jejich vzpomínky totiž hodně ovlivní moderní technika a často i to, jak se již v dětském věku stanou závislé. Ale určitě to tak není u všech a spousta dětí si ještě hraje venku. Nebo tomu alespoň budu věřit.
A co Vy? Jaké jsou Vaše dětská dobrodružství a vzpomínky? Napiště mi do komentářů!
Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro kids playing

Oslavy Nového roku

1. ledna 2018 v 14:51 | Eliss |  Moje kecy
Když jsem byla menší, milovala jsem Silvestra. Nejraději jsem ho trávila u babičky s dědou ve městě.
Z balkonu jejich panelového domu jsem nadšeně sledovala obrovský a krásný ohňostroj. V televizi jsme sledovali nejčastěji pořady Vladimíra Menšíka, kterého mám dodnes ve velké oblibě.
U prarodičů jsem vždy měla ty nejhezčí oslavy nového roku, ráda na ně vzpomínám a nikdy na ně nezapomenu.
Nikdy jsem nebyla typ, co by šel slavit konec roku s přáteli na chatu. Jednak moc kamarádů nemám, a představa novoroční kocoviny mě tedy nijak zvlášť neláká. Moc nepiju, protože když začnu, opiju se do bezvědomí a nekončí to dobře. Proto se alkoholu vyhýbám.
Každý rok jsem tento svátek byla doma a slavila jej s rodiči.
Konec roku 2011 byl však zvláštní. Mého tátu odvezla osmdvacátého prosince sanitka do nemocnice, kde jej lékaři uvedli do umělého spánku. Každý den jsme chodili na návštěvy, ale bylo velmi stresující vidět milovaného člověka na přístrojích a nevědět co bude dál. Jedna z nejhorších vzpomínek mého života.
Silvestra jsme strávili u máminy kamarádky, ale moc veselo nám teda nebylo. Bez táty to nebylo ono.
První den roku 2012 jsem se vzdubila docela brzy, šla jsem si sednout k PC a udělat si snídani.
Tam jsem byla až tak do devíti, když jsem slyšela, že máma už je vzhůru a s někým telefonuje.
Dodnes si pamatuju na její nevěřícné: "On umřel?!" A pak jen pláč. Letěla jsem po schodech dolů, protože mě jako první napadlo že zemřel někdo z příbuzných z máminy strany, ale jen jak jsem viděla její pohled, ani mi nic nemusela říkat, věděla jsem že to táta, můj milovaný táta...
Ten šok, odmítala jsem si tu zprávu připustit, říkala jsem si že se museli splést, protože to přece není možné... Ale bohužel to byla pravda... Dnes je to už šest let a já od té doby nemám oslavy Silvestra ráda.
Víte, připadá mi morbidní, že bych měla něco slavit v den, kdy mi odešel můj nejmilovanější člověk.
Třeba postupem času změním názor, ale moc šancí tomu nedávám. Stačí mi, že popřeji kamarádům vše dobré, ale bez tohoto milníku v roce se obejdu.
A co Vy? Máte rádi oslavy Nového roku? Do roku 2018 Vám všem přeji hodně zdraví, štěstí, lásky a spokojenosti. Děkuji za Vaši přízeň, protože bez Vás - mých čtenářů, by to nemělo cenu.
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Rok 2018 přání
Výsledek obrázku pro kniha ti sluší