Červenec 2017

Jak se žije na vesnici

30. července 2017 v 16:44 | Eliss |  Moje kecy
Odmalička bydlím v jedné zapadlé vesnici v horách. Město je vzdáleno pět kilometrů, takže není problém sednout na kolo nebo autobus a jít si cokoli zařídit.
Máme tu celkem tři samoobsluhy, kde mají téměř vše. Jen v neděli je otevřeno až ve dvě, ale není problém si nakoupit předem.
Mezi velká plus patří čistý vzduch bez smogu a krásná příroda, kterou máme hned za domem. Není tedy problém jít o víkendu na hřiby, a ani to nemám moc daleko.
Naopak mě štve veliká spousta drben. Jsou to většinou důchodkyně, které nemají nic lepšího na práci než pozorovat okolí a na vše se vyptávat.
Jedna paní hned naproti nám sedí skoro celý den a někdy i v noci u okna. Prý tam má mít i nějak natočené zrcadlo, aby viděla na náš činžák.
Sousedky, co bydlí v bytě hned vedle nás se ptala, jaktože v deset v noci svítí v koupelně, když to už má prý každý normální člověk spát. Ani jí na to neodpověděla, jen se zasmála.
Když jsem ještě bydlela s mámou, měli jsme sousedy, kteří se začali hádat o pozemky, kvůli tomu si cik cak postavili plot - aby měl každý přesně své území! A už neřešili, že se jim ostatní kvůli tomu smějí. Dokonce si kvůli tomu museli překopat bazén. Byli schopni si vyčítat i údajné bouchání víkem od popelnice...
Drby o druhých se tu šíří rychlostí světla. Večer si jdete sednout s kamarádem na pivo a ráno se už povídá, že spolu chodíte.
Asi před půl rokem jsem měla se sousedem také jeden incident. Má asi deset let starého jezevčíka, kterého nechává neustále přivázaného venku na řetězu. No a mu se to samozřejmě nelíbí, tak kňučí a teskně štěká.
Když se to dělo jednou i v jedenáct v noci, šla jsem mu zaklepat na okno a vysvětlila mu, že jestli ten pes bude ještě jednou v noci takhle naříkat, že ho nahlásím na obecní úřad.
Psa si někam přesunul, protože už není slyšet vůbec. Jen doufám, že mu neudělal něco horšího...
Jsou tu i tací, co dělají vyloženě naschvály - v neděli v šest hodin ráno, to je ideální čas na sekání trávy!
Jak bydlím teď s přítelem, naši sousedé jsou povětšinou neutrální. Pozdravíme se, ale jinak se každý staráme o sebe.
Když jsem bydlela s rodiči, často jsme byli u sousedů na grilovačkách nebo jen tak seděli venku a povídali si. Moc ráda na tyto časy vzpomínám a mrzí mě, že se už nejspíš nebudou nikdy opakovat.
Ale nikdy bych nechtěla bydlet ve městě, mám ráda zdejší čistý vzduch a přírodu.
A co Vy? Bydlíte na vesnici nebo ve městě? A kde se Vám líbí více? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 32 Pravdu znát nemusíš

27. července 2017 v 11:03 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Mary Higgins Clarková
Žánr: Krimi, Thriller
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Mariah je v šoku z vraždy svého otce, ale ještě větší rána pro ni je, když z vraždy obviní její matku trpící Alzheimerovou chorobou.
A protože před smrtí překládal dopis, který měl poslat samotný Kristus svému příteli, jsou mezi podezřelými i jeho kolegové, se kterými jezdil na vykoppávky.
Když se navíc Mariažiným sousedům ztratí v den vraždy šperky, zdá se, že pátrání po vrahovi vede ke svému cíli.
Ale Mariah si musí dávat velký pozor, aby neskončila v jeho rukou...
Hodnocení: Mary Higgins Clarková patřila před několika lety k mým oblíbeným autorkám.
Ale jak se mi po dlouhé době dostala do rukou její knížka, byla jsem zklamaná.
Byla to velmi nudná četba, měla jsem chuť ani ne po půlce knížku odložit a dočetla jsem ji jen s velkým sebezapřením.
Vadilo mi neustálé opakování jmen postav a také jsem našla pár nelogičností.
Vraha jsem si tipla skoro na začátku správně, a to se mi u detektivek často nestává.
Takže, tuto autorku pravděpodobně zase dlouho nevyhledám, protože knížka není dobrá ani jako odpočinková četba.
Dala bych ještě méně procent, ale z nostalgie za dětství strávené s těmito knížkami dávám padesát.
A co Vy? Máte rádi tuto autorku, nebo jste na tom podobně jako já? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Pravdu znát nemusíš

Jak jsem vyrazila poprvé sama na úřad

24. července 2017 v 18:56 | Eliss |  Moje kecy
Již v předchozích článcích jsem se nekolikrát zmiňovala, že mi zemřel táta.
A protože pořád studuji, mám nárok na sirotčí důchod. Ten chodí na účet mámě, ona peníze vždycky vybere a já si pro ně přijdu.
Jenže tu byl háček. Máma mi nikdy neřekla ani neukázala papír, kolik že to mám vlastně brát. Dávala mi každý měsíc 5 500 s tím, že stovku si nechává na penzijní spoření které mi platí.
Přítelovi se to delší dobu nezdálo, pořád do mě šil, ať si jdu zjistit na úřad kolik že to vlastně mám dostávat.
Já jsem dlouho odmítala na úřad zajít, protože mi to připadalo vůči mámě dost nefér - přece by mě neokrádala!
Minulý týden jsem se však po další hádce s přítelem na toto téma odhodlala v pondělí na úřad zajít.
Sama jsem tam ještě nikdy nebyla - já vím, ve 22 letech je to docela ostudné.
Na informacích hned v přízemí mi paní poradila, do jaké kanceláře mám jít.
Tam byla příjemná paní po třicítce, tak jsem jí dala občanský průkaz a vysvětlila, že se jdu jen zeptat, kolik peněz mám dostávat.
Hned první zádrhel - potřebovala rodné číslo mojí mámy.
To jsem samozřejmě nevěděla - ale paní byla tak ochotná, že si ho šla najít do spisu.
Po přečtení částky, kterou mám dostávat, jsem málem spadla ze židle. 7 020 KČ.
Takže jsem paní hned poprosila, jestli by mi ty peníze mohly chodit na složenku domů. Vyřídila mi žádost.
Hned po odchodu z budovy jsem si musela dát panáka, ačkoliv jinak se alkoholu vyhýbám.
Opravdu jsem nečekala, že si máma bude nechávat část mých peněz.
Když jsem přišla k ní domů a začala na toto téma mluvit, začala se mi dost podivně vymlouvat.
Nechtěla jsem se hádat, tak jsem to dál neřešila.
Když jsem volala bratrovi, že mi budou k němu chodit složenky (mám tam pořád trvalé bydliště), tak do mě začal hustit, ať mu hlavně nezapomenu platit 100 KČ každý měsíc za vodu a na začátku roku popelnice.
Ani jsem k tomu neměla moc co říct. Nejprve mě vypakuje z domu, kde jsem vyrůstala, a není mu vůbec blbé si ještě říkat o peníze.
Takže jsem se definitivně přesvědčila o tom, jak "úžasnou" mám rodinu.
Budu se raději spoléhat jen sama na sebe a na přítele, protože ten mi za to stojí.
Tahle zkušenost mě poučila nebát se jít sama na úřady a zjistit si jak se věci mají.
Doufám, že se Vám tento článek líbil a pokud jste v podobné situaci, třeba Vás inspiruji k podobnému rozhodnutí.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 31 Zmizelá

21. července 2017 v 14:49 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Gillian Flynnová
Žánr: Drama, Román, Krimi
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Nick Dunne má na první pohled ideální manžeství. Se svou ženou Amy se zrovna chystá oslavit páté výročí svatby, když Amy náhle zmizí.
Po svém příchodu domů najde Nick doma hrozný nepořádek, a proto jde ihned na policii.
Začíná velké pátrání - mezi podezřelými je i Amyinin bývalý přítel Desi a spolužačka ze střední školy, která byla Amy posedlá.
Najde se i Amyinin deník, který velice znepokojujícím způsobem naznačuje, že je za její zmizení zodpovědný právě Nick.
Najde se nakonec? A kdo je zodpovedný za její únos? Kniha nabízí dost šokující rozuzlení!
Hodnocení: Knížka má více než 500 stran, ale čte se velmi lehce kvůli napínavému ději.
Bohužel mě velmi vytočil závěr, tak divný pocit jsem po přečtení knih dlouho neměla.
Líbilo se mi vyšetřování, hádanky které nechala Amy před svým zmizením a sympatická dvojice vyšetřovatelů.
Osobně bych knížku tak o čtvrtku zkrátila a jiný konec by mě velmi potěšil.
Ale je mi jasné, že některým bude vyhovovat, je to jen můj názor. Velmi brzy zhlédnu i filmové zpracování, abych mohla posoudit jestli je lepší než kniha.
A co Vy? Líbila se Vám knížka nebo jste viděli jen film? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Zmizelá kniha

Rádoby kamarádka

18. července 2017 v 20:26 | Eliss |  Moje kecy
V předchozích článcích jsem se už zmiňovala o tom, že jsem byla tři roky na internátě.
Ve třetím ročníku jsem byla přidělena na pokoj ke slečně, která byla o dva měsíce starší než já. Studovala obor podnikání.
Párkrát jsem se s ní dala na večeři do řeči, a připadala mi v pohodě.
Měla jsem se však docela hodně vyvést z omylu.
Jsem takový klidný, tichý typ, co si rád čte a nepotřebuje k životu notebook a mobil každou vteřinu volného času.
Nejprve mi začalo vadit, že si pouští nahlas seriály. Když jsem ji prosila, ať si to dá do sluchátek, tak prý ne, protože to kazí uši.
Hm, řekla jsem si. Začala jsem tedy před každodenní dávkou Ulice a Ordinace v růžové zahradě utíkat na chodbu s knížkou.
Vychovatelé se divili, proč jsem věčně na chodbě. Raději jsem to nekomentovala.
A s tím souvisí i další věc. Vztekala se, když jsem si chtěla večer rozsvítit a číst si. Nebo se nedej bože učit.
To jsem byla také vyhnána na chodbu. Kde byl mimochodem věčně průvan.
Její největší koníček byly drby. Každý den pro mě měla něco nového o někom z internátu nebo ze školy - ne že by mě to kdovíjak zajímalo, ale očividně jí nevadilo, že ji pomalu ani neposlouchám.
Chodila jsem kvůli své dyskalkulii na obor Zahradnické práce. O mých spolužácích se s oblibou vyjadřovala jako o "retardech", ačkoliv je v životě neviděla.
Neskutečně mě to uráželo. Nikdo nemůže za to jaký je.
Další věc bylo její neskutečné sobectví. Když mi jednou došel toaletní papír, odmítala mi půjčit kousek toho svého.
Od té doby jsem už po ní raději nic nechtěla.
Když s někým sdílíte pokoj a on nechutně u jídla mlaská a prdí, je to vážně nepříjemné.
Byla jsem opravdu ráda, když byl konec roku a já se vrátila domů.
Mám ji na Facebooku v přátelích. A víte, co je zajímavé? Vždycky napíše jen, když se chce s něčím pochlubit. A pak vyzvídá. Jaktože mám staršího přítele? A jak jsem si vůbec mohla někoho najít když jsem byla tak ušlápnutá?
Je schopná mi jen tak z ničeho nic napsat: "Jaktože jsi mi nenapsala, že tvůj bratr bude mít rodinu? A jak se jmenuje jeho přítelkyně?"
Kolikrát ani neodepisuju. Naposledy mi psala, že se má super a je těhotná. Přeji jí to. Nikomu nikdy nepřeji špatné věci.
Jen je mi líto, že pořád vyzvídá a nedá se s ní normálně komunikovat.
Kdysi mi říkala, že nemá u nich v okolí žádné kamarádky. No, nedivím se.
Protože nikdo normální se nebude kamarádit s někým, kdo jen dělá drby a chlubí se sám sebou.
Tohle bylo jen takové zamyšlení, v žádném případě nechci tvrdit že já jsem dokonalá. To rozhodně ne.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil. Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Knižní recenze 30 Nemesis

15. července 2017 v 19:59 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Jo Nesbo
Žánr: Drama, Kriminální
Mé hodnocení: 80%
Obsah: V jedné bankovní pobočce v centru Osla dochází k loupežnému přepadení. Pracovnice za přepážkou je vzata jako rukojmí a vedoucí pobočky dostává pokyn k naházení peněz do tašky za pouhých dvacet pět vteřin. Bohužel to v časovém limitu nestíhá, a tak žena umírá.
Pachatel z místa činu ihned mizí a není po něm ani stopa. Případ dostává na starosti Harry Hole, jeden z nejlepších policistů na oddělení, který je ale zároveň alkoholik s dost svérázným způsobem života a neuspořádanými vztahy.
Do toho umírá jeho bývalá přítelkyně Anna, u které byl zrovna den předtím než ji našli na večeři, bohužel má z celého večera úplné okno. Harry stojí před dvěma dost složitými úkoly. Zvládne je vyřešit dřív, než bude pozdě?
Hodnocení: Mé asi tak čtvrté setkání s Harrym Holem a opět naprostá spokojenost!
Ze začátku je knížka dost chaotická, ale pak se čte dobře. Na některých serverech jsem četla, že některým připadá zápletka hrozně složitá a knížku kvůli tomu nedočetli.
Mě to naopak nevadí, ráda se soustředím i na velké množství postav.
Harryho postava je taková dost nevšední - žádný kliďas, naopak se nebojí postavit i vedoucím se svými sarkastickými poznámkami. A tohle mi hrozně imponuje.
Ke konci jsem musela rychle číst, protože jsem byla opravdu napjatá!
Rozhodně můžu doporučit všem milovníkům dobré - i když trochu zamotanější detektivky.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo některou jinou od Jo Nesba? Budu moc ráda za Vaše komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro nemesis jo nesbo

Nevšední prohlídka v muzeu

13. července 2017 v 20:20 | Eliss |  Moje kecy
V únoru roku 2004 jsou manželé Jean a Bob na výletě ve středozápadní části USA.
Rozhodnou se udělat si v jednom malém městečku zastávku na prohlídku místního muzea.
Do muzea vstoupí kolem 15:00 s tím, že si půjdou každý po svých, aby si mohli v klidu vychutnat to, co je opravdu zajímá.
Jean říká manželovi, že si nastaví své "vnitřní stopky" přesně na 17:00, kde se sejdou před vchodem.
Poté se jejich cesty rozdělí.
Když se blížil konec Jeaniny prohlídky, před pátou hodinou, přiblížil se k ní náhle muž v nepromokavém plášti s kufrem na kolečkách.
Jen si pomyslela, že je zvláštní, že se mu chce celou prohlídku absolvovat s takovou zátěží, a dál sledovala na obrazovce plátna dokument o šedesátých letech.
Muž se postavil vedle Jean a po chvíli prohodil: "To je zvláštní, vypadá to úplně, jako by to bylo dnes."
Nečekal na odpověď, otočil se a odešel. Podle svých slov se Jean hned poté vydala k východu a byla si jistá, že je za minutu pět.
U východu už na ni čekal rozrušený manžel. "Kde jsi byla tak dlouho? Zrovna jsem se chystal volat policii a nahlásit tě jako pohřešovanou!"
Udivená Jean si vyslechla jeho vyprávění, jak už po zavírací době prošel spolu s několika zaměstnanci celé muzeum, ale nikde po ní nebylo ani stopy.
Argumentovala tím, že kolem něj přece několikrát prošla, ale vůbec si jí nevšímal.
Jak tedy mohl tvrdit, že ji hledají? A kam by se mohla mezi muzejními exponáty ztratit?
Když si vzpomněla na zvláštního muže, který musel vyjít z muzea chvíli před ní, všichni odpřísáhli, že žádnou podobnou osobu vůbec nespatřili.
Ocitla se snad Jean pomocí filmového plátna na chvíli v šedesátých letech? Nebo se s manželem nějakou podivnou náhodou minuli?
Co si o tomto podivném zážitku myslíte Vy? Napište mi prosím Vaše názory do komentářů, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro skarabeus

Není to už přes čáru?

11. července 2017 v 11:13 | Eliss |  Moje kecy
Pokud máte účet na sociálních sítích, čtete noviny nebo koukáte na televizi, určitě Vám neunikla informace o autonehodě dvou mladých dívek, které vysílaly zrovna živě na Facebook.
Při jízdě pily pití, zpívaly si, vykřikovaly jak je nezajímají zákazy, jeden vulgarismus za druhým, řidička telefonuje za jízdy a přitom jí spolujezdkyně drží volant. Velmi nezodpovědné.
Ke konci řidička vykřikuje, že jede přes 100 kilometrů v hodině.
Po chvíli následuje náraz do protihlukové bariéry, ale kamera pořád jede, takže slyšíme lidi, kteří se na místo nehody okamžitě rozeběhli. Musím smeknout před jejich lidskostí, zvlášť jedné paní co ukliďňovala zraněnou dívku.
Řidička bohužel svým zraněním podlehla, zatímco druhá dívka je s lehčími zraněními v nemocnici.
Video jsem nedokázala dokoukat do konce - není tam sice nic moc vidět, ale ony dost stačí ty zvuky.
Jak už jsem zmínila, chování dívek bylo opravdu velmi nezodpovědné a je velké štěstí, že nezranily ještě někoho dalšího.
Věřím, že spolujezdkyně má trauma na celý život a velké ponaučení do života o tom, s jakým řidičem si příště sedne do auta.
Ale jsou tu věci, co nechápu. Video už měl dávno někdo smazat (spíše ho vůbec nedávat na sociální sítě, přeživši dívka z toho musí mít takový hrozný pocit, že si ho vůbec nedokážu představit.)
Mám také účet na Facebooku a hrozně mě zaráží nenávist ostatních lidí v komentářích.
Nadávají jim tam do pi*í, píší sprosté věci o jejich rodinách a přejí smrt i spolujezdkyni. Někdo tam dokonce dával screen z profilu mrtvé Nikoly B. Jsou tam komentáře typu: "Nechceš mě svézt autem? Nezapomenutelná jízda!"
Některým komentujícím to přijde vtipné, dávají k článkům smějící se smajlíky. Opravdu hyenismus.
A proto se ptám: Není to už přes čáru? Dívky za své chyby zaplatili, tak by je už lidé i bulvár měli nechat na pokoji.
Jen ať si oni zkusí představit, jak by bylo jim na místě pozůstalých, sledovat svou dceru při její poslední jízdě, kterou navíc viděla celá republika.
Přála bych si, aby už všichni nechali tuto záležitost na pokoji. Každý den co jsem na Facebooku mi to pořád skáče na hlavní stránce.
Rodině Nikoly B. přeji upřímnou soustrast a druhé dívce co nejlepší zotavení.
A ať si každý sáhne do svědomí, jestli nikdy za volantem opravdu neudělal nic nepatřičného, například netelefonoval nebo se nenapil, i když se to nesmí.
Slečna byla mladá a plná života, bohužel udělala velkou chybu. Nikomu nepřeji nic špatného a nenapadlo by mě psát takové hnusné komentáře.
Nikdy jsem netušila, že jsou lidé až takové hyeny.
Odkaz na video sem dávat nebudu, pokud chcete, určitě si ho dohledáte sami, ale stejně myslím, že skoro všichni to už viděli.
Přeji Vám krásný den, dávejte na silnicích pozor a nenechte si ničím zkazit náladu. Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a budu ráda za Vaše komentáře. Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 29 Sladký svět

9. července 2017 v 12:42 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Evan Hunter, Ed MaBain
Žánr: Krimi, Psychologický
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Kniha je napsaná jedním autorem pod dvěmi jmény a různým stylem.
První část knihy má název Snad ani krůpěj nespadne dřív, než zajde slunce...
V ní se seznamujeme s architektem Benjaminem Thorpem, který je zrovna na služební cestě v New Yorku.
Má dobrou práci, na pohled spokojené manželství a šťastně provdanou dceru. Ale Ben má vážný problém - je závislý na sexu, a proto při svých služebních cestách nenechá na pokoji žádnou sukni.
Je to soupis jeho noci a seznam žen, které skončí v jeho posteli, rozhodně není malý.
Naproti tomu ve druhé části knihy se seznamujeme s policistkou Emmou, která přichází na oddělení vražd a zrovna začíná vyšetřovat se svým kolegou Jimmym vraždu protitutky.
Mezi podezřelé se brzy dostává i Ben...
Mé hodnocení: Je to tak napůl.
První část knížky se mi moc líbila, hlavně myšlenkové pochody člověka závislého na sexu a co je schopný udělat pro své potěšení. Jak se nestydí klidně volat manželce a dceři, a přitom myslí na to, jak bude nevěrný.
Zato druhá část - vyšetřování vraždy byla ve srovnání s tou druhou neskutečně nudná. Kdyby byla napsaná v tom stylu jako ta první, dala bych určitě víc procent.
A co Vy? Líbila se Vám tato knížka? Děkuji Vám za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Sladký svět

Prokletí náčelníka Šoniů

6. července 2017 v 18:13 | Eliss |  Moje kecy
Ve třicátých letech devatenáctého století se na Divokém západě stále ještě páchaly na Indiánech zvěrstva novými obyvateli kontinentu.
Při jednom takovém byl zabit náčelník Šoniů, ale před smrtí ještě stihl vyslovit kletbu. Předpověděl, že každý americký prezident zvolený do své funkce v roce končící nulou zemře nepřirozenou smrtí.
W. H. Harrison byl zvolen v roce 1840. Úřadoval pouze měsíc, pak byl nalezen mrtev. Příčina jeho smrti se nikdy neobjasnila.
Abraham Lincoln, zvolen v roce 1860. 14. dubna 1865 zabit v divadle během představení.
James Garfield byl zvolen v roce 1880 a zemřel na následky atentátu.
William McKinley byl zvolen v roce 1900 pro druhé volební období, v září roku 1901 zahynul po spáchání atentátu šíleným anarchistou.
Warren G. Harding byl roku 1920 zvolen 29. prezidentem USA. Zemřel náhle už o tři roky později.
Franklin D. Roosevelt byl znovu zvolen do své funkce v roce 1940 - zemřel dříve než stihl dokončit své volební období.
Od té doby se děsivé prokletí neozvalo - v roce 2000 zvolený George W. Bush se doposud těší dobrému zdraví.
Já osobně věřím, že na tom určitě zrnko pravdy je. Indiáni byli opravdu hodně moudří a chtěli pro svou zemi jen to nejlepší. Taková záhrobní pomsta bílému muži...
A co si o tom myslíte Vy? Děkuji za přečtení a kometáře, omlouvám se že je dnešní článek trochu kratší.
Mějte se krásně, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Jak jsme vyrazili na hřiby

3. července 2017 v 18:12 | Eliss |  Moje kecy
Už dlouho jsme si s přítelem plánovali, že půjdeme do lesa na hřiby. Bohužel to dlouho nevycházelo, jelikož chodil pořád do práce.
Minulý týden měl v neděli volno, tak jsem hned ráno navrhla, že bychom mohli jít. Venku bylo krásně, ale ne moc horko.
Souhlasil, takže jsme po obědě vyrazili. Vzala jsem košík a nůž, i když se mi přítel smál, že určitě nic nenajdeme a že se s tím budu tahat zbytečně.
Les máme kilometr od bytu, kde bydlíme. Jde se po asfaltové cestě, postupně stále více do kopečka.
A jelikož jsem věčně u počítače a moc se nehýbu, už před lesem jsem byla zadýchaná. A velmi inteligentně mě nenapadlo vzít sebou vodu.
Ale ta cesta - krása! Pole rašící kukuřice, kvetoucí stromy a keře, prostě nádhera. Není nad to si jít pořádně pročistit plíce.
Při příchodu do lesa to začalo. Stále jsem zakopávala, asi třikrát jsem spadla a košík mi začínal být těžký, i když byl prázdný.
Chodili jsme všude možně a žádné hřiby v dohledu. Už jsem začínala být udýchaná a cítila bušící srdce - proč já jsem jen tak líná?!
Jedna věc je však naprosto úžasná - ten klid, jenom zpívající ptáci a občas něco zašustí.
Chodili jsme s přítelem každý kousek od sebe - abychom si nestáli pořád za zadkem a mohli v klidu hledat.
Najednou na mě asi tři mětry výš ode mě kříčí: "Už jsem jeden našel, pojď... Áá, to je vysušená lebka s brouky!"
Začala jsem se šíleně řehtat. Ale kdybych byla na jeho místě, asi se strachy zblázním.
Prošli jsme celý les, ale stále ani hříbeček.
Při odchodu z lesa jsme se vraceli druhou stranou - přes pole s obilím. Při rozhrnutí klásků jsme vyplašili laň, která se bleskurychle rozutekla pryč.
Nádhera, opravdu krásné a elegantní zvíře.
Takže, z lesa jsme si donesli na oblečení spoustu těch zelených lepivých kuliček, prázdný košík a náš pejsek jedno klíště, které jsme mu ihned doma při koupeli vyplavili.
Určitě v létě zajdeme znovu a tentokrát snad s plnějším košíkem.
Níže přikládám pár fotografií i mé maličkosti z lesa (doufám že se mě neleknete a nepřestanete sem chodit.) Děkuji za přečtení a komentáře, budu ráda když mi napíšete Vaše příhody z lesa.
Mějte se krásně, Vaše doma stále zalezlá Eliss ♥

Nejsem práskač, ale...

1. července 2017 v 11:22 | Eliss |  Moje kecy
Na základní škole jsem měla nehezké zkušenosti se šikanou.
Ve třetí třídě mě o rok starší dívka zavírala na záchodech a sprostě mi nadávala. Byla jsem neprůbojná, měla jsem strach a nikomu jsem nic neřekla.
Asi v páté třídě jsem dostala svůj první mobilní telefon. Bylo nás ve třídě i se mnou pět děvčat a já měla na všechny číslo.
Se dvěma z nich - Pavlou a Nikolou jsem se jednoho dne dost škaredě pohádala.
Hned ten den, jak jsem přišla domů, asi kolem čtvrté, mi od obou přišli sprosté textovky.
A protože jsem tenkrát nechávala telefon všude povalovat, přečetli si to mí rodiče. Hned na druhý den to šli řešit do školy, ačkoliv jsem je prosila, že o nic nejde, že se budeme za chvíli normálně bavit.
Obě dostaly třídní důtky a já se za to tenkrát strašně styděla.
Chlapci ve třídě ke mě také nebyli zrovna milí - pamatuju si, jak mi v družině rozškubali obrázky a často se mi posmívali.
Nechci ze sebe dělat svatouška - často jsem jim to oplácela, snažila jsem se je praštit, ale byla jsem drobná, takže jsem je nejčastěji tahala za vlasy.
Na internátě mě spolubydlící okrádala, a když jsem se ozvala, sprostě mi nadala do ku*ev ajiných pěkných věcí.
Samozřejmě jsem to řešila s vychovatelem, ale k ničemu to nevedlo. Pomohlo až stěhování na jiný pokoj.
Nerada se tím chlubím, ale když mi bylo tak dvanáct, nabourala jsem se spolužačce do emailu a posílala pod jejím jménem zprávy jejím přátelům.
Samozřejmě se na to přišlo, a já byla doma tak bitá, že na to v životě nezapomenu.
Měla jsem problémy s kolektivem, protože jsem si je chtěla získat tím, jak budu zlá. Samozřejmě se se mnou nikdo nebavil.
Holt špatný přístup. Lituji všech chyb a toho jaká jsem byla.
Asi před měsícem jsem jela v jednu hodinu do města autobusem zaplatit složenky.
Přišla jsem tak o deset minut dřív - jak říkám, raději dřív než později.
Stál tam asi osmiletý kluk a na lavičce posedávali dvě holčiny. Jedna tlustá hnědovláska, druhá hubená blondýnka.
Bavila jsem se s jednou starou paní, kterou znám od vidění. V tom mě však upoutala mluva tlusté holky.
Za každým slovem vo*e, co druhá věta pi*a. To jsem byla ještě v klidu.
Když však zničehonic napadla klučinu, který si jí nevšimal, jen tam v klidu stál, strkala do něj, vzala mu batůžek, co měl na zemi a hodila ho do silnice, až se mu všechny věci vysypaly na zem, musela jsem zasáhnout.
Chlapec se rozbrečel a sbíral své věci. Pomohla jsem mu s tím, dala jsem mu bonbon a snažila se jej uklidnit.
Pak jsem šla za tou tlustou, řekla jsem jí, ať se uklidní, že hned zítra si na ni půjdu stěžovat do školy.
Odsekla, že má prý tetu ve škole, tak ať hodím zpátečku. Neuvřitelná drzost.
Šla jsem za tím klukem a zeptala se, jak se holčina jmenuje. Samozřejmě mi to ochotně řekl. Poděkovala jsem mu a znovu se dala do řeči s tou paní.
Asi za dvě minuty za mnou znovu přišel ten chlapec s tím, že ta slečna o mě mluví sprostě. Fajn, další bod stížnosti.
To už jsem se nehodlala dál rozčilovat a jen v klidu čekala na autobus. Slečna si v autobuse sedla kousek ode mě a celou cestu na mě koukala a prosila pohledem, ať jí odpustím. To zrovna. Nejprve maachruje a pak je jak andílek.
Jak jsem si slíbila, tak jsem i udělala. Druhý den jsem vstala v sedm hodin, nasnídala se a kolem půl osmé jsem vyrazila na základní školu, kterou mám kousek od domu.
Přišla jsem brzy, zástupkyně tam ještě nebyla, tak jsem si sedla do křesílka před kanceláří a vyčkávala.
Když přišla, hned mě pozdravila. Je jí něco přes třicet, pamatovala si mě. Učila mě matematiku.
Když jsem jí řekla, proč jsem přišla, hned mě pozvala do své kanceláře.
Vylíčila jsem jí vše co se stalo, včetně obavy, jestli snad toho mladšího chlapce delší dobu nešikanuje.
Moc mi poděkovala, vše si zapsala a dá hned vědět rodičům. Doufám, že slečna doma dostala pár facek.
Takže - nejsem práskač, ale když vidím, že někdo někomu ubližuje, nemůžu si to nechat pro sebe.
Já byla totiž šikanovaná a vím, jaký je to pocit bezmoci a strachu.
Doufám, že Vás dnešní dlouhý článek příliš nenudil, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥