Protože vím, že jsem se o své letní brigádě, kterou jsem měla minulý rok na blogu vůbec nezmiňovala, rozhodla jsem se o ní dnes napsat.
Měla jsem ji domluvenou na poslední chvíli, poslední červnový týden.
Přišel za mnou bratr mého přítele a poprosil mě, jestli bych nehlídala jeho jedenáctiletého syna, který je autista.
Platové podmínky mi nabízel dobré, šlo jen o to aby nebyl sám a měl za kým přijít kdyby něco potřeboval.
Souhlasila jsem. Říkala jsem si, že to bude zábava a navíc nic tak složitého.
Nastoupila jsem hned první červencový den. Hlídání probíhalo - budeme chlapci říkat třeba Dominik - u něj doma.
Připadala jsem si divně, že budu v relativně cizím prostředí, ale Dominik si špatně zvyká někde jinde.
Hlídání probíhalo od rána kolem osmé asi tak do dvou.
A hned první den byl docela krušný. Dominik měl žaludenční problémy, jen ležel na pohovce a odbíhal zvracet.
Nosila jsem mu hořký čaj, na jídlo nic nechtěl a ani nebylo divu. Byla jsem tam do té doby, dokud se nevrátila jeho máma ve dvě hodiny. Hned jak ji viděl, začal hrozně plakat a naříkat. Bylo mu asi opravdu zle.
Zvláštní je, že přede mnou neplakal.
Pak jsem měla dva dny volno, protože jeho máma měla dovolenou.
Když jsem přišla třetí den, Dominikovi už bylo lépe. Šel mi ukázat, kam si chodí ven hrát.
Kousek za domem je autodílna, kam chodí koukat na opraváře při práci. Zvykli si na něj a nevadí jim, akorát jsem pro něj musela vždy zajít, když byl hotový oběd.
Jídlo i pití jsem mu musela všechno nachystat, ohřát a donést.
Dominik je také nesmírně komunikativní. Alespoň desetkrát denně se mě ptal, jestli už půjdu domů, protože věděl, že brzy potom přijdou rodiče.
Rád si půjčoval můj mobilní telefon, ačkoliv neumí číst ani psát, byl šťastný, že si tam něco může cvakat. Nikdy se mu nepodařilo někomu zavolat nebo poslat sms.
Když jsem měla puštěnou televizi a šla třeba na toaletu, stihl ji vypnout a doprovodit to prupovídkou, že "nic tam není, nic." Když to udělá několikrát za den, je to docela o nervy.
Nijak zvlášť ho nebavila televize - kromě toho vypínání - a počítač měl zakázaný, protože s ním pořádně neumí.
Tak byl nejčastěji venku, povídal něco sousedům nebo koukal na traktory.
Myslím, že jeho vztah ke mě byl takový neutrální. Nebyl zlý, ale ani jsem mu nějak nechyběla když jsem odcházela.
Když si hrál venku, chodila jsem ho každou půlhodinu kontrolovat, jestli nezmizel, ačkoliv jeho rodiče tvrdili, že jim nikdy neutekl. Ale jistota je jistota, že ano.
Když pršelo, vetšinou si hrál v pokoji s hračkami. Největší show pro něj byla puštěná pračka - hodinu u ní dokázal sedět a fascinovaně sledoval jak se v ní točí prádlo.
Když pračka doprala, přišel říct jen: "Hotovo." A já už jsem věděla.
Totéž říkával i po jídle nebo po návratu z toalety. Než šel na toaletu, vždycky mi oznámil že jde "aa".
Musela jsem mu říct, že je špinavý, ať se jde převléct, protože to neřešil. Ráno si třeba oblékl tričko úplně naruby.
Je to velmi bystrý kluk, všímá si co se děje u sousedů, měl pro mě vždy nějaké drby. Často jsem myslela na to, jaká je to škoda že je takto postižený a co by z něj mohlo být, kdyby byl normální...
Tato zkušenost mi hodně dala, moc si vážím rodičů, co přes všechny překážky vychovávají postižené děti.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Jana R. | 
tinka77 | 
Já jsem si na společnost autistů aj docela zvykl. Jeden si taky ode mně půjčoval můj mobil. :) Tomu u mně taky se nikdy nepovedlo někomu nějak zavolat či napsat někomu zprávu ty SMSky a MMSky. :) Máme dost podobné zkušenosti. :) Myslím, že je dobře, že ses o tom rozhodla napsat. :) Článek se mi líbíl. U mně už doufat nemusíš. :D
Jinak díky za gratulaci. Jinak vlastně ano. :) Já chci mít jen jistotu za jaký blog budeš vystupovat a hlavně jaký je ten veřejný toplist, ať je jak zjistit kolik lidí z těch článku pak přišlo. :)