Červen 2017

Knižní recenze 28 Novicka

28. června 2017 v 13:17 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Lisa Jackson
Žánr: Krimi, Román
Mé hodnocení: 80%
Obsah: V klášteře svaté Markéty je brutálně zavražděna novicka Camille Renardová. Má na sobě svatební šaty a ve tváři výraz hrůzy. Vyšetřování se ujímá detektiv Reuben Montoya a jeho partner Rick Bentz.
Sestra zavražděné, Valerie Houstonová má však pocit, že detektivové nedělají pořádně svou práci, proto se pustí do pátrání na vlastní pěst.
K tomu má navíc Valerie starosti se svým penzionem a navíc se jí do života připlete manžel, se kterým se rozvádí právě kvůli zavražděné sestře.
Brzy se stane druhá vražda - mrtvá jeptiška je opět oblečena do svatebních šatů.
Valerie začíná dostávat znepokojující telefonáty, ze kterých vyplývá, že na ni má vrah políčeno. Podaří se jí uniknout, nebo je odsouzena k smrti?
Hodnocení: Další skvělá knížka od Lisy Jackson.
Tahle je plná děsivé atmosféry kláštera, kde se v noci plíží strach. a temné stíny.
Má skoro 500 stran, ale díky velkému napětí a výbornému ději jsem ji přečetla velice rychle.
Na konci je výborná akční scéna, a navíc se odhalilo tajemství, které by mě nikdy nenapadlo.
Nelituji toho, že jsem si knížku půjčila v knihovně. Stála za to. Doporučuji Všem milovníkům napínavé detektivky.
A co Vy? Ćetli jste tuto knihu? Napište mi svůj názor do komentářů!
Přeji Vám krásný den, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Novicka Lisa Jackson

Moje loňská brigáda

26. června 2017 v 12:42 | Eliss |  Moje kecy
Protože vím, že jsem se o své letní brigádě, kterou jsem měla minulý rok na blogu vůbec nezmiňovala, rozhodla jsem se o ní dnes napsat.
Měla jsem ji domluvenou na poslední chvíli, poslední červnový týden.
Přišel za mnou bratr mého přítele a poprosil mě, jestli bych nehlídala jeho jedenáctiletého syna, který je autista.
Platové podmínky mi nabízel dobré, šlo jen o to aby nebyl sám a měl za kým přijít kdyby něco potřeboval.
Souhlasila jsem. Říkala jsem si, že to bude zábava a navíc nic tak složitého.
Nastoupila jsem hned první červencový den. Hlídání probíhalo - budeme chlapci říkat třeba Dominik - u něj doma.
Připadala jsem si divně, že budu v relativně cizím prostředí, ale Dominik si špatně zvyká někde jinde.
Hlídání probíhalo od rána kolem osmé asi tak do dvou.
A hned první den byl docela krušný. Dominik měl žaludenční problémy, jen ležel na pohovce a odbíhal zvracet.
Nosila jsem mu hořký čaj, na jídlo nic nechtěl a ani nebylo divu. Byla jsem tam do té doby, dokud se nevrátila jeho máma ve dvě hodiny. Hned jak ji viděl, začal hrozně plakat a naříkat. Bylo mu asi opravdu zle.
Zvláštní je, že přede mnou neplakal.
Pak jsem měla dva dny volno, protože jeho máma měla dovolenou.
Když jsem přišla třetí den, Dominikovi už bylo lépe. Šel mi ukázat, kam si chodí ven hrát.
Kousek za domem je autodílna, kam chodí koukat na opraváře při práci. Zvykli si na něj a nevadí jim, akorát jsem pro něj musela vždy zajít, když byl hotový oběd.
Jídlo i pití jsem mu musela všechno nachystat, ohřát a donést.
Dominik je také nesmírně komunikativní. Alespoň desetkrát denně se mě ptal, jestli už půjdu domů, protože věděl, že brzy potom přijdou rodiče.
Rád si půjčoval můj mobilní telefon, ačkoliv neumí číst ani psát, byl šťastný, že si tam něco může cvakat. Nikdy se mu nepodařilo někomu zavolat nebo poslat sms.
Když jsem měla puštěnou televizi a šla třeba na toaletu, stihl ji vypnout a doprovodit to prupovídkou, že "nic tam není, nic." Když to udělá několikrát za den, je to docela o nervy.
Nijak zvlášť ho nebavila televize - kromě toho vypínání - a počítač měl zakázaný, protože s ním pořádně neumí.
Tak byl nejčastěji venku, povídal něco sousedům nebo koukal na traktory.
Myslím, že jeho vztah ke mě byl takový neutrální. Nebyl zlý, ale ani jsem mu nějak nechyběla když jsem odcházela.
Když si hrál venku, chodila jsem ho každou půlhodinu kontrolovat, jestli nezmizel, ačkoliv jeho rodiče tvrdili, že jim nikdy neutekl. Ale jistota je jistota, že ano.
Když pršelo, vetšinou si hrál v pokoji s hračkami. Největší show pro něj byla puštěná pračka - hodinu u ní dokázal sedět a fascinovaně sledoval jak se v ní točí prádlo.
Když pračka doprala, přišel říct jen: "Hotovo." A já už jsem věděla.
Totéž říkával i po jídle nebo po návratu z toalety. Než šel na toaletu, vždycky mi oznámil že jde "aa".
Musela jsem mu říct, že je špinavý, ať se jde převléct, protože to neřešil. Ráno si třeba oblékl tričko úplně naruby.
Je to velmi bystrý kluk, všímá si co se děje u sousedů, měl pro mě vždy nějaké drby. Často jsem myslela na to, jaká je to škoda že je takto postižený a co by z něj mohlo být, kdyby byl normální...
Tato zkušenost mi hodně dala, moc si vážím rodičů, co přes všechny překážky vychovávají postižené děti.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 27 Uzel

23. června 2017 v 13:41 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Dominik Dán
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Roku 1988 nastal v kariéře Richarda Krauze zlom. Z pochůzkáře se stal detektiv. Jeho manželka Sylvie z toho není zrovna nadšená - manžela vídá ještě méně než předtím a navíc jejich dcera onemocněla.
Richard se na kriminálce brzy rozkouká a se svým zkušenějším kolegou Edou Burgerem začínají vyšetřovat vraždu v ropné rafinérii.
Do toho je tu stále ještě vláda komunismu, takže Richard si bude muset dávat velký pozor, aby proti sobě nepoštval někoho zeshora, který čeká na každou jeho chybu...
Hodnocení: S Dominikem Dánem mám dobré zkušenosti, moc se mi líbil jeho kriminální román Polednice.
Uzel taktéž nezklamal - výborné vykreslení charakterů, komunistická atmosféra zla a strachu.
Dost mi ale vadilo, že ten kdo udává a leze komunistům do zadku je tu chápán jako největší hrdina.
Určitě mám v plánu si od tohoto autora přečíst ještě další knihy.
A co Vy? Máte zkušenost s touto knihou? Jestli ano, napište mi prosím Vaše názory do komentáře.
Přeji krásný den, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Uzel Dominik Dán

Oregonský vír

21. června 2017 v 11:28 | Eliss |  Moje kecy
Oregon Vortex leží v severozápadní části USA v Oregonu poblíž městečka Gold Hill.
Již Indiáni měli před touto lokalitou značný respekt. Nemohli tam dostat ani své koně, proto se z něj stalo místo, "kam je lepší vůbec nechodit."
Oregon Vortex bychom mohli volně přeložit jako Oregonský vír. Jmenuje se tak proto, že se na místě vyskytuje zvláštní silové pole - je dokonce i pod zemí.
Uprostřed areálu stojí chatka, dnes nazývaná Dům záhad.
Stojí zde už od roku 1904 a sloužil jako kancelář pro kontrolu cenných kovů.
Původně stál na úpatí kopce, avšak neviditelná síla jej stahuje dolů, je až děsivě zkroucený.
Související obrázek
Kdo sem vstoupí, připadá si jako ve světě, kde neplatí žádná fyzikální pravidla.
Není možné tu vzpříměně stát, člověka něco pořád táhne na stranu. K severnímu pólu.
Kompasy a další přístroje fungují velmi nespolehlivě. Ročička kompasu se točí zběsile dokola.
Ocelová koule o váze 15 kilogramů zavěšená na strop v chatce se vychylovala od svislé polohy.
Výsledek obrázku pro Oregon Vortex mystery
Kulaté předměty se kutálejí směrem nahoru, košťata stojí sama, ale šikmo. Také tu dochází k optickým iluzím - když je člověk blízko u nás, zdá se, že je velmi daleko. A funguje to i naopak.
Vědci dosud nenalezli uspokojivé vysvětlení této záhady.
Na Oregon Vortex bych se ráda někdy podívala, ale asi bych měla docela strach.
Myslím, že tu působí nějaké paranormální jevy.
A co si o tomto místě myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den. Vaše Eliss ♥

Pro Tebe

19. června 2017 v 14:18 | Eliss |  Moje kecy
Tento článek je celý pro Tebe.
Je to pět a půl roku, co jsi mě opustil, ale já na Tebe nikdy nezapomenu. Navždy Tě budu mít v srdci.
Dal jsi mi úžasných sedmnáct let, co jsem s tebou strávila.
Měla jsem Tě vždycky raději než mámu, která ke mně byla chladná a já si to uvědomila už jako dítě.
To Ty sis se mnou hrával na pískovišti, kupoval jsi mi mé oblíbené časopisy a brával mě sebou vždycky do obchodu.
Podporoval jsi mě v mé oblíbené četbě a poprvé mě vzal do knihovny, která je pro mě od té doby kouzelné místo.
Ty jsi měl vzal k lékaři když mi bylo nejhůř, zatímco máma mi mé nemoci věčně nevěřila.
Když jsem přijela z internátu domů, vždy jsi pro mě měl mou oblíbenou čokoládu. Nikdy jsi nezklamal.
Dělal sis se mnou úkoly z matematiky, i když jsi ze mě měl hrozné nervy, protože mi to vůbec nešlo.
Když jsem byla na internátě, často jsi mi volával a ptal jsi se jak se mám.
Vařil jsi mi má oblíbená jídla a snášel jsi moji vybíravost.
Vždy jsi mě hezky pohladil a obejmul.
Jenže jak jsem byla starší, nevážila jsem si Tvých objetí a odstrkovala Tě s tím, že jsem na to už moc stará.
Mrzí mě to. Teď už vím, že jsem to neměla dělat. Co bych dala za jediné Tvé objetí...
Ráda vzpomínám na letní grilovačky s Tebou, s neopakovatelnou atmosférou.
Pomohl jsi mi našetřit na můj první počítač a koupil mi k posledním narozeninám, které jsem s Tebou oslavila, úžasný telefon.
Když mi zemřel můj první křeček, dlouho jsi mě objímal, dokud jsem se nevyplakala.
Je toho tolik, co bych Ti chtěla říct. Za Vše ti poděkovat a omluvit se.
Když jsi zemřel, byl to pro mě nejhorší den v životě. Takový šok jsem nezažila a doufám že už nikdy nezažiju.
Měla jsem obrovskou díru v srdci, která se nikdy úplně nezahojí.
Přestala jsem jíst a s nikým se nestýkala. Chtěla jsem být sama, přemýšlela jsem nad tím že se zabiju, ale jsem zbabělec a nic jsem si neudělala. Vím, že Ty by sis to nepřál.
Často na Tebe myslím. Co bys asi říkal mému současnému příteli? Líbil by se Ti můj nynější život?
Vím, že nechodím často na hřbitov, ale je mi tam vždycky neskutečně úzko. Doufám, že se nezlobíš.
Dívám se ráda na Tvé fotografie a vzpomínám. Byl jsi ten nejlepší táta na světě.
Miluji Tě, a nestydím se za to. I přes Tvé chyby a nedostatky. Ale kdo je dokonalý? Nikdo.
Děkuji, Tati. Tento článek je celý pro tebe. S láskou, Tvoje dcera ♥

Sbohem, anorexie

16. června 2017 v 19:47 | Eliss |  Moje kecy
Sbohem, anorexie. Už delší dobu nepatříš do mého života a proto ti chci věnovat tento článek.
Dlouhé čtyři roky jsi mi diktovala, kdy se mám najíst, kolik toho mám sníst a jak často.
Stahovala jsi mě až na dno a dvakrát jsem kvůli tobě skončila v nemocnici.
Ale s tím je definitivní konec. Jen já si můžu určovat svoje jídlo - a že si ho dám ráda, s chutí a bez výčitek.
Naučila jsem se mít ráda samu sebe, hodit za hlavu to jak se ke mě chová má rodina - mám tolik lepších věcí na práci!
I když budu třeba tlustá, je mi to jedno. Protože přítel mě bude milovat tak jako tak.
Už měsíc jím s radostí, jakou jsem dlouho neměla. Sním klidně dvě velké porce oběda. A je to v pořádku.
Naopak není v pořádku brečet pro tlustá stehna když jsem měla jen 40 kg.
Není v pořádku řešit problémy tím že nebudu jíst - problémy budou jen horší.
Dokázala jsem si to uvědomit bez pomoci psychologů a psychiatrů, kteří nic neřešili. Nedokázali mi pomoci, pomoci jsem si musela sama.
Nechci být už nikdy hubená tak aby mi lezla žebra.
Nechci se už trapně vymlouvat před nejbližšími, že už jsem přece jedla.
Nechci chodit spát s bolavým žaludkem od hladu a trestat tak své tělo.
Nechci mít jednou žaludeční vředy a problémy se střevy.
Jídlo je základ pro život a ne můj nepřítel.
Slečny, co touto nemocí trpíte, začněte to prosím řešit a nenechte to zajít daleko. Mějte se rády i když nebudete vypadat jako modelky.
Pokud Vás někdo bude mít méně rád jenom kvůli tomu, že jste trochu oplácaná, je to hlupák a měl by z vašeho života rychle zmizet.
Je mi smutno, když někdy narazím na pro-ana blogy. Děvčata se tam navzájem podporují v ničení svého těla a ani si to neuvědomují.
Děkuji Vám všem, co jste mi tu psali pěkné komentáře a podporovali mě. Blogoví přátelé pro mě znamenají strašně moc.
Už budu končit, jdu si dát něco dobrého. Třeba zmrzlinu, co na mě čeká v mrazáku.
Děkuji za přečtení článku, přeji krásný víkend, Vaše Eliss ♥
Jídlu zdar! :-)
Výsledek obrázku pro čokoláda milka

Knižní recenze 26 Příšeří

14. června 2017 v 12:16 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Peter James
Žánr: Horor, Thriller
Mé hodnocení: 40%
Obsah: Na brightonském hřbitově pochovali mladou těhotnou ženu Sally Donaldsonovou, která zemřela náhle na respirační potíže.
V noci po pohřbu uslyší tamní vikář z hrobu rány a šelest, ale nevěnuje tomu pozornost.
Po týdnu si manžel vymůže povolení k exhumaci a přichází šokující zjištění - Sally byla pohřbena zaživa.
Novinářka Kate Hemingwayová se začne případem i přes zákaz svého šéfa intentzivně zajímat.
Když se v noci vypraví do pohřebního ústavu tak ještě netuší, co tím všechno rozpoutá...
Mé hodnocení: Pod žánr horor bych knížku neřadila, nic vyloženě děsivého se tu neděje. Až tedy na občasné zmínění života po smrti.
Chvílemi byla dost nudná - nemám ráda, když se na stránce a půl popisuje zařízení pokoje či oblečení postav.
Posledních dvacet stran se konečně začne něco dít. Nedokážu přesně popsat jak to, ale vadí mi styl kterým je knížka napsaná.
Na přebalu knížky je napsáno, že je to skvělá a hrůzostrašná četba. Hm, to u mě pořád jako nejlepší autor hororové četby vyyhrává Stephen King na plné čáře.
Těšila jsem se na dobrý horor, ale jsem dost zklamaná. Od tohoto autora už si nic nejspíše nepřečtu.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo nějakou jinou od tohoto autora? A líbila se Vám?
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Příšeří

Tajemství Green Mountains

11. června 2017 v 10:17 | Eliss |  Moje kecy
V průběhu pouhých pěti let zmizelo beze stopy v pohoří Green Mountains devět lidí.
A pouze jednou se podařilo najít mrtvé tělo, které ovšem k vyřešení záhady nijak nepomohlo...
Tato oblast leží jižně od hranic mezi Kanadou a USA ve Vermontu.
Již Indiáni se tomuto místo výhybali a sloužilo jim jako pohřebiště. Považovali jej za prokleté, protože se zde "setkávají všechny čtyři větry." Jejich legendy vyprávějí o skalním bloku, který pohltí každého, kdo na něj vkročí...
Lidé tu umírají za velmi podivných okolností nebo se pomátnou na rozumu.
V roce 1892 zde zavraždil pomocný dělník Henry MacDowell v záchvatu zuřivosti vyvolaném alkoholem kolegu z práce.
Byl odsouzený k doživotnímu pobytu v blázinci, brzy však uprchl a od té doby jej nikdo nespatřil.
12. listopadu 1945 doprovázel pětasedmdesetiletý Middie Rivers zdější skupinu čtyř lovců.
Byl to den na toto roční období nezvykle teplý. Když skupina dorazila podle plánu k tábořišti, poodešel Middie několik metrů od ostatních. Náhle však starý muž, který se tu velmi dobře vyznal, skupince vyděšených lovců doslova zmizel před očima!
Policie se spoustou dobrovolníků oblast prohledala, Middie se však již nikdy neobjevil.
Za pouhý rok, 1. prosince 1946, zmizela v téže oblasti studentka Paula Weldenová. Vyrazila na pěší tůru k Long Trailu.
Když se ani na druhý den nevrátila, začaly pátrací čety oblast prohledávat, byly však neúspěšné...
Přesně na den přesně, o tři roky později potkal vojáka Jamese Tettforda ještě podivnější osud.
Vracel se z návštěvy příbuzných v St. Albans, kde nastoupil do autobusu směrem do Benningtonu, kde žil na ubytovně.
Když ale autobus dojel do města, James byl pryč. Jeho přítomnosti si řidič i cestující všimli ještě než dojeli do města, náhle úplně nevysvětlitelně zmizel...
Osmiletý Paul zmizel 12. října 1950. To jej rodiče pustili na pět minut z očí, a už se chlapec rozutekl do neznáma.
Vyhlášené pátrání opět bohužel nic nepřineslo, a to měl na sobě chlapec nápadnou rudou bundu...
Po pouhých šestnácti dnech, 28 října 1950 byla na řadě další oběť.
Freida podnikla se svým bratrancem Herbertem výlet do Green Mountains.
Po několika minutách Freida uklouzla a upadla do horského potoka. Požádala Elsnera, ať se vrátí do tábora a donese jí čisté oblečení. Když se Elsner vrátil zpátky, Freida už tam nebyla. Elsner se tedy rozhodl vrátit do tábora a na Freidu počkat, ale když se dlouho nevracela, zalarmoval policii.
Do pátrání se zapojily i letadla a vrtulníky, opět bezúspěšně.
O půl roku později, 12. května 1951 se našlo Freidino mrtvé tělo. Leželo na dobře viditelném místě, které bylo už předtím prohledáno. Příčinu smrti se nepodařilo objasnit. Bylo to jediné tělo, které se ze všech těch zmizeních podařilo najít.
Série záhadných zmizení skončila v roce 1950 a již nikdy více se nic podobného neopakovalo.
Co však stálo za touto záhadou? Byla to snad nějaká podivná aktivita UFO, nebo zhmotnění černé díry?
Co si o tomto děsivém fenoménu myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro green mountains vermont

Věkový rozdíl ve vztahu

9. června 2017 v 12:03 | Eliss |  Moje kecy
Když jsem byla mladší, vždycky jsem si říkala, že můj partner bude starý stejně jako já. Maximální věkový rozdíl mezi námi budou dva roky.
Když jsem viděla v televizi celebrity - tedy hlavně muže - kteří měli i o třicet let mladší manželky, naplňovalo mě to odporem.
Přišlo mi to velmi nepřirozené, až úchylné.
Takže jsem se pravidelně zamilovávala do svých spolužáků a známých z internátu.
Jenže vždy to skončilo jen u zamilovanosti, dál už jsem nebyla to schopna rozvinout.
V létě 2013 jsem se zamilovala do svého současného přítele. Věk zrovna moc dobře neodhaduju, tak jsem si řekla, že bude ode mě starší tak o sedm let. Ale nepřipadal mi pro mě vůbec starý - prostě láska si nevybírá.
Bylo pro mě tedy docela šokující, když jsem se dozvěděla, že je o sedmnáct let starší než já...
I přes to jsem byla rozhodnutá do toho jít. Nejsem totiž typ, který chodí pokaždé když má volno pařit s přáteli.
Moje okolí na to mělo samé špatné reakce - po celé vesnici mě pomlouvali a že prý je můj přítel pedofil.
Jenom upozorňuji, že mi bylo devatenáct a jemu třicet šest...
Všichni nám prorokovali brzký konec - a jsme spolu už skoro čtyři roky.
Naučila jsem se po jeho boku pořádně vést domácnost - vařit, žehlit, uklízet. Vaření mě tedy moc nebaví, ale co má člověk dělat?
Jsem ráda, že nemám stejně starého nebo mladšího partnera. Myslím, že bych si s ním nerozumněla tak jako se starším partnerem.
Jsou tu i komické situace - když jsme byli nedávno nakupovat oblečení, prodavačka si myslela, že jsme dcera s otcem.
V rozpacích jsem vysvětlovala, že tak to není.
Nechodíme na párty, ale na výlety, do kina a občas na večeři. Stejně nemám potřebu se opíjet.
A to je další věc, kterou od známých často slýchám. Neužiješ si nejlepší roky, když nebudeš chodit na akce! Pardon, ale já nikdy nebyla typ co by vyhledával hlučnou společnost.
Raději strávím volno s přítelem a nějakým hezkým filmem, nebo pokud je v práci čtu si nebo něco uklízím.
O co tedy přijdu, když nebudu chodít pít? O výpadky paměti, poblité postele a bolavé hlavy? To budu jedině ráda.
Za pár let dostuduji a chci založit rodinu.
A proto už neodsuzuji nikoho, kdo opravdu miluje a má partnera výrazně mladšího nebo staršího.
Protože pravá láska si nevybírá. Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a že věkový rozdíl mezi partnery neodsuzujete.
Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro man and woman silhouette

Knižní recenze 25 Aokigahara: Les sebevrahů

6. června 2017 v 13:54 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Jeremy Bates
Žánr: Horor, Drama
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Hlavní hrdina Ethan se vydává se svou přítelkyní Mel a dvěma přáteli na horu Fudži.
Cestou však potkají izraelský pár, který je přemluví k výletu do Aokigahary - vyhlášeného místa v Japonsku, kde chodí lidé už mnoho let páchat sebevraždu.
Ethan a jeho skupinka po chvíli souhlasí, i přes děsivé varování postaršího Japonce, který je před lesem opustí.
Hned na začátku výletu se začnou dít děsivé věci - a nepotrvá dlouho a už jim povídačky o paranormálních jevech nebudou vůbec k smíchu... Podaří se všem najít cestu zpátky, nebo je Les sebevrahů navždy pohltí ve svých spárech?
Hodnocení: Tuhle knížku jsem spatřila ve výloze knihkupectví a okamžitě jsem si řekla, že ji musím mít.
Jako velkého příznivce a zájemce o paranormální jevy mě velmi zaujala.
Ze začátku putování je knížka skvělá. Ta atmosféra, úplně jsem si dovedla toto temné místo představit.
Je tu spousta zajímavostí o Japonsku a o mentalitě Japonců, nevadily mi ani flashbacky hlavního hrdiny.
Bohužel konec mě tak neskutečně vytočil - a vůbec jsem ho nečekala - že dávám "jen" sedmdesát,
Můžu doporučit všem co u knih rádi cítí husí kůži, a třeba Vás konec na rozdíl ode mě potěší.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Jeremy bates Les sebevrahů

Můj nejlepší kamarád

3. června 2017 v 8:30 | Eliss |  Moje kecy
Sice jsem tu nedávno psala, že mám jen jednu kamarádku, se kterou se pravidelně vídám, ale není to tak úplně pravda.
Je tu člověk, se kterým jsem se seznámila před čtyřmi lety, když jsem byla na internátě.
Byla jsem na zahradnickém učilišti - kvůli své dyskalkulii jsem si zvolila jednodušší obor Zahradnické práce,
Vůbec toho nelituji - poznala jsem fajn lidi, i když byli třeba nějak postižení, bavilo se mi s nimi kolikrát lépe než s těmi normálními, kteří jsou často namyšlení.
A když jsem byla ve třetím ročníku, nastoupil do prváku kluk jménem Jirka.
Byl na stejném oboru jako já a byl i na internátě, tak jsme se často potkávali.
Na první pohled doslova bily do očí dvě věci: Když šel do školy, nosil berle. Na internátě chodil bez nich, ale kulhal.
A pak tu byla ta druhá věc: Když na mě mluvil, skoro jsem mu nerozumněla a musel mi danou větu několikrát opakovat. Dodnes, když spolu telefonujeme, půlku věcí mu nerozumím. Proto je lepší, když si pouze píšeme.
Měli jsme stejný týden praxi, tak jsme často chodili spolu. Vůbec mi nevadilo, že je jiný. Pro mě byl jiný jedině v tom, že byl strašně hodný. Takhle hodný na mě žádný kluk předtím ještě nikdy nebyl a já si toho moc vážila.
Časem mi však docházelo, že chce něco víc. Začal mi kupovat plyšáky, sladkosti, a vždycky měl hroznou starost jestli jsem se pořádně najedla.
A pak mi jednoho dne od něj přišlo psaníčko, kde psal že mě miluje a jak jsem krásná. Bylo mi hrozně líto, že jsem jeho city nedokázala opětovat. Měla jsem ho hrozně ráda, ale láska to nebyla.
Stále jsme však dokázali zůstat velmi dobrými přáteli. Bohužel, našli se i tací, kteří se mu kvůli jeho postižení smáli a byli na něj zlí. Tohle jednání nikdy nepochopím.
Když jsem ukončovala ročník a byla poslední den ve škole, přišel za mnou a obejmul mě. Nikdy nezapomenu na toto upřímné gesto.
Jirka začal i přes své postižení točit videa na YouTube. Pokud byste se chtěli mrknout, dolů přikládám ukázku (je mu špatně rozumět, ale jdou tam zapnout i titulky.)
Děkuji za přečtení a shlédnutí videa, mějte se krásně, Vaše Eliss ♥

Strachy lékařské

1. června 2017 v 14:56 | Eliss |  Moje kecy
Dnes bych se chtěla věnovat tématu strachu z lékařů.
Nikdo z nás tam určitě nechodí rád, ale co když má člověk doslova fobii?
Já osobně se nejvíce bojím zubařů, a to už od útlého věku. Pamatuji si, jak jsem jako malé dítě plakala v ordinaci a odmítala otevřít ústa. A to tam se mnou vždcky byla máma. Už v čekárně jsem byla k smrti vyděšená, jen co jsem zaslechla vrtačku.
Dodnes to nesnáším dobře, ale snažím se být statečná.
Minulý týden navštívil zubaře můj přítel. Byl tam po třech letech, kašlal na preventivní prohlídky, protože ho nic nebolelo.
Začala ho však hrozně bolet stolička, a tak nebylo vyhnutí.
Pak mi vyprávěl, co se tam dělo. Zubařka rozhodla, že zub je natolik zkažený. že bude třeba jej vytrhnout.
Když píchla přitelovi do dásně injekci, tak ten strašně zařval, kopl nohou, až se rozsypaly na zem nástroje.
Zubařka to vzala s přehledem, začala se smát a napodruhé to už vyšlo.
Výsledek obrázku pro zoubky kreslené
Mívám třeba i hrozný strach, když jsem nemocná. To si pak automaticky myslím, že umírám.
Nejhorší pro mě bylo, když jsem měla vloni dva týdny střevní chřipku. Nemohla jsem nic sníst, všechno ze mě letělo okamžitě ven. Když mě přišla navštívit máma, úplně se mě lekla.
Do města k lékaři mě musel odvézt přítel, a to jsme museli asi pětkrát zastavit, abych se nepo...
Dostala jsem živočišné uhlí, omluvenku a ujištění, že to brzy přejde.
No, po uhlí mi bylo hůře, zabral mi až Endiaron. Tenhle stav už nechci nikdy zažít, byla jsem ráda že zvládnu dojít na toaletu...
Jednu dobu jsem byla úplně jako doma na gynekologii. Pravidelně co měsíc se mi udělala na vaječníku cysta.
Když jsem ji měla poprvé, byla jsem hrozně hysterická. Celou cestu domů jsem v autobuse brečela, i když mi doktor vysvětlil, že pokud budu užívat léky co mi napsal, cysta praskne a vše bude v pořádku.
Samozřejmě měl pravdu. Když jsem měla cystu asi podesáté, už jsem se ani moc nerozrušovala.
Nakonec pomohla hormonální antikoncepce - také má své mínusy, ale lepší než být každý měsíc v křečích...
V osmi letech jsem ležela v nemocnici - v noci jsem se počurávala. Mám dvě intenzivní vzpomínky - jak mi brali krev a já se na to koukala. A sestřička mi pořád říkala, ať se otočím. Pak jak jsem plakala, když jsem byla na ultrazvuku.
Vím, že lékaři a sestry jsou tu od toho, aby lidem pomáhali, a já si jich za to moc vážím. Nikdy se však nepřestanu úplně bát. A jak to máte u lékařů Vy? Máte strach, nebo ne? Napište mi do komentářů, děkuji za přečtení, krásný a pohodový den přeje Vaše Eliss ♥