Duben 2017

Necítím se vůbec dobře...

30. dubna 2017 v 19:39 | Eliss |  Moje kecy
Necítím se vůbec dobře. A není to způsobeno tím, že bych se znovu propadala do anorexie. Ta už je doufám definitivně za mnou.
Před dvěma týdny jsem zaznamenala krvavé skvrny na spodním prádle a tak jsem si prostě říkala, že jsem konečně dostala měsíčky. Sice mě zprvu zarazilo, že takové slabé, ale nějak jsem nad tím nepolemizovala.
Začal mě k tomu dost bolet levý vaječník, což se mi nestává, ale utišila jsem bolest Brufenem.
Po týdnu krvácení nepřestalo, tak jsem se vydala na gynekologii. Doktor mě vyšetřil, řekl, že nemám žádný zánět ani cystu a zdůvodnil to tak, že krvácím ze stresu.
Když jsem se mu snažila vysvětlit, že jsem žádné stresy neměla, nebral to tak nějak na vědomí.
Předepsal mi tabletky Ascorutin - podle příbalové informace je to lék k léčbě zvýšené lomivosti a propustnosti krevních vlásečnic při nedostatku vitaminu C v těle.
Odešla jsem s jeho ujištěním, že do tří dnů určitě krvácení přejde. Ha ha.
Začala jsem tedy brát třikrát denně dvě tablety - klidně i nalačno - podle příbalové informace to nevadí.
Jenže ty léky už beru týden a nepřestávám krvácet. Navíc je to teď ještě silnější. K tomu mě občas dost zabolí vaječník.
Čili můj veškerý sexuální život je na bodu mrazu - ne že bych měla náladu, přesto mě to ku*va štve.
Trpím vykývy nálad - jednu chvíli se směju a druhou kříčím (přítel je ze mě docela v šoku, takto se běžně nechovám, ale už si chudák začíná zvykat). Myslím, že to všechno mají na svědomí mé rozbouřené hormony.
Dneska ráno jsem dokonce přemýšlela nad tím, že bych si šla klidně lehnout do nemocnice, ať mě tam pořádně vyšettří.
Ale mám strach, že se zase setkám s nepochopením a tvrzením, že je to přece úplně normální!
Tak se chci zeptat Vás, milé ženy a dívky, co mám teda dělat? Jíst pořád ty léky a doufat že to přejde? Jenže z toho mám taky docela strach, protože se můžou jíst v kuse jen týden - podle příbalové informace.
Nebo snad mám zajít k jinému lékaři nebo rovnou do nemocnice? Díky za přečtení a případné rady, Vaše smutná a deprimovaná Eliss ♥
Výsledek obrázku pro pillsVýsledek obrázku pro pills

Knižní recenze 20 Noční strach

29. dubna 2017 v 18:09 | Eliss |  Moje kecy
Autor: John Lutz
Žánr: Krimi, Thriller
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Přichází se západem slunce a rozsévá smrt. Z New Yorku si udělal soukromou střelnici. Mezi jeho obětmi byli muži i ženy, Newyorčané i turisté, děti i starci.
Policistům se doslova směje do obličeje a posílá jim další výhružky.
Vražedné řádění je ochoten zastavit pouze pod podmínkou, že jej převezme policista na penzi Vin Repetto.
Ten zprvu váhá, protože se nechce vracet kvůli své manželce a dceři. Když se však stane na vlastní oči svědkem vrahova řádění, vrací se k policejnímu sboru.
Hra na kočku a na myš může začít...
Hodnocení: Ze všech knížek které jsem zatím od Lutze četla mi tato přišla nejslabší.
Je tu na můj vkus moc vražd - chápu že k detektivkám to tak nějak patří, ale čeho je moc toho je příliš.
Ale zase oceňuji nahlédnutí do vrahova profilu - jeho dětství, mládí a tím vlastně i pohnutky k jeho jednání.
Je to takové odpočinkové čtení - nenadchne, neurazí. Jediný zapamatovatelný okamžik je pro mě ten s hodným bezdomovcem.
Na další přečtení už to ale určitě nebude. Můžu doporučit všem milovníkům nenáročných detektivek.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo se na ni chystáte? Napište mi do komentářů, doufám že se Vám dnešní recenze líbila.
Přeji pěkný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Noční strach

Jaké byly tři roky na internátě

26. dubna 2017 v 14:54 | Eliss |  Moje kecy
V roce 2010 jsem vyšla základní školu a jelikož mě nezaujala žádná střední škola ani učiliště v mém okolí, byla jsem nucena jít na internát. No, nucena zrovna ne, těšila jsem se, jaká bude zábava být bez rodičů!
Odváželi mě tam poprvé autem 1. září 2010 brzy ráno, protože jsme tam měli být v osm hodin a novou školu jsem měla vzdálenou šedesát kilometrů.
Už cesta autem pro mě byla peklo, celou jsem ji proplakala a nepřestala jsem ani po příjezdu do školy.
Tam bylo několik úvodních poučení - seznam sešitů, rozvrh, co musíme mít na praxi za oděv a kde si jej máme vyzvednout a tak dále. Moc jsem nevnímala své nově spolužáky, jen jsem si potřásla s rukou holkou jménem Míša.
Pak jsme s rodiči jeli autem na internát. Docela mě zarazilo, že byl do příkrého kopce a asi půl kilometru vzdálený od školy.
Na ty cesty pěšky jsem se vůbec netěšila.
Na internátě jsem museli nejprve vyčkat frontu na papírové stravenky (velmi nepraktické, malé lístečky které jsme museli podepisovat a neustále se někde ztráceli - za rok už jsme dostali mnohem praktičtější čipy, které stačilo před jídlem dát před takovou krabičku a ona lístek vytiskla), a nakonec jsem se seznámila se svým vychovatelem.
Na toho vzpomínám v nejlepším - velmi hodný asi padesátiletý pán který odpustil všechny průšvihy, nebyl přísný při hodnocení úklidu a dalo se s ním o všem povídat.
Ukázal mi pokoj, který jsem sdílela se svou spolužačkou Nelou. Byla stará stejně jako já a hned se mi doslova pochlubila. že propadla a opakuje ročník.
Na první pohled mi byla nesympatická. Já byla pořád ze všeho taková vyděšená, takže jsme jeli s rodiči na nákup školních pomůcek. Doslova jsem počítala minuty, které s nimi ještě strávím, měla jsem strašnou paniku.
A už tu byl čas rozloučení. Zůstala jsem sama v cizím prostředí s cizími lidmi.
Nela si mě nevšímala, přišla jen když si ode mě chtěla půjčit telefon. Když jsem ji poprosila, jestli by mi neukázala město, odmítla že nemá čas. Přitom šla za chvíli ven s kamarádkou a klidně mě mohla vzít sebou.
Druhý den šla se mnou do školy, ale vyžebrala za to ode mě cigarety.
Nechávala jsem se hloupě využívat, protože jsem si myslela že si tím koupím její přátelství. Pěkná pitomost.
Další dny jsem se pomalu rozkoukávala a navíc mi vychovatel poslal na pokoj dvě holky aby mě trochu rozveselily.
Později jsme se hodně skamarádily.
V říjnu jsem se odstěhovala na nový pokoj, protože Nela vůbec neuklízela a navíc byla feťačka. Na pokoji v šuplíku měla svoje nádobíčko.
Našla jsem si tam nejlepší kamarádku Alenku - bydlíme kousek od sebe a dodnes se navštěvujeme.
Na internátě jsem si nakonec zvykla, ale doma je doma.
Ve třetím ročníku jsem měla spolubydlící Simonu, která byla na oboru farmář.
Byla to hrozná drbna, o všech na intru chtěla všechno vědět, neustále kontrolovala co kdo sdílí na Facebooku a měla k tomu chytrolínské poznámky. Mě se taky pořád na všechno vyptávala - na rodinu, školu... Nejhorší je že to bylo pořád dokola! Proč pořád tolik čteš? Proč se chodíš dívat do klubovny na televizi? Už má tvůj bratr holku?
Vždycky jsem jenom něco zamumlala. Jinak byla strašně hodná, až na tuto odpornou vlastnost. Já totiž drby nenávidím.
Ty tři roky mi daly hodně do života. Naučila jsem se více samostatnosti a začala jsem být průbojnější v prosazování svých názorů.
Vzpomínám na ně jen v dobrém, i když bych se tam nevrátila. Doma totiž člověk nemusít dodržovat večerky, schůzky s vychovatelem atd.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, budu ráda když mi napíšete do komentářů sví zkušenosti s internátem.
Vaše Eliss ♥

Klenoty v TV

24. dubna 2017 v 15:59 | Eliss |  Moje kecy
Ahoj, dnes si povíme o "televizní zábavě" 21. století v České republice.
Doma televizi sice už asi měsíc opět mám, ale moc na ni nekoukám. A když už kouknu, stojí to za to.
Jediný pořad, na který koukám pravidelně je Prostřeno. Ono tam už nejde ani tak o to vaření jako spíš o to, jací jsou ti lidé tam kolikrát vážně hloupí.
A taky závistiví. Zrovna minulý týden tam byla paní, která měla bohatého manžela a chlubila se tam vybavením bytu a pak se nestyděla prohlásit, že jí soutěžící závidí peníze, když přitom nikdo nic neřekl.
Neskutečné, co jsou lidé schopni udělat pro peníze - ty jejich taktiky proč dát méně bodů... To ještě někoho baví?
Dřív bylo to Prostřeno o něčem jiném, dnes jsem akorát znechucená...
V deseti letech jsem začala sledovat Ulici. Každý den jsem ji musela vidět (od pondělí do pátku), nebo jsem dostávala záchvaty vzteku. Připadalo mi, že ti hrdinové jsou jako mí přátelé a chtěla jsem žít jejich životy. Jak stupidní, že ano.
Po asi pěti letech nepřetržitého sledování mě to přešlo a já si uvědomila, jak je tento seriál v podstatě prázdný.
Nechci osočovat nikoho, komu se seriál líbí, ale mě v něm chybí nějaká hloubka, přijde mi že je to pořád dokola natahováno, vymýšleny za pochodu nové postavy a zvraty které jsou mnohdy opravdu šílené.
Takže za mě Ulice už ne, tento seriál mi akorát vymýval mozek.
Celkově mě moderní česká tvorba seriálů nebaví. Raději se kouknu na Hříšní lidé města Pražského nebo staré detektivky s ponurou atmosférou.
Pak tu jsou každý den na Nově v 19: 30 Televizní noviny. Občas na ně koukáme s přítelem a ten u nich jen nadává.
Mám pocit, že chtějí být za kazdou cenu přehnaně emotivní - dáme tam smutnou nebo děsivou hudbu, lidé budou rozrušeni a hlavně nám budou věřit každé slovo!
Je Vám určitě známá i reportáž co se stane z vody když je mínus patnáct stupňů Celsia. Hm, opravdová záhada hlavolamu!
Čekala bych zprávy více objektivní a ne bulvárního charakteru jako na Nově.
Na filmy koukám nejčastěji na ČT 1 nebo ČT 2, protože tam nejsou reklamní přestávky nebo když jsou, tak velice krátké.
Nejvíce mě televize baví o Vánocích, když jsou pohádky natáčené ještě za komunismu, které mám nejraději.
Televize pro mě už prostě není to co bývala, když jsem byla dítě. To jsem ji milovala. Teď je náš vztah na bodu mrazu.
Mnohem větší potěšení mi dá dobrá kniha s šálkem teplého čaje.
A jak jste na tom s televizí Vy? Doufám, že se Vám dnešní článek aspoň trošku líbil, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše antitelevizní Eliss ♥

Knižní recenze 19 Romeo a Julie 2300

22. dubna 2017 v 13:08 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Vladimír Páral
Žánr: Sci-fi, Román
Mé hodnocení: 60%
Obsah: Děj se odehrává v roce 2030 v Praze. Věda a technika pokročily natolik, že peníze byly zrušeny a vycestovat na druhý konec planety se dá během několika minut.
Hlavní hrdinové jsou Milan a Manka - dvacetiletí milenci, kteří se velmi milují.
Doba je ovšem tak dopředu, že musí projít testem, jestli jsou jejich osobnosti vhodné k dalšímu soužití.
Testy odhalí, že si nejsou souzeni - Milan je velmi inteligentní a konstruktivní, naopak Manka má IQ dost nízké a navíc se hodně citově váže.
Oba jsou od sebe odloučeni a institut se jim snaží podstrčit nové partnery, které jim vybral počítač.
Najdou k sobě znovu cestu i přes překážky, nebo je nešťastná láska zahubí?
Hodnocení: Párala jsme nedávno probírali ve škole a protože ho naše češtinářka vychvalovala až do nebes, řekla jsem si proč to nezkusit a něco si od něj nepřečíst.
Tato knížka se čte docela dobře, jen mi chvíli trvalo než jsem si zvykla na styl psaní, který se v moderní literatuře nevyskytuje.
Vadí mi jedna zásadní věc - všichni hrdinové knihy mají pocit, že výběr partnera přes počítač je naprosto normální a že lidé se už nemají seznamovat normálně. Je to sice žánr sci-fi, ale i tak mi to přišlo dost zvrhlé.
Nejsem si úplně jistá jestli si od Párala ještě něco přečtu. Jaké máte zkušenosti s knížkou Vy? Líbila se Vám, nebo ne?
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro romeo a julie 2300

Nikdy nemůžete vědět, kdo sedí na druhé straně...

20. dubna 2017 v 20:36 | Eliss |  Moje kecy
Dnes bych se chtěla věnovat tématu zrádného internetu a napsat svůj názor a nějaké zkušenosti.
Když mi bylo 17, začala jsem si hledat kluka přes seznamku. Já vím, hloupost, ale byla jsem dost nesmělá a neuměla jsem se s nikým pořádně bavit.
Zalíbil se mi tam devatenáctiletý Pavel, který bydlel ve městě, kde jsem byla zrovna na internátě.
Dlouho jsme si psali na facebooku, dala jsem mu i telefonní číslo. Po dvou týdnech jsme si domluvili schůzku.
Podle fotek vypadal vážně sympaticky, psal mi krásné esemesky na dobré ráno...
Pěkně jsem se oblékla, učesala, navoněla... A přišla na místo setkání. Nedočkavě jsem ho vyhlížela.
Najednou se u mě objevil starší obloustlý muž a oslovil mě jménem. Jaký byl můj šok! Měl asi čtyřicet, dlouhé mastné vlasy a páchlo mu z úst.
Rychle jsem se vymluvila že musím na intr a pelášila pryč. Tolik k mé první a jediné schůce přes inzerát.
Pavel mě ještě nějakou dobu obtěžoval, ale naštěstí dal po měsíci pokoj.
Často si mě na facebooku přidávali cizí lidé - Indové, Arabové.... Já si je nikdy nepotvrdila, protože koho neznám osobně, toho si do přátel nepřidám.
Můj spolužák Tomáš má dost podivný koníček. Má založený falešný profil na sociální síti, kde se prezentuje jako krásná vnadná blondýnka.
Přidává si do přátel muže, kteří jsou ve vztahu nebo manželství. Snaží se je sbalit, delší dobu s nimi flirtuje a posléze požádá o intimní fotografie. Tyto fotografie pak posílá ženám těch mužů.
Udivuje mě ta naivita - někoho neznám, je krásný, určitě s ním budu mít jednou sex! Co na tom, že jsem ho nikdy neviděla! Určitě to nemůže být falešný profil!
Tenhle jeho zvrhlý koníček velmi odsuzuju. Já nikomu nahé fotografie neposílám, dokonce ani přítel je nemá.
Žádal mě o ně, ale já odmítla s tím, že se můžeme jednou rozejít ve zlém a třeba by ty fotografie mohly být někde vystaveny.
Pak tu máme další věc - Modrá velryba. Teď se zase píše, že je to jen nějaká poplašná zpráva, tak nevím.
Jde o plnění různých zvrhlých úkolů, které se musí posílat jakémusi kurátorovi.
Při jejich nesplnění se účastníkům vyhrožuje vyvražděním rodiny. Hrají ji zejména mladí lidé a hra má skončit sebevraždou účastníka.
Je to snad dáno dobou - sociální sítě dovedou velmi obratně manipulovat s myšlením lidí.
Jsem ráda, že mé dětství nebylo zkaženo internetem a chytrými telefony. Že jsem si mohla hrát s hračkami a objevovat přírodu. Protože dneska děti moc ven nechodí.
Nelíbí se mi třeba i dostupnost pornografických materiálů na internetu, kde může zbloudit třeba i omylem úplně malé dítě.
A co si myslíte o seznamkách, Modré velrybě a bezpečnosti internetu Vy? Děkuji za názor a komentáře, doufám, že se Vám článek aspoň trochu líbil. Vaše Eliss ♥

Kusovka 051

20. dubna 2017 v 13:30 | Eliss |  Kusovky

Jablkové šupinky

19. dubna 2017 v 20:05 | Eliss |  Recepty
Potřebujeme:
200 g tvarohu, troška soli, 6 lžic mléka, 7 lžic oleje, 1 vejce, 100 g cukru, 400 g polohrubé mouky, 2 lžičky prášku do pečiva, jablka, 80g cukru, 100 g rozinek, 1 skořicový cukr
Jak na to:
Šťavnatý jablkový koláč ve tvaru rybích šupin.
Tvaroh se solí, mlékem, olejem, vejcem a cukrem nahladko vyšleháme. Polovinu mouky s práškem do pečiva vmícháme do tvarohu ručním mixérem. Přidáme zbytek mouky a vypracujeme v rukou.
Těsto rozválíme a rozvineme na vymaštěný plech. Jablka očistíme a nakrájíme na plátky, které ukládáme šupinovitou na koláč. Vrch koláče posypeme rozinkami a cukrem. Pečeme při teplotě 200 C, 40 minut.

Knižní recenze 18 Prach

17. dubna 2017 v 16:38 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Patricia Cornwellová
Žánr: Krimi, Román
Mé hodnocení: 45%
Obsah: Tělo uložené do symbolické polohy, zabalené v neobvyklé látce a pokryté práškem, jenž podivně barevně září.
Našlo se přímo u bran vyhlášeného Massachusettského technologického institutu.
Patřilo Gail Shiptonové - naposledy ji viděli živou předchozí večer v módním baru. Někdo ji sprovodil ze světa jen pár týdnů před začátkem soudního procesu, ve kterém po svém bývalém finančním poradci žádala sto miliónů dolarů.
Není divu, že Kay Scarpettová to nepovažuje za náhodu.
Když se navíc ukáže, že důkazy vedou k sérii dalších násilných úmrtí ve Washingtonu, začne být jasné, že tohle rozhodně nebude obyčejná vražda...
Někdo vysoce postavený totiž nemá zájem na tom, aby byl pachatel chycen...
Hodnocení: Tahle knížka mě nezaujala.
Byla mizerně čtivá, překlad naprosto hrozivý, několik minut jsem musela přemýšlet co která věta vlastně znamená.
Co mě také neskutečně iritovalo bylo spousta překlepů. Proboha, pochopím to třeba ještě v časopise, ale u knihy?!
V obalu knihy je autorka zmíněna jako "nejznámější americká spisovatelka." Hm, to mají Američané tak špatný vkus?
Zajímalo by mě, jestli knihu udělal špatnou překladatel, nebo autorka.
440 stran mohlo být klidně zkráceno o polovinu, vůbec bych se nezlobila.
Přitom knížka má docela potenciál, jen to chtělo na ní trochu zapracovat... Rozhodně moc nedoporučuji, pokud se nechcete u čtení vytočit jako já.
A jaký máte názor Vy? Četli jste tuto knížku a líbila se Vám víc než mě? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Prach Patricia Cornwellová

Knižní recenze 17 Až do nejdelší smrti

15. dubna 2017 v 9:48 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi, Román
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Smrt jde ženichovi v patách a ženich má ten den svatbu s Angelou, sestrou Steva Carelly, který musí navíc řešit rizikové těhotenství své hluchoněmé manželky Teddy.
Tommymu - nastávajícímu manželovi Angely - přijde v den svatby balíček s pavoukem Černá vdova, což Steve bere jako výhrůžku smrtí a rozhodne se vzít na svatbu své kolegy policisty Berta Klinga a Cottona Hawese.
Ale jak najít vraha, který se skrývá mezi stovkami svatebních hostů? Je jím snad Ben, bývalý přítel Angely? Nebo Tommyho svědek a nejlepší přítel Jonesy, který má v případě jeho smrti zdědit celý jeho majetek?
Carella si musí pospíšit, pokud se nemá Angela stát ve svůj svatební den vdovou...
Hodnocení: Knížka má pouhých 159 stran, takže jsem ji přelouskala velmi rychle.
Knížky o vyšetřování z 87. revíru si vždycky přečtu moc ráda. Tahle se mi líbila, akorát mi vadilo že byla tak krátká.
V ději se nevyskytují žádné moderní vymoženosti, přesně tak, jak to mám ráda. Stará dobrá detektivka, kde se vše musí vyřešit podle dedukce a důkazů a není tu žádná DNA k dispozici.
Potěšil mě i velmi napínavý závěr. Na další přečtení to ale nevidím, proto je mé hodnocení takto nízké.
A co Vy? Líbila se Vám dnešní revenze? Četli jste tuto knížku? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro Až do nejdelší smrti

Jak se mi Nirvana dostala pod kůži

13. dubna 2017 v 12:01 | Eliss |  Moje kecy
Určitě jste podle designu a videí z doby, kdy ještě fungovala videa, zaregistrovali, že mám ve velké oblibě Nirvanu a Kurta Cobaina.
Začala jsem je poslouchat asi před rokem, jen jsem si tak klikala různými videi a pak jsem narazila na nějakou od Nirvany.
Velmi se mi zalíbila, tak jsem si pustila další. Začala jsem si hledat informace o kapele a různé zajímavosti.
Jejich písničky mi dodávají pozitivní energii a nabijí mě, i když někomu můžou připadat depresivní.
Nejraději mám Lithium a Lake of Fire.
Viděla jsem i dokument Montage of Heck, který mi svým zpracováním přijde naprosto úžasný. Představuje Kurtovy myšlenky, jeho zápisky z deníku a ilustrace.
Osobně si myslím, že to byl člověk plný velké bolesti a smutku, kterým zrovna nepomohlo manželství s Courtney Love, která byla také závislá na drogách.
A asi před půl rokem jsem začala přemýšlet o nějakém malém tetování. Rozhodně jsem nechtěla nic velkého přes celé záda nebo nohu.
Doma jsem byla vychovávána tak, že jakkákoli ozdoba na tělo - piercing, tetování - je špatná.
Když si sestřenice nechaly udělat tetování, máma z toho byla na mrtvici.
Zvláštní ale je, že když si můj bratr nechal vytetovat přes celá záda, máma se mu neodvážila cokoliv říct.
Na tetování jsem byla včera. Zaplatila jsem za něj 800 KČ a nelituji toho. Udělala jsem to proto, že chci něco, co se mnou zůstane celý život, co mám ráda a čemu věřím.
Ani to nebolelo tak moc, jak jsem se bála. Chvílemi, když zajel tátér jehlou na nějaké citlivé místo, se mi chtělo křičet, ale zvládla jsem to.
Jsem ráda, že jsem se k tomuto kroku odhodlala. A vím, že je to na celý život, ale žiju jen jednou, nepiju, nekouřím, neberu drogy, tak proč si nedopřát alespoň to malé tetování?
Největší radost mi udělal přítel, když mi tetování pochválil. To je pro mě to nejvíc.
A jaký názor máte na tetování Vy? Odsuzujete jej, nebo sami nějaké máte? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Zážitky z MHD

11. dubna 2017 v 17:41 | Eliss |  Moje kecy
Každý všední den, pokud jedu do školy nebo na praxi se dopravuju autobusem.
A někdy se nestačím divit, co všechno se tam odehrává.
Většinou sedávám na sedadle za řidičem, za mnou je sedadlo pro čtyři cestující, přičemž dva sedí naproti sobě.
Zrovna asi před měsícem jela sousedka, která bydlí vedle mého bratra.
Když jezdím v pět hodin, většinou jezdí se mnou a seděla zrovna hned za mnou.
Přes celý autobus pomlouvala mého bratra, jak je skoro pořád v práci, jak se nevěnuje dětem a manželce.
Neříkám, že můj bratr je zrovna svatý, ale vím, že tyhle věci zrovna pravdivé nejsou.
Tak jsem vstala, vysvětlila paní, ať nebere mého bratra do pusy, že se mi její chování nelíbí.
Já osobně nikdy v autobuse s nikým "nedrbu." Připadá mi to ubohé.
Sousedka sklapla, omluvila se a celou jízdu autobusem mlčela. Dobře jí tak.
Když mi bylo asi tak deset, jezdila jsem každý čtvrtek do kroužku malování.
Bydlím na vesnici, město je vzdálené pět kilometrů, což znamená desetiminutovou jízdu.
Seděla jsem na lavičce u zastávky a znuděně koukala na auta. Přisedla si ke mě paní asi kolem čtyřicítky.
Hned mě zarazil její zápach - alkohol, cigarety, a ještě něco mnohem horšího.
Začala na mě sahat a křičet, že jsem její dcera, že spolu pojedeme na dovolenou...
Měla jsem strach, začala jsem plakat a srdce mi bilo jako zvon. Kamarádky které stály opodál se celé situaci jen smály.
S odstupem času bych se smála asi taky, jenže já byla tenkrát hrozně bojácná a neuměla se pořádně bavit s lidmi.
Mé cesty autobusem na internát vzdálený padesát kilometrů byly ze začátku utrpením.
Celý měsíc jsem pravidelně plakala na zastávce, kam mě vyprovázeli rodiče, a to posléze pokračovalo i v autobuse.
Cesta tam mi připadala hrozně dlouhá, a páteční cesty domů naopak krátké. Zvláštní.
V těch dálkových autobusech mě vždycky vytáčeli mí mladí vrstevníci, kteří se cpali dopředu, kolikrát hrubě odstrčili důchodce s berlemi.
Pravidelně jsem tam čekala o hodinu dříve, ale nikdy jsem se necpala (je pravda, že několikrát se na mě někdo tak namačkal, že jsem i upadla), a pouštěla jsem starší dopředu. Což dělám dodnes.
Nejvíce mi v autobuse vadí opilí lidé. Když můj přítel ještě pil a jeli jsme ze zábavy, kolikrát jsem se za jeho chování styděla.
Křičel, zpíval, osahával mě... Naštěstí jsou ty časy dávno pryč.
Nejvíce mi vadí opilí a vulgární cestující.
Ale dají se tu navázat i nová přátelství. Už měsíc si ke mě sedá asi třicetiletá paní a povídáme si o počasí a politice.
A já jsem za to moc ráda.
A jaké jsou Vaše zážitky z MHD? Máte zkušenost s vulgaritami? Napište mi do komentářů! Děkuji za přečtení, přeji pěkný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro autobus veolia

Knižní recenze 16 Tři slepé myšky

8. dubna 2017 v 20:12 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Ed McBain
Žánr: Krimi, Román
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Osmá knížka ze série Matthew Hope, propojená postavou hlavního hrdiny.
Jako snad každý Američan i Matthew Hope doufal, že vietnamská válka patří už jednou provždy minulosti. Jeho nejnovější případ jej však přesvědčuje, že válka napáchala mnoho křivd a pokřivila psychiku národa takovou měrou, že bude zapotřebí ještě několila dalších generací, než se opět srovná.
Když jsou brutálním způsobem zavražděni tři zcela bezvýznamní Vietnamci z floridské komunity. je z vražd vzápětí obviněn válečný veterán Stephen Leeds.
Matthew vždy bojuje o osvobození svého klienta - tentokrát to bude mít ale hodně složité...
Hodnocení: Detektivky od Eda McBaina sice nehodnotím úplně vysoko, ale mám je ve velké oblibě.
Hrozně mi sedí jeho styl psaní, přidává do svých knížek takovou mysteriózní atmosféru.
Děj je plný výslechů a rozhovorů, žádné akční scény tam nejsou.
225 stran jsem přelouskala rychle, ale vadilo mi velké množství podezřelých.
Můžu doporučit jako takové pohodové čtení, které se Vám v hlavě dlouho neudrží.
Každopádně mám tuhle oddechovou četbu moc ráda. A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo jinou ze série Matthew Hope? A jak se Vám líbila?
Doufám, že se Vám dnešní recenze líbila. Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro tři slepé myšky ed mcbain

Jsem dyskalkulik

6. dubna 2017 v 16:19 | Eliss |  Moje kecy
Ahoj, dnes bych Vás chtěla seznámit s poruchou učení, která mi komplikuje život.
Už v první třídě jsem měla problémy s matematikou - pamatuji si že jsem měla dvojku na vysvědčení, a jinak ze všeho ostatního jedničky.
Pak to bylo jen horší - přišlo dělení a násobení. Dodnes si pamatuji, jak jsem měla hrozný strach, protože jsem dostala pětku - zrovna z toho dělení.
Plakala jsem na ulici a vykládala sousedům, že mám strach jít domů.
Máma na mě totiž byla velmi přísná, co se týče školy. Úkoly z matematiky se mnou dělal táta, protože on uměl počítat moc dobře a měl se mnou velkou trpělivost.
Co jsem se u těch početních příkladů doma naplakala, když mi to stále dokola vysvětloval a já to pochopila jen do dalšího příkladu!
Tak jsem v páté třídě dostala doporučení do pedagogicko - psychologické poradny.
Tam si se mnou povídala moc hodná paní, četla jsem tam nějaké povídání, pak jsem vyplňovala dotazníky a nakonec něco počítala.
Výrok zněl: Samotářská, stranící se kolektivu, jinak žádný jiný problém nezjištěn.
Takže jsem musela znovu s čísly bojovat.
Jsou věci, za které je mi opravdu trapně. V obchodě si musím počítat nákup na kalkulačce - nedovedu si to v hlavě spočítat.
Musím dlouho přemýšlet nad tím, kolik je vlastně hodin - největší problém mi dělají ručičkové hodiny.
Když mi v osmé třídě hrozilo propadnutí, šla jsem na žádost rodičů do poradny znovu.
Tentokrát bylo vyšetření zaměřené jen na počítání - od těch jednoduchých až po ty těžší.
Pamatuji si, že to bylo hrozně dlouhé, a že mi skoro nic nešlo.
Diagnóza zněla - dyskalkulie. Dostala jsem papíry do školy a měla jsem v poradně domluvené doučování, abych se nějak dostala do devítky.
Takže jsem v hodinách dostávala jednodušší zadání písemek (spolužáci po mě naštvaně koukali a mysleli si asi jaký tam nejsem VIP žák), učitelka se mi více věnovala a trpělivě mi vše znovu vysvětlovala.
Nakonec jsem tedy nepropadla (z dobré vůle učitelky) a dostala se do deváté třídy.
Tam jsem měla takového hodného starého pana učitele, který mi dával po škole doučování a mě počítání s ním velmi bavilo.
Pak jsem šla na učiliště, kde mi matematika najednou přidala docela snadná. Měla jsem trojky, dvojky, a měla jsem ze sebe radost.
Nikdy ale nezapomenu na základní školu, kde jsem měla před písemkami hrůzu a modlila se aspoň za čtyřku...
A co Vy? Máte nějakou poruchu učení? Doufám, že se Vám dnešní článek líbil, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Kusovka 050

6. dubna 2017 v 9:01 | Eliss |  Kusovky

Slaný koláč s tuňákem a pórkem

5. dubna 2017 v 15:42 | Eliss |  Recepty
Potřebujeme:
180 g tuňáka, 150 g listového těsta, 1 pórek, 1 rajče, 2 stroužky česneku, 2 vajíčka, 120 ml smetany kyselé, 40 g sýru cedr (příp. jiný tvrdý sýr), sůl a pepř
Jak na to:
Listové těsto vyválíme na desce na tenko. Vložíme do formy, kraje obřízneme a takto nachystané těsto dáme do chladničky. Zatím si nachystáme zeleninu. Do mísy dáme na kostičky nakrájený pórek, rajče, tuňáka, nastrouhaný sýr a utřený česnek. Směs dobře promícháme, osolíme a opepříme.
Do druhé misky dáme smetanu, vajíčka a dobře spolu vymícháme. Vajíčkovo-smetanovou směs vylijeme do tuňákové směsi a promícháme. Směs dáme do formy, uhladíme, vložíme do trouby a pečeme při 200 C, asi 30-40 min.
Po upečení můžeme ozdobit zeleninou podle fantazie.

Knižní recenze 15 Vražda na Faře

2. dubna 2017 v 16:21 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Agatha Christie
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Fara vesničky St. Mary Mead se stane místem vraždy.
Obětí je člověk, kterého neměl nikdo rád - dokonce ani farář Clement. Kdo by tedy mohl být pachatelem, když důvod k vraždě měli snad všichni - včetně příbuzných a obyvatel vesnice?
Případu se ujímá inspektor Slack, který dost tápe a neví si rady.
Ale ještě je tu milá dáma se zrakem, kterému nic neujde - Jane Marplová.
Případ komplikuje ještě krádež stříbra a příznání jednoho z vesničanů. Slečna Marplová pořádně zapojí své mozkové buňky a nakonec vraha vypátrá...
Hodnocení: Ne nadarmo se říká Agathě Christie královna detektivek.
Vražda na Faře je příjemná změna po všech těch moderních thrillerech a detektivkách.
Moc tu oceňuji právě ty staré časy bez počítačů, DNA a jiných vymožeností... Pachatele vraždy se mi opět nepodařilo odhadnout - opravdu mistrovské umění této autorky!
Je to mimochodem první knížka se slečnou Marplovou, kterou můžete znát i z TV.
210 stran jsem přečetla plná napětí za dva dny a celkově hodnotím velmi kladně a doporučuji všem milovníkům starých detektivních románů!
A co Vy? Máte taky rádi Agathu Christie? Doufám, že se Vám dnešní recenze líbila, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Vražda na Faře