Knižní recenze 94 Štěnice

Středa v 17:18 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Ben H. Winters
Žánr: Thriller
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Susan s manželem Alexem a jejich dvouletou dcerou Emmou se právě stěhují do nového bytu v lepší čtvrti.
Dům vypadá na první pohled úžasně, velké prostory za velmi nízký nájem a navíc tu má Susan malou místnůstku, která se přímo ideální hodí jako ateliér. Susan se totiž chce vrátit ke své práci malířky obrazů.
Domácí Andrea, která jim dům pronajímá, je sice kapánek vlezlá a zvědavá, ale to jsou snad všechny ženy v tomto starším věku.
Alex pracuje jako fotograf pro jednu šperkařskou firmu, a proto je vedení domácnosti vyhrádně na Susan.
Ze začátku je celá nadšená zařizováním nového domova, postupně se však cosi začíná měnit.
Domem se zejména večer ozývá podivné lupání, v ateliéru se rozvine nakyslý pach a na obraze, který právě Susan dokončuje, se objeví podivné fleky.
Jako by toho nebylo málo, jednoho dne se Susan probudí ošklivě pokousaná. Pravděpodobně od štěnic.
Začne je slyšet a vidět všude po domě, ale podivné je, že Alex ani Emma pokousáni nejsou.
Co se to děje? Susan začne být hysterická, a nepomůže ani návštěva několika odborníků na hubení hmyzu.
Susan se postupně začíná propadat do temnot šílenství, z kterých není úniku. Co je pravda a co ne?
Hodnocení: Další nákup - spolu s několika dalšími knihami - přes internetový obchod megaknihy.cz.
Balíček přišel v pořádku, knížky pečlivě zabalené v bublinkové fólii a jako dárek byla přibalena pěkná záložka, samolepka a sleva 10 kč na další nákup.
Na obalu knížky se píše: Brilantní psychothriller, který Vám nasadí brouka do hlavy...
S tím bohužel nemůžu souhlasit. Hlavně tedy s tím slovem brilantní.
Kniha má 200 stran a prvních 100 stran se nic zvláštního neděje. Nudné vyprávění všedního života v novém bytě.
Pak se děj trochu rozjede, ale i tak se nejednalo o nic, z čeho bych byla extra nadšená.
Najde se tu pár vyhrocených situací, bohužel jsou ale naprosto bez atmosféry tajemna, kterou bych od knihy očekávala.
Takové nenáročné, nijak zajímavé čtení. Závěr byl trochu akčnější, přesto se dal tušit dopředu.
Chválím zajímavý nápad, kterým kniha oplývá, ačkoliv není zcela využit. A také moc pěknou obálku knížky.
I tak ale knížku nedoporučuji a mé pocity jsou převážně nespokojené.
A co Vy? Máte rádi thrillery? A četli jste tuto knihu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Štěnice Ben Winters
 

Brýle

Pondělí v 17:59 | Eliss |  Moje kecy
Ve druhé třídě na základní škole jsem začala vidět špatně na tabuli. A to jsem seděla ve druhé lavici.
Místo toho, abych se svěřila se svým problémem učitelce, vymýšlela jsem si do sešitu nesmysly. Samozřejmě jí došlo, co se asi děje, a pod velkou břichatou pětku mi napsala poznámku: "Vaše dcera nejspíše špatně vidí na tabuli. Doporučuji vyšetření u lékaře."
A tak se mnou šla máma nejprve k dětské lékařce, která napsala doporučení k očnímu lékaři.
Máma mě objednala k očnímu do města vzdáleného padesát kilometrů - poblíž Olomouce - protože u nás ve městě oční lékařka byla, jenže s velmi špatnou pověstí.
U oční lékařky se mi moc líbilo, pěkná čekárna s křesílky a televizí, hračky a mohla jsem si dokonce malovat.
Samotné vyšetření nebylo nijak hrozné - zakryla jsem si na střídačku obě oči a četla písmenka z tabule.
Diagnóza byla jasná. Krátkozrakost - špatné vidění do dálky. Následoval ještě test na zjištění šilhavosti, naštěstí s negativním výsledkem.
Takže jsem dostala poukaz na brýle a za rok měla máma zavolat a objednat mě na kontrolu.
V optice se mnou rodiče vybírali brýle. Dodnes si na ně pamatuji - hnědé "lennonky." Dnes si nedovedu představit, že bych nosila brýle s kulatými skly, ale tenkrát jsem z nich byla nadšená.
Zároveň jsem však měla i obavy, aby se mi spolužáci nesmáli. No trochu mě popichovali. Ale nešlo o nic strašného a brzy je to přešlo.
Roky plynuly, poctivě jsem jezdila na každoroční prohlídky, a zrak se mi bohužel zhoršoval.
Na brýle jsem si zvykla, jsou mou nedílnou součástí. Jediné, co mi vadí, jsou trochu hloupé otázky od ostatních lidí: "A to vážně špatně vidíš, když si je sundáš? A chodíš s nimi úplně všude?" Ano, opravdu špatně vidím, když si je sundám. A nosím je všude, sundávám si je jen když jdu spát nebo před koupáním. A taky před jistými příjemnými radovánkami...
No nic, kapku jsem odbočila.
Na letošní kontrolu jsem šla po pěti letech - přiznávám se, že jsem to trochu "zapinkala."
Už nejezdím do vzdáleného města, u nás ve městě si otevřela ordinaci mladá doktorka a všichni co u ní byli, si ji pochvalují. I podle recenzí na internetu.
Z důvodu velkého vytížení ordinace jsem byla objednána až po půl roce, v červenci.
Opět test čtení, koukání do přístroje na pasoucí se krávy - nevím přesně co se podle toho měří, no a nakonec se mi doktorka rozhodla zvýšit dioptrie.
Levé oko na 6.75 a pravé na 5.00.
Před třemi dny jsem si vyzvedla nové brýle - máma mi je nechala dělat v Olomouci, protože tam byla na dovolené.
Opravdu velký výběr a docela příznivé ceny. Vybrala jsem si fialové brýle.
Brýle byly bohužel hotové až za dva týdny - vzhledem k vysoké dioptrii levého oka se muselo objednat speciální sklíčko.
Před třemi dny jsem si je vyzvedla. A hned jak jsem si je poprvé nasadila, bylo něco špatně.
Levým okem jsem viděla rozmazaně, když jsem si četla knihu, bylo to velmi nepříjemné.
Po sundání brýlí oko slzelo a bolelo. Zvládla jsem je nosit jeden den, dál to prostě nešlo. Podobný pocit jsem nikdy nezažila, ani při prvním nošení brýlí.
Dnes jsem se rozhodla zajít k optikovi, jelikož k oční se objednává toho půl roku předem a navíc jsem se dnes dozvěděla, že má dovolenou.
Paní optička byla velmi příjemná, pozorně si vyslechla můj problém a pak mi změřila dioptrie pomocí přístroje.
Znovu jsem absolvovala test čtení písmenek. Nakonec vynesla překvapivý ortel.
Oční lékařka mi špatně změřila dioptrie, a levé mi napsala příliš silné. Kdybych ty brýle nosila dál, mohla bych si zrak pravděpodobně ještě zhoršit. Levé sklo pozměnila na sílu 6.25 a vše bylo mnohem lepší.
Nové sklo bude vsazeno do brýlí někdy koncem tohoto týdne.
Má důvěra v lékaře zase o něco poklesla. To jsem si mohla zajít raději změřit zrak k optikovi, když se zdá být větším odborníkem než lékař.
Asi si bohužel budu muset najít nového očního lékaře. Každý může chybovat, ale myslím, že vzhledem k modrní technologii měření zraku by k podobným chybám prostě docházet nemělo.
A co Vy? Nosíte brýle? A stalo se Vám někdy něco podobného? Napište mi do komentářů!
Děkji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro kurt cobain sunglasses

Knižní recenze 93 Smrtící nevinnost

Sobota v 18:15 | Eliss |  Moje kecy
Autor: J. D. Robb
Žánr: Krimi, Drama
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Poručík Eva Dallasová má plné ruce práce. Spolu s kolegyní Delilou Peabodyovou vyšetřují vraždu učitele, kterého někdo sprovodil ze světa přímo během vyučování. A to velmi krutou a bolestivou smrtí.
Navzdory tomu, že se píše již rok 2050, lidstvo se nepoučilo a dál páchá ty nejohavnější skutky.
Kdo mohl chtít zabít oblíbeného učitele Craiga Fostera, který se zrovna nedávno oženil?
Byl to snad někdo z kolegů? Nebo samotná ředitelka, která má co skrývat před celým učitelským sborem?
Hrůznost celé situace dokresluje i to, že svého oblíbeného učitele mrtvého našla dvě desetiletá děvčátka.
Eva Dallasová se pouští do složitého vyšetřování, musí se však potýkat i se soukromými problémy - kolem jejího manžela Roarka se začíná nebezpečně motat bývalá přítelkyně...
Jak celá situace dopadne?
Hodnocení: Pod jménem autora se skrývá slavná spisovatelka Nora Roberts, která si získala proslulost hlavně svými romantickými díly.
Nejinak se jí daří i se psaním detektivek.
Před asi deseti lety jsem četla pár knih s poručíkem Evou Dallasovou a velmi se mi líbily.
Kniha se i přes téměř 400 stran četla rychle a sama, není tu žádné složité vysvětlování, prostě se jde hned na věc.
Samotné vyšetřování a zápletka nejsou nikterak složité - po pár stránkách jsem si tipla vraha a na konci jsem s údivem zjistila, že jsem se nemýlila, což se mi za celou mou literární cestu stalo poprvé.
Ale knihu to v mých očích neshodilo.
Skvělé odpočinkové čtení, které můžu doporučit k vodě nebo do přírody.
A co Vy? Máte rádi detektivky? A znáte spisovatelku Noru Roberts? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Smrtící nevinnost
 


Voda versus léky

9. srpna 2018 v 13:03 | Eliss |  Moje kecy
Zrovna nedávno jsem sledovala nějaký americký thriller. Scéna - žena nechce brát léky, které jí předepsal lékař, naháže je tedy do odtoku a jednoduše spláchne vodou. Problém vyřešen.
Ale ne tak docela.
Napadlo Vás někdy, co mohou léky ve vodě vlastně způsobit?
Po celém světě se denně používá více než 3000 druhů léčiv. Opravdu velké množství.
Nejde jen o lidi, kteří bez jakéhokoliv studu nahází léky do odpadu či toalety. Část léků se v těle nevstřebá, a posléze močí odchází pryč.
Více než čtvrtina českých žen užívá hormonální antikoncepci. Zbytek antikoncepce tělo vyloučí, látka putuje do odpadních vod, a díky kontaktu s bakteriemi se mohou ještě znásobit její účinky!
Podle vědců antikoncepce v odpadních vodách narušuje hormonální rovnováhů u spousty ryb, savců i ptáků.
Dokonce došlo k vývojovým poruchám u aligátorů.
Brala jsem antikoncepci asi půl roku, ale po nepříjemných vedlejších účincích jsem ji vysadila a vůbec tohoto kroku nelituji.
Ve Švédsku byl proveden pokus s lékem proti úzkostem s názvem Oxazepam. Vědci do vody nasypali dávku, která se běžně vyskytuje v jejich řekách. Pokusní okouni se stali méně ostražitými, stranili se ostatních a dokonce pozměnili své stravovací návyky.
Ibalgin patří mezi běžný lék snad v každé domácnosti. Již před nějakou dobou se zveřejnila studie o jeho škodlivosti.
Pokud jej někdo konzumuje pravidelně, zvyšuje si tak riziko infarktu, žaludečních problémů a spousta dalších problémů.
Moje spolužačka se stala na lécích tlumících bolesti závislou a nakonec jí na bolest přestaly zabírat.
V České republice se spostřeba Ibuprofenu pohybuje kolem 250 tun ročně.(!)
Tento lék má vysokou stabilitu, proto se velmi obtížně zachytí v čističce odpadních vod.
Před několika lety se jeho množství - sice malé - naměřilo v pitné vodě z kohoutku...
V zásadě se to dá shrnout i tak, že co spláchneme pryč, mnohdy do sebe zase dostaneme zpátky. V pitné vodě.
Neříkám, že léky nejsou důležité. Jsou. Jen by se v některých případech mělo regulovat jejich užívání.
A velmi odsuzuji to, když někdo háže léky jen tak do odpadu či dokonce přímo do řeky.
Není lepší je odnést k likvidaci do lékárny?
Co si o tomto myslíte Vy? Neužívá se dnes mnohdy zbytečně spousta léků, které končí v odpadních vodách a zabíjejí živočichy? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Glass water

Knižní recenze 92 Ztracená

7. srpna 2018 v 13:45 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Anna Ekbergová
Žánr: Thriller
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Louisa Andersenová žije spokojeně na malém ostrůvku v Dánsku, kde spolu s přítelem Joachimem provozuje kavárnu.
Jednoho dne jejich spokojený život přeruší muž, který vtrhne do kavárny a hystericky Louisu přesvědčuje, že je jeho manželka Helena, která zmizela beze stopy před třemi lety.
Louisa to samozřejmě popírá, ale netrvá dlouho a přijede pro ni samotná policie.
Muž, který vrtrhl do kavárny se jmenuje Edmund Soderberg, a brzy se ukáže, že Louisa je skutečně Helena.
Helena je dědičkou firmy, povýšená vedoucí a chladná, odtažitá žena.
Problém však je, že Helena se na nic se svého starého života nepamatuje. Jednoho dne se prostě probudila na lodi s batůžkem a s doklady na jméno Louisa Andersenová, vzala je tedy za své.
Zvykne si Helena na svůj staronový život? Musí se znovu seznámit se svou rodinu, poznat své děti a přátele.
Situace se zkomplikuje, když je Helena obviněna z vraždy Louisy a krádeže totožnosti... Podaří se jí dokázat pravdu?
Hodnocení: Anna Ekbergová je pseudonym skrývající dvojici spisovatelů, Anderse Ronnowa a Jacoba Weinreicha.
Kniha se mi četla jedním dechem, i přes skoro 400 stran jsem se téměř nemohla od čtení odtrhnout, abych věděla, jak to dopadne!
Příběh není jen o hledání ztracené identity, mísí se také s lží, bohatstvím a přetvářkou.
Zápletka je velice originální, každou chvíli se situace kolem Heleny vyostřuje. Jen ta představa, že se najednou dozvíte, že žijete život někoho jiného, je příšerná. Ale nic není, tak jak se na první pohled zdá!
Jeden z nejlepších thrillerů, který jsem četla.
Pokud máte rádi podobné knihy s nádechem mysteriózna, rozhodně doporučuji!
A co Vy? Máte rádi thrillery? Nebo ne? A četli jste tuto knihu? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro ztracená anna ekbergová

Pomluvy

5. srpna 2018 v 13:07 | Eliss |  Moje kecy
Když jsem byla mladší - zejména na základní škole - často jsem se stávala terčem pomluv, nejvíce mezi spolužačkami.
Nezajímala jsem se o kosmetiku, byla jsem tichá a zakřiknutá. A to jim vadilo.
Bohužel mě nenapadlo nic jiného, než jim to začít oplácet úplně stejně a vymýšlela jsem si různé nesmysly a šířila je po třídě.
Časem mi došlo, že tudy cesta nevede, a velmi brzy jsem toho nechala a snažila si pomluv nevšímat.
Na odborném učilišti, kde jsem studovala obor zahradnické práce, panovala mezi ročníky docela velká rivalita.
A nejhorší bylo, že někteří studenti, kteří studovali maturitní obory, se na učně dívali jako na nějaký odpad. Toto jsem opravdu zažila na vlastní kůži.
Snažím se nikoho mepomlouvat, a své názory buď dotyčnému řeknu, nebo si je nechám pro sebe.
Má spolubydlící na internátě mě pravidelně zásobovala drby o všem možném, a nezapomněla pomluvit kamarádky, se kterými byla zrovna včera na kávě. Často jsem přemýšlela, co asi musí vykládat o mě.
Vadí mi, když se o někom mluví za jeho zády. Připadá mi to velmi sprosté.
Jednou jsem se neudržela a kamarádce jsem řekla: "Proč tomu človeku neřekneš co si o něm myslíš doopravdy? Přetvařuješ se a děláš, jaká jsi s ním kamarádka, ale přitom to tak není." Nevěděla, co mi na to říci.
Pokud mi není někdo sympatický, dám mu to najevo svým odtažitým chováním. Někdy to není zrovna slušné, ale já si prostě nemohu pomoci.
Bydlím na vesnici, která je malá, ale pomluvám se tu bohužel velmi daří.
Moje kamarádka Hana má postiženého strýce - autistu. Je mu už hodně přes padesát. Jmenuje se Honza, všichni ho tu tak nějak známe. Rád se prochází po vesnici, sleduje okolní dění, ale není vlezlý a v životě by nikomu neublížil. Má zkrátka svůj vlastní svět. Když zemřela Hančina babička, stará se o něj její máma. Hančinu mámu znám, často k nim jdu na nábštěvu, a nic špatného si o ní nemyslím.
Minulý týden jsem čekala až otevřou náš maý vesnický obchůdek - chodím raději o deset minut dřív, protože jinak už nemají sladké pečivo.
A kousek ode mě stály tří starší paní. Moc jsem nevnímala, o čem se baví, ťukala jsem do telefonu.
"...a představ si, on ten Honza zase seděl na zahrádce v hospodě a pil džus! To přece není normální! Blbec jeden, proč radši nesedí doma, pořád jen někde lozí!"
To už jsem nekoukala do mobilu, ale přímo na tlustou starou paní, která u svého monologu ještě efektivně rozhazovala rukama.
"Paní, připadá vám normální takhle hnusně mluvit o někom, kdo je postižený? Honza nemůže za to, jaký je. Pokud vím, tak to, že sedí sám u stolu v hospůdce, nikomu nevadí, nikoho neotravuje, hledí si jen sám sebe."
To náhodou vím, protože jsem několikrát Honzu viděla někde sedět a nikdy nikoho opravdu neobtěžuje. Vypije si svůj džus, někdo mu třeba něco koupí nebo si k němu sedne. Ale nikdy se nevnucuje.
Párkrát jsem mu dala dvacku na džus nebo něco dobrého, když ho náhodou potkám. Zná mě jménem, normálně mě osloví a někdy mi poví něco, co o někom slyšel.
I když je postižený, nikdo nemá právo, aby se o něm takto bavil. Jen proto, že tomu nerozumí a nemůže se bránit.
Paní na mě koukala, ale neřekla ani slovo. Asi se styděla.
Chuť na koláčky mě dočista přešla a raději jsem šla hned domů. Bylo mi z toho opravdu smutno.
Kamarádce jsem se raději ani nezmínila o tom, jak se někdo baví o jejím strýci.
Co si o tomto myslíte Vy? Co si myslíte o lidech, kteří pomlouvají ostatní? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro vesnice černobílá

Spánek

3. srpna 2018 v 15:15 | Eliss |  Moje kecy
Spát potřebuje každý. Někdo méně, někdo více. Pouštní hlemýžď zvládne prospat tři roky, zato některé druhy z ptačí říše si zvládnou zdřímnout během letu.
Když jsem byla v pubertě, ráda a často jsem ponocovala. Často jsem usnula i kolem jedenácté v noci, a vůbec mi nevadilo, že musím ráno v šest vstávat. A ráno se mi opravdu často nevstávalo moc dobře.
Po příchodu na internát jsem začala chodit spát kolem osmé večer nebo i dříve. Ale zase jsem často vstávala kolem páté hodiny. A spolubydlící byla celá vzteklá, pokud jsem šla brzy na záchod.
Nejhorší pro mě bylo ale vstávání na půl šestou na praxi do pekárny. To jsem vstávala už o půl páté. Nejhorší však bylo, že další týden jsem zase mohla vstávat později. Často jsem se celá popletená budila ve čtyři hodiny, i když jsem mohla třeba i dvě hodiny spát.
Časem jsem si docela zvykla.
Můj přítel často ponocuje, chodí spát i ve dvě hodiny ráno, a přesto je ráno schopný normálně vstát a jít na sedm do práce.
To si nedovedu představit. Jsem velký spáč, často naspím i více než doporučených osm hodin.
Pro opravdu kvalitní spánek se doporučuje pravidelně v ložnici větrat, používat ji jen ke spánku a ne například k telefonování či surfování na internetu. Teplota v ložnici se má pohybovat kolem 18-20 stupňů Celsia.
Před spaním bychom rozhodně neměli pít kávu, kouřit nebo se rozptylovat ťukáním do telefonu.
Není na škodu mít při usínání v posteli u sebe zvířecího miláčka - dodává pocit bezpečí a dokonce prodlužuje dobu spánku.
Já u sebe mám každou noc svého pejska, je zvyklý spát se mnou pod peřinou a musím říci, že se mi opravdu lépe usíná. Často si pejska i zavolám, možná bych bez něj i neusnula.
Trochu zvláštní mi přijde trend spaní kojence a rodičů v jedné posteli. Zvláštní mi to přijde samozřejmě asi i proto, že děti nemám a nedovedu si podobnou situaci představit, ale nejvíce bych se asi bála že miminko zalehnu.
Na druhou stranu to však musí velmi upevnit odičovské pouto.
Když mi bylo asi tak deset, často jsem bývala námesíčná. Několikrát jsem se v noci vydala na procházku chodbou, a nejhorší asi bylo, když jsem na návštěvě u tety začala ze spaní škrábat na skříň a vykládat, že chci na záchod.
Nyní se to již neopakuje, přítel mě však již párkrát upozornil, že v noci skřípu zuby. Někdy mě i vzbudí, abych s tím už přestala, já si ale nic nepamatuji.
Dříve jsem si třeba na dvě hodinky zdřímla, když jsem přišla ze školy. Po probuzení jsem se cítila, jako by mě přejel parní válec, takže jsem si na toto brzy odvykla.
Před třemi lety mi má psychiatrička napsala kvůli problému s poruchou příjmu potravy léky na spaní. Což o to, chuť k jídlu jsem po probuzení měla obrovskou. Jenže v kombinaci s motáním hlavy, chutí na zvracení a obrovské únavě to nebylo to pravé ořechové.
Léky jsem brzy vysadila a nehodlám se k nim vracet.
Každý člověk je jiný, vyžaduje specifický rytmus spánku. Rozhodně je však důležité dopřát si jej tolik, kolik potřebujeme.
A co Vy? Kolik hodin denně spíte? A máte nějaké rituály, které před spaním dodržujete? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro Wood bed

Knižní recenze 91 Džungle před tabulí

2. srpna 2018 v 15:53 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Evan Hunter
Žánr: Román
Mé hodnocení: 80%
Obsah: Richard Dadier právě nastupuje do nového zaměstnání jako učitel angličtiny na Severní školu manuálních profesí.
Zrovna vyšel z vysoké školy, toto je jeho první práce a je plný očekávání a ideálů. Jako své jediné životní poslání vidí co nejvíce učit a udělat ze svých žáků lepší lidi.
Hned první týdny jsou pro něj ale velmi těžké - nejenže učí často jednu z nejhorších tříd vůbec, dokonce je i se svým novým kolegou a přítelem Joshem ošklivě napaden, a zdá se, že útok mají na svědomí právě studenti.
Richard však přesto nechce být jako mnozí jeho kolegové, kteří jen odříkají své fráze třídě a je jim absolutně jedno, kolik si z toho studenti odnesou.
Kniha ukazuje, že práce učitele je mnohdy opravdu náročná, zvlášť pokud vám ti, kterým máte předat své vědomosti, hází klacky pod nohy. Zvykne si Richard na nevycválané studenty, nebo se rozhodne pro jiné, méně psychicky náročné povolání?
Hodnocení: Pod pseudonynem Evan Hunter se skrývá můj oblíbený spisovatel detektivek Ed McBain.
Tato kniha je ale úplně jiná než předešlá autorova tvorba, jak v žánru, tak ve stylu psaní.
Byla vydána v roce 1953, a i po více než šedesáti letech je pořád velmi aktuální. Problémy žáků a jejich kázně, nezájmu o učení a agresivitě k učitelům.
Samozřejmě že všude to není stejné, ale se svou bývalou třídou jsem zažila i to, jak žák poslal učitelku do p****e, a ona přitom nehnula ani brvou.
Povolání učitele mnohdy vyžaduje velkou psychickou odolnost.
Z knihy mám dobrý pocit, četla se snadno a rychle, a moc ráda jsem nahlédla do světa učitelů.
Četla jsem na internetu, že byl dokonce natočen i stejnojmenný film. Určitě si jej seženu!
Pokud si chcete přečíst o strastech učitelského života, knihu rozhodně doporučuji.
A co Vy? Četli jste tuto knihu, nebo znáte autora Evana Huntera? A co si myslíte o chování studentů k učitelům? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Džungle před tabulí kniha

Pod povrchem 2000

31. července 2018 v 17:17 | Eliss |  Moje kecy
Varování: Článek může obsahovat, byť nechtěně, spoilery!
Horory a thrillery patří mezi mé vůbec nejoblíbenější filmy. A film Pod povrchem obsahuje kombinaci obojího.
Myslím, že spousta z Vás film zná a určitě jej viděla třeba i několikrát, já se k němu však dostala až minulý týden.
Režie se ujal relativně známý režisér Robert Zemeckis.
Seznamujeme se s Claire Spencerovou (Michelle Pfeiffier), ženou v domácnosti, která se kvůli rodinnému životu a manželovi Normanovi, známému vědci (Harrison Ford), vzdala své hudební kariéry.
Zdánlivě má všechno - krásný dům, spoustu peněz, a milujícího manžela.
Claire však před rokem prodělala těžkou autonehodu a ještě dnes se z ní vzpamatovává. Na klidu a pohodě jí nepřidá ani to, že jediná dcera Caitlin odjela na vysokou školu a až na telefonáty nejsou v kontaktu.
Do sousedství se navíc nastěhovali noví zvláštní sousedé.
Claire začne v domě slýchat hlasy a podivné zvuky, a když s kamarádkou provede seanci, věci naberou ještě horší spád.
Co po ní chce přízrak mladé ženy, který občas vídá v zrcadle?
I přes manželovo ujišťování, že si vše jen namlouvá, se však Claire pomocí několika novinových článků začne dostávat k jádru děsivé pravdy...
Výsledek obrázku pro what lies beneath
I přes řadu nepříznivých kritik v komentářích má film aktuálně na čsfd.cz pěkných 67%.
Stopáž filmu jsou celé dvě hodiny, ve kterých se pořád něco děje. Nevadil mi ani trochu nudnější úvod, protože pěkně seznámí se všemi postavami.
Příjemné jsou i kulisy - dům Spencerových a jeho zařízení se mi velmi líbilo a hned bych se do jejich domu nastěhovala.
Samotný děj nenudí a vyskytnou se tu i opravdu pořádně děsivé lekací scény.
Trochu problém mám však s nesourodostí snímku - chvíli horor, thriller, pak krimi, a docela mě i naštvaly asi tři "konce," ovšem po chvíli se zase situace změnila.
Ale nemůžu říci že bych byla nespokojená. Herecké výkony jsou v normě, nikdo nijak nepřehrává, a závěrečný zvrat se dal tak nějak tušit, přesto mi nevadil.
A navíc je tu slavná scéna ve vaně, kterou zná snad každý.
Film i přes drobné nedostatky doporučuji, a třeba se na něj někdy znovu v televizi podívám. Dávám celkem tři hvězdičky z pěti.
A co Vy? Viděli jste tento film? A líbíl se Vám? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Nečekaná návštěva

29. července 2018 v 12:42 | Eliss |  Moje kecy
Eva seděla v houpacím křesle na verandě, četla knihu a užívala si vlahý večerní červnový větřík, který jí cuchal vlasy.
Po dlouhé době navštívila svou chatu na Šumavě. Vedla neuspořádaný a hektický život, a byla velmi ráda za týdenní dovolenou, kterou si hodlala pořádně užít. Užít pro ni znamenaly procházky po okolní krásné přírodě, chvilky se svou oblíbenou knihou, spousta jídla a nějaký dobrý film.
Měla sebou i společníka - dvouletého teriéra Lighta. Ten teď ležel vedle křesla ve svém plyšovém pelíšku a pozoroval svou paničku.
Začínalo se pomalu stmívat, citelně se ochladilo a větřík se nyní změnil ve vítr.
Eva mrzutě vstala s tím, že si dojde dovnitř pro svetr. "Hned přijdu, Lighte, zůstaň."
Vešla otevřenými dveřmi do chatky, prošla maličkou chodbou a v obýváku začala prohrabávat velkou skříň po babičce.
V tom ji vyděsilo Lightovo ostré štěkání, až sebou cukla a upustila na zem modrý kabátek. "Kruci. Co se děje, Lighte? Neboj se, už jdu."
S tichými nadávkami skříň zase zavřela a vydala se ven. Možná bude lepší zůstat už doma, může se s knížkou zachumlat do peřin, a...
Ohromeně zírala na sousední kukuřičné pole. Z jeho vnitřku se ozývaly rány a praskot lámaných klasů. Ještě přeci není doba sklizně...
Light stál naježený před verandou a vytrvale na kukuřici štěkal. "Lighte! Okamžitě toho nech! Pojď za paničkou!"
Neposlouchal. Rozběhla se za psem, který vyváděl jako smyslů zbavený. Nenechal se chytit, místo toho se dal na úprk přímo do hlučící kukuřice.
Eva zaváhala a dostala trochu strach. Co když tam tropí vylomeniny parta mladých výtržníků a něco jí provedou?
Starost o psího miláčka byla však silnější. Začala tedy rozhrnovat klasy a pátrat po místě neustáleho štěkotu. Ušla už docela velkou vzdálenost, jak jen tak malý pes mohl...
A děs jí najednou ochromil všechny svaly. Light štěkal na obrovský objekt ve tvaru talíře.
Vyrobený byl snad z nějakého kovu, stál na čtyřech tenkých nohách a nejzajímavější byly zvláštní průzory, které různě barevně světélkovaly. V životě nic podobného neviděla.
Vzpamatovala se, popadla vzpouzejícího se Lighta pevně do náruče a chtěla se vráti co nejrychleji do chaty, když v tom jí zrak padl na dva malé šedivé tvory s obrovskýma červenýma očima.
Jeden z nich plivl na zem jen kousek od Eviných bot, a hlína se začala proměnovat, pěnit, jako by ji zasáhla žiravina nebo co...
Na nic nečekala a s křikem se dala na útěk. Šlo to obtížně, musela ukliďňovat kňucícího Lighta, a jen se modlila, ať nezakopne o kus klasu.
Za sebou slyšela rychlý dusot podivných bytostí a syčení jejich slin, které plivali všude kolem.
A najednou bylo ticho. Eva už za sebou neslyšela žádné kroky, ale přesto utíkala pořád dál. Vyběhla z kukuřice a byla na dosah své chatce, když ji obrovská síla odhodila na zem. Nemohla se ani pohnout, držela ze všech sil Lighta a oslepující rudá záře ji donutila zavřít oči.
Za pár vteřin bylo po všem. Záře zmizela, a večer se zase zdál být klidný jako před několika minutami.
Minutami? Ani si nevšimla, kdy tak rychle padla tma. Doklopýtala až domů, kde snažila se uklidnit k smrti vyděšeného psa a rozhodla se zavolat pollcii. Při pohledu na mobil se zatvářila nevěřícně.
Jaktože je tolik hodin? To by znamenalo, že byla venku nejméně pět hodin, ale bylo to přeci jen pár minut. Nebo ne?
Eva nakonec policii nezavolala ze strachu, že by se jí jen smáli. Na nečekanou návštěvu si odnesla znepokojující vzpomínku, a taky podivně zdeformovaný konec tenisky, který se zmačkal jako papír a kovově páchl. Jako by jej trochu něco rozežralo...
Evě se již nikdy nic podobného nestalo, přesto na událost nemůže přestat myslet a chatu raději prodala.
Tento námět na povídku mě napadl při sledování docela strašidelného dokumentu.
Doufám, že se Vám příběh alespoň trochu líbil. Budu ráda i za každou kritiku či nápad v komentářích!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro cabin in cornfield

Kam dál

Výsledek obrázku pro kniha ti sluší