Knižní recenze 105 Devatenáct set osmdesát čtyři

Úterý v 15:40 | Eliss |  Moje kecy
Autor: George Orwell
Žánr: Román
Mé hodnocení: 90%
Obsah: Winston Smith žije v zemi zvané Oceánie ve městě zvaném Londýn celkem spokojeně. No, spokojeně.
Kolem zuří téměř neustálá válka, životní úroveň není zrovna valná - mezi vzácné zboží se řadí i obyčejná žiletka.
Winston je zaměstnán na Ministerstvu pravdy. Což je dost zavádějící název, protože Winston se živí přepisováním historie, maže z novin nepohodlné události a lidi a mění je k obrazu, který si přeje vidět Velký bratr.
Velký bratr je vůdce celé Strany, a i když jej nikdo nikdy neviděl, většinou jej lidé uctívají. Doslova jej milují.
Heslo Strany zní:
VÁLKA JE MÍR
SVOBODA JE OTROCTVÍ
NEVĚDOMOST JE SÍLA
V Oceánii se mluví jazykem jménem Neolekt - specifický jazyk, který se stále vyvíjí a jehož smyslem je to, aby slov bylo co nejméně a slovní zásoba postupně zaniká.
Je zakázáno šířit myšlenky proti Velkému bratrovi, podnikat cokoli proti Straně, a dokonce je zakázáno i myslet proti Straně.
Člověka může prozradit třeba to, že mluví ze spaní, nebo že má nevhodný výraz v obličeji. Bují udavačství, člověk si nemůže být jist, komu vlastně věřit.
A v tomto světě, v těchto hrozivých podmínkách a nesvobodě se Winston zamiluje. Do dívky jménem Julie.
Jak může jejich láska přežít? Mohou oba zvládnout neustálý strach, schovávání a přetvářku? Brzy si uvědomí, že v tomto světě žít nechtějí, ale cokoli proti němu podniknout znamená jistou smrt...
Hodnocení: Další kniha z mého seznamu povinné četby. Již jednou jsem ji četla, ale jelikož je to více než deset let, rozhodla jsem se přečíst si ji znovu.
Tenktokrát se mi dostal do ruky novější výtisk s trochu jiným překladem, ale nijak to knize kouzlo neubírá.
Silné téma o tom, jak je člověk ovlivnitelný mocí, strachem a útlakem, je tu popsáno dokonale.
Někteří knihu přirovnávají ke komunistickému režimu, ale podle mně je Strana a její praktiky ještě mnohem zrůdnější.
I dnes by si měl knížku přečíst každý, protože v dnešním světě, kdy se po malých kouscích brání svobodě slova, její poselství nepřestává být aktuální.
Styl psaní mi vyhovoval, kniha se četla lehce, nejsou tu žádné nudné zbytečné pasáže ani kýčovitý patos.
Pokud jste knihu nečetli, doporučuji. Na YouTube je i její audioverze, která trvá deset hodin, pokud máte zájem.
A co Vy? Četli jste tuto knihu? Napište mi do komentářů, co si o ní myslíte!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro 1984 book
 

Krásno 2014

Neděle v 13:17 | Eliss |  Moje kecy
Krásno - česká krimi komedie, režírovaná Ondřejem Sokolem, který je i autorem scénáře a ujal se hlavní role.
Před šesti lety jsem byla totálně zblázněná do zábavného pořadu Partička, kde vystupoval i Sokol.Strašně se mi tehdy líbil, a pořad jsem sledovala jen kvůli němu. No, naštěstí mě to brzy přešlo, a našla jsem si inteligentnější způsob zábavy.
O filmu Krásno jsem slyšela ještě před jeho příchodem do kin, a mohla za to i docela veliká mediální masáž. Na internetových stránkách filmu jste si mohli koupit nějaké předměty - včetně malé role ve filmu - a podpořit tak jeho vznik.
Film se odehrává v Šumperku. Tam, na přehradě Krásno, se před několika lety utopila maminka Michala (Martin Finger.) Se svým kamarádem Adamem (Ondřej Sokol) se znovu vydávají na místo činu, aby mohl Michal udělat za svou minulostí tlustou čáru a dozvědět se pravdu.
Má totiž podezření, že za smrt matky byl odpovědný jeho otec. Jak jinak je možné, že nemocná žena zvládla projít přes celé město v noční košili, a zrovna v Krásnu se utopit?
Po příjezdu na místo se dvojice dostává na maturitní ples, kde potkávají spoustu známých.
Následně pokračují za Michalovou nevlastní matkou, kterou však Michal nemůže ani cítit.
Bohužel záhy dojde k tragédii, a oba kamarádi se pouští do pátrání s ještě větší vervou. Kdo může za dávnou tragédii?
A pomůže záhadu vyjasnit výlet na přehradu Krásno, jejíž vody za sebou zavřely mnohá tajemství?
V dalších rolích vystupuje Jana Krausová, Karel Roden nebo Zuzana Stavná.
Výsledek obrázku pro Krásno film šumperk
Snímek jsem zhlédla zejména proto, že město Šumperk jsem již v minulosti několikrát navštívila, nemám ho zase tak daleko od místa svého bydliště, a tudíž jsem byla prostě zvědavá.
K hlavním postavám bych téměř neměla výtku, Sokol i Finger hrají uvěřitelně, jen Sokol na mě místy působil jako slizký frajírek. Nevím, jestli to byl záměr, ale byl mi opravdu z duše protivný.
Dalším docela velkým problémem je rozpolcenost děje. Chvílemi jsem netušila, jestli se dívám na komedii, detektivku, thriller z podsvětí či absurdní drama.
Některé scény navíc působí až příliš papírově. Snad nejvíce mě z filmu bavila postava recepčního v podání Davida Matáska.
Na druhou stranu musím pochválit skvěle vystiženou atmosféru nudného maloměsta, a celým filmem se vine tak trochu mysteriózní nádech.
Závěr bych označila za opravdu kuriózní a originální, protože jsem žádný podobný snad ještě neviděla.
Film hodnotím dvěmi a půl hvězdičkami z pěti - nenadchne, ale ani neurazí. Ale je vidět velká snaha natočit něco originálního, a i to se počítá.
Pokud jste film neviděli, rozhodně se podívejte, ať si uděláte názor sami. Na čsfd.cz má aktuálně 55%, ale myslím, že hodnocení minimálně o pět procent výše by si zasloužil.
A co Vy? Viděli jste tento film? A líbil se Vám? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Brouci, ale bez havěti

Pátek v 17:02 | Eliss |  Moje kecy
Myslím, že mé dětství a vše kolem něj bylo poněkud zvláštní. Se svými vrstevníky jsem si moc nerozuměla, nejraději jsem utíkala do samoty svého pokoje a vydržet ve školním kolektivu pro mě bylo velmi těžké.
Nepopírám, že jsem si za to z velké části mohla i sama.
Od svých spolužáků jsem se také lišila koníčky - nebavily mě hry na počítači, nenosila jsem oblečení, které bylo zrovna v módě, a už vůbec nic mi neříkal jejich hudební styl.
Já milovala staré hudební skupiny. Abbu, Pink Floyd nebo Michaela Jacksona.
Asi tak v páté třídě jsme měli vypracovat referát na libovolnou hudební skupina či zpěváka. Ani nevím proč, vybrala jsem si The Beatles, které jsem do té dobby nijak moc neznala.
Referát jsem tenkrát vypracovala pomocí knížek z knihovny a jen s malou pomocí internetu, protože jsme jej doma tenkrát ještě neměli zapojený.
Knížka mě zaujala, obsahovala podrobný popis hudební dráhy celé skupiny, jejich rozhovory a spoustu dalších zajímavostí.
Referát jsem vypracovala na jedničku. Kupodivu mě začali Brouci velmi zajímat i mimo školu, proto jsem si sehnala vypalené cédečko s asi deseti písničkami. Dala jsem za něj skoro celé svoje kapesné a poslouchala jej pořád dokola.
Nevadilo mi to. Nejhezčí večery pro mě byly ty, kdy jsem seděla v pokoji v křesle, četla si knížku a poslouchala svou milovanou skupinu.
Mezi mé oblíbené písně patřila Yesterday, All I Need Is Love nebo Come Together. Některé texty jsem si ve škole v kroužku počátačů vytiskla a doma jsem si je zpívala.
K narozeninám jsem dostala od bráchy další cédéčka. A tentokrát originály! Z mého pokoje se celé dny a noci nelinulo nic jiného než jen Brouci.
Na Vánoce jsem dostala od Ježíška DVD s filmem Perný den, kde celá skupina hraje hlavní roli. Výtečný anglický film, který je okořeněn o pořádnou dávku anglického humoru. I dnes se na film ráda podívám.
Mimochodem, Perný den patří do seznamu 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Takže pokud jste neviděli, honem to napravte!
Časem jsem tuto skupinu odsunula trochu do pozadí a poslouchám jiný styl hudby. I dnes se k nim ale občas vrátím, a jejich písničky pro mě mají neopakovatelnou nostalgickou atmosféru a závan vzpomínek z dětství.
Rozhodně by jejich písničky měl znát každý, protože se nesmazatelně zapsali do hudební historie.
A co Vy? Máte rádi The Beatles? Nebo preferujete jiný styl hudby? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Článek je přiřazen k tématu týdne Brouci a jiná havěť. Pojala jsem téma trochu jinak, doufám tedy, že zařazení nevadí.
All I need is love!
Výsledek obrázku pro All you need is love tattoo
 


Tělocvik

10. října 2018 v 18:17 | Eliss |  Moje kecy
Nebo správně řečeno - tělesná výchova. Ale nikdy jsme si mezi spolužáky neřekli "jdeme na tělesnou výchovu," ale prostě jen na tělocvik.
Ze základní školy nemám na tělocvik dobré vzpomínky. Tedy, jak které.
Moc jsem nazapadla do třídního kolektivu, a tělocvik pro mě byl o to horší, že jsem byla pěkné dřevo. Ve vybíjené mě hned vybili, basketbal mi nešel, a tudíž jsem při rozdělování do týmu často končila poslední, jelikož mě nikdo nechtěl.
Nejraději jsem měla šplh - ten mi šel výborně - a různé cvičení, jako skákání přes kozu a podobné. To mě bavilo.
Jeden rok jsem chodila na přání rodičů do kroužku gymnastiky. Celkem ma bavil, ale asi ne tolik, jelikož jsem se příští rok již nepřihlásila.
Ale vždycky jsem ten tělocvik nějak přetrpěla, a nakonec na něj rozhodně nevzpomínám ve zlém.
Když jsem nastoupila na učiliště, tělocvik se stal trochu jiným. Kdo nechtěl cvičit, tak nemusel, a to i bez omluvenky od lékaře. Ale i tak jsme byli celkem zodpovědná třída, a povětšinou jsme cvičili.
Letos jsem nastoupila na maturitní obor podnikání, opět s novými lidmi.
Na tělocvik jsme spojeni ještě s jednou třídou, s čtvrtým ročníkem jiného maturiního oboru. No, a letos je to tedy pěkná bída.
Tělocvik je jednou týdně, vždy dvě hodiny po sobě každý čtvrtek.
A většinou nás cvičí tak deset z dvaceti lidí. A to když se zadaří. Minule jsme byli jenom čtyři.
Chápu, že ten kdo je po nemoci, cvičit nebude. Ale když necvičí celý měsíc?
Náš tělocvikář to neřeší. Tedy zatím. Nikoho nenutí, ať si všichni dělají, co chtějí. Jenže jak vymyslet nějaké pořádné hry pro čtyři lidi? Minule jsme celou dvouhodinovku posilovali břicho a záda.
Musím říct, že cviky nebyly jednoduché, ale nic, co by se nedalo zvládnout či vydržet. A když jsme se převlékali, jedna holčina si začala stěžovat, že ji vše bolí, a rozhodně už příště cvičit nebude.
Ano, mě druhý den také bolela záda, a bylo to z cvičení, ale co jako? Měla bych doma brečet nebo utíkat k doktorce, ať mi napíše uvolnění?
Copak je takový problém vydržet dvě hodiny cvičit, hrát nějaké hry a pořádně se uvolnit po sezení v lavici?
Někteří spolužáci jsou už smíření s tím, že budou dělat reparát. Z tělocviku. Úplně zbytečně. Asi bych se propadla hanbou, kdybych musela dělat přezkoušení.
Minule se u nás vě třídě rozběhla diskuze na téma, že je tělocvik na střední škole zbytečný. "Cvičila jsem na základce, tak proč se mordovat ještě na střední? Je to přece zbytečný, aby nás někdo nutil cvičit!"
Toť názor jedné spolužačky.
Nevím, asi jsem divná, ale mě tělocvik baví, a nedovedu si představit, že bych jen tak proseděla hodinu na lavičce a čuměla do blba nebo do mobilu. Asi nerozumím svým vrstevníkům.
Co vyroste z lidí, kteří nenávidí jakýkoliv pohyb navíc a cvičení? Je to normální?
Co si o tomto myslíte Vy? Má být na střední škole tělocvik, neby by jste jej také zakázali? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥ A cvičení zdar!
Výsledek obrázku pro koš na basketbal

Knižní recenze 104 Lolita

8. října 2018 v 17:00 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Vladimir Nabokov
Žánr: Román, Erotický
Mé hodnocení: 90%
Obsah: Celým příběhem nás provází hlavní hrdina Humbert Humbert, třicátník, na první pohled velmi pohledný muž, který si je vědom toho, že pokud by chtěl, ženy mu budou padat k nohám.
Jenže Humbert má trochu zvláštní touhy. Přitahují jej malé holčičky, ideálně ty od dvanácti let věku.
Dlouho žije jako normální muž, ožení se s dívkou jménem Valerie, která jej přitahuje zejména tím, že působí mladě. Po nějaké době však Humbert vystřízliví, a dojde k rozvodu.
Přestěhuje se do jiného města. Podnájem si najde u pohledné ovdovělé třicátnice Charloty Hazeové. A na první pohled se šíleně zamiluje do její dvanáctileté dcery Dolores, které přezdívá Lolita.
V hlavě zosnuje šílený plán - hodlá pojmout Charlotu za manželku, aby měl takříkajíc otevřenou cestu ke své malé, sladké Lolitce.
Jenže vše dopadne trochu jinak, ale i tak to bude mít nedozírné následky pro všechny účastníky...
Hodnocení: Tuto knížku jsem již jednou četla, ale je to už více než pět let, a proto jsem se rozhodla přečíst si ji znovu.
Další titul, který spadá do povinné četby k maturitě.
Styl vyprávění mi sedl naprosto přesně, knížku jsem hltala každou chvíli, kdy jsem měla čas na čtení.
Humbertovy pohnutky jsou šokující, jeho posedlost také, ale kniha rozhodně není nijak vulgární, příběh je psán spíše laskavou formou.
Navzdory tématu tu není téměř žádná vulgárnost, a sexuálních scén je také pomálu.
Jde spíše o psychologickou stránku, ale já prostě nemám, co bych knize vytkla.
Jedna z nejlepších knih, které jsem četla, a do klasické četby patří naprosto právem. Je na každém, jak si ji přebere a co si z knihy vezme.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Nebo ne? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Lolita Nabokov paseka

Říjen

6. října 2018 v 19:40 | Eliss |  Moje kecy
Již dvě hodiny nevnímala naprosto nic. Doléhaly k ní pouhé útržky vět, a nejvíce si vybavovala grimasy. Pitvorné obličeje plné pochopení a soucitu. Ale k čemu to všechno?
"...spadnul asi ze tří metrů..." "...musel přiletět vrtulník..." "utrhlo se lešení, a..."
Seděla na vlhké zahradní houpačce, odrážela se patou a zlehka se houpala. Koukala do prázdna, obličej mokrý od neslyšně kanoucích slz.
Dvě hodiny, co ji navštívil její švagr. Muž, kterého miluje nejvíc na světě, je jí vším, prožila s ním tolik věcí, vzestupů, pádů, porodila mu dvě děti, společně se vyrovnali s tím, když třináctiletému Ondrovi diagnostikovali autismus...
Před pěti lety se Dan zřítil z kostela. Pracuje jako živnostník, živí se klempířinou.
Tenkrát utrpěl rozsáhlé zranění, několik měsíců byl v domácím léčení, téměř celou pánev měl rozdrcenou, ale lékaři jej pomocí velkého množství šroubů dali do pořádku. Měl v sobě tolik síly, tolik odhodlání, naučil se znovu chodit, a lékaři nevěřícně kroutili hlavou nad tím, jak rychle se zotavil.
Nikdy nezapomene, jak poprvé vešla do nemocničního pokoje, a viděla milovaného člověka v bolestech a blouznit. Se slzami v očích se děsil, že jejich syn zemřel, a ona přísahala, přísahala, že přeci žije, a ještě mu musela ukazovat aktuální fotografie v telefonu.
Kdo nezažije, nemůže nikdy pochopit.
Jako zdravotní sestra byla zvyklá na ledacos, ale když viděla milovaného člověka trpět, něco se v ní zlomilo.
Začala svou práci nesnášet, chodila do ní s odporem, ale nikdy o tom nikomu nic neřekla. Pach smrti ji začal děsit.
Vysvobození přišlo v podobě druhého dítěte - Pavlovi byl pouhý rok a půl, ale zatím se zdálo, že bude zdravý. Nic nevybočovalo.
Zrovna před pár dny přemítala, jaké má štěstí. Že její život dostal smysl, má dostatek financí, dluhy taktéž všechny zaplacené, Dan si koupil nové terénní auto, alespoň jednou týdně jí nosil květiny a nikdy nezapomněl na výročí...
A dnes další rána. Danův bratr Ivan jí přišel oznámit, že pod Danem se utrhlo lešení, zlomil si nohu, žebra, musel pro něj letět vrtulník a leží v nemocnici vzdálené osmdesát kilometrů.
Proč se musejí špatné věci stávat dobrým lidem?
Téměř nevnímala lezavý chlad, který se jí rozléhal po kůži. Po odchodu švagra odvedla děti ke svému tátovi a usídlila se na zahradě. Potřebovala přemýšlet, uklidnit se.
Každé ráno mu po políbení říkala, ať je opatrný. I když se třeba pohádali, nikdy nazapomněla. Co kdyby to jednou jedinkrát neřekla a něco se stalo?
Když mu zkoušela volat, měl vypnutý telefon. Trnula strachy ještě více. Co když...
Uvědomovala si rizika, která sebou nese práce na střechách. Jenže copak mohla něco dělat? Práce byla Danovým hnacím motorem, miloval ji i přesto, že již jednou při jejím vykonávání přišel o život.
"...Reni? Reni, nevzala sis sebou telefon, a proč tu sedíš v takové zimě? Pojď domů, a tady máš telefon, volá ti Dan..."
Mžourala jako ve snách na svou sestru Pavlu. Až po několika vteřinách jí došlo, co vlastně říká.
S úsměvem si telefon vzala. Všechno bude dobré, Dan se uzdraví, a jistě už přestane být v práci tak neopatrný.
Vstala a zachumlala se do kabátku. Říjen je někdy tak pošmourný...
Tato povídka mě napadla jen tak náhodou. Chtěla jsem zachytit spíše emoce a pocity než dějovu stránku.
Doufám, že se Vám alespoň trochu líbí. Bodu ráda za každý, i kritický komentář.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro podzim příroda

Má to cenu?

4. října 2018 v 19:37 | Eliss |  Moje kecy
Za svůj život jsem měla jen jednoho partnera - a jsme spolu dodnes. Poznali jsme se za hodně zvláštních okolností, a náš vztah zpočátku také nebyl žádnou procházkou růžovou zahradou.
Dělí nás docela propastný věkový rozdíl - celých sedmnáct let. Když jsme spolu začínali, přítel byl alkoholik. Poté, co to již nezvládal, skončil v léčebně, a díky bohu přestal úplně pít.
Náš vztah se tím pádem o mnoho zlepšil, máme spoustu společných aktivit, často chodíme do kina, nebo jen tak na procházky po krásné přírodě, kterou máme doslova hned za domem.
Ještě jsem se zapomněla zmínit, že spolu bydlíme, a ačkoliv soužití s leckdy nepořádným mužem je složité, cítím se ve vztahu celkem spokojeně.
Ale zrovna před pár dny mě přítel nemile překvapil. Nějak přišla řeč na založení rodiny.
Osobně jsem vždycky snila o tom, že budu mít alespoň jedno dítě (neříkám teď hned, samozřejmě), protože mám děti ráda, a už třeba jen pro ten pocit, že tu po mě někdo zůstane.
Když jsem se zeptala, jestli bychom za takových pět let už mohli přemýšlet o přírůstku do rodiny, jen mi odpověděl dosti příkře, že ne. Zeptala jsem se na důvod.
Prý si nedovede představit, že by měl dítě se mnou. Jinak by ho ale samozřejmě chtěl. Ale s nějakou jinou ženou.
Chvíli jsem si myslela, že si dělá legraci. Ale ono ne. Pokračoval dál. Je to proto, že - tedy podle něj - nemám ty správné genetické předpoklady, abych mu mohla dát to správné dítě. Jsem moc štíhlá, ve škole mám problémy s počítáním, a co kdyby to dítě bylo po mně?
Nechápala jsem, jak mi to může říct člověk, kterého miluji, vedle kterého se každý den probouzím a cítím dobře?
Zmohla jsem se jen na to, že jsem řekla, že mě moc bolí, co právě řekl. A že to bylo hnusné.
Jsem v rozpacích. Nepřipadám si zase tak vychrtlá. Vážím kolem pětačtyřiceti kilogramů. A vážně pochybuji, že by mělo také dyskalkulii. Ale i kdyby. Tak co? Není to přeci problém. I kdyby neumělo pořádně číst, stejně bych ho měla ráda.
Mít potomka mi připadá jako logické vyústění vztahu dvou milujících osob. Nebo ne?
Nevím. Nevím, jestli pokračovat ve vztahu s někým, koho sice miluji, ale na druhou stranu má strach, abych neporodila nějaké "divné" dítě? Má to cenu?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Heart pillow

Počty

2. října 2018 v 19:43 | Eliss |  Moje kecy
Z první třídy na základní škole moc vzpomínek nemám, ale vybavuji si to, že matematika mi dělala trochu problém.
A také jsem z ní dostala na vysvědčení dvojku, a do žákovské knížky pod pochvalu dodatek, že mám zabrat příští rok v matematice.
No, a bylo hůř. Ve druhé třídě mě učila jiná učitelka, říkejme jí třeba Radka. Radku jsem znala už předtím, kamarádila se s mojí mámou, a často jsme k ní chodily na návštěvu.
Jenže Radka si na mě zasedla. A to zvlášť v již zmíněné matematice. Bála jsem se jí, jejích studených očí a přísného hlasu, když mi vysvětlovala, kde dělám chyby.
Každá hodina matematiky pro mě byla noční můrou, dělání domácích úkolů učiněné peklo - rodiče mi to desetkrát vysvětlili a já udělala i po jedenácté tu stejnou chybu - a většina těchto pokusů končila pláčem.
Na vysvědčení jsem mívala většinou čtverku - a to ještě s odřenýma ušima.
Ve čtvrté třídě mě poslali na návštěvu do pedagogicko - psychologické poradny. Tam jsem počítala, doplňovala y/i a četla jednoduché texty.
Vyšetření dopadlo dobře. Dál jsem chodila do školy a dál jsem nosila z matematiky ty nejhorší známky. Nebyla jsem schopná pochopit její systém. Mozek to prostě odmítal přijmout. Takový ten pocit, že by mi to přece mělo být jasné, ale není, to bylo velmi frustrující. Připadala jsem si jako obrovský hlupák.
V osmé třídě jsem poradnu navštívila znovu, tentokrát na žádost rodičů. A vyšetření bylo zaměřené jen na počítání.
A výsledek? Dyskalkulie, čili nemožnost pochopit základní matematické operace. Můžu se to stokrát učit, počítat každý den dvacet příkladů, a nic. Vše během chvilky zapomínám. Čísla mi nedávají téměř žádný smysl.
Rok jsem matematiku neměla, a když jsem v září nastoupila na dvouletý obor podnikání zakončený maturitní zkouškou, přišel docela šok. Vše jsem zapomněla, musím se učit i zlomky úplně od začátku, a zrovna dnes jsem strávila hodinu domácího studia nad přímou a nepřímou úměrností.
Další problém, za který se docela dost stydím je i to, že mi dělá velký problém určit čas na ručičkových hodinách, protože než si uvědomím co které číslo znamená, uplyne docela dlouhá doba. Ještě že mám ten mobil.
Na učilišti se mnou byla spolužačka, která měla také dyskalkulii, a nedokázala si ani spočítat nákup v obchodě, a počítala vše na mobilu.
Já si nákup dokáži spočítat, ale mnohdy si nejsem jistá, kolik mi má prodavač vrátit peněz.
Nese to sebou docela velké omezení, ale já jsem rozhodnuta se s touto poruchou učení zkusit poprat a udělat maturitu. Třeba to nevyjde, ale nestojí to alespoň za pokus? Ve škole jsem spokojená, a většina jiných předmětů mi celkem jde.
Jen samozřejmě nechci maturovat z matematiky, ale z angličtiny. Protože ta mi jde tedy podstatně lépe.
Je spousta lidí, kteří mají problémy se čtením, psaním, ale věřím, že vše se dá alespoň trochu natrénovat, pokud má dotyčný snahu. Když počítám dlouho, často mě to unavuje. Vím že to zní asi pěkně hloupě, ale prostě to tak cítím. Ale nevzdávám se.
A co Vy? Slyšeli jste o podobných poruchách učení? A nebo sami nějakou máte? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro dyskalkulie

Knižní recenze 103 Nana

30. září 2018 v 13:36 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Émile Zola
Žánr: Román, Historický
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Děj začíná v jednom pařížském divadle, kde právě probíhá premiéra Zlatovlasé Venuše.
Střetává se tu spousta slavných osobností Paříže, včetně hraběte Muffata, bankéře Steinera a dalších zbohatlíků.
Hlavní roli Venuše hraje právě Nana, mladá, krásná, i když trochu při těle. Když však začne zpívat, sálem přelétne šok. Co si to ředitel vybral za nemehlo? Vždyť vůbec neumí zpívat!
Nana si však publikum získá svou krásou, a jakousi zvláštní, až zvířecí přitažlivostí. Stává se hvězdou, a brzy zjistí, co vše si může díky své kráse vydobýt.
Její charakter prodělá velkou změnu - stává se zlou, necitelnou, a vše ničí. A to zejména muže, které po tom, co z nich vysaje všechny peníze, nemilosrdně odkopne na dlažbu.
Ale jak se říká, na každého jednou dojde...
Hodnocení: Další kniha, která spadá do mého seznamu povinné četby k maturitě.
Před několika lety jsem Nanu začala číst, ale jelikož mě nezaujala, nepřečetla jsem ji ani do půlky.
Úvod se mi četl nesmírně těžce - spousta popisů postav, ve kterých jsem se ztrácela, a mnohdy opravdu už otravné popisy místností, které se mnohdy vešly na několik stran.
Ale jak jsem se prokousávala knihou, bavila mě čím dál více, a myslím že mi nakonec došlo, co tím chtěl autor říci.
I přes to, že byla vydána již v roce 1880, co se týče vylíčení charakteru lidí, neztrácí v tomto směru na aktuálnosti.
Dnes přeci může také padnout na dno úplně každý, a nezachrání jej ani peníze.
Knihu nakonec hodnotím celkem pozitivně, ale rozhodně si myslím, že mohla být o několik stran kratší.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Nebo jste viděli filmové zpracování? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro nana emile zola omega

Darovat krev znamená darovat život...

28. září 2018 v 14:57 | Eliss |  Moje kecy
Včera proběhla na škole, kterou navštěvuji, zajímavá přednáška na téma dárcovství krve.
Nikdy jsem se tímto tématem nezabývala, a proto jsem byla překvapena z množství nových informací, o kterých jsem neměla ani tušení.
Krev může darovat každý zdravý člověk mezi 18 - 60 lety, s minimální váhou 52 kilogramů. V průběhu přednášky se jeden student zeptal, proč zrovna 52. Při jednom odběru se vezme celých 470 ml krve. Pokud je váha u darujícího jedince nižší než 52 kilogramů, mohou vzniknout velké nevolnosti a tělo by se z toho mohlo těžko vzpamatovávat.
Dále musí vhodný dárce splňovat tyto podmínky:
1.) Netrpí vážnější alergií
2.) Nemá onemocnění nervového systému (epilepsie)
3.) Není v úzkém kontaktu s osobou mající žloutenku typu B nebo C
4.) Nepatří do tzv. rizikových skupin (narkomani, promiskuitní způsob života)
5.) Neprodělal pohlavní nemoc
6.) Netrpí vážným kožním onemocněním
Pokud se rozhodneme darovat krev, zajdeme na transfúzní stanici v našem okolí. Lékař nás vyšetří, odebere zkušební vzorek, ze kterého se udělá krevní obraz - aby byla jistota, že jsme vůbec vhodní dárci. Výsledky jsou většinou hotové do druhého dne. Pokud jsme v pořádku, následuje již odběr "na ostro."
Před odběrem bychom neměli alespoň tři hodiny kouřit, důležité je se najíst - nejlépe ovoce, bílé pečivo, a nesmí se jíst cokoli tučného!
Po příchodu na stanici dostaneme odběrovou soustavu, se kterou přecházíme do další místnosti, kde si pečlivě umyjeme ruce nad loket.
Dále přecházíme na ošetřovnu, kde se posadíme na lehátko, a sestra provede vpich. Krev vtéká do vaku, a celý odběr by měl trvat kolem deseti minut.
Po odběru máme nárok na malé občerstvení, a na celý den potvrzení o pracovní neschopnosti.
A proč je tak důležité darovat krev?
Z darované krve se vytvoří transfuzní přípravky, které jsou potřebné například:
♪ při těžkých úrazech
♪ při léčbě zhoubných onemocnění
♪ při léčbě popálenin
♪ při léčbě tzv. umělou ledvinou
Přednáška se skládala i z části, kdy nám pouštěli video. Příběhy lidí, kteří se rozhodli darovat krev, po tom, co jim onemocněl někdo blízký z rodiny, příběh muže, který chodil několik let darovat krev, a pak sám onemocněl a potřeboval cizí krev... Opavdu velmi emotivní.
Ženy mohou darovat krev maximálně 4x ročně, muži 5x.
Přemýšlela jsem, že bych darovala krev také, jenže nesplňuji požadovanou hmotnost. Docela mě to mrzí, chtěla jsem si to alespoň vyzkoušet. Ale třeba to vyjde někdy v budoucnu.
A co Vy? Byli jste někdy darovat krev, nebo o tom uvažujete? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro kapka krve

Kam dál

Výsledek obrázku pro kniha ti sluší