Annabelle

Pondělí v 22:06 | Eliss |  Moje kecy
Studentka Donna dostává v roce 1970 k narozeninám panenku, kterou pojmenuje Annabelle.
Přinese si ji na kolej, kde v té době bydlí s kamarádkou Angie. Panenka však už první noc obě dívky vyděsí, když sama mění své pozice a jednou dokonce zaútočí!
Když ji Donna vhodí do kontejneru, další den ji najde znovu ve svém pokoji...
Picture
Bezradné dívky se rozhodnou uspořádat seanci.
Během ní vyjde najevo, že panenku zjevně obývá duch sedmileté Annabelle Higgins, která zemřela na stejném místě, kde se nyní nachází kolej kterou dívky obývají. Až moc náhod najednou...
Donnin kamarád Lou neměl panenku rád naléhal na ni, ať se ji zbaví, že je v ní sám ďábel.
Ale Donně bylo panenky líto a proto kamaráda neposlechla. Jedné noci se Lou probudil z hlubokého spánku a cítil hrozný děs a paniku.
Panenka byla přímo u nohou jeho postele a ďábelsky se šklebila. Lou byl jako paralyzovaný a nemohl se pořádně nadechnout.
Z nedostatku vzduchu nakonec omdlel a vzbudil se až ráno. Byl to snad jen zlý sen?
Donna však neváhala a hned druhý den kontaktovala manžele Warrenovy - známé exorcisty.
Ti si sebou vzali pro jistotu i kněze, otce Cooka. Brzy přišli na to, že v panence sídlí nějaký nelidský duch.
Manželé tedy s pomocí kněze přistoupili k vymítání, a hned poté se rozhodli již "očištěnou" panenku odvézt k sobě domů o vitrínky, kde už měli spoustu předmětů z jiných vymítání.
Během cesty jim však v autě selhávaly brzdy, vůz se různě smýkal po vozovce do stran a tak tak že dojeli v pořádku domů.
Warren doma posadil panenku na židli. Začala zničehonic levitovat po pokoji a opět se objevovala dokonce i v zamčených místnostech domu.
Proto se manželé rozhodli, že ji raději dají do vitrínky a budou vystavovat se svém muzeu.
Jednoho dne se tu zastavil mladý muž se svou přítelkyní. I přes přísný zákaz začal na panenku přes sklo bouchat a hrozit jí pěstí.
Rozezlený Warren je vykázal oba z domu. Když odjížděli dva mladí lidé domů, napálili to v plné rychlosti do stromu.
Mladík zemřel a dívka vypověděla, že se to stalo zrovna, když se smáli panenčině prokletí...
Ed Warren řekl poté k panence jen jediné: Nepokoušejte zlo! Žádný člověk není silnější než Satan...
Co si myslíte o této děsivé panence Vy? Budu ráda za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Picture
 

Knižní recenze 35 Smrt přichází z podzemí

Neděle v 11:43 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Ruby Jarvis
Žánr: Scifi
Mé hodnocení: 25%
Obsah: Rocky je velitelem týmu, který provádí ve městě výkopové práce a čištění kanalizací.
Jednou v noci se však v podzemí stane něco děsivého - jeden pracovník skončí s rozhryzaným tělem a je okamžitě odvezen do nemocnice. První hypotéza je, že padl za oběť krysám.
Rockyho syn Jerry, vysoce postavený inženýr neváhá a ihned se pouští do zkoumání toho, co za zvíře vlastně zaútočilo.
Spolu se svou kolegyní Tinou přicházejí na to, že jde o nebezpečný druh sice malého, ale zmutovaného a pěkně nebezpečného aligátora.
Podaří se tyto mutanty pozabíjet dřív, než bude pozdě?
Mé hodnocení: Musím říct, že jsem už hodně dlouho nečetla tak špatnou knížku.
Absolutně zmatené, děj si skáče z místa na místo - jednu dobu je hrdina u sebe doma a najednou se jako zázrakem ocitne ve škole - a takto bych mohla pokračovat dál.
Dočetla jsem ji jen s velkým sebezapřením už proto, že když začnu knihu číst nechci ji jen tak odhodit, i když je nekvalitní.
Kniha byla velmi zmatená, nepřehledná, a ten konec mě nas*al úplně neskutečně.
Takže, tuhle knížku nedoporučuju vůbec nikomu, pokud tedy nejste po lobotomii mozku, heh.
Doufám, že se Vám dnešní recenze líbila, ale dnes se Vás ani raději nebudu ptát jestli jste knížku četli.
Přeji krásný letní den, a čtěte kvalitní literaturu. Mějte se fajn, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro smrt přichází z podzemí

Knižní recenze 34 Mucholapka

Pátek v 12:21 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Dominik Dán
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 75%
Obsah: Mucholapka volně navazuje na titul Moucha. Znovu se setkáváme s Richardem Krauzem a jeho kolegy z kriminálního oddělení.
Rozhodují se i přes časovou vytíženost znovu věnovat rok staré nebjasněné vraždě Cley Petreskuové. K tomu musí navíc vyšetřovat případ "ponožkového vraha", a jako by toho nebylo málo, ztratí se mladá maminka Diana, která měla odejít na smluvenou schůzku s bachařem z vězení, kde sedí její přítel Evžen.
Mezi podezřelé se brzy dostává Jozef Slovan, který nedávno odešel na amnestii z vězení, a náhodou tam seděl zrovna s Evženem. Podaří se mu vinu prokázat, nebo za to může někdo úplně jiný?
Hodnocení: S knížkami od Dominika Dána mám velmi dobré zkušenosti. Proto když jsem viděla v knihovně tento titul, neváhala jsem a hned jsem si ho půjčila.
Velmi mě bavila, i přes délku téměř 400 stran. Bavilo mě sledovat vyšetřování - bez různých vymožeností, které najdeme v amerických detektivkách. Je tu spousta výslechů, ale ani trochu nenudí.
Strhávám procenta jen za to, že od začátku víme, kdo je vrah, jen se mu to musí dosti složitě prokázat.
Ale jinak se mi knížka velmi líbila, jako ostatně všechny od Dominika Dána.
A co Vy? Líbila se Vám tato knížka? Nebo jste ji ještě nečetli? Děkuji z přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro mucholapka dominik dán
 


Jarmark přízraků

9. srpna 2017 v 9:49 | Eliss |  Moje kecy
Na podzim roku 1916 Edith Olivierová odbočila z hlavní silnice do Swindonu, aby našla nějaké místo na přespání.
Začalo poprchávat, ale Edith nikam nespěchala. Najednou upoutaly její pozornost impozantní černé neolity lemující cestu k megalitickému kruhu v Avenbury, kde se za pohanských časů odehrávaly bakchanálie - nevázané, divoké zábavy.
Zastavila auto na konci dlouhé, nezpevněné cesty a vyšplhala na malou vyvýšeninu, aby měla lepší rozhled.
Ke svému překvapení se před ní vynořil rej postav uprostřed shluku maých chalup.
Vypadalo to na pravý venkovský jarmark - byli tam polykači ohně, akrobaté, žongléři, a i přes vydatný liják to vypadalo, že se vesničané dobře baví.
Ale po chvíli si všimla něčeho děsivého - i přes déšť vesele plápolaly ohně a ani jedna z postav nebyla mokrá - vypadalo to, jakoby by přímo proplouvali mezi kapkami deště.
Po devíti letech Edith navštívila toto místo znovu, tentokrát s průvodcem.
Proto se ho při první příležitosti neváhala zeptat na jarmark. Potvrdil, že se tu kdysi tyto slavnosti konaly, ale poslední se oehrála v roce 1850.
Teprve nyní si Edith všimla, že vyvýšenina, ne které kdysi jarmark pozorovala,zmizela.
Nezůstalo po ní ani stopy. Podle průvodce vyvýšenina zmizela už po roce 1800.
Pro Edith zůstalo to, co tenkrát viděla, až do konce života neobjasněnou záhadou.
Měla snad halucinace? Ale ten den nebylo horko, které by to snad mohlo vysvětlit. Nebo se nějakým záhadným způsobem ocitla na chvíli v minulosti?
A co si o této záhadě myslíte Vy? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný srpnový den, Vaše Eliss ♥

Výsledek obrázku pro avebury stone circle

Fúrie domácí

6. srpna 2017 v 20:46 | Eliss |  Moje kecy
Prvního přítele jsem měla až v devatenácti, takže jsem byla trochu v rozpacích z toho, co čekat od společného bydlení.
Když jsem byla na internátě, moje zadané spolubydlící s oblibou komandovaly svoje partnery.
Například Jana. Téměř celý den byla s přítelem na telefonu - i o přestávkách ve škole. Na tom by nebylo nic tak špatného, kdyby jej pořád nekontrolovala. "V kolik končíš v práci? Už jsi jedl? Jaktože jsi u kamaráda, když jsem říkala že máš doma luxovat?!"
Skoro denně se hádali, protože její povaha byla taková, že muselo být vše po jejím. A její přítel byl tak trochu "free."
Nechápala jsem, proč ho nenechá dělat si co chce - když tedy nedělá nic špatného.
Křičela na něj i kvůli tomu, že byl s kamarádem na kávě - a to jí toho dotyčného dal k telefonu, aby byla v klidu. Nezabralo to, byla hysterická, tak se raději sebral a šel domů.
Vrtěla jsem nad tím hlavou a říkala si, že taková nikdy nebudu.
Bývalá přítelkyně mého partnera byla doslova na zabití. Přikazovala mu, co si má vzít na sebe, křičela na něj kvůli drobkům od chleba na kuchyňské lince a neustále ho komandovala kvůli práci doma - přitom je pracovitý, pořád se snaží doma něco kutit.
Takže se snažím nebýt panovačná a zlá.
Když přítel někam jde, nemám potřebu mu každou hodinu volat - domluvíme se kdy přijde domů, abych neměla strach, a pokud se chce zdržet, vždycky zavolá. Takhle to má i on se mnou. Navzájem si věříme.
Co se týče jeho nepořádnosti, snažím se ji tolerovat, protože to jsou maličkosti. A pokud jsou věci, které mě extrémně vytáčely - vajgly v záchodové míse, špinavé ponožky pohozené v obýváku - vždy jsem si to s ním rozumně vysvětlila.
Mám se snad každé ráno rozčilovat nad tím, že nechal na stole prázdný kelímek od jogurtu? Nebo řešit drobky na kuchyňské lince?
Ne. Taková být nechci a nebudu. Protože život je příliš krátký na to, abych řešila takové nesmysly.
A co si o tomto myslíte Vy? Je můj přístup špatný, nebo naopak v pořádku? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro hádka se ženou

Knižní recenze 33 Tikot

4. srpna 2017 v 13:35 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Dean Koontz
Žánr: Horor, Mysteriózní
Mé hodnocení: 65%
Obsah: Tommy Phan je spisovatel pocházející z Vietnamu, který žije už několik let v Americe.
Jedné podzimní noci se rozezní zvonek u jeho dvěří, avšak když otevře, nikdo za nimi není. jen na prahu leží neuměle sešitá hadrová panenka, ke které je připojen vzkaz ve vietnamštině, který však Tommy po letech strávených v Americe už nedokáže přečíst.
Vezme panenku dovnitř, čímž odstartuje děsivou noční můru. Zdá se totiž, že panenka je něčím prokletá, má svůj vlastní rozum a rozhodně mu nebyla darována z přátelských pohnutek.
Když se navíc na obrazovce počítače objeví zlovolný nápis: Lhůta vyprší za rozbřesku. Tik tak!, začíná Tommyho závod s časem.
Musí vypátrat, kdo mu poslal tajemnou příšeru, která navíc velmi rychle roste. Cestou nalézá spojenkyni v praštěné servírce Del Payneové, která mu zachrání život.
Unikne Tommy panence, a podaří se mu ji zničit? Nebo je příliš pozdě, a čas nemilosrdně vyprší?
Hodnocení: Recenze, které jsem před předčetím knížky četla, nebyly příliš lichotivé.
Čekala jsem horor - asi tak do půlky byla knížka opravdu plná skvělé tajemné atmosféry.
Za půkou je to spíš takové nepovedené fantasy, a ke konci groteska, která se snaží být až absurdní. Bohužel srážím i body za divný konec. Je velká škoda, že knížka nezůstala hororová po celou dobu, za mě by určitě bylo hodnocení větší.
A co Vy? Četli jste tuto knížku nebo nějakou jinou od Deana Koontze? A jak se Vám líbila? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný letní den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Tikot Dean Koontz

Věc, o které se těžko mluví

1. srpna 2017 v 15:45 | Eliss |  Moje kecy
Dnes chci psát o věci, která se mi stala před půl rokem, ale do konce života na ni nezapomenu.
Byla jsem znásilněna svým kamarádem, kterého znám deset let, a od kterého bych to nikdy neočekávala.
Bylo mi dvanáct, když jsem ho poprvé viděla v hospůdce, kde jsem byla s mámou a tátou něco oslavovat.
Přisedl si k nám, protože se znal s mými rodiči. Dal se do řeči i se mnou, připadal mi sympatický a docela se mi i líbil.
A ani mě nenapadlo řešit, že je o jedenáct let starší než já.
Od té doby jsme se pravidelně potkávali na vesnických zábavách, prohodili spolu pár slov a dvakrát si spolu zatančili.
Vyměnili jsme si i telefonní čísla. A asi před dvěma lety jsme se začali hodně kamarádit.
Chodili jsme spolu do města na kávu, párkrát jsme byli i v kině. Přítel o tom věděl, a nevadilo mu to, protože mezi námi nikdy nic nebylo.
Asi před rokem mi od něj najednou začaly chodit SMS s erotickým obsahem typu: Jsem dnes sám doma. Co kdybys ses zastavila a přeblafla mi ho? Těším se na tvoji ku**u. Myslím, že vytečkované části si doplníte sami.
Tím pádem začali být i naše společná setkání divná, nelíbilo se mi jak se na mě dívá, poslouchat jak se mu hrozně líbím, dokonce mě nabádal ať odejdu od přítele a jdu bydlet k němu.
Ani jsem už nechtěla chodit k němu domů, ze strachu aby si něco třeba nedovolil. Měla jsem z něj stále divnější pocit.
Dva měsíce jsem s ním vůbec nebyla v kontaktu, protože jsem si řekla, že nepatří do mého života když nedokáže respektovat to, že chci být jen kamarádka.
Přítelovi jsem se ze strachu o ničem z toho co se mezi námi stalo nesvěřila.
Na začátku února mi napsal v osm hodin večer textovku, ať se stavím na cígo na zastávku. Moc se mi nechtělo, protože už byla tma, ale pak jsem si řekla proč ne. Bylo to měsíc po tom co jsme se znovu začali bavit.
Přišla jsem tedy na zastávku, zapálila si a čekala na Petra. Přijel, ani nevystoupil, jen otevřel okýnko. "Pojď si sednout dovnitř, beruško. Je zima, ale já tu mám zapnuté topení."
A já husa hloupá šla. Sedla jsem si dozadu, protože vepředu měl jakousi krabici.
Když se rozjel směrem pryč, dostala jsem docela strach. "Kam jedeme? Vždyť jsme si měli jen dát cígo, a já musím domů!"
Lomcovala jsem s dveřmi, které nešly otevřít. "Do prdele, Petře, tohle není sranda."
Neříkal nic, jel dál, a já netušila kam nebo proč. Když jsem vytáhla z kapsy mobilní telefon, abych zavolala příteli, vyrazil mi ho z ruky, přičemž se rozletěl na podlaze.
"Jestli na ten telefon ještě šáhneš, tak ti venku omlátím hlavu o nejbližší strom." Pronesl to tónem jako by mi oznamoval že zítra bude pršet.
Srdce mi bušilo jako o závod, v krku jsem měla knedlík. Hlavou mi beželo jen hlavně mu neodporuj a udělej všechno co chce.
Někde zastavil, vystoupil, otevřel dveře vzadu a vytáhl mě ven.
"Nech mě dělat si co chci, a nic ti neudělám. Nakonec se ti to bude líbit." Byli jsme na staré cestě u lesa, kde v létě chodí hodně lidí na houby, ale protože byla zima, nikde nikdo.
Nebudu tady detailně popisovat, co se dělo, snad jen že když jsem se jednou zmohla na chabý odpor dal mi takovou facku, že mě ještě dva dny pálila tvář.
Když se mnou skončil, varoval mě, ať to nikomu neříkám, nechal mě tam ležet na studené zemi a jel pryč.
Šíleně jsem vzlykala, asi pět minut jsem tam tak ležela, pak jsem se zmátořila, oblékla si potrhané věci, sebrala telefon, který byl hozený na cestě a volala kamarádce. Bydlela naštěstí kousek od místa, kam mě odvezl.
Přišla pro mě, zavolala mi taxík a jela jsem na policii.
Tam mě několik hodin vyslýchali, byli dokonce i pro Petra, který všechno zapřel.
Od první chvíle jsem poznala, že mi nikdo nevěří. Dokonce se mnou nejeli ani na místo činu, ani jsem nebyla na lékařské prohlídce.
Požádala jsem alespoň o soudní zákaz styku, který naštěstí potvrdili.
Nejhorší byly ty první dny po přepadení, bála jsem se jít i vyvenčit psa před dům. Nic mě nebavilo, nechodila jsem dva týdny do školy a můj sexuální život je v troskách, protože na to co se mi stalo nemůžu přestat myslet.
Psycholog mi v tomto ohledu také moc nepomohl, to už jsem si o tom více promluvila s přítelem, který mě má i přes mé "zašpinění" pořád rád.
Ano, takhle si připadám. Jako bych byla pořád něčím špinavá, ale nedokážu to ze sebe umýt.
Nejhorší je, že Petr nebyl potrestán, a pořád si v klidu kráčí po městě. A já se ptám, která "kamarádka" se stane jeho další obětí?
Děkuji za přečtení tohoto vyčerpávajícího článku, mějte krásný den, Vaše Eliss ♥

Jak se žije na vesnici

30. července 2017 v 16:44 | Eliss |  Moje kecy
Odmalička bydlím v jedné zapadlé vesnici v horách. Město je vzdáleno pět kilometrů, takže není problém sednout na kolo nebo autobus a jít si cokoli zařídit.
Máme tu celkem tři samoobsluhy, kde mají téměř vše. Jen v neděli je otevřeno až ve dvě, ale není problém si nakoupit předem.
Mezi velká plus patří čistý vzduch bez smogu a krásná příroda, kterou máme hned za domem. Není tedy problém jít o víkendu na hřiby, a ani to nemám moc daleko.
Naopak mě štve veliká spousta drben. Jsou to většinou důchodkyně, které nemají nic lepšího na práci než pozorovat okolí a na vše se vyptávat.
Jedna paní hned naproti nám sedí skoro celý den a někdy i v noci u okna. Prý tam má mít i nějak natočené zrcadlo, aby viděla na náš činžák.
Sousedky, co bydlí v bytě hned vedle nás se ptala, jaktože v deset v noci svítí v koupelně, když to už má prý každý normální člověk spát. Ani jí na to neodpověděla, jen se zasmála.
Když jsem ještě bydlela s mámou, měli jsme sousedy, kteří se začali hádat o pozemky, kvůli tomu si cik cak postavili plot - aby měl každý přesně své území! A už neřešili, že se jim ostatní kvůli tomu smějí. Dokonce si kvůli tomu museli překopat bazén. Byli schopni si vyčítat i údajné bouchání víkem od popelnice...
Drby o druhých se tu šíří rychlostí světla. Večer si jdete sednout s kamarádem na pivo a ráno se už povídá, že spolu chodíte.
Asi před půl rokem jsem měla se sousedem také jeden incident. Má asi deset let starého jezevčíka, kterého nechává neustále přivázaného venku na řetězu. No a mu se to samozřejmě nelíbí, tak kňučí a teskně štěká.
Když se to dělo jednou i v jedenáct v noci, šla jsem mu zaklepat na okno a vysvětlila mu, že jestli ten pes bude ještě jednou v noci takhle naříkat, že ho nahlásím na obecní úřad.
Psa si někam přesunul, protože už není slyšet vůbec. Jen doufám, že mu neudělal něco horšího...
Jsou tu i tací, co dělají vyloženě naschvály - v neděli v šest hodin ráno, to je ideální čas na sekání trávy!
Jak bydlím teď s přítelem, naši sousedé jsou povětšinou neutrální. Pozdravíme se, ale jinak se každý staráme o sebe.
Když jsem bydlela s rodiči, často jsme byli u sousedů na grilovačkách nebo jen tak seděli venku a povídali si. Moc ráda na tyto časy vzpomínám a mrzí mě, že se už nejspíš nebudou nikdy opakovat.
Ale nikdy bych nechtěla bydlet ve městě, mám ráda zdejší čistý vzduch a přírodu.
A co Vy? Bydlíte na vesnici nebo ve městě? A kde se Vám líbí více? Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Knižní recenze 32 Pravdu znát nemusíš

27. července 2017 v 11:03 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Mary Higgins Clarková
Žánr: Krimi, Thriller
Mé hodnocení: 50%
Obsah: Mariah je v šoku z vraždy svého otce, ale ještě větší rána pro ni je, když z vraždy obviní její matku trpící Alzheimerovou chorobou.
A protože před smrtí překládal dopis, který měl poslat samotný Kristus svému příteli, jsou mezi podezřelými i jeho kolegové, se kterými jezdil na vykoppávky.
Když se navíc Mariažiným sousedům ztratí v den vraždy šperky, zdá se, že pátrání po vrahovi vede ke svému cíli.
Ale Mariah si musí dávat velký pozor, aby neskončila v jeho rukou...
Hodnocení: Mary Higgins Clarková patřila před několika lety k mým oblíbeným autorkám.
Ale jak se mi po dlouhé době dostala do rukou její knížka, byla jsem zklamaná.
Byla to velmi nudná četba, měla jsem chuť ani ne po půlce knížku odložit a dočetla jsem ji jen s velkým sebezapřením.
Vadilo mi neustálé opakování jmen postav a také jsem našla pár nelogičností.
Vraha jsem si tipla skoro na začátku správně, a to se mi u detektivek často nestává.
Takže, tuto autorku pravděpodobně zase dlouho nevyhledám, protože knížka není dobrá ani jako odpočinková četba.
Dala bych ještě méně procent, ale z nostalgie za dětství strávené s těmito knížkami dávám padesát.
A co Vy? Máte rádi tuto autorku, nebo jste na tom podobně jako já? Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Pravdu znát nemusíš

Jak jsem vyrazila poprvé sama na úřad

24. července 2017 v 18:56 | Eliss |  Moje kecy
Již v předchozích článcích jsem se nekolikrát zmiňovala, že mi zemřel táta.
A protože pořád studuji, mám nárok na sirotčí důchod. Ten chodí na účet mámě, ona peníze vždycky vybere a já si pro ně přijdu.
Jenže tu byl háček. Máma mi nikdy neřekla ani neukázala papír, kolik že to mám vlastně brát. Dávala mi každý měsíc 5 500 s tím, že stovku si nechává na penzijní spoření které mi platí.
Přítelovi se to delší dobu nezdálo, pořád do mě šil, ať si jdu zjistit na úřad kolik že to vlastně mám dostávat.
Já jsem dlouho odmítala na úřad zajít, protože mi to připadalo vůči mámě dost nefér - přece by mě neokrádala!
Minulý týden jsem se však po další hádce s přítelem na toto téma odhodlala v pondělí na úřad zajít.
Sama jsem tam ještě nikdy nebyla - já vím, ve 22 letech je to docela ostudné.
Na informacích hned v přízemí mi paní poradila, do jaké kanceláře mám jít.
Tam byla příjemná paní po třicítce, tak jsem jí dala občanský průkaz a vysvětlila, že se jdu jen zeptat, kolik peněz mám dostávat.
Hned první zádrhel - potřebovala rodné číslo mojí mámy.
To jsem samozřejmě nevěděla - ale paní byla tak ochotná, že si ho šla najít do spisu.
Po přečtení částky, kterou mám dostávat, jsem málem spadla ze židle. 7 020 KČ.
Takže jsem paní hned poprosila, jestli by mi ty peníze mohly chodit na složenku domů. Vyřídila mi žádost.
Hned po odchodu z budovy jsem si musela dát panáka, ačkoliv jinak se alkoholu vyhýbám.
Opravdu jsem nečekala, že si máma bude nechávat část mých peněz.
Když jsem přišla k ní domů a začala na toto téma mluvit, začala se mi dost podivně vymlouvat.
Nechtěla jsem se hádat, tak jsem to dál neřešila.
Když jsem volala bratrovi, že mi budou k němu chodit složenky (mám tam pořád trvalé bydliště), tak do mě začal hustit, ať mu hlavně nezapomenu platit 100 KČ každý měsíc za vodu a na začátku roku popelnice.
Ani jsem k tomu neměla moc co říct. Nejprve mě vypakuje z domu, kde jsem vyrůstala, a není mu vůbec blbé si ještě říkat o peníze.
Takže jsem se definitivně přesvědčila o tom, jak "úžasnou" mám rodinu.
Budu se raději spoléhat jen sama na sebe a na přítele, protože ten mi za to stojí.
Tahle zkušenost mě poučila nebát se jít sama na úřady a zjistit si jak se věci mají.
Doufám, že se Vám tento článek líbil a pokud jste v podobné situaci, třeba Vás inspiruji k podobnému rozhodnutí.
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Související obrázek

Kam dál