Knižní recenze 61 Hlasy

Včera v 17:36 | Eliss |  Moje kecy
Autor: Ursula Poznanski
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 90%
Obsah: Na ošetřovně psychiatrické léčebny v Salcburku byl nalezen mladý lékař Max Schlager mrtvý.
Leží na lůžku, v krku má zabodnutou kovovou lištu a na podlaze se rozlévá spousta krve. A na jeho tělo někdo podivně naaranžoval tupé plastové nože.
Případu se ujímá kriminální komisařka Beatrice se svým kolegou Florinem. Okamžitě jim je jasné, že lišta nemohla být v žádném případě smrtící zbraní.
Tento případ bude velice složitý - protože dá se věřit pacientům psychiatrie? Co je pravda a co je klam? A jsou lékaři vždy připraveni pomoci nebo naopak chtějí svým pacientům ublížit?
Brzy se celá situace stane ještě zrůdnější, protože je nalezen další mrtvý...
Hodnocení: Tuto knížku jsem si koupila v knihkupectví za dárkovou poukázku, kterou jsem dostala na Vánoce.
Zaujala mě její obálka a děj, který vypadal velice zajímavě.
A z knížky jsem nadšená! Už dlouho jsem nečetla tak skvělou kriminálku se zajímavými postavami a zvraty, které bych opravdu nikdy nedokázala vymyslet.
Autorčin styl psaní mi sedl, rozhodně můžu doporučit všem co mají rádi temné detektivky z prostředí psychiatrie.
A co Vy? Četli jste tuto knížku? Napiště mi do komentářů! Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro hlasy ursula poznanski
 

Oheň v oblacích 1993

Neděle v 15:18 | Eliss |  Moje kecy
Na zmínku o tomto filmu jsem narazila v jednom časopise věnujícímu se tajemnnu.
Zaujal mě děj, který má pojednávat o únosu mimozemskou civilizací. Tak jsem se podívala na čsfd.cz, abych zjistila, kolik tam má snímek procent a jestli má cenu se na něj vůbec dívat. A má tam pěkných 68% a všichni uživatelé, které tam mám v žebříčku oblíbených dali po čtyřech hvězdičkách.
Film jsem si tedy stáhla do notebooku.
Děj se začíná odehrávat 5. listopadu 1975. Parta lesních dělníků se vydává na policejní stanici města Snowflake ohlásit zmizení svého spolupracovníka Travise.
Všech pět dělníků mělo při cestě domů spatřit podivnou oranžovou záři nad lesem. Předák Mike auto zastaví a všichni si fascinovaně prohlíží podivnou hru světla.
Travis však najednou jakoby v transu vystoupí z auta, jde ke světlu blíž - a v tom se na obloze objeví podivný létající objekt, jehož podivná síla odhodí Travise stranou a ten v bezvědomí zůstává ležet na zemi.
Mike zpanikaří a okamžitě z místa odjíždí. Po pár metrech však vyzve kamarády ať si vystoupí z auta a vrátí se pro Travise.
Toho však na místě nenajde a proto se všichni rozhodnou k návštěvě policejní stanice.
Případu se ujímá nejlepší šerif v kraji Frank Watters a ten se domnívá, že Travise zabili všichni lesníci společně kvůli penězům a jeho tělo někam ukryli.
Celá parta podstoupí test na detektoru lži, ale zdá se, že jejich vyprávění o UFO je pravdivé.
Pátrání nepřináší žádné výsledky, ale po pěti dnech najednou Mikovi v noci zavolá vyděšený Travis z telefonní budky u benzinové stanice.
Mike okamžitě jede pro Travisovu manželku a společně jedou na místo.
Tam se jim naskytně šokující pohled. Travis se tam úplně nahý krčí v koutě, není schopný něco souvisle říci, má podivné obrazce vyryté na zádech a bojí se k sobě někoho pustit blíže.
Mike okamžitě volá sanitku. Travis je odvezen do nemocnice, kde na druhý den všem tvrdí, že si nic nepamatuje. Neví, kde byl celých pět dní a co se s ním stalo.
Když je však o nkolik dní později na oslavě, kterou uspořádali jeho přátelé, najednou si vzpomene.
Byl opravdu unesen mimozemšťany! Vzpomínky přichází postupně - první probuzení, podivné experimenty, děsivé vzevření cizích tvorů s podivně svraštělou kůží...
Vymslel si to vše Travis a jeho parta jen proto aby byli zajímaví? Proč by to ale dělali a kde se Travis zvládl schovat, když po něm pátrala spousta dobrovolníků?
Snímek se mi velmi líbil. Až na trochu nudný vleklý úvod, pak se film ale rozjede. Dělníci se podezřívají navzájem, nikdo si nevěří.
Nejlepších je ale posledních dvacet minut, které se zabývají vzpomínkami z únosu. Ty jsou opravdu skvěle realisticky natočeny. Měla jsem z nich opravdu husí kůži.
Závěr snímku je na to co se dělo předtím velmi optimistický.
Rozhodně můžu doporučit i kvůli atmosféře devadesátých let. Je to takové zvláštní, netradiční sci-fi. Ale třeba se zrovna Vám bude líbit.
A co Vy? Viděli jste tento film nebo nějaký jiný zabývající se mimozemšťany? Napiště mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek neděle, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Fire in the sky movie

Kamarád Jindra

Pátek v 16:43 | Eliss |  Moje kecy
Nikdy jsem nebyla typ člověka který by měl spoustu kamarádů. Když jsem si však už někoho přeci jen pustila k tělu, velmi jsem si jeho přátelství vážila.
Takové to bylo i s Jindrou. Kamarádit jsme se začali když jsem byla asi ve třetí třídě. On chodil o ročník níž.
Bydlel ve stejné ulici jako já a dětí tam moc nebylo. Začali jsme spolu jezdit na kole, chodit na procházky a zkoumat přírodu kolem. Dokonce se mi ho podařilo přesvědčit k navštěvování knihovny, což mi udělalo velkou radost.
Jindrovi rodiče byli zvláštní. S nikým se moc nestýkali a Jindra mi často vyprávěl o jejich sporech se sousedy.
Měl mladšího sourozence Milana. Byl tak o tři roky mladší než Jindra. Co si pamatuji, nikdy jsem ho neviděla venku. Stále byl jen doma a nejvíce jej bavil počítač a televize. Často mě napadalo, jestli právě proto je tak bledý.
Naše přátelství bylo opravdu moc hezké. Povídali jsme si o všem možném, často jsme si hráli u nás v domě s hračkami - měla jsem spoustu autíček, takže Jindra byl v sedmém nebi.
V létě mě Jindra občas pozval do jejich velkého bazénu co měli na zahradě, dělil se se mnou o sladkosti a jednou mi dokonce daroval kus jakéhosi kovu o kterém tvrdil že je to pravé zlato! Tenkrát jsem tomu samozřejmě věřila.
Ale čím jsem byla starší tím více mi připadali některé věci zvláštní. Jindrův děda, který s nimi bydlel v domě, po mě několikrát chtěl, abych se postavila do pozoru a štěkal po mě různé osobní otázky jako nějaký vojenský velitel. "Jak se jmenuješ? Kolik je ti let? Kde bydlíš? Co dělají tví rodiče za práci? Přátelíš se s našimi sousedy?"
Jindra tomu přihlížel a smál se. Ještě k těm sousedům, se kterými měli - a dodnes mají - spory.
Říkejme těm sousedům třeba Hýskovi. K Hýskovým jsme chodili s rodiči často na návštěvu. Jsou už postarší - mají přes padesát, bez dětí, ale milují svá zvířata. Chovají slepice a spoustu králíků.
Pan Hýsek nikdy o Jindrově rodině neřekl pěkné slovo. Děda je na ně sprostý, pokud mají nějakou oslavu dlouho do noci chodí si stěžovat na obecní úřad a sám prý vesele pálí plasty - hlavně když je pěkné počasí a Hýskovi sedí v altánku.
Jindrova maminka Petra měla pana Hýska osočit, že ji údajně sleduje když se opaluje v plavkách, a dalekohledem na ni s manželem kouká přímo do ložnice. Nikdy bych si o našem přátelském sousedovi nedovolila tohle tvrdit.
Jindrovi jsem se o ničem z toho nezmínila, ale zahlodala ve mě pochybnost. Opravdu je jeho rodina taková?
Dál jsme se kamarádili. Ale stávalo se podivným pravidlem, že když si mě pozval k sobě domů, rodiče mu přikázali, že si má uklidit pokoj. Tak jsem tam jen seděla a cítila se neskutečně trapně. Zabralo mu to docela dost času a pak už jsem musela jít domů. Jindrova maminka se mě nikdy nezapomněla zeptat, jestli mám doma také takový nepořádek.
Co na takovou věc pořád dokola odpovídat.
Petra byla také zvláštní - máma mi říkala, že s každou kamarádkou, kterou kdy měla, vyvolala spory a pak už dokonce neměla nikoho. Jen svého manžela Jirku.
Dál jsme s Jindrou podnikali naše dobrodružství - navštěvovali jsme tajemné kukuřičné pole a dokonce jsme si s pomocí jeho dědy postavili malý domeček z prken! Neměla jsem moc síly, ale bavilo mě zatloukat hřebíky a byla jsem hrdá, že něco pomáhám vytvořit.
Jaký to byl šok, když mi jednoho dne Jindra jen tak oznámil, že domeček rozboural. Prý jen proto, že už ho nebavil.
Bylo mi skoro do pláče.
V létě roku 2007 se však něco stalo a dodnes tomu nerozumím. Jindra se se mnou přestal ze dne na den úplně bavit.
Nic jsme si neudělali, nepohádali jsme se, ale najednou byl konec. Když jsem ho pozdravila, pohrdavě otočil hlavu.
A jeho rodiče a děda to samé. Dodnes si myslím, že to všechno bylo z hlavy jeho dědy.
Moc mě to bolelo. Často jsem kvůli tomu před spaním plakala a přemýšlela, co jsem udělala špatně.
Asi měsíc poté mě Jindra schválně shodil z kola přímo před jejich zahradou. Jeho děda to viděl a smál se tomu na celé kolo.
Smutkem jsem se tam rozbrečela, ale nejvíce mě zarazila zloba v Jindrových očích.
Jejich spory se sousedy pokračují - řeší navzájem i hlasité bouchání víkem od popelnice.
Myslím, že Jindra a jeho rodina nejsou moc dobří lidé. Tvrdí to většina lidí které znám.
Od své známé jsem se třeba dozvěděla, že když byla malá a hrála si s kamarády před plotem jejich domu, děda po nich házel tvrdé hrušky a smál se když některé dítě zasáhl.
Proč se někteří lidé tváří jako dobrota sama a jsou přitom plní zloby?
Jindru občas potkám, ale je pro mě cizí. Ale na zklamání z podivného konce našeho přátelství nezapomenu.
Je dokonce možné, že si to tu Jindra celé od začátku čte. Z toho mě docela mrazí po zádech...
Co si o chování Jindry a jeho rodiny myslíte Vy? Máte ve svém okolí podobné lidi?
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den jen s těmi nejlepšími sousedy, Vaše Eliss ♥
Související obrázek
 


Knižní recenze 60 Dvanácté zlo

17. ledna 2018 v 15:22 | Eliss |  Moje kecy
Autor: James Patterson
Žánr: Krimi
Mé hodnocení: 70%
Obsah: Lindsay Molinarová je sotva měsíc na mateřské, když je znovu povolána do práce.
V New Yorku totiž došlo k vraždám, které měl předtím předpovědět podivínský profesor Perry Judd. Policii vypráví podivnou historku - a totiž to že se mu o vraždě mělo zdát.
Ta mu zpočátku nevěří, když se však vše stane přesně tak jak profesor předpověděl, neberou jeho slova na lehkou váhu.
Jenže dá se takovým vraždám vůbec zabránit?
Do toho ještě zmizí tělo zavražděné novinářky přímo z pitevního stolu a policie bude souhlasit se spoluprácí s nebezpečným vězněm.
Jak celý příběh dopadne?
Hodnocení: Od Jamese Pattersona jsem již četla několik knih s vyšetřovalelem Alexem Crossem.
Ty se mi velmi líbily. Ale z této knížky mám zvláštní pocit - ani nezaujme, ani neurazí.
Četla se bez problémů, neztrácela jsem se v ději, ale přesto mi chybělo něco víc.
Pokud sháníte na dovolenou nějaké odpočinkové čtení, tato knížka je přesně je pro Vás.
Ale na Jamese Pattersona jsem rozhodně nezanevřela. Ráda si od něj zase něco přečtu.
A co Vy? Máte rádi knihy od Jamese Pattersona nebo jej vůbec neznáte? Napište mi do komentářů!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Dvanácté zlo

Můj první pracovní pohovor

15. ledna 2018 v 18:49 | Eliss |  Moje kecy
Včera jsem vydala článek s názvem Práce snů o tom, že mě dnes čeká pracovní pohovor v knihkupectví.
A jelikož je pod článkem spousta komentářů, které mi udělali velkou radost, a ve kterých jste si přáli, abych napsala, jak jsem dopadla, je tu tento článek.
Takže si myslím že je fér, abych to shrnula. A ještě jednou moc děkuji za podporu!
Ráno se mě již při vstávání zmocnila velká nervozita. Pohovor měl být až na 10:15, přesto jsem raději vyrazila do města vzdáleného pět kilometrů už autobusem v osm. Co kdyby náhodou.
A protože jsem měla spoustu času, zamířila jsem do kavárny. Tam jsem si stihla dát dva výborné čaje na zahřátí - byla velká zima.
Kolem třičtvrtě na deset jsem zaplatila a protože bylo knihkupectví nedaleko, ještě jsem si prošla náměstí a koukala do výloh.
Celou dobu jsem netrpělivě hypnotizovala hodinky.
Když bylo 10:10, vyrazila jsem do knihkupectví. Šíleně mi bušilo srdce a zmocnila se mě lehká panika.
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Pozdravila jsem a paní za pultem jsem řekla, že jsem posílala životopis a pán mi volal že mám přijít.
Řekla mi, že mám chvíli počkat, protože mluví zrovna s jinou uchazečkou.
Okamžitě jsem zpanikařila. Určitě bude lepší než já! Porozhlédla jsem se tedy po vystavených knížkách a snažila se uklidnit.
Moc odvahy mi nedodalo ani to, že asi za pět minut přišla další paní na pohovor, která měla jít po mě. (Obě byly asi tak o deset let starší.)
A už jsem byla na řadě. Přišel pro mě asi padesátiletý pán, představila jsem se, podal mi ruku a řekl ať jdu s ním.
Zavedl mě do malé kanceláře a vyzval mě, ať se posadím.
Maličká místnost, ale s pohodlnými křesílky. Jako první řekl, že ho zaujal můj životopis. Protože jsem mu tam napsala o své lásce ke knihám. Ptal se co ráda čtu, kde si kupuju knížky, který žánr mám ráda. Na vše jsem odpověděla v klidu.
Když mi ale řekl jestli jsem schopná mu vyjmenovat nějaké autory knih, najednou bác. Úplné prázdno v hlavě.
Rozpačité ticho se prodlužovalo. "A co takhle třeba severské krimi?" zeptal se pán vlídně.
Rozsvítilo se mi. Zmínila jsem Jo Nesba a některé jeho tituly. "A znáte autora Larse Keplera?" Odpověděla jsem že ano. A že jsem od něj nedávno četla jednu knihu. Ale nemohla jsem si zaboha vzpomenout na její název. (Teď už vím že to byl Hypnotizér.)
Ještě jsem se zmínila, že mám ráda detektivky Agathy Christie a Eda McBaina.
A protože stále chodím do školy, přišlo to pánovi docela zvláštní. Tak se mě na to zeptal.
Vysvětlila jsem mu, že je to proto, že pobírám sirotčí důchod a jelikož jsem ještě nenašla práci, je to pro mě výhodnější než být na úřadě práce.
"A nebyla by pro Vás lepší brigáda? Než se pořádně rozkoukáte. Vidím že máte ráda knížky a přehled o některých známých autorech, přesto se může stát že se Vám tady nemusí líbit. K důchodu si přece něco přivyděláte a pokud Vás to bude bavit, nebude do budoucna problém."
Souhlasila jsem. Pán řekl, že si vše ještě rozmyslí a ozve.
Takže mám z pohovoru dobrý pocit, i kdybych byla zatím jen na brigádě. I kdyby to nevyšlo, alespoň mám za sebou první pohovor, což je také určitě úspěch.
Ještě jednou moc děkuji za podporu a doufám, že se Vám článek líbil. Přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro book store small

Práce snů

14. ledna 2018 v 16:45 | Eliss |  Moje kecy
Již od útlého věku mě nesmírně baví čtení knih.
Už ve školce jsem uměla plynně číst a s velkou radostí jsem louskala dětské knížky, co jsem měla doma.
Pokud jsem byla někde na návštěvě, často jsem se vydala zkoumat, jaké poklady skrývá jejich knihovna.
Ve škole jsem několikrát byla první ve čtení slov za dvě minuty. Pamatuji si, že jsem dostala do žákovské knížky pochvalu a doma měli rodiče velkou radost.
Pokud jsem neběhala s dětmi venku, byla jsem v pokojíčku schovaná s nějakou pěknou knížkou.
Měla jsem ráda dobrodružné příběhy indiánských kmenů, tajemný svět vynálezů Julese Verna nebo sladkobolné dívčí románky.
Největší svátek bylo, když mě máma vzala poprvé do naší obecní knihovny. Tolik knížek, a já si jich mohla vzít domů kolik jsem chtěla!
Na vrácení jsem měla měsíc, ale já to vždy stihla už třeba za dva týdny. Jednu dobu na mě byla máma i naštvaná, jelikož jsem kvůli čtení zanedbávala školu.
Časem jsem začala číst i složitější knížky - hodně se mi líbil román 1984 nebo 451 stupňů Fahrenheita.
V osmé třídě jsem byla rozhodnutá, že chci pracovat v knihovně. Jenže, bohužel jsem si kvůli své dyskalkulii na maturitní obor netroufla a nastoupila jsem na učební obor. Láska ke knihám mi ale zůstala.
Smířila jsem se s tím, že knihovnice ze mě nebude, ale třeba budu mít voňavou práci v pekárně.
Je mi už třiadvacet a stále jsem na žádnou práci nenarazila. Je to částečně i proto, že bydlím v okrese s velkou nezaměstnaností. Vím, že bych měla zkusit hledat práci i jinde, ale mě se prostě z mého domova nechce.
Proto jsem ráda, že ke studiu pobírám alespoň sirotčí důchod.
Práci si hledám přes internet, pošlu dané firmě životopis.
A když jsem v pondělí na Facebooku zahlédla inzerát na prodavačku v knihkupectví, říkala jsem si, že životopis pošlu. Byla jsem velmi skeptická, ale co, za zkoušku nic nedám.
Když se do pátku nikdo neozval, ztrácela jsem naději. Ale kolem šesté večer najednou hovor z neznámého čísla.
Byla jsem v pokušení to nevzít, ale pak mě přepadl pocit, že se třeba stalo něco hrozného někomu z rodiny. Tak jsem to zvedla.
Na druhé straně se mi představil pán z daného knihkupectví, kam jsem posílala životopis.
Nemohla jsem tomu v první chvíli vůbec věřit. Omlouval se mi, že volá tak pozdě, ale do e-mailu koukal teprve před chvílí.
Zaujalo ho, že jsem mu prý poslala moc pěkný životopis - zmínila jsem tam i svou velkou vášeň ke čtení.
"To místo je pořád volné. Sice tu vidím, že nemáte žádnou praxi, ale to co jste psala o těch knížkách se mi moc líbí. Rád bych se s vámi setkal."
Ta poslední věta ve mě rozdmýchala plamínek naděje. Pohovor mám domluvený na zítra o čtvrt na jedenáct ráno.
Pán se mě ještě zeptal, jestli vím kde knihkupectví je. Což samozřejmě vím - chodím tam alespoň jednou za dva měsíce.
To mi přijde docela divné - když se někdo uchází o práci a ani neví kde danná firma sídlí.
Tak Vás moc prosím, držte mi palce. Pokud práci v knihkupectví získám, budu nejšťastnější člověk pod sluncem.
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, Vaše nervózní Eliss ♥
Výsledek obrázku pro kanzelsberger facebook

Filadelfský experiment

13. ledna 2018 v 15:44 | Eliss |  Moje kecy
Filadelfský experiment vznikl roku 1936 a měl jej na starosti slavný fyzik Nikola Tesla.
Cílem projektu je vyvinout technologii neviditelnosti, která by z radarů nepřátel vymazala jejich lodě a další bojové stroje.
Ale v roce 1942 je Tesla vystřídán Johnem von Neumannem z Maďarska. A hlavní důvod je to, že Tesla nesouhlasí s tím, aby při testování technologie byli na palubě živí lidé. Varuje totiž ostatní, že vůbec nevědí co se může stát.
Neumannovi je naopak jedno, kdo bude při testování vystaven riziku.
A už v roce 1943 dochází k prvnímu testování. Údajně je dosaženo pouze částečné neviditelnosti a armáda není s testy vůbec spokojená.
Svědci popisují, že loď byla najednou zahalena podivnou nazelenalou mlhou.
Druhý pokus se odehraje již o tři měsíce později, 28. října 1943.
A právě tehdy se má stát něco děsivého. Loď jménem Eldridge po modrém oslňujícím záblesku zmizí i s živou posádkou.
Loď se má objevit až v 350 kilometrů vzdáleném Norfolku. Po pár minutách se z něj ale opět přenese na Filadelfskou námořní základnu.
Ale hned při prvním pohledu je jasné že je něco špatně. Většina námořníků začne zmateně pobíhat po lodi, křičet nesouvislé věci a zvracet. Někteří dokonce z paluby úplně zmizeli a již se nikdy neobjevili. Spousta přeživších skončila po zbytek života v péči psychiatrů.
Jenže jsou tu i horší případy. Někteří nebožáci jsou doslova zataveni do trupu lodi. Pár se podařilo pomocí amputace končetin zachránit, jiní ale toto štěstí nemají.
Co se tedy na lodi stalo? Stala se posádka obětí časové smyčky? Některé teorie mluví i o útoku létajících talířů.
Námořnictvo však tvrdí, že se tento experiment nikdy nestal a jde jen o výmysly opilých námořníků.
Já si však myslím, že něco pravdy na tom je.
A co si o tomto myslíte Vy? Jde se pomocí zneviditelnění přenést na jiné místo?
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro filadelfský experiment

Knižní recenze 59 Pohřebiště obětí

11. ledna 2018 v 19:32 | Eliss |  Moje kecy
Autor: John Sandford
Žánr: Krimi
Mé hodocení: 60%
Obsah: Je začátek července. Layton Burns z malého městečka Red Wings ve státě Minnesota se zrovna chystá k důležitému kroku. Hodlá se poprvé pomilovat se svou přítelkyní Ginger.
Vše předem pečlivě naplánuje. Jako místo romantického dostaveníčka zvolí okolí opuštěné farmy, kde by je neměl nikdo rušit.
Schůzka proběhne podle Laytonových představ, akorát si po vystoupení z auta povšimnou podivného hnilobného zápachu.
Laytonovi celá věc nedá spát a proto se o celé události zmíní bratrovi svého nejlepšího kamaráda, který je zástupce šerifa.
Oba se vydají místo prozkoumat a objeví hrůzný nález tlejícího těla v cisterně. Okamžitě volají policii.
Vyšetřování se ujímá Lucas Davenport, přímý inteligentní policista vyžívající se v drahých autech a oblecích.
Jeho naprostým opakem je Bob Shaffer - a přesto spolu tito dva několikrát spolupracovali, ačkoliv se moc nemusí.
Prozkoumají cisternu. Konečné číslo obětí se vyšplhá na dvacet. Z některých zbyly již jen kosti.
Při identifikaci pomůže moderní technika. Lucas brzy zjistí, že oběti byly vždy zabíjeny v létě - každý rok jedna.
Vrah musí být někdo z blízkého okolí, a Lukas k jeho dopadení udělá co bude moct...
Hodnocení: Knížku jsem si koupila ve slevě v knihkupectví. Zaujal mě hlavně její název - čekala jsem něco o indiánských obětech, ale i když tomu tak nebylo, přesto jsem si knihu koupila.
Líbila se mi tak napůl. Plusem je napínavý děj s mnohdy houstnoucí atmosférou a zajímavé zvraty.
Také se tu vyskytuje spousta postav, ve kterých jsem se docela ztrácela.
Další body strhávám za nepřirozené chovaní postav.
Od tohoto autora si ale ještě zkusím nějakou knihu sehnat a možná svůj názor změním.
A co Vy? Máte rádi tajemné detektivky? A četli jste nějaký román od Johna Sandforda? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro Pohřebiště obětí

Příběh Nikiho Laudy

9. ledna 2018 v 20:49 | Eliss |  Moje kecy
Asi tak v roce 2007 jsem začala s velkým zájmem sledovat závody Formule 1.
Bylo mi tehdy dvanáct, a prví závody formulí jsem náhodou zahlédla v televizi u známé, která je obrovská fanynka všeho na čtyřech kolech. Tedy i na dvou - motorky má ráda také.
Velmi mě tento sport zaujal. Dopředu jsem začala hledat, kdy budou závody - nevadilo mi si i někdy v neděli přivstat pokud byl závod brzy ráno.
Brzy jsem si našla i své oblíbence - nejprve to byl tým Mclaren a později Mercedes.
Když přestala televize Nova z licenčních důvodů vysílat živé přenosy závodů, musela jsem se přeorientovat na německou stanici RTL. Německy jsem neuměla ani slovo, ale vůbec mi to nevadilo. Byla tam spousta zajímavých tabulek, srovnání jezdců, moderní studio a zajímavé rozhovory (kterým jsem nerozuměla, ale bylo mi to jedno.)
A právě v paddocku týmu Mercedes mě zaujal postarší pán, který měl podivně zjizvený obličej a zdeformované pravé ucho.
Když jsem se ptala táty kdo to je, vysvětlil mi, že je to bývalý závodník Niki Lauda a že má obličej poznamenaný z nehody, při které málem uhořel. Nějak jsem nad tím více nepolemizovala.
Ale když před dvěma dny běžela na Primě Zoom upoutávka na dokument s názvem Příběh Nikiho Laudy, říkala jsem si že bude fajn se dozvědět jak to tenkrát bylo. I když závody F1 už asi pět let nesleduji.
Na začátku dokumentu byl představený začátek závodní éry. Tyto stroje měly opravdu do bezpečného vozidla daleko - nehledě na nějaké zabezpečení tratě - to vůbec neexistovalo.
Výsledek obrázku pro old formula
Jak roky postupovaly, zvyšovala se bezpečnost a úmrtí ubývalo. Trávu nahradila svodidla a obrubníky.
A pak se už dokument věnoval Nikimu. Narodil se v roce 1949 do bohaté průmyslové rodiny.
Již od malička v něm jeho strýček vzbudil vášeň pro závodění - jako mladý se dostal do tehdy populární Formule Volkswagen.
Ve dvaceti stál před velkým životním rozhodnutím - a protože závodění opravdu miloval, rozhodl se sehnat velkou částku peněz a zaplatit si místo v týmu March. Jenže se mu vůbec nedařilo a jeho výsledky byly katastrofální.
I přesto se ale rozhodl ještě pro jednu půjčku, ale přestoupil do týmu BRM.
Díky svým dobrým výsledkům a pomoci týmového kolegy se v roce 1974 dostal do legendárního Ferrari, kde si o rok později vydobyl titul mistra světa.
Mezi svými kamarády byl znám jako velký pohodář - takřka bez emocí, ale přesto velmi přátelský.
Zajímavostí je, že všechny své trofeje věnoval svému kamarádovi z myčky aut - a ten mu za to dodnes myje zdarma auta.
Protože podle Nikiho slov se trofeje něhodí ani jako misky na psí žrádlo. Zajímavé, že?
V roce 1976 začal aktivně protestovat proti bezpečnosti na trati - situace se zhoršovala a nehod s fatálními následky přibývalo.
Kvůli katastrofálním pomínkám trati a bouřlivému počasí varoval ostatní jezdce a vedení před tratí na německém Nurburgringu. Bojkot závodu však jezdci i vedení odmítlo.
Hned ve druhém kole závodu Nikiho formule vylétla v rychlém sektoru z trati, narazila do stráně a okamžitě vzplála.
Dva za ním jedoucí jezdci okamžitě zastavili a svým rychlým zásahem vytáhli hořícího Nikiho ven a zachránili mu tím život.
Ve vážném stavu byl převezen do nemocnice, kde bojoval o život. Prvních deset dní o něm noviny psaly jako o mrtvém muži - utrpěl vážná popálení hlavy - hlavně pravé části obličeje a když byl v hořícím pekle, stačil se nadýchat jedovatých plynů. Proto mu také selhávaly plíce.
Podstoupil plastické operace, a hned jak přišel k vědomí, rozhodl se, že svá zranění překoná a znovu bude závodit.
Díky velké odvaze, síle a neuvěřitelné fyzické zdatnosti usedl o 42 dní po svém hrozivém zranění znovu do kokpitu.
Naprosto neuvěřitelný výkon! Musel překonat obrovské bolesti - a navíc určitě i psychicky jej to muselo hodně poznamenat.
V prvním závodě po svém zranění dojel na čtvrtém místě, což je nádherné umístění.
Poslední závod sezony pořádaný na hoře Fuji odmítl kvůli silným bouřkám absolvovat - což se vůbec nedivím.
Díky tomu mu o jeden jediný bod unikl titul mistra světa, který získal James Hunt.
V roce 1977 se ale umístil na prvním místě a v roce 1984 získal třetí titul mistra světa. Ten první přišel ještě před nehodou v roce 1975.
Niki dodnes působí jako poradce týmu Mercedes, vlastní své vlastní aerolinky a téměř ho neuvidíme bez jeho legendární kšiltovky - která skrývá poranění na hlavě.
Na závěr dokumentu zazněla krásná věta: "Spousta lidí nemá Nikiho ráda kvůli jeho upřímnosti, ale už jen pro to co dokázal by si jej měl každý vážit."
Omlouvám se, že je dnešní článek tak dlouhý, ale příběh tohoto pána mě nesmírně zaujal.
Doufám, že se Vám dnešní článek líbil a nenudili jste se.
Děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Související obrázek

Rozdílnost názorů

7. ledna 2018 v 15:55 | Eliss |  Moje kecy
Včera jsem byla na kávě se svým o deset let starším kamarádem Patrikem.
Bavili jsme se o všem možném. A najednou přišla řeč i na politiku a současný svět. Začal velmi hájit to, že v Rusku prezident Putin zakázal pochody homosexuálů.
Zrovna moc se v této problematice neorintuji, ale připadalo mi to poněkud divné.
Nejsem člověk, který by odsuzoval lásku ke stejnému pohlaví. Připadá mi to zvláštní, ale pokud člověku velí rozum a srdce nějakým způsobem, asi s tím nic neudělá.
Ale Patrik je v tomto ohledu docela "drsný." Každého homosexuála by poslal na léčení, protože podle něj i několika názorů na internetu je prý homosexualita nemoc. Mě osobně by taková věc nikdy nenapadla.
Od včerejška mi náš rozhovor pořád ležel v hlavě, takže mi to nedalo a začala jsem pátrat na internetu.
A jsou tam docela zajímavé věci. Podle desetiny českých žáků, kteří se zúčastnili výzkumu homofobie, jejich učitelé zesměšňují nebo jinak útočí na homosexuální studenty. A někteří svým studentům vysvětlují, že homosexualita je nemoc, která by se měla léčit na psychiatrii.
Do roku 1974 byla homosexualita vedena na seznamu psychických úchylek. Poté se na základě ankety zapsala jako normální orientace.
Další pátrání mě odkázalo na festival Prague Pride. Podle Wikipedie to má být Festival Gay hrdosti. Pořádá se každoročně a trvá asi tak týden.
První ročník komentoval kancléř prezidenta: "Jde o nátlakovou akci deviantů." Prezident Václav Klaus se později svého kancléře zastal s tím, že varuje před ideologií homosexualismu.
Osobně mi přijde takový pochod poněkud přehnaný. Chápu, že někteří jsou na svou sexuální orientaci hrdí - je v pořádku se za ni nestydět, pokud se nejedná o pedofilii nebo jinou úchylku.
Ale převlékat se do šatů opačného pohlaví, vystavovat svůj nahý zadek, není to už příliš? Dokonce i někteří gayové se za tento pochod stydí a odsuzují jej.
Takže. Nevadí mi homosexualita, spíše mi vadí, když někdo až trapně křičí že je homosexuál a snaží se tím na sebe upozornit.
A nesouhlasím s tím, že je to psychická nemoc. Není. Nikdo si svou orientaci nevybral a nějaké pokusy o léčení nebo přeorientování jsou pěkně hloupé.
Co si o akci Prague Pride a škatulkování homosexuality jako nemoci duše myslíte Vy? Napište mi svůj názor, velmi ráda si jej přečtu!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný lednový den, Vaše Eliss ♥
Výsledek obrázku pro prague pride

Kam dál